Přátelské wushu

Kamarád, se kterým jsem cvičila ve svých začátcích, a který mi jednu dobu hodně pomáhal (například jsme zvládli vyhození meče, kotrmelec a chycení bez zranění :-)), pořádá přátelské cvičební soustředění, na kterém se vystřídá více trenérů/učitelů, aby jeho svěřenci vyzkoušeli i jiné přístupy. Jsem moc ráda, že to s nimi také mohu zkusit, je to dobrá zkušenost.

Jsou studenti, kteří cvičí i tři roky, ale stále mají velké chyby v základech a koordinace pohybů jim dělá velké problémy. Tahle parta cvičí rok a zvládá to velice dobře. Samozřejmě necvičí bez chyby a mají před sebou ještě velký kus práce (tak jako každý z nás), ale jsou úžasní. Během roku dávají důraz na základní pohyby a celkově práci s tělem, nyní procvičují sestavy – vějíře, šavle, tyče, pěsti… Je tedy vidět, že se dají cvičit základy dokola a zlepšovat schopnosti i tak, že to lidi baví a u cvičení vydrží. Všichni jsou přibližně ve stejném věku a vládne tam skvělá a přátelská atmosféra. Říkala jsem jim, že jsem ještě nikdy nebyla ve cvičební skupině, kde by vládla taková pohoda bez pomlouvání se a podobných nešvarů. To mě na cvičení v ČR často odrazovalo a stresovalo. V Číně je to také, ale jako cizinka stojím mimo to všechno, i když to samozřejmě vidím a Jane mi o tom vypráví. Na těchto lidech je super, že se jim nikdo nesměje, když se jim něco nepovede nebo když u cvičení vypadají trochu směšně. Nikdo je nepomlouvá, když se snaží a chtějí být lepší a lepší.

Cvičí se na louce v lese, kde je velký klid a moc se mi tam líbilo. Problém není svažitost terénu (dobré pro cvičení rovnováhy :-) ), ale různé díry v zemi, ze kterých mám celkem strach, protože vím, jakou mám smůlu na kotníky (podvrtnutá 3x levá, 3x pravá noha). Základní pohyby jsem si dala trochu s nimi a zároveň sledovala, jak jim to jde (a že jim to opravdu šlo dobře!). Trenér všechno trpělivě vysvětloval, takže se všichni chytali a myslím, že nikdo neměl pocit „já jsem úplně blbej“. Když se rozdělili podle sestav, které cvičí (dva kluci na šavli, jeden na nanquan, další slečna na da hong quan a dvě s vějíři), sledovala jsem je a už jsem moc necvičila, protože oteklé kotníky už to moc nedovolovaly. Na můj vkus bylo cvičení až příliš volné a s velkými časovými prodlevami. Na druhou stranu necvičí špatně, zlepšují se, a hlavně je cvičení baví i po roce. Dva kluci by chtěli zkusit soutěžit, ostatní cvičí pro radost z pohybu. Na posilování se neklade skoro žádný důraz, což je v rozporu s čínským přístupem, kde pokud nejde o profi týmy, posilují jako prevenci zranění. Sama jsem se přesvědčila, že je to velmi důležité. Nezpevněné tělo se velice lehce zraní. Dobrá věc je, že trenér je osvícený a nepropaguje jednu cvičební metodu jako jedinou správnou.

Večer jsme měli i zajímavou debatu, kdy jsme pokládali otázky a snažili se je zodpovídat. Nic vědomostního, šlo hlavně o pocity a názory jednotlivých lidí, což je nejcennější. Můj příspěvek je naplánovaný na pátek, snad už budu mít nohy po muším kousnutí v pořádku. Vzhledem k terénu je akrobacie nevhodná a učit něco, co se neshoduje s tím, co cvičí teď, je sice zajímavé, ale ne zas tak přínosné. Měla jsem obrovské štěstí, krásnou příležitost učit se wushu v Číně a chci to předat dalším lidem, kteří tam jet prostě nemohou. Proto se zaměřím víc na detaily v pohybech, které již cvičí, trochu to okořenit, dát do toho víc výrazu, příchutě… Ve fázi, v jaké jsou, už to půjde dobře.

I když půjde o krátký „seminář“*, je to pro mě obrovská zkušenost a jsem za to moc vděčná. O to víc, že je to v tak super kolektivu, mezi přáteli. S jejich trenérem jsme trošku zavzpomínali a opravdu to občas vypadalo, jako kdyby tolik let od doby, kdy jsme spolu cvičili, neuběhlo.

Jsem nadšená. Odmyslíme-li soutěžní a bojovou stránku wushu (která v něm prostě je, i když někteří tvrdí opak), tohle je přesně to, proč si myslím, že by se wushu mělo dělat.

Děkuju 

České mouchy

V sobotu dopoledne do Plzně dorazili taijisti z Prahy a postupně se k nám připojilo i plzeňské jádro. Cvičili jsme v Borském parku, kde je teď naprosto úžasná travička, po které bych se fakt nebála cvičit bosa… ale nechci mít špinavé nohy O:-).

Nejdříve jsme se trochu protáhli, dali si základní pohyby, které jsme skombinovali s WC a s SUS :-). Poté jsme si dali Mistrův qigong, který jsem už hooodně dlouho necvičila, ale nevadilo to, protože je fakt jednoduchý. Už když jsem ho předtím cvičila s klukama, zase mi trochu víc došlo, jak je všechno variabilní – to je na wushu to krásné. Dá se to cvičit jako „čistá dejchárna“ pro nabírání energie, ale stejně tak střídat napětí a uvolnění a posílit si svaly a podobné věci. Následovalo cvičení sestav. Chen 56ku máme podobnou. Co jsem se vrátila do Čech, moc jsem necvičila, dát tedy celou sestavu najednou bylo na smrt. Proto mě příjemně překvapilo, že jsem ji dala dvakrát a šlo to celkem dobře. Necítím se už tak uvolněná jako začátkem léta v Číně, lenošení je prostě znát, ale nevadí. Yi lu máme už hodně jinou. Ve druhé části tréninku jsem učila qigong Yi Jin Jing, který mám moc ráda. Za celý ten den se to zvládli naučit a měla jsem z toho opravdu radost. Všechno je na fotkách (http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Taiji_sraz/), tak o tom už víc psát nebudu. Prostě to byl skvělý den.

Co bylo horší, že mě tam pokousaly nějaké mouchy, do krve. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud mi neotekly nohy. V neděli to ještě šlo, mazala jsem si to krémem, když bylo těžké to nedrbat. V pondělí jsem byla ve Šťáhlavech (o tom potom), a když jsem se v noci vracela domů, cestu z tramvaje jsem šla snad 20 minut. Šla jsem to jako tučňák, protože jsem měla kotníky pěkně oteklé, nemohla jsem je moc ohýbat a bolely mě. Mamka mi na to dala doma studené obklady (to je také jedna z výhod domova, že už nemusím zase dělat všechno sama) a šla jsem spát. V úterý ráno jsem měla jít na rehabilitace a k obvodní, ale jak jsem vstala, nemohla jsem skoro chodit, tak jsem to vzdala a pokračovala ve spaní. V té smůle mám obrovské štěstí, že pravá noha celkem drží, tudíž ji mám jako oporu a stojnou nohu. Kdyby na tom byly stejně obě nohy, byl by to velký problém. Sedím teď s nohami nahoře, což je hodně příjemné. Sluníčko mi na to nedělá dobře, v lékárně jsem dostala nějaké malinké prášky proti alergii, kterou prý mám, tak snad to bude brzy dobré. Nechci se moc dlouho plácat doma – potřebuji trochu zamakat, protože jsem se doma trochu zakulatila :-). Neznamená to ale, že nedělám vůbec nic. Ruce mám jako čajíček, tak dělám kliky na kolenou, posiluji břicho a trochu záda, a zkušela jsem qigong v sedě, to jde celkem dobře.

Jak špinavý je váš domov?

Mám strašně moc ráda veliký pracovní stůl s členitějším prostorem, kam se vejde hromada věcí, které mají přesně své místo. Takový mám doma v pokoji a je to opravdu ráj. Taky že jsem hned druhý den po příletu na něm měla hezky roztahané všechny potřebné věci (strouhátko, nůžky, lepidlo, sluchátka, CD, gumy, sešity, papíry na poznámky, sklenici s vodou, žvýkačky, svorky, rozečtené knihy, USBčka…). K tomu samozřejmě šuplíky (na VŠ jsem to měla rozdělené podle jazyků, kterým jsem se učila :-) a další volné poličky (na kalkulačku, nabíječku na baterky, desky…). Strašně mě totiž ničí, když věci nemají své místo, kam by patřily. A také, pokud je dávám vždy jinam, mám problém najít, co potřebuji. V obýváku a na WC mám časopisy z knihovny – přijde mi, že když je ve většině časopisů hodnotná přibližně každá 15. strana (a některé mají třeba jen 25 stránek :-) ), tak se to nevyplatí kupovat.

Nedávno jsem v TV sledovala pořad „Jak čistý je váš dům?“ a myslím, že by se měl spíš jmenovat „Jak špinavý je váš dům?“ Odpověď by dal každý díl stejnou: NEUVĚŘITELNĚ! Opravdu se mi nechce věřit, že je to pravda a někdo dokáže žít nejen v takovém bordelu, ale také v takové špíně. Reklamy i lékaři nás neustále informují o tom, kolik bakterií existuje a odkud na nás mohou útočit… Tak jak to, že tito lidé nejsou nemocní? Nebo ještě „zatím“ nejsou? :-/ Viděl někdo z vás aspoň jeden díl? Je to neskutečné, a to i pro mě, i když nejsem na uklízení moc velký puntičkář. Na koleji jsem uklízela víceméně jen já sama a zvládalo se to dobře. Spíš ujíždím na tom, aby byly věci na svém místě a hezky zarovnané :-).

Domácí pohoda

Sice co jsem psala předtím, je pravda, na druhou stranu si tady nemůžu stěžovat, cítím se tady fakt moc fajn a i hodně lidí mi říká, že teď vypadám daleko lépe než v Číně :-), i když jsem asi trochu kulatější :-D. Potřebuji mít stále co dělat a pak je to paráda.

Byla jsem se u Boleváku opalovat s Magdou, a to jsem nedělala už věky. Také že jsem se připekla, protože jsem se nenatřela rovnoměrně. Dokonce jsem si tam i zaplavala, i když se zdálo, že tu ledovou vodu prostě nepřekonám. S mamkou občas vyrazíme brouzdat po městě a na kávičku. Podívala jsem se i do zoo, hrála minigolf, na Slovensku na bowlingu prohrála skoro všechno. Postupně se vídám se všemi přáteli. V sobotu mi přijedou Pražáci na celý den, budeme cvičit, jíst a tak… :-) Na neděli plánujeme vyjet ráno na ryby, opalovat se tam, házet si létajícím talířem, jíst, číst, spát… prostě je to celé naprostá pohoda :-).

Když už nikam nejdu, tak studuji (tradice evropského myšlení, plyometrie, taiji, qigong…) a nebo si čtu. Teď jsem si půjčila útlou novelu od Vladimira Nabokovova (jeden z mých nejoblíbenějších autorů), jmenuje se Čaroděj. Příběh vznikl poté, co jím „poprvé chvějivě projelo“ (jak sám napsal) téma pozdější Lolity. Čte se to moc dobře, on sám je prostě kouzelník se slovy. V knihovně jsem narazila i na knihu od H. P. Lovecrafta: Spisy 1 Hrobka. V jednom díle mých oblíbených upírů od Američanky Anne Rice, se právě o tomhle spisovateli hodně mluví a jedna z jeho knih se dokonce součástí jedné z hlavních zápletek. Tak jsem na to zvědavá. Docela mě překvapilo, že se na překladu do češtiny podílelo hned deset lidí…

Horší je to s počasím, které se hodně střídá :-/

Kořeny

Doma s rodiči je strašná pohoda a sranda. Jinak je to ale takové zvláštní a neuspokojivé. Cítím se tady taková vykořeněná. Nemám tady školu, nemám práci, dva roky jsem nebyla členem žádného „klubu“. V Číně sice nemám tolik přátel, ale mám tam co dělat, mám tam tak nějak zázemí. Z tohoto úhlu pohledu se už dost těším zpátky. Když někdy říkám, že se tam necítím moc jako člověk, tady se necítím moc jako já. Pokoj a jiná místa jsou plné emocí, které jsem se v Číně naučila nemít, protože příliš zdržují a nebývají moc k užitku. Takže už se nestane, že by mě něco trápilo celý den. Za pět minut to pustím z hlavy a jedu si svoje. Také to ale není nejlepší přístup, protože si často připadám prázdná.

Setkávání s některými lidmi bylo dost náročné, protože to ve mně probouzí vzpomínky a ne vše mám uzavřené. Obě strany hrají, jak je všechno super a normální – a to je únavné a pokrytecké. Prostě se takovým setkáním vyhýbám, i když je mi z toho smutno, protože zrovna s nimi je mi hodně dobře.

Nedávno jsem si s kamarádkou povídala trochu o buddhismu a až v té chvíli jsem pochopila, že co mě předtím rozčilovalo a co jsem odmítala přijmout/zkusit, teď vlastně tak trochu dělám a už to neodsuzuji. A opravdu to přináší člověku klid. Jen mám trochu strach, abych příliš neztuhla a nebyla ještě studenější :-/.

"Pokud se ti nelíbí, kde jsi, změň to.







Nejsi strom."

Cvičení během zranění

Lidé si často stěžují, že nemohou cvičit, protože je bolí ruka, záda, tříslo, mají nataženou nohu a podobně. Amen pravím vám, amen, je to blbost.

Jsem toho živoucím důkazem, protože období, kdy nemám nic zraněného, nic mě nebolí, jsou dost krátká. Kdybych neměla trénovat, když mě něco bolí, tak cestu do tělocvičnu už asi ani nenajdu.

Teď nejsem zraněná, nechala jsem si vypálit bradavice na noze (slovy pět), nemůžu nazout botu a bez bot venku si to netroufnu, protože je to moc čerstvé. No tak jsem cvičila doma, při čem to nebolelo. Po zahřátí jsem se drobet protáhla a dala si pár základních toček s mečem. Střídala jsem ruce po 30 sekundách (během nich jsem se snažila cvičit naplno a přitom kontrolovat správnost pohybu) v pěti sériích. Pak jsem bez pauzy hned přešla na jinou techniku, kterou jsem cvičila stejně. Dala jsem si malou pauzu, při které jsem protáhla ruce, a dala jsem si to celé znovu. Potom jsem posilovala nohy, když odpočívaly, klikovala jsem, opět v pěti sériích. Takhle se dá zvládnout vydatné posilování v pohodě za půl hodiny. Potom jsem se věnovala protahování celého těla, které nedělám moc často. Na závěr 2x qigong (cca 25 minut). Dvě hodiny krásně uběhly, jsem příjemně unavená, udělala jsem, co se mi hodí na modernu i taiji, a to při chůzi kulhám, protože pravé chodidlo při došlapu ještě bolí. A jde to. A jde to i když není tělocvična a venku je zrovna nevlídno.

Abych řekla pravdu, tohle domácí cvičení mě vždycky strašně bavilo. Sama jsem si vždy vymýšlela různé cviky a kombinovala je s těmi, které jsem našla v knihách a na internetu. I na malém prostoru se dá dřít. Mistr říká, že stačí takový prostor, kam si lehne kráva :-). Dokonce i s mečem jsem se teď vešla do pokoje. S kopím, leda by bylo skládací :-). Myslím, že tohle hodně lidem u nás chybí – opravdová chuť cvičit (odmyslíme-li časově vytížené živitele rodiny).

Když mě bolel loket, pracovala jsem víc na přechodech z postoje do postoje a skocích. Když jsem si zvrtla kotník, posilovala jsem ruce a věnovala jsem se ručním technikách. V taiji jsem cvičila hodně pomalu ve vysokých postojích, snažila jsem se dobře dýchat a uvolnit. Když jsem měla nataženou pravou nohu, kopala jsem pár měsíců jen do pasu a o to víc se věnovala jiným technikám. Když jsem měla díru v ruce a nemohla cvičit se zbraněmi, skákala jsem a cvičila chang quan. Samozřejmě pokud bolí určité části těla, jde to hůř. Když jsem si zranila záda, dost to otřáslo mou vůlí, ale taiji se dalo cvičit v pohodě a v moderně jsem si také našla návod, jak cvičit, abych z toho nevypadla, zlepšovala se – s minimem bolesti. S tříslem, které bolelo pár měsíců a několik týdnů dost vydatně, byl opravdu problém. Taiji jen vysoko a pozor na přechody. Na moderně jsem nemohla skákat bailian a XFJ přes bolest, pubu nešlo… Mohla jsem se ale opět věnovat rukám a práci s pasem. Chodila jsem samozřejmě cvičit i nemocná. Rýma a kašel pro mě nebyly nemocí. Pokud jsem to chytla v začátku, cvičení mě vyléčilo, protože jsem se pěkně zapotila. Pokud to bylo již po propuknutí, musela jsem jeden dva dny odpočívat. Horší než tohle byly problémy se žaludkem, ale i to jsem zvládla. Když jsem v Plzni cvičila s Mistrem a přišla jsem s nohou v sádře, dostala jsem za úkol cvičit rovnováhu – holubička a podobně, techniky rukou. Mistr říkával: „Dokud můžeš chodit, můžeš i cvičit.“ A když člověk chodit nemůže, tak má ruce. Když dočasně „nemá nic“, tak přijde na řadu teoretický trénink a trénink v mysli, o kterém jsem také už psala.

Jak cvičit v časovém presu… o tom budu psát, až se do něj dostanu, ať je to co nejvěrohodnější :-).

Výsledky zkoušek

Už jsem našla výsledky zkoušek ze školy, bodování je v procentech:

-         čínština (93)

-         zdravotní qi-gong (87)

-         tradiční wushu (87)

-         životospráva v tradičních čínských sportech (92)

-         šíření wushu (v Číně a cizině) (80)

-         sanda (88)

-         moderní wushu (90)

-         historie čínského wushu (85)

-         vědecké metody v tradičních čínských sportech (80)

-         úvod do wushu kultury (87)

-         úvod do tradičních čínských sportů (91)

Některé názvy jsem přeložila tak nějak přibližně :-). Při praktických zkouškách jsem měla ten problém, že jsem byla vždy nervózní a v sestavách jsem měla občas vonko. Na druhou stranu při trénincích během roku mě všichni chválili. Teorie byla za eseje a dvě zkoušky v hodině, které jsme s Aurorou mohly psát anglicky. Když vezmu, že spousta spolužáků cvičí odmala, někteří patřili k juniorským profíkům, a stejně mám celkem vysoké hodnocení (kolikrát i vyšší než někteří spolužáci :-D), tak jsem spokojená. Uuufff… :-)

Rehabilitace

V pondělí mi začínají rehabilitace na záda. Sice jde o klasiku (elektroléčba, voda, cvičení), ale celkem se na to těším, protože záda dost cítím. Zjistila jsem, že mě kromě beder bolí stále to staré místo, kterým to všechno začalo. Každý den je posiluji, tak je také těžké říct, co je únava a co je „špatná bolest“ :-). Paní lékařka mi řekla, že pokud takhle budu pokračovat, tak do 5 let nebudu moct dělat nic. Moje první myšlenka byla: „Super, mám ještě 5 let, tak to musím pořádně zabrat!“ :-D. Na jednu stranu působím jako blázen, ale není to tak úplně pravda. Dokud mě záda nebolela, dávala jsem jim nešetrně na frak, což byla chyba, kterou jsem si poprvé uvědomila, když jsem teď koncem léta ležela v tělocvičně na koberci a nemohla jsem se chvíli hýbat (o tom jsem už psala). Celé mi to došlo, když jsem dřepovala „jen“ s 80 kg a musela si vzít pás, aby to záda vydržela, přitom nohy mě skoro nebolely. Od té doby se nějakým velkým záklonům spíš vyhýbám, záda každý den protahuji a snažím se je i každý den lehce posilovat. Bolí stále, ale tak nějak cítím zlepšení. Navíc, když je fakt potřeba (pohyby s kopím), tak záda fungují a nic mě neomezuje. Když vidím, jak rehabilitace časově omezují (začínám v 8:30 a končím kolem desáté dopoledne), rozhodla jsem se znovu začít každý den cvičit qigongy. Dnes jsem si dala jednou Yi Jin Jing a jednou Ba Duan Jin a hned se mi záda uvolnila. Nejlépe mi na to funguje ten první qigong a nějak mi prostě nejvíc sedí. Ostatní cvičím, abych je nezapomněla. Dnes jsem u Osmi kusů brokátu ale zjistila, že je opravdu hodně jednoduchý, přijde mi snadno zapamatovatelný a dobře to odsýpá. To mi nikdy ve škole nepřišlo. Na zkoušku z qigongu jsem si vybrala Pět zvířat a Yi Jin Jing, protože Ba Duan Jin jsem nesnášela. A stačilo jedno cvičení, a vidím to úplně jinak. No a na rehabilitace si budu nosit knihu, tak je to jedno – mám ji číst doma nebo tam… :-)

Mám dojem

Nechci znít příliš negativně, ale za těch pár týdnů, co jsem zpět, jsem nabyla dojmu, že je to nějak horší, než to bývalo. Samozřejmě to není žádná katastrofa a i nynější stav má svá pozitiva. Některých bych se ale klidně vzdala (fastfoody, mobilní telefony atd.), kdyby to vrátilo zpět některé „staré dobré“ (filmy s dobrým příběhem, zábavný humor a ne stupidní pokusy o něj založené na sexu, zesměšňování apod., zvonové kalhoty…).

Když to porovnávám s dobou, kdy jsem byla menší, přijde mi, že jsou lidé smutnější, nervóznější, ženou se za jistotami, které jsou stále nejistější… samozřejmě že jsou i otevřenější (nebo smířenější?) atd. Ale jako u všeho – jak kdo.

Asi jako většina jsem za spoustu věcí strašně ráda, za spoustu nerada. Celkově mám teď však dojem, že je to „horší“ a „smutnější“. Nezdá se mi, že by se lidstvo posouvalo kupředu ke světlým zítřkům. Ty se nám podle mého vzdalují mílovými kroky. Když slyším vyprávět své rodiče a jejich sourozence, jak si „tenkrát“ užívali, čím se bavili, co nosili, jak uvažovali o vztazích mezi lidmi… tak si říkám, že bychom to měli udělat jako v módě – také se vrátit k tomu, co se tenkrát nosilo, a vzít si z toho to nejlepší. Můj přítel si dělá legraci, že se teď celý svět obléká podle evropských babiček. Myslím, že je v hodně věcech škoda, že se jen obléká. I když aby mě někdo zase nutil dojídat čočku… :-)

"Jak jsme zvládli zůstat spolu 65 let?"

"Narodili jsme se v době, kdy když se něco rozbilo, snažili jsme se to opravit, ne vyhodit."

Rozdílný přístup ke cvičení

Jsem moc ráda, že se mi ozývá tolik lidí, dokonce i takoví, které neznám. Už teď je mi jasné, že se asi nestačím sejít se všemi, ale snažím se. Je to skvělá věc, moc ráda povídám s lidmi, naslouchám jim. A nová zkušenost pro mě je, že i oni chtějí naslouchat mně. Už přešla ta první vlna nadšení „Ty jsi byla v Číně, to musíš všechno umět a vědět“ a je to hodně přátelské.

Ještě jsem se nesešla se všemi, necvičila jsem se všemi, se kterými jsem chtěla, takže počítám, že se tenhle můj pocit brzy změní. Přijde mi, že cvičení je pro většinu lidí opravdu jen společenskou událostí, při které zacvičí jednou sestavu, půl hodiny sedí/leží a klábosí. V tom případě by se kurzy měly rozlišovat ne jen podle věku a zdatnosti, ale také kvůli důvodům, proč lidé cvičí. Mám zkušenost, že se dá cvičit tvrdě, ale zároveň se společensky vyžít. Bývalý přítel chodil na ZČU do jednoho klubu, kde pořádali nejenom sportovní výlety, ale měli i tréninky, na kterých hráli florbal a podobně. Do toho i posilovali, protahovali se. Všichni se potili, dřeli a byli unavení. Do toho tam ale vládla super atmosféra a hodně jsme se nasmáli. Wushu svádí k tomu, aby se lidé uzavírali do sebe a soustředili jen na sebe. Co jsem ale viděla tréninky v ČR, tak jde hodně o skupinovou záležitost – hry, společné nácviky, sparing atd. Možná, že i to ale lidi svádí k tomu, aby se uvolnili až moc. Wushu se prostě musí odcvičit, to za nás nikdo neudělá. Teoretické studium dělá hodně, ale samo o sobě nestačí. V Číně na univerzitě, pokud nejde o školní hodiny, ale opravdu o tréninky, si všichni jedou na sebe. Na jednu stranu si dovedou pomoct, navzájem se doučují a vysvětlují si, ale na druhou si drží disciplínu. A přitom se stále dokáží učit jeden od druhého. To u nás hodně chybí, jsem tedy ráda, že mám možnost to všechno vidět hned z několika úhlů. Trenér ne jen že musí umět naučit pohyby, ale měl by také ukázat cvičenci, jak ke cvičení a k wushu samotnému přistupovat. Člověk si pak čase najde svou vlastní cestu – ale bez rozličných příkladů to nejde.

Bratranec mi ukázal základy filipínského kali a trochu jsme to spolu cvičili. Pochválil mě, že mi to šlo. Není to nic složitého, hlavně se mi na tom líbí, že to trénuje hodně mozek. Některé techniky mi přišly přehnaně krkolomné a některé přehmaty nebezpečné v tom, že protivník může lehce vyklouznout. Na druhou stranu pokud to někdo opravdu umí, trefí se, je rychlý atd, tak věřím, že se to dá velice dobře aplikovat. Už se těším, co kde zkusím příště :-).

V Borském parku jsem viděla dvě skupiny cvičit taiji. Jedno byl taoistický qigong – www.taoist.cz a to druhé nevím, trénovali sestavu 24. Lidí tam měli celkem dost, a to v různém věku. Pán vypadal, že o tom opravdu něco ví. Ale stejně tak jako paní měl ramena hodně nahoře a do všeho se příliš vytahoval, že měl horní polovinu těla v přímce se zadní napnutou nohou (v gong bu). Tak jsme cvičili sestavu wu stylu, ne chen ani ne yang.

Dobře se mi cvičí s plzeňskými taijisty, je to jako jedna velká rodina :-). No a doufám, že se koncem měsíce sejdeme i s Pražáky! :-)

Jak je doma?

Domů jsem si přivezla pár bradavic. Na rukou mi je doktor hned vypálil, na nohu jsem dostala nějaké mazání – že je to bezbolestné. Ale také zdlouhavé a navíc mě to v uzavřených botách bolí. Tedy nejen že se špatně cvičí, ale i při delší chůzi mě to omezuje. Tak jsem tam dnes zašla. Během vypalování se mě doktor ptal na Čínu. Jak to bolelo, tak jsem mu povyprávěla i o Ježíši Kristovi :-). Malíček mám ošetřený z obou stran, takže s nim nemůžu hýbat, puchýře se mi udělaly jen hodně malé. Tak to vypadá, že zítra už budu opět fit a bez výmluv, že nemůžu cvičit, protože mě to bolí :-D.

Dva roky v Číně jsem nečetla žádnou „normální“ knihu. Tím myslím beletrii, poezii atd. Vše se týkalo jen wushu, čínské filosofie a Číny samotné. Takže hned první knihu, kterou jsem si půjčila z knihovny, jsem zhltla za dva dny. Do toho jsem četla ještě jinou – právě o Ježíši Kristovi, který byl podle autora v Indii a na kříži nezemřel :-), a tu jsem dočetla dnes. Nahlédla jsem do ní, protože se tam trochu porovnává křesťanství s buddhismem. Dál jsem si půjčila nějaké knihy o cvičení a „Výchova a tradice evropského myšlení“, na tu se chystám teď. Strašně si to užívám – hlavně ty „normální“ knihy :-).

Čínštinu se učím, ale ne moc. Úroveň si udržuji tím, že si povídám s přítelem a telefonujeme si přes internet. S ním mě dělí 6 hodin, s Dannym (USA) také šest hodin – aspoň se to dobře pamatuje.

Aurora se v Šanghaji zúčastnila soutěže a vyhrála, hned mi to psala a mám z toho ohromnou radost, dodalo jí to víc na pohodě a sebevědomí. Připravuje se na soutěž v Mongolsku a pak má dvě v Americe. Ital Ale získal v Šanghaji hned tři medaile v taiji. Působí to dobře i na moje cvičení, odhání to tu hroznou lenost. Spíš je zdejší počasí zase nezvyk. Větší, než když jsem byla v Číně. Nějak si nepamatuji, že bych kromě pocení se v Šanghaji měla nějaké problémy – když jsem byla poprvé v Číně, to bylo jiné. V ČR se mi ale při cvičení špatně dýchá a nic nevydržím. To se umocnilo ještě tím, že jsem si dala víc jak dva týdny pauzu, takže stehna při taiji dost bolí. Včera jsem byla cvičit – nic náročného, ale udělala jsem, co jsem chtěla, ba co víc, byla jsem se sebou spokojená. A to se nestává často. Chce to jenom vydržet. Dnes odpočívám kvůli noze, posiluji a protahuji se. A už se těším, až budu moct pokračovat, snad jen aby mi přálo počasí, protože cvičím jen venku.

16.7. mi vyšel další článek v magazínu Fighters, tentokrát o sandě. Výtisků mám tentokrát několik, protože dva musím odvést do Číny pro YouYou a trenéra. Z tohoto článku mám obzvlášť radost. Sice není úžasně fundovaný, ale trenér byl hodně sdílný a líbilo se mu, že se cizinci o to, co miluje, tolik zajímají. Teď připravuji dva články o moderním wushu do dalšího čísla, což je o dost obtížnější. Horší ale bude psát o taiji, které plánuji potom. Sama se díky tomu i hodně dozvím, proto mě to baví.

Cvičení v ČR

Hned druhý den po příletu jsem šla večer před barák trochu si zacvičit. Dala jsem si základní pohyby a pak taiji. Byla jsem ale dost unavená, protože jsem vlastně měla deficit jedné noci. Další den jsme jeli na výlet a v pátek jsem šla cvičit s Petrem. Únavu jsem také cítila, tak jsem to moc nepřeháněla a v sobotu se pořádně vyspala. Pak už to šlo dobře. Pár rozdílů tu samozřejmě je. Místo na cvičení mám skvělé – tráva, asfalt, hřiště, měkká běžecká dráha (výborná na skoky, ze kterých mě takhle nic nebolí), takže si nemůžu stěžovat. Horší je to jen v tom, že tu není žádný stín, takže to jsou 2 hodiny na sluníčku. A to mě vždycky dost vyždíme. Další rozdíl je v tom, že jsem nezvládla cvičit takový objem jako v Číně. Po pár pohybech jsem byla hned unavená. Ale zlepšuje se to, tak teď se snažím jenom přesvědčit, abych nebyla líná a plnila své plány. Samozřejmě že když jsem na začátku chodila cvičit s ostatními, tak se hodně kecalo a necvičilo tolik. Na Slovensku chodím cvičit obden, ale také žádný stín. A beru to spíš jen, abych z toho nevypadla úplně. Nějaké prázdniny přeci také musím mít, ne :-). Po Slovensku už chci cvičit víc. Samozřejmě že si ale udělám čas na výlety a pokec s vámi. Pokud nejde o celodenní výlet, vychází to hezky. Jdu cvičit buď dopoledne nebo večer a zbytek času s rodiči někde trajdáme.

Když to teď srovnám s Čínou, tak je to jako kdybych teď necvičila vůbec. Trochu jsem ztuhla, zhoršila se mi kondice, ztěžkla jsem… ale nevadí. Překvapená jsem byla například v tom, že mě nebolí nohy, takže při protahování je to velká změna a při skocích si připadám strašně lehká. A je fajn zase po dlouhé době cvičit venku (když to zrovna nepraží). A je fajn zase cvičit s lidmi, které to baví, cvičit chtějí a nevymlouvají se.

Byla jsem na squashi a zase prohrála všechny sety. Cítím ale v kostech, že letos, než odjedu zpátky do Číny, jeden set vyhraju :-). S bráchou jsem byla v takové menší posilovně na Doubravce, bylo to tam moc fajn a dobře se s ním cvičilo.

Těším se, že se sejdu s pár lidmi, kteří cvičí jiné bojová umění/sporty, nebo cvičí wushu v jiných školách a popovídáme. Stejně tak s pár lidmi o čínštině. S taijisty budeme cvičit qi gong, který jsem se ve škole naučila, pak mám domluveno pár lidí na tréninky…

Takže teď prostě mám prázdninový režim a baví mě to :-).

Doma je doma :-)

Přijela jsem domů strávit letní prázdniny, po dvou letech vlastně. Rodiče mi udělali doma Vánoce, které jsem s nimi již dvakrát neslavila. To mě hodně překvapili. Opravdu se vším všudy – veliký vánoční stromeček s dárky pod ním, cukroví, kapřík… :-)

Na začátku jsem odpočívala, obíhávala doktory (mám zase o něco nižší tlak, než mi naměřili minule, zuby mám stále v pořádku, ještě zajdu na oční, na neurologii jsem již byla a poslali mě na rehabilitace se zády…) a hlavně byla doma. Potom už jsem se sešla s prvními přáteli, které jsem doma nechala a začala chodit cvičit – někdy sama, někdy s klukama. A je to moc fajn.

Počasí je samozřejmě teplé – pokud neprší (v Šanghaji je i během deště teplo, v ČR se dost ochladí, i když domorodcům to tak nepřijde :-) ), ale ne tak vlhké, takže to je sice nepříjemné horko, ale zase se nepotím tolik jako v Číně.

Když tady chodíme po ulicích, přijde mi to, jako kdyby tady vypukl hladomor, protože na ulicích nikde nikdo – v porovnání s tím, v čem jsem byla v poslední době :-).

Super je, že nemusím prát a plánovat si oblečení, aby mi nic nescházelo. Občas si ale něco přeperu v ruce. Další skvělá věc je, že lednice je věčně plná, nehladovím, takže se ani nepřejídám a žaludek se mi zlepšil. Rodiče se o mě krásně starají a je nám moc fajn :-).

Byli jsme se podívat po Praze, zašla jsem do Wushucentra, pochodili jsme Plzeň… nic moc se nezměnilo a je to pro mě jako opravdová dovolená :-). Teď jsme na týden na Slovensku u babi s dědou, mám tu i hodně tet a strejdů, bratranců… a strašně moc dobrého jídla, tak jsem si tady dovolila trochu přibrat :-).

Víc určitě řeknou fotky, které jsou na http://kacnupi.rajce.idnes.cz/

Přílet domů

Horyna se mi zmínil, abych psala také o tom, jak se mám doma, v Čechách… No, tak jo :-).

Let domů byl celkem dobrodružný. Žaludek mě delší dobu zlobil a nebylo tomu jinak ani cestou domů. Taxík nás od koleje odvezl na autobus, který jezdí už rovnou na letiště. Stihli jsme ho hezky, ale jak jsme dosedli, najednou mi to začalo bublat v břiše a málem jsme museli vystoupit. Naštěstí se to uklidnilo a mohli jsme pokračovat v cestě.Už v Šanghaji jsem zapomněla, že je na letišti tolik kontrol a zapomněla jsem se s přítelem. Potom jsem musela předběhnou pár lidí, abych to všechno dobře stihla. Ale i ti, kteří byli za mnou, to stihli v pohodě. V letadle jsme pak seděli ještě přes hodinu, nevysvětlili proč. Byla to dost nuda, protože ještě nerozdali sluchátka na filmy a knihu jsem si žádnou do příručního zavazadla nevzala. Nakonec jsme tedy vzlétli, dostali pití, jídlo, čaj… všechno vypadalo v pořádku, jen má sousedka (černoška z Francie, která letí do Švýcarska) stále chodila na záchod a musela jsem ji pouštět. Po jídle jsem se jen tak podívala na hodiny a spočítala si časové rozdíly. A přišlo mi to podezřelé. Mrkla jsem se na letenku, kterou mám z Moskvy do Prahy, a také že to podezřelé bylo. Kvůli tomu čekání na čínském letišti to vypadalo, že další letiště už nestačím. Zeptala jsem se ruské letušky a ta přisvědčila: „To nestačíte, budete muset čekat na další.“ Na další? A to jako kdy? Za hodinu? Zítra? Na moskevském letišti rozhodně nechci trčet… U sousedky jsem zahlédla podobný problém, tak jsem se jí zeptala, jestli si myslí, že to stihne. Vytřeštila oči, i když měla čas nástupu ještě o 10 minut později než já. Nechaly jsme to, protože jsme nějaký ten čas během letu už dohnali, tak uvidíme. Nebyli jsme jediní, viděla jsem jednoho kluka z Francie, kterého před přistáním poslali ke dveřím, že by to už fakt nestihl. Nám řekli, že to zvládneme. Jenže… tím mysleli, že se budeme muset prodírat přes davy, které vycházejí z našeho letadla, předběhnout většinu lidí ve frontě, a pak sprintovat přes ¾ letiště. V běhu jsme se se slečnou Francouzkou, která v Šanghaji studuje módní návrhářství, rychle rozloučily, popřály si šťastnou cestu a rozdělily se. Měla jsem to akorát. Když jsem už seděla v tom menším letadle do Prahy, byla jsem fakt šťastná, padla na mě úleva a i nějaké ty slzičky jsem uronila :-). Moc pasažérů tam tentokrát nebylo, takže jsme si mohli sednout, kam jsme chtěli.

Do Moskvy jsme letěli přibližně 9,5 hodiny, do Prahy pak 2,5 hodiny. Celkem tedy přibližně 13 hodin letu. Celou dobu jsem nespala, další dva dny jsme šli s rodiči trajdat ven, takže jsem ten deficit dohnala až potom.