Do
schránky mi dorazilo několik komentářů k článku o Mistrovi a jeho žákovi,
za všechny moc děkuji.
Když
je člověk pracovně a rodinně vytížený, určitě nemůže dřít tolik, jako
bezstarostný studentík v Číně, ještě k tomu velice dobře finančně
zajištěný :-). Říkali jste mi, že Mistr by tohle také měl chápat.
Ať
nemluvíme stále obecně, tak vezmeme pro příklad Mistra Qin Ming Tanga.Když v ČR
začínal učit, opravdu si myslel, že budeme dřít podobně jako jeho studenti v Číně
a snažil se na nás aplikovat podobné metody, jaké používali jeho učitelé a jaké
asi i on sám používal doma. Já byla až v té druhé vlně, jaké to bylo úplně
na začátku, se musíte zeptat jiných. Za sebe musím říct, že předtím v Plzni
bývaly tréninky super a opravdu jsme hodně dřeli (tedy, kdo chtěl :-) ). Když v někom
Mistr viděl potenciál, víc se mu věnoval, viděl-li v něm potenciál ještě
větší, tak ho celkem drsně kritizoval a neříkám, že ho mlátil, ale také to asi
dost bolelo. Jeden dobrý student jeho přístup bohužel nepochopil správně a
odešel, mimo jiné také proto, že to asi psychicky špatně snášel. Cvičení je teď
o dost jiné. Je otázkou, jestli je to proto, že Mistr pochopil, že Češi musí a
chtějí také pracovat a věnovat se rodině. A nebo jestli z nějakých důvodů
rezignoval a je to trochu tak, jak jsem to popsala v tom předešlém článku.
Jak je to s tím cvičením zaneprázdněného člověka? Nedůležitější
je si sám zhodnotit situaci a rozhodnout se, proč chci cvičit. Tohle za vás
nikdo neudělá. A v průběhu času se nad tím samým chce občas opět zamyslet –
co od cvičení očekávám? dostávám, co od toho očekávám, potažmo proč ne?
Pro
někoho je cvičení jako relax třeba po práci, Mistr ho vede, sejde se s lidmi,
které má rád – spojuje je stejný koníček, „douvolní“ se pak u pivka. A za týden
ahoj. V takovém případě cvičení také splní svůj účel – po cvičení se cítím
uvolněný, něco jsem udělal pro svoje tělo, poklábosil jsem s přáteli… =
cvičení má efekt.
Někdo
se chce dostat víc do hloubky, protože zrovna tahle věc ho zajímá, sedí mu. To ovšem
neznamená, že je „lepší“, než ta první skupina lidí. Jen to prostě bere jinak a
očekává od cvičení něco jiného. Samozřejmě nemůže každý den dřít dvě hodiny
ráno a večer a ve zbylém čase si studovat teorii a získávat hlubší vědomosti. Ale
stále se může zdokonalovat – i když třeba pomaleji, i když třeba jiným
způsobem, než teď můžu třeba já. Neříkám, že všichni, někdo opravdu dře ve dvou
zaměstnáních od rána do noci a ještě k tomu se musí starat o rodinu. Ale
spousta lidí je odborníky na jednu věc – na plýtvání časem a na stěžování si. Říkají
mi: Já nemám čas cvičit každý den jako ty, nemám možnost být pokaždé s učitelem
jako ty… já pracuju, víš! A mám dvě děti, víš. A rozbilo se mi auto, to by se
jeden zbláznil. Jo, já nemám ani řidičák :-D. Na druhou stranu se podívejte na
fóra bojových umění a další diskuze, on kolikrát stačí i FB. Je to plné s prominutím
sraček, aby se člověk dostal k něčemu zajímavému, musel by tam strávit
nonstop několik dní, aby se k tomu prokousal. Vše se točí kolem toho, čí
Mistr je lepší, kdo dře víc, kdo má víc mozolů, tvoje taiji není správné,
protože necvičíš jednu sestavu 20 minut, tvoje taiji není taiji, protože cvičíš
moc nízko a rychle, tvoje taiji není bojové umění, protože bys nedokázal nikoho
zmlátit… Ale není to jen u nás, nedávno sem viděla diskuzi mezi jedním trenérem
z Řecka a člověkem z řecké wushu federace, který nedovolil závodit
jednomu z atletů dané školy na ME. Že tenhle trenér (vlastně Mistr) a i
jiní, tráví hodiny na FB tím, že píší, jak by se člověk měl chovat a co by
naopak neměl dělat, dávají tam svoje wushu fotky, aby všem dokázali, že jsou
nejlepší (že nemají úplně správný postoj nevadí), chlubí se svými studenty… Jedna
věc je reprezentovat svou školu a být hrdý na své žáky, druhá věc je věnovat se
jen těmto činnostem. Říkám, mají-li tito lidé čas denně třeba i čtyři hodiny
trávit na netu, tak až tak vytížení nejsou. Ten čas by se dal využít o dost
jinak. A že jsou na netu, když jsou v práci? Jací jsou asi zaměstnanci
hodnotit nebudeme, protože neznáme jejich šéfy, ale když můžou v práci bez
problému trávit čas na FB a na fórech, tak by stejně tak měli čas, aby si
studovali wushu – protože i tím se člověk zlepšuje – nejde jen o to se denně
potit v tělocvičně, to nestačí.
OK,
když jsem byl mladší a bez závazků, mohl jsem si cvičit, jak jsem chtěl. Teď se
situace změnila, ale můj zájem o wushu nikoliv. Co s tím? Smířit se s tím,
že už nemůžu tolik fyzicky makat a začít se zajímat o wushu jako celek. Kolik
koluje bludů i jen o energii qi… A kolik lidí tomu věří… Kolik lidí má chyby už
jenom v základech a neví o tom, neřeší to. Přitom kolikrát stačí dívat se
na videa, kterých je na internetu mraky, porovnat to se sebou, vzít si z toho
ponaučení a dílčí cíl, na kterém budu pracovat – duševně, místo koukání po
slečně v minisukni, když jedu metrem, - fyzicky, až se zase jednou dostanu
do tělocvičny. Přečtěte si životopisy a rozhovory s nejrůznějšími Mistry –
ne každý mohl cvičit stále každý den a pod vedením učitele. Někteří do toho
také museli tvrdě pracovat. Věděli ale, co chtějí, tak ráno vstávali dřív a
večer chodili spát déle. Věřili tomu a vrátilo se jim to. Že z vás Mistr stejně
nikdy nebude, tak proč byste měli vstávat dřív? Na takovou otázku nemá smysl
odpovídat. Takže ještě jednou: wushu není jen o čase stráveném v tělocvičně
– k tomuhle mám dvě připomínky:
1)
Opravdu všichni a vždy v tělocvičně makáte a jste plně soustředění? A nebo
se protáhnete jen zlehka, protože na to dnes nemáte náladu? Cvičíte trochu víc,
jen když se na vás trenér/Mistr zrovna dívá, a když odejde, tak s kamarádem
řešíte, jak vás zase v práci nehorázně vytočili? Pokud i vy cvičíte
takhle, tak nejen že plýtváte penězi (pokud za tréninky platíte), ale hlavně
plýtváte časem, o kterém říkáte, že ho moc nemáte. Pokud ho nemáte, tak byste
si ho měli začít vážit a nakládat s ním s uvědoměním. Jo, tohle je
hodně těžké, chce to pevnou vůli a disciplínu. Zvlášť, když jsem se byl dvacet
let zvyklý flákat a dělat na půl věci, které nehoří, tak se to mění hodně
těžce. Ale i to jde. Pomalu. Jeden trénink se vám to podaří. Další trénink zase
sklouznete zpět – nebuďte z toho smutní nebo naštvaní, to se stává – síla zvyku.
Důležité je, že o tom víte a příště se budete snažit zase makat.
2)
Hodně lidí s oblibou říká, že „wushu se stalo součástí mého života“. Když
jsem byla mladší, tak jsem se strašně chtěla dostat také do toho stádia, kdy to
o sobě budu moct říct. Co je to ale „součást“? Je to díl z celku, a možná ne
vždy je tento díl nezbytně nutný. O čem to svědčí? Že pokud je wushu součástí
vašeho života, je to fajn, ale o to častěji se asi bude stávat, že si na wushu
přes celý týden ani nevzpomenete, že nebudete mít potřebu projet si před spaním
znovu sestavu a připomenout si, co vám ten den Mistr vytýkal. Je to součástí
vašeho života. Váš život a wushu nejsou jedním. Nejde o to, brát to šíleně
vážně. Každý den při čištění zubů stát v mabu, ve sprše se mydlit s nohou
na zdi, místo chůze po ulici si skákat XFJ… Jestli to tak děláte a děláte to
tak proto, že se vám chce, že to vychází z vás samotných, tak je to určitě
super :-). Ale jde to i mírněji :-).
POZNÁMKY NE ÚPLNĚ K TÉMATU
1) Nedávno se mi kamarád chlubil, že ho jeho trenér naučil
sestavu, kterou ho naučil náš velký Cai Long Yun. Je to super, je to pocta. To
bez debat. Jenže, jak k tomu přistoupíš? Budeš na té sestavě makat,
propracovávat každý pohyb, hledat ten „pocit“? A nebo si ji budeš pravidelně
opakovat, abys ji nezapomněl a stále jsi to zacvičil tak, že ti kamarádi
zatleskají? Učitel/trenér tě to možná naučil proto, že si tě váží, že máš
potenciál. Tak to by sis to měl tedy víc než jen malovat. Jak už jsem ale
zmínila, že Číňané dělají věci rádi tak, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“,
jsou jejich pravé úmysly vždy tak trochu tajemné (a to my, cizinci, velice rádi
:-) ). Pro mě osobně není tolik důležité to, kolik umím sestav a kdo slavný mě
jí za jedno odpoledne naučil. Neříkám to proto, že mám na sestavy špatnou paměť
:-D, ale proto, že pro mě je důležitější „pocit“ a cvičit to dobře. Více sestav
a více variant beru jako velice přínosné v tom, že si rozšířím obzory,
více pochopím další principy, nové věci se budu učit rychleji a zapomenutou
sestavu si vybavím za pár minut. Snaží-li se mi učitel předat nějakou vědomost
nebo „pocit“, to je paráda :-).
2) Občas mě kamarádi žádají o radu: nevydržím dlouho v mabu,
při cvičení mě bolí to a to, tenhle pohyb mi stále nejde, co s tím… Neříkám,
že poradit nechci, jsem moc ráda, když můžu pomoct. Měli byste ale vědět proč
se mě/někoho jiného na to ptáte a proč vám to váš učitel neřekl. Je to z pohodlnosti,
protože proč bych se nad tím měl zamýšlet, když mi to někdo může hned říct a já
se můžu věnovat „důležitějším“ věcem? Musí mi to trenér všechno naservírovat,
protože za to si ho platím? Váš učitel vám to neřekl: protože to neví? protože
mu je jedno, že vám to nejde? protože chce, abyste si na to přišli sami? Doufejme,
že co se týče všech našich učitelů, jde o třetí možnost. Je to jako s rodiči
– některé věci nám mohou opakovat stokrát, ale dokud se sami nespálíme, tak si
to nezapamatujeme.
3) Alespoň na začátku je potřeba cvičit s učitelem. Až si
po nějaké době trochu osvojíte základy a nemusíte už přemýšlet, která noha jde
první, tak byste se měli začít dívat jinak. Spousta z nás se dívá při
cvičení na ostatní z jednoho jediného důvodu: porovnat se s nimi,
uklidnit se, že ještě stále cvičím líp než oni a nebo se namotivovat, že musím
skočit víc než tamhleten bobek. Špatně.
Když
už pohyby znáte, neměli byste se dívat jen na Mistrovy pohyby. Dívejte se na
Mistra jako na celek – jak při dýchá, jak pracuje s pasem, kdy je uvolněný
a kdy naopak napjatý. Když s ním cvičíte, snažte se ho co nejvíce
kopírovat. A když cvičíte sami, snažte se to co nejlépe reprodukovat. Zatím je
váš Mistr stále ještě o něco lepší než vy a abyste mohli tvořit vlastní pohyby,
dávat jim vlastní tvar, potřebujete nějaký základ. Pokud se vám daří Mistra
dobře imitovat, máte sakra dobrý základ.
Z toho
vyplývá, že někdo by mohl mít Mistra celého pro sebe, mít osobního trenéra od
rána do večera, ale stejně by jeho znalosti zůstaly jen na povrchu. Tím
neříkám, že bude cvičit špatně. Určitě něco skočí, bude mít třeba nízké
postoje, trochu síly. Bohužel se ale ta hranice, za kterou se člověk už nemůže
v určitých věcech zlepšovat, takhle velice snižuje. Člověk se takhle
zastaví hluboko pod kopcem – a ne proto, že jeho tělo nemůže nebo že nemá
možnosti. A to je škoda.