Přijede nám návštěva :-)

Cvičení

V úterý prý mám být v nejlepší kondici, protože v neděli mám volno. Bohužel mi to vychází tak, že úterý je

jeden z nejhorších dnů. St+čt+pá jsou nejlepší dny, za normálních okolností ve čtvrtek válím :-). Zdá se, že jsem konečně pokořila to vyhazování meče. Od minulého týdne mám na pravé ruce věčně modřiny a odřeniny, ale nové se mi už nedělají :-). Ve čtvrtek jsem měla za úkol ho chytit 20x, podařilo se mi to asi během 30 pokusů :-D, což je bída, ale důležité je, že během té doby mě opustil strach, nejdůležitější bylo meč chytit správně. I když wushu cvičím už nějakou dobu a je to pro praváky, tak se občas stejně projeví to, že jsem levák a instinktivně chytám meč levou rukou. Ono je to jedno, hlavně že to nespadne, ale byla bych ráda, kdyby moje tělo reagovalo tak, jak si přeji :-).

Jako největší problém při cvičení je překvapivě psychika. Technika se mi mění nejen během týdne, ale dokonce i během tréninku. První pokus se mi povede, potom dlouho nic, následují hodně úspěšné pokusy a pak už vůbec nic. A není to únavou. Jednou z věcí je, že jsem trénovala téměř v kuse několik hodin a neměla žádné odreagování. Vstávala jsem před tréninkem, po tréninku na večeři a pak se učit nebo řešit problémy s Číňany a samozřejmě trable s diplomkou. A takhle každý den beze změny. Měla jsem prostě prázdnou hlavu a nedokázala jsem se soustředit. Trénovat každý den, ale pak už nemít žádné povinnosti, to je něco jiného. Nebo cvičit rekreačně a užívat si volného času, to je také jiné. Já neměla nic z toho. Myslím, že i proto se mi v poslední době znechutilo taiji. Unavená z moderny ještě na taiji, kde všechno závisí na mě – plán, vůle, samotné cvičení a žádná motivace ani potěšení. A pak ještě posilovat a běhat? Taiji není jako moderna, tam jsou výsledky vidět až po dlouhé době ústavné práce. U pohybu pasu nám učitel řekl, že dostaneme nějaký pocit až po několika letech intenzivního cvičení… Moderna jde oproti tomu celkem rychle. V květnu byly dvě taiji soutěže – 1. Henan, 2. Hongkong. Učitel soudcoval na obou, to znamenalo žádné organizované tréninky, a to se mi teď hodilo – mohla jsem si cvičení naplánovat podle svého. Stále mám problémy se soustředěním, ale už je to o něco lepší. Hlavně proto, že jsem zase byla s lidmi a dělala i něco jiného. Hned jak se Levi (Izrael) vrátil z HK, přišel mi poreferovat a zněl hodně spokojeně. Joel (Švédsko) se připravuje na soutěže v létě, tak ho tu zase máme skoro každé odpoledne a je to fajn, vždycky se dozvím hodně zajímavých věcí. Mimo to jsem dostala plán tří cviků na zlepšení skoků a detailní návod na hvězdu bez rukou. Doteď mi to nikdo takhle pěkně nevysvětlil. Čínské děti to prostě skáčou. Pokud to neskočí, tak dostanou vynadáno. Co se týče mě, plánovala jsem jít s mečem v červenci, jenže se ukázalo, že soutěž je 2. 6.,  to je na mě prostě moc brzy. Další soutěž je v srpnu, ale to je profi úroveň. Kdybych aspoň dobře skákala všechno 540°, tak bych tam určitě šla – kvůli té atmosféře. Joel byl už minulý rok, řekl mi, že mít kolem sebe ty nejlepší wushu atlety po celý týden soutěže, je úžasný zážitek a člověk se zlepší, i kdyby nechtěl. Přihlásila jsem se aspoň na taiji, takže příští neděli si poprvé v životě vyzkouším taiji soutěž. Předtím jsem chodila s tradiční pěstí a nebo s mečem. A i to je už pěkně dlouhá doba… A pak v srpnu máme mé oblíbené Jiaozuo. Na příští rok jsem domluvená s trenérkou, že připravíme meč, kopí a chang quan – aby mě zase nepřekvapilo datum soutěže a mohla jít kdykoliv. To tedy kromě jiného znamená, že jak jsem si plánovala, že od září nebudu už tolik cvičit modernu, ale jen techniku a začnu s něčím jiným… tak to se nekoná. Ještě vydržím v tempu, dokud mi to tělo dovolí, přeci jen jsem na to už celkem stará. Ale určitě by byla škoda teď skončit, když jsem se zase o něco zlepšila a vnímám to o dost jinak.

Trenéři SH wushu týmu z naší školy jsou na soutěži, takže nesoutěžící osazenstvo má teď volno. Měli by samozřejmě sami trénovat, ale spíš pérují ty mladší, pro které je život prostě 吃苦 – plný hořkého utrpení  :-). A když je nebaví mučit ostatní, tak prostě jdou za zábavou. Takže dnes vyrážíme s trenérkou a pár dalšími z týmu do Muzea voskových figurín a pak po městě. V sobotu dopoledne si zacvičím a odpoledne poreferuji učitelům o tom, jak mi odsýpá práce na diplomce a bude zase klid. Nejenom, že vedoucí našel Auroře asistenty, kteří jí pomáhají s čínštinou a vytvářením pohybů pro výuku, ale dodává jí i fotografie a články, ze kterých může čerpat, až bude publikovat svůj výzkum v nějakém odborném časopise, který jí samozřejmě také doporučí a protlačí jí tam. Nikdy nezapomene pronést, že její výzkum je fakt strašně důležitý a úžasný apod. Až si to odprezentuji, tak mě na těch setkáních už zase nikdo neuvidí, mám dost svých věcí. Nejraději bych učitele ani neuváděla v poděkování a místo toho dala na přední místo lidi, kteří mi opravdu pomáhají, a díky kterým to snad i nějak dokončím.

Už je to jisté, 28. května k nám přijede Jet Li povyprávět něco o taiji! Tak doufám, že dostanu aspoň pusu :-D.

Čvachtají mi boty :-)

Diplomka

V pátek mám odevzdat dva dokumenty ke kontrole diplomky. Mám je předat spolužákovi Wang Songovi. No a co myslíte? Že prý mu to mám dát během týdenního srazu s vedoucím v laboratoři. Zrovna tomuhle srazu se z hrdosti již několik měsíců úspěšně vyhýbám, to snad není možné. Ale vzhledem k tomu, že mi vedoucí (po 3 pokusech) konečně dal odpověď ohledně nového tématu diplomky, tak bych mohla udělat vstřícný krok… :-) Jeho odpověď byla ale povedená. Nejdříve mi to pochválil s tím, že jde o dobré téma a souhlasí s tímto směrem. A potom se mě zeptal, co jsem tím jako myslela a co od toho očekávám… Takže 25. května na prezentaci uvedu staré téma diplomky – respektive odklikám prezentaci a odříkám názvy každého slidu – po těch předchozích zkušenostech fakt nic víc říkat nebudu. Potom budu rytmicky kývat hlavou podle toho, jak se budou učitelé zase překřikovat v názorech a kritice, poděkuju a bude to za mnou.

Počasí

V úterý bylo moc horko i v tričku. Od středy prší a víkend má být zase slunečný. Jinak ale teplota neklesá pod 20°C, což je fajn. Kromě noci, nechala jsem venku kytky a ta jedna gaučovka mi asi nastydla :-). Déšť v létě je moc fajn – pokud má voda kam odtékat, což tady moc nebývá. Co se týče cvičení, tak mám raději to horko, protože jakmile prší, tak je strašně vlhko = neskutečně se potím. Dnes jsem vyždímala půlku lahve!!! Dokonce mi čvachtaly cvičební boty a přes ty dírky na tkaničky mi šly ven bublinky :-D. Ale rozhodně už začalo léto, protože už jsou melouny! :-P

Cvičení

V pondělí jsem vzala trénink víc teoreticky než prakticky. V úterý s Du Hui mi to ale velice nešlo. Vůbec jsem necítila nohy. Řekla mi: „K čemu to posilování je, když to není vidět?“ No, to bych také ráda věděla… Minulý týden jsem posilovala dost, v neděli kolo – ještě nikdy jsem nebyla dál než na policejní stanici (cca 20minut). No a v úterý nohy prostě nebyly moje. A to jsem zrovna měla za úkol běhat půlku až ¾ sestavy, prostě to nešlo. Ve středu jsem poprvé po dlouhé době měla sama celkem dobrý trénink = nebyla jsem líná. A ve čtvrtek to byla paráda. Našla jsem ještě zbytek nějakého toho magického nápoje z loňska, tak jsem si ho rozdělala s vodou: 0,5l 30 min před tréninkem, dalších 0,5l během tréninku a nejlépe dalších 0,5l po tréninku. A efekt jako minule – celá jsem se klepala. Ale teda hodinu a půl jsem neměla těžké nohy, to zase jo. Ale i po tréninku jsem se dost třásla. Napadlo mě, že si u seriálu zašiju oblečení. No a nezvládla jsem si navléknout nit, protože jsem se do toho očka prostě netrefila :-D. Stejně jsem ale za klasické tréninky… Cvičím také s těžšími zbraněmi, protože až pak dostanu do ruky lehčí, tak to pěkně posviští. Slyšela jsem, že letos v Šanghaji soutěž bude, tak fakt netuším, jak to je…

Co se týče tréninku, tak skoky jdou lépe, sestava také pěkně odsýpá, i když to stále ještě nevypadá jako wushu… a jak jsem byla dneska v ráži, tak jsem mi trenérka naordinovala prvek, kterému jsem se už hodně dlouho vyhýbala: vyhození meče+kotrmelec+chycení = jedno z nejjednoduššího nandu. Tak proč se tomu vyhýbat? Protože kdykoliv jsem se o to pokoušela, tak to napřed nešlo, pak se mi to párkrát povedlo a pak jsem se zranila. Kopí jsem chytila nosem, meč se mi zapíchl do ruky, po tomhle kousku jsem skončila v nemocnici na šití :-D. Bez kotrmelce to najednou strašně šlo, tak jsem ani nic neříkala, když přišel čas na plné provedení. Překvapivě jsem víc panikařila při zvedání se z kotrmelce. Pak mě napadlo: Když si to ale hodíš moc blízko a níž, tak se nestačíš zvednout a přistane ti to na hlavě. Takže pak to zase chvíli nešlo :-D. Ale párkrát už jsem to chytla a hlavně: daří se mi překonávat ten strach. Dnes jsem z tělocvičny po hodně dlouhé době odcházela s opravdu dobrým pocitem.

A musím říct, že je fakt paráda mít trénink jen jednou denně a pak prostě volno pro sebe. Zítra už ale zase půjdu na taiji, abych z toho nevypadla. Učitel je se studenty v HK na soutěži, tak si můžu cvičit podle svého, a to je taky fajn.

"Tvoje kungfu, to smrrrdět jako stary pes!" :-)

Tento týden jsem sice už po nemoci, ale mám stále ještě rýmu. V pondělí v posilovně jsem byla fakt strašlivě

slabá. V úterý na tréninku s Du Hui to bylo fakt těžké. Jsme domluvené tak, že chodím dřív a cvičím základy, jak mi předepsala a vyjde to akorát, že přijde na skoky. Aurora začíná trénovat, až když jí přijde trenér a půl hodinu se protahuje, zatímco on si hraje s telefonem nebo kouká do zdi. No, to je plýtvání jak penězi, tak časem. Ten den jsem moc neskákala, protože jsem na to prostě neměla sílu, v jednom kuse jsem taky smrkala. Během tréninku se na to ale zapomnělo a musela jsem cvičit delší sekvence, a když něco nešlo, tak to stále opakovat, hlavně ten můj slavný gongbu-výskok. To bylo poprvé, kdy jsem si po odcvičení nějaké části i sedla, točila se mi hlava. A opakovala jsem si: ještě chvíli a je konec a jdu na pokoj, žádné taiji. Při závěrečném protahování se ale vždycky pochlapím, tak jsem na taiji šla. Jenže trénink v úterý máme večer, tak mě učitel zase neviděl :-).

Ve středu dopoledne jsme šli s Nočníkem, ale byla špatná konstelace :-). Tak jsem si projela sestavu, rozdělila si to na rytmické úseky, prozkoumala pohyby – abych ten den aspoň něco udělala. Z předchozího tréninku jsem měla naražený palec, jak o něj meč při točení vždycky naráží, měla jsem tam i dva dny modřinu. Teď jsem objevila, že na noze kolem jizvy od meče mi to nějak divně oteklo… To je něco :-)  

Ve čtvrtek jsem se už cítila dobře, jen počasí bylo celé takové divné – celý týden prší a je hodně vlhko. V těchto podmínkách se potím, jako kdyby mě sprchovali. Stačila 1,5 hodina tréninku s mečem a půlka mi zrezla!!! Skoky šly dobře, sestavu jsem měla cvičit co nejpomaleji a upravily jsme závěr, tak už mám oficiálně celou sestavu hotovou :-). Pak jsem dostala seznam věcí, co mi nejde: a) dopad z XFJ, b) kombinace v druhé části je moc pomalá a rozfázovaná, c) vyhazování meče, d) stabilita v točce e) náběh na TKFJ, f) protáčení ve třetí části a otočka, g) celá čtvrtá část (nová), h) pohledy, i) práce s pasem, j) běhy moc vysoko, k) skoky moc nízko, l) špatné načasování, m) špatná práce se sílou a uvolněním. No, dali bychom dohromady celou abecedu – a to i dvakrát dokola :-). V duchu jsem si říkala, že to do té soutěže tedy rozhodně nestihnu. A pak mi večer trenér psal, že to vypadá, že ta soutěž je jednou za dva roky, takže až příští rok… no, tak to už by snad mělo být času DOST :-D. Ale protože tady není nic jistého do posledního okamžiku, trénujeme dál jako na soutěž a uvidíme. Třešničkou na čtvrtečním tréninku bylo posilování břicha a okolí. Normálně 1 série měla 30x opakování a kombinovalo se to s jinými cviky (např. záda). A že to nestačí. Budeme cvičit jenom ten jeden cvik – 20x, 10 sekund pauza (a počítej hezky nahlas, ať slyším, že nepodvádíš) – a takhle celé 5x. A to je teď jedna série. Celkem 3 série. Mezi sériemi jsem měla opakovat jeden kop, který vedle cvičily děti, abych to okoukala. Jednak mi to naordinovala po tom, co jsem den předtím břicho už cvičila, a taky už jsem v té chvíli měla za sebou dvě normální série… Několikrát jsem se dostala do momentu, kdy jsem vůbec necítila vlastní tělo. Kdy jsem strašně moc chtěla a fakt se snažila, ale snad kromě hlavy se mi nic nepohnulo :-D. Opravdu doporučuji tento styl = cvičit dokud ty svaly necítíte a pak ještě přidat třeba 10 opakování. Jednak je to fakt zážitek a pak, myslím si, že efekt to bude mít veliký.

V pátek byla zavřená škola a já se stejně nemohla moc hýbat. V sobotu jsem opět projela celou sestavu pomalu i rychle a snažila se o ty menší detaily, ale je to fakt práce na hodně dlouho.

Moje moderna je jasná – vím, co dělám špatně, jak to opravit, mám plán i cíle. Horší je to s taiji, tam mám v posledních 2 týdnech opravdu krizi. Jsem člověk, který potřebuje mít plány. Je jedno, že se ze dne na den budou měnit, ale musím je prostě mít. V taiji ale žádný nemám, protože na tréninku máme hodně svobodu. Takže jsem tréninky tento týden dost sabotovala a musím i přiznat, že mě taiji teď ale vůbec nebaví. Pokud jeden den necvičím, tak cítím potřebu cvičit, ale ne zájem. Samozřejmě že necvičím skvěle, je hodně na čem pracovat. Jenže na rozdíl od pár věcí z moderny, v taiji je to všechno běh na hodně dlouhou trať. Třeba jen u jednoho druhu pohybu pasem nám učitel řekl, že to ucítíme až po pár letech každodenního tréninku. Je sice pěkné, že je stále na čem pracovat, na co se těšit :-), ale občas je to prostě nemotivující. Na některé věci potřebuji větší uvolnění a protažení. Jenže třeba kotníky mě po 2 letech protahování pustily o cca 2 cm. Rozštěp po 3 měsících také jen o pár centimetrů. Jakmile víc trénuji, tak zvednu nohu jenom mírně nad pas, protože to mám prostě unavené. Po nemoci to šlo o dost výš, jenže zase se mi třásly, protože jsem ztratila sílu a svaly jsem měla tak nějak rozplizlé. Tak jsem si prostě naplánovala, že na každém tréninku na začátku cvičím základní kroky, dám si yi lu 3x a pak trénuji jednotlivé sekce. Prokládám to dalšími sestavami, abych je nezapomněla. Tak to snad bude lepší.

Nedávno v tělocvičně bylo fakt plno, protože to byl poslední den před přijímacími zkouškami a všichni strašně trénovali, protože ten poslední den samozřejmě všechno hodně ovlivní :-). Nebylo kde cvičit. Pokud bych šla cvičit jinam, tak to bude před učitelem vypadat, že jsem líná. Pokud bych si sedla a čekala, tak jsem taky líná. No tak jsem cvičila základní kroky stále dokola v uličce mezi zrcadlem a kobercem. Strašně mi tam klouzaly boty, protože se tam nějak dostala i dešťová voda :-D. Ten den opravoval učitel Xie učitelku Lai – svou bývalou studentku – yi lu. Musím říct, že to bylo velice působivé. Ona už je učitelka a tak, takže jí prvky zase vysvětloval trochu jinak – stejně jako nám ale trochu na vyšší úrovni. Jenom jsem tam u nich seděla, poslouchala a odkoukávala. To bylo jako koukat na film. Často dávám pozor, když učitelé ostatní opravují a snažím se sama hledat chyby, protože s tím mám u ostatních (hlavně když cvičí rychle) dost problémy. A docela mi to už i „jde“. Ale u taiji je to těžko říct. Učitelka byla v každém postoji tak nějak nahnutá, normálně bych řekla, že to má špatně, ale třeba je to „jiný styl“ :-). No a tentokrát nebyl, učitel jí to opravil 2x a potom raději i vysvětlil, protože tu chybu stále opakovala. Ale jak jsem psala v předešlém článku – i když tam měla nějaké chyby, tak výraz a to něco, co z ní vyzařovalo, lidi prostě nutilo se zastavit a jen na ni zírat. Učitel Xie si dělal legraci, že naši wushu učitelé z hodin odcházejí unavenější než studenti, protože když oni cvičí, tak studenti na ně často jen zírají s otevřenou pusou a necvičí :-D. Jo, mohla bych na ně koukat celé dny… Ještě tedy jedna věc, co učitel razí: Když učitelé nepředcvičují, nechávají za sebe předcvičovat studenty, používají videa a prezentace… tak jsou podle něj hlavně líní. A nebo to neumí. Nic jiného. :-)

Ještě se musím pochlubit, že v sobotu jsem v posilovně na leg press dál udržela svůj rekord 120kg a na předkopávání mám rekord nový – 70kg. A to jsem po nemoci :-P.

Pár poznámek

Cyklisté

Cyklisté, motorkáři, mopedisté aspol…. to tady mají nejlepší. Semafory pro ně neexistují, můžou si jezdit,

kudy chtějí. Když je zrovna fakt červená a fakt to nejde přímo, tak to vezmou po chodníku, kličkují mezi auty (za neustálého troubení), parkují si kde chtějí… jo, taky jsem se to naučila, a když zrovna patřím mezi ně, tak mi to přijde neskutečně super. Pokud jsem ale zrovna za chodce, tak bych je všechny pozavírala :-). Když jdu na WJC, tak parkuji spíš někde v okolí, než přímo před nákupákem, protože tam je chaos. Teď jsem se naučila parkovat u posilovny, sice je to dál, ale kluci mi kolo vždycky pohlídají, já je pochválím a všichni jsme spokojení :-). Nedávno jsem málem měla nehodu – kousek od koleje :-). Jela jsem si pěkně v protisměru do zatáčky (jako vždycky :-D) a vyřítil se na mě moped. V takové chvíli se vždycky blbě odhaduje, kdo pojede vnitřkem a kdo venkem – zvlášť když jel fakt rychle. Tak jsme si zakličkovali, chtěl se rozčilovat, ale raději nic neřekl, jen mi šlápl na nohu… Divné mi přišlo jen to, že se mi ani moc nezrychlil tep.

Přístup k nemocným

Tentokrát tedy jen jedna moje zkušenost, kterou jsem minule zapomněla zmínit. Zdá se být na denním pořádku, že lidé chodí do nemocnice pro léky apod. U nás, když už se jde do nemocnice, tak je to celkem vážné. Nebo třeba ta chřipka, když máte teploty a tak. Kamarádi to všechno věděli a stejně mi stále psali: Nemáš čas zajít na jídlo? Nepůjdeme do muzea? Mimochodem, teď jsem zdravá a moc lidí se mi neozývá… :-D Jo a ještě jedna věc. Lidé od nás, co si stěžují na péči v nemocnicích by to měli vidět tady. Lidé se navzájem nosí na zádech po ordinacích, nejdříve za všechno musí zaplatit, vyřídit papíry a až pak se jim budou věnovat, lehátka si po nemocnici vozí sami… Jo a většina z nich si všechno platí sama.

Ze školy a tělocvičny

Blíží se mi kontrola práce na mé neexistující diplomce. Vždycky si myslím, že to už je poslední věc a nic po mně dál nebudou chtít. A vždycky se mýlím. Tohle naštěstí vypadá neškodně – zatím. Formulář je krátký, prezentace „jen“ na 10 minut… Pro mě ale veškeré školní prezentace (všechny v čínštině) jsou vždycky na infarkt, protože při těchto příležitostech na nás učitelé nahlížejí jako na Číňany, nemají moc trpělivosti… viz moje prezentace diplomky loni na podzim – zatím nejtrpčí zkušenost odsud. K této nejnovější příležitosti mě napadlo ještě jedno – jednodušší – téma na diplomku, podklady jsem odeslala ve čtvrtek vedoucímu a co myslíte – bez odpovědi samozřejmě. Počkám si na něj v pondělí v tělocvičně :-). Spolužák se mě nedávno vyptával na moje bankovní účty, až jsem pojala podezření. Ale ukázalo se, že dostanu 600 RMB za experiment, na kterém jsem se loni (!!!) účastnila. Tak to potom jooo :-).

V sobotu během taiji vedle probíhala praktická přijímací zkouška na doktorský obor. Účastníků bylo asi deset, takže to bylo velice komorní. Tyhle zkoušky mě baví víc než soutěže, protože každý cvičí něco jiného. Ne jen: šup šup, bailian, XFJ, šup šup, vrut, TKFJ, hvězda bez rukou, šup šup a konec. Adepti a doktorské studium si také měli připravit dvě „vystoupení“ – jedno se zbraní a jedno bez – jako já tenkrát. Škoda, že lodi se Robert (USA) s Avim (Indie) nemuseli účastnit… :-) Jeden čínský sandista nejprve zacvičil taiji a při druhém vstupu dal právě tu sandu, obojí bylo velice tragické. Pak tam byl mohutný cizinec, který vypadal na Rusa, ale podle tabule je to Američan. Šel se sandou a shuai jiao. No a vůbec nebyl nejhorší, You You (naše světová šampionka) ho také drobet pochválila. Jeden taijista tam vynikal. Ne tolik technikou, která nebyla nejhorší. Ale pěst začal 56kou a přidal tam pár cool prvků, aby ukázal, že si dá nohu až k hlavě :-). Pak začal taiji mečem a skončil moderním, samozřejmě nechyběl provaz. A to mu bude víc přes 40 let. Až na dva všichni cvičili tradiční styly a vypadalo to zajímavě. Účastnil se i náš učitel, který je tady šéfem na wushu vystoupení. Nejdříve dal nan quan a pak moderní šavli. Sice už je starší a je jasné, že už netrénuje – v tělocvičně jsem každý den a v posledním týdnu jsem ho cvičit nikdy neviděla – jen učil. Ale prostě to vypadalo skvěle. Většinou se hodně pozná, jak člověk cvičí už jen tím, jak přichází na koberec a jaký nahodí pohled. No a tohle je profík. Pan Arogantní řekl: „Jo, to se hned pozná, kdo je profesionál.“ A je to pravda. Lidi se stále snaží trénovat hlavě skoky, být co nejrychlejší atd. Když jsou zranění, tak prostě necvičí… Jenže takové ty drobnosti jako pohyb hlavy, jeho sladění s rukama a pohybem těla, pohledy, výraz, jasné postoje… to je všechno strašně moc důležité a co tady tak vidím – kromě těch skoků a rychlosti, přesně tohle odlišuje rekreační cvičence od těch profíků. Na tohle nepotřebujete speciální koberec, velkou tělocvičnu, teplo, fit tělo, sílu ani rychlost… a stejně to může vaše cvičení posunout na úplně jinou úroveň. Dalibor mi kdysi řekl, že je jedno, jak cvičím, co se mi kde nepovedlo, ale začátek a konec musí být perfektní – pak to dává hned úplně jiný dojem. A je to pravda. No a já dodávám, že ne jenom začátek a konec, ale prostě celá sestava. V tom jsem vždycky obdivovala Martina, protože kolikrát člověk ani nepoznal, že se mu něco nepovedlo, protože je to mistr improvizace. Moje trenérka razí, že můžeš skočit skvělý skok, 720°, ale pokud v postoji poposkočíš nebo se jen zakymácíš, tak je to jako kdybys to neskočil. Skok totiž nekončí otočkou. Končí až za tím postojem. Proč ne postojem? Protože spousta lidí po dopadu do postoje moc změkne a nejen že ztrácí výraz, ale i další navázání drobet vadne. Neustále mě peskuje, že když cvičit, tak na 100 %. Nemyslí tím ale nešvar, který podle mého trenéra má hodně cizinců – jsme až moc pilní – 1. Jdeme do všeho plnou silou (= ztrácí se uvolnění a tím plasticita a také rychlost), 2. Chceme v jednom tréninku stihnout všechno a nejlépe každý prvek 100x. Jenže pokud to zopakujeme tolikrát špatně, koledujeme si o špatný zvyk – a toho se fakt špatně zbavuje. Takže, pokud už nepatříme mezi děti, pro které je právě ten dril, musíme cvičit na 100% ale chytře – to je ten rozdíl. Děti ze šanghajského týmu teď mají na tréninky přizvaného jednoho „odborníka“ a cvičí jen základy – pohledy, kratičké kombinace do postojů, kopy. Kontroluje se každý jejich pohyb, všechno se opravuje. Až potom mají klasický trénink = skoky+sekvence sestav. V jednom měsíci musí nastudovat i tři celé sestavy a stále se obměňují prvky. Kdo to nezvládne během oficiálního tréninku, musí po večerech chodit ven a pilovat – jen proto, aby další den slyšel, že je to katastrofa. Ne že by to dělal špatně – ale chtějí, aby si ty pohyby zažili, sami nad nimi uvažovali, našli si svou cestu, nacítili si to, aby to prostě bylo perfektní. Kdo to u nás tak dělá? Kdo si třeba jen při jízdě tramvají v hlavě přehrává sestavu a uvažuje, k čemu ten a ten pohyb může být? Kdo si to pak s kamarádem vyzkouší a hledá? Většina z nás si občas přečte pár odstavců z knihy v mabu nebo v provazu kouká na seriál a tím to končí. Po tom, co jsem viděla tady, se tomu nedá říkat, že wushu je náš život. Jsme k tomu ještě hodně daleko.

Taky máte ptačí chřipku?

Na konci minulého článku jsem zmínila, hlavně že zdraví slouží. V pátek jsem byla v sečuánské restauraci s Jane a ještě jednou kamarádkou, a to už mě začalo bolet v krku. Další den dopoledne jsem byla cvičit s Nočníkem a pak už jsem zůstala na pokoji, protože mi nebylo dobře. Proto jsem si myslela, že je to asi alergie – takhle už mi bylo tenhle rok jednou a táhlo se to dlouho. Jenže jsem pak v noci dostala teplotu, měla zimnici, potila se jako čuník…a celý další den to samé. Školní nemocnice samozřejmě zavřená, protože se blížily oslavy dračích lodí… Do velké nemocnice jsem odmítala jít s tím, že doma taky nikam nechodíme, prostě nasadíme léky, zábaly a čaje a hotovo. Jenže tady vám v lékárně odmítnou prodat léky s tím, že si máte raději zajít za lékařem. A taky – kdo by chtěl mít na triku cizince… To se mi stalo už i s tím okem, také mi odmítli prodat léky, něco málo jsem dostala až v druhé lékárně. Tak mě tedy donutili jít zase do nemocnice, už tam znám skoro každé oddělení…

Na recepci se člověk zaregistruje, za zálohu 10RMB dostane trojhranný teploměr, po 3-5 minutách jim ho vrátí a oni mu řeknou, kam se má hlásit. Tentokrát to šlo rychle, protože i tam jsem měla teplotu (38,5°C), takže jsme byli převeleni do oddělení teplot. A tam nikdo nebyl. Strčili mi do krku dlouhé plastové pravítko. Potom se mě doktorka zeptala, jestli nemám slepičí chřipku. No…jak to mám vědět?! Že prý jestli jsem si v poslední době nehrála s kuřátky a podobným ptactvem :-D. Nic o čem bych věděla. Tak mě poslala na krev = 20 RMB. Tentokrát tam byla nějaká dobrá víla, která se mi dlouze zahleděla do očí a pak mi do ruky píchla jehlu. Ale trefila se napoprvé a nemám tam ani skoro žádnou modřinu. Ne jako minule… Po 15-20 minutách si přiložíte čárový kód ke čtečce a vytisknou se vám výsledky krve, tohle se mi moc líbí. Během toho čekání jsem ale byla trochu nejistá – co když mám fakt tu ptačí chřipku? Já tady fakt umřu, říkám to celou dobu… Výsledky dobrý, jen jednu  kolonku mi podtrhla, že se jí nelíbí, ale asi nic vážného, protože jsem nedostala injekci do zadku, jak bylo v plánu. Byla jsem tam na kartu Ya Qianga, který to má ošéfované tak, že mu na pojištění skoro všechny peníze zase vrátí. Jenže takhle tam byl i jeho kamarád někdy v březnu – také s teplotou. Takže to vypadá, že mám teplotu každý měsíc – proto mi nabalila hromadu léků = 180 RMB. A že prý jsem vyčerpaná. Jo, přesně tak jsem se tam po té necelé hodině cítila…Ještě nakoupit jídlo, ovoce a pití a zase se potit. Jo, to není jako doma… Jedna věc je, že doma jsou rodiče, kteří se o mě vždycky postarají… ale i kdyby nebyly, tak je to stále stokrát lepší než tady, protože tam už máme systém a dostatek zásob. Tady když se člověk zpotí, tak má smůlu, protože si nemůže sám vzít nové povlečení. Oblečení také nemám tolik, takže si do toho ještě musím prát (a samozřejmě že mi došla karta a novou nemají, takže jsem si musela základ vyprat v ruce). Jinak jsem si ale ztišila telefon, počítač jsem také moc nepoužívala a prostě jsem dělala, že tady nejsem. Musím říct, že to byla na jednu stranu paráda – pročistilo mi to hlavu i pleť. Na druhou stranu si ale dovedu představit i snadnější metody pročištění a uvolnění :-D.

Jakmile odezněly horečky, tak bylo hned veseleji a koukala jsem na filmy. Ale byla jsem slaboučká jako moucha. Jakmile se mi trochu vrátila síla, tak se mi pořádně spustila rýma, bolí mě hlava a kašlu. Takže raději spím až do večeře. Dnes večer už zase ale pracuji. Zítra se chystám do tělocvičny, abych z toho nevypadla tolik. No a příští týden se začíná zase makat, protože do léta už moc času nezbývá…

Cvičební - z minulého týdne

Cvičení jde ztuha… zlepšuji se každým týdnem, ale po malých krůčcích, a stále to ani zdaleka

nestačí. Do soutěže zbývá něco přes 2 měsíce a tento týden jsme dokončily můj nový meč. K tomu prý musím nastudovat i kopí, že prý se nesoutěží jen v jedné disciplíně. Takže moje teorie, že raději méně a dobře, padla. Takže teď se budu honit jako blázen, abych všechno stihla a nějak to vypadalo. Ještě že taiji je mi úplně jedno. Budu cvičit chen shi lao jia, snad meč a ještě něco k tomu. Pak už jenom zkusit čas a hotovo. A ne – žádné tuishou, v Číně určitě nemají mou váhovou kategorii :-P.

Nový meč se mi líbí, i když to byly nervy. Studovat nové věci s Du Hui mi prostě vůbec nesedí. Ona chce mít všechno perfektní nejlépe v té samé chvíli, kdy mě to učí. U jedné kombinace, kde mám běžet co nejdále a k tomu pracovat s mečem, mě stále peskovala, že neběžím plynule, nedoběhla jsem dostatečně daleko… a jako že v čem je problém, když je to jednoduché. Asi v tom, že jsem se to před pár minutami naučila a ještě to není usazené, takže mi kolikrát vypadnou ruce, nohy nebo obojí… Naučila jsem se nic neříkat, protože kromě zranění, cokoliv řeknu, je jen výmluva a ona má vždycky dobrou odpověď. Když ji nemá, tak to zakončí: „Málo se soustředíš! když cvičíš, tak cvič pořádně.“ Být to já před 5 lety, tak už hodím meč na zem a jdu pryč. Samozřejmě že si ho předtím ale zase zvednu a vezmu s sebou O:-). Lepší prostě nic neříkat a snažit se – to ušetří čas. A ono to pak vždycky tak trochu začne jít, ještě se nestalo, že bych byla za blbce až do konce :-). Jedna věc mě ale vytočila až moc. Z tixi mám jít do levého gongbu, tělo ale vytočené dovnitř a tak celé modernisticky pojaté :-). Samozřejmě že se mi to nedařilo hned. Jak ta mě pokaždé sjela. To už jsem jí řekla, že to dělat nebudu, protože to prostě teď nejde. „Jasně že to nejde, když necvičíš!“ No, co na to říct… Pak teda, že to musíme změnit, když mi to nejde. Říkám, dej mi čas do příště, nastuduji si to v klidu a pokud to nepůjde, tak to změníme, vždyť je to jeden postoj. A že pokud to nejde teď, tak to nemá smysl. Nakonec se mi tedy podařilo dodělat celou sestavu a na pár dní jsem si od ní dala volno, protože nervy mám také jen jedny. Teď nastává pro mě nejhorší období = kondička – běhání sestav atd. Daleko raději mám posilování, strečink a pilování pohybů. Jo a taky zase vyhazování zbraně, jsem zvědavá, kolik stehů budu mít tentokrát…

V pátek jsem měla trénink od 12:40 do 14:40, a musela jsem všechno opakovat mnohokrát, jak nebyla trenérka s něčím spokojená. Potom jsem se dobelhala na taiji s tím, že to určitě bude jako tento týden vždy – pohodička, každý si cvičí svoje na soutěž. No a nebylo – základní pohyby na zahřátí = všechny kopy a kombinace. Byla jsem fakt unavená. Potom společně všechny sestavy. Do posilovny jsme se s Robertem dostali až v 19 hodin! Drželo mě nad vodu vědomí, že bude brzy víkend. Jenže pak mi řekli, že tentokrát se nic takového nekoná. Sobota = pondělí, neděle = úterý a pak opravdové pondělí+úterý volno. Jenže kvůli soutěžím se bude cvičit i ty dva dny, takže neděle (protože v sobotu je také trénink) bude až bůhví kdy. Učitel mě ten den pozdravil s tím, že jsme se už dlouho neviděli. U Číňanů to znamená přibližně: „Co jako furt děláš, jak to že nechodíš?!“ Tak jsem vysvětlila, že je teď dost práce, a když nepřijdu, tak chodím cvičit večer – což je většinou pravda. Neměla jsem kuráž mu říct to, co Sarah :-D. Tento týden byla pokaždé, ale učitel jí řekl: „Jak to, že jsem tě tady tento týden skoro vůbec neviděl?!“ A ona mu vysvětlila: „Protože jste tady většinou nebyl.“ Hrozně jsme se tomu smáli, protože ho fakt setřela a on neměl co říct, tak se taky jenom smál. On totiž někdy přijde brzy, někdy později, někdy nepřijde, někdy je tam celou dobu a ještě se cvičí déle než normálně… člověk nikdy neví. Aspoň to není monotónní.

Taiji tým teď už 2 týdny cvičí ráno od 6:15. Učili se sestavy na nové duanové zkoušky a opakují na soutěž. Nejdříve jsem o tom uvažovala, protože loni jsem také ráno chodila, ale nejde to. Většinu věcí dělám večer a ráno prostě nevstanu. Pokud ano, tak bych pak neměla sílu na moderní trénink. Nemusím mít všechno. Stačí, že odpoledne budu pilnější, protože většina studentů pak v tělocvičně většinou polehává, kde se dá. Na druhou stranu, ranní taiji mě vždycky dokáže nakopnout hned na několik hodin. Tak zase v létě :-).

Funguji teď jako odborník na chen shi yi lu, sun, starý yang a dokonce yang 42ku :-D. Když si někdo něco nepamatuje, tak jde za mnou, že si to zacvičíme. Ví, že si to pamatuji, mám trpělivost a neztratí tolik tvář :-D. Yi lu učím tu paní učitelku kineziologie – nebo jí spíš opravuji pohyby, které si odněkud přinese. A se 42kou pomáhám Kaili. Tuhle sestavu mě nikdo skutečně neučil, protože ji tady už všichni umí a navíc s tím nikdo nechodí na soutěž, takže se to moc neprobírá. Jak jsme to ale cvičili s učitelem, tak jsem si zapamatovala, co k tomu říkal, takže pohyby umím (podle svých omezených možností :-) ), jen jsem si nepamatovala, jak jdou za sebou. Natočila jsem si spolužačku a minulou neděli jsem se to sama doučila na pokoji. Pokud člověk rozumí principům, má základy, tak se dá z videa naučit hodně. Ale stejně to chce mít vždy pak ještě někoho dobrého, s kým se to zkonzultuje. Mimo jiné také proto, že moře videí na netu neodpovídá tomu, o co se na univerzitě snažíme = u soutěžních a oficiálních sestav jde o standardní provedení. Jakmile tuhle verzi člověk umí, potom už si to může upravovat podle svého. Třeba qigongy se liší strašně moc. U té 42ky jsem také poznala, jak je strašně důležité cvičit „dobře“ a „správně“, rozumět pohybům a principům – pokud je někoho chcete učit. Jakmile to nemáte, ostatní lidi se učí strašně těžce. Samozřejmě, dá se to, spousta lidí to tak dělá, ale dře to… :-) Pak pokaždé ukazujete jeden a ten samý pohyb trochu jinak, váháte, studenti jsou zmatení atd. Takže u 42ky Kaili učím pohyby na zapamatování, opravuji pohyby, které „umím“ a se zbytkem ji odkazuji na někoho, kdo to fakt umí. Vždycky mě proto dokáže rozžhavit doběla, když slyším, že Robert chce teď v létě v USA učit taiji. Nikdy jsem nic neřekla, ale když se mi minule svěřil, že učitel jeho třídu kritizoval, že necvičí a vytáhl jeho, že cvičí, tak mi to už nedalo. Jo, cvičí, ale ne taiji. Učitel prý říkal, že je jedno, co člověk cvičí, hlavně že cvičí. Dobře, ale pokud chceš učit taiji, tak bys měl cvičit taiji, na to nestačí 2x týdně párkrát zopakovat. Zrovna včera nám učitel ukazoval jeden pohyb u yangu a řekl, že tohle je záležitost na několik let. To tam ale Robert zrovna nebyl. Ale učí angličtinu všechny děti našich učitelů, tak je teď „horkým zbožím“ :-).

Důležité ale, že zdraví zatím slouží, počasí se umoudřilo (je zase vedro) a jedeme dál! :-)