středa 26. září 2012

Kosmetika


Číňané a asi i další Asiaté jsou doslova posedlí bílou kůží, to jsme si už říkali. Minulý rok jsem si koupila od Dove tělový krém – bělící – byl totiž v akci s dárkem, známá značka, tak nekup to. Jenže to bylo něco jako mastný peeling, který jsem musela opláchnout, takže svůj účel to rozhodně neplnilo. Jedním z mála normálních krémů tady je Nivea – pečující mléko – prostě jenom krém a žádná bělidla. Jo, moje spolubydlící má malou tubičku s názvem Annika (připomíná mi to naší Arniku i obalem) a víte, na co to je? Bělící krém do podpaží. Hledala jsem peeling na obličej, marně. V Auchanu mají celý regál čistících mlék apod., ale to, co jsem chtěla, měli jen jedno: Nivea whitening scrub. Takže si bělím obličej. Ne že bych to potřebovala :-).
Antiperspiranty, deodoranty
V Číně celkem nedostatkové zboží, i když už je to o hodně lepší. Jenže tady mají takové hity jako třeba kuličky od Fa, které prostě jenom chvíli voní (jen některé, zbytek mi smrdí). A vůbec, že tyhle přípravky vydrží plnit svou funkci 48 ne-li 72 hodin? Řekněte mi, která normální ženská se nemyje dva až tři dny? U chlapů to chápu :-P. Když jsem nemocná, tak se taky nemyju. Nebo když se jede kempovat atd., to taky chápu. Zatím žádný přípravek, který jsem vyzkoušela, mi nefungoval ani 12 hodin (různé druhy Rexony, Fa, Adidas, Lady Speedstick, Nivea…). Neříkám tím, že bych vysloveně smrděla, ale svěže jako jarní louka jsem se rozhodně necítila. Když mi to nevydrží celodenní výlet po Šanghaji nebo tříhodinový trénink, tak si nedokážu představit, jaké by to bylo po těch 72 hodinách. Péťa mi před nějakou dobou doporučila Garnier Minerals a musím říct, že to je jediná věc, která funguje. Samozřejmě že se v téhle peci stále potím, ale vůbec nic není cítit, a to klidně i po dvoufázovém tréninku.
Zubní pasty
Těch tady také mají plný regál. Jednu dobu jsem používala jednu značku, která měla pěkný přírodní obal a hodně příchutí, které u nás až tak běžné nejsou (nebo aspoň nebyly, když jsem doma byla): bambus, zelený čaj, borovice… Spolubydlící používá pastu Yunnan baiyao. Je celkem drahá, tak jsem ji vyzkoušela, když ji měli v akci a je fakt skvělá. Od téhle značky mám vyzkoušený sprej na zranění, takže jim věřím :-). Jo a jednu dobu jsem si čistila zuby černým kartáčkem s černými přírodními štětinkami :-) Koupila jsme si „taiji zubní kartáček“, ale zase mě nachytali. Je jenom měkký a nic k tomu… :-/
Pleťová maska
Těch papírových, které se přikládají na obličej je tady strašně moc (granátové jablíčko, hroznové víno, ženšen…). Po jedné jsem měla obličej vypnutý tak, jako kdyby mi někdo sepnul kůži zezadu velkým kulíkem. Mám teď jednu masku na spaní. Píší, že se tím mám natřít, počkat půl hodiny a jít spát. Jenže ono to prostě nezaschne. Takže ráno pak mám na obličeji hromadu bordelu, který se na mě přes noc nalepil a polštář růžový. Fakt nechápu, jak to vymýšleli. Prostě si to před spaním smývám, no.

Zkouška k taiji týmu


Zkouška k přijetí do školního taiji týmu měla začít v 18:30. Do tělocvičny jsem dorazila už v 18 hodin, abych se zahřála a protáhla. Věděla jsem, že by to šlo i bez toho, ale pro tělo to není dobré, tak se snažím chodit na tréninky s předstihem. Než učitelé dorazili, hromadně jsme si zacvičili qigong Ma Wang Dui. Den předtím k nám měl totiž učitel proslov (30 minut!!!) a mimo jiné zmínil, že specialitou naší univerzity je qigong Wu Qin Xi a právě Ma Wang Dui, takže to musíme umět. OMG, tenhle qigong má přes 15 minut! Někdy se to dá přežít, ale zrovna v to úterý to pro mě bylo utrpení, prostě jsem na qigongy ještě nedozrála. Navíc tenhle jsem se ještě neučila, až budu rozumět všem pohybům, bude to také jiné. Naštěstí učitel dorazil celkem brzy, tak jsme cvičení přerušili a měli jsme nástup. Přišel i učitel Wang (ne ten „můj“ :-)). Všichni, kteří chtěli do týmu, se zapsali na papír (jméno, dvě disciplíny a tel. číslo). Rozdělili jsme se na tři skupiny:
1. qigong (dva qigongy, každý jen 6 minut = cca polovina)
2. tuishou
3. dvě taiji sestavy (tady jsem byla já – chen 56 a wu sestava)

Nejdříve se cvičila wu, yang a sun sestava. Všichni jsme cvičili najednou. Potom skupina na qigong (Wu Qin Xi). Potom chen 56, po nás opět qigong (Ba Duan Jin). Na závěr tuishou. Učitel vypadal dost přísně, všechny nás pozoroval. Když jsem viděla jeho výraz, začala jsem být dost nervózní, i když jsem věděla, že tady o mě nejde. Před nástupem za mnou přišla Lyli s tím, že je strašně nervózní. Uklidnila jsem jí, že jde jenom o formalitu, protože učitel stejně ví, jak každý z nás cvičí, co nám jde a kde máme problémy. To uklidnilo i mě. Na wu sestavu nás bylo celkem pět. Cvičili jsme pomaleji a až na drobné věci stejně. Měla jsem radost, že co mi den předtím učitel vysvětlil, se mi nyní povedlo (otočka na jedné noze o 180°). Na konci jsem byla rychlejší než ostatní, ale u závěrečného pohybu jsme se opět sešli. Na 56ku nás bylo samozřejmě víc. Pěkně to odsýpalo, únavu jsem necítila až do závěrečné části, tam už jsem cítila pravé stehno. Potom jsme už měli volno a měli jsme si cvičit svoje věci. Mezitím si učitel všechny k sobě zval a ptal se jich na různé otázky, aby znal jejich motivaci ke cvičením, k soutěžím atd. Mě si nepozval, jednak nejsem Číňanka a pak, už jsme o tom všem mluvili, když jsem byla u něj na návštěvě. Studenti většinou nemají moc příležitostí si s učitelem promluvit – hlavně proto, že se stydí, učitel sám řekl, že by byl rád, kdyby s ním víc mluvili. Ve volnu jsem si tedy projela 2x yang a 2x lao jia yi lu. Pak už jsem nemohla, nohy mě uvnitř moc bolely. Na závěr ještě jednou Ma Wang Dui, ach jo…
S přítelem jsme pak šli ještě nakoupit, ale ani jeden z nás moc nemluvil, měli jsme úplně vymletou hlavu. Já z toho skoro pětihodinového tréninku a studia, on z práce a ze cvičení.
Teď už budou tréninky zase normálně – budeme se učit všechny sestavy (snad už i doděláme meč) a makat.

Trénink s Du Hui


Po létě jsem celkem zlenivěla a špatně se mi ráno vstává. Už jsem si zvykla chodit spát dřív, jenže teď mám problém se spolubydlící, která má jen dva předměty (na ten ranní vůbec nechodí, že prý je to moc brzy), takže si navykla chodit spát hodně dlouho. To by ani tolik nevadilo, protože zhasíná světla a svítí jen u dveří. Jenže ona je v noci nejvíc aktivní. Přes den spí nebo jí a kouká na seriál. Jenže v noci začne rachtat, vyndávat věci… Včera dorazila na pokoj v jednu ráno a pak do půl třetí prala. Ráno vstanu, nasnídám se, učím se, pak jdu cvičit, jdu na oběd, dorazím zpátky a ona ještě spí. Většinou vstává kolem 14. hodiny. Zatím mám trpělivost, ale už to nebude trvat dlouho…
Potřebovala jsem drobet nakopnout, domluvila jsem se tedy na trénincích s Du Hui. S ní se mi hodně zlepšily skoky a kondice. Budu s ní cvičit každé úterý dopoledne. Vedle nás probíhá hodina jógy pro bakaláře, ale nezdá se, že by jim to vadilo. Nevím, jestli na mě byla Du Hui hodná, protože už je zase o něco starší a nebo proto, že jsem jí dala dárek :-). Dárky jí ale nehodlám dávat každý týden, tak doufám, že jí to vydrží co nejdřív. Tentokrát na mě ani jednou nekřičela. Ono to bude spíš přítomností té učitelky vedle :-D.
Zjistila jsem další věc. Energetické nápoje pomáhají proti únavě a zatuhnutí svalů. Ale pokud máte fakt špatnou fyzičku, tak je to dost marné, i kdybyste toho vypili dva litry. Že nemám ztuhlá stehna a necítím únavu mi bylo k ničemu, protože jsem nemohla dýchat, plíce mě pálily.
I když mě teď nohy dost bolí a protahování je za trest, při kopech už pak problém nemám. Du Hui občas stála opřená o stůl a dívala se na mě, občas chodila řady se mnou. Kromě kopů s ní ale všechno cvičím na místě – prý tím ušetříme čas. Cai preferuje cvičení v řadách – je to plynulejší, uvolněnější. No, obě metody mají něco do sebe a je fajn je kombinovat.
Čibi mi říkal, že do měsíce budu mít všechno (cvičení) zpátky. Zdá se, že měl pravdu – po 14 dnech se mi už skoro vrátila technika na úroveň před létem. Na moderně mi stále ještě chybí kondice, na taiji už je to víceméně stejné jako předtím.
Du Hui i tentokrát měla nutkání mi trochu změnit sestavu, nakonec mi změnila jen jeden pohyb a ukázala další varianty těch stávajících pohybů. Takže to vypadá, že první a druhá část meče už snad konečně na chvíli zůstane tak, jak je – bylo by na čase (po 1,5 roce). Prý jí trenér řekl, že se jí meč hodně zlepšil. Je vysoká (ale stále nižší než já, takže…), takže i když všechny ty pohyby technicky zvládá, nedokáže je zacvičit tak rychle, jak by měly být. Snaží se tedy víc o pohyby v pase. Za to jsem ráda, protože na to dává důraz i u mě. Myslím, že se mi to pěkně spojí i s taiji. Tréninky jsou domluvené na 2 hodiny času. Hodně brzy jsem se ale cítila strašně unavená. Chvílemi mi bylo na zvracení, chvílemi jsem měla problém udržet se na nohou. Fakt jsem se snažila, ale občas už jsem si aspoň na chvíli klekla, odložila meč nebo se aspoň prošla po koberci, abych to vydýchala. Když jsem ale cvičila, tak jsem cvičila stále stejně, únava na to vliv neměla. I přesto jsem ale po 1,2 hodině už prostě nemohla. Rozhodla jsem se to vzdát. Odpoledne jsem měla ještě zkoušku k taiji týmu, tak jsem neposilovala – místo toho jsem dělala základní pohyby s mečem na počítání. Ze sestavy vytáhla jeden pohyb, který ještě nemám moc plynulý. Vysvětlila mi ho, ale moc mi to nešlo. Nevadí, hned jsem pak jela na počítání (10x v jedné sérii). V druhé sérii už jsem to trochu dostala do těla a šlo to o dost lépe. Sérií bylo celkem pět.
Trenéři na mě vždycky čekají a na kolej se vracíme spolu, dnes Du Hui musela odejít dřív, tak jsem si chvíli odpočinula a chtěla si zacvičit qigong Yi Jin Jing. Ruce jsem měla strašně těžké a dosáhnout plynulého pohybu najednou nebylo jen tak. Když jsem došla k 6. pohybu, zatočila se mi hlava a musela jsem si sednout.
Jojo, až tak bídně na tom jsem :-). Ale nevadí, trénuji každý den, do toho se snažím běhat a tak, to půjde. Zraněná až tak moc nejsem, takže to jde dobře. Příští týden už budu cvičit i kopí.
Jo a roztrhla jsem si kalhoty. Mečem. Na zadku. A mám tam šlic… to protože mi říkala, že točím mečem moc od těla. Tak jsem to zkusila blíž… :-D

neděle 23. září 2012

Dostali všichni ta rajčata?


Korespondent pro britský Telegraph z Číny napsal: "There has been a strong suspicion throughout these protests that they have been government organised," he said, "various people in Beijing received text messages offering them a little bit of money and a packed lunch if they would show up." (Je podezření, že mnozí obyvatelé Pekingu dostali textovku s tím, že dostanou menší částku peněz a oběd, pokud vyjdou do ulic)
A možná nejen v Pekingu. Jeden kamarád mi nedávno nadšeně hlásil, jak je šanghajská vláda super, ne jako ty v ostatních oblastech. Šanghajská vláda rovnou nabrala všechny, kteří chtěli demonstrovat proti Japonsku, do autobusů a odvezli je před japonskou ambasádu a na další „strategická místa“ – „Tak, a tady si můžete pěkně zademonstrovat, dostali všichni ta rajčata? :-)“

Hledání "skutečného wushu"


Jak už jsem říkala, probírala jsem s Ya Qiangem čínské wushu. Vzala jsem to jako jazykové cvičení, trénink logické argumentace a hlavně, mohla jsem se díky tomu zase hodně dozvědět o Číňanech. Sice nešlo o to, kdo vyhraje, ale stejně mě potěšilo, že mě nikdy nedokázal umlátit svými argumenty, jsem už prostě taková O:-).
Ani jeden z těch „velkých a komplikovaných problémů“ jsem neviděla tak bezvýchodně. Pokud člověk myslí způsobem „je to příliš složité“, tak to složité prostě je a pro tuhle myšlenku ani nevidí, že to kolikrát jde vyřešit celkem snadno. Netvrdím, že najít správnou cestu pro wushu v Číně je lehké, to vůbec ne. Ale nezaujatý pozorovatel prostě musí vidět, že by to šlo – zvlášť v Číně. Druhou věcí je, že nejsem Číňanka a nevidím do toho tolik, abych mohla dělat skutečně platné závěry.
Jedno z mnoha opatření, o která se čínská vláda v poslední době pokouší je, že začala financovat vybrané taiji asociace. Objevila se myšlenka, že lidé, kteří by praktikovali taiji, by měli úlevu na zdravotním. Nepřijde mi to jako správná cesta, ale to je jedno. Musela jsem se smát, když mi tvrdil, že Čína nemá peníze, proto to jde tak pomalu. Když jsem se zeptala, jak tedy dokázali uspořádat tak monstrózní Olympiádu, tak se zarazil a pak to vyřešil: „To je něco jiného.“ No jo… :-)
Podělím se teď o pár svých dojmů. Možná na nich něco je a také dost možná, že je to úplně vedle, ale i tak…
Čína už wushu aktivně zkoumá dlouhá desetiletí. Hledá cestu, po které by se mělo wushu dál ubírat. Snaží se shromáždit potřebné zdroje (k faktické realizaci), informace (k přesvědčení investorů a obyčejných lidí) atd. Zdroje prý už má, informací za ta léta musí mít už kvantum. Jenže se stále nic neděje. Za ty dva roky jsem se šla podívat hned na několik fór a konferencí. Všude se mlelo stále to samé dokola – jestli se za celou akci objevily dvě nové informace, tak to bylo dost. Ano, dva roky je v této záležitosti velice krátká doba, ale i tak… Přijde mi, že se Čína stále nedokáže rozhoupat, že se stále nerozhodla, co vlastně chce (co se týče wushu). V začátcích neexistovaly žádné kodifikované pohyby, žádné sestavy, žádné detailní popisy. Starší instruktážní knížky jsou plné obrázků, ale vysvětlující text aby tam člověk pohledal. Typickou ukázkou toho, co mám na mysli, jsou naše teoretické wushu hodiny, o kterých jsem se již v minulých článcích vyjadřovala – naprosto bez systému, bez hlavy a paty. Wushu nemá žádný pevný okamžik vzniku, prostě proudí časem. Číňané neměli potřebu ho nějak škatulkovat. Oni nemají potřebu říct: „Tohle je pivo a tohle je pomerančový džus.“ Je to nápoj a každý ví jaký, každý ví, o co jde…je to přirozené. Stejně tak wushu – pramení z čínské kultury, ta jim je přirozená a nemají potřebu jako lidé ze západu vše opisovat, blíže specifikovat. Na tréninku s Číňany velice často uslyšíte: „Přibližně tak“, „Asi tak nějak“ apod., konkrétnosti se nevyhýbají, oni ji prostě nepoužívají. Cizince to kolikrát může vytočit doběla: „Jak jako tak nějak?! Tak má ta ruka být na úrovni ramene nebo nosu?“ A Číňan mu zase klidně odpoví: „Tady někde.“ Čína se s wushu tedy chystá udělat to, co jí je nepřirozené, co se tradiční čínské duši, která byla již mnohokrát znásilněna „imperialisty ze západu“ naprosto příčí.
Vezměme si takový duanový systém – zkoušky z čínského wushu, to je příklad toho, kdy se Čína snažila něco zesystematizovat. Naprostý bordel, ve kterém se málokdo vyzná, spousta lidí mu nepřikládá žádnou váhu. Mému taiji učiteli Xie Ya Lei nabízeli nejvyšší devátou úroveň (ta se dává velkým Mistrům za zásluhy, má ji např. pan Cai Long Yun), on si ale udělal jen 4. úroveň, protože to byl minimální požadavek univerzity, na které učí, a tím to pro něj skončilo.
Ze sobotního fóra a následného rozhovoru s Ya Qiangem jsem si odnesla další dojem:
V celém světě vládne trend vše co nejvíce zjednodušovat (např. i český jazyk). K čemu vede přehnané zjednodušování? K pohodlnosti. Pohodlnost vede k degeneraci. Podobně to chtějí zavést i ve wushu, které je pro dnešní lidi příliš složité, příliš komplexní. Stylů je příliš (pět hlavních taiji stylů je příliš? Nemyslím si.). Metod je příliš. Názvů je příliš. Přístupů je příliš. Výkladů je příliš. … …
Doufejme, že mají tradiční wushu opravdu pozorně prostudované, zaznamenané, že ho dokáží zakonzervovat tak, že přežije celou tu zjednodušovací proceduru. Až se vše zjednoduší, vytvoří se primitivní sestavy, které si dnešní uspěchaný člověk zvládne zapamatovat za 20 minut, zjistí totiž, že jim z wushu nezbylo už vůbec nic. V té chvíli se budou chtít vrátit ke kořenům, k počátkům – snad tedy budou mít kam sáhnout… Učení Konfuciovo stanovil císař jako státní „náboženství“, poté nastoupil Mao a usilovně vystupoval proti němu. Ani Maova snaha převrátit čínské tradiční hodnoty vzhůru nohama si neporadila s věčným a kontinuálním rytmem čínského života. Čtyřicet let po smrti velkého kormidelníka jeho nástupci popisují čínskou společnost jako konfuciánskou. V roce 2011 dokonce postavili sochu Konfucia na Tiananmenské náměstí, na dohled Maova mauzolea. Je to zásluhou čínské trpělivosti a nezlomnosti, ale samozřejmě také tím, že přežily písemné a další záznamy. Uvidíme, jak to bude s wushu. Nechci být až moc pesimistická, navíc během mého života se nic zásadního nestane, ale – jsem moc ráda, že cvičím a učím se wushu teď.
Ten vládní úředník mého přítele ubezpečil, že se nemusí bát, že by wushu přišlo o svou podstatu, že by se vytratila duše wushu. Jenže co je „pravé wushu“? Je to wushu, které máme teď? A nebo to bylo wushu v době, kdy jedna taiji sestava trvala i 1,5 hodiny? Nebo to bylo wushu, kdy ještě sestavy neexistovaly? Jak chtějí uchránit/zachovat „skutečné wushu“, když nikdo nedokáže zodpovědět otázku, co to „skutečné wushu“ vlastně je?
Mým osobním názorem, se kterým většina cizinců nebude souhlasit je, že to musí být Čína, která nám řekne, co wushu vlastně je, která nám ho představí, protože pokud má někdo šanci odhalit podstatu „skutečného wushu“, tak je to jen a jen Čína. Wushu je až příliš spjato s čínskou kulturou – nedá se stanovit, kde končí wushu a začíná čínská kultura. Ano, například Korejci mají k čínskému myšlení poměrně blízko a na soutěžích si vedou skvěle, je tu ale jeden problém – nejsou to Číňané. Japonci prohlašují, že wushu je původem od nich. Zde máme hned dva problémy – 1) víme, že není, 2) nejsou to Číňané.

3. Mezinárodní Shenjiangské fórum o wushu


V sobotu u nás proběhlo 3. Mezinárodní Shenjiangské fórum o wushu. Naše kancelář všem dopředu o téhle akci zaslala email. Účast jsem neplánovala, ale den předtím mi spolužák Cui Gang vnutil doprovodnou brožuru s tím, že tam určitě musím jít a položit nějakou otázku. Dvě přednášky měly být v angličtině a navíc jsem ráno nic neměla, tak jsem se rozhodla, že je poctím svou přítomností :-D.
Tentokrát to bylo pojato ještě honosněji – před vstupem stáli tři a tři studenti v univerzitní teplákovce a vítali nás. Když ostatní viděli, že dorazila cizinka, tak mě chtěli rovnou posadit do první řady :-D. S přítelem jsme si sedli do řady druhé. On si chtěl stále sednout dozadu, že se takhle vepředu necítí dobře a také se nedá jen tak vypařit, když se nám to nebude líbit. Po chvíli dorazilo ještě pár zahraničních studentů, kterým to očividně „doporučila“ kancelář, protože ani jeden se o taiji nijak zvlášť nezajímal. Navíc šlo o nové studenty, kteří s čínštinou teprve začínají. Takže:
Na zdi před námi bylo plátno, na které se promítaly prezentace. Před ním stůl s několika židlemi, kde seděli vybraní zástupci naší školy a každý měl mít úvodní řeč. Vedle nich byl řečnický stoleček, u kterého se vždy objevil moderátor (učitel, kterého jsem měla na wushu historii) a pak následně přednášející. V první řadě seděli pozvaní hosté, hned za nimi cizinci a pak „zbytek“. V místnosti byla pěkná zima, ale dostali jsme kelímky se zeleným čajem a v místnosti je automat na horkou vodu, tak se to dalo přežít.
Noc předtím jsem si připravila na prvního řečníka otázku, jak po mně chtěli. Jenže během jeho řeči se ukázalo, že by na ni nebyl schopný odpovědět. Přečetla jsem si v brožuře, o čem to bude, ale nepochopila jsem z toho, že to bude až tak moc obecné.
První mluvil pan Zhu Wei Mo, který promoval na SUS a nyní působí v americké University of Illinois. Mimo jiné, je to teď učitel mého vedoucího, který je na roční stáži právě na této univerzitě. Jo, a mají stejné příjmení :-D. Tenhle pán je strašně moc chytrý – ví s kým jak mluvit, umí řečnit a přesvědčit lidi o tom, že je naprosto úžasný a stejně tak jeho vize. Když se poprvé na SUS vrátil, pes po něm neštěkl. Nyní je známý v celé Číně a wushu špičky s ním chtějí spolupracovat. Jak toho dosáhl? Tím, že je Číňan, který rozumí Americe, který tam působí, který v sobě spojuje čínskou kulturu a americké vystupování. To bylo znát i z jeho přednášky – hodně americké. I když jeho výstup nepřinesl nic nového ani podnětného, všichni pokyvovali hlavami a moc mu tleskali. S ředitelem našeho wushu muzea spolupracuje na vývoji softwaru pro telefony – wushu videa s různými vychytávkami pro efektivní studium. Tu spolupráci si dokáži živě představit – on řeční a ostatní dělají… :-) Na jeho přednášce jsem byla již potřetí. A vždy to bylo to samé v trochu jiném kabátě. Na začátku vyzdvihl, jak je pohyb pro lidstvo důležité. Upozornil na trend tloustnutí a lenivění všech lidí. A pak, že taiji může být způsob, jak na sobě zapracovat. Navíc probíhají i vědecké studie, které mají podpořit léčivé účinky taiji. Pan Zhu prý už roky mluví o tom, jak bude s SUS spolupracovat na praktickém výzkumu. Ale stále nic. Jen dál shrnuje a kritizuje, co již bylo uděláno. Navíc je jasné, že taiji má jen z knih, když se na něj člověk podívá, je mu to jasné, a když se výklad občas pokusí doprovodit nějakým taiji pohybem, jen to potvrdí. Netvrdím, že vědec musí cvičit taiji, ale ať se v tom případě prezentuje jinak, než to dělá.
Další byl na řadě jeden člověk z IWUF, který pracuje pro vládu. Opravdu výborný řečník – mluvil energicky, udržoval kontakt se všemi v publiku, mluvil často z patra atd. O čem že to mluvil? O taiji základech, které najdete v každé taiji knize! O tom, co výraz „taiji“ znamená, jak si máme představit yin a yang atd. Proboha proč to přednáší lidem, kteří wushu cvičí a tohle mají nastudované? Kamarád mi tu otázku zodpověděl: Protože je z vlády a může si říkat, co chce. Pak už jsem bohužel musela odejít na trénink, ale i ty dvě přednášky stačily, aby mě dokonale naštvaly. I když se na začátku příteli na forum jít nechtělo, nakonec tam byl až do konce a prý to potom bylo celkem zajímavé. Jeden přednášející (starší pán s hutným plnovousem), aktivní taijista, se dokonce prý trochu navezl do pana Zhu, který na všechno odpovídá, že je to složité a musí se to pořádně vyzkoumat :-D.
S přítelem jsme pak u večeře probírali celé forum a wushu v Číně vůbec. Povedlo se mu totiž popovídat si právě s tím člověkem z IWUF, tak jsem byla zvědavá na novinky. Nebudu vás tím vším unavovat, ale jednu zajímavost mám. Ne zrovna lichotivě mluvil o Jet Lim, kterého spousta lidí vidí jako zachránce čínského wushu. Zkráceně: od státu dostal spoustu peněz, ale svým závazkům nedostál. Je to dost velké zklamání, ale aby si o tom člověk udělal skutečné závěry, je nutné to slyšet z více stran. Ya Qiangovi se hodně líbily názory toho člověka, a to bývá k autoritám hodně kritický.

Cvičení se spolužáky


V sobotu večer jsem dostala smsku od Jodyho. V neděli bude trénovat spolu s Robertem (Bílý drak :-D), a jestli se k nim nechci připojit. Dost mě to překvapilo, ale samozřejmě potěšilo. Nepotěšilo mě však, že jsme měli cvičit od 7:00 ráno :-D. V sobotu večer jsem měla dlouhou diskuzi o wushu s Ya Qiangem, takže jsem šla spát až kolem 2. hodiny ráno. Vstávala jsem v 6:30. Navíc teď vstávám nejdříve v 8 hodin.
Cvičilo se před starou knihovnou (jako během léta s učitelem Xie). Jak jsem šla podél plotu, Jody na mě už pokřikoval: „Kat, dobré ráno!“. Robertovi prý není dobře, takže nedorazí. Kdyby to nebyl Jody, tak bych to brala jako dobrý trik k tomu, aby se mnou mohl strávit víc času. Jenže to by opravdu nemohl být Jody, který sice miluje legraci, ale co se týče wushu a cvičení, bere to strašně moc vážně. Myslím si, že mu Robert za cvičení nic platit nebude. Jodymu nejde o peníze, ale o zkušenosti a studium – chce mít co nejvíce zkušeností s učením wushu a zlepšovat se v angličtině. Na začátku jsme se protáhli a u toho klábosili o všem možném. Na začátek jsme si dali 2x 24ku. Myslela jsem, že když tam není Robert, budeme cvičit normálně jako během školních tréninků – prostě vedle sebe. Upozornil mě ale na pár chyb, ukázal mi správné provedení a pak se ještě ujistil, jestli jsem to opravdu pochopila. Chtěl po mně anglické názvy všech pohybů, ale zatím si jich pamatuji jen pár, sice už jsem si to už studovala, ale ještě si to všechno nepamatuji. Potom jsme si dali sestavu wu stylu. Tam mi také jeden pohyb opravil. Do konce cvičení jsme si pak už cvičili každý sám. Já si opakovala jen ty dvě sestavy dokola. On cvičil lao jia yi lu. Ale ne verzi učitele Xie, nýbrž verzi pana Chen Zheng Lei (陈正雷) – co se týče chen taiji, on je teď v Číně číslo jedna, potomek zakladatele tohoto stylu. A kromě toho je to Mistr otce Jodyho, takže on to má z první ruky. Už tedy vím, proč Jody cvičí tak, jak cvičí…

Trochu z jiné stránky:
Tohle je to, o čem jsem se už několikrát zmínila. Pokud sem člověk přijede studovat wushu, má velmi dobré šance ho fakt cvičit a hodně se naučit. A nemusí být milionář. Chce to jen být přátelský, umět ve správnou dobu slevit ze svých nároků, být trpělivý a zbavit se předsudků – a nebo je aspoň upozadit natolik, že člověka neomezují. Takových lidí jako je Jody, tady je hodně – i když jsou mladí, mají hodně znalostí, vypilovanou techniku, výborné učitele atd. A pokud jste cizinec, moc rádi se na vás přilepí. A že nejste Američan? Stačí, abyste byli přátelští, přiznali, že angličtina není vaše nejsilnější stránka, ale můžete na ní pracovat společně – společně se jí učit, společně se zlepšovat – ve většině případů je vaše angličtina stejně o poznání lepší než ta čínská, a to stačí. Angličtina se vám nikdy neztratí a tenhle přístup vám otevře hodně srdcí. Tohle všechno se vyplatilo mně. Taiji tady od začátku cvičím zadarmo a spolužáci mi hodně pomáhají – i ve volném čase. Tak proč mám na modernu trenéra, kterému dávám peníze? Chci mít jednou za čas profesionální trénink se vším všudy. Od přátel nechci, aby to pro mě dělali zadarmo – dvě hodiny mě koučovali jen z přátelství. Oni by to udělali, ale nechci to. Spíš s nimi rozebírám různé problémy, nechávám si radit s jednotlivými prvky, naučit sestavu atd.

Ještě jedna věc:
Máme tady teď pár cizinců, kteří zaplatili univerzitě za to, že mohou trénovat se školním týmem. Fajn, mohou říct, že trénovali se školním týmem, 5 dní v týdnu. Rozhodně je to lepší, než kdyby cvičili dál jen ve své domovské škole v cizině – je to o DOST lepší. Jenže co za ty peníze dostanou? Jestli jim za ten trénink trenér vytkne dvě jasné věci, tak je to dost. Pokud by v Číně měli být delší dobu, proč ne – časem zapadnou do týmu, který je hodně selektivní a jen tak si k sobě někoho nepustí, navíc to vyjde levněji a trénink je intenzivnější. Jenže pokud tady jsou na pár měsíců, jediné, co se jim zlepší je pár pohybů a výrazně se jim zlepší kondice. Pokud člověk není líný, rozhodně doporučuji spíš najmout si osobního trenéra, který vás bude párkrát v týdnu mučit. Zbytek týdne budete procvičovat, co vás naučil a cvičit podle individuálního plánu, který pro vás vytvoří (zdarma). Takhle to dělám s trenérem já a výsledky jsou výborné (samozřejmě s ohledem na to, jaké jsem dřevo). Tímhle způsobem se člověk opravdu něco naučí a znatelně se zlepší. Navíc se i výrazně sníží riziko zranění, protože trenér velice rychle pozná vaše tělo a trénink mu přizpůsobí. Náš Ital si teď léčí zraněné koleno. Ano, stalo se to při fotbale. Je ale také možné, že byl přetrénovaný, neměl ho dostatečně silné, a proto se mu to stalo. I když samozřejmě, zranění se prostě stávají. Pokud nedokážete nabídnout výraznou protihodnotu, za cvičení se prostě platí – a protože to nejsou malé peníze, radím dobře si rozmyslet, komu a za co chcete platit. No, v ČR za cvičení také platíte, ne? A peníze to nejsou vůbec malé, tak mi přijde divné myslet si, že v Číně bude všechno „free“.

Skvělý trénink


V sobotu jsme trénovali opět od 11h. Dorazila jsem dřív, tak jsem se šla zahřát do vedlejší tělocvičny a chvíli jsem sledovala jednoho cizince, kterého kamarád učil opilou pěst. Musím říct, že ten cizinec cvičil fakt výborně.
Před začátkem jsem přešla do týmové tělocvičny, kde probíhala pěkná pařba :-D. Trenéři tam nebyli, takže měli puštěnou hudbu na plné pecky (na stěnách visí velké repráky). Bobo učil jednoho kluka break-dance, holky klábosily, Cai učil Maliho kopí a sám trénoval skoky. Ostatní ho popichovali, ale ze cviku ještě nevyšel. Zavolal na mě, abych ho sledovala, že skočí XFJ 720°. No a skočil to jako by nic. Všichni jsme mu zatleskali a začal trénink. Při protahování mi nadšeně vyprávěl, že ještě nepatří do starého železa a i po operacích může normálně skákat, takže příští rok půjde na soutěž. V tom ho rozhodně podporuji a už se těším, až se na něj půjdu podívat.
Protože jsem v pátek kromě jedné 56ky taiji vůbec necvičila, byla jsem v sobotu hezky uvolněná. Poprvé začátku tohoto šk. roku jsem bez bolesti zase dosedla oba provazy, rozštěp sice neudělám, ale není to taková katastrofa. První řada kopů mě dost bolela, ale pak to přešlo a cítila jsem se plná energie. Jak byl Cai nabušený, tak nás u základních pohybů dost péroval = skvěle výživný trénink. Při sestavách už zase začal vystrkovat růžky, ale řekla jsem mu, že ty věci probereme po tréninku, a byl klid.
Ten trénink měl pro mě tři výrazné body – takové, které se mi „přihodily“ poprvé v mém cvičebním životě.

1. Konečně jsem zvládla udělat přední podmet na drsném koberci s lehkostí, bez záseků, o 720° a vždy, nezkazila jsem ani jeden pokus.
2. Podařilo se mi uvolnit nástup a změnit techniku motýlka. Dokonce jednou jsem ho skočila skoro přesně tak, jak by měl být. To byl nejsilnější okamžik dne. Letěla jsem vzduchem a věděla jsem, že je to správně. Slyšela jsem, jak na mě Cai křičí, že to bylo super, že přesně takhle to má být. Hned po dopadu jsem začala křičet zpátky k němu, že jsem to cítila, že to bylo super :-). Naprostá a sdílená radost. Potom se mi to už stejně udělat nepovedlo, ale jsem na dobré cestě. Cai vyskočí a ještě během letu se dokáže dostat o úroveň výš (díky zadní noze)! To samé při XFJ a bailianu.
3. Druhá část mého meče mi párkrát vyšla moc dobře – uvolněně, rychle a víceméně přesně. Jakmile jsem ale dala trenérovi do ruky telefon, aby mě natočil – abych sama viděla, jak to vypadá a poučila se z chyb, tak mi to přestalo jít :-). I když v tu chvíli za sebou měla jen 1,5 hodiny tréninku, byla jsem naprosto vyšťavená – už jsem se nedokázala uvolnit.

Na konci jsme si oba sedli na koberec, já se protahovala a uvolňovala svaly, Cai kouřil a vyprávěl mi všechno možné, až jsem se divila, že mi povídá takové osobní věci.

Po tréninku jsem se cítila uvolněně a naprosto úžasně. Tak mě ani moc nenaštvalo, že mi někdo ukradl můj krásný duhový deštník… V prvním patře totiž probíhal basketbalový zápas, to znamená, že tam byla spousta lidí zvenku. Studenti by mi deštník určitě nevzali, protože každý má svůj. No, nevadí, tady je to všude kousek.

Čím jsem se bavila


Tekken
Co jsem koukala na ohlasy fanoušků videohry Tekken, tak většina z nich prohlásila, že si film nechají s radostí utéct. Nebudou přeci platit takové peníze za to, na co se na svém domácím playstationu teď už můžou dívat zadarmo. Hlavní představitel Jon Foo (po tátovi) je napůl Číňan a napůl Ir (po mamince), jde do wushu a koukala jsem, že pracoval i na film The Myth s Jackie Chanem. Až do Tekkena působil hlavně jako kaskadér nebo se objevoval v hodně vedlejších rolích. Jsem zvědavá, jaké budou další filmy, ale tenhle jsem si fakt mohla nechat ujít. Jeden duchaplný dialog z filmu:

Slečna: „Je neslušné zírat.“
Jin: „Promiň. Jen jsem obdivoval tvé prsty. Teda, chtěl jsem říct, že ba gua [čeng] vyžaduje velmi přesné umístění nohou. To, jak roztahuješ prsty, je působivé.“
Slečna: „Ty jsi to studoval?“
Jin: „Trochu.“

Amores perros/ Láska je kurva
Kultovní film, o kterém nemusím nic říkat.

Perfect days – I ženy mají své dny
Film natočila Alice Nellis podle divadelní předlohy Liz Lochheadové. Je to relax, který celkem odsýpá, místy pobaví – záleží, kdo se na to dívá a v jaké náladě. Postavy se snaží tvářit, že někoho takového můžeme mít ve svém životě i my, ale prostě mi nepřišlo, že by takoví lidé byli skuteční – až moc věcí jde proti sobě. Viděla jsem daleko lepší filmy, ale i daleko horší.

Padesát odstínů šedi (kniha)
Ukázka byla na serveru idnes.cz, tak se na ty dvě stránky mrkněte… Samozřejmě pokud už tu knihu náhodou nemáte doma :-) http://data.idnes.cz/soubory/literatura/A120921_JAZ_UKZKAFIFTYSHADESOFGREY.PDF
Podle redaktorky magazínu Ona DNES jde o nový fenomén: „Dokázala vzrušit desítky milionů žen po celém světě, a to tak, že některá zahraniční média referují o“šedém“ babyboomu – těhotenstvích z vášně vyvolané četbou.“ Tato kniha předstihla prodejem i takové tituly jako je Šifra mistra Leoparda nebo Harry Potter, zatím se jí prodalo přes 1,1 milionů výtisků. Přečetla jsem si tedy ty dvě stránky a upřímně, fakt to nechápu. Neoslovilo mě to, nemá to pro mě žádnou hodnotu, a rozhodně mě to nevzrušilo. Pochybuji, že by redaktorka vybrala na ukázku dvě nejslabší stránky celé knihy. Možná jde o to, že kniha je napsaná způsobem, jako by vám ten příběh vyprávěla kamarádka v kadeřnictví nebo na kosmetice. Z tohoto úhlu pohledu se to dá pochopit, ale stejně to o nás něco vypovídá. „Vypadá tak vyrovnaně a klidně, jako kdyby právě doluštil křížovku v The Seattle Times.“ Tohle je jako co???!!!

pátek 21. září 2012

Taiji promo video


Odpoledne jsme natáčeli ještě taiji video. Mí spolužáci napřed natáčeli qigong Ma wang dui a Wu qin xi. Potom jsem přišla na řadu já a další spolužáci – chen 56. Ta, ze které jsem vždycky nejunavenější. Režisér se mě zeptal, jestli jsem připravená, dobře zahřátá… odpověděla jsem, že v pohodě, můžu… Trochu jsem si v tu chvíli fakt připadala jako hvězda :-D. Postavili mě do první řady, taky že jsem měla nejvýraznější oblek (ten můj růžový, ostatní měli krémově bílý nebo světle modrý). Moc zahřátá jsem nebyla, protože jsem nevěděla, kdy budeme na řadě. V takovýchto chvílích to ale tolik nevadí – zlehka jsem se protáhla na místě, než připravili kameru, zbytek udělal adrenalin. Z té první řady se mi špatně koukalo na ostatní, abych jela stejně, ale periferní vidění to zachránilo. Cvičili tam lidé, kteří se mnou cvičí každý den, ale i lidé, kteří na tréninky s týmem nechodí a světe div se – byli jsme sehraní výborně – nikdo nebyl napřed nebo pozdě – údery ve stejnou chvíli, kopy také. A to jsme to nikdy nenacvičovali – jenom jsme prostě používali oči a upozadili svá ega. Ať mi tedy nikdo netvrdí, že to nejde, a že bez přípravy už vůbec.
U prvního biče nás režisér zastavil, že to bylo skvělé a ať se nehýbeme z místa, že vymění kartu nebo co. Střídalo se ve mně napětí a zároveň to, že jsem si to užívala. Bála jsem se, že ztratím stabilitu, že mě zradí tříslo, že se zaseknu, že se ztratím, že bude na trávě hrbol… ale říkala jsem si, že tuhle sestavu cvičím už dva roky téměř každý den, tráva je dokonale rovná a suchá, nohu necítím, tak to bude super a já ukážu, že jsem se tady opravdu něco naučila. Jeli jsme pomaleji, ale naplno s fali. A zvládla jsem to dobře, sice jsem byla ztuhlejší než na normálním tréninku, ale jinak jsem ze sebe měla radost. Všichni mě chválili. Na závěr jsem měla ještě jeden úkol. Kamarádka mi půjčila mikinu – měla jsem představovat sebe na začátku, kdy jsem sem přišla, poprvé viděla pořádné taiji a pohltilo mě to. Zabírali mi jen hlavu a ramena. Ty bláho, tohle já neumím!!! Odmítnout jsem samozřejmě nemohla, navíc už jsem dělala jiné věci, o kterých jsem si myslela, že nikdy nedokážu (před kamerou jsem se procházela po vysokém molu na podpatcích a měla dělat pózy :-D). Měla jsem stát vedle kamery, na povel režiséra dojít před kameru, na značce se zastavit a dívat se do prostoru, kde se jako cvičí taiji – beze slov jen mimikou tváře vyjádřit překvapení, zaujetí, ohromení, zalíbení…v tomhle pořadí. Už vidím, jak to bude v tom videu – a takhle začala její wushu cesta… :-D Zvládla jsem to napotřetí. Poprvé nebylo jasné, jestli tam mám jenom stát nebo pak přejít víc dopředu, podruhé mi řekli, že nemusím otevírat pusu, jako bych říkala „skvěle“ nebo tak (to po nás chtěli předtím) a potřetí jsem byla prý jako rozená hvězda :-D. Za ten celý den jsem se cítila už celkem uvolněná, tak to snad bude vypadat aspoň trochu přirozeně. Myslím, že to taková hrůza není, že se mi to povedlo.

Několikrát jsem dnes zmínila, že ten štáb byl profesionální. Fakt že jo, pokud se něco protáhlo, nebylo to kvůli nim. Oni byli vždy připraveni a záběry se opakovaly kvůli nám, ne kvůli tomu, že by nebyli připraveni. To by někteří v té amatérské Číně asi nečekali… Jeden z nich byl z Hong Kongu a moc se mi líbila jeho angličtina. Sám ale přiznal, že mandarínštinu nezvládá :-). Nepovyšovali se nad nás, nekibicovali, nerozčilovali se. Naopak byli moc přátelští, každý se bavil s každým a byl uvolněný. Režisér byl nejvíc. Po hromadné scéně si nás všechny (asi 30 lidí) pozval k obrazovce, abychom se sami podívali, co jsme zrovna natočili. Pochválil nás a ukázal okamžiky, kdy to tak úplně nesedělo. Povzbudil nás tak, že všichni se prostě těšili na to, že ten záběr budou opakovat. Když jsme měli být nadšení z představení před námi a na začátku jsme se neuměli tak uvolnit, režisér sám vyběhl za kameru, mával na nás, poskakoval, křičel, smál se… Napětí z nás hned spadlo a tlemili jsme se jako telata. Měla jsem z celého dne moc dobrý pocit, dobře jsem se bavila a i jsem se hodně věcí naučila.

Dnes se staly hned dvě věci, které jsem dělala poprvé v životě: bušila do velkého bubnu a před kamerou se snažila jen mimikou vyjádřit požadované pocity. Moc mě to dnes bavilo, užila jsem si dost srandy a jsem si zase o něco jistější sama sebou – vím, že když potřebuji, tak se na sebe můžu spolehnout.

Školní promo video


V noci jsem nemohla usnout a ráno jsem musela vstávat už v 5:15, což je pro mě strašně brzy. Naše univerzita letos slaví 60. narozeniny, takže se od pátku do neděle v celé škole natáčí promo video. Zhen Zhen mě instruovala, abych sehnala nějaké zahraniční studenty, protože jsme také součástí. Poslala jsem všem zprávy s tím, aby mi dali vědět, jestli se zúčastní. Pár lidí se normálně omluvilo, někteří nereagovali vůbec. Robertovi jsem dohodila natáčení akčnějšího filmu – Joel totiž hledal pro film, ve kterém také bude, nějakého urostlého cizince, který aspoň trochu umí bojová umění. Robert tak stráví cca týden v Kunshanu, dostane za to nádherných asi 8000 RMB. Škoda, že nechtěli žádnou holku :-)). Nakonec jsme se ráno v 6 hodin sešli tedy jenom tři zahraniční studenti – já, Kiki (Benin) a Avi (Indie). S Kikim to bylo tradičně složité, protože byl překvapený, že mu o tom říkám já a ne nějaký Číňan nebo rovnou že ho nepozval na natáčení sám režisér :-D. Uhrála jsem to ale dobře, takže jsme se tam nakonec přeci jen sešli. Jak viděl, že jde o profesionální filmový štáb, tak se celý rozzářil a nadšeně spolupracoval, ani si nestěžoval, že to celé trvalo 4 hodiny.
Ráno se natáčelo před hlavní administrativní budovou – lví a dračí tanec (podívejte se na foto: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Nataceni_promo_videa_SUS/). Kluci fakt strašně makali – každý záběr se musel opakovat několikrát. Ani ne proto, že by nebyli dobří, ale spíš proto, že si režisér rozmyslel, že to bude z jiného úhlu ještě lepší, že nevyskočili dostatečně synchronně atd. Opakovali to několikrát, ale vždy do toho šli naplno. Režisér si všechny od nás moc pochvaloval. Je zvyklý natáčet celovečerní filmy s profesionály, ale s námi to prý dobře odsýpalao a byla to příjemná práce. Záběry se dělaly jak celkové, tak detailní. Do jednoho záběru si vybrali mě, že mě bubeník bude učit hrát na buben :-D. V životě jsem to ještě nedělala, ale nebyl to problém – o to, že to neumím, právě šlo. Kamarádka se ptala, jestli mě nemají nějak učesat nebo tak a rejža na to: „Ne ne, ať je přirozená, je moc krásná, tak jak je!“ Jsem se začervenala O:-). Jednou jsem si zkusila do toho trochu zabušit, pak přišel učitel Wang a instruoval bubeníka, aby mi to trochu víc vysvětlil. A jak mi to vysvětloval a já se snažila bubnovat, tak mě natáčeli. Měla jsem se tvářit zaujatě a nadšeně zároveň. To nebyl vůbec žádný problém, protože mě to naprosto dostalo. Bubny se mi vždycky líbily, ale neměla jsem možnost si to vyzkoušet. Moc bych se to chtěla naučit!!!
Další záběr se dělal na zemi, kdy jsme měli vytvořit skupinku studentů spolu s Číňany – budou nás natáčet, jak obdivujeme lvy a draka, kteří tančí před námi. Kiki byl přímo v záběru, mě postavili vedle něj. Sranda byla, že se ke mně automaticky nahrnuli jen Číňané-kluci, holky stály víc vpravo. Kluci se na mě usmívali, takhle zblízka někteří z nich cizinku asi ani neviděli :-D. Strašně se ale ostýchali a byly mezi námi velké mezery. V tom na ně režisér zakřičel: „Čeho se bojíte? Namáčkněte se na ní trochu!“ Kluci se najednou proměnili, byli všude kolem mě a jeden z nich mě na chvíli chytil kolem pasu, aby mě posunul víc doprava. Kiki dostal mikinu od Guo Hai, protože měl na triku velký nápis Samsung, což se nehodilo. Jakmile režisér zakřičel: „Akce!“ měli jsme ohromeně sledovat vystoupení před námi, výskat, tleskat, prostě cokoliv. Natáčeli jsme to 5x, protože jsme se občas překrývali a nebyli jsme všichni v záběru, Kiki měl problém tvářit se „zasněně“, jak dostal za úkol… Moc jsem litovala kluky-lvi, protože museli 5x přeskakovat koleje pro kameru tam a zpátky.
Potom jsme si všichni snědli snídani (jeden knedlík plněný zeleninou, jeden plněný masem, vajíčko natvrdo a sojové mléko). Po snídani se pokračovalo – lví a dračí tance blízko na kameru – to se opakovalo hodněkrát, protože dvakrát se jeden zadek zakopl o nohu lva, kterého přeskakoval, potom se režisérovi nelíbilo, že při doskoku nepřistáli dokonale najednou, pak že dračí hlava nebyla celá v záběru. Kluci trochu nechápali, proč to musí dělat tolikrát, ale povzbuzovali se a nakonec to zvládli dokonale. Kolem postávalo hodně lidí, kteří přihlíželi, všichni jsme jim u posledního záběru zatleskali, pískali jsme a chválili je. Dost je to potěšilo. Dál si vytáhli Kikiho, že bude dělat lví tanec – natáčeli ho, jak se to učil, natáčeli ho, jak tančil jako lví hlava… Na závěr jsme měli každý po sobě do kamery rychle zakřičet nějaké poselství ve třech jazycích – čínsky, anglicky a v mateřštině. Avi šel první a vybral si to nejjednoduší: Miluju Čínu, Miluju Wushu, Miluju SUS… šla jsem hned po něm a chtěla jsem navázat: Miluju zeleninové knedlíky, Miluju mléčný čaj, Miluju smažené nudle… ale neprošlo mi to, chtěli něco víc oduševnělého :-). Tak jsem jim řekla, že wushu miluju už od dětství a právě to a čínská kultura, to mě přivedlo do Číny. Nic lepšího mě v tom mžiku nenapadlo. Kiki si dával na čas, sypal ze sebe celé chvalozpěvy na Čínu. Byli ale super, protože ho nechali domluvit, natáčeli ho, prostě to neutli. Jen mu pak řekli, aby to zkrátil a řekl to rychleji. Musím říct, že nakonec se to Kikimu skvěle povedlo – neznělo to moc „miluju všechno čínské“, ale bylo to od srdce. Kiki vůbec celý den vypadal naprosto nadšeně – že ho natáčeli, že ho fotili, že si mohl vyzkoušet lví tanec, který ho naprosto dostal, že všechno odsýpalo a bylo to fakt profesionální. Je sranda, že kdykoliv vidíte cizince mluvit o Číně, tak nezapomene říct: „Miluju Čínu“, to je prostě povinnost. A i když je to kolikrát jenom fráze, tak Číňanům to udělá radost vždycky.

čtvrtek 20. září 2012

Taiji spolužáci


Dnešní večerní taiji byla sranda. Po tom dnešním dopoledním běhu se mi tam moc nechtělo, ale proto tady jsem, že jo… Moc lidí tam nebylo. Když jsem se přezouvala, sedla si ke mně Sarah a začala si se mnou povídat jako vždy. Seznámila nás Jane, je to bakalářka a moc fajn slečna, se kterou mě baví klábosit. Také se s ní dobře cvičí. Po chvíli za mnou přišel Qiao Di, naše týmové číslo jedna, a začal si se mnou povídat anglicky – bylo trochu legrační, jak se snažil vybírat správná slova a pečlivě je vyslovovat. Ze začátku na mě působil hodně vážně, ale časem jsem zjistila, že je s ním velká legrace. A hlavně zvládá všechno. Každého rozesměje, pomůže, je-li potřeba, ale zároveň výborně cvičí – původně je to sandař, který musel kvůli zranění skončit, potom začal s taiji a nějakou dobu studoval i v Chen Jia Gou. No a je pěknej. Chvíli jsme si povídali, ale to už kolem nás seděli všichni přítomní, snažili se něco pochytit z hovoru a pak se spontánně zapojovali. Měla jsem trochu problém tak rychle přepínat mezi čínštinou a angličtinou. Snažila jsem se na ně mluvit výhradně anglicky, až když fakt nechápali, tak jsem vysvětlila čínsky. Když mi řekli, že mojí angličtině moc nerozumí, protože mluvím moc rychle, řekla jsem jim, že já zase nerozumím jejich čínštině. To je fakt, nerozumím hlavně bakalářům (kterých je teď plný tým), protože nemají ještě takovou zkušenost s cizinci a jejich mandarínština kolikrát není úplně dobrá – takže na mě začnou chrlit různé zvuky a musím se fakt soustředit, abych rozuměla. Ale je to lepší, už si začínám zvykat. Je legrace, jak se pak mezi sebou okřikují: „To řekni anglicky, ne?“ „Tak to řekni ty!“ Pak na mě někdo začne mluvit čínsky a ostatní na něj: „Jééé, jsi to řekl špatně, dyť ti nerozumí!“ „Já ale mluvil čínsky!“ „To jo, ale moc rychle!“ „Tak jí to řekni ty!“ A takhle stále dokola :-). Qiao Di (anglické jméno Jody) mě pozval na hodiny jejich angličtiny – berou totiž taiji, takže se mi to bude hodit. Měl i papíry z poslední hodiny navíc, tak mi je dal, abych si to mohla nastudovat. Nadchlo mě to, protože teď žádné hodiny nemám a tohle bude moc fajn. Poznám nové lidi, něco se naučím a nebudu zahálet. Takže příští čtvrtek odpoledne! Se Sarah jsem se domluvila, že se půjdu podívat na jejich hodiny angličtiny – v pondělí v 8:00. Aspoň se vykopu z postele dřív než v 10 hodin. A vidět jejich výuku angličtiny bude hodně zajímavé :-).
Potom jsme se dali do cvičení. Teď hlavně opakujeme všechny sestavy, abychom byli připravení, až se učitel vrátí z Německa. Tzn. vždy 2x 24ku, dnes 42ku jen jednou (všimla jsem si, že není až moc oblíbená :-) ), pak wu sestavu a na zbytek jsme se rozdělili. Šest lidí se připravuje na vystoupení a zbytek piloval chen 56ku. Noha stále bolí, ale je to o moc lepší než včera, tak věřím v lepší zítřky :-). Sama jsem si ještě procvičovala sunovou sestavu, kterou pozapomněla. Vůbec i když tady učitel není, naučila jsem se za tenhle týden hodně nových věcí. Stačí se jenom dívat na spolužáky, když cvičíme. Na Qiao Di je ale hodně těžké se dívat, protože prostě vypadá až moc dobře, kolikrát jsem se přistihla, že myslím na něco úplně jiného než pohyby, které cvičím.
Když jsme pak skončili, Lily mi půjčila své kolo a vezla se se Sarah, takže jsem asi po 4 měsících zase jela na kole a fakt jsem si to užívala. Navíc její kolo je větší a celkem schopné (aby ne za 1000 RMB). Jak jsem už říkala, teď je u nás atmosféra skvělá. Jestli to takhle vydrží, tak jsem tady fakt šťastná. Bez přátel totiž nepřežiju ani já. Dnes jsem se navíc konečně spojila s Aurorou, zítra se sejdeme a poklábosíme.

Na co jsem koukala...


Sněhurka (Mirror, mirror)
Strašně se mi líbí všechny ty kulisy, plující oblaka v královnině komnatě jsou naprosto úžasná. Nechápu ale křoví místo Sněhurčina obočí :-/. Královna má vždycky ohromující šaty, ty červené z plesu byly prostě skvělé. Sněhurčiny kostýmy jsou také krásné (až na tu labuť, co měla na plese). Julia Roberts je úžasná a vtipná, nejlépe to vyzní v originále. Ale není to ta královna, kterou bych si představovala, když se řekne pohádka O Sněhurce. Kdyby v tom nehrála Julie, tak by to byl nezáživný film se záblesky staré dobré pohádky od Disneyho. O trpaslících-banditech na automaticky se vy/za/souvacích chůdách nevím, co si myslet.

Sněhurka: „Vy jste ty peníze ukradli!“
Trpaslík: „Pro ty peníze jsme tvrdě pracovali!“
Sněhurka: „Krádeže, to není práce!“
Trpaslík: „Jasně že je. Tvrdá dřina. Když se u něčeho zašpiním, tak pracuju.“

Sněhurka metá kotrmelce ze skály do sněhu, princ za ní salta… :-) Na prince se člověk musí dívat delší dobu a trochu se soustředit, by z toho nevyšel jenom jako hloupoučkej chlap… Pobavilo mě to a hudba byla příjemná.
Temné stíny
Tenhle film jsem viděla v letadle na cestě do Šanghaje. Nezklamalo mě to, ani mě to výrazně nepotěšilo. Po vizuální stránce to bylo perfektní. Čekala jsem to temnější, ale komediální ladění také nebylo špatné – když si odmyslím některé části s typicky americkým (jednosměrným a přitroublým) humorem – ale ten je skoro v každém americkém filmu.
Warrior
Film z prostředí amerického MMA (Mixed Martial Arts – mix bojových umění) natočený podle skutečné události.

Fighter
Opět příběh dvou bratrů, tentokrát z boxerského prostředí. Christian Bale není můj oblíbený herec, ale tady hrál výborně. Všimla jsem si, že v poslední době nebývá už tolik zvykem sázet na dobrý příběh a výkony herců – tady tomu tak není, obojí výborné.
Wanderlust (Tohle je ráj)
Oddychovka s mou oblíbenou Jennifer Aniston v hlavní roli. Potom, co oba manželé ztratí práci, jsou nuceni New York opustit a přestěhovat se na méně nákladné místo. Cesta je zavede do komunity Elysium, kde všechno je všech, každý si může žít po svém, monogamita je přežitek…
Červená karkulka
V jedné recenzi tenhle film uvedli jako „softporno pro náctileté“ a to asi vystihuje celý film. „Distributor uvádí, že jde o horor. Jenže horor ses neodehrává na plátně, nýbrž přímo u diváka.“ Nechala jsem se nachytat pohádkou… :-/
Reign of Assassins
Natočil John Woo a do hlavní role obsadil mou oblíbenou Michelle Yeoh, určitě doporučuji! :-)

Přijímací zkouška do školního taiji týmu


Jane mi včera u snídaně pověděla asi největší novinku za poslední dobu. Příští úterý v 18:30 budeme mít na taiji jakousi „přijímací zkoušku“ do školního taiji týmu. Kdo neprojde, ten má smůlu. Jak už trochu učitele znám, tak se samozřejmě musím zúčastnit a budu i hodnocená, ale vím, že mě nevyhodí. Jednak cizinců, kteří cvičí taiji, tady moc není. A hlavně, jsem tady už dva roky, s Číňany dobře držím krok a učitel souhlasil s tím, že mě podpoří v přípravě na soutěže.
Každý si má připravit: a) dva qigongy (každý jen 6 minut, celkem má jeden qigong, který tady cvičíme, cca 12-13 minut), b) jednu taiji sestavu se zbraní a jednu beze zbraně, c) dvě sestavy beze zbraně (meč nás totiž učitel ještě zatím hromadně neučil).

V čem je to tak převratné, jak jsem tvrdila na začátku?

Jde o to, že se celkově přístup učitele i školy k našemu týmu hodně změnil. Když tady začínal cvičit Levi, tréninky byly prý hodně přísné. Po tom, co si učitel otevřel vlastní byznys, moc času mu už nezbývalo a zaměření studentů se také trochu změnilo, takže jsme tréninky neměli zaměřené tolik na výkon a mohl se účastnit vlastně kdokoliv. Teď to vypadá, že se vrátíme k stavu, který panoval předtím. O tom vypovídá i čas tréninků – většina se přesunula z odpoledne na večer, kdy je v tělocvičně větší klid a učitel s námi může být po celou dobu. Slyšela jsem, že do týmu se nebudou přijímat magistři a doktoranti, přednost budou mít bakaláři, u kterých se předpokládá, že mají víc času a sil makat. Na posledních soutěžích se náš tým umístil velice dobře, vedení v tom chce pokračovat a podporovat to. Všichni naši závodníci se totiž umístili – na všech soutěžích, kterých se zúčastnili. A většinou to bylo hned první nebo druhé místo.

Pro mě to znamená více motivující prostředí, více systematický trénink, přípravy na soutěže… takže samé výhody. Jsme teď i znatelněji rozděleni na sestavy, qigongy a tuishou. Kluci teď odcházejí z tělocvičny vždycky dost unavení, protože tuishou není taneček ve dvojici. Příběhy našeho učitele jsou plné zlomených kostí, podlitin a návštěv nemocnic. To jsem tady naštěstí neviděla – jen pár modřin a nateklých rukou. Pár jeho studentů tady v minulosti zbouchalo i sandaře, tak uvidíme, jestli se ta „sláva“ opět vrátí :-))).

Uvolnění


Při moderně se mi v poslední době vůbec nedaří uvolnit. Dílem je to starý zlozvyk, únava a dílem i automatická reakce těla – chrání se tím před dalšími zraněními. Na tom jsem se shodla i s pár kamarádkami. Vyzkoušela jsem si tady, že na mě a v mém věku platí spíš umírněnější a dlouhodobější přístup, takže se snažím prostě uvolňovat každý den a nedřít to. Díky tomuhle přístupu se mi třeba už i daří udělat provaz na pravou nohu, a to byl dlouho dost vzdálený cíl. Každý si musí najít svůj vlastní způsob – ať už ve cvičení, protahování, psaní, žití života… Zjistila jsem, že jsem zbytečně ztuhlá i mimo tělocvičnu. Schválně, kolik z vás při nalévání horké vody z konvice zvedá rameno?
Dnes se mi poprvé při běhu občas povedlo maximálně uvolnit ramena, jako by tam byla jen tak zavěšená. Celkově se snažím na uvolnění hodně pracovat, protože je to můj velký problém. A co jsem tak viděla cizince cvičit, tak je to jeden z rysů, který nás skoro všechny spojuje. Kolikrát ani není třeba šíleně posilovat, běhat kilometry, učit se nejrůznější dechová cvičení… Naučit se správné uvolnění, to změní všechno. Jednou jsem se ptala Wang Songa, když v létě trénoval cizince, v čem je pro něj trénování cizinců těžší než Číňanů. První, co ho napadlo bylo zrovna uvolnění. „Cizinci prostě neví, co je to uvolnění, jsou moc ztuhlí. A také nechápou, co to uvolnění vlastně je. Když jim řeknu, aby se uvolnili, tak se mi složí jako papír.“

Zase zraněná :-)


Cvičební objem postupně navyšuji. Problém je, že teď to byl druhý týden. Pokud první týden bolel, tak druhý týden je peklo, na to jsem zapomněla, takže mě čekalo nepříjemné překvapení, které mě trochu vykolejilo. Měla jsem namožené pravé stehno z vnější strany, takže to prostě nešlo protáhnout. Opět se mi ozvalo pravé tříslo, které před prázdninami bylo v pohodě. Pobyt doma byl super pro mou hlavu, ale pro mé tělo to ve většině ohledech dobré nebylo. Věřím ale, že pokud se mi nic nestane, do měsíce bych měla být opět v pořádku. Nejhorší je, že se ve vlastním těle stále ještě tak úplně nevyznám. Neštve mě ani tak to, že se mi něco děje, ale spíš to, že si nejsem jistá, co s tím. Ve středu dopoledne jsem trénovala sama jako normálně. Odpoledne jsem šla na taiji. První hodina v pohodě. Když jsme jeli 56ku potřetí, tak to najednou nešlo. Při stoji na pravé noze jsem prostě nedokázala jít níž. Ukrutná bolest. Tak jsem si tu sestavu docvičila v hodně vysokých postojích (kopy ale problém nedělaly) a rovnou se vypravila na masáž. Cestou jsem potkala ještě Alfíka (Ital) den předtím si při fotbale pochroumal koleno a nemůže teď trénovat. Tak jsem ho vzala s sebou, aby se mu na to podívali.
Na starost si mě vzal kluk-masér, ale jak zjistil, kde mě to bolí, zčervenal a šel zavolat kolegyni s tím, že by to bylo asi trapné pro nás oba… :-D Stydliví Číňané, ach jo :-). Samozřejmě se zase všichni divili, že mám levou kyčel výš než pravou. A zase se mě snažili přesvědčit, že mám problém s pravým kolenem. Přítel mi spíš tvrdí, že s kolenem to má trochu spojitost, ale je v pořádku. To si také myslím, protože mě bolelo jen 14 dní před dvěma lety, když jsem tady začala skákat a pak po cvicích, které mi naordinoval Cai Si Wu, je to v pořádku. Masáž tady je přínosná hlavně v tom, že umí skvěle uvolnit svaly. Že to strašně bolí je už věc druhá. Na závěr mě ještě prokřupali a hotovo. Maličko se to zlepšilo, to jsem vůbec nečekala. Ital na mě čekal, tak jsme poklábosili a šla jsem se navečeřet. Měli mě na stole totiž skoro hodinu.
Minulý týden se u mě na pokoji zastavil čínský James – to je ten, který je do mě beznadějně zamilovaný již asi rok a půl. Je to blázen nejen proto. Půl roku byl v Americe – pracoval Disney parku, pak ale utekl a cestoval po Státech. Tady na univerzitě neudělal zkoušky, takže nemohl dokončit svůj obor. Teď má nabídku dobré práce (ve věznici :-D), ale chtějí po něm diplom, který nemá. Tak si ho zfalšoval. Maminka ví, že nedokončil, otec to neví. A kdyby věděl, těžko říct, jestli by to James vůbec přežil. Kromě nějakých yunnanských vyhlášených sladkostí mi přinesli i Yunnan baiyao – čínský medicínský zázrak na podlitiny, podvrtnuté nohy, natažené svaly… Od včerejška to zase používám a ta noha se mi výrazně zlepšila. Včera pro mě bylo vyjít schody hodně bolestivé. Dnes to stále cítím, ale už mě to tolik neomezuje. Mám teorii, že jak jsem měla u nohu ze všech stran hodně namoženou, víc se mi zapojovala ta část svalu, která se mi teď natáhla. Na tříslo mi před létem dobře působilo teplo, strečink a posilování, tak doufám, že to tak bude i tentokrát. Jen to musím vyléčit do zimy, protože zimy tady jsou kruté, i když ne tak studené jako v Rusku…

neděle 16. září 2012

Zbytek studia


Že tahle škola, co se týče výuky, nestojí za nic, jsem informovala už dávno. Člověk se tady naučí něco pouze pokud sám chce a sám se o to snaží. Jinak z hodin (čínštiny, oborových) si odnese jen takový hrubý náhled, o čem to asi tak je. Na druhou stranu na nikoho není vyvíjen žádný tlak, takže času ke samovzdělávání je dost a dost. Co se týče čínštiny, kdybych neměla čínské přátele, trenéry, přítele a podobně, tak bych se ani po dvou letech kurzů čínštiny pořádně nedomluvila. S wushu je to trochu jiné. Učitelé tady jsou opravdu velice dobří, někteří dokonce jedni z nejlepších v Číně. Navíc jsou hodně přátelští, takže člověk se prostě musí ptát, musí projevovat zájem. Když jsem si vybírala obor, dlouze jsem přemýšlela o tom, jako vlastně chci specializaci. Nakonec jsem se rozhodla pro trenérství. Nakonec to však nehrálo žádnou roli. Všichni jsme měli úplně stejné hodiny a pár volitelných, ale většinu z nich by si soudný cizinec-začátečník (a po roce čínštiny tady na škole jste stále začátečník) stejně nevybral, protože ví, že na to jeho čínština nemá. Trápit se tři hodiny na přednáškách, pak se snažit překládat prezentace/knihy/články a psát domácí úkoly na vybraná témata (do konce října mám například odevzdat domácí úkol o profesionálním čínském fotbale – 1000 čínských znaků)… děkuji pěkně, nechci. Na určité hodiny nebyla potřeba docházka, na určitých hodinách jsme mohli chybět 3x, na některé se muselo chodit pravidelně. Když si to člověk protřídí, tak se to dá přežít. A když si tam najde přátele, kteří ho pravidelně (samozřejmě až poněkolikáté) informují a dění, o úkolech a o probrané látce. Ale pokud člověk neumí fakt dobře čínsky a nedokáže číst knihy, tak se může rozloučit s tím, že by si ze zdejšího studia něco odnesl – pokud se tedy nebude snažit extra = ptát se učitelů, sám si vyhledávat, konzultovat to s doktorandy atd. Vůbec jsem si nevšimla, že bych měla nějakou hodinu, která v sobě skrývala něco o trenérství. Snad jen trénink moderního wushu s Liu Tong Weiem, který se nám snažil ukázat, jak se dají určité technické problémy řešit. Stejně jsem si ale z celého studia odnesla hodně – některé věci z hodin jsem si našla v angličtině, některé mi kamarádi vysvětlili a sama jsem vypozorovala také dost. Je to jen otázka přístupu a výdrže.
V příštích dvou letech bych už asi neměla mít žádnou hodinu, takže budu chodit na pár magisterských tréninků, až se dozvím, kdy se budou konat a zbytek si plánovat sama. A snad i psát diplomku, až se mi nějaké to téma zjeví… Není tomu tak ale u všech oborů. Co jsem slyšela od spolužáků-cizinců, tak hodiny mají stále. Od wushu studentů se teď spíš čeká nějaký výzkum, vlastní trénink a hlavně sbírání zkušeností tím, že budou učit někde venku, asistovat učitelům, účastnit se soutěží a zkoušek, připravovat různé projekty a podobně.

Sobotní trénink


V sobotu jsem trénovala od 11. hodiny – ještě s jedním malým Číňánkem. V tělocvičně byl stále ještě profi tým a jejich trenérka, která už aspoň nevypadá tak přísně. V praxi to celé znamenalo, že Cai se na mě při příchodu ani nepodíval a během základních pohybů nám tak dvakrát řekl, že se máme uvolnit. Nebylo to přesně to, co bych si od cvičení s trenérem představovala, ale už jsem se poučila. Pokud si už člověk nějakého učitele/trenéra/Mistra vybere (je třeba vybírat velice pečlivě), musí mu důvěřovat na 100 %, respektovat ho a chovat se k němu vždy s úctou. A je jedno, že je to váš kamarád, přítel/přítelkyně, rodina nebo něco podobného. To je i jedna z obtíží při trénincích svých kamarádů/známých – kamarád jen málokdy bere člověka, který ho něco učí, jako učitele – v tom případě je předat mu něco hodně obtížné. To jsem ale odbočila. Prostě jsem trénovala jako normálně a Cai za námi po chvíli přišel, aby předestřel, jak bude vypadat trénink. Je trochu problém, když dva lidé na koberci cvičí něco jiného – jeden sestavu, jeden skoky… Ale jako vždy jde jen o zvládnutí svého ega, mít pevnou vůli a cvičit, i když se zrovna nikdo nedívá a také na trenérově schopnosti organizace. Naučila jsem se tady, že všechno jde. Nějak. Překvapivě moje tengkong feijiao se zlepšilo – to vypovídá o tom, že můj hlavní problém byl opravdu v nedostatku uvolnění a ve špatném načasování. Kromě xuan zi byly všechny skoky samozřejmě špatné (i když ne tolik, kolik jsem čekala), protože mi zeslábly nohy. Opět jsem cvičila první a druhou část svého meče. Došlo na pár úprav. Nějak po té době tady nedokážu říct, kdy jsem unavená – samozřejmě s výjimkou toho, když si nedokážu dřepnout, protože svalí bolí až moc. Protože na trénincích nikdy nejedeme dvě hodiny v kuse, vždycky je tam pár sekund/minut času na odpočinek, tak se to dá dobře zvládat i po náročném týdnu. Největší problém je s dechem. Stačí zacvičit trochu delší část a už nemůžu mluvit. Ale to je jenom otázka času, už teď vidím mírné zlepšení. Nejdůležitější ale je, že mě to všechno zase strašně baví.
V neděli ráno jsem se byla podívat, jak Cai trénuje tři malé děti, které se připravují na soutěž. Dvě holčičky a kluk, Číňané. Viděla jsem je cvičit před létem, tak jsem mohla porovnat zlepšení. A bylo obrovské. Jedna ze slečen bývala strašně slabá a mdlá. Teď najednou je plná síly a energie, skáče z nich všech nejlépe, XFJ 360° do provazu jí nedělá problém. Sice je stále ještě bez výraznější „chuti“, ale trenér ji dnes chválil s tím, že pokud kopí na soutěži zacvičí stejně jako teď, tak má první místo v kapse. Druhá slečna cvičila meč a moc jí to slušelo. Nejsprávnější ale byl ten malý chlapeček s bříškem. Jestli je něco roztomilé, tak je to přesně on. A bylo vidět, že cvičí opravdu s radostí, moc se snažili. Když se jim něco nepovedlo, nebyli vystresovaní, ale spíš se smáli sami sobě. Trénink pěkně odsýpal a na konci byli všichni pěkně unavení. Cvičili tři dny za sebou. Uvidím, jestli bude ta jejich soutěž v dobrý den a ne moc daleko, možná se na ně půjdu podívat.
Na příští týden už mám naplánované klasické posilování – břicho/záda, nohy/ruce, a běhání.

První taiji týden


Začátky jsou vždycky těžké. A já byla po létě doma opět na začátku. V určitém slova smyslu. Hlavně tedy co se týče kondice. Mám navíc problémy se spaním a stravou, takže na tom fyzicky nejsem moc dobře, i když samozřejmě neumírám ani nejsem nemocná – z hlediska tréninku, jinak je mi fajn.
Taiji začínalo v úterý a končilo v pátek, protože učitel Xie Ya Lei v neděli letí do Německa, jako již několikrát. Na první hodině nám opět trochu popovídal o sobě (pro nově příchozí připomněl, že je šestinásobným mistrem Číny, tedy světa :-) ), načrtl rozvržení tréninků, jejich cíle a kladl nám na srdce, že taiji, to není jen trénink v tělocvičně. Jde o celkovou kultivaci sebe sama (čtení knih, sledování wushu videí, studium, spánek, jídlo, péče o zdraví atd.).
Neměla jsem tento týden sílu vstávat dřít jak v pozdním dopoledni, takže modernu jsem brala jen informačně. I když v pondělí jsem si udělala skvělý trénink přesně podle plánu a měla jsem z toho radost. Jinak jsem si šla občas zašmrdlat mečem, trochu zaposilovat a bylo to. Soustředila jsem se víc na taiji, abych se do toho dostala co nejrychleji. V pondělí, úterý a ve čtvrtek trénujeme večer (18:00 – 20:30). Ve středu a v pátek cvičíme normálně od 14:30 oficiálně do 17:00, ale stane se, že tam jsme až do 18. hodiny… ufff….
Než se učitel vrátí z Německa, máme opakovat. To zahrnuje i dvě sestavy, které nás učitel co jsem tady neučil. A samozřejmě qigongy. Na začátku si vždycky projedeme 2x sestavu 24 pohybů. Tu jsem si nikdy nestihla zapamatovat. Ač je nejjednodušší a nejkratší z těch, které jsem se tady učila, tak se mi to prostě nepovedlo, protože jsem se současně s tím musela učit ještě hromadu jiných věcí. Další „neznámá“ sestava je yangová 42 (nová). Já umím jen 40 (stará). Kdo ty sestavy neumí, tak strašně řeší, že to neumí a musí se to rychle naučit, než se učitel vrátí. A já říkám… no, to sem psát nemůžu, ale něco v tom smyslu, že na to házim bobek. Moje teorie o tom, že nejdůležitější je umět pohyby, mě ještě nezklamala (ani v jednom z wushu stylů, kterými jsem zatím prošla). Takhle jsem schopná v pohodě zacvičit celou 24ku – s pár naťuknutími od spolužáků to zacvičím sama, protože ty pohyby a jejich kombinace znám. To samé je se 42kou s tím rozdílem, že je tam pár pohybů, které jsem do té doby ještě necvičila = neumím je. Takže se tím nestresuju, to přijde. Učitel nám opět připomněl, že bychom měli umět sestavy všech stylů. To je pro mě dost hrozba, protože i když nezastírám, že wu styl je pěkný, tak jsem se vůči němu nějak zablokovala a prostě se ho učit nechci, ty pohyby jsou pro mě dost nepřirozené. Navíc je tady o to víc důležitější flexibilita kotníků, kterou nemám, takže je to vždycky porod. Mám ale ještě čas na to, abych to zlomila. Wu () styl, to je jiná, ten mě baví a sestavu nemám problém si pamatovat. Většinou se teď trénuje 56ka – ta je u mladších studentů nejoblíbenější, z nejrůznějších důvodů. Většina mladých před vstupem na univerzitu necvičila taiji, ale modernu nebo něco podobného, soutěžní chen 56 je tedy trochu kompromis mezi hardcore taiji a tím, co dělali předtím. Jedna kamarádka mi řekla, že ji má nejraději, protože jsou ty pohyby hodně čisté, od ostatních sestav se dost odlišují, dobře se tedy pamatuje.
Já jsem tento týden pojala taiji trénink jako procvičovací. Za začátku (nebo když už jsem moc unavená) opakuji systematicky všechny sestavy, které jsem se do teď naučila. V hlavní části se věnuji dvěma věcem – když nemám unavený den, tak jedu 56ku, když mě bolí nohy, tak yi lu. 56ku teď beru jako dobrou pro fyzickou kondici a větší „otevřenost“ pohybů. Yi lu, jak říkal učitel, cvičí hlavně gongfu. Obě sestavy mi přinášejí naprosto odlišné pocity. 56ka trochu podobné jako když cvičím modernu – fyzické vypětí, radost, nadšení… ale nic extrémního. Po docvičení se netlemím jako tele (což se mi někdy u moderny stává :-D), ale cítím se příjemně uvolněná. Lao jia, to je něco úplně jiného, vnitřního, osobního, lépe v ní cítím napětí a uvolnění. Dobře se mi cvičí ve dnech, kdy nemám moc mluvnou náladu, kdy se orientuji spíš sama k sobě dovnitř. Tak snad se mi to povedlo aspoň trošku vysvětlit. Jak vnímám Wu () sestavu zatím popsat neumím. Na závěr tréninku máme ještě za úkol cvičit qigongy.
Kromě velkého počtu studentů a relativně nových tváří, je tu další novinka. Vecpal se k nám na trénink i můj přítel. Stálo ho to ale hodně tanečků. I když vím, že studenti učitele Xie vnímají jako Mistra, stejně mě překvapilo, když jsem zjistila, jak se ho všichni neskutečně bojí. To já se bojím tedy jiných učitelů… To bude asi tím, že jsem cizinka. Takže tedy, Ya Qiang s ním o cvičení několikrát mluvil, nosil mu dárky (tady se to nebere jako úplatek ale jako normální součást udržování dobrých vztahů za účelem pozdějšího vyjednávání). Učitel ho stále odmítal s tím, že je tam moc lidí. Mimo jiné se ho také ptal, proč chce taiji cvičit a jestli má pevnou vůli. Naposledy mu řekl, že si o tom promluví znovu, až se vrátí ze zahraničí. Jako neznalá cizinka bych po prvním odmítnutí již nenaléhala s přesvědčením, že bych tím učitele nepříjemně obtěžovala. Opak je pravdou. To je jako třeba ve filmu Americký Shaolin, kdy nějakou dobu musel čekat před branou kláštera – v dešti, větru, bez hnutí… a až poté byl vpuštěn. Byla by sranda vidět lidi dychtící cvičit s učitelem dřepět před wushu katedrou… :-) Ještě že tady nesněží… :-) Ya Qiang stejně na trénink dorazil s tím, že pokud nezačne teď, bude potom mít problém, protože se budou učit nové věci a on nebude zvládat ani ty staré. Učitel ho nechal cvičit v tělocvičně s ostatními, nepromluvil na něj, ani se na něj nepodíval. Při aplikacích jsme se měli rozdělit do dvojic. Bylo mi nepříjemné, že nás ostatní tak nějak dali k sobě, protože vědí, že spolu chodíme. Po pár pohybech jsme se různě proházeli, nemám zájem o to, aby náš vztah probíhal v tělocvičně. V tělocvičně se trénuje – alespoň během tréninků O:-). Nechci dělat stejné chyby několikrát. Pro chudáka Ya Qianga nebylo mé odmítnutí zrovna příjemné, ale pokud necvičí taiji pro taiji, tak tam nemá co dělat. To jsem mu řekla hned, když přišel s tím, že bychom tak spolu mohli být víc. Učitel má antény a smiloval se nad ním. Pozval si ho k sobě, aby na něm ukázal několik technik. Tím mu beze slov dal najevo, že je přijatý. Bylo vidět, jak se Ya Qiangovi ulevilo, svěřil se mi totiž, že se ještě nikdy nikoho nebál tak, jako učitele Xie. Byl z něho nervózní skoro celý týden. Jeden den dlouho stál před tělocvičnou a rozhodoval se, jestli půjde dovnitř nebo ne. A potkal se tam s přítelem You You, také sandista. Shodli se na tom, že by chtěli jít dovnitř, ale mají z učitele strach, takže raději počkají venku .-D. No a já měla radost, když mi začal vyprávět o tom, jak vnímal taiji cvičení – naposledy taiji cvičil před 4 lety a nebavilo ho to. Tentokrát ho to naprosto nadchlo, stejně tak i přátelská atmosféra, která v tělocvičně panuje. Druhý den jsme si dali sraz dříve a učila jsem ho 56ku. Chválil mě, že učím moc dobře. Jako student ale moc dobrý není, to vím už z hodin qigongu, na které chodil s námi. Patří k lidem, kteří si myslí, že toho hodně vědí a umí. Rovnou jsem mu řekla, ať teď zapomene na nějaký svůj styl a na to, že si myslí, že taiji trochu umí. Nejdříve se musí naučit správně cvičit pohyby v jejich surové podobě, potom začít imitovat učitele a naše spolužáky. A až potom přijde čas pro jeho vlastní verze. Jinak to nejde. Jak jedno moudro říká, do plné sklenice se již nic nevejde. Má ale trpělivost se mnou cvičit qinnu, navíc je to kluk a má sílu, tak mám šanci se konečně něco fakt naučit. Myslím, že jeho přítomnost je příjemným osvěžením.
Ve čtvrtek jsem už pociťovala velkou únavu. Pravé rameno mi ztěžklo po tréninku s mečem, nohy a zadek po taiji. V pátek už jsem moc nízké postoje nezvládla a dnes jsem měla v obchodě problém jít do dřepu, když jsem si chtěla prostudovat šampon na vlasy. Musela jsem se přidržet regálu, abych si mohla dřepnout, vzít si ho a zase pomalu vstát. Nejhorší je, když mi něco upadne na ulici a nemám se při shýbání čeho držet :-D.
太极好!

čtvrtek 13. září 2012

Sobota



Víkend se mi moc líbil. V sobotu po snídani jsme zašli s Ya Qiangem na místní trh s kde čím (rybičky, želvy, kytky, kameny, cvrčci, nábytek…) a koupila jsem si tam novou květinku do pokoje, že prý si můj kaktus nechá v práci. Jen jestli to není zástěrka, aby nemusel přiznat, že mu chcípnul i ten… Potom jsem šla ještě spát a před jednou jsem se dopravila do tělocvičny, která je zase „nová“, to znamená stejná jako na začátku, když jsem sem přišla. Jsou to tady kolem samá škatulata hejhejte se. Abych řekla pravdu to uspořádání předtím vy vyhovovalo, protože koberce byly přepažené zdí, takže jsem si mohla v klidu cvičit, i když vedle probíhala hodina, a nebyla jsem rušena. Teď na mě během cvičení budou zírat. No, nevadí, už s tím takový problém nemám. Navíc budu chodit v čase, kdy tam moc hodin neprobíhá.
Cai dorazil akorát, přivítali jsme se, při protahování probrali, co je nového a hlavně jeho pobyt na Ukrajině. Chlubil se šesti ruskými slovy, nejvíc je prý bavilo „sbohem“, protože jim to zní podobně jako čínský výraz „š***l jsem tvou mámu“. Samozřejmě se chlubil, jak je úžasný, a že mu to řekl i trenér Yang. Celkově je teď atmosféra v týmu dost jiná, uvolněnější a přátelštější – dokonce i ta zapšklá trenérka se usmívala. Mimochodem, její manžel je nejhezčí Číňan, jakého jsem kdy viděla, konkuruje i cizincům. Měří tak 1,9 metru, široká ramena, svalnatý, obrovské kulaté oči, pracuje jako policajt. Byl na jednom mém tréninku a další den jsem ho viděla v posilovně. A pak že něco takového v Číně neexistuje…
Protahování šlo ztuha, i když provaz teď už udělám naštěstí vždycky. Kopy ale jdou vždy uvolněně, jedno jak moc bolí protahování předtím. Ten den jsem byla celkem unavená, navíc jsem se přes léto dost flákala, tak se to v sobotu pojalo přípravně. Zase se ukázalo, jak záleží i na povrchu, protože jak mi venku na hřišti šly dobře podmety, tady jsem musela zase dávat pozor na správnou techniku, protože jinak bych nedotočila ani 360°. Skoky samozřejmě moc nešly, ale motýlka mi pochválil, že mi moc sluší. Dál jsem cvičila meč. Jela část první části – 3x za sebou v 5 kolech. V první sérii mi vysvětlil detaily, opravil chyby. V další jsme ty pohyby trochu vytunili, aby to mělo větší šťávu, a pak už jsem to jenom pilovala. Cai je teď zase hodně do vlastního tréninku, že prý půjde na Olympiádu, až tam dají wushu :-). Během mé pauzy mi ukazoval nové pohyby, které si vymyslel. Cvičí stále skvěle, ale má ztuhlá ramena, což je bohužel hodně vidět. Na to mu ale stačí měsíc, kdežto já na tom pracuji již druhým rokem. Druhá část mi moc neseděla, tak jsme ji opět změnili. Má na sestavy opravdu cit, většina pohybů mi tam zůstala, jen se přehodilo trochu pořadí, návaznost a hlavně směry. Najednou to šlo hezky plynule. Když už jsem si to konečně zapamatovala, dostala jsem za úkol posilovat. Břicho jsem posilovat nemohla, tak jsme dali kotníky/lýtka a zápěstí. Tímhle posilování začíná každý začátečník nebo člověk po pauze. Je to dost nenáročné, ale i tak užitečné. Protáhla jsem se, uvolnila svaly a šli jsme.
Pochválil mě, že jsem zase zaznamenala pokrok. Samozřejmě že se mi zhoršila výdrž a ubyla síla, ale dokáži prý lépe ovládat svaly. Už zase o něco víc poslouchají. Co mi opraví, to do pohybu dokážu rychle zabudovat, a víc do pohybu vidím. Všimla jsem si, že se wushu učím stejně jako jsem hrála na flétnu. Lépe než teoretický výklad na mě fungovalo, když mi učitel tu skladbu přehrál. Jednou mi to stačilo a hned jsem to měla v uchu. Cai mi určitou část zacvičí a většinou mi to je hned jasné. Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem se bála, že po létě to bude jenom jedna katastrofa za druhou. Původně jsem se teď už chtěla věnovat hlavně taiji a tohle cvičit jen občas, ale byla by to škoda. Ne proto, že bych v tom byla strašně dobrá, ale protože už to začínám vnímat, ušla jsem kus cesty. Přednesla jsem trenérovi, jak bych tréninky teď viděla já. Nesouhlasil ani s jedním bodem a dostala jsem přednášku. Viděla jsem, že mě trénuje za stejným cílem, který chci já, takže jsem to nechala celé na něm. Nejraději si všechno vymýšlím a zařizuji sama, o to je příjemnější, když se člověk o něco nemusí starat, může se o někoho opřít, někomu věřit.
V průběhu týdne budu dopoledne pilovat to, co jsem cvičila o víkendu, k tomu mírné posilování nejdůležitějších partií (břicho, záda, kotníky, zápěstí, stehna, hamstringy), abych se dala do pořádku. Odpoledne taiji a qigong. Sem tam běh. Už se nemůžu dočkat!!!