S trenérem
jsem v úterý jela bez pauzy dvě hodiny skoky, pokud jsem zrovna neskákala,
tak jsem kulhala, protože mě bolela ta čuňácká noha. To znamená, že se mi dost
namohlo pravé stehno už jen samotnou chůzí. Ve středu večer jsem přišla na
trénink s Du Hui trochu s obavami, jestli mi to bude skákat. A kupodivu
ano. Musím se pochlubit s tím tréninkem, protože náročnější jsem od léta
neměla: Po protažení jsem jela základní kopy – jednu řadu uvolněně a pak co
nejrychleji, nejsilněji, nejvýše… prostě na olympiádu :-). Následoval zadní
podmet, přední prý ne. Nácvik na XFJ – točení se a pak skok z místa – bez
zastavení – jeden skok a hned další. Pak už klasické XFJ – několikrát jen tak a
pak do mabu (jen dvakrát jsem to ale ustála :-( ). Potom jsem se trápila
s bailianem, protože se mi změnila technika. Potom mi nařídila vzít si meč
a cvičit první část. Rozebrala dvě techniky a pak jsem musela jet každou 8x za
sebou bez pauzy. Po první sérii mi řekla: „Tak, teď jsi pohyby malovala, příště
už to fakt zacvič“:-D. A pak hned celou tu první část, která končí právě XFJ
(zatím do mabu). A aby toho nebylo málo, hned za XFJ mi dala bailian. Na závěr
posilovat břicho a záda. Po poslední sérii jsem jí špatně rozuměla – chtěla,
abych se protáhla, ale já myslela, že chce, abych běhala. Řekla jsem si, že to
přece nemůže myslet vážně, ale dostala jsem se na nohy a začala sprintovat :-D.
Měla jsem jen jednu pauzu, abych se vysmrkala. A pak párkrát chvilku, než jsem
popadla dech. Sice stále cvičím blbě, ale byla jsem na sebe hrdá, že jsem to
vydržela a celou dobu jsem se snažila. Po tréninku si chtěla ještě povídat
anglicky, ale stále mě dost úsilí vůbec mluvit, a když jsem se vracela na
kolej, ve 3. patře jsem si musela dát na chvíli pauzu :-D. Dnes jsem si chtěla
dát trénink volněji, jak mi naplánoval Cai, ale i když mě stehna tuze bolela,
při skocích to nevadilo, takže jsem po kopí opět skákala. A pak šla dřepovat
s činkou, což mám prý dělat každý den (!!). Nechápu, jak je to možné, ale
byla jsem celkem ve formě, 70 kg na dřep s rychlým vymrštěním se až na
špičky jsem dala v pohodě 8x a těžší bych také zvládla. Ale už jsem byla
ve 4. sérii a cítila jsem se unavená uvnitř. Unavené svaly jsou ok, ale tahle
jiná únava funguje jako varovná kontrolka. Když mi začne blikat, tak se ještě
zakousnu, pokud nepřestává blikat, tak se nedá nic dělat a musím zvolnit,
protože už bych se pak bála zranění. Na taiji jsem zvládla cvičit 1,5h, i když
ve vysokých postojích, nohy mi trpěly. Tyhle tři dny, to je permanentní bolest.
V úterý vypadal trénink takhle – 5 skoků za sebou, odkulhání na další
stanoviště, další skoky… a pauzu jsem neměla také proto, že kdybych s tou
nohou nehýbala, už bych tu bolest asi neskousla. Ve středu jsem na tréninku
chodila jako na chůdách, jen při skocích a sestavách to nebylo cítit. Dnes mám
namožená záda, po dřepech mi Ya Qiang ještě „pomohl“ s protahováním a
uvolněním, a když se mi snažil uvolnit ramena, pravé mi málem vykloubil – to už
jsem zaplakala :-D. Celý den chodím jako kdybych to nestihla na WC a ze schodů
je to mučení. Zítra bych chtěla trochu odpočívat, ale dřepy prý každý den, pak
tohle a tamto…
Vůbec
si nestěžuji – naopak z toho mám radost. Nikdy by mě nenapadalo, že nebudu
fňukat a takhle se zapřu. Výsledky sice nejsou oslnivé, ale pokroky vnímám. Teď
už jsem na tohle tempo trochu zvyklá, tak se musím začít zase víc učit. Vím, že
to většina z vás nepochopí – když je někdo v Číně, tak má chodit ven,
cestovat… Spousta cizinců jezdí v létě do Číny na měsíc makat a
z tělocvičny také vyjdou 1-2x týdně. Tohle mě prostě nabíjí a cítím se
uvolněná a šťastná. Kdo ví, co budu (muset) dělat, až tady skončím.
Žádné komentáře:
Okomentovat