Vzdávají to jenom srábci

Několikrát opakovaná lež je pravda. Tak to si říkám, že cvičím dobře, asi ještě krátkou dobu :-). V pondělí i ve středu mě Du Hui natáčela. Chtěla jsem napsat, že šlo o bailian, XFJ a XFJ s mečem. Jenže ono se tomu u mě tak snad ani říkat nedá. Jak má pak člověk mít radost, že se zase o něco zlepšil? Jestli mě budete chtít někdy mučit, tak mi pusťte ta videa :-D. V mojí „XFJ“ sérii končím vždy na zemi, ale aby to nevypadalo stále stejně, tak občas rovnou na zadek, občas se svalím doleva, někdy doprava. Jednou jsem dokonce přepadla dopředu… :-) Největší problém u bailianu je teď uvolnění – někdy příliš napjatá, místy příliš uvolněná. Tohle je jedna z věcí, se kterou se Číňan vytasí, když se ho zeptáte, v čem je jiné učit cizince a Číňany. „Když řeknu Číňanovi: Uvolni se, tak to udělá. Když to řeknu cizinci, tak se mi tam celý složí.“ Není uvolnění jako uvolnění. O tom mluvila i Shi fu Zhai Hua v jednom rozhovoru. Učitel jí o tom vyprávěl, jak mohl, ale jí to docvaklo až po osmi letech tréninku. Proč já nejsem taky Shi fu? Ne proto, že bych cvičila kratší dobu než těch magických osm let. Ale protože mně to občas zablikne a pak zase dlouho nic. Samozřejmě jde i to, jak moc cvičím, posiluji, jsem nemocná atd. Nejsem přehnaně sebekritická, jak mi všichni říkáte. Pokroky vidím, také jsem se kolikrát tady chválila. Ale říkám si, že když jsem se tady takhle zlepšila, jak jsem asi cvičila předtím? Kéž bych na tom byla předtím myšlenkově tak jako jsem tady. Vyplýtvala jsem strašně moc času. A kyčle bohužel nemládnou :-). S holkami si tady stále lichotíme, jak jsme mladé, tak se snad aspoň tahle malá lež v pravdu obrátí :-). Po pondělí jsem byla opět v náladě, kdy bych to všechno nejraději zabalila a psala do nějakého turistického průvodce po Číně, což by potěšilo maminku :-). Jenže už se do toho investovalo tolik času, peněž a bolesti… Už jednou jsem s wushu skončila a musím říct, že mi začalo chybět hodně brzy. A jak říká Susyana (Indonésie – 4. v Pekingu 2008, na posledních Asijských hrách také 4. místo): „Winners never quit, quitters never win.“ A hezky česky: Vzdávají to jenom srábci :-). Ve středu jsem byla na tréninku už uvolněnější, protože jak zase říkají rodiče: „Když nejde o život, jde o hovno.“ :-) I když tady to je sporné, protože jsem si včera natáhla mečem takovou facku, že mě trenérka raději dvakrát zkontrolovala, jestli jsem v pořádku :-D. Jak jsem měla teď naposledy problémy se žaludkem, tak jsem na to brala nějaké léky, ale prostě jsem se smířila s tím, že to chce čas a ono to přejde – jako vždy. A se cvičením je to podobné – koberec, dobré boty, energetický nápoj a podobné věci vám můžou pomoct, ale vždy je to o čase = trpělivosti. Když jsem se dnes zase již poněkolikáté po XFJ posadila na zadek, rovnou jsem si lehla a nic se mi nechtělo. Ale bez cvičení to nejde. To ale neznamená dokola bezmyšlenkovitě opakovat stále stejné chyby nebo dokonce vytvářet nové. Trénink jsem tedy dokončila, až mezi posilovacími sériemi jsem uronila slzičku: Nedělám skoro nic jiného, než že cvičím. Hodně věcem rozumím, ale že by to bylo vidět? To je stejné jako s mými svaly – jsou tam, ale schované, aby mi je někdo náhodou nevykoukal :-).

Nějak se mi teď kupí štěstí, je fakt, že mu chodím naproti, ale taky mě mohlo obejít, že jo :-). Začít cvičit s Du Hui bylo víc než dobré rozhodnutí. Do toho úžasná Pan Xie, která mě s Aurorou učí svou sestavu s mečem. Aurora mě nazývá svou mladší sestrou a v čínském pojetí tak asi opravdu fungujeme, i když nemáme moc času se vídat. Snažím se jí dodávat víc klidu a hledat řešení. Tady musím poděkovat Pétě Kotěti, která mi kdysi ukázala, jak tejpovat kotník. Aurora má teď sice trochu jiný problém, ale tejpování jí ho také vyřešilo, zrovna mi psala, že měla super trénink, protože jí bolest nohy vůbec neomezovala. A ona mě rázně žene kupředu, i když si to uvědomuji jen někdy. „No, tak to zkus.“ „Vidíš, a že prý to nejde.“ „A co kdybys zacvičila tohle?“ „No, tolik zvedneš v pohodě.“ „Nejsi pomalá, jen ještě nejsi tak rychlá, jak bys mohla být“ (tahle její věta mě baví :-) )… A naposledy: „Nechtěla by sis na listopadové tradiční soutěži ve Wuhanu zacvičit meč s dlouhým střapcem?“ Jasně, a ještě bych chtěla vlastní letadlo. A jachtu :-). V úterý mě tedy začíná Pan Xie učit. S Caiem jsem už před nějakou dobou mluvila o tom, že bych chtěla cvičit s dvojitými háky. Jednak protože je to pěkné a on je umí dobře, a pak proto, že se při tom musí daleko víc zkoordinovat obě ruce = větší zátěž pro můj mozek, který je dost hloupoučký i na jednu zbraň. Souhlasil, ale raději by mě prý učil právě ten meč s dlouhým střapcem. Tak se mi to celé hezky spojilo. S tou soutěží je to samozřejmě ve hvězdách (leda tak mix moderny a taiji :-) ), ale jestli Aurora pojede, tak vlastně proč ne. Byla by to zkušenost a sranda. A jak tady v Číně na mě nejsou žádné nároky a tlak si na sebe musím vyvíjet sama, tohle by byla dobrá věc. S taiji soutěžemi už počítám. Prostě, když něco chceme, tak se musíme zvednout ze zadku a udělat to :-).