čtvrtek 31. května 2012

Svaly O_o


Jak mi je střídavě nedobře, má to jednu výhodu – mám plošší bříško :-P. Nesmějte se, pro mě je to velká věc :-). Jsem na sportovní škole, takže od rána do večera potkávám sportovce, když jim člověk nekouká do obličeje, tak je celkem často na co koukat. Jenom pár kluků se věnuje „kulturistice“, a pozná se to na nich, protože mají svaly jenom na koukání. Myslím si, že „užitkové“ svaly vypadají daleko líp, celkově mě to přitahuje víc. Stejně tak jako když člověk něco umí a ne to, kolik zvedne v posilovně (jo, a pak si na stěhování pozve stěhováky :-D). Navíc mám vyzkoušené, že během sportování se svaly ukazují rychleji a i tím, že se zároveň pálí tuk.
Na mě žádné svaly nikdy vidět nebyly, protože jsem byla tlustá. Teď tlustá tedy nejsem, ale stále mám tuku daleko víc než bych potřebovala. Bohužel ne z nedostatku pohybu, ale ze špatného stravování. Občas se mi daří jíst dobře, ale jakmile se zraním nebo se objeví nějaké jiné problémy, nálada mi klesne a dám si nějaké „zabijáky“. Nebo se přes den držím, ale večer mám jídelní orgie. A nebo přes den nejím a doháním to večer, protože na to mám konečně čas. Ono se jídlo špatně plánuje, když se má jíst cca 1,5 h před tréninkem. Když někdy cvičím ráno od 8. hodiny nebo 9. hodiny, musím vstát brzy, a to se mi ne vždy daří. Po tréninku hlad nemám, vím že musím jíst, tak do sebe něco dostanu, ale není to moc. Odpoledne další trénink… teď cvičíme večer, domů chodím kolem půl deváté, a dát si v tenhle čas večeři také není nic moc. Hlavně proto, že tady se těžko shání něco zdravého a lehkého – za přijatelnou cenu. Všechno plave v oleji, a i když je to vařené, nakonec je tam oleje také dost. Zdejší BBQ je prý pro tělo hodně špatné. A pokud tam oleje není moc, tak se to konzumuje studené, a z toho mě pak také často bolí žaludek. Zbývá ovoce a zelenina, ale z toho nemám pocit, že bych se najedla :-). Nejraději mám teď věci, které se pijí – polévky, vodu, čaje a různá pití. Někdy si do toho přidám proteinový prášek, prý je to prospěšné :-). A samozřejmě MELOUNY!!! :-) Máma tedy i ty žluté medové, zelené…
Jinak ale tedy ty části těla, které denně používám, už nějaké známky tréninku nesou. Nejvýraznější je to na předloktí, břiše (když mám dobrý den :-D), na zádech a samozřejmě na nohách. Tam mi svaly narostly v celkem krátké době. Na objem vypadají celkem podobně, trocha tuku mi také zmizela, ale pořád to jsou antické sloupy :-D. Budu teď víc trénovat delší sekce – to je neustálé běhání, změny pohybů, tak snad to pomůže :-).

Čekají mě zkoušky


U kamaráda na FB jsem našla hezkou věc: „Try not to take things too personally; what people often say is a reflection of them and not you.“ = Snaž se nebrat věci příliš osobně; co lidé říkají je často jejich odrazem, ne tvým. V minulosti mě právě tohle hodně trápilo. A je to další věc, kterou jsem se v Číně naučila. Ještě to není dokonalé, ale je to na víc než dobré cestě :-).
Příští týden mě čekají zkoušky z čínštiny. Za celý semestr jsem chodila jen na hodiny gramatiky s učitelkou Hu, které jediné jsou opravdu přínosné. I když samozřejmě čínské pokusy o našťouchání jejich tradic a zvyků do rámce gramatiky jsou velice matoucí. Na začátku to pro mě bylo překvapivé, pak úsměvné… teď už jsem rezignovala. Horší je, že v testu budou mimo jiné i určité gramatické termíny a my máme mezery vyplnit podle toho. No, nevadí. Teď probíráme zrovna stavbu čínské věty. Máme to hezky rozdělené na jednoduché věty a souvětí. Souvětí pak na souřadná a podřadná – vše s miliony poddruhů. A pak máme ještě věty, které vypadají jako souvětí (dva přísudky), ale jsou to věty jednoduché (protože se vztahují k jednomu podmětu: „下午我下了课就去你那儿。
No, nevadí, nemám ambice sinologa, nejdůležitější pro mě je dobře mluvit, psát (na PC :-D) a číst. Musím říct, že si v poslední době víc pamatuji znaky. Většinou je poznám, dokážu přečíst a vím, co znamenají, ale sama je dokážu napsat jen někdy. Všechno je to ale jen otázkou času, který člověk vkládá do učení. U jídla je to ale horší, protože jsem se o to nikdy moc nezajímala. Nejdůležitější věci poznám – nudle, rýže, maso, zelený věci, pálivé… :-D
Čekají mě ještě další dvě zkoušky (s panem Li). Na jeho hodinách jsem byla jen dvakrát, protože mi pak přesunuli na pondělí oborovou hodinu a místo dalších hodin jsem chodila cvičit. Jo, ještě jsme měli hodinu v pátek, ale z té není zkouška. Takže zkoušky budou překvápko :-). Nesnažila jsem se zjistit, z čeho zkoušky budou. Máme „poslech/mluvení“ a „psaní“. Jestli to bude jako vždy, tak všechno bude psací test, kdy budeme muset napsat, co si myslíme o tom a tom a jak bychom zlepšili výuku :-D. Minule jsem byla dost kritická a učitel už mě nezdraví tak vesele, tak nevím no :-D. Projít snad projdu a když ne, tak se také nic nestane. Tento rok jsem nastoupila na obor a nemůžu za to, že se mi hodiny kryjí. Mám jít na čínštinu a nebo na oborovou hodinu? Tady je výběr jasný. Že jsem se během tréninků naučila čínsky líp než za všechny hodiny pana Li je dost špatnou vizitku našich hodin čínštiny, řekla bych.
Spíš mi držte palce, abych zvládla biochemii a pořádání soutěží (ekonomie), tam teď v pátek musím jít (18:50 – 21:30) a snad mě nechá projít, i když jsem na několika hodinách nebyla. Ono se na hodiny špatně dochází, když to každý týden mění – někdy v úterý, někdy v pátek, navíc ještě v jiný čas…
Jo, a vypadá to, že konečně po roce dostanu svůj certifikát z HSK (汉语水平考试zkouška z čínštiny pro cizince) :-D.

Čínské masáže


Tak já nevím… včera jsem byla na tuině, protože mě bolí záda, noha, krk… S krkem mi pomohli, to se mě ujal samotný šéf a prokřupal mi rameno. Zbytek byl stejný jako když jsem přišla. Na druhou stranu musím říct, že jsem dlouho neměla takhle krásně uvolněná a stehna mi také celkem proklepali. Přítel mi řekl, že hodinu po tuině můžu cvičit taiji, že to nevadí. No, tak jsem šla a co myslíte – krk se mi zase rozbolel :-D. Stejně jako předtím. A pak že taiji není namáhavé :-D.
Většinou mě pokaždé masíruje někdo jiný, takže pokaždé slyším: „Ty jo, ty máš ztuhlá stehna a lýtka!“ „Jeden bok máš výš než druhý!“ (to prý může za hodně mých obtíží :-) ) „Ramena se ti víc vtáčejí dovnitř!“ Někdy jim to už sama nahlásím, ať si ušetříme čas :-). Myslím, že by nám tam měli vést kartičky jako u doktora, kde se napíše, jak kdo na tom je. Masér do toho vždy jen jukne a je to jasné. Dobré tady je, že i když vás masíruje hubená slečna, stejně to pěkně bolí. Jednak se holky nezdají, mají fakt sílu a hlavně – vědí kde co zmáčknout.
Dnes mě ramena a záda bolí ještě víc než předtím. Chce to prý tak jeden dva dny, aby si to sedlo, tak uvidíme zítra. Noha je lepší, ale myslím že spíš proto, že se o ni víc starám a používám Yunnan Baiyao, čínský zázrak.
Žaludek mě stále dost trápí. Po každém jídle je mi víc nebo míň nevolno. Včera jsem si dala nudle a pak běžela na gramatiku (po schodech do 4. patra) a pak jsem myslela, že pojdu, břicho mě neskutečně tlačilo. Tak jsem se šla na chodbu projít, koupila jsem si kolu čističku a bylo trochu líp. Myslím, že to začalo minulý týden kvůli tomuhle proměnlivému počasí a teď to přetrvává, protože kvůli tréninkům jím hodně nepravidelně. Super ale je, že už máme levnější melouny, na to jsem se těšila strašně dlouho :-).

Cvičení a taiji ukázka


Vztahy mezi lidmi z Šanghajského wushu týmu jsou záhadné a vůbec hodně podivné. Je štěstí, že máme teď jednotlivé koberce oddělené zdí, protože když jeden z nich někoho trénuje, další hledá pro trénink místo, kde ho ten kolega neuvidí, neuslyší. A před hlavním trenérem se skrývají, protože samozřejmě nemají dovoleno někoho trénovat – prý je to moc vysiluje. Můj trenér ve středu večer dojíždí na univerzitu, protože jeho dětští svěřenci se připravují na soutěž. Takže s Du Hui musím trénovat v levé tělocvičně, aby si nelezli do zelí. I když o sobě oba ví, průběžně hlásím, co s kým cvičím… Včera mi dokonce Du Hui řekla, abych se s jedním skokem obrátila na Caie, protože ten mi to vysvětlí líp tím, že to umí dobře skočit a má s tím víc zkušeností. Když nás učila Pan Xie, cvičili jsme také tam, kde normálně mám taiji, aby nás lidé z týmu neviděli. Teď již to všichni (kromě trenérů) vědí, tak cvičíme normálně u nich. Když Du Hui včera viděla, že v zadní tělocvičně cvičí Aurora se svým trenérem, hledala jiné místo. Vše bylo plné, tak jsme cvičily hned vedle nich. A využila jsem jen ¼ koberce, protože chtěla, abych byla blízko a nemusela na mě křičet :-D. Při skocích se ale stejně odvázala, zapomněla, že tam nejsme samy a nahlas mě povzbuzovala. Tohle se nesnažíme pochopit, jen to prostě respektujeme, ať je to jakkoliv divné až směšné.
Nikdy moc nevím, co od Du Hui čekat. Občas dostanu vynadáno, jak to, že to a to ještě neumím. A jindy mi zase řekne, že není žádný spěch, oni sami to dobře zvládli až po dvou letech. Viděla, že Aurora má v sestavě tengkong feijiao + zuopan, tak jsme to včera hned také trénovala. Když jsem si stěžovala, že mám nohu stále dost nízko, zakroutila hlavou s tím, že to mám o dost lepší než Aurora. Vypadá to trochu na rivalitu mezi nimi jako trenéry, ale to je jejich věc. Opět vyhazuji meč, brzy už k tomu přidáme kotrmelec. Vím, že je to jednoduchý pohyb, vím co je důležité. Ale stejně se nemůžu zbavit strachu. Říká se, že když člověk spadne z koně, měl by na něj zase co nejdříve nasednout, jinak to půjde hodně obtížně. Tohle sice není tak vážné, ale je to podobné. Před pár lety jsem si křupla rameno při přemetu, protože jsem ho měla hodně uvolněné a od té doby jsem ho dělala jenom jednou, a to jsem měla pěkně sevřenou prdku. No, tak snad nepůjdu zase do nemocnice :-/.
Na taiji se mi zdá, že spousta spolužáků cvičí dobře jen proto, že jako malí dřeli každý den. teď se dost flákají, a jak říkal učitel, nemají žádný cíl, nemají proč cvičit. A většina z nich rozhodně necvičí pro radost jako my cizinci. Jak teď cvičíme taiji a je to jen pro členy týmu, tak pokud necvičíme hromadně, tak většinu času cvičím sama, protože ostatní dělají všechno možné (nejčastěji se povalují na koberci :-)) – jen kromě cvičení. Bakaláři, kteří jsou tady prvním rokem, jsou trochu živější, ale spíš spolu ve volnu trénujeme kotrmelce a podobné blbosti. Tang Lin Xia dře hodně, tak když nemá hodinu, cvičíme spolu. Před tréninkem ještě chodí každý den běhat (30 – 60 min!!!). Lidí, kteří fakt něco dělají, i když tam učitel není, je málo. Před učitelem se pak samozřejmě snaží blýsknout. Hlavně Madelin. Ta předtím asi cvičila dobře, protože ji tady všichni znají a učitelé se s ní často baví. Necvičí ale skoro vůbec a je to fakt škoda. Včera večer jsme cvičili sami, protože učitel vedle měl hodinu – učil bakaláře chen taiji 56. Postupně tam lidi od nás volal, aby udělali malé vystoupení. Na první skupinu jsem se přišla podívat, na druhou jsem si došla pro foťák, abych si je natočila, ale učitel mě zavolal, že tam mám jít cvičit také. Všechny nás představil – jak se jmenujeme, jak dlouho u něj cvičíme, co jsme předtím dělali, Madelin a YaoMing několikrát vyhrály nějaké taiji soutěže… A pak se začalo. Byla jsem celkem nervózní, protože na nás koukalo kolem třiceti lidí. Navíc wushistů, takže o tom něco trochu vědí, i když to není jejich obor. Ale cvičila jsem si pro sebe, a poprvé se mi podařilo se před lidmi netřást. Normálně se mi totiž hodně klepou ruce. Necvičila jsem celou dobu jenom nízko, ale i tak jsem se hodně snažila. Proč to píšu – jednak kvůli té nervozitě, která se u mě překvapivě nekonala. A pak proto, že po docvičení jsem neměla žádný problém – dýchalo se mi normálně, nohy nezatuhlé. To se mi ještě nikdy nestalo. Kamarád mě chtěl natočit. Pak se rozhodl, že mě vyfotí, protože nevěděl, jak natáčet. A ukázalo se, že ani to focení se mu nepovedlo :-D.

úterý 29. května 2012

Jít za svou vášní


Dnes mi moderna vyloženě nešla. Podepsalo se na tom, že jsem celý týden skoro necvičila, jak mi nebylo dobře od žaludku. V čem to bylo nejvíce znát? Samozřejmě na dechu – po jedné čtvrtině se mi špatně dýchá a po půlce umírám :-D. Nohy celkem ušly a jak jsem neměla nic namoženého, tak se mi i dařilo uvolnit ramena. Bohužel jsem neměla vůbec žádnou rychlost a břicho a záda mi strašně zeslábly. Dost mě to překvapilo, tohle je u mě asi fakt potřeba cvičit téměř každý den. Navíc mám víc posilovat svaly kolem kyčlí… víte, co myslím, že jo :-). Hodně se mi to zlepšilo, protože mě to nebolí při každém pohybu. Je to spíš tím, jak jsem byla předtím zraněná, ještě se mi to nezahojilo – jak by mohlo, když cvičím skoro každý den. Takže si na to teď dávám pozor – posiluji, cvičím výš, když to jde, vyhýbám se krizovým pohybům, cvičím cviky, které mi ukázali, přítel mi to masíruje… Za pár týdnů uvidíme, jestli je to takhle správně :-).

Zase na mě dnes padlo to, že toho je strašně moc. Abych všechno stihla, musela bych být v tělocvičně od rána do večera každý den. Už teď cvičím celkem dost, ale nestačí to. Problém je, že kromě i jiných povinností, moje tělo by víc teď stejně nevydrželo. Číňané si jako malí oddřeli základy, takže teď se věnují jen pilování a sestavám. V tomhle to mají dost jednodušší než cizinci – my musíme jet všechno najednou (základy, skoky, základy se zbraněmi, sestavy, protahování, posilování, běhy…). Opět byla potřeba utřídit si cvičební priority. Meč s dlouhým střapcem se učím proč? Protože je to zajímavé, chci toho umět víc, abych měla větší rozhled a mohla to pak učit i někoho jiného (neustále mám před očima tu paní Xenu z YT: „One, two, three and HOLD IT!!!“:-D), abych si zlepšila otáčení kolem vlastní osy, zrychlila, víc se napřímila… Za tyhle tréninky nemusím platit. Proč cvičím modernu již víme, za tu navíc platím, takže musím svědomitě cvičit ve volném čase. Za taiji sice neplatím, ale mám to ráda, takže musím také pilně cvičit. A jak to všechno nacpat do jednoho týdne? Rozhodla jsem se, že nepotřebuji běhat maratony, takhle mi odpadla jedna věc. Posilovat stačí půlhodinky každý den. Nejdůležitější je, že když už se člověk dostane do tělocvičny, měl by to brát vážně a soustředit se plně na cvičení. Kolikrát nemá čas, a proto by si času, který si vyšetřil na cvičení, měl hodně vážit. To nám vtlouká do hlavy učitel Xie a má svatou pravdu. Strašně moc plýtváme časem a pak si stěžujeme. Přitom času tady mám dost – tři hodiny taiji denně stačí. K tomu ve volnu qigong a studium taiji. Navíc taiji se dá cvičit kdykoliv a kdekoliv. Moderna 2 hodiny denně také stačí – ani lidé z týmu necvičí víc (odmyslíme-li si posilovnu a běhání). Tenhle plán se dá samozřejmě aplikovat jen tady, v cizině se to musí přizpůsobit, ale o tom jsem již psala.

Jsem zvědavá, jak budu cvičit doma o prázdninách :-D. Na jednu stranu bych se moc ráda válela a užívala domova. Na druhou stranu, pokud nebudu poctivě cvičit, všechna ta dřina tady, všechen čas i peníze, by přišly vniveč. Jsem teď na dobré cestě, tělo mi slouží dobře, tak se teď nesmím zastavit. Už mám doma domluveno pár sportovních akcí v průběhu týdne a zbytek doladím, až dorazím domů a uvidím, kde a kdy se bude dát cvičit. Další věc je, že stačí tři dny necvičit a začínat pak se mi nejenom že moc nechce, ale hlavně to bolí. A ta bolest za to fakt nestojí. Tak doufám, že to zvládneme s rodiči sladit tak, aby nám to všem vyhovovalo a mohli jsme se užít co nejvíc.

Myslím, že už jsem konečně úplně pochopila Auroru. Je teď ve formě, chce co nejvíce soutěžit, ale není to takový blázen, jak se někdy zdálo. Chce ještě makat tak 3-4 roky a pak „jít do důchodu“. Cvičit si jen pro radost, vrátit se zase trochu k tradičnímu wushu… Strašně jí štve přístup Číňanů – jste cizinci, wushu je pro vás jenom koníček, tak proč bychom vás měli učit doopravdy, poodhalit naše tajemství? V Číně je již sedmým rokem, ale na začátku se vůbec nezlepšovala – i když dřela s Číňany každý den. Proč to tak je, jsem již psala. Řekla mi: „Nevzdala jsem se ve svém životě všeho jen proto, abych se tady jen tak plácala a chodila na malé soutěže.“ Číňané nechápou, že cizinec může mít k wushu takovýhle přístup. Pro mnoho z nich to není láska/vášeň, je to prostě směr, který jim byl vybrán nebo živobytí. Řekla mi: „Jít za svou vášní tě ne vždy udělá šťastnou.“ Ano, někdy je to hodně destruktivní, ale nejde to jinak. Některé vášně brzy pominou, některé se člověka drží do posledního dechu. A tohle je wushu. Jakmile člověk trochu nasaje jeho příchuť, jen těžko se zkouší něco jiného. Vztah s Aurorou prošel mnoha nepříjemnými místy, v něčem jsme si ale podobné – a díky tomu dokážeme porozumět i takovým myšlenkám/pohnutkám té druhé, nad kterými ostatní kroutí hlavou. Na začátku na mě byla naštvaná, že se nechci plně věnovat jenom moderně, že to nemyslím vážně a nevím, co chci. Pak pochopila, že to myslím víc než vážně. Jen mi ta vášeň běží dvěma směry a já si nedokážu vybrat. A ani nechci. Všechno se to přirozeně vyvrbí. Dokud jsem zdravá, mladá a jde to, budu cvičit modernu a taiji. Až přijde čas, tak přestanu blbnout a soustředím se na trochu jiné aspekty wushu. Navíc se mi neustále potvrzuje, že cvičit tyhle dva styly se moc dobře doplňuje – spousta myšlenek je podobných, když si odečtu zranění, tak na sebe i dobře působí.

Jestli je moderní wushu wushu (bojové umění)? Tohle je strašně těžko říct a spíš mi to přijde jako hra se slovy, na které pramálo záleží. Qigong dělíme na dva typy – a) ten který je součástí například shaolinu atd., b) zdravotní (nebo fitness) qigong. Ten poslední už k wushu neřadí – jde o zdravotní cvičení. Základy má ale z wushu. A tím prvním typem se člověk také neubrání. Takže co je moderna? Jedna z větví wushu, která se soustředí na hezké provedení, soutěž a vystoupení? A nebo čistě sport? Těžko říct, někdy je zajímavé nad tím přemýšlet a ptát se lidí na jejich názor. Z jednoho pohledu modernu do wushu stále řadím. Z druhého pohledu říkám, že jde o sport, který se vyvinul z wushu.

pondělí 28. května 2012

Pravidla, zákazy a dohled


V poslední době nám na tabuli v přízemí lepí papíry se jmény studentů. Nevšímala jsem si toho, protože se to začalo objevovat v době, kdy probíhaly zkoušky. Až včera jsem se na to podívala víc zblízka, protože se tam některá jména opakovala . A ono jde o veřejnou kritiku studentů, kteří se vracejí na kolej „pozdě“. 25letý člověk se vrátí na pokoj ve dvě hodiny ráno, no představte si to! :-D Od 22:00 do 5:00 jsou dveře koleje zamčené a dovnitř se dostanete jen na speciální kartu, kterou jsem si dnes konečně mohla zakoupit = 60 Kč, koncem minulého týdně tam pán, který ji může vydávat, nebyl. Všichni se na kolej musíme vrátit ale do půlnoci a opouštět ji můžeme v 7 hodin ráno, nebo v těch 5 hodin, tohle těžko říct. Bláhově jsem si myslela, že když nám dají karty, odpadne jim práce, strejda v recepci si bude moc dál chrupat svoje slunečnicová semínka nebo spát a my budeme mít svobodu. A ono nic, jen se to tak nějak prodražilo, ale výsledek je stejný. Na ubytovně nám tak usilovně vrtali právě i kvůli tomuhle – zabezpečení dveří. Když jsem kartu neměla, strejda mě stejně pustil dovnitř. Ale je fakt, že se tvářil strašně přísně :-). Číňané jsou zvyklí, že večer se nikam nechodí, ale cizinci ne. Jak mohou 40letému cizinci, který sem přišel dobrovolně, diktovat, v kolik se má vracet a v kolik odcházet? Spousta lidí tady pracuje, má rande, má hlad… A v Šanghaji je všechno daleko. Včera jsem byla na výletě v centru a teprve v deset večer jsme si dávali večeři. Už jsem se těšila, že budu taky kritizována, a na ten papír jim pak připíšu, proč jsem se vrátila pozdě. Jak strašné věci jsem to prováděla – utrácela peníze v Šanghaji a večeřela. Nakonec jsme to ale vyřešili jinak, tak snad příště :-D.

Jo, a jak nám tady vyměňovali modemy… jednou věcí je, že se vás tady nikdo na nic neptá, nic vám neřekne a prostě si odemkne a vejde do vašeho pokoje. Už jsem se chystala psát mejl se stížností k panu Chu, když jsem pak cestou z oběda našla na tabuli čerstvý papír o tom, že nám dnes budou potřebovat přístup do našich pokojů. Přilepili to tam myslím až potom, co byli u nás :-D. Ne že bychom tady měli extra cennosti, ale stejně. Už jsem si vyfotila pracovní stůl s tím, že kdyby něco, ukážu jim fotku, co tady všechno mám. Se spolubydlící to tak uděláme i na prázdniny – zdokumentujeme si svůj „majetek“. Jak už víte, internet se nezlepšil, právě naopak. Zatím mi funguje všechno, i když někdy pomaleji. Kromě psaní na blog, takže to tam za mě dávají rodiče. Zajímavé, že komentáře teď psát ale můžu :-D. Spolubydlící mi říkala, že na ostatních univerzitách teď mají problémy s netem také. Přítel má teorii, že to všechno jde shora. Moc jsem si o tom nečetla, ale co jsem slyšela, měli jsme (jestli stále máme netuším) teď v Číně celkem vypjatou situaci kvůli útěku nějakého čínského zvířete, jehož manželka je podezřelá (asi už nejen podezřelá) z vraždy Brita. Tento pašík byl zastáncem Maa a jeho myšlenek, což se dalším ve vládě nelíbí… No, určitě o tom máte lepší informace než já. Pro mě to znamená jen to, že všude přibylo policistů a internet a přístup k informacím je ještě horší.

čtvrtek 24. května 2012

Dá se to vysvětlit různě


Když jsem posílala Horynovi do komentáře ty dva odkazy (článek Tělo bolí), tak mě napadla jedna věc. Ono mě tedy napadá průběžně v různém kontextu… jde o jazyk. Článek ze stránek o pilates vycházel z pár vědeckých výzkumů a snažil se danou věc vysvětlit bez příkras a pochopila jsem to na první přečtení :-). Článek na WC částečně pojednává o stejné věci, ale vysvětluje ji „sofistikovaněji“, „učeněji“. Takže i napotřetí trochu tápu, jestli jsem to pochopila tak, jak to autor/ka zamýšlel/a. Pan Gu Hong Ming zmiňuje jeden z mnoha rozdílů mezi čínským Konfuciem a evropskými filosofy. Konfucius své myšlenky podával celkem jednoduše, takže se masově rozšířily. Dokonce i moderní Číňané si v sobě nesou jeho odkaz – někteří, aniž by si toho byli vědomi. Co jsem koukala, tak podobně to podává i Lao Zi. Jednoduše pro lidi, kteří to chtějí vidět jednoduše – a většinou si to nevyloží „chybně“. Kdo chce, může v jeho myšlení vidět celou složitost vesmíru. To naši odborníci mají jednu větu na odstavec a těžko říct, jestli se v tom zpětně i oni sami opravdu vyznají :-). Takže většina „obyčejných“ lidí je nechápala a jejich myšlenky nejen že nepřijala, ale ani nad nimi příliš neuvažovala. A možná je to škoda, protože někteří to mysleli „dobře“ :-).
Mám trochu dojem, že se z wushu dělá to, čím není – tajemné, pro normální smrtelníky těžko dosažitelné… Často byla legrace na tréninku, když Mistr pronesl nějaké moudro a všichni jsme chápavě pokyvovali hlavou. Pak v šatně se to rozebíralo. Ukázalo se, že to každý pochopil po svém. Troufám si tvrdit, že většina z nás to nepochopila vůbec, jen jsme nechtěli před ostatními vypadat blbě. Tady v Číně je to podobné – občas učiteli nerozumí ani studenti-Číňané. Jednou jsem se ptala kamarádky, o čem to učitel mluvil a ona mi po dlouhém zamyšlení řekla: „Že musíme víc cvičit.“ :-D
No, a tak máme nejen v Evropě spoustu „dechařů“, kteří vidí proužkované aury… možná mají jen mžitky před očima z toho hlubokého dýchání :-).
Myslím také, že preferujeme spíše složitá vysvětlení, protože to zní lépe. A možná ani nejsme schopní přijmout, že ne všechno je tak strašně komplikované. A samozřejmě si to rádi vyslechneme od nějaké úžasné kapacity než od řadového človíčka. Tamara mi nedávno posílala rozhovor s předním českým doktorem, který to bere celkem dost počínsku. Samozřejmě chápu, proč mi článek posílala, bylo to zajímavé a navíc je super vidět, že i naši doktoři si rozšiřují obzory. Na druhou stranu, většinu těch věcí jsem již na svém blogu zmiňovala. Jenže nejsem uznávaná, nic jsem nedokázala, na zdi mi nevisí certifikáty ani zlaté medaile. Pokud člověk chce, aby ho lidé vyslechli, musí buď všechny překřičet, přijít s něčím, co lidi zaujme a tak trochu je ze začátku vodit za nos, a nebo se stát kapacitou a pak už se může v klidu vykecávat :-).
Kamarád mi řekl, že kdyby měl na modernu na výběr dva trenéry: 1) nikdy neskočil 720°, 2) bývalý skvělý atlet, tak si samozřejmě vybere dvojku. Předtím bych si ji vybrala bez přemýšlení také. Teď už ale vím, že to není jen o úžasných výsledcích. Hlavní trenér Šanghajského wushu týmu se 720° nikdy neučil a 540° skákal dost špatně. A je z něho uznávaný trenér s kvalitními atlety, pro které 720° není problém.

úterý 22. května 2012

Tělo bolí


Když se mě v poslední době ptají, jestli jsem unavená, tak říkám, že ani ne. Nějak už nevím, co to je. Ne že bych nebyla, jen se snažím na to nemyslet a jet dál a zatím to celkem funguje. Na druhou stranu také nemám tolik povinností. Kdybych do toho všeho ještě každý den cvičila s trenérem a po večerech pracovala, to by byla jiná. Takhle jsem na tom hodně dobře, to je také důvod, proč si nechci připustit únavu – věnuji se věcem, které mám ráda a dobrovolně, takže si nemůžu stěžovat.
Pravdou ale je, že dnes už se mi té myšlenky, že jsem asi unavená, nějak zbavit nedaří. Spím teď celkem hodně, ale i tak mám černé kruhy pod očima a věčně zívám. Do toho mě stále trochu trápí žaludek. Ale nejsem sama, takže myslím, že je to zdejším počasím jako minulý rok. Od minulého pondělí cvičím každý den, ještě jsem neměla pauzu. Volno mě čeká až tuto neděli. Moc bych chtěla někam jít, ale budu se muset hodně přemlouvat. Minulý víkend jsem strávila jen cvičením, spaním a koukáním na filmy, na nic jiného jsem se nezmohla.
Mamce jsem hlásila, že nejsem zraněná, což je tak trochu pravda i nepravda. Není mi nic velkého, tak se tím nezaobírám, ale hlavně večer mě tělo celkem trápí. Ze cvičení mám namožená ramena a krk, v pátek ráno jsem se probudila a nemohla hýbat krkem. A drží mě to doteď, protože jsem odmítla, aby mi přítel podruhé křupnul krk. Myslím si ale, že když mi to jednou nepomohlo, tak to nemá smysl zkoušet podruhé, zvlášť když křupání jakýchkoliv částí těla opravdu nesnáším. Teď už krkem hýbu, ale bolí to. Kyčel se o dost zlepšila, protože bailian už skáču správně, ale samozřejmě protože předtím byla zraněná a teď stále cvičím, tak je to cítit. Nejvíc mě trápí záda/pas. Na dřepy s činkou (jen 80kg) jsem si musela vzít pás. Bylo to spíš jen pro pocit, ale bolí to. Divně to bolí. Čtenáři odpustí, bolí to jako při menstruaci. Většina kluků si to představit asi nedokáže, ale holky ví, jak je to nepříjemné. Takhle ani nepoznám, kdy mě to čeká, protože to bolí stejně celý měsíc a samozřejmě to mám z života tady rozhozené. Tak tady mám někdy veselo :-). Tak jsem si postěžovala.
Zajímavé je, že můžu cvičit jak chci, ale nohy nemám kyselé. Ostatní části těla jen po cvičení a druhý den už je to opět dobré. Nejen to vede mého trenéra k názoru, že tělo už mám silné dost, jen nevím, jak sílu používat (a samozřejmě mi chybí výbušnost). Trenérka ale trvá na svém, že jsem slabá, tak s ní pravidelně posiluji a musím sama každý den. Celý minulý týden jsem si ale připadala strašně těžká a bez síly. V neděli mě po tréninku donutil trenér čtvrt hodiny pomalu běhat a musím říct, že výsledek byl ohromující. V pondělí jsem měla životní trénink :-D.
1) Dokázala jsem se dobře soustředit na pohyby. Co mi trenérka řekla, byla jsem schopná do pohybu zařadit, i když na začátku třeba jen v náznaku. Skáču samozřejmě stále špatně, ale už jsem schopná vnímat tělo po celou dobu a víc ovládat jednotlivé části těla. Předtím jsem byla při vědomí jen na začátku, temno a probudila jsem se až při dopadu. Pokud se vám stává, že po docvičení nevíte, co jste během toho času prováděli, je to špatně. Můj trenér byl schopný popsat mi každou sekundu toho, co dělal, když se tenkrát zranil. A nikdo mu to nevyprávěl, sám si to všechno pamatoval, protože byl v tom pohybu a umí vnímat svoje tělo. Já ještě mívám občas výpadky, ale musím říct, že jsem udělala obrovský pokrok.
2) Tělo jsem měla uvolněnější, takže se mi všechno dělalo o dost lépe. Bailian už mám 360°+ mabu. Stále ošklivé a tak, ale je to tam :-). Daří se to přetočit i trošku víc. XFJ už se trochu daří i s mečem, se kterým mi to nikdy moc nešlo. Trenérka mě hodně chválila a nadšeně mi začala povídat, jak pak budu zkoušet bailian do gongbu a začaly jsme vyhazovat zbraně, tak snad neskončím zase v nemocnici. Od meče jsem měla díru v ruce, od kopí díru vedle nosu :-D.
Neříkám, že jsem si do SH nic nepřivezla, nějaké základy jsem měla, ale musím říct, že až tady jsem poznala, jak hodně chabé. Samozřejmě ne všechno je chyba učitele, ale tady s našimi učiteli vidím, že to jde i jinak a funguje to. Není to doslova, ale začínala jsem tady skoro od začátku. S modernou samozřejmě a s taiji celkem také.
Na svého taiji učitele tady nedám dopustit – nejlepší učitel, jakého znám. Dnes si na začátku ke mně sám sedl a začal si se mnou povídat. Pak se kolem nás utvořil kroužek a povídali jsme všichni. Konečně jsem se osmělila zeptat se na pár věcí, na všechno mi odpověděl, a nikoliv stroze. Vždy mi samozřejmě říká, že důležité je soustředit se na jednu věc, kterou máš rád/a a tomu se věnovat naplno. Mám svůj plán, i jsem mu říkala, proč se teď snažím takhle uštvat, rozuměl mi a nic proti tomu měl, protože jsem mladá a mám tady na to čas. Dodal ale, že všechno co dělám, by mě postupně mělo vést k tomu jednomu, co budu dělat. On sám se na škole učil nan quan, chang quan, kendo a spoustu dalšího. Ale nic si z toho nepamatuje. Víc dělal sandu a samozřejmě taiji. Zvou si ho na všechny taiji styly, ale všichni ví, že nejlepší je na chen styl. Všechno co dělal, ho vedlo k chen stylu. U mě je samozřejmě logickým vyústěním také chen, ale zatím to tak nějak necítím. Takže se teď snažím nashromáždit co nejvíce informací a pocitů a až přijde čas, tak se to ukáže samo.
Jo a dnes jsem se poprvé učila meč s dlouhým střapcem a fakt mi to strašně nešlo :-D. To jsem si zase něco vybrala. Fakt se to nechci učit, protože je to sice krásné, ale stresuje mě, jak mi to nejde. Jenže už jsem začala, koupila jsem si meč (40 RMB :-) ), tak se to musím naučit. Jediný jasný směr, jaký teď mám je, aby moje tělo bylo chytřejší, silnější a obratnější. Proto cvičím meč, kopí a skoky. A dlouhý střapec je hodně rychlý, je to plné točení do všech stran, rychlé střídání stran a pohyb boků. I malinký pohyb špatně může způsobit, že se švihnete střapcem do hlavy nebo že se vám zamotá do ostří, takže člověk musí být neustále pozorný.
Když se mě dnes po mé prezentaci o wushu a etice učitel zeptal, co je podstatou wushu, odpověděla jsem, že žít dobrý život a být dobrým člověkem. To znamená mít zdravé a chytré tělo, bystrou mysl, chovat se dobře k sobě i k ostatním a podobné věci, to všichni známe. Někomu k tomu „pomáhá“ náboženství, mě k tomu vede wushu.

pátek 18. května 2012

Vzdávají to jenom srábci


Několikrát opakovaná lež je pravda. Tak to si říkám, že cvičím dobře, asi ještě krátkou dobu :-). V pondělí i ve středu mě Du Hui natáčela. Chtěla jsem napsat, že šlo o bailian, XFJ a XFJ s mečem. Jenže ono se tomu u mě tak snad ani říkat nedá. Jak má pak člověk mít radost, že se zase o něco zlepšil? Jestli mě budete chtít někdy mučit, tak mi pusťte ta videa :-D. V mojí „XFJ“ sérii končím vždy na zemi, ale aby to nevypadalo stále stejně, tak občas rovnou na zadek, občas se svalím doleva, někdy doprava. Jednou jsem dokonce přepadla dopředu… :-) Největší problém u bailianu je teď uvolnění – někdy příliš napjatá, místy příliš uvolněná. Tohle je jedna z věcí, se kterou se Číňan vytasí, když se ho zeptáte, v čem je jiné učit cizince a Číňany. „Když řeknu Číňanovi: Uvolni se, tak to udělá. Když to řeknu cizinci, tak se mi tam celý složí.“ Není uvolnění jako uvolnění. O tom mluvila i Shi fu Zhai Hua v jednom rozhovoru. Učitel jí o tom vyprávěl, jak mohl, ale jí to docvaklo až po osmi letech tréninku. Proč já nejsem taky Shi fu? Ne proto, že bych cvičila kratší dobu než těch magických osm let. Ale protože mně to občas zablikne a pak zase dlouho nic. Samozřejmě jde i to, jak moc cvičím, posiluji, jsem nemocná atd. Nejsem přehnaně sebekritická, jak mi všichni říkáte. Pokroky vidím, také jsem se kolikrát tady chválila. Ale říkám si, že když jsem se tady takhle zlepšila, jak jsem asi cvičila předtím? Kéž bych na tom byla předtím myšlenkově tak jako jsem tady. Vyplýtvala jsem strašně moc času. A kyčle bohužel nemládnou :-). S holkami si tady stále lichotíme, jak jsme mladé, tak se snad aspoň tahle malá lež v pravdu obrátí :-). Po pondělí jsem byla opět v náladě, kdy bych to všechno nejraději zabalila a psala do nějakého turistického průvodce po Číně, což by potěšilo maminku :-). Jenže už se do toho investovalo tolik času, peněž a bolesti… Už jednou jsem s wushu skončila a musím říct, že mi začalo chybět hodně brzy. A jak říká Susyana (Indonésie – 4. v Pekingu 2008, na posledních Asijských hrách také 4. místo): „Winners never quit, quitters never win.“ A hezky česky: Vzdávají to jenom srábci :-). Ve středu jsem byla na tréninku už uvolněnější, protože jak zase říkají rodiče: „Když nejde o život, jde o hovno.“ :-) I když tady to je sporné, protože jsem si včera natáhla mečem takovou facku, že mě trenérka raději dvakrát zkontrolovala, jestli jsem v pořádku :-D. Jak jsem měla teď naposledy problémy se žaludkem, tak jsem na to brala nějaké léky, ale prostě jsem se smířila s tím, že to chce čas a ono to přejde – jako vždy. A se cvičením je to podobné – koberec, dobré boty, energetický nápoj a podobné věci vám můžou pomoct, ale vždy je to o čase = trpělivosti. Když jsem se dnes zase již poněkolikáté po XFJ posadila na zadek, rovnou jsem si lehla a nic se mi nechtělo. Ale bez cvičení to nejde. To ale neznamená dokola bezmyšlenkovitě opakovat stále stejné chyby nebo dokonce vytvářet nové. Trénink jsem tedy dokončila, až mezi posilovacími sériemi jsem uronila slzičku: Nedělám skoro nic jiného, než že cvičím. Hodně věcem rozumím, ale že by to bylo vidět? To je stejné jako s mými svaly – jsou tam, ale schované, aby mi je někdo náhodou nevykoukal :-).
Nějak se mi teď kupí štěstí, je fakt, že mu chodím naproti, ale taky mě mohlo obejít, že jo :-). Začít cvičit s Du Hui bylo víc než dobré rozhodnutí. Do toho úžasná Pan Xie, která mě s Aurorou učí svou sestavu s mečem. Aurora mě nazývá svou mladší sestrou a v čínském pojetí tak asi opravdu fungujeme, i když nemáme moc času se vídat. Snažím se jí dodávat víc klidu a hledat řešení. Tady musím poděkovat Pétě Kotěti, která mi kdysi ukázala, jak tejpovat kotník. Aurora má teď sice trochu jiný problém, ale tejpování jí ho také vyřešilo, zrovna mi psala, že měla super trénink, protože jí bolest nohy vůbec neomezovala. A ona mě rázně žene kupředu, i když si to uvědomuji jen někdy. „No, tak to zkus.“ „Vidíš, a že prý to nejde.“ „A co kdybys zacvičila tohle?“ „No, tolik zvedneš v pohodě.“ „Nejsi pomalá, jen ještě nejsi tak rychlá, jak bys mohla být“ (tahle její věta mě baví :-) )… A naposledy: „Nechtěla by sis na listopadové tradiční soutěži ve Wuhanu zacvičit meč s dlouhým střapcem?“ Jasně, a ještě bych chtěla vlastní letadlo. A jachtu :-). V úterý mě tedy začíná Pan Xie učit. S Caiem jsem už před nějakou dobou mluvila o tom, že bych chtěla cvičit s dvojitými háky. Jednak protože je to pěkné a on je umí dobře, a pak proto, že se při tom musí daleko víc zkoordinovat obě ruce = větší zátěž pro můj mozek, který je dost hloupoučký i na jednu zbraň. Souhlasil, ale raději by mě prý učil právě ten meč s dlouhým střapcem. Tak se mi to celé hezky spojilo. S tou soutěží je to samozřejmě ve hvězdách (leda tak mix moderny a taiji :-) ), ale jestli Aurora pojede, tak vlastně proč ne. Byla by to zkušenost a sranda. A jak tady v Číně na mě nejsou žádné nároky a tlak si na sebe musím vyvíjet sama, tohle by byla dobrá věc. S taiji soutěžemi už počítám. Prostě, když něco chceme, tak se musíme zvednout ze zadku a udělat to :-).

čtvrtek 17. května 2012

Sanda rozhovor


Dnes byl můj velký den :-). Ve 14:45 jsme zavolali trenérovi školního sanda týmu, Chen Yang Sheng((陈养胜), abychom se připomněli, že se přijdeme podívat na jejich trénink. Den předtím jsem totiž od YouYou dostala přesné instrukce: 1) zavolat před tréninkem, 2) přijít v 15 hodin, 3) nenarušovat trénink :-).
Trénují ve třetím patře tam, kde předtím probíhaly i naše školní sanda tréninky. Když jsme dorazili, ještě se nic nedělo, což mě trochu překvapilo, protože týmové tréninky všech sportů startují ve 14:30. Trenér tam seděl ještě s dvěma muži, tak jsme si sedli a čekali. Dozvěděla jsem se, že ženský tým má jiný program – asi posilovnu, ale těžko říct, holky mají svého trenéra. To byla trochu škoda, protože jsem se chtěla poptat i na pár ženských věcí :-). Po samostatném zahřání u pytlů dal trenér instrukce a začali makat. Ještě je upozornil, aby jeli pěkně, protože jsem si je přišla vyfotit. Byl tam i můj spolužák, a musím říct, že jak vypadal na hodinách líný, tak tady jel skvěle :-). Trenér mi ukázal jejich dvě chlouby – dva světové šampiony. Ale těch „chloub“ tam bylo o dost víc, řekla bych :-D. Bylo fakt na co koukat, až jsem občas zapomínala fotit :-D. Jeli pěkné techniky a v jejich podání to všechno vypadalo tak lehce, jednoduše a hlavně naprosto přirozeně. Můj spolužák byl legrační, protože na černých trenýrkách měl červený suspenzor a z dálky to vypadalo jako srdíčko :-). Po focení jsme si s trenérem sedli a povídali. Moc ochotně odpovídal na všechny moje otázky. Pokládala jsem je jednoduše, takže mi všechno rozuměl. Se mnou to bylo horší, ale takových 75 % jsem rozuměla. Odpovědi byly fakt dlouhé a obsáhlé. Sám je bývalým čínským šampionem, na SUS je trenérem již dlouhou dobu a od roku 2006 působí jako trenér čínské státní reprezentace, takže má veliké zkušenosti a může porovnávat.
Už také vím, co tady dělá ten nový Korejec, který mě od začátku sám od sebe zdraví a propichuje očima – trénuje sandu :-).
Navíc se ukázalo, že trenér Chen má velice dobré vztahy s mým vedoucím, Zhu Dongem. Na tabuli před tělocvičnou mají zaznamenané svoje úspěchy. YouYou tam má pěknou řádku titulů. Právě ten jeden jejich šampion zvítězil loňský rok na mistrovství světa v Ankaře. Zajímavé je, že strašně jejich holek teď vyhrává soutěže. Byly tam fotky asi šesti nebo sedmi holek, a každá v roce 2011 ve své kategorii vyhrála. Takže Šanghaj je celkem drsná. Nakonec jsme se s trenérem vyfotili, sám mi nabídl pravici, tak jsme se vyfotili ještě jednou a šlo se :-). Takže se povedlo, teď už to jen všechno sepsat :-).
SANDA RULEZ :-)

středa 16. května 2012

| Dva trenéři = dva problémy


Počasí v posledních dnech bylo strašné. Kdyby takhle bylo v Čechách, tak bychom čekali, že každou chvíli začne pěkná bouřka. Tady ale ne. Celý den šedivo, dusno… Ale pršelo jen trochu. O víkendu jsem si užívala jídla, tak mi od neděle není dobře od žaludku, ale myslím, že na tom má svůj díl viny i právě tohle počasí. Minulý rok mi v takovémhle čase také nebylo zrovna nejlíp. Jím prášky, tak se mi to celkem upravilo, snažím se víc odpočívat a spát, ale ještě to není ono. V pondělí jsem necvičila až tak o moc víc než jindy s Du Hui, ale takhle vyčerpaná jsem snad nikdy nebyla. Když jsem se vracela na pokoj, bylo mi z té únavy až do breku a vyjít schody bylo utrpení. Ale ne kvůli unaveným svalům. Namožená mám teď pravidelně záda a ruce, nohy drží dobře. Zalehla jsem ten den už v osm hodin a spalo se mi krásně. Ráno v sedm jsem byla celkem čerstvá, ale odpoledne na tréninku s Aurorou a Pan Xie jsem byla strašně unavená. Slečna nás učila další část své sestavy – to je samé běhání a skákání, takže něco pro mě :-D. Potom jsem si dala qigong, ale i během takhle pomalých pohybů se mi točila hlava, tak jsem to zabalila a šla domů odpočívat.
Abych na tom tady nebyla jenom tak úžasně a skvěle, no prostě super, tak se mi poštěstilo, že se včera zrovna rozbila i ta poslední pračka = všechno prádlo tak nějak vyprané, ale nevyždímané. Takže i když jsem chtěla odpočívat, tak jsem měla vlastně další trénink :-D.
Moje Du Hui mě ničí. A to nejenom fyzicky. Zrovna když nemůžu dýchat, ptá se mě, jak se anglicky řekne ten a ten pohyb (a samozřejmě musím všechno vědět :-D). Nechápe, proč to dnes nejde, když minule to šlo. To má Aurora se svým trenérem v bledě modrém. Měsíc už pořádně necvičila s kopím, protože jí naplánoval meč, se kterým jede soutěžit do Ameriky. Když nedávno měla zase trénovat kopí a něco jí nešlo, tak se strašně divil jak to, že se to tak zhoršilo. Na tohle existuje jediná reakce – ticho, nepokoušet se nic vysvětlit.
Když jsem na začátku říkala, že Du Hui se mnou nic nediskutuje, moc nevysvětluje, jen mě tlačí, abych makala, tak se to teď změnilo. Zjistila, že detailní vysvětlení techniky na mě zabírá (navíc si při jejím výkladu trochu odpočnu a pak to jde hned líp O:-)). Líbí se mi, že principy vysvětluje i s pomůckami – roluje oblečení, otáčí tužkou… aby mi ukázala, jak to je u skoků. Kolikrát bere i příklady ze života. A techniky s mečem bere tak, že jde sice o modernu, ale hodně pohybů stále vychází z tradičních, tak mi vysvětluje jejich užití.
Že má na skoky jinou techniku, jsem si už zvykla. Nejdříve mi tvrdila, že Caiova technika je špatně. Teď už připouští, že může být správně, ale většinou dodá, že je to zastaralé, že teď to „skáčeme takhle, protože je to rychlejší“ :-). Tak si z obojího beru pro sebe, co mi sedí, kombinuji to a ona, když vidí, že se zlepšuji, tak mi nevnucuje nic jiného.
Horší je to s mečem. Jsem ráda, že je tak přísná na techniku. Jenže mi začíná měnit sestavu. To je problém ze dvou důvodů: 1) politický – Jak vysvětlím Caiovi, že mi 18letá studentka mění pohyby, které jsme předtím spolu udělali? – když to budu dělat podle ní = nevěřím mu a vidím ji jako zdatnější trenérku. Říct jí, že to měnit nechci, nemůžu, protože jsem si ji vybrala a musím ji respektovat = musím to cvičit podle ní. To jsou problémy :-), 2) můj – je super osahat si víc pohybů, ale když se budou pokaždé měnit, tak nemám moc šanci se je naučit. Navíc si chci víc rozhýbat pas, jenže tyhle pohyby mi teď oba dva ze sestavy vyhazují. Naštěstí teď právě cvičíme s Pan Xie a tam je to všechno o pohybu pasu. Každý trenér je dost jiný, i když jsou ze stejného týmu. Jeden je příliš uvolněný, jeden umí člověka krásně vystresovat, další skvěle nemotivovat… Aurory kouč je ale unikát, ten má všechno dohromady :-D. Soutěž má za měsíc a půl, ale do minulého týdne stále neměla hotovou sestavu. A říkala mu, že má problémy s tím, že mívá okna. Vysmál se jí, že to se určitě nestane. Jenže jí se to stává pravidelně, když není na pohyby dost zvyklá. Důležitá soutěž je ale až příští rok, tak to Aurora bere teď až překvapivě dobře. Někdy příští týden mě pozve na svůj trénink, abych viděla její sestavu a natočím ji. Po spočítání jí to bohužel celkově vychází na 9.6 bodů (vycházet by měla z 10 bodů) a přidávat nic nemůže, protože si zranila kotník. Držíme teď hodně při sobě, z čehož mám velkou radost.
Dnes večer opět trénuji s Du Hui. Motýlek jde teď dobře. U bailianu se pomalu dostávám z té tragédie, ve které jsem se zčista jasna ocitla. Pokud se mi podaří uvolnit, tak to aspoň nějak skočím, a hlavně - pravá kyčel mě tolik nebolí. U skoků je pro mě jeden z indikátorů správnosti právě bolest :-D. Jakmile to bolí, vím, že je něco špatně. Už to mám prozkoumané, tak i vím, co. Ten skok se mi teď nedaří i kvůli tomuhle zranění. I když si to nepřipouštím, mám v sobě určitou opatrnost, ta vede ke ztuhlosti. Takže mi to opatření, které můj mozek nasadil, mě paradoxně vůbec nechrání, naopak – takhle to bolí víc a víc. Důležité je to tedy překonat, uvolnit se, hopsnout do toho a nedržet se zpátky – a pak to vůbec nebolí. XFJ se mi stále drží na stejné úrovni, jen s tím rozdílem, že už to mabu 360° ustojím. Tady je na čase zvýšit laťku :-).
Na tuinu chodím stále se stejným problémem (pravá noha), tak už to taky všichni vědí, jaká jsem madla :-D. Jsou tam totiž mí wushu spolužáci a pravidelně tam potkávám hodně našich učitelů. Oni mi vždycky ale najdou i jiné problémy, tak tam kolikrát ležím i hodinu :-D. Naposledy mi léčili koleno, předtím krční páteř – ne že by mě to předtím bolelo, ale věřím, že ví, co dělají :-). Je fakt, že koleno mě začínalo bolet a od té doby je zase v pořádku. Tohle ale není jako masáž od naší Aničky na uvolnění. Čím víc to tady bolí, tím větší je to vodvaz :-D. I když mi řeknou, že mi uvolní nohy, tak bych se kolikrát nejraději zakousla do toho lůžka. A všichni se samozřejmě ptají: Tebe to bolí? A pak se sborově smějí. Po pravidelné hodině tuiny se člověku prostě práh bolestivosti dostane zase na jinou úroveň – samozřejmě zase záleží v čem. Včera jsem si dala hlavou pěknou o žebřiny (neptejte se mě jak :-D) a bolelo to jako kráva, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml :-D.

| Káťa novinářkou


Jak jsem říkala, o víkendu jsme tady měli zkoušky, takže skoro všechno bylo zavřené až do pěti hodin. Rozhodla jsem se, že se do tělocvičny ale nepohrnu, že jde o znamení o tom, že mám odpočívat a věnovat se věcem, na které jinak není tolik čas.
Celý pátek jsem strávila na internetu čtením různých článků o etice a morálce všude možně a od různých lidí. Večer jsme zašli na dobrou večeři. V sobotu jsem psala esej na dané téma = zkouška z předmětu wushu kultura. Udělala jsem z toho prezentaci v čínštině, Ya Qiang mi trochu opravil čínštinu a v neděli jsme šli na dlouhou procházku po okolí, zakončenou nákupem (trefila jsem se do hezké slevy O:-)) a ještě lepší večeří, hezky pod širým nebem :-). Do toho jsem si připravila osnovu na nový článek do magazínu Fighter´s o sanda a ukecala kamarádku You You k rozhovoru. Moc jsem se o to teď nezajímala, mluvily jsme spolu spíš o taiji a qigongu, které teď cvičí. Až od Leviho (Izrael) jsem se dozvěděla, že je to několikanásobná světová šampionka v sanda. Potom mi konečně docvaklo, proč ji tady všichni tak uctívají, tak snad ten článek bude aspoň trochu zajímavý. Domluvila mi s  hlavním trenérem sandy, že se můžu přijít mrknout na jejich sanda tréninky, všechny vyzpovídat, fotit. Jsou to naši profíci, spousta z nich světovými šampiony ve svých kategoriích. A taky bude na co koukat :-D. Těším se prostě jako malá holka :-).
Sama jsem se moc nehrnula do toho zpovídat hodně lidí a dělat nějaký větší výzkum – největší překážkou je moje chabá čínština. You You mě do toho ale sama uvrtala, a to ze dvou důvodů: 1) původně jsem chtěla udělat rozhovor jen s ní, ale i přes to co má za sebou, je strašně skromná, a ani fotky mi moc nebyla ochotná poskytnout :-), 2) hlavní trenér byl rád, že se o sandu zajímám a chci o tom psát. Tak jsem narychlo vymyslela, jak vyřešit problém s jazykem – Ya Qiang půjde se mnou a pomůže mi. Nabízel se mi už dlouho předtím, ale zatím to nebyla potřeba. Oba dva nás wushu zajímá ze všech stran, často spolu vedeme dlouhé diskuze, takže to bude fajn pro oba. Tohle je první velká věc. Když se všechno vydaří, tak už mám naplánované další akce.
Když jsem přemýšlela o tom psát články do magazínu Fighter´s, ani mě nenapadlo, že se z toho může stát to, co v tom vidím teď. Přijela jsem sem studovat wushu – a tohle je skvělá příležitost!! :-)

Mimochodem, naši kluci s učitelem Xie Ya Lei včera večer odjeli na soutěž v tuishou (Shangdong). Kromě Číňanů máme i dva cizince – Florens (Německo) a Levi (Izrael). Tak jim držím palce, těším se na fotky a vyprávění! :-)

Káťa bojovnicí za informace


Z kanceláře jsme všichni zahraniční studenti dostali dotazník o tom, jak se nám tady líbí a jak se vyrovnáváme s čínskou kulturou. Tak jsem jim to tam všechno napsala. A jak jsem byla v ráži, tak jsem napsala i email panu Chu. Tentokrát už ne o pračkách, ale o změně pravidel pojištění studentů. Stále vytahují, co nesmíme dělat, kolik máme zaplatit, ale aby dělali svou práci = informovali zahraniční studenty o důležitých věcech, to moc ne. Neříkám, že tohle je životně důležitá věc, ale myslím, že i ostatní by měli vědět o změně, protože do 300 yuanů musí platit sami a nad tuto částku nám už neproplácejí 75 %, nýbrž jen 40 %. Samozřejmě s tím nic neuděláme, je to vládní rozhodnutí, které platí pro „všechny“, ale aspoň bychom s tím měli počítat, až půjdeme do nemocnice. Může se stát, že někdo onemocní a bude to vážnější. Nebo se zraní. Já za jeden steh mezi palcem a ukazováčkem dohromady platila kolem 500 yuanů (netuším jak to, ale měla jsem štěstí, že to brali ještě postaru a vrátili mi 75 %) – lékařský výkon, tři injekce atd. Kdyby šlo o vážnější zranění, tak by to byla celkem pálka. A že se nám tady podobné věci stávají – minulý rok se nám studenti zranili jak při fotbale, tak při americkém fotbale – dva zlomené prsty, rozříznuté obočí, lehký otřes mozku, zlomená noha atd.
No, minule jsme dostali dotazník ohledně životních nákladů při studiu v Šanghaji. Všichni jsme si stěžovali, ale že by to něco udělalo s výší našeho stipendia… Pokud tenhle nejnovější dotazník něco přinese, viděla bych to takhle:
Vedení školy posbírá všechny studenty, nažene je do Zelené budovy, kde dostanou dlouhou přednášku o tom, jak se k nám mají chovat, jak nám mají se vším pomáhat, a určitě se nemají ptát na to, kolik vážíme a kolik máme peněz :-). Další den tam naženou učitele (ty jsem chválila, kritizovala jsem školní systém, který je dokonale neprůhledný a matoucí i pro Číňany) a naposledy zbylé Číňany, kteří se pohybují po škole i kolem ní. Třeba si z toho odnesou, že nám nemají plivat pod nohy. S tímhle problém nemám, protože oni většinou flusají někam vedle. Horší je, když jdete po ulici, a z obchodu vedle někdo najednou chrstne vodu (snad) ven na chodník. Jednou jsem měla štěstí, letělo to těsně přede mnou :-).

úterý 15. května 2012

Vlajka


Když jsem se dnes (pondělí) vracela ze snídaně, viděla jsem vztyčování vlajky za naší ubytovnou, na hřišti, kde se ta tráva ani nesnaží předstírat, že je skutečná. Na začátku je jeden pán všechny vyrovnal do řad a pak něco povídal. Někteří kluci dobíhali, ostatní stáli v zástupech nejspíš podle věku, protože wushisti byli rozesetí různě kolem. V jedné řadě stáli asi i někteří z trenérů. Ke vztyčování vlajky měla proslov jedna slečna, která to všechno četla z papíru (jak je tady dobrým zvykem), a kázala o tom, že mají milovat své přátele a kdo ví co všechno… Nevím, jestli by to ve mně podnítilo lásku k vlasti. Někteří žáčci vlajku sledovali s otevřenou pusou, ale většina vypadala, že jsou myslí ještě v posteli. Podle nějakého průzkumu hodně Číňanů v Číně a s Čínou nejsou spokojení. Ale také záleží na tom kdo, kde a jak ten výzkum prováděl…
Když jsem říkala, že slečna všechno četla z papíru… tak takhle tady probíhají všechny prezentace. Slidy jsou zahlcené textem – složitými čínskými větami. A studenti vejrají do monitoru počítače nebo na plátno na zdi a slovo od slova to předčítají. U učitelů je to lepší. Slidy sice popsané odshora až dolů, ale alespoň to nečtou a povídají něco k tomu.
v úterý mě čeká moje první prezentace (15 minut). Na hodinách čínštiny jsem jich měla už několik, ale na wushu hodinách ještě žádnou (naposledy se nám to krylo se závěrečným testem z čínštiny, tak jsem to pak přednášela jen učiteli v jeho kanceláři). Ta první byla udělaná po našem = heslovitě s tím, že o tom budu povídat (anglicky). Tentokrát bych chtěla mluvit už čínsky (s pomocí angličtiny, bude-li potřeba), takže jsem rezignovala a udělala to po čínsku – sice heslovitě, ale nahrnula jsem tam toho hodně, aby si to mohli čínsky přečíst – usnadní jim to porozumění mojí čínštině. Nervózní z toho jsem jenom kvůli tomu jazyku, vést diskuzi po prezentaci bude sranda :-).

neděle 13. května 2012

Wushu one family.


V průběhu týdne se mi tělo horší a horší, ale víceméně cvičím podle plánu. Po pondělní posilovací náloži jsem byla v úterý mrtvá a večer se zmohla jen na dokoukání filmové série Die Hard s Bruce Willisem. Minulý týden jsem viděla první dva díly a v úterý večer zbylé dva. Třetí se mi líbil nejvíc. A už se těším na nový v roce 2013 :-). Ve středu jsem celý den odpočívala, abych byla čerstvá na večerní trénink s Du Hui, ale nepomohlo to. Svaly nebolí, mám ale strašně těžké tělo. Když se mi povedlo trochu uvolnit, skok se v rámci mých možností povedl. Když ne, tak to byla fakt bída. XFJ mi teď jde lépe než bailian, ale z mabu skoro vždy spadnu – potřebuju udělat širší postoj kvůli zatuhlým kotníkům, ale na to jsem příliš pomalá :-D. Ve čtvrtek dopoledne jsem cvičila s kopím a mečem a prokládala to posilováním. Byla jsem na běžecké dráze a shodou okolností se tam zastavila i Du Hui na posilování, tak mi ještě pomohla s mečem. Oni lidé z týmu jsou trochu zvláštní. Tedy, ono je to asi normální, ale i tak… Občas si zajdou do posilovny na půl hodinky zacvičit a zase jdou na kolej. Občas dorazí do tělocvičny, na chvíli si zatočit se zbraní, posedět si tam… a pak se vrátí zpátky :-). No, ale když už tam tak sedí, tak mi často i pomůžou :-). Tady na univerzitě se už nechválí to, kolik hodin tréninkem strávíte, nýbrž výkony. Ale jak stále se všemi vídám v tělocvičně, tak se zdravíme, i když jsme do teď neprohodili ani jednu větu, a postupně si začínáme povídat. I když jen o blbostech. Je super, jak má každý jiný základ – někdo cvičil modernu, většina z nich si prošla tradičními školami. A strašně rádi mi poradí. S jednou slečnou z taiji řeším protahování, protože ta je do toho zapálená a nejnověji to zkouší tak jako baletky :-). Jane mi občas opraví taiji a moc se  mi líbí, Jane cvičí meč, je totiž z Henanu a Číňané říkají: „真有味道“ (není to mdlé, má to specifickou příchuť :-) ), tak mi občas pomáhá. Z Henanu je i moje láska největší, učitel Wang – býval v profi henanském týmu, a i když má teď trochu bříško, tak je to prostě borec – vtipný, hodný a cvičí úžasně. Li Yang mi občas poradí se skoky, další kluk s posilováním, Levi s fa jin… Proč to říkám… Víc a víc jsme tady jako jedna wushu rodina. Je to určitě i tím, že jsme teď v jiné tělocvičně – vedle nás probíhají jiné wushu hodiny, vedle cvičí školní tým, učitelé tam dávají soukromé hodiny známým. Takže se to celé tak nějak promísí, každý cvičí s každým, navzájem si pomáháme. Učitel Liu Tong Wei nikdy nezapomene za mnou zajít, když se v tělocvičně objeví. Od něj jsem dostala 95 % ze zkoušky z moderny :-D. Občas se také s ostatními sejdu nahoře na tuině (čínská masáž), předháníme se, kdo má horší zranění, ostatní vyprávějí, jak probíhaly jejich tréninky v mládí…
Učitel Xie je na mě teď moc hodný. Jane mi pověděla, že se u něj o mně občas zmíní – jak jsem pilná, svědomitá, jaké mám plány… :-) Teď si se mnou občas povídá, opravuje mi techniky a pomalu se i osměluji se ho ptát. Jeden z jeho studentů připravoval prezentaci o taiji pro cizince, které má pak můj učitel učit, tak jsem jim pomáhala s angličtinou.
A jak teď budou wushu přijímací zkoušky, byla v tělocvičně spousta zajímavých lidí – viděla jsem pěkné tradiční kopí, tak doufám, že se sem ten kluk dostane, aby mě to pak naučil :-D.
Tady opravdu platí WUSHU ONE FAMILY (jedna wushu rodina).

Pan Xie meč.


Na začátku se nám svěřila, že je to poprvé, co někoho učí, a že je z toho strašně nervózní. Do té doby jsem byla klidná, ale tohle mě trochu znervóznělo, protože vím, jaký jsem dřevák a jak pomalu se učím, a nechtěla jsem jí dát pocit, že učí špatně :-D.
Po lehkém protažení jsme začaly – já, Aurora a Pan Xie. Dvakrát nám daný kousek ukázala rychle a pak jsme se k ní připojily a jely jsme pomalu. Po prvních pohybech jsem nabyla dojmu, že tohle není místo pro mě, některé ty pohyby jsem chápala jen zhruba – doleva doprava, dolů a nahoru, a to bylo všechno. Připadala jsem si tam jako turista :-D. Prostě na mě „příliš moderní“. Ale je to dobrá příležitost naučit se něco nového, a i kdybych si z toho odnesla dva pohyby, tak je to fajn. Pan Xie byla super, na začátku to Auroře šlo lépe než mě, tak ji nechala si to procvičovat a věnovala se mě, aby mi každý pohyb byl jasný. Potom nám ještě ujasnila pár detailů a jely jsme na další krátkou část. A tam se to najednou obrátilo. Co mi přišlo jednoduché (tím myslím ne tak složitá technika), Aurora v tom tápala. A bylo zvláštní, že jak je pohybově celkem nadaná, cvičila ba gua a tanec má také v krvi, tak nechápala jeden pohyb v pase, který je skoro stejný jako jedno základní cvičení na kopí. Naučila jsem se to hodně rychle, Pan Xie mě dost chválila a dala mi za úkol pilovat první část, protože ta mi šla méně. Šla to vysvětlovat Auroře a občas mě zkontrolovala. Myslím ale, že u Aurory víc zapracovala až příliš urputná snaha se všechno rychle naučit a pohyby si nespojovala do většího celku. Navíc jí stačí pár dní a bude to cvičit dobře. Já za pár měsíců – a to možná. Když mě Aurora chválila, odpověděla jsem jí, že to je díky taiji. V mých moderních sestavách zatím moc velký důraz na pohyb pasem není, zato v taiji je to všude. Naší malou trenérku jsem na konci hodně pochválila, protože mě to zvládla naučit fakt za strašně krátkou dobu s tím, že ty pohyby chápu, pomalu je dokážu zacvičit, i když humpolácky. A teď už to chce jenom pilovat.
Aby nebylo všechno jenom super… povedlo se mi blbě kopnout do ruky a pár vteřin trvalo, než jsem se přemluvila, abych pokračovala, Pan Xie byla zrovna u mě. Ukazováček a prostředníček pravé ruky, takže se mi pak meč držel pěkně nepohodlně. Ya Qiang mi to prokřupal, tlak trochu povolil, ale v pěsti mě to stále dost bolí. Ještě že mám tu zázračnou čínskou medicínu :-D. Jo, to bych nebyla já :-)
Dnes jsem samu sebe strašně moc překvapila a musím říct, že jsem na sebe byla víc než hrdá. A to mám dnes kondici někde u podlahy.

Zkoušky na SUS.


Od pátku do neděle probíhají na SUS zkoušky. Je to tak nějak mix všeho možného, nejvíc by mělo být bakalářů. Zabrané budou učebny v naší hlavní školní budově, venkovní okruhy i tělocvičny. Osobně doufám ve večerní posilovnu, ale to vidím tak na jednou – tohle je totiž pro mě skvělá příležitost fakt odpočívat a necvičit, už to fakt potřebuju. Abych pak samozřejmě mohla makat ještě VÍÍÍÍC :-P. Celý týden máme wushu tělocvičnu plnou lidí, které tahle přijímací zkouška čeká. Učitel Xie nebo někteří z mých spolužáků jim všem pomáhají – učí sestavy, opravují pohyby. A co je zajímavé, všichni jsou velcí kamarádi – nepanuje žádná řevnivost – naopak dobrá nálada. Ale žádné vtípky a lenost, všichni jsou naprosto zaujatí cvičením nebo pozorováním ostatních. Jeden kluk si chudák pochroumal kotník, ve čtvrtek jsem ho potkala na masážích – nahřívali mu ho tam pod lampou.
Tento rok se zdá, že je ta přijímací zkouška nějaká vážnější, větší. Minule se tolik netrénovalo, nemluvilo se o tom tolik, a škola nebyla zavřená tři dny. Minule jsem aspiranty na bakalářské studium cvičit neviděla, ale mezi těmi letošními jsou fakt borci. Viděla jsem čtyři mladé kluky cvičit moderní taiji. Neříkám, že bezchybně, ale skvěle. Strašně moc lidí cvičilo tradiční styly. V příštích letech bude asi na co koukat :-). Kromě nich se v tělocvičně ještě připravují ti nejlepší od nás na velké červnové vystoupení v Koreji. Jane je z toho nešťastná, protože je ve dvojici s klukem, který se jí líbil a nakonec se ukázalo, že je to vůl :-). Navíc je to organizované po čínsku = „Tenhle týden netrénujeme.“ A pak sms: „Za hodinu trénink, připravte se.“ Jane byla zrovna v nemocnici se zuby a dostala strašně vynadáno, že se učiteli neomluvila – jenže, vždyť se tréninky neplánovaly. Dorazila později. Ale učitel nedorazil nakonec vůbec. V pauze mezi nácviky (a teď nacvičují od rána do večera) odpočívají tak, že s námi cvičí taiji :-D. Pro ně jsou tyhle přijímací zkoušky vysvobozením, protože není místo, kde by se dalo trénovat :-). Když jsem se ptala, co budou dělat… tak prý budou spát. :-)
Na wushu oboru není tolik cizinců jako na ostatních, ale také jich není málo. Asi nevypočítám všechny, ale na bc. máme od minulého roku jednoho Vietnamce (podle všeho byl třetí v dui lian na posledních Asijských hrách) a pak je tam ještě Levi (Izrael) a jeden kluk ze Švédska, který má jako specializaci sandu. Jo a ještě jeden Vietnamec – šampion v tom jejich stylu. Na mgr. jsem jenom já s Aurorou a jsme vůbec prvními zahraničními studenti na wushu mgr. studiu. S námi je ještě zapsaná Susyana (Indonésie), ale ta trénuje jinde. Od září k nám přibude Američan Robert. Na doktorském studiu je teď jeden Korejec a jedna Vietnamka a v září se k nim přidají další dva Vietnamci a jeden Ind (jogín :-) ).
Co ještě dodat? Naše škola oficiálně není vysokou školou, i když se tak všichni tváří/me. Tento rok žádáme o změnu a měli bychom se VŠ stát už oficiálně. Asi i proto nám teď všude možně sází ty nové stromky :-). Pro mě to asi ale vyjde nastejno, protože uznání čínského diplomu v ČR není vůbec jisté – když jsem se ptala, tak mi paní řekla, že jsou problémy i s diplomy z Holandska. A to ještě nevěděla, jaký obor jsem si zvolila :-D. Diplom sem, diplom tam, důležité jsou zkušenosti a znalosti, které si odtud odnesu :-).

neděle 6. května 2012

100 kg!!! :-)


Jak jsem říkala, že jsem celý týden dost cvičila a ani nebyla unavená, tak to na mě padlo o víkendu :-). Tělo unavené nebylo, ale nějak uvnitř. Jako když si chcete něco přečíst a nedaří se vám zaostřit, takový pocit. V neděli jsem odpočívala, takže dnes už se cvičilo dobře, ale stejně se mi stále nějak nezaostřuje… :-/
Ráno vedle v tělocvičně trénovala Aurora se svým koučem a ještě jedním Číňanem. Jak mě zahlédla, přiběhla ke mně a objala mě :-D. A jestli nebudu cvičit s nimi. Omluvila jsem se z toho a cvičila sama, co jsem měla v plánu a celkem to šlo. Všechno se fakt hodně lepší, jenže i tak cvičím stále špatně, tak je ta radost tak nějak napůl.
Potom jsem ještě zašla do posilky, kam za mnou po chvíli dorazil Ya Qiang, aby mi pomohl se dřepy s činkou. Zatím nejvíc jsem zvedla 75 kg. A to jsem ještě šla do dřepu celkem rychle. Dnes jsem se poučila od Aurory a dolů jsem se snažila jít co nejpomaleji, nahoru vystřelit. Na zahřátí jsem si dala 60 kg a pak jsme pomalu přidávali. A přidávali…
A skončila jsem na 100 kg!!!!!!!!!!!!!! Zatím můj rekord!!!!
Dala jsem to 3x a na nohy půjde víc, ale potřebuji víc posílit břicho a záda. Po sprše jsem koukala, že mám přes celá ramena otlačenou činku :-D. No, mám strašnou radost!!! :-).

sobota 5. května 2012

Mistr - žák, II. část


Do schránky mi dorazilo několik komentářů k článku o Mistrovi a jeho žákovi, za všechny moc děkuji.
Když je člověk pracovně a rodinně vytížený, určitě nemůže dřít tolik, jako bezstarostný studentík v Číně, ještě k tomu velice dobře finančně zajištěný :-). Říkali jste mi, že Mistr by tohle také měl chápat.
Ať nemluvíme stále obecně, tak vezmeme pro příklad Mistra Qin Ming Tanga.Když v ČR začínal učit, opravdu si myslel, že budeme dřít podobně jako jeho studenti v Číně a snažil se na nás aplikovat podobné metody, jaké používali jeho učitelé a jaké asi i on sám používal doma. Já byla až v té druhé vlně, jaké to bylo úplně na začátku, se musíte zeptat jiných. Za sebe musím říct, že předtím v Plzni bývaly tréninky super a opravdu jsme hodně dřeli (tedy, kdo chtěl :-) ). Když v někom Mistr viděl potenciál, víc se mu věnoval, viděl-li v něm potenciál ještě větší, tak ho celkem drsně kritizoval a neříkám, že ho mlátil, ale také to asi dost bolelo. Jeden dobrý student jeho přístup bohužel nepochopil správně a odešel, mimo jiné také proto, že to asi psychicky špatně snášel. Cvičení je teď o dost jiné. Je otázkou, jestli je to proto, že Mistr pochopil, že Češi musí a chtějí také pracovat a věnovat se rodině. A nebo jestli z nějakých důvodů rezignoval a je to trochu tak, jak jsem to popsala v tom předešlém článku.
Jak je to s tím cvičením zaneprázdněného člověka? Nedůležitější je si sám zhodnotit situaci a rozhodnout se, proč chci cvičit. Tohle za vás nikdo neudělá. A v průběhu času se nad tím samým chce občas opět zamyslet – co od cvičení očekávám? dostávám, co od toho očekávám, potažmo proč ne?
Pro někoho je cvičení jako relax třeba po práci, Mistr ho vede, sejde se s lidmi, které má rád – spojuje je stejný koníček, „douvolní“ se pak u pivka. A za týden ahoj. V takovém případě cvičení také splní svůj účel – po cvičení se cítím uvolněný, něco jsem udělal pro svoje tělo, poklábosil jsem s přáteli… = cvičení má efekt.
Někdo se chce dostat víc do hloubky, protože zrovna tahle věc ho zajímá, sedí mu. To ovšem neznamená, že je „lepší“, než ta první skupina lidí. Jen to prostě bere jinak a očekává od cvičení něco jiného. Samozřejmě nemůže každý den dřít dvě hodiny ráno a večer a ve zbylém čase si studovat teorii a získávat hlubší vědomosti. Ale stále se může zdokonalovat – i když třeba pomaleji, i když třeba jiným způsobem, než teď můžu třeba já. Neříkám, že všichni, někdo opravdu dře ve dvou zaměstnáních od rána do noci a ještě k tomu se musí starat o rodinu. Ale spousta lidí je odborníky na jednu věc – na plýtvání časem a na stěžování si. Říkají mi: Já nemám čas cvičit každý den jako ty, nemám možnost být pokaždé s učitelem jako ty… já pracuju, víš! A mám dvě děti, víš. A rozbilo se mi auto, to by se jeden zbláznil. Jo, já nemám ani řidičák :-D. Na druhou stranu se podívejte na fóra bojových umění a další diskuze, on kolikrát stačí i FB. Je to plné s prominutím sraček, aby se člověk dostal k něčemu zajímavému, musel by tam strávit nonstop několik dní, aby se k tomu prokousal. Vše se točí kolem toho, čí Mistr je lepší, kdo dře víc, kdo má víc mozolů, tvoje taiji není správné, protože necvičíš jednu sestavu 20 minut, tvoje taiji není taiji, protože cvičíš moc nízko a rychle, tvoje taiji není bojové umění, protože bys nedokázal nikoho zmlátit… Ale není to jen u nás, nedávno sem viděla diskuzi mezi jedním trenérem z Řecka a člověkem z řecké wushu federace, který nedovolil závodit jednomu z atletů dané školy na ME. Že tenhle trenér (vlastně Mistr) a i jiní, tráví hodiny na FB tím, že píší, jak by se člověk měl chovat a co by naopak neměl dělat, dávají tam svoje wushu fotky, aby všem dokázali, že jsou nejlepší (že nemají úplně správný postoj nevadí), chlubí se svými studenty… Jedna věc je reprezentovat svou školu a být hrdý na své žáky, druhá věc je věnovat se jen těmto činnostem. Říkám, mají-li tito lidé čas denně třeba i čtyři hodiny trávit na netu, tak až tak vytížení nejsou. Ten čas by se dal využít o dost jinak. A že jsou na netu, když jsou v práci? Jací jsou asi zaměstnanci hodnotit nebudeme, protože neznáme jejich šéfy, ale když můžou v práci bez problému trávit čas na FB a na fórech, tak by stejně tak měli čas, aby si studovali wushu – protože i tím se člověk zlepšuje – nejde jen o to se denně potit v tělocvičně, to nestačí.
OK, když jsem byl mladší a bez závazků, mohl jsem si cvičit, jak jsem chtěl. Teď se situace změnila, ale můj zájem o wushu nikoliv. Co s tím? Smířit se s tím, že už nemůžu tolik fyzicky makat a začít se zajímat o wushu jako celek. Kolik koluje bludů i jen o energii qi… A kolik lidí tomu věří… Kolik lidí má chyby už jenom v základech a neví o tom, neřeší to. Přitom kolikrát stačí dívat se na videa, kterých je na internetu mraky, porovnat to se sebou, vzít si z toho ponaučení a dílčí cíl, na kterém budu pracovat – duševně, místo koukání po slečně v minisukni, když jedu metrem, - fyzicky, až se zase jednou dostanu do tělocvičny. Přečtěte si životopisy a rozhovory s nejrůznějšími Mistry – ne každý mohl cvičit stále každý den a pod vedením učitele. Někteří do toho také museli tvrdě pracovat. Věděli ale, co chtějí, tak ráno vstávali dřív a večer chodili spát déle. Věřili tomu a vrátilo se jim to. Že z vás Mistr stejně nikdy nebude, tak proč byste měli vstávat dřív? Na takovou otázku nemá smysl odpovídat. Takže ještě jednou: wushu není jen o čase stráveném v tělocvičně – k tomuhle mám dvě připomínky:
1) Opravdu všichni a vždy v tělocvičně makáte a jste plně soustředění? A nebo se protáhnete jen zlehka, protože na to dnes nemáte náladu? Cvičíte trochu víc, jen když se na vás trenér/Mistr zrovna dívá, a když odejde, tak s kamarádem řešíte, jak vás zase v práci nehorázně vytočili? Pokud i vy cvičíte takhle, tak nejen že plýtváte penězi (pokud za tréninky platíte), ale hlavně plýtváte časem, o kterém říkáte, že ho moc nemáte. Pokud ho nemáte, tak byste si ho měli začít vážit a nakládat s ním s uvědoměním. Jo, tohle je hodně těžké, chce to pevnou vůli a disciplínu. Zvlášť, když jsem se byl dvacet let zvyklý flákat a dělat na půl věci, které nehoří, tak se to mění hodně těžce. Ale i to jde. Pomalu. Jeden trénink se vám to podaří. Další trénink zase sklouznete zpět – nebuďte z toho smutní nebo naštvaní, to se stává – síla zvyku. Důležité je, že o tom víte a příště se budete snažit zase makat.
2) Hodně lidí s oblibou říká, že „wushu se stalo součástí mého života“. Když jsem byla mladší, tak jsem se strašně chtěla dostat také do toho stádia, kdy to o sobě budu moct říct. Co je to ale „součást“? Je to díl z celku, a možná ne vždy je tento díl nezbytně nutný. O čem to svědčí? Že pokud je wushu součástí vašeho života, je to fajn, ale o to častěji se asi bude stávat, že si na wushu přes celý týden ani nevzpomenete, že nebudete mít potřebu projet si před spaním znovu sestavu a připomenout si, co vám ten den Mistr vytýkal. Je to součástí vašeho života. Váš život a wushu nejsou jedním. Nejde o to, brát to šíleně vážně. Každý den při čištění zubů stát v mabu, ve sprše se mydlit s nohou na zdi, místo chůze po ulici si skákat XFJ… Jestli to tak děláte a děláte to tak proto, že se vám chce, že to vychází z vás samotných, tak je to určitě super :-). Ale jde to i mírněji :-).
POZNÁMKY NE ÚPLNĚ K TÉMATU
1) Nedávno se mi kamarád chlubil, že ho jeho trenér naučil sestavu, kterou ho naučil náš velký Cai Long Yun. Je to super, je to pocta. To bez debat. Jenže, jak k tomu přistoupíš? Budeš na té sestavě makat, propracovávat každý pohyb, hledat ten „pocit“? A nebo si ji budeš pravidelně opakovat, abys ji nezapomněl a stále jsi to zacvičil tak, že ti kamarádi zatleskají? Učitel/trenér tě to možná naučil proto, že si tě váží, že máš potenciál. Tak to by sis to měl tedy víc než jen malovat. Jak už jsem ale zmínila, že Číňané dělají věci rádi tak, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“, jsou jejich pravé úmysly vždy tak trochu tajemné (a to my, cizinci, velice rádi :-) ). Pro mě osobně není tolik důležité to, kolik umím sestav a kdo slavný mě jí za jedno odpoledne naučil. Neříkám to proto, že mám na sestavy špatnou paměť :-D, ale proto, že pro mě je důležitější „pocit“ a cvičit to dobře. Více sestav a více variant beru jako velice přínosné v tom, že si rozšířím obzory, více pochopím další principy, nové věci se budu učit rychleji a zapomenutou sestavu si vybavím za pár minut. Snaží-li se mi učitel předat nějakou vědomost nebo „pocit“, to je paráda :-).
2) Občas mě kamarádi žádají o radu: nevydržím dlouho v mabu, při cvičení mě bolí to a to, tenhle pohyb mi stále nejde, co s tím… Neříkám, že poradit nechci, jsem moc ráda, když můžu pomoct. Měli byste ale vědět proč se mě/někoho jiného na to ptáte a proč vám to váš učitel neřekl. Je to z pohodlnosti, protože proč bych se nad tím měl zamýšlet, když mi to někdo může hned říct a já se můžu věnovat „důležitějším“ věcem? Musí mi to trenér všechno naservírovat, protože za to si ho platím? Váš učitel vám to neřekl: protože to neví? protože mu je jedno, že vám to nejde? protože chce, abyste si na to přišli sami? Doufejme, že co se týče všech našich učitelů, jde o třetí možnost. Je to jako s rodiči – některé věci nám mohou opakovat stokrát, ale dokud se sami nespálíme, tak si to nezapamatujeme.
3) Alespoň na začátku je potřeba cvičit s učitelem. Až si po nějaké době trochu osvojíte základy a nemusíte už přemýšlet, která noha jde první, tak byste se měli začít dívat jinak. Spousta z nás se dívá při cvičení na ostatní z jednoho jediného důvodu: porovnat se s nimi, uklidnit se, že ještě stále cvičím líp než oni a nebo se namotivovat, že musím skočit víc než tamhleten bobek. Špatně.
Když už pohyby znáte, neměli byste se dívat jen na Mistrovy pohyby. Dívejte se na Mistra jako na celek – jak při dýchá, jak pracuje s pasem, kdy je uvolněný a kdy naopak napjatý. Když s ním cvičíte, snažte se ho co nejvíce kopírovat. A když cvičíte sami, snažte se to co nejlépe reprodukovat. Zatím je váš Mistr stále ještě o něco lepší než vy a abyste mohli tvořit vlastní pohyby, dávat jim vlastní tvar, potřebujete nějaký základ. Pokud se vám daří Mistra dobře imitovat, máte sakra dobrý základ.
Z toho vyplývá, že někdo by mohl mít Mistra celého pro sebe, mít osobního trenéra od rána do večera, ale stejně by jeho znalosti zůstaly jen na povrchu. Tím neříkám, že bude cvičit špatně. Určitě něco skočí, bude mít třeba nízké postoje, trochu síly. Bohužel se ale ta hranice, za kterou se člověk už nemůže v určitých věcech zlepšovat, takhle velice snižuje. Člověk se takhle zastaví hluboko pod kopcem – a ne proto, že jeho tělo nemůže nebo že nemá možnosti. A to je škoda.