Trable s českou simkou

Není to tady pro mě hned od začátku jedna velká bezstarostná jízda, ale když se opřu o předcházející článek, tak prostě ne každý problém se po kritickém rozebrání pak skutečně jeví jako něco, co by mě mělo týden štvát. Takový přístup je i zdraví velmi prospěšný. Ale je to podobné tomu, kdy se lidé snaží žít velmi zdravě a nakonec zemřou na nějakou ze zhoubných chorob, kterých měli být podle všeho díky svému přístupu ušetřeni. Takže ani mně se nevyhnula zranění a vleklé nemoci. Od včerejška jsem opět nemocná. Ruce mě bolely i při sprchování, žebra na pravé straně při pouhém dotyku, nohy se mi při taiji třásly jako tři dny starému pejskovi a za krkem mi seděl asi slon. Ze začátku jsem nemoc nevnímala, pak mě upozornila na FB Tamča, že na mě asi něco leze, a v tu ránu to bylo jasné – jsem nemocná :-). A nemocní lidé mají spát, jak říká mamča, tak se tomu opět vytrvale věnuji. To by ale moje spolubydlící musela být fakt na smrt nemocná, protože včera usínala kolem jedné ráno, a když jsem po třetí pak přišla ze školy, ještě tvrdě spala :-D. Středu jsem si dala jako volný den = žádné cvičení. Venku je mizerné počasí, to by mi bylo ještě hůř a navíc bych byla zase naštvaná, jak mi to nejde.

Jinak se mi samozřejmě stávají takové blbosti jako všem tady: pračka se rozbije, zrovna když v ní peru a v noci pak musím ždímat všechno mokré prádlo (u nás se pere, zdá se, jen se studenou vodou), neustále se vrací plíseň, moje příběhy s brouky (stará kolej) by vydaly na pár stránek, dnes jsem vytiskla dvakrát jednu práci o 62 stránkách – a to jsem si nechala poradit od slečny vedle, aby se mi to právě nestalo :-D, naštěstí jsem nebyla v Bílém slonu, ale v místní tiskárně, kde je všechno levné. Je toho hodně, ale spíš vám řeknu o tomhle:

Když jsem jela do Henanu, vypnula jsem si český telefon, s tím že ho tam nebudu potřebovat. Když jsem se vrátila, měla jsem po spuštění zadat PIN. Samozřejmě jsem ho zapomněla. PUK jsem nikde nemohla najít. Takže se mi zablokoval telefon, v ČR jsme zapomněli jednou ročně dobít kredit, takže mi číslo zrušili. Rodiče mi koupili novou simku (číslo vám pak dám, až to bude aktuální), slečně za pultem táta říkal, že to bude posílat do Číny, nic neřekla, tak mi ji poslali. Po týdnu dorazila, učinila jsem vše podle návodu (a to dělám výjimečně). Poslední úkol – aktivovat kartu prvním hovorem. Jenže už neřekli, že se ten hovor musí uskutečnit v ČR. Nedá se nic dělat, musím simku poslat zpět do ČR, kde táta zavolá mamce a opět karta poputuje do Číny :-). A proč že mě tohle trápí? Normálně bych české číslo k ničemu nepotřebovala, jenže – online bankovnictví!!! :-D Abych se dostala na svou stránku, musím zadat heslo, oni mi pošlou sms s heslem, které tam naťukám a je to. O novém čísle jsem psala své bankovní poradkyni (ty se mi za ty necelé dva roky vystřídaly, takže si mě tam ještě přehazovaly) a ta mi oznámila, že se musí změnit celý certifikát a z bezpečnostních důvodů u toho musím být osobně nebo k nim vyslat někoho s plnou mocí. Tu mi poslala a zítra musím vstát v 6 h ráno, abych dorazila akorát na český generální konzulát, kde mi to ověří, a stihla to zpět na trénink. Jedna cesta metrem cca 1,5h. To je skoro jako cesta z domova do Prahy na cvičení. Jen to vyjde tedy o DOST levněji :-D. Pak si musím vyšetřit čas zajít na poštu všechno poslat. Ono by bylo super mít čas jenom na studium a trénink, ale v reálném životě to prostě nejde. Vždy se přihodí milion menších či větších blbostí.

Není nad čerstvě vymáznuté... :-)

Na hodiny čínštiny chodím teď jen dvakrát do týdne místo čtyřikrát, jak bych správně měla. V jeden den se mi to totiž kryje s qigongem a pak v pátek se mi vůbec nechce (jde o přednášky učitelů z naší univerzity na různá témata z jejich oboru) – ráno mám v osm oborovou hodinu, pak hodinu klid, vlastní trénink, zmíněná hodina čínštiny, taiji a pak v 18:50 další lekci (3 hodiny). Na to kašle pes, raději budu v klidu :-). V úterý jsem měla prezentovat plán své diplomové práce, zapomněla jsem na to, tak jsem ještě v pondělí večer vymýšlela co nejjednodušší prezentaci (měli jsme namnožit papíry pro všechny, aby z toho také něco měli, ale tiskárna už byla zavřená). Konečně pan Li vymyslel dobrý úkol přínosný pro nás všechny. Hledám teď jeho emailovou adresu, abych ho za hodiny pochválila, když už jsem ho předtím v jeho vlastním testu tak zkritizovala :-D. Všichni mě chválili, že mám zajímavé téma a bude to přínosné. Dali mi pár návrhů a připomínek, za které jsem byla ráda. A uzavřeli jsme to tím, že to bude hodně obtížné. Jo, proto chci začít co nejdřív. Na hodinách nás teď není moc a víc jsme k sobě přilnuli. Atmosféra i předtím byla hodně přátelská, teď se mi zdá ještě víc. Jsme jedna parta, která sice má jiné obory a moc se nevídá, ale strašně rádi spolu povídáme o všem možném. A zjistila jsem, že se dá porozumět i vietnamské čínštině – chce to prostě jenom zkoušet a mít trpělivost. Dál jsem zjistila, že kromě jiného člověka kultivují nesnáze a problémy, které ho potkávají. Lidé se skutečnými problémy jsou často velmi opravdoví lidé – na nic si nehrají. Ono by to stejně bylo k ničemu, před svým problémem si můžete hrát na co chcete, ale stejně ho neoblafnete. Co jsem v Číně, poznala jsem hodně různých lidí – z různých zemí světa, z různých sociálních vrstev atd. A celkem to platí. To pak člověk zjistí že „jsou lidé, kteří jsou na tom hůř než ty“ není jen otřepaná fráze, která by se snažila zesměšnit tvoje vlastní neštěstí. Pokud už to nedokážeš brát jako motivaci k tomu, aby ses zvedl a něco se sebou udělal, tak se to pak prostě naučíš brát alespoň jako fakt. Ale ne všichni samozřejmě. A ještě něco. Většina našich akcí je vedena určitými pohnutkami. Jsou-li ty pohnutky zvráceně pohnuté, mohou být akce jakkoliv ušlechtilé, okázalé, úžasné… stejně to bude smrdět jako čerstvě vymáznuté hovno… :-)

Cvičení během menstruace

Chtěla bych se trochu zastavit u cvičení během menstruace, kdo nechce, tak ať dál nečte :-). Je to celkem zajímavá věc a nejen proto, že to má každá slečna jinak. Trenér mě už dávno upozornil, že mu to vždy musím nahlásit, aby podle toho udělal trénink. V té době by slečny neměly moc skákat, nejlépe vůbec. Podle mě jde spíš o to, že musíme poslouchat své vlastní tělo a nehnat ho tam, kam nechce nebo prostě nemůže. Takže mu to neříkám pokaždé, jen když to jinak nejde. Možná mám štěstí, ale nepociťuji nějaké ztížení tréninku. V létě jsem cvičila, co si pamatuji, bez problému a vždy. Během školního roku to špatně posuzuji, protože v zimě bývám většinou nemocná a jinak je těžko říct, jestli jsem unavená a ztěžka se mi cvičí kvůli tomu a nebo jsem toho odcvičila moc. Holky z týmu to řeší podobně. Dokud to jde, na nic neupozorňují. Mají-li bolesti, vysvětlí situaci a pokud to nejde jinak, pošlou je odpočívat. Některé z nich na menstruaci čekaly ale hodně dlouho a nebo ji mají dost nepravidelnou. Aurora s tím první rok v Číně měla prý také velké problémy. Na taiji holky většinou chodí vždy, ale buď jsou na tom hůř a nebo jsou to větší „kytičky“, protože v tu dobu trénink znatelně šidí, takže se to dobře pozná :-). Když už mám během taiji problémy, tak je to zásadně v zimě, kdy se v tělocvičně netopí, často jsou otevřená okna a dveře. Rozložení tréninku je různé, ne vždy se dře celou dobu tak, aby byl člověk stále rozpohybovaný a zahřátý. Jinak nic, ale je fakt, že v tu dobu vnímám cvičení trochu jinak. Nevím, jak to vysvětlit, ale vnímám cvičení nějak zřetelněji. Trochu jako když začínáte být nemocní a jdete trénovat. Přítel mě první den menstruace odmítl masírovat s tím, že se to nesmí. Druhý den mi na naléhání pomohl trochu uvolnit tříslo, protože bolelo a už jsem si ověřila, že jeho masáže fungují. Ale záda mi po celou dobu masírovat odmítá. Tak praví čínská medicína. Podle něj bych správně neměla vůbec cvičit a nebo hodně zlehka. Na přednášce o tréninku čínského vzpěračského týmu trenér vysvětloval, že záleží na typu holky. Některé zvládají trénovat naplno po celou dobu, některé dostanou tak dva dny volno. A s některými se nedá nic dělat a odpočívají celý týden, s velmi lehkým zatížením, aby z toho nevypadly. To byla čínská reprezentace, tam o svých svěřenkyních musí vědět tedy asi všechno :-/.

Holky, zkušenosti kdyžtak do mejlu a podobně:-).

Poznatek ze cvičení

Dělala jsem chybu, že jsem nerespektovala svoje čtenáře s tím, že kdo nechce, číst to nemusí nebo si může vybrat, co ho zajímá (a to bylo těžké, protože z nadpisu se to těžko poznalo a motala jsem hodně věcí dohromady). V tomhle také musí být kompromisy, tak doufám, že už jsem na správné cestě. Kdyby ještě ne, dejte vědět :-). Tenhle můj starý přístup mi někoho připomíná, a to rozhodně nechci. Aby se předešlo spekulacím, jde o někoho, kdo je teď v Čechách :-P. Dejte mi nějaká témata, o kterých mám napsat! :-)

Poznatek ze cvičení

Je zajímavé, jak menší zranění přinutí člověka k větším výkonům. Mám s tím hodně vlastních zkušeností a dnes jsem to viděla na našem malým. Udělal se mu na ruce z tyče puchýř, který si strhl. Obrečel si to, trenér mu to zavázal a pobízel, aby ve cvičení pokračoval. Malému se moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Když se postavil do postoje, trenér ještě dodal, že se takové věci stávají a nesmí ho zastavit. Musí jen vymyslet, co s tím a pokračovat. A tak je to i v životě. Takovéhle věci se člověk naučí i při jiných sportech a aktivitách, ale wushu se proslavilo mimo jiné i tím, jak strašně člověka kultivuje, tak se to prostě stále zdůrazňuje a ve všem hledá. Ono také ale záleží, jakého máte učitele, jak jste vnímaví a otevření atd. Mám na telefonu jednu hru, když se nudím a nic se mi nechce. Hry se dají vnímat jako oddychovky, kdy se mozek nemusí moc zapojovat, ale někdy taky pomůžou – záleží, jak to berete a samozřejmě jakou si vyberete. Já se snažím seskupit k sobě stejně drahé kameny, tím zmizí a udělají místo dalším. Cílem je dostat mince s lebkami až na dno truhly, tím zmizí. Když jich zvládnu „zmizet“ pět, tak jsem na další úrovni a sbírají se při tom i body. Při tom se člověk také naučí hledat jiné možnosti, jak danou věc provést. Vynalezne si své techniky.

Ještě mě napadá. Když někdo prohlásí, že je wushu jeho součástí a tak. Tak tím vlastně myslí, že je tak trochu Číňan, ne? :-) Pokud se tedy nevěnuje jen nácviku pohybů, to je zase jiná věc, no.

Jak se má Káťa v Číně? Část IV.

Cvičení

Taiji. Jak už jsem psala, učitel Xie nám přátelsky naznačil, že máme přidat a brát trénink vážně, takže se teď zase maká. Když teď zase učí a ostatní jsou aktivnější, víc mě to baví. A to jsem potřebovala jako sůl, protože potom co mě zase rozbolelo tříslo, jsem byla víc než naštvaná. Jak si mám zlepšit postoje, dostat se níž, zapracovat na výdrži, když to zase nejde. Můžu buď zůstat naštvaná a ztrácet čas nebo situaci rychle zhodnotit a změnit plán. Zaměřuji se teď na jiné věci a opět to jde. Zase mi jde i cvičit sama podle sebe, i když ostatní necvičí a mnozí na mě civí. Při cvičení se člověk prostě naučí i jiné věci. V taiji bych samozřejmě chtěla na soutěž, ale kdybych to brala nějak moc vážně, tak by to jednak bylo bezpředmětné (nejsem aspirant na vyšší pozice) a hodně by mě to trápilo vzhledem ke zdravotním obtížím, které mi kolikrát brání v tom, abych cvičila, jak bych chtěla. Taiji také nechci učit, takže necítím v tom takový tlak a je to pro mě spíš relax.

Ve škole teď moc tréninků nemám, takže se můžu plně soustředit na modernu, kterou teď vnímám o dost jinak než taiji. Kdybych ji vnímala stejně, výsledky by možná byly lepší, ale zatím mi to nejde. Co jsem tady, naprosto mě to nadchlo. I přesto, že nemá moc dobrou pozici a sama o sobě se dost ztrácí. Mé vlastní představy a plány s ní mě drží pod velkým tlakem. Stejně tak fakt, že za většinu tréninků platím. Stále totiž nemám tolik sebevědomí a bojím se selhání. Ono se nic moc nestane, když to nevyjde, mám poměrně jednoduchý záložní plán, co budu dělat. Jde spíš o to, že jsem se tak po dlouhých úvahách rozhodla, dala tomu hodně, a když to nevyjde, tak mě to zklame. A pochybnosti mě stále neopouštějí, občas jsem z toho hodně smutná. Ale pomalu se blížím do bodu, kdy o tom pochybovat přestanu a prostě pojedu, dokud se jasně neukáže, že to nepůjde. Pak změním směr.

S trenérem máme jasný plán, který míří dvěma směry zároveň. Chtěla bych modernu učit a příští rok se chci zúčastnit soutěží. A protože necvičím odmala a nejsem talentovanou atletkou, tak se tyhle dva směry trošku rozchází. Na soutěž se má člověk soustředit jen na trénink samotný, nepotřebuje vědět tolik věcí, zkoumat do hloubky. Tedy pokud má vedení. Bez vedení musí umět dobře skloubit obě věci dohromady. Na učení to chce daleko víc věcí, mít nakoukáno hodně videí ze soutěží, vidět jiné tréninky, studovat další věci atd. Dělám co můžu, a pak bude času habaděj. Takže tento rok si zkusím zahrát trochu na sportovce :-D. Chci se pokusit ukázat, že pokud člověk dře a má správné vedení, i dřevo jako já může cvičit obstojně. A chci ukázat, že moderní wushu nemusí být jen a jen o skocích, jako to často vidíme. Skoky jsou úžasné, fakt mě to fascinuje, i když jedna zdejší učitelka gymnastiky se smála, jak z toho můžeme být tak unešení, když její studenti se dokáží otočit o dost víc, dopadnout ladněji, vyskočí výše atd. :-) Všechno má svoje kouzlo. Chci ukázat, že i technika je důležitá a ne proto, že sama skákat dobře nezvládnu. Kdyby to tak bylo, tak se tím na trénincích netrápím, nevěnuji tomu tolik času a soustředím se jen na sestavy a pohyby. Chci zvládnout základní verze skoků (což už je u mě velký úspěch :-D) a porozumět tomu co nejvíc, abych to pak studenty mohla dobře učit. A dobře učit znamená i snížit počet zranění na minimum. Zranit se člověk může vždycky, ale chci vědět, že jsem nic nezanedbala a udělala jsem pro bezpečnost maximum. Pomalu si začínám ze zkušeností a poznatků vytvářet svůj vlastní učební systém. Jednou z jeho myšlenek je i to, že pokud nedokáže wushu atlet slušně bouchnout a znalosti o wushu nesahají dál než na soutěž a Jackie Chana, je to špatně. Když to nedokážu aplikovat sama, tak to aspoň někomu vnutím :-), protože to zatím považuji za dobrý plán. Uvidíme, jak se můj pohled na věc vyvine dál :-).

Uvidím, jak to všechno tenhle rok půjde, jak moc budu zraněná, co všechno se zase přihodí a nepřihodí. Dál mám slíbený meč s dlouhým střapcem a strašně se na to těším :-). Už jsem si našla kluka, který mi pak zadarmo pomůže s tyčí a šavlí – chce zkušenost s učením a pomoct s angličtinou. Za to nechci trenérovi platit, to by nemělo smysl už žádný. Domluvili jsme se ale, že mi pak techniky trochu opraví, bude-li to třeba, poradí, jak učit, na co dát pozor, prostě to spolu pořádně probereme. Podle času a možností pak budu studovat další věci. Základy jsou jasné a jako hlavní náplň pro mě bude to, co dělám s trenérem, dalšímu chci také rozumět, abych měla větší rozsah, spojilo se mi víc věcí a nenutila studenta cvičit s mečem, když nechce jen proto, že šavli neumím. Takže čínská cvičební část naplánovaná, to umím dobře :-).

Víkendový trénink

Dnes jsem dostala nové kopí. Tentokrát se trenér vytáhl. Odpovídá celkem mojí výšce, za to děkuji Malimu, který byl vyslán do obchodu, aby takovou tyč našel, a sranda to není. Tyč je krásně vyhlazená, hned je to znát. Také že se mi Cai dlouho chválil, že nad tím strávil dvě hodiny. Když jsem nevěřila s tím, že vším pověřuje děti, přivedl mi je, aby odkývali, že tentokrát se fakt snažil on :-). Sama jsem ho moc nepochválila, tak ještě příště zmíním, že se s tím cvičí fakt skvěle a bude klid. Odpověď je jasná: „No aby ne, když jsem ho dělal já!“ Když to člověk s kopím ale neumí, tak mu ho mohl dělat třeba pánbůh, ale … :-) Dnešní trénink byl jiný. Po rozcvičení jsem neskákala, ale cvičila u zrcadla základní pohyby. Kluk vedle cvičil základy s tyčí. A trenér nás obcházel. Nejvíc mě bolí bicepsy. Na jednu stranu je dobré znamení, že ne ramena. Na druhou, víc by mě měl bolet pravý triceps, který necítím. Po dlouhé době jsem se ke kopí vrátila a ani tenkrát jsem to necvičila nijak skvěle, tak je to prostě znát. Šlo to samozřejmě rychleji, takže jsme i rychleji přešli k menším detailům. To znamená, že mi to rychle přestalo jít. Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem předtím bývala při cvičení nešťastná a naštvaná a teď najednou nic, jsem nešťastná být začala. Je to fakt, předtím mě kopí často dostávalo do hrozné nálady, je prostě dost těžké. Kolikrát mě trenér musel dost povzbuzovat, abych byla v pohodě. Už dlouho se mi to nestalo, i když jsem se učila tu novou sestavu s mečem. Na meč už jsem zvyklejší a víc tomu rozumím. Dnes mě trenér za jeden pohyb pochválil, že ani z děti z týmu to kolikrát nemají tak pěkné. No jo, děti, mně je kolik? Navíc ony kromě toho jediného pohybu mají všechno, co já nemám, tak kde je důvod k nějaké radosti. Když viděl, že se dostávám do té své nálady, tak mě víc zaměstnal a sama jsem se také naučila se uvolnit. Na to, s jakou wushu úrovní jsem sem přijela, trenéra jsem měla nepravidelně o víkendech a na to, že jsem předtím modernu doopravdy nikdy nedělala. Většina lidí by to teď mrskala jako o život, ale já jsem prostě dřevák, snažila jsem se a aspoň něco se zlepšilo. Mám už začátek nového kopí a vypadá to móóóc hezky, kopiózně :-) („kopiózně“ mi Word neopravil, tak by mě zajímalo, co si myslí, že je to za slovo :-)). Tenhle trénink jsem ze sebe vydala maximum co se psychiky týče. Nešlo mi to, ale snažila jsem se nestěžovat si, nevysvětlovat, že to je proto a proto. Prostě jsem cvičila a hledala, jak na to. Snažila jsem se být v každém pohybu a někdy se i zadařilo. Když jsem měla vyskočit, myslela jsem na to, když přetočit ruce, byla jsem v tom celá. A bylo to znát. Mohla jsem si to hned porovnat, protože když jsem to nezvládla, tak mi ruce létaly, jak chtěly a končila jsem jinak, než jsem měla – a to nebylo v tom, že bych měla slabé nohy. Když jsem byla unavená, tak jsem si trochu vydechla a pokračovala, žádné lelkování. Pokud jsem fakt nemohla dýchat, tak jsem nad pohyby přemýšlela a nebo koukla, jak trenér učí pohyby s tyčí. Začínám už i doopravdy chápat, co měla na mysli Du Hui, když mě předtím učila ten nový meč. Ucítila jsem to. Řekla mi, že v jiných sportech člověk cvičí a dává se na odiv, má trochu i kontakt s ostatními kolem. Moderní wushu je sice hlavně na koukání, atleti jsou ale uvnitř toho pohybu, ne venku. Vím, že to vysvětluji divně, ale v té chvíli a v čínštině to dávalo jasný smysl. Ukázala mi pak ty dvě verze a rozdíl byl tak zřetelný! To platí i tradičního, pokud se zrovna nejede sparing nebo tak, tam je to pak zase jiné. Na moderní soutěži taky nemůžete být úplně v rauši, abyste nepřekročili lajnu, nepřetáhli rozhodčího tyčí atd. :-)

Když jsem se ptala, co je teď můj největší problém, odpověď mě vůbec nepotěšila. Kdyby řekl, že musím víc posilovat to a to, víc běhat tam a tam… :-) Kromě toho všeho je prý nejdůležitější, abych se uvolnila, to mě prý brzdí ze všeho nejvíc – ztuhlý člověk je pomalý a těžký člověk. A to mi teď bohužel přijde to nejtěžší. Zvedat v posilce závaží bolí, ale jde to. Běhání bolí a nemůžu dýchat, ale jde to. Je to tak nějak hmatatelnější či co. Ale s uvolněním svádím boj dlouho a zatím se moc nedaří. Máme cvičební plán na nejbližší dobu, naplánované mám i cvičení v týdnu, tak mi držte palce, abych to zvládla podle svých představ. A lehké to nebude. Ale co je, že jo :-). A hlavně, cvičíme, protože nás to BAVÍ!!! Jo :-)

Jak se má Káťa v Číně? Část III.

Vztahy

Vztahy s lidmi okolo jsou podle mě nejtěžší na celém pobytu v cizině. Na zvyky jiné kultury, jiný systém… se dá zvyknout. Ale s lidmi je to někdy až moc interaktivní, až moc proměnlivé. Kolikrát člověk může být přizpůsobivý a chápavý až na půdu, ale kolikrát se prostě nepřestává divit.

Jak to dopadlo s Mirkem většina z vás ví. Je mi to dost líto, ale jinak to asi nešlo. Nejsem ale potvora, a když mám možnost, tak pomůžu. Byl na tom jednom školním vystoupení, s danou učitelkou se znám a teď se s ní každý den vídám v tělocvičny, občas jí pomáhám, povídáme spolu. Když se o něm zmínila, tak jsem jí hned řekla, jak to je. Je hodně špatné, když sem přijede člověk studovat wushu a první rok ho nemůže cvičit, pouze v případě, že si to zaplatí (přes kancelář samozřejmě, aby měli víc peněz, ale že vidím až takhle daleko jsem jí samozřejmě neřekla, protože je u nás v kanclu). Jak se pak bude prezentovat na přijímačkách (už sama vím, že je to formalita, ale učitelka to neví a já tenkrát také ne, pamatuji si, jak jsem trénink den předtím byla tak nervózní, že hůř jsem snad nikdy necvičila), jak pak bude studovat? Učitelka se mnou ve všem souhlasila a prohlásila, že takhle to nejde a promluví si s nimi. Z naší kanceláře není nejvýš, ale má dobré vztahy s wushu katedrou, je tak nějak i její součástí. A pokud oni řeknou, že může, tak naše kancelář utře nos. Kdyby to tak vyšlo… Nechci se chválit, navíc se zatím ještě nic nestalo a kdo ví jestli stane, ale už trochu zvládám i ten čínský přístup a z toho mám radost :-). Čínská diplomacie je úžasná věc. To jsem viděla, když přítel psal napůl pracovní napůl přátelský email jednomu cizinci. Chtěl, abych mu opravila angličtinu, ale musela jsem to překopat hodně – podle západních zvyklostí, my takhle dopisy fakt nepíšeme :-). Zároveň jsem v tom ale musela zachovat čínského ducha, tu čínskou příchuť. Je to hodně zajímavé.

Co odjel Danny, tak tady nemám nikoho podobně naladěného, s kým bych zašla do školního parku, plácala blbosti a dostávala záchvaty smíchu. Až teď zjišťuji, jak to bylo důležité, v té době jsem to nevnímala. S Esther to celkem jde, můžeme mluvit hodně, ale moc se nevídáme. S ostatními čínskými kamarády to není tak uvolněné v tomhle smyslu, i když se mi třeba Jane svěřuje s tajnostmi nejtajnějšími :-). Teď někdy by měl dorazit na nějakou dobu Florenc, s tím se mluví skvěle o všem, tak se nemůžu dočkat, až spolu zase vyrazíme na jídlo. S přítelem mluvíme o všem, snaží se mi vždy pomoct, jen to není taková souhra v náhledu na věci, jako bývala například s Dannym, Magdou v ČR a tak. Na druhou stranu včera jsem ho vytáhla ven a po dlouhé době jsem se od srdce zasmála. Ten den jsem se cítila celkově hodně šťastná. Ale takových dní tady nemám moc, i když se snažím působit pozitivně a tak. Mohla jsem chodit ven s ostatními pařit, do parků, na různé akce… ale zvolila jsem si svůj pobyt jako tvrdou dřinu. Můžu to kdykoliv změnit, přehodnotit. Nic mě k tomu nenutí, dělám to dobrovolně, takže si nemůžu stěžovat a snažím se to dělat co nejméně. Už jsem se naučila vnímat to převážně pozitivně i doopravdy, ale první rok byl hodně těžký. Kolikrát jsem měla stavy, že jsem si do pokoje nanosila jídlo, koukala na film, nic nedělala, bylo mi mizerně, brečela jsem, odmítala slavit Silvestr a jiné akce. Jednou mě musel Danny z pokoje doslova vynést, aby mě dostal ven. Nezmiňovala jsem se o tom z několika důvodů. Jak byl blog veřejný, tak bych tím udělala radost pár lidem, kteří mi dobré věci moc nepřáli. A radost jsem jim udělat nechtěla. A kdyby mamka věděla, že mi občas není veselo, celý týden by z toho nespala. Kdežto já se jeden den přejím, pobrečím, ponadávám a další den zase makám a jsem v pohodě.

Tenhle rok je už o dost lepší, protože jsem tak nějak víc uvolněná, zapracovala jsem na sobě v tomhle ohledu hodně. Za to jsem na sebe pyšná a sebechvála může smrdět, jak si chce. Přijela jsem sem bez sebevědomí, asociální a tak. Na začátku mi dělalo problém i jen jít do kantýny sama na jídlo. Měla jsem pocit, že na mě všichni zírají. Styděla jsem se z nejrůznějších důvodů. Zrovna dnes, když jsem večeřela sama v kantýně, jsem si na to vzpomněla a musela se smát. Když už jsem se tenkrát přesvědčila a do kantýny šla, hledala jsem místo, kde mě nikdo neuvidí. Kdežto dnes večer jsem seděla uprostřed přímo proti vchodu, protože v TV byl program, který mě zajímal.

Že jsem se naučila komunikovat s Aurorou beru také jako velký úspěch, protože je to velice komplikované. Ale ona mě má ráda a je typ člověka, který špatné nezapomíná, ale soudí spíš podle toho dobrého. Takže i když jsme měli rozepře, navzájem jsme si pak pomáhaly a držíme při sobě. Moc toho, co o sobě normální přátelé vědí, neznáme. Ale vůbec to nevadí. Nedávno jsem jí v pauze přišla vysvětlit něco ohledně našich wushu hodin a ona na mě hned spustila o problémech s jejím koučem. Vyslechla jsem, poradila, ještě poslala mejla a snad je zase o něco líp. Co se týče mého kouče, to je prostě láska až za hrob :-D. Nepřitahuje mě fyzicky, ale dokážu si představit, že malou Číňanku ano. Má obrovské charisma, to je typ člověka, kterého mají všichni rádi, ani vlastně neví proč. Je fakt, že minulý rok fungoval jako můj psycholog – člověka, kterého moc neznáte víc akceptujete, nasloucháte mu, má určitou autoritu, a tím že nejste v žádném vztahu se cítíte i víc v bezpečí (efekt kadeřníků atd.). A kadeřník se snaží svého zákazníka držet spokojeného, nechce aby příště zkusil jiného a on tak přišel o svůj zdroj peněz. Časem se z takových lidí mohou stát přátele, ale ne vždy. Pokud se ke mně bude kouč chovat tak, jak se chová teď i po létě (pomáhám mu do Evropy), tak můžu říct, že jsme skutečně přátelé, takže uvidíme. Nabízí se myšlenka – kamarádovi za trénink přeci nemusíš platit? Je to možnost. Ale mám zkušenost, že věc peněz musí být jasně daná, jinak to může narušit velká přátelství i rodinná pouta. Až najdu někoho stejně nebo i víc kvalitního, za kterým nemusím jezdit čtyři hodiny metrem, který nebude chtít zaplatit, volba je jasná a nejen já za to budu moc ráda :-). Zatím si nechám Caie. Nejsou z něj cítit jen peníze. Když jsem s ním začínala minulý rok v zimě, bez mrknutí oka mi udělal nový meč, staral se o mě a ještě netušil, že by ze mě mohl něco mít. Dnes jsem dostala nové kopí, na soutěž mi udělá další a mám slíbený i soutěžní meč. Byznys je byznys. Přátelství je přátelství. A ne vždy se to vyplatí míchat.

Jak se má Káťa v Číně? Část II.

Studium na čínské univerzitě

Příliš zeširoka

Studijní život mám takový, jaký jsem si ho udělala, ale studium samotné mě velice zklamalo. Pekingská sportovka se pře s tou naší, která je na wushu lepší. Myslím ale, že jim jde hlavně o soutěžní výsledky a věhlasnost vyučujících. Na naší univerzitě je wushu obor považován za nejlepší, hned potom následuje sportovní věda, která je z doslechu fakt záhul (čínský James to studoval, tak jsem to měla z první ruky :-D). Problém bude v samotném čínském systému školství, ale nevím, jestli se teď o tom rozepisovat, protože tématem je, jak se mi tady studuje :-/. Myslím ale, že to patří k sobě, tak to zkusím. Mám za sebou první semestr a 20. února jsem začala druhý, mám teď ještě k tomu jednu hodinu z katedry žurnalistiky (historie žurnalistiky v Číně a v zahraničí) a z katedry ekonomie (pořádání sportovních akcí). Takže jsem si už nějaký obrázek udělala. Nemůžu samozřejmě mluvit zasvěceně o celém čínském vzdělávacím systému, protože až tak zasvěcená do toho nejsem. Ve školce jsem učila minulé léto, tak jsem něco trochu viděla. O ZŠ a SŠ vím jen z vyprávění, stejně tak o ostatních VŠ. Joel (Švéd) je na Fudanu, která je jednou z nejlepších tady v Šanghaji, je to sen hromady zdejších bakalářů – dostat se na mgr. na Fudan, když už by nevyšel ten vysněný Peking :-D. Joel je celkem kritický a rád vypráví o sobě, tak jsem něco slyšela, ale i tak to znělo dobře – náročné studium tak, jak bych si ho představovala. Shodli jsme se ale na tom, že tady to berou hodně zeširoka, hlavně na bc. studiu. U nás wushu bakalář musí čutat do balonu, běhat atd. Z určitého úhlu je to užitečné, ale proč proboha mít předmět „fotbal“? (zvlášť v Číně, kde ten jejich je vyhlášený :-D). Ono jde o to, že u většiny studentů se předpokládá, že se následně uplatní na některé ze škol jako učitelé tělocviku (musí tedy znát všechno možné). To je i případ mého trenéra – kromě wushu tam učí právě zmíněný fotbal (a jednou mi dorazil na trénink s monoklem, když dostal od jednoho ze svých žáků během hry ránu loktem :-D), gymnastiku, atletiku, pochodování (vojenské „vlevo vbok“ a tak :-) ). Ještě že neučí plavání, musel by se hodně přemáhat, aby žáci nepoznali, že se vody bojí :-). Přítel studuje „sportovní průmysl“ :-), tento semestr má povinné tréninky badmintonu, tenisu a pingpongu.

Vztah učitel-žák

Naprosto odlišný od toho, jak to známe my. Na ZČU Američan s českým předkem Sky Kobylak občas se studenty zašel ven, pravidelně spolu pařili v klubu. Paní Koláříková na francouzštinu byla učení naprosto oddána, ať už byla hodina nebo ne… Ale pokud jsme měli hodinu gramatiky, tak jsme prostě jeli gramatiku. Někteří učitelé se samozřejmě také rádi vykecávali, ale měli jsme plán, kterého jsme se drželi. Nevím, jestli tady existuje něco jako sylabus. Tady je učitel bohem. Proto Jane moc touží být učitelkou na VŠ (ona si vždy vybírá podle toho, co je nejvýhodnější, nejkrásnější atd.). Rozvrhy hodin se sestavují podle učitelů, které nikam nikdo netlačí – proto jsme se dozvěděli rozvrh na další semestr až 18. 2. (20. 2. jsme začínali). Pokud učitel nemá čas na hodinu dorazit, tak se z pohledu školy nic neděje – učitelé jsou tady velice zaměstnáni svými vlastními projekty a vedlejšími aktivitami (a škola je samozřejmě ráda, když někdo od nich publikuje další knihu, když si mohou zapsat, že další učitel vyjel učit do Rumunska atd.). Na tréninku se občas stane, že si myslíte, že vás bude učit daný učitel, ale pak se ukáže, že poslal svého studenta, protože nemá čas. To se děje často u učitele Xie. Ten nám na qigong za sebe poslal učitelku Lei, která je výborná (také jeho studentka) a pana Arogantního, výuka byla ale stejně zajímavá. Učitel Xie se přišel i sám přesvědčit, že všechno šlape jak má a pak zase odešel. V taiji týmu nás teď wu styl a taiji duilian učí studenti. Učitel se věnuje jiným nebo nás jen pozoruje. Tohle není z lenosti nebo tak. Chce dát svým studentům i jinou zkušenost, učit fakt není sranda, jak mnozí z vás ví na vlastní kůži. Jsme tady na VŠ jedna velká rodina, co jsem slyšela, tak hlavně wushu obor drží při sobě. Na angličtině jsou hodně individualisti a soutěživí. Navíc studenti žijí na kolejích, všichni jsme v neustálém kontaktu. Vztahy jsou tady kolikrát velmi úzké. A vztah studentů se svým vedoucím je ještě užší. Esther se starala své učitelce o nemocnou dceru, taiji studenti občas vyzvednou učitelovu dceru ze školy a vezmou ji na jídlo, hrají si s ní místo tréninku. Ya Qiang zařizoval učiteli hotel, když se chystal s rodinou na výlet, psal za něj článek o fotbale, když prý neměl čas. Studenti jezdí domů jen jednou nebo dvakrát ročně, tak se je většina učitelů snaží připravit i na život – dávají jim rady, vypráví svoje zkušenosti atd. To je všechno moc fajn, na první pohled to dá člověku pocit sounáležitosti, rodiny atd. Ale na ten druhý? Když učitelé místo probírané látky do žáků hustí jedno životní moudrou za druhým, je to relax, ale následná zkouška už takový relax není – zvlášť když jste bakalář a bude vás čekat pekelně těžká přijímací zkouška na vaši vysněnou školu. Také se pak tím hodně ztrácí na úrovni výuky a na výsledcích, které pokud jsou dobré, je to hlavně tím, že studenti nespí a všechen čas tráví v knihovně, aby se našprtali všechno potřebné. Také studenti ztrácejí část ze své svobody. Esther si mi kolikrát stěžovala, že ji její učitelka využívá jako osobní bezplatnou služku – na nákupy, zamlouvání lístků, péči o dceru atd. Co všechno dělá Ya Qiang psát ani nebudu. Když mi to jednou vyprávěl a trochu si stěžoval, nemohla jsem si pomoct a řekla jsem mu, že to má proto, že jim tak leze do zadku. Je to fakt jejich ocásek – v pauze na hodinách s nimi vždy povídá, po hodině s nimi povídá cestou někam, nosí jim věci atd. Stejná je i jeho sestra. Všichni studenti, když vidí nějakého učitele tak: „Ježiš, učitel!!!“ Hlasitě zdraví, zapovídají se, kousek s učitelem popojdou, i když vlastně mířili jiným směrem nebo pospíchali. Naposledy jsem si povídala s přítelem na ulici, když v tom zkameněl: „Učitel!!! Běž napřed!“ Nic jsem na to neřekla a vrátila se na pokoj. Když toho bude víc, tak si s ním promluvím o tom, že se mi to nelíbí, ale to je všechno. Tohle je jejich zvyk, kterého se prostě nezbaví, tak to tady funguje. Navíc je za tím ještě něco. Mít dobrý vztah s učiteli se velice vyplácí, a nemyslím tím při zkouškách. Vedoucí učitel často zařizuje svým studentům práci po promoci. Ya Qiang chce rozšířit svůj byznys na další školu. Když pověřil jednoho z tamních studentů, aby mu to domluvil v kanceláři, nepovedlo se (student nemá „kontakty“). Takže teď sám chodí za našimi učiteli a hledá, který z nich tam má kontakty (spolužáky, kolegy atd.) a pomůže mu to na té škole zařídit. Známosti jsou důležité. A mít známosti s učiteli otevírá mnohé dveře.

Úroveň

Zdá se mi, že příliš nevalná. Už proto, co jsem zmiňovala výše, ale je v tom i hodně jiných věcí, které zatím tolik nevidím. Když ale na každé hodině (a je jedno, který předmět máte) slyším, jak mám psát diplomku, tak je něco špatně. Na to bych měla mít příští semestr samostatný předmět, tak PROBOHA PROČ? Každá úvodní hodina je o tom samém. Mám teď několik tříhodinovek. Kdyby se učitel nevykecával o všem možném, co se k hodině nevztahuje, tak by se to v pohodě zkrátilo na klasickou 1,5 hodinu a nemusela bych v pátek ve škole sedět do 21:30. O wushu je toho tolik, tak proč nás to neučí? Většina hodin byla tak šíleně obecných = k ničemu… Jediná užitečná hodina byla o šíření wushu (média atd.). Wushu historie, to bylo jako čtení knihy. Jeden učitel vydržel hodinu vykládat význam slova „historie“. Na hodině o sandě nám říkali, jak psát diplomku. Na tradičních sportech učitelka zmínila pár tradičních sportů (po 1,5 hodině, kdy vysvětlovala, co to vlastně „tradiční čínský sport je“), chaoticky učila kousek toho a toho qigongu, vlastní taiji sestavu slepenou z pár prvků, které posbírala (tuhle učitelku nemám ráda a nejsem jediná). A tak bych mohla pokračovat. Kvalitní výuka probíhala snad jen na praktických hodinách. Z toho se dá usoudit i to, že zatímco tréninky mají promakané a dělají to prostě už strašně dlouhou dobu. Jak učit wushu teorii stále netuší, nemají na to systém. Se spolubydlící (studuje tu čínskou medicínu) jsme se shodly na tom, že pokud by takhle učili v naší mateřštině, probíraná látka by byla fakt primitivní a učit bychom se nemusely skoro vůbec. Když jsem se kvůli tomu jednou rozčilovala příteli, tak moc nevěděl co na to říct. Tak to prostě je, když tak jim můžeš napsat email s podněty :-D. To třeba udělám, ale až po promoci :-D. Měl jednu obranu: studenti mgr. oboru musí víc sami zkoumat, hledat, číst atd. Dobře, tak mi na to ale dejte čas! Proč sedět tři hodiny na hodině wushu historie (také do 21:30), když bych si mohla místo toho to samé přečíst pohodlně doma v posteli. A možná bych toho zvládla i víc.

A tak se tady studuje :-).

Jak se má Káťa v Číně? Část I.

Hodně různě. A není to prožitými dobrodružstvími :-). Jak už jsem se zmiňovala, vzala jsem to tady až moc „svědomitě“, takže se věnuji skoro výhradně cvičení a škole. Ve volném čase prostě jenom „nezáživně“ odpočívám, jsem s přítelem, na netu, koukám na filmy, jím, spím a tak. O novoročních prázdninách jsem to „rozjela“ a vyjela na týden do Henanu a i potom necvičila každý den. Ale to nebylo proto, že bych změnila přístup, jen jsem byla nějak vnitřně unavená. Teď toho občas trochu při protahování, skákání a tak lituji, ale to není na místě. Získala jsem si trochu odstup a nadhled. Rozdělím to na témata, aby to bylo přehlednější :-).

Moje jazyková výbava :-)

Když jsem sem přijela, uměla jsem jen pozdravit, poděkovat a pár dalších slůvek, která často nefungovala, protože výslovnost nic moc. Když to vezmu z tohoto pohledu, tak jsem udělala velký pokrok. Ve třídě jsem stále mezi nejlepšími, ale v téhle fázi je to už těžko k posouzení. Naše Korejka se učila čínsky ještě doma a je fakt svědomitá studentka, takže teď je na tom výborně. Danny měl úžasnou paměť a hromadu času trávil s Číňany, takže měl obrovskou slovní zásobu. Pár našich Vietnamců je na tom bídně, protože se drží ve vietnamské komunitě. Někteří mají lepší psaný projev, protože je oboroví učitelé nutí psát dlouhé články a trávit odpoledne v knihovně. Já zůstávám tak nějak mezi. Když se fakt učím, tak vidím rychlé pokroky, ale párkrát do týdne to nestačí. Co jsem s přítelem, úžasně se mi zlepšil mluvený projev a porozumění (jak čínštiny tak čínské angličtiny). Jde ale o to, že slovní zásobou stále zůstávám na podobné úrovni, necucám sto slovíček za týden. Ten první rok jsem si tady na všechno zvykala, řešila hromadu věcí, cvičila a pak se mi už nic moc nechtěla. Chyběla disciplína. Tu teď už trochu naštěstí mám, o prázdninách se mi povedlo z čínštiny všechno dohnat. Jsem teď v dobré fázi, která dříve či později dorazí, když se člověk učí jazyk. Učím se rychleji (kromě znaků, ty mi stále ještě trvají). Jde to tak nějak přirozeně. Přítel řekne větu jinak, než jsem naučená, tak si to zapamatuji a příště to použiji. Na ulici sbírám slovíčka, poslouchám, jak spolu lidé komunikují a snažím se z toho něco vzít pro sebe. Tohle je super metoda, ale pokud není podpořená dennodenním studiem doma/knihovna atd., tak to jde jenom hodně pomalu. Pasivní znalost mám celkem dobrou, u lidí, které neznám, rozumím většinou o čem mluví – bez detailů. U těch, na které jsem zvyklá, sem tam i hlouběji. Sama si dokážu vyřešit, co potřebuji (s troškou trpělivosti z druhé strany, když se začnu stydět nebo znervózním, tak to jde totiž dost ztuha), protože mám jednu přednost, ze které jsem těžila celé své studium – dokážu v mluvě improvizovat, opsat slovo, které neumím, jednoduše vysvětlit (je to s podivem, co :-) ), daří se mi přizpůsobit se. To jsem viděla na hodině o historii novinařiny v Číně a v cizině. Učitel si mě a spolubydlící vzal po hodině k sobě a ptal se, jak má mluvit, aby nám usnadnil pochopení. Spolubydlící s mluvou nemá problém, čínštinu má fakt výbornou. Ale ještě stále občas samozřejmě trvá, než se s ostatními pochopí (z různých důvodů – někdy je také nervózní, někdy Číňan nečeká, že by mluvila tak dobře atd.). Když ten učitel její poznámce nerozuměl, tak jsem to zkusila vysvětlit jinak a pochopil. Úžasné je, že se občas naučím nějakou čínskou větnou konstrukci nebo slovo z toho, jak se mnou mluví anglicky – často totiž používají Chinglish = čínskou angličtinu. Tak se mimo jiné dozvěděl hodně i Danny o češtině a naší kultuře :-D. Mám totiž ráda přísloví a přirovnání. Ne všechna dávají smysl, když se doslova přeloží do angličtiny, některá říkají jinak… a z mých frázových sloves má srandu do teď :-).

Takže jsem teď na takové střední úrovni – od všeho něco, přežiji. Ale napsat sama dobře článek do školy nezvládnu. Přečíst si nějaký článek zvládám obstojně jen se slovníkem. Pokud je to odbornější, tak se často ztrácím ve smyslu. Pro tenhle semestr mám jasný cíl – co nejvíce vylepšit svou wushu čínštinu a tu mluvenou mezi přáteli. Další rok budu mít plné ruce práce s diplomkou, ale nebudu mít moc hodin a čas si budu moct plánovat podle sebe, takže se chci víc zaměřit na čínštinu jako takovou. Zamakat tak, abych před posledním odjezdem zvládlat HSK 5. Spolubydlící ji má, tak si od ní půjčím knížky, vyslechnu rady a tak. Lehké to tedy rozhodně nebylo, navíc je tam i mluvená část (ta je myslím v těchto nových verzích volitelná). Ale musím to zvládnout. Pak budu spokojená a učit se to, co budu potřebovat. Čínštině se rozhodně chci věnovat už napořád. Mrzí mě francouzština, které jsem věnovala sedm let a teď nejsem schopná mluvit. Ale číst zvládám stejně jako předtím, rozumím už o něco méně. No, nemůžu se věnovat úplně všemu najednou. Třeba zase přijde její čas. Její studium mi ale dalo hodně i v jiných oblastech. Co se týče angličtiny, ta se mi po Dannyho odjezdu značně zhoršila – ta mluvená. Ale jde spíš o slovní zásobu. Psanou se slovníkem zvládám stále dobře. Angličtina je pro mě… jak to vysvětlit… Nemám ji skvělou ani špatnou, je to můj pomocník. Nemám čas se jí věnovat, jak bych si přála, ale je to moje běžná součást života, i když v Číně je to samozřejmě jiné, než kdybych žila v USA. Jsem ráda, že rozumím písničkám a filmům. Dokonce tak i trochu studuji čínštinu – mám filmy v angličtině s čínskými titulky. Většinou už ani nepotřebuji dva slovníky jako na začátku, to jsem musela přeložit čínské slovo nejdříve do angličtiny a pak do češtiny. Teď to jde bez té poslední fáze, pokud se nejedná o nějaké vysloveně hovorové slovo nebo naopak velmi odborné. Pokud jde o odborný výraz, tak tomu v češtině většinou říkáme stejně, takže pak musím hledat ve výkladovém slovníku :-D. Studium jazyků je úžasná věc, opravdu.

Zamyšlení o názorech

Článek je dlouhý a jde jen o zamyšlení nad názory obecně – jaký názor je špatný, jaký je správný, podle čeho se to posuzuje, v jaké formě se prezentuje atd.

Už dlouho si sbírám střípky o Číňanech do své komplikované mozaiky. Jak na věci nahlížím, se odvíjí od mého „ čínského backgroundu“ (zkušenosti s Čínou a Číňany, znalosti o Číně a o Číňanech). Ale opravdu jen část, protože názor ovlivňuje strašně moc faktorů - rodina, vzdělání a podobné věci. Z mého „ celkového backgroundu“ vycházejí mé názory a přístup. Takže dá rozum, že se v mnoha částech nebudu shodovat s jinými. To se často nedá srovnávat. Aurora, která tady žije již sedm let a je stále ve společnosti šanghajského wushu týmu, by věci viděla zase trochu jinak. Stejně tak Levi, který tady je už asi osm let a má čínskou manželku (šanghajskou). Oba tady pravidelně pracují, mají tedy ještě další možnost k pozorování. Péťa mi dala kontakty na dva lidi od nás, kteří v Číně žijí, ti věci budou vidět také různě. Stejně tak i Péťa samotná, která tady také byla. A co třeba mí rodiče, když u nás Qin Fei skoro každý pátek zůstával, protože učil do večera – také mají nějakou svou zkušenost s čínskou kulturou. A třeba Američan Danny, kterého Číňané milovali – někteří proto, že je Američan, někteří proto, že je to Danny. A pak tu máme třeba Pepíka z Horní Dolní, který se zázračně ocitl v Číně a dostal hlad. Cestou do restaurace potká Číňana, který si hlasitě odplivne na zem a vyhodí obal od sušenek na zem. Musí si zacpávat uši z toho neustálého troubení aut. V restauraci uvidí, jak jim jídlo padá na stůl, kosti hážou na zem. Jednomu z nich zkusí vysvětlit, že to se přeci nedělá, a Číňan nechápe proč jako… Tak si z toho Pepík udělá jasný obrázek o Číňanech. Protože se to neshoduje s jeho kulturou, s tím jak byl vychováván, neshoduje se to s pravidly, jaká stanovila jeho společnost. Je to normální závěr, ke kterému by došel každý takový Pepík či Pepička a žádný „milovník Číňanů“ by jim to nemohl mít za zlé, protože za podmínek, jaké mají, je jejich názor správný. Tedy, shoduje se s našimi normami. Tím neříkám, že lidé, které jsem zmínila před Pepíkem, jsou zkušenější ve smyslu chytřejší. Stejně tak jsem neřekla, že je Pepík hloupější, nevzdělaný ignorant. Nikdo také neřekl, že se názor těch lidí liší od Pepíkova. Třeba by se na hodně věcech shodli.

Jde o to, že každý člověk je jiný. O Číňanech se dá říct, že vzhledem k našim zvykům, jsou nechápavá a chamtivá čuňata atd. O Češích se dá říct, že jsou závistiví, nepřejícní atd. A v obecném smyslu by to asi byla pravda – takové stereotypy o nich i o nás kolují. Ale já znám spoustu Čechů, kteří závistiví a nepřejícní nejsou. A znám i spoustu Číňanů, kteří na zem neplivou, nesrkají polévku, dají se s nimi vést velmi zajímavé rozhovory a na peníze nekoukají (a nemusí to být nutně ani můj přítel ani někdo bohatý). A znám i Číňany, kdy bych si řekla „zlatí Češi“ – ale zase, jak který Čech :-D.

Kontakt s odlišnou kulturou je velice složitý. A nemusíme létat až do Číny, stačí i naši sousedé a ostatní evropské země. Někteří Češi se odstěhovali do Spojených Států. Některým to tam i po delší době naprosto vyhovuje – země přesně pro ně. Někteří tam zůstávají z nejrůznějších důvodů, ale moc jim to tam nevoní. A někteří to nevydrželi a vrátili se zpět a nebo si vybrali PRO SEBE lepší zemi.

Tohle moje roztahané zamyšlení se dá aplikovat i na jiné země a situace. Důležité je:

1) Každý má právo na názor, ať je jakýkoliv. Po vyjádření názoru nastane několik situací: a) názor přijme většina, je tedy považovaný ZATÍM a ASI za správný, b) názor typu 1 + 1 = 3 většina označí za špatný, takže je ZATÍM a ASI považovaný za nesprávný.

„Zatím“ a „Asi“ proto, že vždy se může objevit někdo, kdo se pokusí názor zpochybnit, pak už záleží na situaci, na jeho zpochybňovacím umění, na argumentech a jestli vůbec chce někoho o svém jiném názoru přesvědčit či ne – „Vy se mýlíte, jste blbí, já si to myslím správně a nikdo mi to nevymluví.“

c) pak máme názory, u kterých je těžko říct, zda jsou správné nebo chybné – mimo jiné také proto, co jsem popisovala výše – každý jsme jiní, jinak formovaní, s odlišnými zkušenostmi.

d) a pak máme ještě další typy, které teď nevidím a vidí je jiní. Proč? Viz výše.

2) Když člověk prezentuje své názory, musí vědět, proč tak činí a být připraven na to, že jeho názor může být k jeho překvapení označen jinými za chybný. Pak záleží, v jakém prostředí svůj názor prezentuje. Je-li to v přátelském prostředí, tak se nemusí obávat formy, obsahu a ani záměru. Na druhou stranu ne každý kamarád dokáže kamaráda zkritizovat (ze strachu, z lhostejnosti…), což ne vždy je dobře. Pokud budou všichni tvrdit, že jsi úžasný a nejlepší, přijmeš to za své a nemáš takovou šanci se zlepšit (o tom ale ty nevíš, protože si myslíš, že jsi úžasný a nejlepší, vždyť to všichni tvrdí, i tví přátelé). A vrátí se to špatně i těm nekritickým přátelům, protože budou muset snášet chování daného člověka, i když se jim třeba nelíbí – ale to je jejich problém, měli ho přátelsky upozornit. Stává se ale i to, že se můžete naupozorňovat jak chcete, ale protějšek to nepřijde, pak už se nedá nic dělat a musíte se zařídit podle svého. Pokud vám na příteli záleží a chcete mu fakt pomoct (jak si ale můžete být jistí, že váš názor je fakt správný? Co když má pravdu on? :-D), musíte se naučit, jak ho upozornit, aby to vzal. To jsou strasti mezilidských vztahů. Pak se dají názory prezentovat také v otevřeném prostředí. V tomto případě musí být člověk o to víc otevřený a tolerantní. Zvlášť v psaném projevu se lidé rozjedou a vyjadřují, jak se jim jen za chce – na to je také hromada studií- proč je tolik veřejných fór jen urážlivou fraškou… Takže na jednu stranu si v tomto případě člověk nesmí brát věci moc k srdci, ale na druhou stranu se nad tím musí i trochu zamyslet a zanalyzovat situaci – pomůže mu to posunout se zase o něco dál. Po QF první soutěži v ČR se objevily komentáře typu: „ušlo to, ale od syna Mistra bych čekal něco víc“. Jak by to vzal nesebevědomý citlivý člověk? Velice těžce. Jaký QF vlastně je by vydalo na obsáhlý rozbor, ale to sem nepatří. Určití lidé by ten komentář pochválili, protože panuje obecný názor, že syn Mistra bude už jako mladý naprosto úžasný a bezchybný, má to přeci doma, ne. Ale jiní by to vyvrátili tím, že není vše černé nebo bílé a syn Mistra nemusí mít na růžích ustláno. Jde jen o množství informací, zkušenost, „background“ atd.

3) Pokud nejde o ty 1+1=3 názory, tak si myslím, že největším problémem není to, že se lidé v názorech liší (samozřejmě, jsou lidé, kteří jiný názor prostě přijmout nedokáží a i já s tím mívala problémy), problémem je forma. I „ošklivé“ názory (takové, o kterých víme, že danou osobu asi určitě nepotěší) se dají vyjádřit slušně. Pokud to někdo nevezme ani v tom případě, je to už jen a jen jeho problém. Komentáře typu: „No jo, je vidět, že jsi z Čech nevytáhl paty, budeš se muset ještě dost učit…,“ rozhodně dobrou formu postrádají. Ne každý má to štěstí, že z Čech ty paty vytáhne, ne každý má takové možnosti. Ne každý má takový přístup k informacím. Pokud já naopak přístup mám a zapojuji se do debat, fór atd., tak bych se měl prezentovat slušně a tolerantně, aby ze mě bylo cítit, že fakt ty zkušenosti a informace mám.

Blbí lidé (v nejrůznějším smyslu toho označení) samozřejmě existují a nedá se to házet jen na to, že mají odlišné zázemí, odlišné možnosti, někdy jsou to výmluvy. Ale kdo to posoudí…

A zase naplno...

Spolubydlící

Na začátku nového semestru jsme si se spolubydlící moc nepovídaly, vypadala, že o to moc nestojí. Celé dny koukala na seriály, nakoupila hodně nových věcí (vařič rýže, topinkovač, mikrovlnku už máme…), takže si vařila na pokoji, ven moc nechodila. Mimo jiného se tak k nám vrátila naše stará známá, plíseň. Protože jak byla na pokoji, neotevíralo se okno, po sprše tady byla pára a plíseň na sebe opravdu nedala dlouho čekat. Když jsem se snažila nějak navázat konverzaci, tak to většinou skončilo tak rychle, jak to začalo, tak jsem se snažit přestala. Ale už se to zase uvolnilo, Nok teď ví, co ji přes týden čeká ve škole a je dobře. Nemá žádné cizince-spolužáky, jen jednu Vietnamku, se kterou si moc nerozumí. Další Vietnamka je o rok výš, takže s ní je v kontaktu, ale zase ne příliš často. Thajská kamarádka, která tady byla minulý semestr už odjela domů. Večer mívá dlouhé hovory se svými thajskými přáteli. Dnes jsme poklábosily o škole a tak nějak o všem. Ukázala mi, kam schovala mikrovlnku (sama jsem ji objevila už předtím, ale nepoužila), a že ji můžu kdykoliv použít. Jen nechtěla, kdyby k nám přišli na kontrolu, aby to viděli. Hodiny ve škole má prý hodně těžké, a to má z čínské zkoušky pátou úroveň. Já bych teď dala 4. úroveň, kdybych se víc podívala na znaky, které se tam objevují. Ale u pětky je i ústní a rozdíl mezi těmito dvěma úrovněmi je hodně velký. To je můj cíl, než odjedu nadobro zpátky, pak budu spokojená. Těch cílů mám tolik, že mi z toho někdy jde hlava kolem :-/.

Ve škole

Předmětů teď opravdu nemám tolik, jen jsou delší. Dnes ráno jsem měla čtení starých textů. Učitel nás rozdělil na skupinky, každá dostala určitou část daného textu na zpracování a na hodině to máme prezentovat. Jsem se třemi holkami, musím se s nimi trochu domluvit. Určitě si to budu snažit všechno přečíst, ale prezentovat svoje myšlenky a shrnout to moc nezvládnu. Pokud to jinak nepůjde, napíšu si to na papír v pinyinu a budu to nějakou dobu trénovat, abych jim to hezky vyložila a rozuměli mi :-D. Jinak se domluvím s učitelem, že bych mu vždy dala napsané. Což je zase práce navíc pro mě. Uvidím, jak to bude vypadat příště, to máme za úkol číst 角力记. V angličtině jsem to zatím nenašla. Nepočítám s tím, že mnoha textům, které budeme číst, existují překlady, ale možné je všechno. A budu za to ráda :-). Jedna věc je si přeložit čínštinu do angličtiny. Druhá věc je pochopit význam. Učitel povídal asi dobře, ale tentokrát mlel celkem potichu, takže jsem měla ještě větší problémy s porozuměním než normálně. Ale stále lepší než na hodinách taiji. Na mluvu učitele Xie už jsem si trochu zvykla (provincie Shangdong), ale stále rozumím minimum. A když do toho někdo vedle cvičí s dvojitým bičem, tak neslyší kolikrát ani Číňané. Minulý rok ve staré tělocvičně nám do toho zase bubnovali z lví tělocvičny… :-D Na hodiny čínštiny chodím jako minule – na gramatiku vždy, ostatní podle důležitosti (takže moc ne). Pan Li mě a další dva vybral hned na další hodinu, že máme prezentovat plán diplomky. Ještě že už jsem si to tak nějak rozmyslela :-). Doktorandi prý začnou s prací až příští semestr, teď zatím sbírají informace. Takže mám také čas. Ale pokud budu opravdu zpracovávat dotazník, potřebuji na to víc času, pamatuji si, jaké to bylo při psaní bakalářky, a to mi hodně pomohli rodiče s tříděním. Teď bych chtěla mít daleko víc respondentů, to se utabulkuji. No, budu mít tabulky, grafy… tak bude snad vedoucí spokojený :-). Kamarádka mi posílala na vyplnění svůj dotazník a měla tam to, o co jsem se dlouho snažila a nešlo mi – zaškrtávací políčka a políčka na vyplnění najednou, tak už snad vím jak na to. A pokud ne, tak mi prý pomůže. Nějak mi teď vůbec všechno pěkně vychází. Co se týče školy, cvičení, práce a tak :-).

Taiji

V poslední době jsem měla pocit, že náš taiji trénink je jeden velký kurník. Studenti občas přišli, občas ne, když přišli, tak se vykecávali. Madelin makala nejvíc, protože na ní, jakožto šampionce je vidět změna formy nejvíc. Fakt se strašlivě zhoršila. Kdybych byla taky tak protažená, tak bychom na začátku semestru cvičily asi podobně. Ale už se pomalu vrací, stačilo něco přes týden dennodenní dřiny. Zdá se, že se připravuje na březnovou soutěž, protože jí učitel hodně pomáhá a trénuje na čas. Včera k nám měl učitel vážný proslov, i když se snažil to pronést lehce a s úsměvem. Připomněl, že trénink začíná ve 14:30 a končíme v 16:30. Ten den jsme měli závěrečný nástup ale v 17:30 (3 hodiny taiji skoro v kuse!). V tomto semestru je naším cílem sestava wu stylu (武). Ta se mi líbí, kromě klasického pubu a tak, tam nejsou žádné nízké postoje a aplikace tam jsou hodně zřetelné. Učitel nechal učit Tang Lin Xiu, protože ta to s Cheng Di studovala před minulými prázdninami, vybrali je, aby s tím soutěžili v JiaoZuo a jinde. Učila dobře, se všemi detaily. Ale studenti, jakmile je neučil učitel, tak nedávali moc pozor, stále se na něco netrpělivě ptali, smáli se. Hlavně Jane. Výhodu to ale mělo – stihla jsem se naučit skoro stejný kus jako čínští spolužáci, protože jim to tentokrát trvalo daleko delší dobu než normálně. Učitel se s tím totiž moc necrcá. Ukáže to několikrát, vysvětlí a nechá nás to opakovat. Zkušenější si to pamatují, protože to většinou už kdysi cvičili, od nich se to naučí ostatní, a kdo to nestihne, má smůlu, za chvíli se jede dál. Sestava se tak naučí ani ne za týden. A pak tím, jak to každý den cvičíme všichni spolu, si to pomalu ukládám do paměti. A když je fakt velký problém, někdo mi to vysvětlí. Yun shou je ve wu stylu hodně zajímavé. Nejdivnější mi to tedy přijde u toho druhého wu stylu, který, i když děláme (občas) už minulého semestru, stále nezvládám a tak nějak se o teď fakt nehodlám učit. Yang, chen a sun to mají podobné, tyhle dva wu styly se liší. Doteď si stále nepamatuji 24ku :-D. Pohyby všechny znám, jen stále zapomínám posloupnost. Nevadí, kdybych to někdy „musela“ učit, tak si to nastuduji. Tady se to bere tak, že si nemusíte pamatovat milion sestav najednou. Ale musíte rozumět a zvládat pohyby. Potom není problém si sestavy dle potřeby nastudovat. To mi hodně vyhovuje. Takže zůstávám u své yangové sestavy (a opravdu je to 40, 42 se naučím později, líbí se mi, ale teď na to nemám v mozku místo :-D), sunové a dvou chenů. Ještě chci ten meč. A do toho se teď povinně učíme taiji duilian. Sympatické je, že to začíná jako sunová sestava  a pohyby jsou celkem přirozené, ale skončili jsme zatím jen první část, uvidím, co bude dál. Cvičím to s Tang Lin Xiou. Vybrala jsem si ji, protože se mi zdála svědomitá a tak, ale co začal semestr, tak je stále nějak unavená, každou hodinu ji bolí něco jiného, nechce se jí moc cvičit. Ale stejně jsou na tom skoro všichni. Jen pan Arogantní maká skoro od začátku až do konce. Včera jel dvě dělovky naplno bez pauzy za sebou. Pak si šel otřít pot a „na uvolnění“ si dal 74ku. Fakt maká jako blázen. Mezi sestavami si zaklikuje na hřbetech rukou nebo cvičí s taiji kopím. A fali se mu hodně zlepšilo, fakt dost. Nechává se průběžně natáčet na video. Tuhle metodu (i když ji zatím moc neprovozuji) velice doporučuji. Pokud už se ve cvičení aspoň trochu vyznáte, hned uvidíte, co děláte špatně, na čem zapracovat atd. A pokud ne, můžete to dát na zhodnocení někomu jinému. Navíc budete vidět, jak postupujete. Když uvidíte, jak jste cvičili před rokem, nezbude vám než se fakt pochválit, i když vy sami máte třeba pocit, že jde vaše cvičení víc a víc do háje. Pokud jste ale ani za rok nezaznamenali žádný pokrok. Bude někde chyba. Ale nehledejte ji jen v sobě: „To je proto, že jsem se tolik nesnažil, musím víc.“ (někdy se můžete snažit jako blázni, ale když nevíte, jak na to, zlepšíte se jen minimálně). A nehledejte chybu jen v učiteli: „Po roce cvičím furt na nic, ten učitel je fakt na nic, jdu jinam.“ (zvlášť u nás, kdy je na jedné hodině přes dvacet naprosto odlišných lidí, a cvičí se dvakrát týdně 60 minut, do kterých se musí vměstnat zahřátí, protažení, pauza na pití atd. :-) ). Takže cvičící, natáčejte se jednou za čas na video, vyplatí se to. Očekávám, že po tom proslovu, kdy učitel zdůraznil, že pokud dorazíme na trénink, jsme tam proto, abychom cvičili, i když tam učitel zrovna není, teď budou všichni hodně makat. Oni by sami od sebe začali až tak příští měsíc, až by si zvykli na školu, na každodenní únavné tréninky atd. Po prázdninách se nikomu moc nechce, to je normální. Ale pak v tom opět najdou zalíbení a baví je to. Já teď také dost polevila, když mě stále něco bolelo, tak jsem se na cvičení prostě netěšila. Ale vydržela jsem tři dny za sebou normální trénink moderny a taiji, tak jsem už zase na dobré cestě. Musím ale říct, že první den moderny jsem si zaplakala. Ne že bych byla unavená, ale zase mě rozbolelo tříslo a bailian prostě nešel, přímý kop ano ale tixi ne. Neplakala jsem bolestí, ale naštváním a tak. Jak se můžu zlepšovat, když stále nemůžu něco dělat, protože to bolí. Chtěla jsem zapracovat na skocích, a zase nemůžu. Chtěla jsem se dostat v taiji do formy, a zase musím změnit plány. Přítel mě večer přišel namasírovat, prosila jsem ho o to. Měla jsem prý nějak vychýlené tři obratle (srovnal mi je), z toho mě bolely záda a ten sval se táhne až k tříslu, tak to je všechno spojené. A opravdu, následující den všechno šlo bez bolesti. Kdybych skákala bailian moc, tak by to zase bolelo, ale nejsem blázen :-). Na taiji to také šlo – dokud jsem nezatuhla, když jsme se učili nové věci. Takže v masážích pokračujeme a sama cvičím před spaním, doufám, že to bude fungovat.

Cítím se o hodně víc unavená, i když psychicky víc v pohodě. Na taiji se teď učíme nové věci, to je pro mě náročné. Do toho hodiny čínštiny a wushu hodiny. Na praktických se snažím zapamatovat každý detail – nejen o pohybech, ale i o tom, jak učitel učil, jak to fungovalo na studenty atd. Musím dávat dobrý pozor na své vlastní tréninky, plánovat si to každý den, brzy ráno ještě chci chodit pilovat techniku a posilovat, abych se večer mohla víc učit. Což se daří, pokud neusínám. A nebo nepíšu blog nebo nepovídám s vámi na netu. Ne že bych tady neměla přátele, každý den jsem mezi hodně lidmi, s přítelem občas mluvíme hodně hodně. Ale co Danny odjel, není to takový ten fakt uvolněný přátelský pokec, kdy se vydržíte deset minut bez přestání smát jako blázen. To mi dost chybí. Navíc s většinou lidí řeším jejich problémy, nevím proč na lidi působím jako vrba zpovědnice :-/. Do toho ještě běžné záležitosti, které se normálně jeví jako samozřejmé, ale tady na to moc času a energie nezbývá – praní (ne vždy v pračce), úklid, ještě že se nemusí žehlit, převlékání povlečení, péče o sebe, plánování nákupů (tady pokud na něco zapomenete, je to trochu problém, protože pak chvíli trvá, než máte zase čas si to jít koupit a krámek u školy ne vždy má všechno), čištění plísně, zašívání atd. Ale to všechno holky a ženy znají. Jen já toho byla dosud ušetřená :-D. Včera jsem se doplazila po 5,5 hodinách cvičení opravdu bez pauzy domů a chtělo se mi strašně spát. Když jsem viděla tu plíseň a představila si, jak to zase drhnu, znechutilo mě to. Ale pak jsem s řekla… no, řekla jsem si to dost sprostě, ale sedla jsem si k pc, četla si noviny, lakovala si nehty na rudo, pila kafíčko a relaxovala (ale i tak jsem zvládla poslat tři mejly :-) ). A pak jsem se zvládla ještě dvě hodiny učit a bylo mi fajn.

Zajímavé je, že učitelé rádi mluví ve třetí osobě. Učitel Xie neřekne: „Když tady nejsem, tak stejně musíte dřít.“ Řekne ale: „Když tady učitel není, tak stejně musíte dřít.“ A nebo prostě mluví obecně…

Letní semestr

V pondělí 20. února mi začal nový semestr. A to hned drsně, ráno od osmi sanda :-). Usnout se mi podařilo až ve čtyři ráno, v sedm vstát na snídani…

Všechno je všech…

Ráno jsem dala příteli kartu na jídlo, protože jeho už neměla žádné peníze, na mé stále ještě 10 yuanů zbývalo. U okénka se objevil i jeden z učitelů (myslela jsem, že toho budu mít na sandu, ten je prý hodně drsný a chce po studentech i základní pohyby a skoky jako rozcvičku), Ya Qiang hned „pane učiteli tohle a pane učiteli tamto“ a zaplatil celé rodině snídani – samozřejmě z mé karty, takže na mléko mi už nezbylo. Na to z Čech vážně nejsem zvyklá. Půjčím ji kamarádovi, ale aby ten dál platil i za paní odvedle, to asi ne. Ze své karty ať si platí, co chce. Ale tady to je jinak. Učitelé jsou uctívanými bohy, i ti neoblíbení. A kamarád tvého kamaráda je i tvým kamarádem, i když jsi ho v životě neviděl. Neříkám, že to tak funguje u všech Číňanů, ale setkávám se tady s tím na univerzitě velice často. O víkendu mi snídani platil Ya Qiangův kamarád – dorazila jsem vždy pozdě a Ya Qiang si stále myslel, že na kartě nemám peníze, tak si půjčil kartu kamaráda. Ten byl v pohodě. Ya Qiang mi vyprávěl příhodu, kdy ho v Pekingu okradli a nikoho tam neznal. Zavolal kamarádovi, který tam zrovna nebyl, ale pověřil svého jiného kamaráda, aby Ya Qiangovi se vším pomohl a půjčil mu trochu peněz. Ten kamarád s tím neměl sebemenší problém. Lidé tady opravdu fungují jako jedna rodina. Možná že tak těsné vazby mají jen wushu lidi, to se budu muset zeptat lidí z jiných oborů, abych si to potvrdila nebo vyvrátila, fakt nevím.

Letní semestr

Tak to je můj rozvrh na letní semestr. Vybrala jsem co největší velikost, tak snad něco vidíte. Vím,  tom aby se čuně vyznalo (a tím nehci urazit ty, kteří se v tom skutečně vyznali, to se jen tak říká :-) ), ale přijde mi to přehlednější než ten z loňska. Navíc, i když podle rozvrhu mám mít víc hodin než minulý semestr, zdá se mi to teď uvolněnější, je tak nějak víc času. Možná proto, že ráno většinou nic moc nemám. 
Vysvětlím jen to, co asi není tolik čitelné. V pondělí od 9:30 mám hodinu o tom, jak si udržovat zdraví. Je to prostě zdravotní qigong, taiji, masáže, dýchání atd. Na první hodině nám učitelka ukazovala práce studentů z minulého roku, abychom věděli, co máme čekat. Rozdělili jsme se do skupin a budeme natáčet video na dané téma (výuka cizinců, starých lidí, ve firmě atd.). Jeden by to tam měl okecávat (bude-li se jednat o cizince, budu ještě k tomu překládat všechno do aj), ostatní budou cvičit, masírovat atd. Máme volnou ruku. Co jsem viděla na videích, tak to všichni brali hodně uvolněně a užívali si to. I když natáčení nemám ráda, tak na tohle se docela těším! :-) Dál mám od 13. hodiny hned dvě věci - čínštinu a qigong, který jsem si zvolila. Bylo to jasné, mgr. hodiny jsou důležitější a qigong měl být s učitelem Xie. Ukázalo se, že učitel ale nemá čas, poslal nám tam učitelku Lei a Zhan Qing Rana alias pan Arogantní! :-D. Hodně lidí se rozhodlo, že si qigong odepíší a nebudou chodit, protože mají z minulého semestru kredity navíc. Tak doufám, že to dopadne dobře a výuka bude pokračovat. Protože ta učitelka to učila hodně dobře. Učili jsme se qigong pěti zvířat. Za jednu lekci jsme stihli detailně probrat první dva pohyby - tygra a jelena. Učitelka všechno vysvětlovala, obcházela nás, pan Arogantní s námi cvičil, a když jsme cvičili sami, obcházel nás také. Mít takhle dva učitele mi přišlo hodně fajn. Učitelka se rovnou přiznala, že to tak dobře jako on nezacvičí (na minulých Asijských hrách skončil první nebo druhý, to už jsem zmiňovala). Zase o tom ale hodně věděla. Když dostal prostor na výklad on, prezentoval se s podivem velice dobře. Sice se navzájem naprosto ignorujeme, ale když za ním přijdu s nějakým cvičebním problémem (a nikdy se mi do toho moc nechce :-/), tak mi trpělivě a detailně poradí.


Jak už jsem říkala Čibimu, ráda bych vás nějaký qigong naučila, až v létě přijedu. Pět zvířat a Ba Duan Jin cvičím nejvíc, také mi o tom nejvíc řekli a mám o tom knihu, takže v tom budu víc profi. Ale další jsme také probírali ;-). Nejraději mám Pět zvířat, protože se to cvičí celkem rychle (často se přistihnu, že na mě až moc rychle!), pohyby jsou zajímavé, pěkná hudba, a hodně mi to pomáhá na záda. U Ba Duan Jin to ale cítím víc, na druhou stranu je tam třikrát delší stání v mabu a to mě ničí. Proč to ale říkám. Ve škole nás učí standardní verzi, a pak záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Časem to budeme určitě cvičit jinak - podle toho, jak to působí na naše tělo, setkáme se s jinými verzemi atd. Myslím, že bude zajímavé vidět, jak se po dvou letech, až se opět vrátím, vaše verze odchýlí od té standardní.


V úterý ráno mám v plánu posilovnu a základní techniky s meče/kopím. Odpo zatím nemám hodinu (to mi začíná až 9. týden - pořádání sportovních akcí, katedra ekonomie), takže mám i ten den čas na svůj vlastní trénink. Ve středu a čtvrtek nemám žádné hodiny z oboru. Ve středu mají totiž hodiny marxismu atd. a ve čt volitelné počítače a statistiku (SPSS). Až v pátek ráno mám lekci o starých čínských textech (Lao Zi atd.), na odpolední čínštinu nám budou zvát různé učitele, aby vyložili něco z jejich oborů (aj+čínština), večer od 18:50 do 21:30 pak hodinu o historii zpravodajství (Čína a cizina). Ty ekonomické předměty jsou volitelné, musíme z toho mít 4 kredity, a tohle se zdálo nejmenším zlem, v porovnání s biologií, pitváním žabiček a tak :-D.


Občas si dám velkou snídani, koupím svačinu a místo oběda si cvičím svoje věci. Večer se učím a tak :-). Necítím teď takový tlak jako minulý semestr, cítím se víc v pohodě, tak uvidíme :-)

První lekce sandy

Trochu jsem se děsila, že budeme v sanda tělocvičně, kde se trénuje naboso, v téhle zimě bych to určitě nechtěla. Naštěstí nás dali do wushu tělocvičny. Dorazili jsme tak tak, Ya Qiang v kantýně dlouho zíral na televizi. Byl tam nějaký film o Tibetu, musím říct, že na to zírali všichni přítomní, s otevřenou pusou. Učitele jsme měli nakonec stejného jako předtím na páteční přednášku o čemsi. To je zrovna ten učitel, kterému rozumím každé desáté slovo – když mám štěstí. Ale při cvičení to nevadilo, protože jsme stáli ve velkém kruhu, on uprostřed a vysvětlování doprovázel i pohyby, na které jsem se zaměřila a pochopila jsem všechno. Dokonce jsem tentokrát trochu rozuměla i tomu, co říkal. Ya Qiang se mi snažil překládat, ale nebylo to tentokrát vůbec potřeba, strašně mě to překvapilo. Po úvodním rozběhání jsme stáli v kruhu, jak již jsem zmínila a učitel postupně vysvětloval základní postoj nohou, jak s rukama, jak pracovat pasem, přímý úder, levý hák, jeden z kopů, chůzi vpřed, chůzi vzad. Musím říct, že jsem hodně využila, že jsem předtím sandu už viděla a občas i vyzkoušela, nejvíc se hodilo těch mých pár boxovacích hodin. Ne proto, že bych všemu rozuměla a prováděla to správně. Pohyby pro mě nebyly cizí, měla jsem je už trochu „osahané“ a mohla jsem se soustředit na správnou techniku a detaily. A musím říct, že co mě naučil učitel za tu hodinu a půl jsem se na těch ostatních hodinách učila dlouho a spousta detailů byla vypuštěna. Ano, často se preferuje příliš nevysvětlovat, jen v rámci bezpečnosti, aby si někdo nezlomil palec, zápěstí atd., a pak do toho bušit, co to jde – ono to časem přijde. Ale po dnešní hodině jsem spíše zastáncem toho, aby ( zase ale záleží jak u koho, v jakém je věku atd.) se vysvětlilo na začátku i více detailů. Podle mého je pak pokrok rychlejší. Ale to jsou dvě metody a každá má své pro a proti – a každému samozřejmě vyhovuje něco jiného. Dnes jsem ale viděla, že když se to správně nadávkuje, tak i slečny, které předtím neuměly udělat pořádně ani pěst, zvedaly pěkně kolínko vzhůru, a i když jim některé věci nešly, protože to dělaly poprvé, tak tomu rozuměly a už to bude jen otázka času, tréninku a motivace. Určitě je alespoň dobře vysvětlit cvičenci, proč základní postoj vypadá tak a tak, k čemu to je, proč má být zataženější břicho, záda trochu kulatější atd. (vím, popisuji to kostrbatě). Přijde mi, že spousta lidí se zformuje do takového postoje jen pro to, že to viděli v televizi nebo to odkoukali od učitele, ale už nevědí proč – nikdo jim to nevysvětlil a nebo se o to sami ani nezajímali.  Ono to není jen v sandě, sami víte, jak je to třeba u taiji, shaolin atd. Někdy se pohyb jen ukáže a dál ho studenti napodobují. Někdy se rovnou vysvětlí, k čemu to může sloužit.

Ve wushu má všechno své důvody (a i krása je důvod – v moderním wushu, které jak jsem psala, je stále považuji za wushu). I u nás bylo hodně lidí, kteří moc učitelovy pohyby nesledovali. Můj přítel byl nadšený, že zase cvičí, tak zkoušel všechno možné, ale nepostřehl detail, na který učitel upozorňoval a pak chvíli trvalo, než se toho svého návyku (přišlo mu to správně, přišlo mu to zaručeně cool) zbavil. Učitel se ptal, jak mu vysvětlíme rozdíl mezi úderem pěstí normálně a nastojáka. Vyjádřilo se hned několik studentů, ostatní se tvářili, že strašně přemýšlí, ale byla jsem jediná, kdo na to přišel (tedy z těch, kteří dali najevo, co si myslí). A nemusela jsem na to studovat anatomii a příbuzné vědy, čímž se chlubí můj přítel, chce to logiku, vnímat a používat všechny smysly. Něco podobného nám kdysi dávno vysvětloval i učitel Xie při taiji. Jak jsem to tady viděla, hned se mi to spojilo a docvaklo. A vůbec, sanda, jak ji nás učil učitel Jiang, měla strašně podobného s taiji, jak nás ho učí učitel Xie – i ten předtím dělal sanda a u nás na univerzitě ji taktéž učil. Moc se mi líbí, jak se všechno doplňuje, zapadá do sebe. Taiji je prostě všude, jak často říkám. A nemám tím na mysli cvičení taiji, ale taiji princip.

Je super být profíkem v jednom oboru – pokud jste úžasný atlet, tak nemáte na nic jiného čas ani energii, po soutěžní kariéře si můžete vybrat, jestli se chcete dál vzdělávat – a hodně dobrých trenérů, bývalých atletů, to dělá, i když třeba ne na univerzitě. Aby člověk víc pronikl do wushu, je potřeba věnovat se i jiným věcem než je jen trénink moderny nebo tradičních sestav, sebeobrany nebo taiji pro zdraví. Učitelka Zhang (tu mám na hodinu o udržování zdraví) jako první navrhla nový koncept: cvičit taiji, qigong a učit se masážím a všemu s tím spojeným. Nyní již máme pár studentů, kteří to zvládli spojit dohromady a patří k nejlepším – jak v taiji, qi gongu, tak v masážích.

Technická k blogu

Jsem ráda, že vám všechno dobře funguje. U mě jde také všechno dobře až na jednu věc. Už od rána se nedokážu dostat na samostatný článek, abych mohla reagovat na komentáře. Včera večer s tím problém nebyl, tak ještě počkám do večera, jestli se to neumoudří :-), a pak uvidím. Komentovat určitě nepřestávejte, najdu jinou cestu, jak se k tomu vyjadřovat :-/.

Jinak co se týče přístupnosti tohohle blogu. Přivedla mě k tomu mamka (aspoň myslím, že to byla ona a ne táta, oni jak píšou z jednoho účtu, tak je to občas trochu zamotané :-D) a myslím, že to byl dobrý nápad. Ani mi tak moc nejde o to, aby to bylo strašně tajné. Jednak proto, že lidé jsou kecalové od přírody a všechno si navzájem řeknou. Ale spíš jsem chtěla začít od začátku, někde jinde a dát lidem na výběr, jestli to opravdu chtějí číst. Protože říct že "když se ti to nelíbí, tak to nemusíš číst", nějak nefunguje. Lidé jsou zvědaví a prostě se vždycky podívají, aby věděli, co se děje, aby měli co zasvěceně někde kritizovat. Tím neříkám, že tady se to nebude dít také, ale doufám, že se povede vytvořit přívětivé prostředí, kde budou kritiky míněny výhradně přátelsky ne výsměšně, urážlivě atd., a tak je budu brát, i když tomu třeba forma podle mého nebude odpovídat - pozvala jsem si sem přátele a tak to také beru. Pokud by se něco přihodilo, probereme to jen spolu a nebo pak osobně, až dorazím, tak si dejte pozor! :-P Takže zatím jsem nikoho neodmítla. Navíc mám tady také možnost lidi vykázat, ale to podle mě určitě nebude potřeba.

Co se týče toho textu, co musíte zadávat při příspěvcích, zatím jsem neobjevila, jak vás toho ušetřit, pokud o tom někdo ví, určitě dejte vědět! Zatím vám to usnadní, když napíšete všechno do jednoho komentáře třeba :-)

Chtěla jsem se zeptat, když napíšu článek, přijde vám o tom upozornění? A když jsem včera vložila k prvnímu článku komentář, upozornilo to Čibiho? 

Co že je wushunaicha?

Nic mě nenapadalo, jen moje neřest, na kterou jsem si navykla v Číně - mléčný čaj [najčhá] :-D. Překvapivě si tohle jméno vybral již někdo přede mnou (!!!), čísla se špatně pamatují, budu psát i/hlavně o wushu, tak jsem to skombinovala dohromady.

 

Wushu diplomka

Chci se s vámi drobet poradit… :-)

Můžu psát takřka cokoliv a hodně si usnadnit práci, ale nechce se mi. Ráda bych napsala něco zajímavého a něco, co by mělo alespoň nějaký užitek. Navíc, můj vedoucí je náročnější, než jsme čekali, takže první návrh mi nepřijal (jo, nebylo to úplně domyšlené).

Nevím, jak to je s mgr. studiem u nás, tady si vedoucí vybírá vás a téma diplomky je na vás. Můj učitel si mě vybral, protože jako jeden z mála mluví výborně anglicky, rád se obklopuje nejrůznějšími lidmi, viděl mě cvičit modernu a ví, že se wushu chci věnovat i po škole. Vybral si mě už na začátku, diplomku jsme diskutovali až loni na podzim a naše představy se hodně rozcházejí. Zatímco on se věnuje zejména vědeckým výzkumům, já se do toho pouštět nehodlám, i když je to samozřejmě hodně zajímavé (pokud se to umí dobře udělat). Aurora bude pravděpodobně zkoumat bailian, a to asi odraz nebo výskok. Mně učitel navrhl to samé u XFJ. I když se některých pokusů účastním a zajímám se o to, nechci provádět žádná měření, protože jsem to nikdy nestudovala, za pár měsíců to nedoženu a studovat to rovnou v čínštině nebo v angličtině by mi trvalo celkem dlouho. Navíc pro opravdu užitečné závěry s tím musí mít člověk trochu zkušenosti, oko a myšlení. Když už něco dělám, chci to dělat pořádně, takže tudy moje cesta nepovede.

Dál jsem se rozhodla, že se nebudu věnovat taiji, protože o tom je napsáno hodně a další a další zkoumání se provádějí. Chtěla bych se zaměřit na moderní wushu, se kterým mám také zkušenost a kromě těch měření skoků popisu sestav, historie a kritik moc publikací není. Navíc bych se tomu po návratu ráda víc věnovala.

Jediné, co mě zatím napadlo, je tohle:

Vytvořit detailní dotazník, který nechám vyplnit jak Číňany, tak cizince. Mám přátele v Holandsku, Itálii, Španělsku, Francii, Švédsku, ČR, Slovensku, Německu a uvidíme, co se ještě najde :-). Stejně tak i na Ukrajině, Rumunsku a Rusku, ale tímhle směrem se zaměřovat nechci, protože mám zkušenost, že trénink berou trochu jinak než my (samozřejmě že ne každý). Kanada a obě Ameriky by výzkum až moc zkomplikovaly. Kromě osobních údajů (jak dlouho cvičí, co, u koho, něco o trenérovi, o jejich týmu, motivace atd.) chci rozdělit trénink na jednotlivé jednotky a zjistit, jak to lidé vnímají, na co přikládají větší důraz, co mají a nemají rádi, co jim přijde důležité, jaké metody používají atd.

Výsledky by měly ukázat, že cizinci a Číňané vnímají trénink jinak a v čem jsou ty rozdíly největší. Mohlo by to vést k většímu pochopení, rozšíření obzorů jak Číňanům tak cizincům (budu to psát anglicky i čínsky) a kdo ví co ještě. A nebo se ukáže, že to vnímáme celkem podobně a wushu je univerzální :-).

Moc ráda bych využila toho, že jsem teď v Číně, mám zde hodně přátel a kontaktů. Zároveň i to, že jsem Evropanka, vyzkoušela jsem si obě strany a mám hodně evropských přátel. A také doufám, že tak poznám nové lidi, nové názory, získám další podněty k tréninkům a další zkušenosti.

Takže jestli vás cokoliv k tomu napadá, sem s tím, budu moc ráda!