Na
nový čínský rok bylo v plánu odjet do provincie Gansu, odkud pochází můj
přítel. Psi v Číně nemůžou cestovat vlakem, letadlem ani autobusem,
vypadalo to tedy tak, že budeme muset Papričku odložit do pejskárny. Nakonec
jsme se rozhodli, že ho propašujeme, protože když člověk jede autobusem, nemusí
na osobní prohlídku, ta se týká jen vlaku. Takže jsme pejska 24. ledna strčili
pěkně do vnitřní kapsy bundy a vyrazili jsme – proto jsem chtěla psa mrňavého,
protože je tady se zvířaty hodně potíží. Autobus měl 30 minut zpoždění, ale
nakonec jsme se do něj všichni nasoukali a jelo se. Čekalo nás 21 hodin cesty…
Malej byl hodnej, vzali jsme mu plenku, kterou měl ve své tašce, tak se na ní
zašel vyčůrat a bylo.Žádné problémy. Při každé zastávce jsme ho vzali ven, ale
moc se mu nechtělo. Během cesty nám pouštěli všechny díly Čelistí :-D. Sezení
nebylo z nejpohodlnějších, moc jsme toho nenaspali. Asi 3 hodiny před
cílem se zajelo na odpočívadlo a řidiči oznámili, že si musí také odpočnout.
Nemohou přesáhnout určitý počet hodin řízení bez spánku, takže prostě zamkli
autobus, vzali si deku a usnuli. Tak nevím, proč tam ti řidiči byli dva… 25.
ledna dopoledne jsme dorazili do Xianu, kde jsem se zase utvrdila, že tohle
místo prostě nemám ráda. Poslali nás na úplně jiné autobusové nádraží… tam jich
je snad víc než v Šanghaji… A protože jsme dorazili později, autobus to
Jing Chuanu nám ujel a museli jsme tam čekat 4 hodiny v KFC. Na další
autobus jsme vyrazili o něco dříve a dobře jsme udělali, protože tam bylo víc
lidí než v neděli na šanghajském Bundu. Táhly se vedle sebe dlouhatánské
fronty k autobusům, jedna vedle druhé. U našeho busu bylo prázdno, tak
jsme se pohodlně usadili a pak už dorazili prodejci novin, vody, sušenek… když
si všichni nakoupili, co chtěli, zvedli jsme kotvu. Jak jsme vyjeli ze Xianu,
krajina kolem se rozvlnila a čím blíž jsme byli k cíli, tím se kopce
tyčily výš a výš.
Před
cestou měl David obavy, jestli se mi u něj doma bude líbit, protože bydlí na
vesnici. Zeptala jsem se, jestli mají vodu a elektřinu. Rozchechtal se, že
samozřejmě, že mají televizi, pračku… No, tak to bude v pohodě. A prý mají
kolem 300 000 obyvatel. „To místo, kde bydlíte?“ Prý jo. No tak to musí
být obří vesnice teda… Po těchto informacích jsem se ničeho nebála. Když jsme
dorazili do Jingchuanu, myslela jsem, že jsme na místě. Je to sice malé město,
ale město to je, to bude určitě ono. A prý že musíme ještě autobusem. Hmm, tak
to budeme bydlet někde na předměstí asi… Autem to bylo víc jak půl hodiny. A
čím víc jsme se vzdalovali od městečka, tím divočeji to venku vypadalo. Všude
se táhly pásy ovocných stromů, teď tedy jen jejich holých větví – ovoce
v Šanghaji je často právě z Gansu, kde je směšně levné (tedy pokud
nesněží). V létě se tu prý všechno zelená, jenže teď byla zima a vše bylo
hnědé. Gansu, to je hlína. Všude kolem. Do většiny kopců jsou vyřezané terasy –
jednak proto, že se na těch plochách pěstuje obilí, ale také proto, že se ta
hlína používá na výstavbu domů, pálení cihel… Pokud je trochu větrno, po krátké
procházce máte hlínu i v uších. Náš pes je bílohnědý, ale když se vrátil
z venku, tak byl prostě jen hnědý… :-D
Auto
zastavilo na první pohled uprostřed ničeho. Vystoupili jsme, pobrali batohy a
šli se přivítat s Davidovo rodiči. Museli jsme přejít most, který se klene
nad hlavní silnicí, a pak už se před námi objevily krátké řady typických
čínských venkovských domů. Hodně z nich stále hliněných, ty novější již
z cihel. Zajímalo by mě, kde je těch 300 000 lidí… Tady na místě jich
žije jen pár desítek. Po okolí jsou rozeseté podobné usedlosti a společně
s městečkem Jing Chuan to teprve dá těch 300 000. Celé to patří pod
město Ping Liang, které je přibližně 4 hodiny cesty odtud.
Nikdy
jsem nebyla uvnitř podobného čínského domku. Všechny jsou čtvercového tvaru
s vysokými zdmi, takže nikdo nevidí dovnitř. Dveře bývají masivní, za nimi
se skrývá menší dvorek po stranách lemovaný dveřmi, které vedou do obytných
místností. Jak to tady a v okolí vypadá, uvidíte na fotkách, napíšu jen
pár zajímavostí.
Topení
ani klimatizaci tady nehledejte, ve většině místností jsou stará kamna, která
vytápí místnost, vaří se na nich voda… Vodu tady mají, ale ne tekoucí. Nosí se
ze studny nebo z nedalekého pramene, který vytéká z jednoho kopce.
Když se chce člověk umýt, voda se ohřeje na kamnech a nalije do lavoru.
V létě super, v zimě je to ze začátku o zdraví, protože je tu strašná
zima. Jak venku tak vevnitř. Včera ráno jsem se probudila a na okně byla
jinovatka a led. Zvenku i zevnitř! I v místnosti nám jde pára od pusy.
Proto většinu času trávíme na posteli, která je postavená z několika
vrstev hlíny, kamenů nebo cihel a dá se také vytápět. Pro jistotu máme ještě
elektrickou podložku, kdyby nám byla zima. Postel je to hodně tvrdá, polštáře jsou
plněné suchými bylinkami, takže jsou také pěkně tvrdé. No, na lepší posteli
jsem ještě nespala!!! Záchod mají v jiné části domu, klasický turecký
záchod řízlý naší kadibudkou. Takže žádný problém. Horší už to bylo u jejich
příbuzných, kteří mají záchod venku. Na poli vyhloubili mělkou jámu, místo
zahradili dvěma deskami z rákosí a je to.
Celý
týden se chodí po návštěvách, bez přestání se jí, pije, kdo kouří kouří… Sice
jsme nebyli nikde moc cestovat, protože první týden jsme se museli věnovat
příbuzenstvu a potom začalo sněžit… ale i tak mám zážitků, že by to vydalo na
knihu… protože Číňané jsou prostě… jiní. Vztahy rodičů a dětí, rodičů a jejich
rodičů, rodičů mezi sebou, dětí a prarodičů, příbuzenstva, přátelství, zvyky,
každodenní život, důvody k tomu co dělají a nedělají, plány a cíle… Pokud vás něco zajímá, dejte vědět - pokud k tomu budu něco mít, tak o tom napíšu.
Mrkněte
na fotky na Rajčeti, budu tam postupně přidávat další alba: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/
