čtvrtek 28. února 2013

Středa a čtvrtek


27. února
Koleno se mi naštěstí umoudřilo. Sice se nedařilo pravé pubu a svaly kolem jsou unavené, ale jinak je v pořádku. Dnes jsem měla poprvé týmové taiji od začátku roku. Projeli jsme kopy a základní pohyby a potom přešli ke krátkým úsekům z yangové 42, kterou jsme pak zacvičili 2x a učitel nám vytýkal, že si to zase nepamatujeme… že profík se od normálního taijisti pozná podle toho, že jeho pohyby jsou naprosto jasné a ne „tak nějak“… :-) Opět musím pochválit Robertův posilovací systém, protože i když jsme nohy jeli jen 2x (každou část těla 1x týdně), tak je mám o dost silnější a jistější, a ani mě nebolí kyčle. I po začátku školy v posilování pokračujeme, v sobotu bušíme/kopeme do pytle a ještě k tomu přidáme běhání. Prokládáme to kávou, jídlem a kecáním o všem možném. Konečně jsem našla toho pravého parťáka do nepohody. Rozhodně by mě předtím nenapadlo, že to bude Američan…:-D
28. února
Dnes ráno a dopoledne jsem byla na nějaké tajné policii zase kvůli vízu a snad už příští týden mi dají razítko… Všechno je to ale přísně tajné, nesmím o tom nikomu vykládat… :-P
Po obědě jsem se vyrazila protáhnout a zopakovat sestavy do tělocvičny. Když dorazil učitel, chvíli jsme si povídali, než přišel aspoň někdo. Učitel nic neřekl a začal cvičit yi lu. Pomalu se k němu všichni příchozí přidávali. Zacvičili jsme 3 opakování v kuse. Při třetím už mě fakt bolela stehna… tam nahoře někde… Všimla jsem si, že než se  k nám přidalo víc lidí, učitel cvičil tak nějak „těžší“ verzi, úžasně „vlnil“ tělem… :-) Potom jsem si s kamarádkou zopakovala yangovou 42, kterou si stále prostě nepamatuji, třebaže ty prvky už umím. Ona mi pomáhá s tímhle, já jí s yi lu. Když jsem byla u konce 4. yi lu, učitel začal učit soutěžní 56 chen. Učí = v každém postoji stojíme pěkně dlouho, než nám to všechno vysvětlí… a on hodně rád mluví… trochu jsem si to pak ještě opakovala, ale už mě prostě bolely nohy. Na závěr už jen lehce naposledy yi lu. Na nástupu nám vyprávěl, že Chen Fa Ke, když byl nemocný, cvičil yi lu 30x denně celý rok a vyléčilo ho to. Učitel během studií cvičil cca 20x denně. „V té době jsme neměli internet ani televizi, nebylo co dělat, tak jsem cvičil. Ostatní šli na pivo a já šel cvičit do zahrady.“ V našem věku má většina z nás za sebou alespoň 10 let wushu a teď je čas, abychom opravdu pracovali na svém kungfu. „Méně opakování než 10 je pro zdraví, pro zábavu. Ale pokud chcete opravdu cvičit taiji, tak 10x je minimum. Zkuste si to. Natočte se teď a pak za rok, kdy budete mít za sebou 3650 opakování yi lu. Nepoznáte se, budete úplně jiný člověk.Když si pak budete cvičit yang, sun nebo wu – klidně i 10x, tak to ani neucítíte.“Studenti během jeho proslovu vypadali vážně, ale když jsme se oblékali, tak se ukázalo, že do toho asi nikdo nepůjde. Kdybych k tomu necvičila ještě modernu, nechodila do posilovny, nepotřebovala běhat a nechtěla ještě sebeobranu a pytel, tak bych vůbec neváhala. Takhle je toho DOST. Na druhou stranu jsme to spočítali na 100 minut = 1 hodina 40 minut. A to není tak hrozné. Hrozná je pak ta bolest nohou. Rozhodně to nemůžu cvičit před modernou, už teď skáču pekelně nízko. Takže po moderně, kdy jsem sice vyšťavená, ale nedá se nic dělat. Ve středu obětuji čínštinu, protože bych neměla čas cvičit – a stejně nebudu mít čas na oběd.
Takže: 9:00 – 11:00 = moderna, a pak 5x yi lu. 14:30 = taiji a dalších 5 opakování. Ve středu se mi to posune ještě o hodinu, protože chci na učitelovo taiji, které je od 8:00 do 11:00.
-         1. opakování na zahřátí (pomalu, vyšší postoje)
-         2. opakování už větší zahřátí
-         3. opakování naostro (níž, fa jin)
-         4. opakování záleží, jak se cítíte :-)
-         5. opakování na dech, uvolnění, plynulost, koordinaci

Netvrdím, že to zacvičím 365 dní v roce, protože před letní moderní soutěží (jestli se k ní dokopu), bych to prostě nedala. V září mi přijedou rodiče…no a nedělám si iluze, že to bude jednoduché. Důležité ale je se snažit. Pokud dnes nezvládnu všech deset, tak zítra jich dám víc. A nebo to prostě nechám plavat, protože nejsem robot a žádný mistr ze mě nebude. Rozhodně je to výzva! Tenhle půl rok je pro mě cvičení na prvním místě a myslím, že to bude super!!!
Kdo jde do toho? :-)

středa 27. února 2013

V posilce


 Robertovi rozumím mu všechno, ale třeba s Debrou a Anou mám potíže, naštěstí nejsem jediná, tak se tím netrápím. Je to hodně o zvyku.
V posilovně je Robot (tak mu říkají někteří Číňané, protože neumí vyslovit jeho jméno… ale ono to i sedí… :-) ) pro mnoho lidí za boha, protože nikdo prostě nezvedne víc než on. I když se stále chvástá, že doma v USA zvedal daleko víc. Někteří učitelé si ho i zvali, aby vedl hodiny posilování pro jejich studenty. Trénovat ostatní, to je vlastně jeho profese. Je to chodící encyklopedie, a když náhodou něco neví, tak prostě řekne, že neví. U všech cviků jsem samozřejmě o dost slabší než on, takže musíme stále přehazovat závaží, když se střídáme :-). Jen vnitřní stranu stehen máme skoro stejně silnou. Nové cviky mi ukáže a trpělivě vysvětlí. A neustále na mě dohlíží, jestli to dělám správně. A dopomáhá mi. Říká, že kdybych zvedala jen to, na co sama stačím, tak bych moc nezesílila. Navíc, když mi trochu pomůže to zvednout a pak to sama pomalu pouštím, tak prý zesílím rychleji. Ale třesu se při tom jako tři dny starý pes. Před prázdninami si koupil permici do blízké posilovny, protože ta naše má divné otevírací hodiny a málo železa. Ale stejně chodíme spolu do naší, protože prostě ve dvou se to líp táhne… a to doslova :-). Většinou všechno zvedne sám, jen občas se stalo, že jsem musela drobet pomoct… no a představte si, že mám pomáhat s něčím, co v životě neuzvednu :-D. Dostala jsem už i instruktáž, kdyby to na něj spadlo, co mám dělat :-). Sám prý byl hodně malý a hubený, když byl mladší – běhal dlouhé tratě. Takže jeho tělo je důkazem, že fakt ví, co dělá. Dnes ho učitel oslovil i kvůli soutěži v kulturistice, která bude v červnu. I proto ten běh – oba se potřebujeme zbavit tuku. K tomu mu pomáhám s taiji, takže se dobře doplňujeme!

pondělí 25. února 2013

Nahoru a dolů


„Život zkouší naši vůli různě, buď tím, že se neděje vůbec nic a nebo že se najednou děje všechno.“ Toť volný překlad doprovodného obrázku… A nevybrala jsem to náhodně. Během Jarních svátků jste si jistě všimli, že se nic nedělo. A to nejenom u mě na blogu. Najednou se všechno obrátilo…

Z toho uveřejnitelného uvedu jeden příklad své neskutečné blbosti. Mamka mi vždycky vyčítala, že dělám všechno na poslední chvíli. A protože se snažím na sobě pracovat, tak jsem se na nový pas a vízum začala připravovat už v listopadu. Zavolala jsem si na konzulát, zjistila vše potřebné a začátkem ledna jim tam pas odnesla. Že to nebylo bez problémů už víte z jednoho článku. Ale pas jsem dostala. Ten nový, biometrický s tajnou anténkou :-). Ve stejnou dobu jsem zašla i k nám do kanceláře, zeptat se, jak dlouho trvá nové vízum. Řekli mi, že je čas, ať zase zajdu po svátcích. Tak super, měla jsem radost, jak to všechno klape. Jenže to bych se nemohla překouknout. Čísla mi nikdy nešla, ale i tak nechápu, jak jsem to dokázala. Domnívala jsem se, že mi vízum vyprší spolu s pasem v březnu. Možná jsem se překoukla, protože ve starém pasu mám čínská víza hned tři, netuším. Když jsem v pondělí přišla do kanceláře, abych si zodpovědně vyřídila nové studentské vízum, oznámili mi, že už je prošlé. A opravdu, 4. února mi končilo. Pokud se jedná o pár dní, tak je to prý bez problému, když člověk uvede dobré výmluvy. Jenže 21 dní je prý už dost. Pokud překročíte o měsíc, budete se muset vrátit zpět do své země a tam se opět snažit dostat vízum, což jak jsem slyšela, se zpřísnilo a pokud budete mít takovýhle škraloup, tak to bude trvat dlouho – to víte, byrokracie. No, tak hlavně, že nemusím zpátky… ale prý budu muset zaplatit celkem vysokou pokutu. Na to jsem rovnou řekla, že peníze nemám, kdybych měla, tak nepotřebuji stipendium a nežiji na koleji. Navíc mi doma vyřizovali novou bankovní kartu, kterou mi Péťa doveze začátkem března… prostě se to hezky sešlo :-D. Strávila jsem v kanceláři snad hodinu, během níž mi TingTing vysvětlovala stále dokola o co jde, volala všude možně, vypisovala mi žádosti. Pak mi řekla, že musíme čekat na telefonát z čínské něco-policie, kteří rozhodnou, kolik zaplatím. Že mám zůstat na pokoji a čekat. Ve chvíli, kdy mi tohle všechno řekla, se mi udělalo špatně od žaludku… ale už jsem se naučila všechno řešit s chladnou hlavou a hned hledat řešení. A ta se i objevila, tak jsem to tak vzala. Když je člověk hloupej, tak nepomůže ani tátovo „Všechno kontroluj aspoň 3x!“ Vrátila jsem se na pokoj a po půl hodinách běhala do kanceláře, abych zjistila co je nového, protože kvůli vízu se musí na dvě různá místa, která jsou od sebe metrem cca 2 hodiny. Jenže v kanceláři nikdo, buď byli na obědě, měli polední klid a nebo něco zařizovali. Už bylo půl čtvrté, tak jsem se tam vydala znovu. To už jsem měla štěstí a začalo se něco dít = vypisovaly se další papíry a opět se telefonovalo. Se mnou tam byla jedna Japonka, která také překročila uvedenou dobu. Jenže ne o tolik dní a Japonci snad mají 2 týdny v Číně zdarma nebo co… za tuhle informaci neručím, protože jsem začala poslouchat až v půlce. Spolu s Ting Ting jsme vymyslely moje skvělé výmluvy, dostala jsem to i písemně. I když ono by možná stačilo říct jen, že jsem retard :-D. Dostala jsem hromadu papírků s adresami, jmény a telefonními čísly. To už byly skoro čtyři hodiny a zavírají v 17h. Rozloučila jsem se s tím, že ten den stihnu všechno, protože zatímco první místo (kde se platí za vízum), je cca 20 min od nás, to druhé (kde se podává žádost o vízum) je někde v Pu Dongu, to znamená 1,5h metrem. Ya Qiang měl čas, tak jsme rychle skočili do taxíku a vyrazili jsme. Na místě jsme se chvíli motali, hlídači nás posílali na různá místa, protože mi v kanceláři nevysvětlili, co že vlastně tam chci. Nakonec jsme zavolali pánovi, se kterým se to řešilo celý den. On řekl, ať přijdu tak pozítří, že o tom ještě jednají. A to už mě rozčílilo, přece jsem nestrávila celý den na pokoji kvůli tomuhle. Navíc taxi bylo za 25 yuanů, kdežto autobusy po městě za 2 yuany. Zavolala jsem TingTing, ta mu také zavolala a řekla mi, že tedy příště, že mi dají vědět. Ya Qiang mě uklidňoval, že tohle znamená, že nebudu muset tolik platit. Tak teda jo, ale taky mi to mohli říct dřív… zvlášť když s ním TingTing komunikovala celý den.
Tohle je přesně to, proč prostě neřeknu, že Čína je skrz na skrz špatná a většinou nepíšu nic negativního. Ono se to často v dobré obrátí nebo to přebije něco pozitivního. No a také proto, že se snažím přizpůsobit situaci a vyjít z ní co nejlíp to jde. Sice jsem tím strávila celý den, zbytečně jsem utratila za taxi, ale na druhou stranu to snad dobře dopadne. Kdyby to bylo u nás, tak by se o mě nikdo nezajímal, sice by to všechno proběhlo asi rychleji, ale platila bych do poslední koruny. No a pak jdete po ulici a jak se snažíte manévrovat mezi lidmi, jeden na vás málem plivne… Tady je to stále nahoru a dolů, pokud se tím člověk nechá strhnout, tak nedopadne dobře. Chce to plynout s proudem, ale držet se svého cíle.

Aby toho nebylo málo, večer jsem si zašla zakopat do pytle, abych se trochu uvolnila. A šlo to skvěle, měla jsem radost, že nejsem unavená, naopak jsem měla sílu, pytel se mi pěkně houpal… A pak se mi stalo to, před čím mě Robert varoval… a já si to všechno píšu do sešitu, abych na to nezapomněla… :-D Pokud kopnete do pytle ve chvíli, kdy už máte nohu nataženou, tak… pokud máte štěstí, tak to jen bolí jako čert. Pokud štěstí nemáte, tak to znamená pár volných týdnů. Jak jsem tak seděla na zemi, říkala jsem si, že mě aspoň nebude nic vyrušovat od psaní diplomky… :-D Ale měla jsem štěstí a po chvíli to bylo v pohodě. Už jsem to ale nepokoušela a jen jsem boxovala. Brzy jsem to ale zabalila, aby se mi ještě nestalo něco s rukama, když mám ten den takové štěstí v neštěstí. Nic mě nebolelo celý večer, až když jsem šla spát, se to ozvalo. A druhý den se mi nechodilo zrovna dobře. Konečně jsem se dokopala do tělocvičny na modernu… no, dokulhala jsem tam. Protáhla jsem se, zkusila kopy… ale nebyla v tom žádná jistota. Tak jsem šla zase zpátky, večer aspoň do posilky s Robertem a snad zítra už to půjde. Pokud nebudu zase někde lítat kvůli vízu. Ono by to možná šlo i dnes, ale měla jsem strach, abych si neudělala něco horšího, protože tohle bude za pár dní ok.

Že mi pár dní tekla jen studená voda, že mi teta dala místo prostěradla povlak na deku, že jsem byla nemocná, že se mi rozbilo to a to, že mi zase blázní žaludek, že… to ani nepíšu, protože na druhou stranu mi Robert opravil dveře, naučila jsem se už drobet jezdit na kole a nepoužívat levou ruku, cítím se silnější, začala jsem být zase trochu sociální, rozchodila jsem konečně po 2 týdnech weixin na telefonu… Tak to prostě je…

neděle 24. února 2013

Konec zimních prázdnin


Dnes je 15. den prvního měsíce nového roku, tzv. Festival luceren (元宵节), který ukončuje Jarní svátky. Takže to tu všude opět bouchá. Kromě toho to je také ale poslední den prázdnin – končí mi leháro :-/. Letošní svátky jsem toho opravdu moc nedělala, wushu jsem necvičila víc jak 2 týdny. A musím říct, že mi to až na výjimky nechybělo. Fyzicky jsem ale nezahálela úplně, každý den jsem chodila s Robertem do posilovny a za pouhý týden jsem se výrazně zlepšila, už vytlačím 140 kg, kdežto předtím jsem měla dlouhou dobu rekord „jen“ 100 kg. Celkově se cítím lépe a silnější. Také jsem se hodně o posilování a o těle samotném naučila, Robert je studnice vědomostí, které vždy uplatňuje v praxi, a to se mi líbí. Kromě toho jsme občas zašli do tělocvičny v druhém patře (tam jsou boxeři, taekwondisti…) a učil mě taekwondo a sebeobranu. Žádné efektní kousky, ale praktické věci. Bylo na čase přidat do mého bojového umění ten „bojový“ prvek :-). Kopy jsou jiné než v sandě a spousta lidí je považuje za technicky nejvyvedenější, ale na to odborník nejsem. Ale hlavně, až na zadní mi to šlo a už na druhé lekci se mi zlepšily nohy a reflexy. Buď je Robert tak dobrý učitel a nebo jsem fakt nadaná… :-P Mám z toho velkou radost a baví mě to. Kopala jsem jak do lapy, do pytle, i do Roberta. Dělali jsme i různé údery do pytle. Robert je pro maximální reálnost, takže nerad používá chrániče, omotávky, rukavice… protože ty na ulici jen tak nenajde. Necvičím to pro soutěž ani pro kondici (na to mám jiné věci :-)), ale právě pro to využití, tak jsem také bez rukavic i omotávek. V sobotu jsem pytel zakrvácela, protože mi praskl starý strup na kloubu levé ruky – ještě že je pytel červený :-). A pravou ruku jsem měla z nepovedeného háku nateklou celý den a modřinu tam mám ještě teď. Ale nebolí to. Nejvíc mě bolí, když se sedře kůže nebo když se do Roberta trefím holení.

Jinak jsem celou dobu odpočívala, kulturně se vzdělávala (= koukala jsem na filmy). Jeden týden se mi nedařilo spát. V pondělí jsem nespala vůbec a zbytek týdne každou noc jen 3-4 hodiny, ale teď už zase spím bez problému. Někde jsem se dočetla, že člověk umře po asi 5 dnech bez spánku, pokud je v plném provozu. Pokud jen leží a přijímá výživu, tak by měl vydržet až 2 týdny.

Žádné školní hodiny už nemám, ale asi budu chodit na čínštinu, abych si z opakovala látku z loňska. Jinak jako vždy – ráno moderna, odpoledne taiji, pak někdy tělocvična a sebeobrana s Robertem. Soutěže se blíží… :-D Jo a druhým mým největším úkolem bude konečně ta diplomka…

pátek 8. února 2013

Přeorganizováno :-)

Všechno má nějaký důvod. Někdy je tím důvodem ale to,
že jsi  hloupej a děláš špatná rozhodnutí.

Tak nějak jsem zapomněla, že jsem z určité části také slečna a že existují i jiné věci než jen cvičení, jídlo a spaní. A nic nedělání. Jsem tady už profláklá, takže není koho oslňovat. To jen v září, jak dorazí noví studenti – to jsou zase všichni zvědaví, kdo že jsem, co tady dělám a podobně. A zbytek se chlubí, že už to ví, že se mě už ptali. Takhle aspoň nikdy nezapomenu základy z čínštiny :-). Hlavně v zimě je strašně jednoduché na spoustu věcí kašlat – všechno zakryje bunda, čepice a šála. Do pračky jsem v posledních měsících házela jen cvičební oblečení, kolikrát jsem celý týden ani nic jiného na sobě neměla. Jak jsem byla asociální předtím, tak se to jenom zhoršilo. A divila jsem se, jak to že se mi nechce nic dělat, jak to že nestuduji, nepíšu, nečtu… několik měsíců mě prostě nic nebaví a jen bych koukala na filmy. Pouštím si je i jako kulisu k učení, abych aspoň někoho slyšela. Nejsem naprosto izolovaná, naopak v poslední době trávím hodně času s Robertem a pár dalšími lidmi. Jenže ono to chce občas změnit i prostřední a činnost. To jsem poznala ve středu, když jsme po tréninku vyrazili s Robertem a Levim do centra na obrovský americký hamburger a mléčný koktejl. Po návratu jsem se cítila hodně uvolněně a nebyl problém projet hned několik lekcí čínštiny v kuse. Kluci mi také říkali, že rozhodně musím chodit víc ven… :-) Brazilec Regis mi zase diplomaticky sdělil, že jeho pokoj vypadá organizovaněji. Tak jsem si tedy uklidila a trošku to „zorganizovala“. Naopak mě potěšil, když mi hádal 21 maximálně 22 let, protože se tady cítím hodně staře. Stejně tak jsem zatočila s tou „bezpohlavností“, ve které jsem dlouho žila. Začala jsem se o sebe trochu víc starat, a to i když nikam nejdu. Člověk se neobléká hezky jen kvůli ostatním, hlavně se musí sám cítit příjemně. Když jsem vyměnila „domácí“ oblečení za takové, které mi i sluší, volně sepnula vlasy, navoněla se svým oblíbeným parfémem… tak mně samotné prostě bylo fajn a všechno vypadalo veselejší. Za poslední rok jsem se vnitřně sice změnila mnohým k nepoznání (tím dobrým směrem :-P), ale moje fyzická schránka hodně chřadla. Na jednu stranu se mi dařilo ve cvičení a i to je na mě trošku vidět, ale zbytek byla katastrofa. Přišla jsem na to hodně dlouho, ale lepší pozdě než-li později :-).