Pár poznámek

Cyklisté

Cyklisté, motorkáři, mopedisté aspol…. to tady mají nejlepší. Semafory pro ně neexistují, můžou si jezdit,

kudy chtějí. Když je zrovna fakt červená a fakt to nejde přímo, tak to vezmou po chodníku, kličkují mezi auty (za neustálého troubení), parkují si kde chtějí… jo, taky jsem se to naučila, a když zrovna patřím mezi ně, tak mi to přijde neskutečně super. Pokud jsem ale zrovna za chodce, tak bych je všechny pozavírala :-). Když jdu na WJC, tak parkuji spíš někde v okolí, než přímo před nákupákem, protože tam je chaos. Teď jsem se naučila parkovat u posilovny, sice je to dál, ale kluci mi kolo vždycky pohlídají, já je pochválím a všichni jsme spokojení :-). Nedávno jsem málem měla nehodu – kousek od koleje :-). Jela jsem si pěkně v protisměru do zatáčky (jako vždycky :-D) a vyřítil se na mě moped. V takové chvíli se vždycky blbě odhaduje, kdo pojede vnitřkem a kdo venkem – zvlášť když jel fakt rychle. Tak jsme si zakličkovali, chtěl se rozčilovat, ale raději nic neřekl, jen mi šlápl na nohu… Divné mi přišlo jen to, že se mi ani moc nezrychlil tep.

Přístup k nemocným

Tentokrát tedy jen jedna moje zkušenost, kterou jsem minule zapomněla zmínit. Zdá se být na denním pořádku, že lidé chodí do nemocnice pro léky apod. U nás, když už se jde do nemocnice, tak je to celkem vážné. Nebo třeba ta chřipka, když máte teploty a tak. Kamarádi to všechno věděli a stejně mi stále psali: Nemáš čas zajít na jídlo? Nepůjdeme do muzea? Mimochodem, teď jsem zdravá a moc lidí se mi neozývá… :-D Jo a ještě jedna věc. Lidé od nás, co si stěžují na péči v nemocnicích by to měli vidět tady. Lidé se navzájem nosí na zádech po ordinacích, nejdříve za všechno musí zaplatit, vyřídit papíry a až pak se jim budou věnovat, lehátka si po nemocnici vozí sami… Jo a většina z nich si všechno platí sama.

Ze školy a tělocvičny

Blíží se mi kontrola práce na mé neexistující diplomce. Vždycky si myslím, že to už je poslední věc a nic po mně dál nebudou chtít. A vždycky se mýlím. Tohle naštěstí vypadá neškodně – zatím. Formulář je krátký, prezentace „jen“ na 10 minut… Pro mě ale veškeré školní prezentace (všechny v čínštině) jsou vždycky na infarkt, protože při těchto příležitostech na nás učitelé nahlížejí jako na Číňany, nemají moc trpělivosti… viz moje prezentace diplomky loni na podzim – zatím nejtrpčí zkušenost odsud. K této nejnovější příležitosti mě napadlo ještě jedno – jednodušší – téma na diplomku, podklady jsem odeslala ve čtvrtek vedoucímu a co myslíte – bez odpovědi samozřejmě. Počkám si na něj v pondělí v tělocvičně :-). Spolužák se mě nedávno vyptával na moje bankovní účty, až jsem pojala podezření. Ale ukázalo se, že dostanu 600 RMB za experiment, na kterém jsem se loni (!!!) účastnila. Tak to potom jooo :-).

V sobotu během taiji vedle probíhala praktická přijímací zkouška na doktorský obor. Účastníků bylo asi deset, takže to bylo velice komorní. Tyhle zkoušky mě baví víc než soutěže, protože každý cvičí něco jiného. Ne jen: šup šup, bailian, XFJ, šup šup, vrut, TKFJ, hvězda bez rukou, šup šup a konec. Adepti a doktorské studium si také měli připravit dvě „vystoupení“ – jedno se zbraní a jedno bez – jako já tenkrát. Škoda, že lodi se Robert (USA) s Avim (Indie) nemuseli účastnit… :-) Jeden čínský sandista nejprve zacvičil taiji a při druhém vstupu dal právě tu sandu, obojí bylo velice tragické. Pak tam byl mohutný cizinec, který vypadal na Rusa, ale podle tabule je to Američan. Šel se sandou a shuai jiao. No a vůbec nebyl nejhorší, You You (naše světová šampionka) ho také drobet pochválila. Jeden taijista tam vynikal. Ne tolik technikou, která nebyla nejhorší. Ale pěst začal 56kou a přidal tam pár cool prvků, aby ukázal, že si dá nohu až k hlavě :-). Pak začal taiji mečem a skončil moderním, samozřejmě nechyběl provaz. A to mu bude víc přes 40 let. Až na dva všichni cvičili tradiční styly a vypadalo to zajímavě. Účastnil se i náš učitel, který je tady šéfem na wushu vystoupení. Nejdříve dal nan quan a pak moderní šavli. Sice už je starší a je jasné, že už netrénuje – v tělocvičně jsem každý den a v posledním týdnu jsem ho cvičit nikdy neviděla – jen učil. Ale prostě to vypadalo skvěle. Většinou se hodně pozná, jak člověk cvičí už jen tím, jak přichází na koberec a jaký nahodí pohled. No a tohle je profík. Pan Arogantní řekl: „Jo, to se hned pozná, kdo je profesionál.“ A je to pravda. Lidi se stále snaží trénovat hlavě skoky, být co nejrychlejší atd. Když jsou zranění, tak prostě necvičí… Jenže takové ty drobnosti jako pohyb hlavy, jeho sladění s rukama a pohybem těla, pohledy, výraz, jasné postoje… to je všechno strašně moc důležité a co tady tak vidím – kromě těch skoků a rychlosti, přesně tohle odlišuje rekreační cvičence od těch profíků. Na tohle nepotřebujete speciální koberec, velkou tělocvičnu, teplo, fit tělo, sílu ani rychlost… a stejně to může vaše cvičení posunout na úplně jinou úroveň. Dalibor mi kdysi řekl, že je jedno, jak cvičím, co se mi kde nepovedlo, ale začátek a konec musí být perfektní – pak to dává hned úplně jiný dojem. A je to pravda. No a já dodávám, že ne jenom začátek a konec, ale prostě celá sestava. V tom jsem vždycky obdivovala Martina, protože kolikrát člověk ani nepoznal, že se mu něco nepovedlo, protože je to mistr improvizace. Moje trenérka razí, že můžeš skočit skvělý skok, 720°, ale pokud v postoji poposkočíš nebo se jen zakymácíš, tak je to jako kdybys to neskočil. Skok totiž nekončí otočkou. Končí až za tím postojem. Proč ne postojem? Protože spousta lidí po dopadu do postoje moc změkne a nejen že ztrácí výraz, ale i další navázání drobet vadne. Neustále mě peskuje, že když cvičit, tak na 100 %. Nemyslí tím ale nešvar, který podle mého trenéra má hodně cizinců – jsme až moc pilní – 1. Jdeme do všeho plnou silou (= ztrácí se uvolnění a tím plasticita a také rychlost), 2. Chceme v jednom tréninku stihnout všechno a nejlépe každý prvek 100x. Jenže pokud to zopakujeme tolikrát špatně, koledujeme si o špatný zvyk – a toho se fakt špatně zbavuje. Takže, pokud už nepatříme mezi děti, pro které je právě ten dril, musíme cvičit na 100% ale chytře – to je ten rozdíl. Děti ze šanghajského týmu teď mají na tréninky přizvaného jednoho „odborníka“ a cvičí jen základy – pohledy, kratičké kombinace do postojů, kopy. Kontroluje se každý jejich pohyb, všechno se opravuje. Až potom mají klasický trénink = skoky+sekvence sestav. V jednom měsíci musí nastudovat i tři celé sestavy a stále se obměňují prvky. Kdo to nezvládne během oficiálního tréninku, musí po večerech chodit ven a pilovat – jen proto, aby další den slyšel, že je to katastrofa. Ne že by to dělal špatně – ale chtějí, aby si ty pohyby zažili, sami nad nimi uvažovali, našli si svou cestu, nacítili si to, aby to prostě bylo perfektní. Kdo to u nás tak dělá? Kdo si třeba jen při jízdě tramvají v hlavě přehrává sestavu a uvažuje, k čemu ten a ten pohyb může být? Kdo si to pak s kamarádem vyzkouší a hledá? Většina z nás si občas přečte pár odstavců z knihy v mabu nebo v provazu kouká na seriál a tím to končí. Po tom, co jsem viděla tady, se tomu nedá říkat, že wushu je náš život. Jsme k tomu ještě hodně daleko.