středa 29. srpna 2012

Místa a kami


Nikdy jsem nevěřila, že místa mohou na člověka působit až tak různě. Na otevřenějším prostranství (krajina) to vnímám. Stejně tak se cítím jinak v každém městě. Prapředci na určitá místa stavěli velké kameny nebo přímo vytesávali sloupy, stavěli svatyně. Šintoismus (Japonsko) uctívá „kami“. Dozvěděla jsem se mimo jiné tohle:

V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny... Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá.
Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté. Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř. Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá. První svatyně se objevují v době mohyl Kofun, ovšem nejstarší dochovaná šintoistická architektura pochází z 11. a 12. stol. Avšak díky zvyku svatyně pravidelně přestavovat, aby byly rituálně čisté, zachoval se typ staveb o řadu století starších.“

 Že ale i jedna kancelář na mě tak zapůsobí? Jasně, feng shui a podobné věci. Včera jsme šli s rodiči do pojišťovny na náměstí. Celý ten den jsem se cítila normálně, s mamkou jsme si na náměstí dali zmrzlinu, sedly si na lavičku a četly knížky z knihovny. Jakmile jsme se ale posadili do místnosti, padl na mě strašně nepříjemný pocit, až jsem se neubránila a vypadlo ze mě: „To je ale hnusný místo, tohle!“ Přitom se příliš nelišilo od podobných institucí. Je pravda, že na banky a spol. nemám nejlepší názor, ale v Komerční bance jsem se přitom cítila normálně. Návštěvy nebo kavárny, nikdy předtím to na mě nějak hlouběji nepůsobilo. Ale sleduji, že čím jsem starší, tím víc vnímám jednotlivá prostředí. Už nevidím jen dekorace, chování personálu a kvalitu jídla. Snažím se víc naslouchat sama sobě, a tím pádem dokáži i jinak komunikovat s okolím.

neděle 26. srpna 2012

Co mi bude chybět


Můj odjezd se blíží čím dál tím rychleji. Červenec se jen tak líně povaloval, srpen už ale uhání, že se kolikrát jen taktak stačím nadechnout. Se spoustou lidí jsem se viděla, se spoustou jsem se neviděla. Doufám, že to doženeme jindy, jinde, jinak… Tím, že jsem tady jen na chvíli, jsem ušetřena spousty starostí, ale mám také čas a jsem náchylnější k probírání se minulostí a budoucností. Zaměstnávám se čtením knih, už jich mám za sebou sedm a dočítám osmou. Také studiem (filosofie, sport atd.), ale hlavně spánkem, jídlem a zábavou. Také že je to na mně vidět, pěkně jsem přibrala. S přítelem jsme se dostali do vyšší úrovně vztahu. Když se teď zeptám, tak už mi neodpovídá čínským stylem, ale snaží se přesně. Dokonce se vytasí i s doplňujícími (zajímavými) informacemi k věci :-). S pár čínskými přáteli jsem stále v kontaktu, tak to s čínštinou snad nebude tak hrozné, spíš znaků teď asi ručně moc nenapíšu.
Co mi v Číně z domova bude chybět?
Nebudu-li počítat rodinu a přátele, protože je jasné, že se mi po nich bude stýskat, tak pár věcí to bude. Určitě rychlý internet, kdy si můžu za chvíli stáhnout, po čem mé srdce touží. Vezu si s sebou ale pár filmů a několik řad mého oblíbeného seriálu. Jídla jako palačinky (ty v Číně udělat není zase takový problém) a maminčiny speciality, pořádný měkký chléb a rohlíky, dobré mléčné výrobky a opravdová čokoláda, chutně upravená masa (velké kusy). Citronové pivo od Zlatopramenu, ochucená piva od Gambrinusu ne. V zimě mi bude určitě chybět topení v každé místnosti. Obrovská obrazovka televize na filmy a seriály. Česky psané knihy a pohodlný záchod, na kterém se člověk neunaví ani při luštění křížovek:-). Vlastní pokoj bez telefonující spolubydlící. Horká vana s voňavou pěnou. Veliký a členitý pracovní stůl. Prostorná skříň. V létě chodit po bytě a spát nahá, chodit doma bosa po měkkém koberci. Popíjet čaj/čokoládovou kávu na balkoně. Cvičení v přírodě, běhání po lese do pořádných kopců, koupání v rybnících. Squash s Grankem a čajovna s Magdou – moje pravidelné akce. Koukat na filmy při jízdě na ortopedu. Procházky po lesích a kolem rybníků, procházky městem. Popíjení dobrého kafíčka v plzeňských kavárnách. Jistota, že koupím kalhoty, které mi sednou (i když někdy až po pár hodinách hledání) a pěkné boty i ve větší velikosti než 38. Super humor kolem mě. Vyžehlené oblečení je příjemnější než jen uschlé. Velká peřina a barevné povlečení. Moje plakáty na zdi a plyšáci na skříni. Anonymitu. Posilovnu s bráchou a letní opalování se s ním a s tátou na rybách. Poloprázdné obchoďáky a ulice. Místa, kde je stále co objevovat a čím se nechat unášet i po 25 letech. Krásné mraky nejrůznějších velikostí, barev i tvarů. Nebe plné hvězd a noci plné zvláštního tajemství. Zeleň téměř všude, kam se podívám… Na spoustu dalších věcí jsem zapomněla, je toho tolik. Rozhodně všechno po návratu vnímám jinak a víc si všeho vážím.
Čeho si budu užívat v Číně? Nejde o to, co je lepší a co je horší, většina věcí se nedá porovnávat – ani po týdnu, ani po měsíci, po pár letech možná. Ale vše se jeví jinak podle toho, z jakého úhlu to vnímáte. Jinak vidíme Měsíc ze Země, jinak bychom ho určitě viděli z Marsu. Takže klasický jednotýdenní turista nebo dobrodružný cestovatel uvidí danou zemi o dost jinak, než lidé, kteří tam studují, žijí, ožení se a podobně.
V Číně si budu užívat mléčný čaj z krámku u školy a karamelový z Coca. Rozmanitá zeleninová jídla, hlavně lilek, okurky a cukety. Levné tofu na všemožné způsoby a také výborné krevety. Kachny s medovou krustou, henanské nudle na rohu, smaženou rýži ze stánku naproti kantýny, suši, nasládlé šanghajské speciality. Vše za více než příjemné ceny. Vodu/vodu s citronem/čaj k jídlu zdarma. Strašně moc ovoce podle ročních období (v létě půlku melounu k večeři), plněné knedlíky a další dobroty. Zelené čaje a horkou vodu po celý rok. Spolubydlící, se kterou je legrace, rozumíme si a vždy si pomůžeme. Hromadu fajn cizinců jak na univerzitě, kolem ní i v celé Šanghaji. Anniessu ze Seyšel a její: „Wazzup?“ Auroru, která mi vždy dodá sebevědomí a ubezpečí, že co dělám, je naprosto správně. Leviho, který mě vždy rozesměje historkami o Číňanech. Happy Billyho a Florense, až zase dorazí. Hromadu fajn Číňanů. Pokud máte Číňana opravdu jako kamaráda, nikdy vám neřekne: „Teď ne, nemám čas.“ A i když vypadáte v pohodě, sám/a se vás zeptá, jestli něco nepotřebujete a je všechno v pořádku. Můžete mu/jí zavolat i v jednu ráno a pomůže vám (vyzkoušeno u např. Jane, Esther…). Tělocvičnu 5 minut od koleje. Tělocvičnu s kobercem a klimatizací. Tělocvičnu se vším vybavením a posilovnu zadara. Tělocvičnu jen pro sebe nebo cvičení s Aurorou a v létě s dalšími cizinci. Cvičení s trenéry. Taiji s nejlepším učitelem, jakého jsem kdy měla, s Xie Ya Lei. Taiji s mými spolužáky, hlavně s Jane, Tang Lin Xiou, Chao Dim a Levim. Tréninky wushu se spolužáky z oboru. Únavou skoro nevyjít schody do svého pokoje. Čínštinu. Nakupování nechutně levného oblečení se spolužačkami. Večerní procházky po kampusu a parcích, které jsou plné Číňanů, hrajících badminton, tleskajících si při chůzi… Klimatizaci v obchodech, v autobusech a všude možně. Automaty na vařící vodu zdarma. Zdravení se s ostatními milionkrát za den. Bezzubé staříky v parcích, kteří si moc rádi povídají a ochotně poradí. Rozhovory se sousedem z Ruska při věšení prádla. Čínské masáže. Nákupy po internetu. Diskuze o čínské medicíně, Konfuciovi, taoismu a Číně vůbec. Číňany, kteří mě vždy upozorní na to, jak vypadám („Ztloustla jsi!“ „Zhubla jsi!“ „Jsi bílá!“ „Nevypadáš dobře!“ „Jsi krásná!“ a podobně). Neustálé dotazy na všechno možné. Cestování po nedalekém okolí i do vzdálenějších míst. Nádherné hory. Objevování Šanghaje, kde je stále čemu se divit a co odhalovat. A samozřejmě přítele. No, tady je toho také strašně moc.
Co mi v Čechách z Číny nechybí, toho je hodně. Co mi v Číně z ČR nebude chybět, toho je také hodně. Ani na jednom místě to není lehké, ale to není nikde. Snažím se co nejvíc si užít obojího, abych pak ničeho nemusela litovat a neplýtvala časem.

Prázdnota


Zamyslete se nad oním otřepaným rozdílem mezi optimistou a pesimistou: stejnou částečně naplněnou sklenku s vínem optimista označuje „z poloviny plnou“ a pesimista za „z poloviny prázdnou“. Banalita. Ale dá se to dovést ještě dál: realista by nad tou diskusí zřejmě mávl rukou a víno by jednoduše vypil. Léčící se alkoholik by se na sklenku ani nepodíval. Nihilista by sklenku i s obsahem mrštil o zem. A tak dál.
Při úvahách nad tímto rčením si je třeba uvědomit užitečnost pojmu prázdnota. Prosto, kde vín není, je stejně důležitý jako ten, kde víno je. Při hodnocení oné situace vnímáme něco, ale současně vnímáme i nic. Jedno podtrhuje, definuje a povyšuje to druhé.
A ještě jiný pohled: Sklenku bychom nikdy neměli nalévat plnou, protože požitek neposkytuje jenom vlastní pití, ale také vůně, které sklenka udržuje nad hladinou vína. Ten prázdný prostor tedy vlastně vůbec prázdný není, ale abychom to ocenili, musíme zapojit další smysl.
Jeden buddhistický mravoučný příběh vypráví o mnichovi, který potkal muže, jenž celý život hledal krásu a pravdu. „Našel jste, co jste hledal?“ zeptal se ho mnich. „Ne,“ odpověděl muž. „Tak to je báječné,“ řekl mnich. „Co je na mém marném hledání báječného?“ chtěl vědět hledat pravdy. „No že se pořád máte na co těšit,“ vysvětlil mu mnich.
Jenom do otevřené mysli se vejdou ještě další poznatky. Přerostlého a použitého je třeba se zbavit, aby se vytvořil prostor pro to, co se teprve učíme.
V tradičních japonských domcích si lidé stěny nepřeplácávají různými cetkami a obrazy; Japonci si totiž myslí, že si tím způsobem z umění děláme tapetu – že už je pak nevnímáme jinak, než jen jako pozadí. Na každé zdi bývá proto vyhrazeno jediné místo pro jediný obraz, který občas vyměňují podle ročního období. Říkají tomu tokonama. Když dají něco krásného do tokonamy, každý si toho uměleckého předmětu všimne a ocení jej, zcela vědomě mu věnuje pozornost.
Vždycky počátkem ledna si do tokonamy u nás doma věšíme japonský svitek – kaligrafický obrázek kruhu, vytvořený jediným tahem štětcem. Namaloval jej Sesuo, nejvyšší kněz kjótského chrámu Rakušan, a připsal tam ještě japonským písmem slova „Prázdnota, nevyčerpatelný poklad“. Mám tento obrázek rád, protože mi připomíná ještě nenaplněné možnosti následujících dvanácti měsíců.Je to vlastně zenový pozdrav, vyjádření onoho našeho „Šťastný Nový rok“.


Na závěr ještě něco k předchozímu článku o různém humoru. Stačí se podívat na čínské filmy a o čínském humoru je většinou jasno. Dávám sem odkaz na kraťas, který natočil člen pekingského wushu týmu, Wu Di.

pátek 24. srpna 2012

Bez srandy to nejde

můj zimní sexy outfit

Styl humoru se liší národ od národu. Číňané se moc nesmějí českým komediím a nám kolikrát ty jejich vtípky přijdou podivné. Nemůžu nevzpomenout na mou první cestu do Číny s QF a studenty z WC. Jeli jsme po rozbité silnici v hodně starém mikrobuse, místo sedaček seděli na dřevěných lavičkách, které k podlaze nebyly přimontovány, takže s každým hrbolem jsme nadskočili, každý si dal aspoň jednou pěknou do hlavy o střechu auta. Strašně jsme se tomu smáli a stále přisazovali. QF nás káral, že bychom se měli trochu uklidnit a řekl: „Musíte být míň vtipní, tak jako já.“ A nechápal, že jsme dostali další záchvat… 
Danny a Pedro - sexy kolej
Humor se liší také rodina od rodiny. Skoro každá rodina má navíc svá vlastní slova, která jiní nepoužívají, kterým ostatní nerozumí. Humor se liší také člověk od člověka. Humor je strašně důležitý a není to jenom fráze. Na začátku mého pobytu v Číně jsem tam žila 14 dní jako naprostý trosečník, protože i když tam cizinci byli, nevěděli jsme o sobě. Číňané se neobtěžovali říct nám, že tam je kromě nás i někdo jiný. My se neuměli zeptat. A nepotkali jsme se, protože kromě jídla jsme většinou zůstávali na pokoji, protože jsme byli naprosto ztracení. Čtrnáct dní. Nikomu jsem nerozuměla, nic jsem si nedokázala přečíst, na jídlo jsem chodila do jedné a té samé restaurace (ještě jsem neměla kartu do jídelny), kde věděli, co si dávám a bez ptaní mi to přinesli. Když jsme se chystali na zdravotní prohlídku, byli jsme překvapení, kolik cizinců ve škole najednou je. Většina z nich ale byli Asiaté, kterým jsem nerozuměla a nebo Američané, kteří se bavili mezi s sebou a vystačili si. Co teď? Buď budu dál sama a nebo se někam vmáčknu. Dala jsem se do řeči s Američany a na cestě zpět na kolej jsem je upřímně požádala: „Když někam půjdete, dejte mi prosím vědět, už tady nechci být sama.“ Všichni ten pocit znali, takže mě vzali mezi sebe. Alespoň nějakou dobu jsme spolu drželi, vyráželi na výlety, na jídlo a strašně moc se nasmáli. Byly to mé zatím nejlepší časy v Šanghaji. Protože jsme drželi spolu a protože byla sranda. V tu chvíli jsem si to samozřejmě tolik neuvědomovala, až teď zpětně vidím, jaké to bylo super. Pračky byly na mém patře, když šel někdo prát, zastavil se u mě a pokecali jsme. Nebo jsme si prostě sedli na schody v patře a kecali, dokud se to nevypralo. Někdo se k nám připojil, přinesl tu čínskou limonádu (rozuměj pivo) a za chvíli už nás tam bylo i osm. Legrace byla v zimě. Já chodila po chodbách v čepici, šále, rukavicích, sportovní soupravě (někdy i v zimní bundě) a vysokých pletených ponožkách od mamky, ve kterých jsem měla zastrčené tepláky, aby mi tam nefoukalo + crocsky. Pak se u praček objevil Danny – obrovský hromotluk v zimní čepici z Peru s pletenými lamami a bambulkami, s růžovými rukavicemi s velkými bílými zajíci, ve svetru, basketbalových kraťasech a pantoflích od pantáty. Smáli jsme se jeden druhému, ale když dorazil Pedro (Brazilec, který viděl sníh poprvé až v Šanghaji) ve svém plážovém ohozu a svetru, už jsme smíchy plakali. S Angličanem Benem jsme rádi chodili do čínské jídelny hrát karty (ligretto nebo tak nějak). S Dannym jsme si hodně sedli, protože si oba rádi děláme srandu z toho druhého a všeho kolem nás. Lidi nás kolikrát moc nechápali, ale my měli záchvaty. Bože, a Carlos (Brazílie), ten byl nejvíc. Wushu cvičil moc hezky, ale na ostatní věci byl tak nějak pomalejší, na hodinách stále koukal zaujatě do stropu, jako kdyby mluvil s Bohem. A jednou přišel s tím, že mu paní v krámu říkala, že dnes večer, v 18:45 přijde zima, tak abychom se připravili :-D. Nebo Rus Rodienko…expert na konspirační teorie, hlavně ty týkající se Ameriky. Stále nás nutil dívat se na dokumenty na tohle téma a dlouze o tom rozpravoval, v angličtině se silným RRRRuským přízvukem. Pak nám přijel Němec Florens, který s námi sice netrávil tolik času, ale když už, tak to stálo za to. Dal se dohromady s jedním Číňanem, jedním z mála, který má opravdu skvělý smysl pro humor. Jmenuje se Billy, říkáme mu Happy Billy, protože prostě takový je, naprosto přímý a spontánní. Studuje teď v Nizozemí a minulý týden se mi i s Florensem prostě pozval domů s tím, že by rád poznal české domorodce :-D. Bohužel jim to nevyšlo, tak příště.
Tvrdím, že některé věci jsou prostě dané kulturním prostředím, ze kterého ten daný člověk pochází, ale vždy se prostě najdou výjimky. S Číňany jsem se nikdy tak dobře nezasmála jako s jinými cizinci. Stejně tak s Afričany není taková sranda (alespoň s těmi, které jsem poznala). Pak tu ale máme Šťastného Billyho (Číňan), který je prostě skvostný. Jednou mě na ulici odchytila skupina Jamajčanů (pingpong) a jeden z nich se kasal, že dělá i kickbox a wushu. Aby mi to dokázal, udělal provaz o pouliční lampu. Ve svých 43 letech. A střízlivý :-). Skvělou zábavu jsme měli většinou bez alkoholu nebo jen po pár skleničkách. Aby si to člověk užil, nepotřebuje se opíjet.
Jak jsem teď doma, mám čas vzpomínat na své dva roky v Číně a také trávím víc času se svými českými přáteli, poznávám nové lidi. A je to stejné. S některými sranda prostě není. Ať přemýšlím jak chci nebo se nechám unášet hovorem, tak je to stále vážné. Na někoho vtipy neplatí. Někdo se i usměje, ale dál si pokračuje ve své zasmušilosti, prostě si naše buňky humoru nesednou.. S některými to ale funguje, naladíme se na stejnou vlnu a pak se prostě smějeme celý večer. Dnes jsem v hospodě potkala Honzíka s jeho španělským švagrem. Vůči neznámým lidem a kolikrát i vůči známým bývám často rezervovaná, ale s těmi dvěma byla prostě legrace. Výborně jsem se bavila, uvolnilo mě to a zase jsem na nějakou dobu získala jiný náhled na své problémy – uvolněnější. Tohle mi v Číně poslední rok moc chybělo. I proto jsem tak zestudeněla. Když se člověk nemá s kým od srdce zasmát, až nemůže popadnout dech, je to smutný život, a může mít štěstí, kolik chce. Hodně jsem za tu dobu zvážněla. Občas si s někým popovídám přes kameru, s rodiči je vždycky dost sranda, ale přes počítač to není takové. I když, jak jsem říkala, výjimky jsou, ale je jich málo, takže žít v Číně jen s Číňany bych nemohla. Potřebuji nějaké cizince, se kterými se můžu dobře pobavit o čemkoliv. Potom bych si i v život v Číně dokázala představit. Když se v Číně trápíte, řeknou vám: „To bude dobré, to přijde, musíš se víc snažit.“ Někdy je to ok, ale když si z vás někdo začne dělat srandu a vytáhne vás ven, to je hned jiná. To se v mé Číně nikdy nestalo. Asi mají moc stresu…
Co se týče humoru víc sednu s klukama. Neberou si tak osobně, když si z nich utahuju – a klidně místo pozdravu. Tím neříkám, že jsem se s holkama nikdy nenasmála .-).
Sranda je strašně důležitá, bez ní bych nepřežila!!!
„Sám sobě byl nejlepším kamarádem – pořád byl sám, ale nikdy nebyl osamělý,“ řekla truchlící vdova na pohřbu svého manžela. „Ale já si vždycky říkala že když je sám, tak je ve špatné společnosti.“

čtvrtek 23. srpna 2012

Spisovně?


Někdy kolem 13. roku mi přišlo přirozené vyjadřovat se ve spisovném jazyce. Písemně kdykoliv a ve všem, pravidla jsem ovládala velice dobře. V ústním projevu mi přišly spisovné koncovky zvláštní. Spíš šlo o zvyk, více naposlouchané jsem měla ty nespisovný, tudíž mi přišly přirozené. Pár mých blízkých lidí se tak však i vyjadřovalo a přišlo mi to příjemné. Neměla jsem potřebuje je napodobovat, ale naučilo mě to víc si uvědomit styl, jakým mluvím a usměrnit ho do formy, která se mně samotné líbila. Na vejšce jsem si často psala s kamarádem, který mi pak pověděl, že to na něj působí hodně zvláštně, když mu píšu tak spisovně. Začala jsem nad tím více přemýšlet a uvolňovat písmenka. Dá se na to hledět hned z několika úhlů. Člověk by si měl zachovávat sám sebe, na druhou stranu se nebránit vývoji a říká se, že moudrý člověk se umí přizpůsobit situaci. V tom mimo jiné také tkví inteligence. A já si hrozně přála být inteligentní a moudrá.
Když jsem se teď v létě sešla s lidmi, s těmi spisovnými, kdykoliv jsem otevřela ten svůj již zhrublý zobák, uvědomovala jsem si, jak se moje mluva za ta léta proměnila. Najednou mi to rvalo uši, jak to proboha mluvím? Strašně jsem si na to však navykla a špatně se toho zbavuje. Je to podobné jako s kouřením. Když má člověk dovolenou, dokáže se víceméně ohlídat. Pak opět nastoupí do práce, do kolektivu, kde kouří snad každý, a už v tom jede znovu. Vyzkoušela jsem si více možností a nejvíc mi sedí ta spisovnější forma. „Píši“ výjimečně, „píšu“ pravidelně. Avšak spíše „děkuji“, přijde mi to libozvučnější, i když ne zpravidla upřímnější.
Přečetla jsem pár knih a zjistila, že ne vše psané musí být nutně spisovné. Někdy to dané postavě nebo stylu prostě nesedí. Nedokážu si třeba představit Forresta Gumpa mluvit spisovně.
V angličtině mě baví mluvit jako dlaždič, s Dannym jsme si pěkně notovali, naučil mě naprosto skvělé slovní obraty. Není to však můj srdeční jazyk, ten každý vnímá jinak. Čínsky mluvím také trochu odlišně – jednak jsem zatím omezena svými malými znalostmi a hlavně, každý jazyk odráží povahu daného národa. Tím neříkám, že jsou Američané sprosťáci, nadávky mají ale velice pestré a je to prostě zábava.
I tím, že si hledám „svůj jazyk“ se snažím poskládat sama sebe, tak jak jsem nyní. Mnohé to o člověku vypovídá.
Strašně mě baví máminy průpovídky, které snad jednou opravdu vydám, stojí za to:
„Ámen, z kostela spad kámen, zabilo to kněze, proč ten vůl tam leze.“ nebo různá přirovnání: „Stojí jako děvka u fary.“

středa 22. srpna 2012

Lidský labyrint


Studovat lidi a jejich chování je úžasná a nikdy nekončící činnost. Můžete si myslet, že někoho na 100 % znáte, že jste jeho nejbližší člověk, že vše chápete (i když kolikrát nerozumíte), vždyť před vámi plakal a vy jste plakaly před ním. Ale pak se objeví něco na vaší časové přímce, po které jste kráčeli hezky souběžně, objeví se bod, který vás rozdělí. Fyzicky či mentálně. Citově či rozumově. Stačí jedna věta a vy najednou víte, že s tím člověkem už nikdy nechcete být, i když jste si ty krásné city k dané osobě opečovávali tři čtyři roky, někdy i déle. Začnete uhánět jiným směrem, co nejdále od něj. Někdy takových bodů musí být víc, vydržíte spoustu nesmyslů, nedorozumění, nespravedlností, pokušení… už se ale neprotínáte na každém centimetru, kráčíte vedle sebe jako dvě rovnoběžky. Obojí jsem si vyzkoušela. Blesk z čistého nebe. Dlouhodobé udržování rovnováhy na vratké stoličce. Lidé jsou nevyzpytatelní. A mohli jste spolu vést nekonečné a ty nejupřímnější hovory. A mohli jste spolu vybrečet jedno celé moře. A mohli jste se ujišťovat, že to spolu zvládnete, protože se máte rádi a není to jen tak nějaká láska. Časem si prý můžeme lépe porozumět. Někdy. Často jde spíš o zvyk, o setrvačnost, udržování nějaké úrovně. A tajemství přibývá. Moji rodiče jsou spolu přes 25 let. Spoustu věcí se zlepšilo, dokáží spolu komunikovat daleko lépe než předtím. Stále jsou mezi nimi ale hluchá místa, situace, ve kterých si nedokážou dost dobře poradit. Někdy, protože nechtějí, někdy, protože nevědí jak. To je jedna věc, kterou si člověk musí uvědomit. Toho druhého možná znáte, ale neznáte ho celého. Lidské tělo možná máme víceméně prozkoumané, ale lidská duše je neohraničená, nedá se obsáhnout.
Věcí druhou je, že většina z nás nezná ani sebe sama. Kolikrát překvapíme sami sebe. Kolikrát si (vědomě i nevědomě) protiřečíme. Kolikrát říkáme něco jiného než myslíme a myslíme něco jiného než cítíme. Jak se v nás má vyznat někdo „zvenčí“, když i my samotní často tápeme? Čím dál tím víc si uvědomuji, že nevím, kdo jsem a co doopravdy chci. Po každém rozhovoru ve mně tato pochybnost ožije. Nejlepší je nic příliš nepitvat, přijímat věci tak, jak přicházejí, a být za to šťastný. To ne každý dokáže, zvlášť u nás. Vidím v sobě obrovské rozpory, které se obávám řešit, a tak se držím té rady a doufám, že nebudu jednou litovat. Vždy jsem měla velký problém přiznat svou chybu a omluvit se. Zapracovala jsem na tom a navenek se mi to daří. Sama sobě se ale stále omluvit nedokáži, a tak ani sebelítost nemá šanci. Nikdy jsem si neodpustila žádnou z bot, které jsem udělala. Jen prostě jedu dál, protože mě to zpomalovalo, a na to už nemám čas. Nejdříve jsem vše zarputile analyzovala, každé slovíčko i jeho postavení ve větě. Poté jsem se snažila už jen hledět kupředu, jít si za svým, i kdyby se to neshodovalo s mým vnitřním přesvědčením, s mou touhou. Ale je to součástí plánu. Plány mě drží nad vodou. Proto mám v zásobě snad celou abecedu plánů pro případ, že by některý z nich nevyšel. Okamžitě se vytasím s jiným – žádná prodleva, ve které bych měla čas se utápět sama sebou. S tím nemám dobré zkušenosti. V Číně mě učí žít okamžikem. Ve cvičení se mi to daří čím dál tím lépe. V životě mi to nahání hrůzu. Být jen sám se sebou, nemít se za koho schovat, nemít nic, co by odvedlo pozornost jinam… Být sám se sebou, být přítomný sám v sobě, to je to nejtěžší – zvlášť když si s sebou člověk táhne životem hromadu kamení, které tíží jeho srdce, zastírají mysl a lámou mu záda.
Ty nejjednodušší věci jsou zároveň těmi nejsložitějšími:
Chceš, aby ti bylo odpuštěno? Nejdříve odpusť sám sobě.
Chceš, aby tě lidé respektovali/milovali? Nejdříve respektuj/miluj sám sebe.
Pokud člověk nezačne od sebe, vše, na čem si zakládal, vše, co nabyl, mu odnese jeden lehký závan větru. Možná, že procestoval celý svět, učil se od mistrů, poznal mnoho a mnoho lidí a krajin a zvyků a zlozvyků…na konci bude však stát opět s nahou zadnicí, tak jako na začátku.

"Paní, kopněte nám ten balon"


Byla jsem si jedno odpoledne zacvičit v Borském parku. Kousek ode mě si kopalo asi pět kluků – ne moc fešáci, tak jsem to dál už nezkoumala. Po chvíli slyším: „Prosim vás paní, kopněte nám ten balon.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, vlevo v trávě ležel mladý pár a jinak nikde nikdo. Podívala jsem se zpět na kluky, kteří na mě nechápavě zírali. Když už se jeden z nich chystal, že si pro něj dojde sám, dovtípila jsem se, že to tedy asi mluvil na mě, a kopnula jsem mu míč zpátky. Zdvořile poděkovali. Až pak jsem si všimla, že jim bude tak 17 – 18 let. Tak jak to, že jsem PANÍ?! Vždyť jsme skoro stejně staří, ne? V poslední době si nějak víc a víc uvědomuji, že už mi bude 25 let, ale nepřijde mi to zase až tak moc. Jestli já jsem pro ně paní, jak by oslovili moji mamku? Nebo jen tak staře vypadám? Vím, že mladí vnímají všechno nad dvacet jako staré… ale vlastně i touhle větou se od nich už distancuji.
Pamatuji si, jak jsem ve svých asi 21 letech četla noviny a tam stálo, že kdesi v řece utonula 20letá žena. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a ptala se ostatních, co jsem, protože jsem si jako žena nepřipadala. Jak se to vlastně pozná? V Číně se osoba ženského pohlaví označuje jako žena po svatbě. Jinak je to prostě holka/slečna (女孩, 女生) Až do svého příjezdu do Číny jsem na to přestala myslet. Tam jsem se dozvěděla, jak již jsem řekla, že jsem dívka, to mi udělalo radost – záhada vyřešena. Když jsem se na léto vrátila domů, nějak to na mě opět padlo. Chodila jsem po úřadech a doktorech. Všude jsem byla paní či dokonce mladá paní. I doktor, ke kterému chodím odmalička, na mě najednou volal „paní Krumpálová“. To je moje mamka, ne já. V obchodech se ještě občas zadaří a jsem „slečna“. Dospěla jsem k myšlence, že když mě tak oslovují, měla bych se asi i podle toho chovat. Ale to je jak?! Mile a vědoucně se usmívat, elegantně se pohupovat v bocích, ale ne příliš lacině, zjemnit gesta rukou, nesmát se jako malý oslík, raději se jen přirozeně usmívat, nacvičit si „dospělácký“ podpis na všechna ta potvrzení, mluvit sofistikovaně, vynechat průpovídky jako „ty, hele“, „jako fakt, jo?“ a podobně…
Kamarádi se ke mně chovají stále stejně, pokud se něco změnilo, důvodem určitě není věk. Lidé, se kterými jsem se seznámila až nyní, mě však už berou trochu jinak. Je to cítit, ne že ne. Občas na mě jejich chování vyvíjí tlak, nevědomě mě nutí, abych se chovala v souladu s jejich přístupem ke mně. Protože je to ale nepřirozené, brzy si toho všimnu, uvolním se a vrátím se k tomu, co je mé současné já. V poslední době to ale hodně kolísá. Každý si během života nasazuje mnoho masek. Jen to nechce přehánět, aby se nestalo, že si pak už člověk není jistý, která vrstva je jeho pravou tváří.

středa 15. srpna 2012

Králík Sameťáček


„Co je to OPRAVDOVÉ?“ zeptal se jednoho dne Králík, když leželi bok po boku… „Znamená to snad, že v tobě něco bzučí a čouhá z tebe nějaká páka?“
„Opravdové vůbec neznamená, jak jsi udělaný,“ řekl mu koník Plyšák. „To se to prostě najednou stane. třeba když tě má dítě hodně, ale hodně dlouho rádo, nejenže i s tebou hraje, ale že tě OPRAVDU miluje, tak potom jsi teprve opravdový.“
„A bolí to?“ zeptal se Králík.
„Někdy,“ odpověděl koník, protože vždycky říkal pravdu.
„Ale když jsi Opravdový, tak ti bolest nevadí.
„A stane se to najednou, jako když tě natáhnout klíčkem, anebo kousek po kousku?“
„Najednou se to nestane,“ řekl koník. „Jde to postupně a trvá to dlouho. Proto k tomu málokdy dojde u věcí, které se snadno rozbijí, nebo mají ostré hrany a je třeba s nimi zacházet opatrně. Spíš platí, že když začneš být Opravdový, tak už ti díky vší té lásce vypadal všechny chlupy a už nemáš oči a jsi celý odraný a nožičky ti visí jen na vlásku. Ale na tom všem vůbec nezáleží, protože jakmile jsi Opravdový, tak nemůžeš být ani ošklivý, leda snad pro lidi, kteří tomu nerozumí.“

Margery Williamsová
Králík Sameťáček

neděle 12. srpna 2012

Léto se krátí


Doma mi zbývají už jen tři týdny. A rozhodně jsem necvičila tak, jak jsem si to plánovala. Ale už při vytváření těch plánů jsem s tím ani tak moc nepočítala. Díky odpočinku mi dnes snad po roce při záklonu nebolí v kříži. Všechno se mi v hlavě dobře srovnalo. Když už jsem šla cvičit, tak bylo cítit, že jsem daleko uvolněnější = rychlejší. Je to jednak tím, že nemám unavené tělo neustálým cvičením a také tím, že jsem v pohodě, a i když mě trápí hodně věcí, lépe s tím umím pracovat. Podobně to plánuji provozovat i v Číně – makat jako předtím, ale občas si dát delší volno než jedno odpoledne. Už teď mám naplánováno pár výletů, tak doufám, že to všechno vyjde. Než se do toho všeho zase dostanu, nejblíž to vypadá na Hong Kong příští rok v únoru.
Odvrácenou stranou mince je, že strašně rychle zlenivím a pomalu se do toho dostávám. To už jsem měla v plánu začít makat tento týden a nebyla jsem skoro ani jednou. Plánuji jít dnes, ale zároveň i přemýšlím, že se nic nestane, když půjdu až v úterý :-D. Kdyby šlo třeba o tenis, který neříkám, že je lehčí, ale minimálně ne tak pestrý jako wushu. Nebo kdyby šlo aspoň o skupinovou záležitost… tak to jde lépe a radostněji. Nemám tady poblíž nikoho, s kým bychom měli podobný tréninkový systém. V Číně mám jenom Auroru, ale nemáme čas na společné tréninky a ani je nechceme. Spolu plánujeme jenom kondičku. Dnes si půjdu zaběhat do lesa (to mě v SH nepotká) a zacvičit taiji. V pondělí celodenní výlet s rodiči. V úterý půjdu do Borského parku – nejdříve si zacvičit sama a poté pomoct pár lidem se cvičením. Pak už to snad pojede – abych se nevrátila do Číny jako naprostá tragédka. Jakmile se už vykopu ven, tak to jde. Opět jsem si potvrdila, že jakmile skončím, tak mám problém začít. To znamená, že končit už prostě nebudu. To si raději přivstanu nebo půjdu spát déle. Za tohle mučení – fyzické i psychické – mi to nestojí.
Musím říct, že srpen utíká daleko rychleji než červenec. Někdy si tady připadám, jako kdybych pryč vůbec nebyla, kdybych Čínu nikdy nezažila. Jediné, co na to ukazuje, jsou ty věci, které jsem přivezla a to, že jsem jiná. A takhle bych se nikdy nezměnila, kdybych v ČR zůstala, byť třeba v Praze. Čím víc se blíží datum odletu, tím víc je mi úzko. Kdyby Čína byla Německo, mohla jsem být doma často a nepřijít o nic s rodinou. To je jediná věc, co mě trápí. Jinak mě tady opravdu nic nedrží a nic by mě nevolalo zpět – samozřejmě kromě mých ambicí, chci si vyzkoušet jak jsem na tom. Moc se zpátky do Číny těším. Vím, že to bude zase o něco lepší než ty dva roky předtím. Budu daleko víc schopná dělat si věci podle svého. A jsem také připravená víc makat. Víc jak rok jsem se tam hledala, až jsem se našla, utvářela jsem novou Káťu. Zbytek času jsem se rozjížděla a řešila věci, které se člověka prostě drží, nestačí si jen říct: Tak a takhle to bude. Všechno to začíná rozhodnutím. A pak to záleží na silné vůli, což je moje velká slabina.
Už mi je jasné, že se tady nestihnu sejít se všemi, se kterými bych chtěla. Nejde o to, že ty lidi nechci vidět. Naučila jsem se ale také lépe si stanovit priority. Opravdových přátel mám jenom pár (ano, stále jsem asociál :-)). Raději budu trávit čas s rodiči, kteří jsou těmi nejdůležitějšími lidmi, než popíjet s lidmi, se kterými jsem nebyla v kontaktu třeba celý rok. To doufám všichni chápou. A pokud ne, je to jejich řekla bych snad i škoda. I když ne každý má samozřejmě takové štěstí na rodiče jako mám já. Proto to berte spíš podle svého. Jak se říká: Pohár hořkosti má každý jinak hluboký. Nebo tak nějak. To znamená, že se ostatní prostě většinou nedají soudit. Někdo má smůlu, někdo má sice štěstí, ale nedaří se mu jinde, někdo má všechno, ale trpí psychickou poruchou. Ne každý je tlustý jenom kvůli tomu, že by se cpal od rána do večera. Takže jsem moc ráda, že jsem se viděla se všemi, se kterými jsem se viděla. Pokud jsme se neviděli, máme i jiné komunikační prostředky. Normálně bychom se přeci také nevídali každý týden. Se spoustou lidí jsem v kontaktu přes internet a jde to dobře.
Užívejte léto!

sobota 4. srpna 2012

Zkušenosti s tréninkem


Tento týden jsem byla ve Šťáhlavech hned třikrát. Dvakrát jsem sledovala jiné trenéry, jak se porvali se svým časem, ve kterém se měli věnovat pokusným svěřencům :-). V pátek to bylo na mě. Samozřejmě, že jsme byli všichni úžasní :-), ale hlavně cvičenci byli výborní. Bez řečí dělali všechno, co jsme po nich chtěli. Na nic si nestěžovali, nic nekritizovali, nic neodmítali. Moc otázek během tréninku nepokládali, ale ono je dost složité soustředit se na nové věci. Ve skupině jsem nakonec měla jen jednu slečnu, dvě mi odjely. K tomu tři kluky a dva „pozorovatele“. Udělala jsem podobný trénink jako mám v Číně s tím, že jsem musela přihlídnout svažité louce plné děr, takže žádné běhání a skákání, ani kotrmelce atd.
Nad tím, jak se postavit ke cvičení sestav jsem přemýšlela dlouho. Učit něco nového? Učit aplikace? Učit kombinace? Vzhledem k tomu, že šlo jen o jeden trénink a každý z nich má úplně jiné cvičební motivace, rozhodla jsem se následovně. Každý si připravil krátkou část sestavy/kombinace, které již cvičí = nestane se, že by pohyby zapomněli. Zkusila jsem jim nastínit zase trochu jiné možnosti provedení, jiné střídání uvolnění a napětí, jiné tempo… Chtěla jsem ukázat, že si se svou sestavou mohou hrát a zkoušet to vzít z nejrůznějšího úhlu pohledu. Trochu odlišit jednotlivé styly. Myslím si, že nápad to byl výborný. Spíš ale začít rovnou od začátku sestavy a nedávat jim na vybranou. Udělala jsem to i pro to, abych si ověřila svou teorii, že můžu někoho trénovat, i když jeho sestava nepatří do mé specializace. Důležité je, abych všechny ty styly někdy cvičila, abych v nich měla základy, abych rozuměla jejich pohybu. Štěstí bylo, že všechno co cvičili, jsem kdysi také dělala, i když jiné sestavy.
Je dobře, že v Číně už nebudu mít žádné předměty a budu se moc věnovat wushu ještě víc než doposud. Budu se připravovat na soutěže, po soutěžích chci studovat další věci, aby se mi rozšiřovala základna, na které stojím. Nebude to ale moje zaměření, proto jsem již oslovila přátele, kteří souhlasili, že mě něco naučí, zadarmo. Na tohle nepotřebuji dřít 4 hodiny denně a mít profíky. Dál budu chodit i na školní tréninky jak magisterského oboru, tak bakalářského a snad i doktorandského – záleží, jak to pro mě bude zajímavé. Ve volnu se chci porozhlédnout po jiných školách v Šanghaji, trochu si to tam zmapovat.
Mé dva poslední roky v Číně budou tedy ještě náročnější než doposud. Z hlediska tréninku, ale hlavně kvůli organizaci času. Vím, že nestihnu všechno, co chci, i kdyby z toho zbyla polovina, budu ráda. Proto teď o prázdninách chodím po doktorech a rehabilitacích. Záda jsou tím posledním, co mi teď vadí (kromě váhy :-D). Po zahřátí mě to ve cvičení neomezuje, ale ráda bych chodila po svých i ve čtyřiceti… Necvičím dvakrát denně a ani necvičím 7 dní v týdnu. Většinou to vychází na 4 dny. Mám ale radost, že už se mi daří dřít. Ve čtvrtek jsem si splnila celý plán a příští týden začnu s cviky na zvýšení rychlosti a výbušnosti. Dva týdny jsem si to studovala, tak jsem na to zvědavá :-). Potřebuji se trochu připravit. Po návratu začnu naplno trénovat s Aurorou, která letos v létě vyhrála soutěž v Šanghaji, teď někdy se vrátila z Mongolska a za chvíli poletí do Ameriky na další dva závody. Moc se na to těším, mít parťáka, se kterým můžete dřít do krve, se kterým se držíte nad vodou a dáváte na sebe pozor, je super. Navíc je ve většině věcích nade mnou, takže se toho i dost naučím.
Prázdniny doma mi sice přidaly pár kil a ubraly na kondici, na druhou stranu přidaly i na pohodě a uvolnění. A to je moc důležité. Zvlášť v Číně, kde to občas není lehké ani pro lidi se štěstím.

čtvrtek 2. srpna 2012

Reality show


Reality show, to je téma samo o sobě. U nás to začalo asi Big Brotherem a Vyvolenými, koukalo na to strašně moc lidí. Bylo to něco nového a celkem neslýchaného, nejsme přeci pokusné krysy, ne… A teď máme Farmu, Hotel Paradise, Kdo přežije, Výměnu manželek a podobně.

Nebyla jsem zavřená v žádném domě ani na farmě. Asi proto to nechápu… Nechápu výbuchy pláče a řeči o tom, že to tam po 14 dnech prostě už nezvládnou, že už je to na ně moc. Nevím, jaké dostali účastníci pokyny a zadání. Když jsem prohodila, že to jsou máslíčka, někdo mi řekl, že oni přeci „hrají“, tak je to možná jen součástí strategie a samozřejmě silná páka na diváka, který je strašně zvědavý a rád nahlíží do soukromí. Farmu jsem viděla jen v upoutávkách a přijde mi to podobné, ale neviděla jsem, tudíž nemůžu hodnotit.
Z Hotelu Paradise jsem viděla dva díly. Celou dobu jsem nad tím kroutila hlavou, přijde mi to naprosto neskutečné. Vybere se několik IQčů, kteří mají podle ostatních přitažlivá těla a odvezou se do Dominikánské republiky nebo na podobné místo dovolených snů pro mnoho „obyčejných lidí“. Všichni účastníci „soutěže“ bydlí v krásném hotelu – samozřejmě zadarmo. Jídlo a celkem luxusní vybavení –také zadarmo. Celé dny nemusí nic dělat, sem tam dostanou úkol, aby se šli vykoupat do venkovního bazénu, aby si zahráli nějakou ujetou společenskou hru. Zbytek času se opalují a hlavně, co diváka zajímá ze všeho nejvíc, řeší mezilidské vztahy. Jeden svalovec je za důvěrníka a všichni se mu musí svěřovat, on musí být mediátor a moudrý rádce. Slečny jsou větší a větší hysterky. „Rocky se na mě blbě podíval, dovedeš si to představit?“ „To jako fakt, jo? A co s tím uděláš?“ „Ty hele, fakt nevim jako, asi se z toho složim, fakt už nevim jak dál…“ Kluci a holky tam tvoří umělé páry, které kolikrát (kvůli strategii vedené účastníky nebo organizátory) vydrží i jen pár dní, a pak se vše zpřehází. Výsledek je takový, že nakonec každý spal s každým a komu se to ještě nepodařilo, tak je lůzr… Všechny tyhle scény můžou diváci sledovat na vlastní oči, intimní partie těžšího kalibru jsou samozřejmě „rozmazané“. Nevím, jestli to vysílali vždy po 22. hodině.

1. Za co že si vítěz odnese pěkný ranec a „slávu“?
- každý spí s každým (samozřejmě že i holky s holkami, bez toho by to už nešlo), lže se a intrikuje

2. Co že je na životě v tom domě těžké a nesnesitelné?
- luxusní hotel, venkovní bazén se slunečníky, vybrané lahůdky, čas na nic nedělání, žádné složité úkoly, které by vyžadovaly zvýšenou mozkovou aktivitu (většina účastníků by toho vlastně ani nebyla schopna) nebo fyzickou námahu (slečny budou nemehla a kluci jenom na koukání – odmyslím-li si hlavu)
3. Poučné
- Hodně lidí se ozývá proti promiskuitě, proti „pokleskům společnosti“, vrážení si nožů do zad… všechno je to moc moc špatné. Pak se objeví takováto reality show, která nebude levná, a protože už je to několikátá série, sledovanost také má… A tady máte to všechno „NE“ hezky na talíři. Většina z nás je proti nevěře a prohlašují, že chtějí mít stabilní pevný vztah. A vše ostatní je jen prázdné a bez významu. Účastníci této „soutěže“ se vrátí do ČR a hromada lidí po nich chce podpisy a plácají je po ramenou, že to v takových podmínkách zvládli, a jak skvěle s těmi ostatními zatočili, že oni byli jedinými „pravými“.
Napadá mě: Hunger games jsou určitě zajímavé, ale v době, kdy řešíme děti, které umlátí důchodkyni, je celkem zajímavé vidět jak film, který stojí na tom, že se děti nemilosrdně zabíjejí v aréně, trhá tržby.
Přiznám se, že na jednu reality show se dívám. Až pár posledních dílů, protože tam už se přeci jen něco děje. Kdo přežije Fiji. Celé se to odehrává v nádherné přírodě. Ale hlavně, zatím jsem tam neviděla žádné sexuální výbuchy, hysterické scény, kamery nenakukují do všech okamžiků soukromí účastníků, nežijí si jako v bavlnce, o některé věci se opravdu musí starat sami a součástí hry jsou i soutěžní disciplíny (pro mozek i tělo). Samozřejmě že tam není každý ryzího charakteru a podrážejí se. Ale možná proto, že to nemají tak lehké, nepřijde mi to tak hnusné jako v jiných show. Výborný hráč je Yau-man (Číňan), který vypadá trochu jako Krysařík, jde o velice chytrého člověka. Při jedné soutěži vyhrál krásné auto, které ale věnoval jinému soutěžícímu, který auto nemá a velmi ho potřebuje. Z dobročinnosti? Trochu. Z vypočítavosti? Hlavně. Mladý černoch mu musel slíbit, že pokud v poslední čtyřce vyhraje imunitu, dá mu ji. Vše visí na jednom slibu. Dát mu ji může a nemusí. Zakládá si na svém charakteru a navíc má malého syna, kterému chce jít příkladem. A nebo zvítězí touha po penězích, které by mu mohly změnit život? Yau-man je ve spojenectví s dalším černochem. Dlouho si pomáhají, díky tomu Earl také získal imunitu. Číňan ho dál považuje za spojence, ale možná se mu to vymstí, protože Earlovi dochází, že jeho přítel je příliš tvrdým soupeřem do finále… No, je to sranda :-).

Dopoledne se v  rádiu mluví o tom, jak to a to je špatné, do vysílání volají rozhořčení posluchači a přidávají svou trošku do mlýna. A pak si večer spousta z nich sedne před televizi a se zájmem sledují to, na co si stěžovali dopoledne. Bulvární časopisy, to je podobné. Dokud to lidé nepřestanou číst a sledovat, nevytratí se to. A dokud je příležitost podívat se, jak je to u někoho jiného a kdo s kým, lidé to sledovat nepřestanou. Samozřejmě že velký úkol se skládá z menších a postupovat po krůčcích je jistější. Rozhodně bych byla raději, kdyby se děti naučily číst a psát o pár měsíců později než aby mi zastřelily souseda proto, že je prudil řečmi o tom, že tráva se kouřit nemá, zvlášť v jejich věku že je prý nezdravá.

TéVé


V Číně jsem se odnaučila dívat na televizi. Na pokoji ji sice máme a chvíli dokonce i fungovala, ale stejně jsme ji nezapínaly. Spolubydlící se dívá na thajské telenovely na internetu nebo na filmy, které si koupí na DVD. Já se dívám jen na filmy nebo některé seriály – také přes internet.
Úplně jsem zapomněla, jak je to u nás, těšila jsem se totiž, že se budu večer moc koukat na dobré filmy bez dlouhého čekání, protože na koleji je internet horší a horší. Překvapilo mě, že zprávy na Nově končí až ve 20:20. Někdo mi řekl, že si zahrádkáři stěžovali, že nestíhají svoje seriály. To je hned další věc – od 20:00 jsou samé seriály nebo ještě lépe reality show. Všechno velice kvalitní a hutná zábava. Pokud už dávají nějaký dobrý film nebo film, který jsem ještě neviděla, tak dříve jak ve 21:30 to není. Ano, mám prázdniny, ale ráno vstávám na rehabilitace. Navíc prázdniny mají jen děti, většina normálních lidí dál chodí do práce s výjimkou třeba 14 dní, kdy si vezmou dovolenou. Můj oblíbený seriál Moonlighting (Měsíční svit s Bruce Willisem) začíná v 00:05. Není tam nic, co by děti už neviděly a je to sranda. Na rozdíl od hodně pořadů, které běží od 20:00. Prázdninový provoz mi přijde jako velký nesmysl. Zato mě potěšilo, že Přátelé běží stále (asi i v kuse) už aspoň 5 let :-D, sice je to odpoledne, kdy chodím cvičit, ale dvakrát jsem je stihla.
S pořady o vaření se doslova roztrhl pytel. Vaříme s Italem, s Richardem, s celebritami i neznámými lidmi. Kde se stále berou ty „nové“ recepty, ty jo. Babička dokáže o vaření mluvit celé hodiny, takže chápu, že to lidi ještě neomrzelo. Čeho je strašně moc, jsou kriminální seriály. Za čtvrtek (dnes) jsem jich večer (po 20:00) napočítala celkem 13, a to na 7 kanálech. Kam tvůrci chodí na nápady, aby se to neopakovalo a lidi to stále zajímalo? Pár jsem jich viděla, když jsem nemohla spát. Nejraději mám Sběratele kostí, ostatní mi přijdou hodně na stejné brdo a nevyznám s v nich. Ale každý má jiný vkus.
Dopoledne běží staré známé seriály (Xena, Pobřežní hlídka, Komisař Rex, Kutil Tim, MASH…), prostě žádná změna :-D, ještě chybí To je vražda napsala :-). Když na to někdy přepnu, tak to vyvolá trochu nostalgie. Když jsem byla menší, s bráchou jsme koukali na Pobřežní hlídku, a čím víc se běhalo v plavkách po pláži, tím samozřejmě lépe :-D. Kdy nás asi všechny převálcují s Beverly Hills 90210…
Dostávají mě upoutávky na filmy. Hlavně na ty zaručené megafilmy, které jsou již třeba 7 let staré a všichni jsme je viděli už alespoň dvakrát. Na druhou stranu na sérii Rockyho jsem se ráda podívala. Na 4. díl s Rusem se jim povedla i upoutávka. Upoutávky a hudba k nim na Prima Cool jsou občas vtipné.
Že je mezi filmy strašně moc reklam, je fakt. Nejlepší reklama je deset minut před koncem, zvlášť když už je 00:20 a vám se chce strašně spát. V jiných zemích to asi ale o hodně jiné nebude. Některé televize dokonce mezi filmy zvládnou vložit rychlé zprávy a podobně. Pokud ve filmu reklamy nejsou, lidé jsou nespokojení, že nemají čas na čůrání/cigaretu a kdo ví co ještě nutně potřebují udělat…
Určitě je toho daleko víc, jen mě to teď tak napadlo…