Shrnutí před odjezdem

Sice už nechodím do školy, ale stejně toho moc nestíhám. Blíží se mi odjezd, tak většinu času trávím buď v tělocvičně, s přítelem a nebo spím. No řekněte, nabitý program :-)).

Taiji

Taijisté se připravovali na soutěž, takže jsem každý večer cvičila s nimi. Na začátku všichni společně pod bedlivým dohledem učitele, potom se to rozdělilo na soutěžící a nesoutěžící, takže jsem cvičila s Tang Lin Xiou a hodně sama, což má také co do sebe. Zvlášť v taiji. Učitel se ale stále věnuje všem a je na mě moc hodný. Opakuji všechny sestavy, 56ku jedu na výdrž, už se mi daří dát ji celou aniž bych byla vyplivnutá. Nejvíc mě baví yilu. Je to prostě jako tradiční wushu, jenom pomalejší. I když i tady jsou rychlejší pasáže, a protože to má fajin, tak to není jenom dejchárna :-). Často bývám po dopoledním cvičení hodně unavená a na taiji se mi již nechce, ale držela jsem se a vždy šla.

Moderna

Dřu každý den. A jsem hodně překvapená, že mi tělo drží a vždy jsem schopná odcvičit, co se po mně chce. Každý večer jsem ztuhlá, ráno se mi nechce vstávat, protahování bolí. Ale jakmile začnu se základními pohyby, tak je to najednou v pohodě. Konečně mám hotové obě sestavy (meč, kopí). Du Hui mě žene hodně kupředu, i když kromě wushu mě nejvíc učí snášet kritiku, kolikrát i neoprávněnou. Vytvořily jsme poslední část meče. A hned se rozčilovala a divila, že to nezacvičím tak rychle, jak by si představovala. A že mám občas vokna. A že stále chybuji ve vyhazování meče. Aurora je v tomhle prý bezchybná. Aby nebyla po tolika letech v Číně vedle profíků. Věnujeme se tomu na konci tréninku, kdy už jsem hodně unavená, po každém pokusu (vydařeném i nevydařeném) slyším její nechápavou kritiku… dnes jsem to cvičila sama a hned to šlo líp, protože mě nikdo neprudil :-D. Meč jsem si ve středu ale zlomila, tak si do Čech přibalím ještě jeden – nový a lehčí. Sice se den ode dne lepším, ale nestačí to. Cvičebně jsem stále na úrovni začátečníka.

Zdraví

Překvapivě mi nic velkého není. Žaludek stále zlobí, ale neomezuje mě to příliš. Zraněná nejsem, jen občas se něco ozve. Večer mě bolívá krk a mezi lopatkami, když se chci ohlédnout, bolí to. Ale přes den je to v pořádku. Kotník občas, překvapivě levé koleno, kyčel bolí jen při protahování. Levý lýtkový sval mám stále natažený. Pravou ruku jsem si dnes zase narazila :-D. Takže jsem vlastně zdravá :-).

Přátelé

Mrzí mě, že v létě v Číně propásnu jednu větší wushu soutěž a několik přátel, kteří sem přiletí. Na druhou stranu je fajn se na chvíli vrátit domů, moc se těším, až vás všechny uvidím! Program mám celkem nabitý, myslím, že budu unavenější než tady, ale stojí to za to! :-) S pár čínskými přáteli jsme se v poslední době sblížili ještě víc, a to mě také hodně těší. Jane mi dneska dala jako dárek klobouk. Pamatovala si, že jsem se jednou zmínila, že se mi to líbí… Od září tady začne studovat i Olča Hábrová a přijedou noví cizinci.

Jinak, přijela se sem podívat jedna učitelka, která působí v Kanadě a dělá výzkum ohledně taiji – ne pro profíky, ale pro obyčejné lidi. Spolupracuje tady s CCTV. Pokud zítra bude čas, chtěla by se se mnou sejít. Pokud nebude, uvidíme se až v září. Je to hodně zajímavá příležitost, tak snad to dopadne. Od tohoto léta je u mě totiž na plánu začít všechno uskutečňovat, a tohle by byl příjemný start.

Můj vedoucí

Tento týden sice už nemám školu, ale stejně jsem nějak vycucnutá. Tréninky mě ničí. A Číňané snad ještě víc. Když od někoho potřebuji pomoct, tak má hned milion výmluv, proč se to nedalo zařídit. Jinak by to ale udělal/a, jsme přeci přátelé. Samozřejmě že na začátku nic nebylo problém :-D. Nic se ale neděje, všechno nakonec dopadlo :-D.

Ya Qiang mi nedávno hlásil, že potkal mého vedoucího, který se na chvíli vrátil z Ameriky. Bylo mi divné, že se neozval. Že zase neděláme nějaké pokusy od rána až do večera a podobně. Druhý den mi hned přišla sms, abych jim přišla pomoct do zasedačky, že tam dorazí nějací wushu experti. V sobotu ve 13:50. To bych nesměla mít zase jeden z těch delších rozhovorů s tréninkem. Do sprchy jsem se dostala ve 13:45, takže jsem jasně dorazila pozdě. Cestou jsem ještě potkala kamaráda Brooka, který nutně potřeboval vědět, kam jdu a co tam budu dělat. Já sama moc nevěděla, tak jsem ho prostě vzala s sebou a bylo :-D. Na místě jsem naštěstí pochopila. Všechny ty pokusy, které tady Zhu Dong vedl nyní dospěly vyhodnocení a celé to mělo být představeno skupině odborníků, kteří to měli buď odklepnout nebo zamítnout. Jeden učitel měl přednášku o tom, co tady celou dobu dělali, byla prezentace i s videem. Potom se vedla debata – každý z odborníků měl několik otázek a náš tým musel odpovídat (učitelé, studenti samozřejmě jenom roznášeli čaj, fotili a tak :-) ). Pak jsme všichni museli ven, protože se začalo jednat o tom, jestli ano nebo ne. Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby „ne“. Naštěstí to ale dobře dopadlo, protože řekli „ano“. Čekala jsem, že všichni začnou jásat, už jsem si připravovala pravici, abych jim popřála :-). Ale nic. Zhudong se jenom usmál, poděkoval spolupracovníkům a bylo. Klábosila jsem se spolužáky, pak si na mě učitel udělal čas, aby se mnou probral mou neexistující diplomku. Mluvili jsme dlouho. Hlavně on. Mluvil zajímavě, v hodně věcech jsme si notovali. Jenže když jsme došli na křižovatku, zjistila jsem, že vlastně k diplomce nevím nic. Tak mi chvíli trvalo, než jsem se zdvořile rozloučila.

V pondělí jsem dostala zprávu, že nám navrhuje, abychom se všichni v úterý v poledne sešli v jeho laboratoři, abychom prodiskutovali diplomky. Celý den jsem ze spolužáků dolovala čas. Večer se mi to konečně podařilo zjistit. Trénink končím kolem 12. hodiny, ve 13. u něj, to je akorát. Dnes jsem během tréninku měla nebývalé množství telefonátů. Během tréninku neodpovídám, většinou ani nekoukám, kdo to je. To je můj svatý čas. Stejně jako spánek. Tentokrát jsem ale měla „pocit“. Tak jsem mrkla. Naháněli mě s tím, že v 11h se jde do restaurace a diskutovat se bude tam. Super, já končím o hodinu později, potřebuji sprchu. Sháněli mě hned dva spolužáci, takže jsem jim musela zvlášť vysvětlovat, co dělám a proč nepřijdu, i když seděli spolu v jedné restauraci. Pak mi dali učitele, kterému jsem to vysvětlila již úspěšně a domluvili jsme se, že mu pošlu email, protože 21. června se vrací do USA.

Tady se prostě předpokládá, že se studenti zdržují výhradně v areálu školy a nemají nic jiného na práci než sedět na pokoji nebo v knihovně. 

Nedělní dobrodružství s Jane

Na neděli jsem byla domluvená s Jane, že spolu půjdeme na večeři. V neděli ráno z toho už byl oběd. Měly jsme se sejít až ve 12:30, abych se stihla po tréninku osprchovat a zkrášlit. S Caiem se to zase protáhlo, protože se ukázalo, že oba máme od tréninku (směru) jiná očekávání. Když jsem dorazila na kolej, Jane tam už na mě čekala – o hodinu dřív, než jsme se domlouvaly. Tohle je také čínský zvyk. Vzala jsem jí k sobě na pokoj a chvíli jsme si povídaly, protože hned po tréninku se prý nemůžu jít osprchovat (špatné pro kůži). Mrkly jsme spolu také na pár taiji videí. Když jsem se připravila, dorazila ještě naše taiji kamarádka. Ona má hromadu jmen a to čínské si stále nepamatuji přesně. Předtím si říkala Sophia, teď má nové jméno Eva… :-D Přijela na kole, Jane také. To znamená, že se nejde pěšky a nejede se ani busem, nýbrž na kole. Na Wu Jiao Chang. Já kolo nemám, a protože jsem těžší, tak jsem nabídla, že jednu z nich svezu, nechtěla jsem se nechat vést. To jsem si troufla jenom s Dannym, protože vím, že ten to ušlápne :-D. Na Evy kole mohou jet dva lidé, tak se na něm trochu projela a pak ke mně naskočila i ona. A to se mi to rozkvrdlalo na všechny strany. Křičely jsme obě :-D. A pak jsme to zkusily ještě několikrát, ale výsledek podobný :-D. Ještě nikdy jsem na kole nevezla dalšího člověka. A už vůbec ne na čínském kole, které bylo mrňavé (kolena jsem měla fakt skoro až u brady), vrzalo, brzdy brzdily divně… :-D Eva se mě stále ptala: „Ty fakt umíš jezdit na kole? Ne, viď?“ Jane to vyřešila. Svoje menší kolo dala Evě a přisedla si ke mně s tím, že mi věří. Tady se ukázalo, že je to fakt kamarádka :-D. No, opravdu to pak jelo nějak dobře. Sice jsem se na začátku neodvážila udělat žádný jiný pohyb, ale jely jsme :-D. Jane mě stále uklidňovala a povzbuzovala :-D. Před sebou jsme měly dvě větší křižovatky, kde jsem musela zatáčet, to byla věc :-D. Měla jsem ale neskutečné štěstí, že nic moc nejelo a vždy mi skočila rychle zelená. Pak už to byla sranda, už jsem si zvykla a bavilo mě to. Občas ale foukal vítr v protisměru a zvedal mi sukni, tak mi ji Jane musela zezadu držet :-D. Navíc jsme byly strašně rychlé, Eva vůbec nestíhala :-D. Zaparkovaly jsme hned před restaurací.

Čínské restaurace v Číně se těm v ČR moc nepodobají nejen chuťově. Číňané jsou ochotní na místa u stolu čekat před restaurací i hodiny. Před mnoha restauracemi tak uvidíte hodně židliček, které tam jsou již pro čekající budoucí hosty připravené. Lidé čekají, hrají hry na telefonu, brouzdají po netu, povídají si, často jí nějaké malé mlsky… tak si krátí čas.

Naše restaurace byla vyhlášená mořskými potvorami. Minulý rok nás tam vzal Cai Si Wu na oslavu svých narozenin. Tentokrát jsme objednali kotlík s krevetami, sladkými brambory, rýžovými tyčinkami, kousky chobotnice a bůhví čím dalším. K tomu jsme přidávaly další talířky (až posbírám všechny fotky, dám to na Rajče). Eva je nervózní člověk, takže během čekání na místo si odběhla něco „vyreklamovat“. S Jane nás usadili ke stolu, ale tam se jí nelíbilo, protože jí za zády přebíhaly děti z WC a cákaly na ní. Tak si vydobyla nové místo. Moc pěkné :-). Objednala mi džus z vodního melounu, moje oblíbená věc :-). Když se vrátila Eva, přiobjednala ještě další jídlo a daly jsme se do toho. Po nějaké době se s námi Eva ale rozloučila, protože se musela vrátit do tělocvičny na trénink. Před soutěžemi se tady trénuje každý den dvakrát, a to i v sobotu a v neděli. S Jane jsme probraly všechno možné, servírka nám snad sedmkrát dolévala horkou vodu. Tohle je na čínských restauracích fajn, že vám zadarmo dají horkou vodu, někdy horký čaj. Jenže ty sklenice jsou tak mrňavé… :-D

Pak jsme se vydaly po krámech. To jsem ale netušila, jak se s Jane nakupuje. Moc dobře, to musím uznat. Jenže strašně dlouho. Jsem zvyklá zajít do obchodu, koupit co potřebuji a jdu domů. Tady ne. Tady se celý ten několikaposchoďový obchoďák projde pomalinku celý (ještě že byl večer a některé krámky už měly zavřeno :-D). Musím říct, že to místo se mi hodně líbilo. Některé kousky oblečení tam byly fakt šílené, kýčovité, ale některé na druhou stranu strašně pěkné. A tady se smlouvá cena, takže se dá dost ušetřit. Příště už nakupuji hlavně tam :-). Jane je neskutečně výmluvná, jen dvakrát se stalo, že prodavačku neukecala k ceně, kterou si představovala. Co je super, že prodavačky tady nejsou tak agresivní a zákeřné jako na Qipu lu. Naopak byly přátelské, rády si povídaly, kecaly, ale nevymýšlely si zase až tolik. Jane tam chodí často, takže se se spoustou z nich už zná. Dost jsem se držela, koupila jsem si jen jedny černé šaty. Takový styl jsem nikdy na sobě neměla, jsou hodně zajímavé a jednoduché. Jane byla úplně nadšená a nebylo to poradenství typu: „Ale jo, jde to, si to kup, jestli chceš“. Tak jsem si je vzala. Prodavačka chtěla nejdříve 180 RMB, Jane to usmlouvala na 60 RMB a pak ještě na 55 RMB, protože tam byla malá dirka. „Buď nám zítra přivezete nové šaty a dáme vám 60 RMB a nebo to zašijete na místě za 55 RMB.“ Tady totiž mají každý kousek jen jednou a v jedné velikosti – buď se trefíte nebo ne. Jane toho nakoupila spoustu a ke konci jsem jí ještě musela založit :-D. Tohle je jedna z věcí, proč ne všem sedne. Je hodně přímá, moc se neostýchá, nechodí kolem horké kaše. Jednou řekla, že mě nechce obtěžovat. Když jsem jí ujistila, že je to v pořádku, tak už se věnovala jen smlouvání :-D. Potom se se mnou chtěla domluvit na další den, že mi ty peníze dá. Nebyla to závratná suma, tak jsem jí řekla, že to po ní zpátky nechci. Chvíli byla 不好意思 (v čínských falešných rozpacích), pak jsme se domluvily, že jsme přeci kamarádky a tohle není nutné. A ona: „Tak já se přestanu stydět.“ :-) A už se o tom nemluvilo. Takhle je to fajn, někteří to neustále omílají dokola. Ona mi často nosí dárky, pomáhá mi, když je třeba, ten nedělní oběd vyšel kolem 600 Kč…

Oblečením to ale neskončilo. V horním patře mají vše co se týká mobilních telefonů, manikúry atd. Jane miluje designové věci. A miluje francouzskou značku Channel, říká tomu [šnel]. Často si pořizuje nové kryty na telefon. Když učila taiji, uspořila si na iPhone, tak mu teď dopřává zajímavé kabátky. Má jeden svítivě oranžový, bytelný. Pak další bílý se spoustou barevných kamínků, velkým svítivím křížem a dvěma černými pírky nahoře. Nechává si to dělat u známého, který pochází z Taiwanu a všechno to navrhuje a dělá sám. Ještě že tam měl dvě židle, protože tam to bylo fakt na dlouho. Měl tam několik krytů, které sám polepil malými věcičkami. Všechno to bylo celkem podobné, ale Jane se neuměla rozhodnout. Jeden kryt jí přišel strašně cool a trochu klučičí, to se jí líbilo. Na dalším byl kříž, což jí strašně bere, i když není zarytou křesťankou. Další kryt tam měl karty na poker, pistoli, dvě podkovy od sebe, že připomínaly znak Channel. Diskutovala s pánem, jaké z toho má pocity, jak by to možná bylo lepší… Každý kryt si dávala na telefon a pak k obličeji a sledovala se v zrdcadle. Předstírala, že telefonuje, aby viděla, jak to vypadá. Vybrala si. Konečně. Jenže pak zjistila, že barvy jsou trošku jiné. A barva krytu, který si vybrala, není až tak super, tak si nakonec vybrala ten druhý kryt. Tím to neskončilo. Přinesla si tam ještě disk, který chtěla polepit, tak se řešilo tohle. Pak si vzpomněla, že na soutěž nechce mít řasenku, ale nalepovací řasy, tak přesvědčila prodejce, aby jí k tomu všemu zadarmo dal jedno balení falešných řas z Japonska (72 RMB). Pak jsme pokračovaly vedle pro sponky do vlasů a milion dalších věcí. Koupila mi prstýnek, který jsem si tam vybrala :-). Překvapilo mě, že jsem nějaký čínský vůbec dokázala dostat na jiný prst než malíček.

Když jsme skončily, bohužel stále pršelo. Fakt průtrž mračen, která začala už v době, kdy odcházela Eva, která nám tam nechala obě kola. To bylo fajn, až na to, že já nedokážu jet na kole a v jedné ruce držet deštník. Zvlášť ne v čínských ulicích, kde se musíte stale vyhýbat lidem, kličkovat mezi auty a dalšími piráty silnic a chodníků. Co teď? Kdyby bylo po mém, tak prostě vyjedeme zpátky, déšť ne déšť. Jane měla svůj slunečníček. Jenže to prostě nejde. Tady se někteří bojí deště jako čert kříže. Tak jsme si šly sednout do Starbuck, než přestane pršet. Tady je fajn, že si můžete sednout do restaurace/kavárny a nemusíte si nic objednávat, abyste se necítili trapně, že tam jenom tak sedíte. Tady to nevadí. Dokonce jsme si přinesly své lahve s čistou vodou :-D. Jenže ono to nepřestávalo. Co teď? Přítel na mě v poslední době vůbec neměl čas, teď nastala chvíle, kdy by se měl opět ujmout přítelovské role a zachránit mě, tak jsem mu zavolala. Než dorazil, skočily jsme s Jane ještě do drogerie, protože si chtěla koupit pudr, aby jí to na soutěži slušelo :-D. Tam už se ale dalo platit kartou :-). Ya Qiang nepochopil, že nedokážu řídit s deštníkem, naštěstí přijel ve velké pláštěnce, kterou mi pak dal. Oba se mi smáli a Jane mě fotila :-D. Cesta zpátky byla také legrace. Občas jsme jeli všichni tři vedle sebe, povídali si, mně káplo něco do oka a málem jsem jednoho z nich sestřelila, Ya Qiang mě jednou špatně navedl, tak jseme pak musela seskakovat z vysokého obrubníku. Přímo do louže... Ještě že jsem měla crocsky, ty byly ale plné vody :-D. Ya Qiang na mě šplouchal vodu z deštíku a smál se jako malej, křižoval mi cestu... měl štěstí že jsem na kole jela naposledy asi před třemi lety a ruce jsem měla schované pod pláštěnkou :-). Zaparkovali jsme, rozloučili se s Jane a ještě zašli na menší večeři.

Čína, Země středu

Často se diskutuje o tom, jestli se Čína změní. Kdy už dojde „naší demokracii“, která je jediná správná, jediná lidská, i s těmi problémy, které teď máme. Na ZČU jsem si zapsala předmět Východní filosofie a umění. Paní profesorka povídala o tom, že pokud se Číňané něčím řídí přes 5000 let, za pár desítek let se to jenom těžko změní.

Tento rok čínská vláda sama přiznala, že se víc a víc obrací k tradičním hodnotám čínské kultury. Už se nedrží v izolaci jako dřív, možná trochu podle japonského vzoru si berou z ciziny, co se jim hodí a přizpůsobují to svým podmínkám (i když bych řekla, že tohle se ne až tak úplně daří, zvlášť když jsou ty podmínky tak různorodé). Čína nechodí válčit do jiných zemí, ale i tak se rozpíná. Po svém. Tak, jak to dělala od začátku. V minulosti jí stačilo, když jiné kmeny uznaly svrchovanost Číny, jako Země středu. Čína je přijala pod svá křídla výměnou za nějaké ty „poplatky“ a hlavně, za věrnost a oddanost – slib, že bude-li potřeba, Čína se na ně může spolehnout. Mimochodem, tenhle princip oddanosti panovníkovi hezky popisuje Gu Hong Ming v knize The Spirit of the Chinese people.

Jak to dělá dnes? Přijde mi že podobně. Sítě rozhodila v chudé Africe. Pamatujete si ještě, že tam v nedávné minulosti nevpustili Dalajlámu z obavy, co by tomu řekla Čína? I IWUF (Mezinárodní Wushu Federace) se zaměřila trochu víc na rozvoj wushu v Africe. Ceremoniálu ku příležitosti předání ceny míru čínskému disidentovi se „diplomaticky“ nezúčastnilo hned několik zemí. Čína nabízí podporu mnoha zemím:

http://ekonomika.idnes.cz/kypr-vzkazuje-pomoc-nabizi-i-rusko-a-cina-fpv-/eko-zahranicni.aspx?c=A120613_192745_eko-zahranicni_neh

A určitě to nedělá jenom ze solidarity. Jedním z největších věřitelů Ameriky je právě Čína.

http://zemanovahana.blog.idnes.cz/c/274280/Tao-te-ting-a-nadcasovy-Lao-c.html

Na druhé straně stojí, že si Číňané velice rychle dokáží osvojit ty „zlozvyky“ cizinců, které se jim hodí. Když se nám to pak nelíbí, argumentují tím, že my to přeci také děláme. A to nemusíme mluvit na úrovni států, že jo :-). Problém je často ale v tom, že si to osvojí po svém – tedy jinak, než to chápeme my. Kolikrát mi přítel vyčítá, že co říkám nemá logiku, že by mělo mít, když jsem z ciziny, kde jsme logiku vymysleli. Ono to má logiku má, ale ne takovou, jak to chápou Číňané :-D.

Když pan Gu Hong Ming v roce 1915 psal svou knihu, vysvětloval problém Evropy v přílišném militarismu. Číňané to nepotřebují, protože mají „morální sílu“. Zajímalo by mě, co by napsal po masakru v roce 1989 a po zásazích proti dalším nepokojům. V roce 2007 vydalo americké ministerstvo obrany tohle prohlášení: „Čínské kroky v určitých oblastech se zdají více a více neslučitelné s jejich politickými prohlášeními.“ 13. března 2011 to bylo v historii vůbec poprvé, kdy čínská válečná loď vplula do Středomoří. Oficiálně šlo o součást humanitární mise k záchraně čínských státních příslušníků během libyjské civilní války. Obecně je to však vnímáno jako pokus o zdůraznění čínské přítomnosti na vojenské úrovni. A že je čínská lidová armáda největší na světě, se nemusí ani zmiňovat. V roce 2009 dala do zbrojení oficiálně $ 70 bilionů, neoficiálně se mluví o sumě mezi $ 105 – 150 bilionů).

Číňané a Čína někdy působí jako roztomilé pandy, duté jako bambus, kterým se živí. Odhlédneme-li od náročnosti a nákladů, kdo by si ale pandu pořídil jako domácího mazlíčka? Viděla jsem ty ostré zuby… :-/

No, myslím, že učit se čínsky se v budoucnu ukáže jako rozumný krok… :-D

Balení nadvakrát

Na nástěnce se objevil nový papír. Stojí na něm, že cizinci, kteří se o prázdninách chystají domů, mají si sbalit všechny věci, které na svém pokoji mají a uloží se někde v budově. Pokud tak neuděláme, udělá to za nás „teta“, za ztráty a zničeniny neručí, je to náš problém. Takže jsem je nakonec nevočůrala. Měly jsme totiž se spolubydlící v plánu, že jim řekneme, že já se vracím domů a ona ne. Ve skutečnosti se na nějakou dobu vrací. Takhle by nám zůstal pokoj. Jenže mi došlo, že je tady ještě možnost sestěhovat zbylé studenty do jednoho pokoje, jako se to stalo loni Regisovi (Brazílie). Tak jsme se domluvily, že věci si sbalím já, protože jich mám méně, a pokud dají na léto Nok jinou spolubydlící, budou bydlet v našem pokoji, abychom věděly, co se tady děje a ta špína byla naše a ne cizí :-). Horší ale je, kam dát ty svoje věci, protože cestovní tašku si samozřejmě beru s sebou domů. Dát do do velkých pytlů je řešení, ale v případě, že na to pak budou ve skladu házet další a další věci. Přítel prý najde řešení, tak jsem to zatím z hlavy vypustila… Pan Chu asi potřebuje nové auto… :-D

Takhle se tedy budu balit hned dvakrát: 1) do skladu, 2) domů…

Cvičební boty

Tady jedno video, aby bylo vidět, že wushu není žádná sranda:

http://www.youtube.com/watch?v=fuh3w10N5Po

Ale (Itálie) mi říkal, že nebyl zvyklý na koberec, který na té soutěži měli. Když se Auroře stalo podobné zranění kolene, bylo to podle trenéra proto, že na soutěži byla v ráži, najednou jí to kvůli tomu skákalo výš = jinak než na tréninku. Nebyla na to zvyklá a nepřizpůsobila tomu techniku. Takže není od věci si dopředu zjistit, jak vypadá soutěžní povrch ještě předtím, než začneme tam začneme soutěžit. Pokud cvičíte celou dobu na parketách a pak najednou přejdete na profi koberec, budete překvapení, jak vám to bude létat, a nesoustředíte se na dopad. Některé povrchy víc kloužou, některé naopak. Na normálním koberci udělám podmety v pohodě, na modrém mám trochu problém. Jednou se mi tam také dopad rozjel z mabu do rozštěpu, což zabolelo, protože rozštěp mám hodně špatný :-D. No a boty jsou také každé jiné. Na trénink jsou podle mě nejlepší klasické feiyue. Proč? Ve skutečnosti nejsou nejlepší, ale v porovnání cena X výdrž, vycházejí nejlépe. Při náročnějším tréninku vydrží tak měsíc. Za 30 yuanů. Super pekingské vydrží měsíce možná dva. Za 180 yuanů. Mám teď kromě feiyue ještě jedny (černé) se silnější podrážkou. Na taiji jsou skvělé a myslím, že vydrží fakt hodně dlouho. Na modernu je nenosím, protože podmet s nimi neotočím ani o 180° :-D. To je daň za vyšší a drsnější podrážku… Na soutěže jsou podle mě nejlepší ty pekingské se slabou podrážkou. Nejen že jsou pěkné, ale úžasně sedí. Jako kdybyste na nohou nic neměli, ale přitom dobře drží, podmety a jiná točení jdou jako po másle, výborně ohebné. Když nepočítám ty od Nike nebo Li-ning (které jsem nevyzkoušela, protože jeden pár je kolem 900 Kč), tak jsou bezkonkurenčně nejlepší.

Velký pokrok ve cvičení

Když jsem si v sobotu myslela, že jsem moc unavená, to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v pondělí. Začátek tréninku jsem vydržela jen díky myšlence na to, že se v úterý na všechno vykašlu a budu odpočívat. Po základech jsem tentokrát nedělala samostatné skoky, ale rovnou části sestav, kde mám náběhy na skoky. To mě dost rozhodilo. Sílu na skákání jsem celkem měla, ale na běh už ne. Neplakala jsem, ale tělo se na to už párkrát připravovalo. Když mě Du Hui poslala zase na začátek, abych pokračovala, najednou jsem se přistihla, že nejdu na místo, ale vracím se zpátky k lavičce :-D. Chtěla jsem si prostě lehnout a už se nehýbat. Vydržela jsem ale, protože na tu krátkou část jsem energii vždy někde našla. A tak jsem postupovala krok za krokem až ke konci tréninku. Když mě pak Du Hui plísnila za XFJ a za to, že hned nezacvičím poslední 4. část meče, kterou mi zrovna ukázala, tak už jsem měla vypnuto. Aurora skončila a procházela kolem nás, smála se na mě. Dnes mi zrovna říkala, že Du Hui je fakt Hitler. Řekla dokonce, že nechápe, jak taková malá holčička může být tak „zlá“ :-D. Myslím, že když přežiji tuhle trenérku, tak pak už každého, a nejen v tělocvičně. Nakonec jsem přeci jen jak ten meč tak ten skok udělala tak nějak, že bylo vidět, že to drobet chápu. A byl konec a už jen posilování a tam na mě „zlá“ není, takže i když to bolí, tak se na tuhle část těším :-). I přesto mám ale pocit, že mám víc síly a malinko jsem se zrychlila (v částech, které cvičím víc).

Na taiji jsem původně vůbec nechtěla jít, ale přesvědčila jsem se, protože kdo se chce zlepšit, prostě cvičit musí, že jo :-). Učitel se věnoval jenom lidem, kteří jdou na soutěž a ještě učil taiji meč, tak jsem měla celý večer ve své režii. Na začátku jsem cvičila s Tang Lin Xiou, ale ta byla úplně vyplivnutá, po chvíli to zabalila. Po prvním kole yangové sestavy, jsem měla pocit, že kyčle budou problém. Bolely a ani ošklivé pubu mi nešlo. Tak jsem se víc protáhla a pak jsme cvičily 3x chen 56ku. A koukala jsem jako blázen. Tělo krásně prohřáté. Mohla jsem skoro tak nízko, jak jen jsem chtěla, při přechodech mezi postoji mě nic nebolelo, nezasekávala jsem se. Stehna mi držela. Pak jsem dala několikrát i všechny ostatní sestavy. Dařilo se mi dobře soustředit. Jeden Číňan, který vedle cvičil meč, se dokonce na chvíli zastavil a koukal se na mě :-D. Po nějaké době už jsem přeci jen měla unavené nohy a trochu mi to rušilo pozornost, tím se mi zhoršila stabilita. Ale i tak jsem jela dvě hodiny jen s jednou pauzou na čůrání :-D. Po sestavě jsem se prošla po koberci tam a zpět a začala cvičit znovu. Propotila jsem dvě trika a všechno ostatní se na mě lepilo. Na závěr teď ráda cvičím yi lu – vysoké postoje, uvolněně, fa jin. Na konec jsem si na chvíli lehla na koberec a sledovala ostatní, jak připravují skupinovku s vějíři. Protáhla jsem se, uvolnila nohy a vypravila se na kolej. Učitel se na mě hezky usmál, tak mě možná cvičit i viděl :-). Měla jsem z toho obrovskou radost, ještě nikdy jsem taiji takhle necvičila. Potvrdil se můj dojem, že uvolněnější kyčle by mi hodně ulehčily. A vyvrátil se můj pocit, že ještě nejsou dost. Samozřejmě nejsou, ale když jsem dobře zahřátá, tak to také není až tak hrozné. Takže už si nestěžuji na tohle počasí, na cvičení je fakt skvělé.

Dnes jsem se do tělocvičny vypravila, abych jela podle plánu. Základy jsem zvládla, skoky trochu také, ale pak už jsem se nedokázala soustředit, nějak jsem se cítila unavená. Tělo sice celkem fungovalo, ale byla jsem prostě líná. Tak jsem to všechno vzala rychleji a šla na oběd. Celý den jsem pak přemýšlela, jestli půjdu na taiji nebo ne, nakonec jsem zůstala doma. Doufám totiž, že ve středu budu zase trochu ve formě a půjde mi to stejně dobře jako v pondělí večer. Volno jsem měla naposled minulé úterý. Tentokrát jsem to plánovala na pátek, abych zvládla trénink s Caiem, ale až do pátku prostě nevydržím. Takže jsem to dnes měla lehčí, v pátek to dám také lehčí a na víkend to snad dobře vyjde. I když těžko říct, protože dnes jsem měla dřepovat s činkou, ale sama jsem si na to netroufla, tak to budu dělat zítra. A nohy se mi po tom teď zotaví až třetí den :-/. Plánovat trénink je pěkná věda, co teprve u profi atletů, když se připravují na soutěž… Udělala jsem si nějaké jednoduché testy na tepovou frekvenci, vychází mi to moc dobře, tak uvidím na tréninku.

Cítím se teď celkem podivně. Tak nějak napruženě, jako kdybych byla stále na koberci a měla začít cvičit. A to i teď, když sedím za stolem. Nohy mám unavené, tak chodím jako kačer, ale když je potřeba cvičit, tak mě to moc neomezuje, jen delší kusy sestavy nedávám. Myslím, že jsem se dostala opět o schod výš, protože se takhle cítím už delší dobu, není to jenom někdy. Aurora mi dnes dala nějaké energetické nápoje, které pijí v týmu, tak je vyzkouším. Prý to funguje dobře proti křečím, to je dobře, protože včera už se o mě jednou pokoušela.

Jak jsem dnes cvičila jen ráno, tak se mi podařilo sfouknout všechno, na co normálně nemám energii (vyprat, uklidit, napsat úkol z biochemie, blogovat :-), učit se, dobře jíst, umýt si všechny boty a tak :-).

Wushu soutěže v Evropě

Ve dnech 9. – 10. června probíhala v španělském Madridu mezinárodní „wushu kungfu“ soutěž, tak jsem se poslední dny bavila tím, že jsem sledovala různá wushu videa cizinců. Včera byl internet strašný. Netuším, co se stalo dnes, ale rychlost je úžasná, na videa nemusím čekat, nesekají se… Navíc můžu na FB i na YT (současně) přes Chrome, žádný Explorer (i když jsem si ho dnes zrovna aktualizovala :-/)… to snad teď už nikdy nevypnu PC, aby se mi ten zázrak neztratil :-D.

Ráda bych také na nějakou soutěž, tak teď zkoumám, jaká je úroveň a kde je třeba víc zabrat. Pokud se nemluví o východní Evropě nebo o falešných cizincích (Číňané s cizím občanstvím nebo s povolením k pobytu), tak je to většinou podobné. Co mě zaujalo, že spousta cizinců má podobné nešvary. Jsou to věci, které trápí i mě, na které mě tady hodně upozorňují. Kromě všech těch úžasných skoků a podobných věcí, myslím, že tohle je také jedna z věcí, která odlišuje nás normální wushu cizince a šampiony: mdlé pohledy (pokud už vůbec nějaké jsou), pérování v postojích bez minimálního uzemnění, nedotahování pohybů, přílišné napětí… A má to bohužel i hroamda cizinců, kteří jezdí pravidelně do Číny. Kamarád Ale (Itálie) mi zrovna včera poslal zprávu s dotazem, jestli nevím v Šanghaji o někom, kdo cvičí taiji hlavně z té vnitřní stránky, pracuje s energií, že lidé u nás na univerzitě jedou jen na techniku, to že je o ničem. Tady je jasně vidět, že Číňan vás bude skutečně učit jen v případě, že vás má rád a má k vám vztah. Učitel Xie učí všechno dohromady – ale ne vždy a ne každého. Když tady byli na loňské léto Španělé, trenér jim opravil pohyby, ale principy jim nevysvětlil. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Je to škoda. Občas si říkám, že je to celé postavené na hlavu. Spousta z těch lidí je protažených, skáče jim to, ale nemají až tak pečlivé trenéry. Já neumím nic, ale mám to štěstí, že tady mám úžasné učitele a trenéry. Další věcí je, že o těch chybách třeba vědí, jen se jim to nepodařilo ještě opravit (to je právě to, když si občas říkám, proč z toho mám mít radost, když vím, že to cvičím blbě :-D). Jenže hodně z nich soutěží na každé soutěži se stejnou sestavou, zlepšení jsou vidět, ale ne v těch místech, která jsem uvedla výše.

Mířím tím k tomu, že základy jsou to nejdůležitější. Ya Qiang mi vyprávěl, že jako malí na wushu škole první rok trénovali jenom základy – základní kopy, přechody mezi mabu/gongbu/pubu… stále dokola, dvakrát denně. Člověk tu dobu prostě musí přežít s vidinou toho, že potom všechny ty bláznivé pohyby, které vidí na videích, půjdou o dost snáze, až nebude muset dávat pozor, jestli mu v gongbu nejde koleno přes špičku. No a samozřejmě to chce dobré vedení a kontrolu. Jak ale učit cizince, kteří chtějí všechno hned a dělat to samé několik měsíců by je nebavilo? Hodně mých kamarádů, kteří už učí své studenty, se s tímhle potýká. Věřím, že s trochou kreativity to jde.

Bez dobrých základů se pak člověk buď musí smířit s tím, že cvičí tak, jak cvičí (a někteří si myslí,že cvičí úchvatně) a nebo dřít jako koně, protože když se přeskočila doba pilování základů a chce se hned soutěžit se sestavami, je to dřina. Učit se nové pohyby (a určitě ne jenom jeden styl, ale třeba hned changquan, meč a kopí), do toho skoky (pokud jde o modernu), posilování, kondička, dávat pozor na správné provedení pohybů, strečink…

Wushu video

http://www.youtube.com/watch?v=5SSgFZqqYsY&feature=related

Dobře se na to podívejte, mám k tomu totiž hned několik bodů…

1) 0:44, a potom ten první čínský trenér v červené mikině – to je Aurořin kouč

2) 0:49, to je ta slečna, která se teď s mým taiji učitelem připravuje na soutěž v soutěžním qigongu Wu Qin Xi

3) 6:58, ´ÚŽASNÉ, od něj dostat ránu, tak je hotovo…

4) Všimněte si, na čem Rusové cvičí. Je to slaboučký „koberec“ položený přes parkety, občas se jim tam na pár místech krabatí. Ale se skoky nemají problém. Jeden kamarád se mi stěžoval, že jediný důvod, proč jim to necvičí je, že nemají wushu koberec. Samozřejmě že na koberci je lepší pocit, skáče se skvěle, neodnášejí to tolik kolena. Ale je vidět, že to jde. A nemyslím si, že tenhle ruský tým má někde za rohem profi wushu koberec – to by na něm natáčeli tohle video, ne…

5) Trenér nemusí jen sedět na zadku a peskovat vás, co děláte špatně. Může s vámi i cvičit – ale tím způsobem, že vám bude předcvičovat tak, abyste mohli cvičit s ním, podle něho (v začátcích je velice důležité napodobovat). Ne že si bude vepředu před vámi leštit ego, jak je strašně rychlý a nikdo ho nedožene. Pokud je lidí hodně a trenér s vámi cvičí, myslím, že to bez dalšího trenéra moc dobře nejde. Dalšího, který bude na všechno dohlížet, pomáhat, opravovat. Protože když trenér cvičí, nevidí, jak cvičí první a druhá řada, občas je sám unavený, zadýchaný…

6) Součástí tréninku je i kondiční cvičení a posilování. Na závěr strečink a relax. To se u nás dělá jen málokdy. Ono za jednu hodinu času se toho moc nestihne…

7) I wushu je o penězích. Ale ne každý, kdo si to zaplatí, může cvičit dobře. Kdo řekne: „No jo, aby jim to necvičilo, když mají Číňany,“ tak je dost vedle. Podívejte se u nás. Někteří lidé mohou s Číňanem cvičit poměrně často. A někdo nemůže nebo jen jednou dvakrát ročně, ale cvičí líp než ti, co ho mají pod nosem? Čím to je? Penězi, kobercem, Číňanem? Ani jedním. I když samozřejmě všechno to strašně pomáhá. Pomáhá, ale nestačí.

Zase jsem se nechala do něčeho uvrtat

K čemu že jsem se to nechala uvrtat?

To dnešní focení bylo až na pár detailů v pohodě. Kiki byl samozřejmě číslo jedna organizátor. Kdyby to bylo na něm, tak bychom tam na sluníčku tvrdli určitě i hodinu. Cestou na místo se snažil mluvit s Japoncem… asi si ještě nevšiml, že ho Japonec nemá vůbec rád :-D. Místo pózóvání jsme to měli spíš jako trénink, kdy nám vysvětloval, že to potřebuje mít wushu příchuť, a že tak a tak… takhle určitě ne, to cvičíš wushu? Náš japonec nevydržel v tixi ani pár sekund, aniž by se nekinklal, tak vlastně ani nevím. A to má za sebou bakalářské studium wushu. Ale člověk se nemůže divit, podívejte se na nás. V tixi sice vydržíme, ale zbytek také není žádná sláva. A co třeba náš Bílý drak, Robert… na toho se těším, až budeme trénovat changquan :-D. Základní wushu pohyby viděl jen jednou, když přišel na taiji :-D. Naše wushu póza pro focení mi přišla trochu divná, ale na druhou stranu, jak všechny zbraně směřovaly doprostřed, tak to může představovat i přátelství mezi všemi cizinci praktikující wushu, Wushu jedna rodina, že jo :-). Na závěr jsme se ještě vyfotili s Mirkem (kopí a meč). Když už nic jiného, tak ty fotky budou snad pěkné. Jo, a budeme v novinách :-).

Po focení jsem šla do tělocvičny – zacvičit si, než dorazí Aurora. Ale ta už tam byla, tak jsem se protáhla, zatímco si ona projížděla nové části meče. Jo, měsíc před soutěžemi si změnila půlku sestavy. Všechno jsme probraly, postěžovaly si, jak nás bolí tělo, jak jsou naši trenéři buď divní a nebo diktátoři… Když se mi nechce jít cvičit, tak si vždycky připomenu, co mi nedávno napsal Pedro (Brazílie): „Jak to, že se ti nechce, kdybych měl profi tělocvičnu pět minut od baráku a cvičil s trenérem, tak bych byl šťastný!“ Svatá pravda, takže na to vždy myslím a je to lepší :-). Pravdou ale je, že když tady byl, tak do tělocvičny moc nechodil, spíš chodil za holkama a do Mekáče :-D. Hodně jsme dnes mluvily o soutěžích. No a co myslíte? „No tak jo, jasně že spolu vyrazíme!“ A Aurora na to: „Ty jo, tak super, zjistím, kdy je další Mistrovství světa.“ Káťa: „To ses asi po…:-D“ Jenže ona to myslela vážně, to mě dostalo ještě víc :-D. Tak jsem situaci zachránila aspoň tím, že nejdříve půjdeme na menší soutěže, na rozjezd… A že teda jo :-D. S taiji soutěžemi nemám problém. A prý by bylo super, abych jela i kopí. Jo, to mi zrovna tak strašně jde. I když, stále lépe než meč s dlouhým střapcem, tam jsem jen o chlup lepší než naše Xena, one two three four and HOLD IT!!! :-D (http://www.youtube.com/watch?v=khHCDwpi4qk). Ještě že jedu domů, jinak by mě uvrtala do soutěže v červenci O_o. Můj plán je takový, že doteď jsem měla přípravné období na všechno a od nového semestru to už budu realizovat…

BTW, když tak zase koukám na Xenu s dlouhým střapcem… asi budu cvičit taky takhle… „now slowly… hold it… butterfly…“ :-D Ale nejede jít to špatně, paní…

Štve mě....

… zdejší internet je horší a horší – jak rychlost, tak odepření přístupu na hodně stránek

… Před pár dny jsem se potkala venku s Fafou, prý mu ten den učitelka Piao řekla, že pokud se někdo vrátí po půlnoci, nedají mu stipendium. O téhle hlouposti už jsem psala, napsala jsem to i do všech dotazníků, které nám tady dávají… samozřejmě ale jen pro vypuštění vlastní páry, k ničemu jinému to není. Na druhou stranu mi přijde, že když už někdo vydrží venku do dvou tří hodin ráno, ty další dvě tři hodinky někde taky vydrží (i tady některá místa fungují nonstop), vrátí se na 5. hodinu ranní a je to bez problémů.

…že spolubydlící skoro vždy zapluje do koupelny, když bych tam chtěla já. Nechápu to. Jde běhat, po 18. hodině je hotová. Já se vrátím před 21. hodinou a ona se teprve zavírá do koupelny.

…že na pokoji telefonovala i ve dvě ráno jsme si už vysvětlily a chodí telefonovat ven. Než jsme si o tom promluvily, občas jsem měla chuť po ní něco hodit. Stejně jako dnes v půl třetí ráno, když se zase s někým vykecávala a myslela si, že mě to nevzbudilo.

…že zkouška z poslechu/mluvení bývala jen psaná, tentokrát šlo o HSK 5, kterou jsme nikdy nezkoušeli, s probíraným učivem během hodiny neměla žádnou spojitost…

… že tady na cizince nejsou absolutně žádné nároky. Jasně že většina z nich nechce nic dělat. Koukala jsem, že jeden rok studia tady stojí přibližně 66 000 Kč. Ne každý to nemusí platit. Hodně Vietnamců si studium platit musí. A také že jsou pilní, často se scházejí, učí se spolu čínštinu, mezi sebou si občas také povídají čínsky. Když si člověk zvykne na jejich výslovnost, tak se s nimi dá i povídat. Zrovna ve středu jsem byla na obědě s jedním, který tady je na doktorském studiu (wushu). A rozuměli jsme si. Ale Američanka Anna nerozumí ani jednoduché větě, Testament mluví jako kdyby tady byl první dva měsíce, Roberta jsem v životě čínsky mluvit neslyšela… Není to jejich chyba, je to chyba naší kanceláře. Nejvíc byl ale pan Li. Mluvili jsme o tom, že zdejší učitelé nemají moc zahraniční studenty v lásce, protože je to prý s námi složité, máme špatnou čínštinu. Pan Li se rozčiloval, že to není pravda. To jsem se musela smát. Fafa tady dodělal bakalářský obor (dohromady i s čínštinou je to 5 let), teď načal svůj šestý rok a řekl mi, že rozumí 60 – 70 % z výkladu. Po šesti letech v Číně. Tak si dokážete představit, co většina z nás umí po jednom roce studia tady. Na hodinách jsem se chytala, protože jsem si překládala prezentace, kamarád mi vysvětloval, a celkově šlo o věci, o kterých trochu něco vím. Kdybych sem přijela studovat něco, co jsem předtím neviděla, moc nadějné by to nebylo. Jeden učitel angličtiny mi řekl, že sem přijede Čechů prý dohromady snad deset nebo co. Na výměnný pobyt, že tedy vyšlou Číňany do Čech. Když jsem se zeptala, proč by Číňan chtěl jet zrovna do Čech, tak napřed že nerozumí otázce. A pak přiznal, že neví :-D. Na jak dlouho tady budou (a jestli vůbec :-D) samozřejmě neví. No, myslím, že tady budou mít fajn prázdniny :-). A jak nás tady bude dost, tak už budeme také moct mít vlastní kancelář (Vietnamci a Korejci mají :-/), takové menší odbory :-D.

… že v půl třetí odpoledne si v okolí člověk nemůže koupit normální zdravé jídlo, za normální cenu.

… že se bude stavět veliká hala na pingpong, ale my se tísníme v mrňavých tělocvičnách. Asi i proto jsou wushisti tak přátelští :-D.

… že si naše kancelář myslí, že je něco víc… ale diplom z téhle školy jiné země asi jen tak neuznají. Wasim chtěl v Kuvajtu učit na soukromé americké škole, všechno vypadalo skvěle – až do doby, kdy zjistili, kde studoval. Ani v Kuvajtu, ani v USA mu diplom odsud neuznali. Tak kdo ví, třeba se to změní, až se tento rok už oficiálně staneme UNIVERZITOU. Proto je také tolik míst teď rozkopaných – aby to tady vypadalo krásně, udělají nám prý novou vstupní bránu, nové cedule, pojmenují nám ulice v kampusu… navrhovala, jsem aby tu krátkou uličku, která vede k tělocvičně, nazvali 凯佳路 (Káti ulice), ještě o tom ale nejednali… :-D K promoci by mi před tělocvičnu mohli postavit sochu – jak se v bolesti jednou rukou držím za kyčel, v druhé ruce mám meč… :-D To je jak vidím wushu v poslední době :-D.

… že jsou Číňané proměnliví jako počasí. Občas strašně hodní, občas bych je postřílela (jasně že slepými, nejsem terorista O:-) ). Ale je fakt, o čem jsem mluvila předtím s Levim. Někdo je fajn, někdo ne. Číňané jsou roztomilí, mají hodně pěkných a zajímavých vlastností. Ale i takových, které se prostě strávit nedají. V poslední době schválně na ulici neuhýbám jako předtím. A co myslíte? Ještě se nestalo, že by se uhnul Číňan. Občas tam jsou náznaky, ale asi si nevšimli, že nemám čínský zadek, takže těch 5 milimetrů, co se uhnuli, mi prostě nestačí :-).

… že čínské nanuky a zmrzliny nejsou dobré.

… tohle počasí. Zataženo, neprší, dusno… Hned co se probudím, se potím. A to až do večera. Občas ale i během spánku. A protože fouká vítr a na pokoji občas zapínáme větrák, tak mám samozřejmě trochu rýmu.

… že už dva týdny sháním dlouhý střapec – a bez úspěchu. Jsem v Číně, kde se to vyrábí, jsem na sportovní škole, kde mají wushu, máme tady dva obchody specializované na wushu a hromadu dalších. Ale prostě nemají. A kdybych ho chtěla objednat, musela bych aspoň deset, aby se jim to vyplatilo.

… že tady mají krásné a celkem i levné boty… ale samozřejmě jen 39, větší pěkné se neseženou :-).

… že se vždycky nechám uvrtat do něčeho jenom proto, abych někomu udělala radost :-D.

… že jsou v posilce nové stroje, na kterých visí papír, který mimo jiné říká „nepoužívat“.

… že jsou v posilce už nějakou dobu dva stroje, které potřebují elektřinu, ale stojí na místě, kde žádné zásuvky nejsou.

… že mi dnes Kiki říkal o focení, měli jsme se sejít ve 12:15. Výjimečně jsem tam byla včas, i když mi zkouška skončila ve dvanáct. Když jsem scházela do přízemí, Kiki byl ještě na PC, nepřipravený. A fotografovi se omlouval s tím, že je strašně zaneprázdněný. To jsem viděla, jak byl busy. Potěšilo mě, že měl na zdi také plíseň, to musím přiznat… A nepochopila jsem, proč se tak dlouho česal… asi pro to podrbání… :-D

… fakt nechápu ten zakázaný Facebook a ostatní stránky. Neříkejte mi, že ti Číňané, kteří to tady zakázali, nevědí, že používáme různé fígly, jak si to zpřístupnit? To mi neříkejte. Přes free gate, kterou teď musím používat, je to pomalé, nespolehlivé, navíc to jede před Explorer, to znamená, že třeba na blogger nemůžu dávat články (doporučili mi používat Chrome :-D). Ale ani takovéhle komplikace lidi nepřesvědčí, aby na tyhle stránky nechodili. Tak k čemu to je? Pro pocit, na oko. Jako všechno v Číně.

Zkoušky.

Psané zkoušky

Zkouška z biochemie je napsat esej jakkoliv dlouhou – popsat nějaký experiment. To je něco pro mě. Nikdy jsem nic takového nestudovala. No, vyplatilo se tvrdnout s vedoucím v laboratoři, aspoň mám trochu představu, jak takové pokusy probíhají a co je k tomu potřeba. Teď už si jenom obstarat tu správnou terminologii :-).

Z ekonomie máme napsat také esej (5000 znaků!). Vybrala jsem si čínskou profesionální fotbalovou ligu, protože mi to přišlo nejlehčí – navíc ostatním tématům jsem příliš nerozuměla, tak vlastně ani nebylo z čeho vybírat :-D. Naštěstí se tohle má odevzdat do 1. října :-D.

Takovouhle srandu jako já ale nemá spolubydlící. Ve středu jde na zkoušku a zahraničním studentům je poprvé zakázáno nahlížet do knížky… tak mají všichni dost staženou prdku… :-/

Čínština - psaní

V úterý ráno jsem se nachystala na zkoušku z čínštiny (psaní) – tak to bylo napsáno na naší nástěnce. Když jsem tam dorazila, bylo mi řečeno, že žádná zkouška není a že máme napsat úkol (3000 znaků) a donést mu to na páteční hodinu. Na hodiny jsem nechodila, tak si to mám zjistit od spolužáků. Po ruce byla jenom jedna Vietnamka, tak jsem ji podrobila křížovému výslechu, ale ani po asi 10 minutách jsem si nebyla jistá, jestli to dobře chápu. No, nevadí, prostě něco napíšu a je to :-). Máme si prý dát dohromady 30 témat, z toho si vybrat 3, které nás nejvíce zajímají. Ale ať jsem se ptala, jak jsem chtěla, tak jsem se nic jiného nedozvěděla – a to jsme si rozuměly :-D.

Čínština – gramatika

Trénink jsem ve středu skončila ve 12 hodin a ve 13 hodin už jsem seděla v učebně na test z gramatiky. A to byla zase věc. Na vyplnění papírů bylo času dost, ale na pochopení textů by ho byla potřeba daleko víc. Občas jsem si nebyla jistá co vybrat, ani když jsem měla větu kompletně přeloženou a dokonce jsem i chápala, co mi chce říct. Co říct závěrem? Myslím, že ne všechno budu mít špatně :-D. No, nevím, musím říct, že jsem byla celkem překvapená, jak daleko jsme se v čínštině dostali, nějak jsem si toho ani nevšimla :-D. A to jsem byla na všech hodinách. Problém je v tom, že když vypracováváme úkoly s učitelkou a diskutujeme o tom, tak jsem ochotná pochopit, že je to tak a tak. Když pak mám ale sama vybrat správné slovo, a nejede to podle těch málo pravidel, co jsme si uvedli, tak jsem dost ztracená, protože to může být jakkoliv – zvlášť když jsou daná čínská slova ve slovníku přeložená úplně stejně. To i povolení používání slovníku během testu tak nějak ztrácí své kouzlo. Poslední úkol bylo doplnění interpunkce do odstavce (tečky, vykřičníky, dva druhy čárek…), to je vždycky sranda :-D. Nejraději mám úkoly, kde máme zpřeházená slova a máme z nich správně postavit větu. A potom, když máme určit, kam ve větě dané slovo umístíme. Nepřečetla jsem si dnes jednou zadání a myslela si, že ve větách máme rozhodnout, jestli je tam „得“ použito správně. Tak jsem začala vesele škrtat… a pak jsem si k tomu vrátila a zjistila, že jsme měli jen určit správnou výslovnost (jsou tu 3 možnosti). Takže to slovo bylo použito správně :-D. V tom mixu čínských znaků a různých číslic jsem jeden úkol přehlédla a narychlo se k němu potom vracela. Jeden text byl o tom, jak je pro lidské tělo důležité kýchání, pocení a prdění :-D. Měli jsme na to dvě hodiny, ale kdybych si u toho nedávala kafíčko, tak bych to sfoukla za hodinku. Takhle jsem odešla po hodině a půl. Za ty roky ve škole mám už vypracovaný systém na vyplňování testů, je to velká úspora času. Spolužáci se celou dobu tvářili dost neurčitě, tak jsem nabyla pocitu, že to přišlo těžké jenom mně. Pak jsem se s pár z nich potkala a uklidnili mě, že to vnímají podobně. Asiati si z toho dělají hlavu, Rodovi (Rus) je to velice jedno… Na rozdíl od Dannyho, pokud vím, že projdu, je mi jedno, kolik získám bodů… to není jako na ZČU, kdy rozhodovaly i půlky bodů :-D. Jde mi spíš o to, že pokud by tohle mělo odrážet mou skutečnou úroveň v čínštině, byla by to pěkná marnost. Mám ale silný pocit, že testy učitelky Hu realitě až tolik neodpovídají, protože jsou kolikrát dost šílené :-D. Ještě nemáme pro čínštinu takový cit, tak se špatně rozlišuje, co je velká chyba a co jen menší kosmetická vada. Realita a testy se neshodují, to je jedna věc. Druhá je ale to, že HSK (testy z čínštiny pro cizince) vypadají dost podobně jako ty naše školní testy, takže se nedá nic dělat. Na 4. úrovni jsem byla po roce studia tady, takže teoreticky by nemělo být obtížné dosáhnout 5. úrovně. Jenže zase – tady je často všechno jinak, než se zdá…

Čínština – mluvení/poslech

Tato zkouška byla opravdu překvapením. Sice se prý v hodinách dělalo něco jiného, ale nevadí, závěrečný test byla HSK 5 (zkouška pro cizince, celkem 6 úrovní). Pan Li byl zřejmě líný něco vypracovat sám, a také asi chtějí vědět, jak to s naší úrovní je. No, byla jsem hodně překvapená, 5. úroveň není až tak těžká. Středeční test z gramatiky byl daleko těžší. Poslech se opakuje jen jednou, ale hodně jsem rozuměla a hodně jsem si dokázala vyvodit. Problém je samozřejmě v ozvučení učebny, častokrát vůbec nebylo rozumět. Sice jsme vypnuli větráky, otevřeli jsme okna, jenže to by zase nemohli venku sekat trávu :-D. Doplňování celkem šlo, jen ta hromada textu je vyčerpávající. Hodně toho asi bude špatně, protože jsem neměla trpělivost se tím víc zaobírat – také jsem skončila nejdříve ze všech. Na druhou stranu mě překvapilo, že jsem dost rozuměla. Všichni používali slovník, já to vzala bez slovníku, jako kdybych opravdu byla na zkoušce. V části, kde se sestavují věty jsem si slovník už vzala, protože některé ty znaky jsem viděla poprvé v životě. Na závěr jsme měli napsat dva krátké texty (80 znaků). Přehlédla jsem se a spojila dva úkoly dohromady :-D, nevadí, tečkou jsem to rozdělila, trochu upravila a bylo. Obojí to bylo totiž dost podobné. Jaký z toho mám pocit? Stačí víc studovat slovíčka a pětka je v kapse. Navíc stačí jen vědět, co znamenají. V psané části stačí použít jimi daná slova a zbytek psát jednoduše. Důležité je projít a ne ohromovat květnatým slohem.

Wushu kulturu už mám za sebou (prezentace a esej), to znamená, že letošní semestr pro mě skončil a mám prázdniny :-D.

放假了!! :-)

Cvičební týden

Pondělí

Od 10:00 jsem měla trénink s Du Hui. Hodinu a půl jsem proskákala. Na zbytek mě vzala do posilovny na mučidlo (otáčení horní polovinou těla do stran). Nandala mi nejdříve 40 kg. Přišlo i to nějaké lehké, tak jsem dala 30 opakování. V dalších dvou sériích už jsem byla ráda za 20 opakování a poslední dvě opakování (45 kg) jsem myslela, že nedám ani 15 opakování :-D. V pauzách jsem dělala nácviky na XFJ. Po tréninku jsem nic moc necítila, zato druhý den to bylo něco :-). Du Hui je neskutečná diktátorka. Občas večer za naší kolejí děti nacvičují na soutěž a ona tam má hlavní slovo… a peskuje je neskutečně. No, se mnou je to podobné. Dnes už jsem měla chuť po ní hodit meč nebo cokoliv, co bylo poblíž. Neskutečně mě vytáčela, jak se stále divila, že mi to a to nejde, že to a to ještě nechápu… Pokud si z Číny přivezu něco určitě, tak je to určitě trpělivost. I když někdy je strašně uvolňující se rozčílit a někomu to pořádně nandat… :-D

Taiji přes dvě hodiny – sunová sestava, 2x 56ka a pak jsem s Florencem opakovala yang a wu styl… byla jsem strašně unavená a nohy mě večer taktak donesly na kolej.

Úterý

Po dlouhé rozvaze jsem si udělala úplné volno O:-), minulý týden jsem neodpočívala, tak jsem si to dnes zasloužila :-).

Středa

Du Hui dnes zapomněla, že je středa, a neukázala se :-). Nevadilo to, nějak mám rozbolavělé kyčle a i když jsem zahřátá, tak to není nic moc. Po základních pohybech jsem se skokům vyhnula a trénovala jenom nástupy. Potom jsem si vzala postupně všechny zbraně a pomalu projížděla části sestav, kterým se teď věnuji – to aby se všechny pohyby usadily, šly za sebou plynuleji, abych neměla vokna atd. A myslím, že to splnilo účel, měla jsem z toho velkou radost. Protože mě bolelo tělo, nestála jsem v příliš nízkých postojích a soustředila jsem se na jiné věci. Spocená jsem byla stejně dost. Ve wushu člověk musí mít nejen pružné tělo ale i mysl – být vždy připravený trénink upravit tak, aby mohl cvičit a mělo to přínos. Kyčle jsou uprostřed těla, z pasu vychází většina pohybů… takže není úplně lehké cvičit něco, při čem to nebolí, ale také to jde. Všechno jde… i osmisměrky do trojúhelníku!!! O_o

Na taiji jsem vydržela 3 hodiny. Na 56ku jsem byla moc unavená, tak jsem opakovala všechno ostatní. Na konci ke mně učitel přišel a sám mi začal pomáhat s yi lu, pak jsem se ještě zeptala na pár pohybů z qigongu, jedou si to zacvičila a už bylo 21 hodin.

Čtvrtek

Protože ve středu Du Hui nepřišla, cvičila jsem s ní dnes. A cvičit se mi fakt nechtělo. Každé ráno mi trvá, než se vykopu z postele. Ne proto, že bych byla ospalá, ale protože se probouzím unavená, to je hrozný. Nic mě dnes ani nebolelo, jen se mi prostě nechtělo. Ale vypravila jsem se tam. Strečink jde v poslední době ztuha, takže i první kopy :-). Opět je tu mé neoblíbené počasí – pod mrakem a dusno. Špatně se mi dýchá a potím se jako ježek. Základy jsem přežila celkem dobře, ale u skoků jsem měla namále. Normálně u skoků moc unavená nejsem, ale dnes jsem myslela, že už se tam složím :-D. Měla jsem ale radost, že mě nic nebolí. Trénink není maratón, takže vždy v pauze jsem se vydýchala, vyhecovala a takhle jsem postupovala až ke konci. Musím říct, že tohle byl hodně dobrý trénink. Když jste vyčerpaní, ale i tak se do toho snažíte dávat co nejvíc, ten pocit je prostě skvělý. S Du Hui teď cvičím „jen“ 1,5h ale úplně to stačí… a dnes jsem zaznamenala hned několik pokroků, koukala jsem jako blázen. Na konci to vypadalo, že zapomněla na posilování. Samozřejmě že mě napadlo jí to nepřipomínat :-D. Ale nejsem máslo, tak jsem se připomněla. Řekla, že se mám protáhnout a končíme. Dnes mám dělat „velké posilování“ a zrovna teď na to nevypadám. Takže jsem se před taiji sešla s Ya Qiangem v posilovně, pomohl mi se dřepy. No a jištění bylo fakt potřeba, protože jsem tři týdny nohy necvičila. A teď bylo i 85 kg dost problém. Jednou jsem se dostala ve dřepu níž než jsem měla a už jsem to prostě nevytlačila nahoru, ještě že tam byl :-D. Taiji se pak cvičilo pěkně ztuha, ale s tím jsem počítala. Dorazily k nám tři šanghajské špičky. Jane mi povídala, že jsou tady nejlepší, a mám pocit, že jsem je už někde i viděla. Ale na jména mám špatnou paměť, zvlášť na ta čínská :-D. No, samozřejmě cvičili skvěle. Učitel Xie jim pomáhá s přípravou na soutěž – soutěžní qigong Wu Qin Xi. Dřepy na jedné noze, balancování s jednou nohou nad hlavou…pro ně žádný problém. Jane nemá tak silné nohy, ale na rozdíl od nich to vypadalo víc jako qigong. Po jednom tréninku s učitelem Xie už to tam ale také měli. Taky bych chtěla za jeden trénink takový pokrok :-).

Mám problém s jídlem. Ráno nejsem schopná vstát dřív, takže jdu na trénink bez snídaně. Po tréninku nemám hlad, takže mám dvě možnosti: 1) něco do sebe narvat, i když se mi z toho dělá špatně, 2)nejíst. Včera jsem zkusila první možnost (oblíbená okurka s vajíčkem a trojhránky z tofu), dnes druhou, ale po dvou hodinách jsem dostala hlad, tak jsem si dala chléb se sýrem a meloun, nic jiného tu nemám a jsem líná jít ven. Když mám hlad, chodím na večeři před taiji, to ale znamená jíst už v 16:30 (nevychází to moc dobře, když si dám cca ve 14 hodin oběd a pak bych měla večeři už takhle brzy :-/). Po taiji je samozřejmě hlad. Občas si dám něco menšího (jak jinak než na oleji připravovaného), většinou ale melouna a piji čaj nebo kafíčko, když je nouze :-). Další problém je, že to leze do peněz. Když jsem měla taiji už odpoledne, tak jsem většinu týdne jedla v kantýně a tam mám jedno jídlo za cca 13 Kč. Půlka melouna, kterou sním nadvakrát, vychází na 45 Kč!

Pátek

Dnes jsem měla trochu fofr, takže jsem si před taiji jen dala trochu kopí a zaposilovala. Taiji je v poslední době dost jednotvárné. Cvičíme, fotím, točím ostatní, cvičíme…

Víkend

V sobotu budu zase cvičit s panem Dokonalým. V neděli podle všeho s Aurorou vyrazíme na wushu soutěž, má to být totiž někde v Šanghaji (to ale neznamená, že to bude blízko, minule jsme na soutěž cestovali přes dvě hodiny…). Její trenér tam má také závodit, takže úroveň bude pěkná…

2 zprávy

Mám pro vás dvě zprávy:

1) Vypršel mi účet, přes který jsem se dostávala na FB a podobné stránky, takže tam teď nějakou dobu nebudu. Tímto ještě jednou děkuji Dannymu, protože jsem mohla používat jeho účet, který mu předtím zařídil brácha. Bylo to rychlé, jako kdybych se přihlašovala z domova. Odpočívej v pokoji, sloužil jsi dobře…! :-) To mimo jiné znamená, že na blogu budu chvíli komentovat ne v samostatných komentářích, ale v článcích. Ale jen chvilku, nebojte :-).

2) Brouzdala jsem po netu (potom zbytku, který mi funguje :-D) a našla tohle:

http://www.super.cz/11923-podivejte-se-na-nekolik-puvabnych-krasek-ktere-budou-soutezit-o-korunku-miss-usa.html

Kdyby se pár těch dívek (např. Miss Alaska) objevilo někde na českém večírku, redaktorky bulváru by je jistě označily za oplácané… Jenže ony zvítězily ve svém státě a dostaly se do finále, které proběhlo 3. června. Najděte si třeba tu Alasku, Jessica Kazmierczak, na netu v obrázcích a hned uvidíte, že to není kost a kůže. A nikomu to tam nevadí. Tak proč to vadí u nás? Takhle by byla hned většina holek celkem v normě a byly by považovány za krásné a štíhlé. Já k nim mám stále od pasu dolů daleko, ale i tak je to dobrá zpráva!! :-)

Cvičební deníček

Čtvrtek

Už třetí den za sebou jedu posilování na nohy, břicho a záda. Čtyři až pět sérií. Během posilování samotného to celkem jde, přesvědčím se, že to dělám pro sebe, a je to. Na taiji už jsem byla ale zničená. A to zrovna jsme měli jeden z vážnějších tréninků: 3x yang shi, 3x chen taiji 56. Do toho oprava pohybů a vysvětlení. Potom 3x sun shi a potom cca hodinu vysvětlování detailů v nové části dané sestavy. Na závěr jak jinak – 3x celý sun. Nejhorší je samozřejmě chen. Byla jsem vyčerpaná, ale i ve 3. kole jsem s rozhodla snažit. Někde v první třetině už jsem to chtěla vzdát a jet ve vysokých postojích a šmrdlat to. Ale neudělala jsem to a stalo se mi něco, co ještě v životě ne. Nohy byly sice tvrdší, ale měla jsem v nich jistotu, svaly pálily ale ne nepříjemně, mohla jsem jak nízko mě kyčle pustily, ramena uvolněnější, nic jiného jsem nevnímala. Když jsem docvičila, tak jsem samozřejmě byla trochu udýchaná (jo, při taiji se člověk také může zadýchat :-) ), ale jinak jsem se cítila super. Úplně nový pocit, úžasný. Když je tělo zahřáté, protažené a uvolněné, stojí zato se skousnout a vydržet. Tak snad to nebyla první a poslední vlaštovka.

Sobota

Občas se stane, že se člověk dostane do špatné nálady, a ani neví jak. A to se mi stalo dnes. V takovémto případě se to těžko odstraňuje. Neříkám, že se to nedá, jen že je to těžké. K tomu s přidalo, že mám v meči dvě verze pohybů – obě verze mají problémy. Kyčle bolí. Ale i když je to už o dost lepší, tak si hlava zvykla na to, že to bolí a tělo se moc nehrne do pohybů, které ho předtím bolely. Tohle je nejvíc uhozený. Dva trenéři, dvě metody, dvě ega. Cvičenec nedokáže stát uprostřed. Tak jsem dnes strávila v tělocvičně místo dvou hodin tři. Proběhla velká výměna názorů, protože Cai už se nedrží zpátky a ukázalo se, že umí být pěkně jízlivý. Ale stále je to prostě pan Dokonalý, protože i hádat se s ním má smysl. Neosočovali jsme jeden druhého, nikdo neměl potřebu se obhajovat, nic se nepřekrucovalo. Vrátila jsem se k předchozímu provedení daných pohybů, protože už celý týden nad tím přemýšlím, cvičím to, natáčím a mám pocit, že tak je to pro mě správně (v pondělí to ještě budu muset vysvětlit Du Hui, to je jediná skvrna na slunci :-) ). No a jak jsme diskutovali, zjistila jsem, proč mám špatnou náladu. V poslední době makám hodně, běhám z jedné tělocvičny do druhé, snažím se věřit v to, co dělám, i když někdy výsledky dlouho vidět nejsou. Strašně mě štve, jak mám zatuhlé kyčle a kotníky, to opravdu strašně omezuje. Všechno cvičím nehezky, ale ani soutěže v qigongu se neúčastním, protože všichni spolužáci mají samozřejmě zadek až u země, a já jediná bych tam vyčnívala jako mrakodrap. A kvůli zatuhlosti kloubů je také těžké provést pohyb plynule, hladce a „kulatě“. Jsem ve fázi, kdy mnoha věcem rozumím, učím se hodně rychle… ale tělo to nezvládá – a ne kvůli fyzičce. A opravdu se snažím – každý den se několikrát protahuji, používám závaží, ve sprše po tréninku se protahuji, občas i na posteli před spaním, když není co dělat, protahuji si ramena a zápěstí… každý den posiluji… A k čemu to je? Zdánlivě k ničemu. Myslím, že tohle je ten bod, kdy to spousta lidí vzdá: Dřu jako kůň a není to vidět, tak proč to dělat? I proto je důležité se průběžně natáčet, cvičit mezi/s/před lidmi, chodit na soutěže atd. Člověk sám sebe jen málokdy posuzuje realisticky. Pak odhalíte, že tam pokroky jsou – jen nejsou tak velké, jak byste si představovali. To je další věc, co nás učí wushu – trpělivost. Věřím, že teď mi to necvičí, protože: hodně se protahuji, každý den posiluji, cvičím bez jediného volného dne… to je pro tělo dost nášup, takže samozřejmě nebude podávat stejné výkony jako předtím nebo ještě lepší. Profi atleti, když mají v plánu nějaký ten den odpočinku, tak občas nasadí tuhle metodu: přetrénovat se. Zničit se. O to lehčí je po odpočinku nástup do tělocvičny. Říkala jsem profi atleti, ne lidé, kteří cvičí 2x týdně. Jednou si dáte nálož a týden se z toho vzpamatováváte… musíte být schopní cvičit každý den, držet se v rovnováze. To jsem také opravdu pochopila až tady :-D. Příklad z praxe: Tento týden jsem se měla jít podívat na Auroru, jak cvičí. Nezavolala mi. Když jsem se ptala proč ne, odpověděla: „Můj trenér odjel, dal mi plán, co mám sama cvičit. Dělala jsem to. Jeden den jsem v posilovně měla dobrý pocit, cítila jsem se strašně silná, tak jsem si naložila víc než řekl a zranila se. Teď zase nemůžu skákat, ani dřepnout si nemůžu (to by mě zajímalo, jak chodí na čínské záchody :-D).“ Jak mi psal brácha na FB – málo je někdy víc :-).

Největším problémem je vždy psychika. Přehnané nároky, přemotivovanost. Když našeho cyklistu Kreuzigera na Giro d´Italia přepadly křeče, diskutovalo se právě o přemotivovanosti a nereálných představách, které se utvořily ohledně jeho výkonnosti. Přece jen se pak ale zadařilo – vyhrál jednu z etap. (http://www.tyden.cz/rubriky/sport/ostatni-sporty/stastny-kreuziger-posledni-metry-uz-jsem-nic-nevnimal_235733.html)

Můj kaktus

Normální cizinci chodí v pátek v noci ven za zábavou, já v jednu ráno přesazuji kaktus… Jak jsem již říkala, celou dobu byl nějaký podezřelý. Zdál se mi neukotvený… Tak jsem se ho jala přesadit, dát mu poslední šanci na dobrý život u mě… A čím se mi odvděčil? Hromadou ostnů v prstech… Ne nadarmo je kaktus rodu mužského :-P.

Jaká jsem zahradnice hodně z vás ví… :-D Tentokrát jsem měla po ruce jenom lžičku na jogurt a velký hrnek, do kterého si dělám kávu… A musela jsem pak samozřejmě ještě čistit koupelnu :-D. Tak snad to k něčemu bylo…

Wushu diskuze

Bylo hodně zajímavé, jak se strhla diskuze nad dvěma fotkami na FB. Wushu trenér z Řecka je vyvěsil na svou zeď. První, před několika dny, byla nahá slečna v gongbu (ještě k tomu ve sněhu :-) ). Je pravda, že on sám to nijak nevychvaloval, ale rozhodně to nekritizoval. Komentáře pod fotkou byly na způsob: „cooooo“, „wooooow“ atd. A dnes se na jeho zdi objevila nová fotka – nahý wushu kluk v tixi, v pozadí (ne v jeho ;-) ) čínská kaligrafie. Fotku okomentoval tím, že je to fakt hrozný, že by se wushu takhle propagovat rozhodně nemělo, wushu by se mělo respektovat. A hromada lidí s ním souhlasila (muži). Jenom dva se ozvali s tím, že je to přirozené a wushu to neškodí. Poukázala jsem na to, že v případě slečny ho nic nepohoršovalo. A pak se rozjela diskuze jak veřejná na zdi, tak ve zprávách, které mi posílal – a vysvětloval všechno možné, jen neodpověděl na mou otázku :-). Nakonec se přiklonil k tomu, že obě fotky jsou fajn, ale ne jako propagace wushu. Poslala jsem si obě fotky na zeď a probrali jsme to s Čechy. A nic špatného jsme na tom neviděli. Péťa připomněla, že v Řecku také zápasili nazí. Stejný argument se objevil i u Řeka na zdi a jaká byla jeho reakce? :-D „My všichni se divíme, jak tohle můžeš říct…..není to normální…“ :-D

Dnes jsem měla vůbec nějakou rejpavou. Již zmíněný Řek dnes dal na zeď fotku nějakých Mistrů a poznamenal k tomu, že hromada Mistrů vůbec neví, co dělají. To mi připomnělo mou odvěkou otázku: „Co to znamená „Mistr“?“ Bylo mi vysvětleno, že titul Mistr (Master) se získá na vysoké škole atd. Potom jsme se tedy dostali k wushu mistrovi. Jeden kluk z Jižní Afriky, který žije v Pekingu a je mezinárodním wushu rozhodčím vysvětlil, jaké je tradiční pojetí Mistra a žáka a postěžoval si, že to cizinci celé pomotali. Jenže… to nebyli jenom cizinci. Spousta Číňanů tuhle misinterpretaci velice rádi podporují… že jo :-). Řek pak začal vysvětlovat, že v Číně něco jako Mistr vůbec není, a nejlepší je lidem říkat „laoshi“ (učitel), některé týmy a školy mají kapitány. Tak jsem se zeptala, proč jeho samotného lidé oslovují „Mistře“. „Asi se moje jméno špatně pomatuje… no, co na tom záleží?“ „Mistrem není nikdo, ani já ne!“ „Mí studenti mi říkají Georgi.“

Hodně lidí rádo kličkuje, nechtějí na dotaz odpovědět, ale zároveň chtějí vypadat strašně chytře. To mi připomnělo QF, který na otázku, jak ho máme oslovovat, protože on sám si říká Mistře, na stránkách školy, kde bude vyučovat qigong, píší, že budou cvičit s učitelem…no, odpověděl tohle: „Já jsem Qin Fei :-)“ Na první pohled vtipné a trefné. Byla by to super odpověď, kdyby ve skutečnosti sám nevyžadoval, aby ho lidé oslovovali Mistře a chovali se k němu s náležitou úctou.

Včera jsem po hodně dlouhé době nahlédla do diskuze na www.bojovaumeni.cz. Nic moc nového a zajímavého jsem tam nenašla, tak jsem se opět začetla do mé oblíbené diskuze o taiji, kde často přispívá jeden Čech žijící v Pekingu. Opět se ukázalo, že člověk může být zkušený, vzdělaný atd., ale pokud mluví příliš, časem si bude trochu protiřečit a celkově to nevyzní příliš dobře. Na to Lao Zi říká: „He who knows does not talk, and he who talks does not know. Therefore the Sage preaches the doctrine without words.“ (Kdo ví, nemluví, kdo mluví, ten neví.) Jenže Lao Zi toho navykládal spoustu. Kdyby ne, tak bychom věděli prd. Někdo prostě musí kvákat, aby další mohli mlčet… :-DD Tak jsem pěkně omluvila ty stohy blbostí, které jsem do dneška napsala, co :-).

Myslím, že hodně diskuzí o wushu vlastně wushu ničemu nepomáhají. Pomáhají ale v tom, aby si člověk trochu udělal obrázek o diskutujících a procvičil se v argumentačních schopnostech, což se vždycky hodí.