Zprávy z tělocvičny

V posledních týdnech jsem buď nedělala nic nebo strašně moc věcí najednou, tak jsem si to musela trochu lépe rozvrhnout. Taiji tým má teď tréninky zvláštně, zatím to vypadá jen na dva dny v týdnu, takže zbytek mám pro sebe. Snažím se minimálně obden chodit běhat na pás – mám dvě varianty: pomalejší tempo 60min nebo rychlé tempo s vyšší zátěží na 30min, tak uvidím, co bude mít lepší výsledek. I když je to náročnější, tak mi víc sedí těch 30-40min, protože mi to vyjde akorát na jeden díl seriálu (v posilce máme školní wifi :-) ) a hlavně tak nestrávím v tělocvičnách celý den. Dopoledne chodíme s Lukaiem posilovat. Jednou týdně dělám těžké posilování nohou, naposledy jsme dřep s činkou vytáhli na 95kg/6 opakování. Tento týden jsme se k tomu nakonec nedostali, protože jsem nemocná. Taijiquan teď cvičím víceméně sama nebo se spolužáky, učitele vídám málokdy. Ale ani to tolik nevadí, protože pracuji na tom, co jsem posbírala na trénincích s ním a než se dostanu na další schůdek, tak to bude stejně trvat. Odpoledne trénuji s Miri z Norska – učím ji chen 56 a ona mě učila Baji quan. Občas se k nám přidá Andy z Itálie a Kaili (Čína), tak děláme základní pohyby, skoky a prostě blbneme. Co takhle z kraje pozoruji, Baji quan má fali podobné jako chen, i když tedy práce nohou (chodidel) je pro mě velký nezvyk. Někdo má nadání, že zvládne dobře zacvičit třeba 10 sestav a všechno to vypadá jako ten daný styl... ale já ne. Mně trvá všechno moc dlouho, nedovedu si přestavit, že bych měla cvičit jednu shaolinskou sestavu, jednu bajiquan, jednu taiji, jednu nanquan, changquan... Baji quan jsem začala s tím, že když stále cvičím jen laojia yilu, bude fajn mít něco rychlejšího a nového. Jenže jsem se doučila základní podobu laojia erlu a najednou je toho moc. Takže toho asi nechám. Mým cílem teď je zlepšit yilu, začít s erlu, tuishou a uvolnit kyčle.

Na nohy jsem si našla dobré cviky, které mi zatím fungují a při cvičení TJQ je to dost znát. Také konečně trochu víc chápu mechaniku pohybu v našem stylu, tak se snažím dopracovat k tomu, aby to šlo přirozeně. O sobotních trénincích s námi cvičí hodně studentů učitele Xie zvenku a všichni mě chválí, což je pro mě dost nezvyk. Teď na posledním tréninku mě nechal učitel vést začátečníky (protože neměl žádného volného Číňana), a když jsme docvičili, tak mi zatleskali. Také jsem zaslechla, že se na mě učitele ptali. Je tam pár lidí, kteří chodí za mnou  a cvičíme spolu, pak jim pohyby opravím. Sama vím, že necvičím moc dobře, takže nějaká chvála na mě moc neplatí, ale funguje to jako motivace k tomu, abych se tomu dál věnovala. Sama cítím, že jsem se za poslední půl rok zlepšila, ale nemám žádná videa, nikdo mi to neřekl, když už mi tady někdo něco řekne, tak jde o kritiku. Na posledním tréninku jsem se zeptala učitele na základní postoj mabu, jestli to chápu dobře a co tam mám opravit. Tak se mi potvrdilo, že jsem předtím pana Arogantního pochopila dobře a jsem na správné cestě. Ukázal mi také rozdíl našeho stylu a Chen Jia Gou, u nás to vypadá jako „ždímání ručníku“ ale opět – chce to ukázat si to, špatně se to popisuje. Takže po hodně dlouhé době mám do cvičení TJQ motivaci. Velice mě odrazuje, když nevím, jak „by to mělo být“ a na všechno mi řeknou, že je to špatně, ale už ne jak by to mohlo být dobře. Problém není v tom, že by bylo TJQ tak strašně tajemné a neuchopitelné – problém je v přístupu učitele a studenta. Zajímavé také je, že když člověk trénuje danou sestavu „jen“ pro sebe a nikoho ji neučí, jeho přístup k ní a chápání pohybů se hodně liší. Miri z Norska Baji quan hlavně trénovala, takže když mě učila, nedokázala dané pohyby provést správně v pomalém tempu a pokaždé dané pohyby odcvičila jinak. Po prvním týdnu se to hodně změnilo, protože nad sestavou přemýšlela trochu jinak a hlavně viděla moje problémy a musela se k nim nějak postavit. Alespoň jednou jsem někoho učila každou z TJQ sestav, které jsem se tady naučila – ale šlo jen o pohyby. V laojia yilu nemám větší problémy, protože učitel to hodně vysvětloval, ukazoval, mohli jsme si to osahat a navíc, často ji někoho učím. Teď ale učím Miri a Manuela chen 56, kterou jsem „jen“ cvičila a občas mi trvá, než přijdu s řešením daného problému a zjistila jsem, že některým pohybům jsem do téhle doby zase až tak moc nerozuměla. Ne že bych tomu teď rozuměla, ale zase jsem se posunula jinam. Tím, že učím další lidi se samozřejmě sama zlepšuji, ale nezlepšuji se jen v provedení pohybu ale i v přístupu k vlastnímu tréninku. Kolikrát student nechápe nebo není schopný daný pohyb provést ne proto, že by na to neměl ale proto, že mu v tom brání vlastní návyky a ego. A tohle se mění jen horkotěžko. Na tohle byla výborná trenérka Du Hui, kterou jsem měla na moderní meč. Vyvíjela na mě takový tlak, že kdybych to všechno neodhodila, tak bych to nedala. Jenže ne každý se takovému přístupu podvolí, spousta lidí začne s trenérem během tréninku diskutovat: Proč je to tak a ne jinak, nemůžu to udělat, protože mám jiné postavení kyčlí atd. Pokud jsem s něčím nesouhlasila nebo jsem tomu nerozuměla, nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se to zkoušet podle jejího návodu. V 99% se ukázalo, že měla pravdu a chtělo to „jen udělat“. Ve zbylých případech jsme si po tréninku sedly a prodiskutovaly to, aby mi to bylo jasné.

S Manuelem (Peru) teď cvičíme tuishou, máme různé verze a je to zábava. Občas se k nám připojí i Liz (Kuba) a další lidé. Stále se mi moc nedaří začlenit do toho různé aplikace z qinna, ty dám samostatně, ale v tuishou většinou ne. V čem mi to hodně pomohlo je, že se mi ukázalo, jak různí lidé reagují na mou oblíbenou strategii a jaké chyby v ní dělám. Minule přišel i Lukai, tak jsme měli možnost zkusit si to zase ve spojení s jiným bojovým sportem. Judo jsem delší dobu necvičila, protože byl na závodech a pak se z toho 2 týdny oklepával. Teď už jsme ale zase začali a potěšilo mě, že jsem ty techniky nezapomněla a jsou maličko přirozenější než předtím. V začátku mi dával hodně příležitostí a nečekal, že některé techniky dokončím, takže se mi povedlo ho párkrát hodit. Jeden z mých problémů je, že se chopím příležitosti, ale pak si to rozmyslím s tím, že to asi nebude fungovat a už to nedokončím. Jenže teď už to není takový čajíček, včera se mi ho nepovedlo hodit ani jednou, protože přestože se pohyboval lehce ze strany na stranu, v tu správnou chvíli vždycky stál jako strom a nešlo s ním hnout. Nehledě na to, že vždycky ví, co udělám ještě dřív, než si to sama rozmyslím :-). Naposledy jsem se tedy spíš učila jak předvídat a bránit se, abych nebyla hozena. Ale na zemi se mi dařilo, poslechla jsem jeho radu, že se nemám soustředit na konkrétní techniku, protože mi tak utečou všechny ostatní, že mám prostě nechat tělo, aby to udělalo. Jednou se mi povedlo nasadit mu páku tak, že jsem se přitom moc nenadřela, a i když je o dost silnější než já, tak se z toho nedostal, protože jsem mu drtila loket. Vůbec jsem to nečekala. Na závěr jsme posilovali ve dvojici, kdy ho mám držet za oděv nebo za ruce a krk a v chůzi vzad přitahovat k sobě a pouštět. Judo hala je fakt rozlehlá, po třech opakováních (tam a zpátky) jsem byla úplně hotová. Oni takhle dělají 20 opakování přes celou halu a ještě s tím, že toho člověka, kterého si přitahujete někdo drží ze zadu za pás nebo za nohy. Mají tam spoustu různých vychytávek na trénink výbušnosti a síly. Jejich trenérka má v poslední době v oblibě velké kolo od traktoru, které je přivázané k tlustému lanu omotanému izolepou, protože tak to víc klouže  a je to náročnější. Musí to kolo přetáhnout přes celou tělocvičnu, pak si do něj stoupnout a odnést ho zpět na start. Někdy celou cestu podloží černými deskami, co jsou v posilce, protože na těch pneumatika vůbec nekouže a je to větší výzva. V šatně mají na tyčích pověšené pevné pruhy látky, které se svěsí dolů. Oni sedí na zemi a přitahují se ke stropu jen rukama – všechno samozřejmě na čas a milion opakování. Po hodině a půl tréninku jsem zhubla 1kg (které jsem pak na večeři zase nabrala :-)) a druhý den jsem nemohla propnout ruce v lokti, protože jsem měla namožené bicepsy a zavřít ruku v pěst mi také nejde, protože mám namožené prsty. Když už nic jiného, tak se mi mírně zlepšila fyzička a hlavně mám pevnější postoje.

Tak snad mě ta nemoc brzy přejde a budu moct pokračovat! :-)

O Kohoutkovi a slepičce

V posledních dnech si připadám jako v pohádce O Kohoutkovi a slepičce. V létě jsem se vracela brzy domů, takže jsem si nestihla vyzvednout diplom. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že to není „vyzvednout“, ale že si to člověk musí zasloužit – a to nejen tím, že diplomku úspěšně obhájí.

Musela jsem zaběhnout do obou knihoven. V jedné mi dali razítko s tím, že nemám vypůjčené žádné knihy a v té druhé jsem odevzdala dvě kopie diplomky v papírové podobě a pak i elektronické. Dnes to byla komedie. Vybrala jsem se do administračky, aby mi změnili heslo pro přístup na naše stránky, protože to začátkem roku měnili a nefunguje nám to. Potom jsem přešla na Wushu katedru, kde jsem dostala razítko. Když jsem měla tohle všechno, tak jsem se zase mohla vrátila do administračky (stejná kancelář), kde bych měla dostat další razítko. Jenže nemám razítko z naší koleje (že jsem zaplatila účet za elektriku atd.), i když to byla spodní kolonka. Tak jsem šla na kolej, jenže recepční se bude vdávat, takže odjela nakupovat a pán, co ji zastupuje tam je jen aby se neřeklo. V kanceláři mi učitelka Li řekla, že je to špatně, že nejdřív mi mají dát razítko v administračce a pak teprve u nás. Tak jsem jí řekla, že jsem se zrovna odtamtud vrátila a tam mi řekli, že mám jít na kolej. A že to je špatně, že takhle ne. V tom se do toho vložil James Chu, aby vypadal jako záchranář, ale nic nevyřešil. Nakonec jsem řekla, aby si to domluvili mezi sebou, protože když půjdu zpět, tak mi řeknou, že napřed musím mít razítko z koleje. Tak si zavolali, zjistili, že je to vlastně jedno. Tak jsem šla zpět. Paní mi všechno vypsala a pak se zjistilo, že papírová diplomka není podepsaná od mého vedoucího. Ještě jednu kopii musím odevzdat na koleji, takže jsem to šla nejdříve dotisknout, abych nemusela chodit za vedoucím dvakrát. No a vedoucí tam samozřejmě nebyl. Zjistila jsem aspoň, že by měl být v Číně. Kde, to se neví. Napsala jsem mu zprávu, ale prý má zasedání a ozve se mi později. A neozval. A tím to zase skončilo. Dokud mi to nepodepíše a recepční se nevrátí, tak diplom nebude.

Další pěkná věc je 培养计划 , něco jako „plán rozvoje“.  Hned v první části si máme vylít srdéčko o tom, jak se budeme usilovně snažit zlepšit ve všech aspektech života, Číňané přidávají, jak milují svou zemi a oddávají se marxistickým myšlenkám... Následuje výpis předmětů – tady nastal další problém, o tom později. Dál o čem bude diplomka, jak ji hodláme sesmolit a proč je naše téma důležité. Předposlední část je o tom, kde a co budeme pracovat, až si to tady odkroutíme. Celkem to má 8 částí, tyhle byly takové nejzábavnější. Samozřejmě to musí být podepsané od vedoucího. Zpět k předmětům. Že jsem se na školní stránky nemohla přihlásit jsem už říkala, to se naštěstí vyřešilo. Jenže když jsem se tam přihlásila, tak jsem zjistila, že je mi to tentokrát na nic, protože tam nemůžu najít seznam všech předmětů, jen ty, které už mám hotové. Takže jsem to do plánu zkopírovala od spolužáka a budu doufat, že máme předměty totožné. Větší problém je, že musíme mít nejméně dva předměty z jiné katedry. Na jednom jsem 3x chyběla, protože jsem jednou zaspala (odpolední hodina :-D) a dvakrát se mi nechtělo... a zítra máme nějakou diskuzi... v čínštině, chodí tam se mnou Rodrique, který má čínštinu výbornou, tak tam budu za hloupoučkou cizinku, která nerozumí. Pak to vypadá, že mám odpoledne další hodinu, jenže na stránkách to nemám zanesené, takže fakt netuším. Na druhou stranu je to dobře, že to tam není, protože jsem tam už 4x nebyla a tahle mám aspoň výmluvu – jsem to nevěděla, když to tam není napsané... :-) Takže ještě zítra přežít tyhle dvě hodiny a bude zase dobře. První je o speciální přípravě sportovců před soutěžemi. Nerozumím úplně všechno, ale učitel hodně zmiňuje Liu Xianga – čínského překážkáře s nešťastnou achilovkou. Minule ho tam jeden student pomlouval, jak si vůbec může dovolit v takovém stavu jít na soutěž. Na to mu učitel řekl, že při jiné soutěži s tím měl také problém, ale najednou vyhrál, tak všichni doufali, že to tak dopadne i v tom dalším případě. Ptal se nás, jestli je důležitá soutěžní podlaha (koberec  atd.) na trénink techniky... Velká diskuze. Na moderní Wushu je to podle mě jednoduché. Na nandu je důležitý soutěžní koberec, když ne tak aspoň odpružená podlaha. Na zbytek je to jedno, protože spousta lidí má problémy i se základy, nemluvě o pohledech, rytmu atd. Pokud je ale podlaha od soutěžního koberce moc odlišná a určitý čas před soutěží si to na tom nemůžou vyzkoušet, tak bude s velkou pravděpodobností problém – viz Aurořina kolena a na Youtube je video Itala, který se zrakvil přímo během sestavy, protože nebyl zvyklý na odpružení koberce.  Další předmět by měl být o tom, jak dělat sport zdravě... na to jsem v Číně zvědavá. :-D