neděle 23. prosince 2012

Kolem a kolem


V poslední době se toho na oko nedělo nic. Ve skutečnosti to byl celkem nápor na mozek – protože jsme v Číně. Zatím to vypadá, že pokud do své promoce stihnu zrealizovat aspoň 50 % mého plánu, tak to bude velký úspěch. Co mi přijde jako naprosto jasné a jednoduché, dokonce mi to potvrdili i někteří Číňané, kterým jsem to dala přečíst… ale těm, kteří rozhodují, to přijde složité. Z mého původního plánu jsme se nadvakrát odchýlili, abychom se teď pomalu vraceli na začátek s tím, že to asi bude nejlepší řešení. Jako kdybych to od začátku netvrdila O:-). Stejně tak se nedá nic plánovat přesně. Protože co je domluvené se v daný den ukáže jako neproveditelné, protože ten a ten šéf to ještě neodsouhlasil, ta a ta učitelka je zaneprázdněná, fotograf měl přijít minulý čtvrtek, ale zatím nic. Ještě stále mě to dokáže vytočit doběla, dokonce jsem jednou ohlásila, že na to hážu bobek a končím (a to jsme ani pořádně nezačali! :-D). Ale pomalu se učím tomu přizpůsobit a hledat cesty. Rozdělila jsem si to celé na několik směrů a podúkolů, takže když se zrovna nedá provést jedna věc, připravuji jinou, a nakonec se to celé jako zázrakem spojí dohromady. Dva týdny jsem byla líná a nedělala skoro nic. I kvůli seriálu Hra o trůny. To jsem naštěstí už dokoukala a 3. série ještě nevyšla, tak jsem teď zase pracovitá. Také že jsem pěkně přibrala. V Číně jsem se ale naučila to tolik neprožívat. Nikde se sice nechlubím, kolik vážím, ale nemám problém říct, kolik jsem přibrala, tady se o tom mluví normálně. Navíc jsem zatím ve věku, kdy se stačí týden hlídat a je to zase dobrý. Není to úžasný, ale ani katastrofa :-P.
V neděli před Vánoci jsem si povídala přes ICQ s rodiči, celkem po dlouhé době. V posledních týdnech, kdybych studovala někde v Evropě, tak naskočím na první letadlo a odfrčím domů. Ale musím to zvládnout, nic jiného se ani dělat nedá.
V pátek dorazili Italové – Ale, dvě slečny a Andyho maminka. Jedna slečna, jejíž jméno si stále nepamatuji, bude trénovat se školním týmem sandu a ráno svou shaolinskou sestavu. Milena bude v moderním týmu. Večer mají domluvené tréninky s nějakým wudanským mistrem a zadarmo :-P. Ale brzy odjede do Pekingu, kde si také našel nějakého učitele. Jinak jsme se s holkama domluvily, že budeme ráno chodit cvičit spolu. Dnes jsme byly poprvé a bylo to super. Už dlouho jsem necvičila s někým a zvlášť v zimě mi to moc chybí. Včera se mě můj trenér ptal, jestli chci ještě cvičit, že po posledním tréninku měl pocit, že moc ne. Ale prd, moderna mě teď baví víc než taiji (to je v poslední době jen bolest stehen, moc jiných pocitů nemám), jen jak je zima, tak jsem zlenivěla a abych se do toho sama dokopala, je celkem náročné. Každý den ale chodím aspoň na hodinku cvičit techniku, v sobotu už jsem si to prodloužila na 1,5 hodiny a teď v pondělí jsem cvičila s holkama, tak je to zase na dobré cestě.

Abych nezapomněla:
Plíseň na zdi se zase rozrostla. Rozbily se mi dveře od skříně. Upadla mi polička v koupelně. Už týden to hlásím našemu inženýrovi, ale je moc zaneprázdněný popíjením čaje, kouřením a klábosením v kanceláři. A co je nejhorší, dochází mi můj oblíbený čaj Jemča broskvová, co jen budu dělat… Asi mi to zkazí celý den… .-)

Užijte si Vánoční svátky!

Školní soutěž v sandě


V sobotu u nás na škole proběhla soutěž v sandě. Utkali se tam nejenom naši studenti, přijeli i lidé ze Suzhou a dalších měst z okolí. Přišla jsem se tam podívat před tréninkem, ale moc se toho nedělo. Odpoledne po 15.h mi napsal Qiao Di svou obvyklou větu: „Myslím, že bys měla přijít…“ V 19 hodin prý začne finále. Byla bych hloupá, kdybych se nešla podívat, když to mám pod nosem. Dorazila jsem o něco dřív a viděla věci… Že se plivalo po podlaze mě nepřekvapilo, to je vidět v jiných sportech a nejen v Číně. Jeden se tam ale rovnou pozvracel. Vylétlo to z něho tak rychle, že jsem ani nestačila uhnout pohledem. Začalo se překvapivě načas. Nastoupili rozhodčí – všechno studenti naší školy. Vzadu seděli v řadě naši učitelé a trenéři sandy jako „odborný dohled“. Jely se 2x 2 minuty. Byla jsem zvyklá, že Rocky dřel hromadu kol, tak mě to trochu překvapilo. Pravidla sandy jsem si ale nikdy nečetla, tak vím jen to, co mi kdo řekne. Qiao Di bohužel nesoutěžil. Minulý rok vyhrál a letos toho měl hodně, tak si dal oddych a soudcoval. Kluci z lehčích kategorií byli fakt malí, ale vypadali dobře a byli ukrutně rychlí. U některých jsem ani nepostřehla, co udělali. Zklamalo mě, že holky tam měly jen jedno utkání – to poslední. Byly ale také pěkně pohyblivé. Podle výsledků z minulých let je dívčí tým na naší škole ještě úspěšnější než ten mužský. To mi připomíná, naše Italka s nimi má dnes (pondělí) svůj první trénink, tak jsem zvědavá na dojmy.
Překvapily mě dvě věci: 1) Kluci moc nepoužívali ruce. Když se dostali do klinče, tak se prostě jen drželi a snažili se oponenta shodit, žádné údery. Shozy jsou asi lépe bodované…no, třeba k tomu časem něco dodá Péťa Kotě, naše odbornice .-). 2) Spoustu z těch technik nám ukazoval učitel Xie na našich taiji hodinách. Víc než boxu nebo kickboxu se to v sobotu podobalo právě tomuhle. Byla jsem nadšená, když jsem to viděla všechno doopravdy, občas se jim to fakt krásně povedlo. My na taiji žádné velké přehozy neděláme, aby se nikdo nezranil, protože na to nejsou moc zvyklí. Jen občas to pár kluků pod učitelovým dohledem zkouší. Když odmyslím qinnu, tak děláme spíš sražení a strhy. Taková ta taiji síla v sandě skvěle funguje, protože protivníka vychýlí z rovnováhy a člověk se tak neunaví jako když táhne oponenta přes sebe na zem celou silou.
Byl tam ale jeden kluk, totálně měkký a dělal si z toho srandu, hned několikrát se nechal shodit, tak nevím, co to mělo být. Zrovna nedávno nám učitel kladl na srdce, že se na soutěžích máme chovat slušně, patří to také k 武德 (martial virtues – etika v bojovém umění). Vyprávěl, že v Hongkongu, když jeden prohrál v tuishou, tak prostě zůstal sedět na zemi a nic. V Chenjiagou (rodiště chen stylu taiji) na tuishou někteří, když vyhrávali, tak se naparovali jako gorily, když soupeře poslali k zemi, ještě se jim šli vysmát.

středa 19. prosince 2012

Noviny


Nedávno mi kamarád Číňan říkal, jak je hrozné, že se v Americe střílí ve školách, že to v Číně rozhodně nemají. No a asi má pravdu – nemají. Jak jsem se dnes dočetla, v Číně totiž používají nože, sekáčky a podobné zbraně.
http://zpravy.idnes.cz/cinana-jenz-pobodal-22-deti-ovlivnily-vestby-o-blizicim-se-konci-sveta-1j4-/zahranicni.aspx?c=A121217_094128_zahranicni_ipl

V tom samém článku ještě popisují:
„V severozápadní provincii Čching-chai bylo zatčeno 37 členů křesťanské skupiny Bůh všemohoucí, která podle státního deníku Global Times věští, že 21. prosince začne třídenní období temnoty. Skupina prý vyzvala své členy, aby svrhli vládu čínské komunistické strany, kterou označuje za „velkého rudého draka“, a věřícím slibuje, že se blíží nová éra, v níž bude vládnout žena-spasitelka.“ Jo, žena-spasitelka dorazila před více jak dvěma lety, tak na mě koukejte být hodní :-)).

Trenérka se mě ptala, jestli věřím v konec světa, a že ona ne, že jí je jasné, že v sobotu bude mít zase trénink… :-D Také se mě ptala, jestli i v ČR slavíme Vánoce a nový rok v jeden den jako v USA. Cože? Vždycky se prý přeje: „Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!“ Říká se to dohromady, tak si myslela, že je to všechno v jeden den. To mě hodně překvapilo, vždyť někteří Číňané také slaví 31. prosince – protože západ slaví, oni musí také. Ale jak se zdá, hodně lidí neví, co to vlastně slaví. Ya Qiang se mě na to také zeptal! A to mají 31. pracovní oslavu, kde se sejde hromada lidí. Ptám se: „Proč si myslíš, že slavíte zrovna v ten den?“ Že neví, prostě to tak naplánovali.

Veselé Vánoce a POTOM šťastný nový rok!!!! .-)

sobota 15. prosince 2012

Každá mince má dvě strany


Nedávno jsme se bavili s Levim o studiu v Číně. Na jednu stranu o SUS neříká moc pěkných věcí, o tom jsem vám už povídala. To je samozřejmě pravda. Na druhou stranu říká, že pokud by tahle univerzita opravdu byla hodně dobrá, tak by tady nikdo z cizinců, kteří tady teď jsou, neměl šanci studovat – prostě by to nedávali.
1) Joel (Švédsko) studuje na Fudanu a kolikrát si stěžoval, že tráví celé dny v knihovně a učí se na testy. U nás v knihovně cizince skoro nepotkáte a pokud ano, tak rozhodně nestuduje. Většina lidí se tady prostě neučí vůbec a stejně projdou. Naproti tomu spousta jejich čínských spolužáků se šrotí dnem i nocí, kolikrát zkoušku nedají… a že nemají stipendium jako cizinci, o tom vůbec nemusím mluvit.
2) Na jiných VŠ v Číně si prý vedou i docházku cizinců, a když si pak následně žádají o prodloužení víza v Číně, mají s tím dost velké problémy (pokud zapejkali). Tady když se nejde do školy, tak o nic nejde. Pokud šlo o nudné hodiny, tak jsem si vždycky pojistila, abych měla dostatečný procent k docházce a na zbytek jsem nešla. Robert na hodiny nechodí často. Proč? Protože má třeba opici z pitky z předešlé noci. A nebo má rande. A tak…
3) Když po vás chtějí nesmysly, tak to prostě odmítnete a nebo to odkýváte a pak se už neukážete – to je normální přístup Číňanů. Ale vy jste cizinci, takže jste „nedotknutelní“.
4) Moje spolubydlící studuje sportovní medicínu – rehabilitace, a minulé dva týdny doslova prospala. Budila se teprve, když jsem odcházela na večerní trénink – a to jen proto, aby se najedla a sledovala seriál. Teď je už týden stále někde pryč se svými přáteli z Thajska.
Levi řekl: Kdybychom takhle „studovali“ na některé z evropských univerzit, tak bychom pěkně rychle skončili. Navíc takhle se můžeme pak chlubit, že jsme vystudovali v Číně. Většina lidí nikdy nezjistí, jak jsme ty roky tady strávili. Sice je tu hodně věcí postavených na hlavu, ale na druhou stranu tady máme úžasně hodně volného času, můžeme pracovat na plný úvazek, vydělat si slušné peníze a k tomu pak dostaneme ještě zadarmo univerzitní diplom. Vlastně ne zadarmo – ještě k tomu máme to stipendium :-). Kde by se vám stalo, že máte wushu tělocvičnu se vším vybavením k dispozici 6 dní v týdnu? Stejně tak tělocvičnu na sandu, posilovnu, atletickou halu, výborného učitele na taiji a nejen to… Všechno zdarma. Jo, s tím nemůžu než souhlasit. Každá mince má dvě strany, jen si člověk musí vybrat.

Do kina...


1) Při psaní seminárky na téma porovnání, jak se wu wei projevuje v Číně a na západě. Musím říct, že jsem se – co se týče Evropy – dozvěděla hodně zajímavé věci. Některé zdroje tvrdí, že první kontakt s Čínou proběhl už v roce 166 n. l., kdy do Číny dorazili římští vojáci. Jiní ale tvrdí, že Čína se k nám podívala o dost dříve, no kdo ví :-). Hlavně, Evropa byla Čínou ovlivněna víc, než si většina z nás myslí.
2) Šanghajské počasí nezklamalo, opět překvapuje každý den. Že prší mi nevadí, protože už mám gumovky a deštník. V pátek bylo prý stejné počasí jako v Yunnanu, tahle provincie je proslulá mimo jiné tím, že je tam stále jarní počasí. Minulý týden jsem se oproti tomu klepala zimou. Ale hlavně – loni a předloni touhle dobou už byla fakt zima. Tady teď bylo kolem nuly jen asi dva dny a to jen ráno. To globální oteplování se nějak zrychlilo… :-/ :-)
3) Určitě si v Číně zajděte do kina, hlavně na nějaké masovější pecky jako Harry Potter, Hobit a tak. Když odmyslím to, že se ze všech stran ozývá mlaskání, jak do sebe všichni hrnou popcorn a nějaké čínské chuťovky, tak je to větší zážitek než kino u nás, protože Číňané všechno dost prožívají. Když se objeví nějaká vtipná scéna, tak se smějí na plné kolo, tu hlášku ještě několikrát opakují nahlas a dál se smějí. Když se leknou, tak to stojí za to…Když se jim nelíbí rozhodnutí některé z postav, tak jí to dají jasně najevo… prostě sranda :-). Za kolejí nám otevřeli nový obchodní dům s kinem, které zahájilo zkušební provoz, tak byly levnější lístky. V pátek jsme zašli na Flying swords of dragon gate 3D s Jet Li (50 RMB). Překvapilo mě, že sál byl skoro plný. Musím říct, že mě tentokrát 3D hodně potěšilo. Vždycky mě z toho bolely oči a nestávalo se, že bych měla pocit, že to fakt létá kolem mě a tak. Tentokrát to ale bylo super, až na nějaká místa byly ty postavy fakt jako živé. A když létaly nože nebo části meče, tak jsem se kolikrát lekla, že mi to vlétne do oka. Tak to má být…:-) Moc se mi ale nelíbilo zpracování souboje v písečném tornádu, to se jim nepovedlo. Jak jsem jim moc nerozuměla, všímala jsem si kostýmů, mimiky a tak. Jednomu se tam odlepovaly falešné vousy :-). Zajímavé je, že Jet Limu se skoro nehýbe pusa, ale hlas má vždycky strašně silný. A zjistila jsem, že Číňané jsou také schopní suchého humoru. Bojové scény celkově mi přijdou v poslední době hodně chaotické. Samé střihy ale vlastně nic není vidět. V tomhle mám raději ty staré kungfu filmy.
4) Nedávno jsem viděla klip Fascinated (Freesol&Justin Timberlake), a kdybych si v novinách nepřečetla, že tam hraje Taťána Kuchařová, tak bych ji tam vůbec nepoznala. No, ale je tam…

Cvičení s Mašinou


V poslední době trávím víc času s Robertem (USA) a je to legrace. Ve středu mě pozval na snídani do jedné kavárny. Dorazili jsme tam těsně po otvíračce a posadili se ve 2. patře. Číšnice přinesla menu a sešla do prvního patra. Po chvíli přišla, abychom si mohli objednat snídani a vypadlo z ní, že nám mohou naservírovat všechno kromě snídaně. Fajn, tak jsme si vybrali brunch. Po chvíli se vrátila s tím, že brunch nejde, protože na to také ještě nemají suroviny, museli bychom počkat do 11. hodiny. Tak jsme si objednali něco jiného. Po chvíli se ZASE vrátila s tím, že to nejde, že nemají vejce. No tak tam ta vejce prostě nedávejte a je to…! A že to by prý šlo. Polévku donesli studenou, tak je Robert poslal ji ohřát, pak ještě donesli kafe… Jestli takhle ta číšnice běhá nahoru dolů po schodech u každého zákazníka, tak musí mít pěkně nabušené nohy. Snad poprvé v životě jsem něco ukradla – měli krásný hrníček na kafe, na který měl Robert zálusk už dlouhou dobu, tak jsme to prostě schovali ke mně do kabelky a bylo O:-).
Na taiji mi pomáhá s qinnou a učil mě něco i z jiu-jitsu, jenže v tomhle je jedno úskalí. Číňané nejsou zvyklí vidět holku a kluka dělat tyhle věci, pokud spolu nechodí. Takže člověk tyhle věci buď nedělá a nebo se musí připravit, že má nového přítele/přítelkyni. A Číňané jsou velké drbny. V posilovně za námi přišla jedna z Robertových holčiček. Zrovna když jsem posilovala nohy a Robert mě povzbuzoval. Ta slečna si sedla hodně blízko ke mně a stále na mě zírala. A i potom. Robert mi pak vysvětlil, že si myslela, že jsem jeho nová holka a žárlila na mě, tak jí musel vysvětlit, že spolu nic nemáme. Co se týče vztahů Číňanů, tak se mi hodně líbí filosofie, kterou razí – na vztahu se musí pracovat a ne z něho vycouvat hned, jak první věc přestane klapat. Jenže většina z nich to aplikuje dost prapodivně, až z toho vychází pragmatické lásky prosté paskvily. A nejde jen o vztahy. Myslím, že myšlenku mají výbornou (a spousta západních filosofů a dalších odborníků čínský náhled na život propagovalo), jenže mají problém ji uvést do praxe, a pak z toho vychází hrůzné věci – vláda, školství, byznys…
S Robertem teď chodím i posilovat. Prý se mnou zvedne víc, protože si z něho stále utahuju, a on se nechá hodně lehce vyhecovat :-). Vždycky říká, že až budu zvedat tolik, co on, tak se o tom můžeme začít bavit. Ale pochválil mě, že na to, že do posilovny nechodím každý den, tak zvedám víc, než většina Číňanů (kluků) – kromě rukou, ty mám slaboučké. Při roztahování nohou do strany jsem dokonce cvičila se stejnou váhou jako on! Mně se s ním cvičí skvěle, protože mám 100 % jistotu, že daný cvik provádím správně, dává pozor, abych si ničila tělo co nejméně a všechno mi do detailu vysvětlí. Jediný problém je, že on je mašina. Pro něj a Dannyho u nás v posilce nemají dostatek železa a nebo na strojích není dost místa, aby se tam naskládalo dost kotoučů. Také že když cvičí, všichni na něj zírají. V čem že je ten problém? Tenhle typ tréninku mi moc nezapadá do tréninku wushu. Wushisti mají jiný systém. Nejde o nafouklé svaly, potřebují funkční rychlé svaly. Takže také zvedáme těžké váhy a dřeme, ale drobet jinak. Navíc v jednom dni třeba jen dva cviky, dohromady ne víc jak cca 30 minut. Včera jsem s ním posilovala nohy, a dnes se trenér divil, jak to že skáču ještě níž než normálně a nemám žádný odraz. Já byla ráda, že jsem vůbec nějak vyskočila, protože mě nohy pěkně bolely. Příští týden to bude lepší, jenže já to potřebuju mít ok každý den. Wushisti tady mají větší posilování cca 1 den v týdnu, tak to také tak nechám, i když to znamená, že budu zase většinu času cvičit sama. Navíc mi trenér vysvětlil, že posilování se různí i podle věku. Já už jsem v tomhle prý drobet za zenitem, nemám se snažit hodně zesílit. Stačí trošku a hlavně se věnovat centrální části těla.
Všimla jsem si, že v posilovně většina lidí jen sleduje, jak při cvičení vypadají, ale že už mají ruku vytočenou trochu jinak a posilují vlastně jiný sval, to už jim nevadí. Navíc pokud po tréninku člověka nic nebolí, znamená to, že buď cviky prováděl špatně a nebo se flákal. Nic jiného v tom není. Bruce Lee začínal počítat opakování, až když ho začaly pálit svaly. Ya Qiang posiluje na čas – břicho třeba jede bez pauzy 10 minut.

čtvrtek 6. prosince 2012

Čínský "vtip"


V poslední době se toho bohu dík moc neděje. Hodně jsem v poslední době sledovala svůj oblíbený seriál Přátelé, takže jsem toho moc nenastudovala. Ale už jsem to dokoukala, tak jsem se dala zase do čtení, musím napsat článek, kde porovnám čínský a západní náhled na wuwei (non-action…). Myslím ale, že celý článek, aby to bylo zajímavé, nedám, takže sáhnu do své zprávy k diplomce, kde jsem se věnovala porovnání filosofických základů v Evropě a v Číně.
Poslední týden nám trochu čachrují s vodou. V pondělí vůbec netekla teplá, tak jsem si uvařila vodu v konvici a v kbelíku na prádlo ji smíchala s tou z kohoutku a bylo to. Když jsem se chystala spát, spolubydlící mi oznámila, že už zase teče, no, nevadí. Ya Qiang mi tvrdí, že podle čínské medicíny prý není zdravé se sprchovat každý den… :-D
Příští týden bude hodně akcí v okolí – sanda soutěž, několik vystoupení… je v tom dost hokej, tak ani nevím, jestli se na nějaké půjdu podívat. Chtěli po mně, abych šla vystupovat – za pěkné peníze – jenže to byla sanda a ta moje na vystoupení fakt nevypadá. Cokoliv jiného kromě sandy a bagua :-D. I když, kdyby mě někdo zbušil v ringu, tak by to asi byla sranda :-). Pamatuji si na svůj první a také poslední „zápas“ v boxu (Plzeň), kdy mi trenér řekl, že to bude jen přátelské s jeho dcerou. Pro ni to asi bylo šmrdlání, ale mě to pěkně bolelo a asi bych musela být hodně ZEN, aby mě přestalo štvát, když dostávám do tlamy nebo když mi někdo pěkně dlouho buší do žeber… :-D Tuishou a qinna, to už je trochu lepší.

Těmito vtipy nás zásobuje naše učebnice čínštiny:
Manžel si pořídil nové auto. Jeho žena řídí moc ráda, avšak špatně, proto jí své nové auto nechce půjčit. Jednoho dne se manželka chystá do kina a auto bude potřebovat. Nedá se nic dělat, musí jí ho půjčit. Před odjezdem ji varuje: „Dávej cestou pozor, jestli způsobíš dopravní nehodu, tak v novinách otisknou tvůj věk.“ Jak to manželka uslyšela, tak z auta rychle vystoupila.

středa 28. listopadu 2012

Prezentace budoucí diplomky



Už jsem zmiňoval, že mi druhý pokus na prezentaci budoucí diplomky přesunuli z prosince na konec listopadu… přesunuli to na dnešek, 28. listopadu. Dva dny předtím ještě změnili čas, ale dvouhodinový rozdíl mi vrásky nedělá. Spíš vám dám další příklad, jak je paní učitelka Li z kanceláře mimo. Když si mě kvůli té změně zavolala do kanceláře, dostala jsem hloupý nápad, že zmíním, jak nám minule čas změnili během chvilky – aby třeba mohla varovat další studenty… Li: „Jak je možné, že to změnili? Zavolám jim.“ To už mi bylo hned jasné, že to byl blbý nápad. Paní z wushu katedry to samozřejmě také nepochopila a řekla jí, že když odpolední blog začíná ve 13:30, tak tam musím být ve 13:30 a je jedno, že začínám až v 15:00. To mi je jasné, jen jsem nečekala, že když začínám v 15:00, tak už tam mám být v 9:00 dopoledne… No, nepochopila to. A ještě mi začala překvapeně vyprávět, jak si Aurora stěžovala, že neprošla jen kvůli tomu, že tam nedorazila. No, co na to říct…

Prezentaci jsme připravili na základě předchozí zkušenosti, kdy mě nenechali odpřednášet skoro nic, takže jsem ke každému slidu měla maximálně jednu větu. Pokud budou chtít vědět víc, tak ať si to tam přečtou. Na druhý pokus nás dorazilo už jen šest (plus obecenstvo), z toho jednu paní jsem nikdy neviděla, prý je to nějaká učitelka, těžko říct. Ale chovala se strašně suverénně (prezentaci jí napsal spolužák Xie Feng) a vtipkovala s učiteli. Ti jí samozřejmě nic nevytkli, jen dali jeden podnět. Ostatní studenty… ne že dusili, ale dali jim zabrat. A hlavně ten jeden, který na to vypadá už od pohledu, ale nepamatuji si jeho jméno. Ten mluvil vždy jako první a strašně dlouho. Dál tam byl můj učitel na sandu, moje láska největší – Wang, a zrovna když jsem začala, tak dorazil učitel Cai, kterého jsem měla na hua quan.
I když jsem se cítila uvolněnější, tak jsem měla se čtením větší problémy než minule. Ano, čtením – zkuste si to celé odprezentovat v čínštině zpaměti. Celé jsem to prolétla dost rychle, kromě toho přísného učitele se na mě nikdo nedíval, všichni listovali mým návrhem. Když jsem domluvila, tak začala smršť. Minule jsem rozuměla, co říkali (i když jsem jednu věc pochopila špatně), tentokrát skoro vůbec. A vůbec nepomohlo, když začali mluvit najednou hned dva učitelé – koho mám poslouchat a jak oddělit ty dva různé zvuky? A ještě ne v čisté mandarínštině, kterou nás učili ve škole? Na první otázku jsem nezareagovala dost rychle, takže si hned pak mysleli, že jim nerozumím a později už jsem skoro nedostala prostor, i když jsem se snažila vysvětlit. Dali mi pár podnětů a bylo to, PROŠLA JSEM. Auroru také nenechali domluvit a pak jí vytkli že zapomněla důležitou věc (jenže ona by ji zmínila, kdyby ji nechali mluvit), další věc byla že měla zprávu v angličtině (taky bych chtěla psát ve svém rodném jazyce, nedivím se, že byla tak v klidu) a doporučili jí, aby kontaktovala svého vedoucího. Jako kdyby ten byl někdy k užitku. No, prošli jsme všichni. Wang nám potom po cestě řekl, že na téhle prezentaci až tolik nezáleží, jde jen o to, aby nám opravili nějaké chyby, nejdůležitější je, co napíšeme.
Tentokrát jsem nad tím nestrávila tolik času, protože mi pomáhal přítel. Zjistila jsem, že snad všem to napsal nějaký Číňan… Horší bylo si u něj prosadit moje myšlenky. Napřed to napsal podle sebe, jak si myslel, že je to správně, protože on tomu prostě rozumí víc. Byla jsem vzteky bez sebe, ale Danny mi správně doporučil nechat to plavat, důležité je projít a pak si už můžu psát, co chci. S hotovou verzí jsme šli za mým taiji učitelem. A víte co? Vytkl mu podobné věci jako já a jeho myšlenky se hodně podobaly mým. Tím nemyslím, že jsem stejně chytrá jako on, ale koukáme na věc podobně – žádné velké učené bláboly, které rádi používají lidé v kancelářích a v knihovnách, ale aby to opravdu k něčemu bylo, aby to bylo o lidech a pro lidi. Přesně tak jsem to myslela, děkuju. Finální verze pak už vypadala hodně podobně jako ta moje první (která neprošla), ale srozumitelná pro Číňany (a ta prošla).
Co říct na závěr?
Dva roky čínštiny na SUS rozhodně nestačí. A pro studium mgr. oboru by nestačilo ani, kdyby se člověk drtil ty školní knihy den i nocí a úspěšně složil HSK 5. Proč? Protože HSK čínština je o dost jiná než oborová čínština. Ty knihy jsou dobrý základ, ale dost mizerný na to, abyste vysvětlili učitelům, jak hodláte provádět svůj výzkum. Mám teď knížky pro pokročilejší úroveň, ale už snad potřetí jsem byla v čínské restauraci, psala jsem dopis rodičům, byla jsem v nemocnici jo a nově, předevčírem jsem vážila slona (starý čínský příběh). No a nehledě na to, že každý pohyb ve wushu má svůj specifický název (sranda, když to po vás chtějí v angličtině a jsou zklamaní, že to nevíte – jenže to neví ani rodilý mluvčí), nebo všechny mezinárodní výrazy (hormon, testosteron…) si udělali podle svého, takže se to člověk musí všechno našprtat, protože oni ty mezinárodní prostě neví a koukají na vás jako na joudu, co že to je za slovo.

Zase mě napadlo



1) V úterý ráno jsem v tělocvičně při protahování sledovala trénink našich učitelů pod dohledem pana Cai Long Yuna. Tentokrát byli ve třech – Xi Bin Zi (moderní větev šk. týmu), učitel Cai (expert na hua quan) a učitel Wang. Nacvičovali duilian a všichni byli prostě úžasní. Bylo to jako sledovat ty největší kungfu hvězdy při nacvičování choreografie do jejich nového filmu. Až na to, že pro ně to byla legrace, strašně se u toho bavili, smáli se a vymýšleli šílené kombinace. Můj oblíbenec Wang byl samozřejmě největší frajer. Když dostal ránu zleva, nafoukla se mu pravá tvář a měl super zvukové efekty :-). Rozepnutá bunda se mu při vrutu skvěle roztočila. Byl z nich také nejaktivnější – skákal všechno a když si učitel Cai trénoval jednu kombinaci úderů, tak neúnavně odskakoval a padal na zem. Pan Cai Long Yun se usmíval jako bezzubé sluníčko, a když si sedl (kdyby byl kulatější a bez vlasů), tak vypadal trochu jako veselý Buddha. Pamatuji si, když se mi na tréninku chang quan s Wangem nedařil jeden skok, předvedl mi ho, pak se ke mně vrátil, s úsměvem mi anglicky řekl: „So easy“ (Tak jednoduché) a zase odešel.
2) V úterý do SH dorazili Ya Qiangovi rodiče, protože jeho maminku pobolívá koleno, domluvil jí vyšetření v místní nemocnici. A co že jí řekli? Že ho potřebuje vyměnit. Ale lepší bude, když ještě pár let počká, protože za 15 let bude potřebovat nové. No a když jí dají první třeba za 5 let, tak třeba to další už ani nebude potřebovat. To je tedy přístup…:-O
3) Tak se zase ukázalo, že ještě nejsme univerzitou. A to bylo povyku. Nenapálili jen mě, zmatených bylo i hodně dalších Číňanů. Někteří teď tvrdí, že je to otázka měsíců. Další, že dřív jak za dva roky to nebude. Všichni se ale shodují na tom, že je  to jisté. Tak uvidíme, s čím zase přijdou :-).
4) Když jsem projížděla webové stránky wushu škol, napadla mě jedna věc ohledně skupinových fotek, těch „bojových“. Pokud nejde vysloveně o fotky duilianu, tak by se to opravdu mělo fotit „bojově“ – ne že já udělám jednu pózu a ty proti mně druhou. Př. při přímém úderu pěstí nevypadá dobře, když je tam člověk narovnaný jako podle pravítka. Jo, je to standardní provedení, rozhodčí vám dá body, ale není to „bojové“ provedení. Zvlášť školy tradičního wushu by to měly zkusit…

Země splněných snů



Když jsem byla nedávno na návštěvě ve wushu obchodě, o který se teď stará můj přítel (nechtějte vědět, jak vypadá byznys v čínském provedení, vstávaly by vám vlasy hrůzou), potkala jsem se tam s jednou učitelkou z wushu katedry. Prý přemýšlí o wushu projektu a chtěla by mě do něj. Trochu se to podobalo mým plánům, tak jsem se toho chytla. Je mi jasné, že kdybych čekala, tak bych se nedočkala, takže jsem celý projekt sepsala sama, kamarád mi to pomohl přeložit do čínštiny. Můj spolužák má výborné vztahy s našimi učiteli a dostal teď na starost Wushu muzeum (starý šéf byl odejit). Představte si – nic jste nemuseli udělat, jen pomáhat jednomu učiteli a zčista jasna – máte na starost chod Wushu muzea. Tento týden posíláme mejly a když všechno půjde dobře, příští týden se s nimi sejdeme a prodebatujeme to. A co víc, doneslo se mi, že se na sjezdu wushu šéfů (ku příležitosti výročí naší školy) nadhodila myšlenka hodně podobná té mé s tím, že by se to mělo zrealizovat. Takže to zatím vypadá, že jsem na správném místě, ve správný čas a se správnou myšlenkou.
Na jednu stranu jsem z toho všeho nadšená, i přátelé, kterým jsem svůj návrh poslala, mi řekli, že je to skvělá věc, což mě hodně povzbudilo…
Jenže jsme v Číně… a to by to celé mohlo pokud ne zazdít, tak alespoň hodně zkomplikovat. Číňané jsou v tomhle pomalé pandy, které vidí problémy tam, kde nejsou a hlavně – myslí si, že všechno ví nejlépe. Mám dost obavu, aby to nedopadlo takhle nějak: „Jo, tak děkujeme za těch pár návrhů, vezmeme je na zřetel. Teď si jdi po svém, ty jsi cizinka, nerozumíš tomu, my víme, jak je to nejlepší.“ A není to jenom moje sejčkování, je to moje zkušenost. Tak uvidíme, jak to bude vypadat, držte mi všechny palce, co máte, protože pokud to bude, tak to bude prostě paráda. A pokud to nepůjde tady a teď, tak nevadí, mám v záloze další eso, nebojte .-).

Jestli Amerika byla zemí splněných snů, tak Čína je jí teď, ale v jiném podání. Musíte znát ty „správné“ lidi a vědět, jak s nimi mluvit. Potom je jedno, že nemáte žádné zkušenosti, nic neumíte… ale stejně se můžete dostat, kam chcete. Je to dost na hlavu, ale je to tak.

neděle 25. listopadu 2012

To byl tedy týden



Tenhle týden se mi všechno tak smolně sešlo, že jsem většinu času projedla, prospala a nebo prostudovala.
Počasí se značně zhoršilo, každý den prší a hodně fouká vítr, prostě dokonale sychravé počasí. Dostala jsem nový deštník, protože starý mi ukradli. Je stejně duhový jako ten předtím, ale už není skládací a je obrovský, takže se pod něj schovám celá :-) a nejsem ani mokrá. Ještě jsem si přes internet vybrala gumovky, tak snad mi budou. Musím říct, že gumovky mají naprosto úžasné, ale 190 RMB si raději ušetřím na něco jiného. No, vybrala jsem si nejen gumovky O:-). Našla jsem tam díl upírské kroniky, jeden ze dvou, které ještě nemám. Některé díly mám doma jen vytisknuté, tak než z Číny nadobro odjedu, tak si pořídím celou tu sérii – i když nejsou tak levné jako čínské knihy, stejně to vychází výhodněji, než kdybych to kupovala u nás. Potom knihu k mému oblíbenému filmu Eat, Pray, Love s Julií Roberts, ta byla levňoučká. Na závěr knihu o taiji meči – je od stejných autorů, od kterých už mám knihu o taiji pěsti (Pekingská sportovní univerzita). Žádné jiné (kvalitní) wushu tituly jsem čínsko-anglicky zatím neobjevila.
Jak jsem řekla, počasí je na prdlačku, ve třídě nám tabule hlásila vlhkost až 73 % (porovnejte například s říjnem, kdy bylo cca 30 %). Vůbec se mi nechce nic dělat, protože je stále zataženo, ráno se probudíte a vypadá to jako v pozdním odpoledni. Navíc moje spolubydlící… mám teď období, kdy ji nemůžu vystát. Ona opravdu prospí celý den, včera vstávala v půl páté odpoledne – a to jen proto, že od půl šesté pracuje v nemocnici. Chápu, že tady nemá co na práci, nemá tu moc přátel, učit se také nemusí… že si plýtvá životem mi nevadí, spíš mě štve, že tak jsou u nás závěsy zatažené celý den, a to člověku moc energie zrovna nepřidá. Vždycky si trochu odtáhnu, abych tu měla světlo. Navíc je v celém pokoji taková spavá atmosféra a té se špatně odolává. Nok chodí spát kolem 3. hodiny ranní, ale zhasíná dvě světla ze tří, takže se to dá. Jen nechápu, proč zrovna když jdu spát, musí začít rachtat. Celou dobu v klidu sedí u PC, ale jak zalehnu, tak začne mýt nádobí, vybírat si oblečení atd. Rozumím, že to chce mít rychle hotové, abych mohla spát, jenže jí to trvá třeba hodinu a prostě neusnu. Kolikrát usínám, až zhasne všechna světla… a to se pak ráno špatně vstává. Jsem také ve fázi, kdy mi thajština přijde jako naprosto úděsný jazyk. Jak je tady stále sama, tak večer telefonuje se svými přáteli, HODINY, a to nepřeháním! S jednou slečnou mluvila skoro hodinu, potom hned volala někomu dalšímu. Od pátku do pondělí ale bývá pryč O:-).
Minulý týden mě hodně bolelo celé tělo – klouby, svaly… V neděli jsem si prostudovala leták od léků, které mi předepsala česká doktorka na bolest zad. Kromě léků na nachlazení nemám prášky moc ráda, ale už mi docházela trpělivost. Mám tu dva typy, vybrala jsem si to „menší zlo“ a hned od pondělí to začala brát – 2x denně (Surgam). Hned v úterý jsem cítila velkou úlevu. Bolest zad se skutečně téměř ztratila, ramena v pohodě. Tělo jsem měla krásně uvolněné, skoro jsem o něm nevěděla. Jenže ve středu to začalo – špatná nálada, podrážděnost, chvíli bolest v podbřišku, namožené svaly, stále jsem musela něco jíst (samé jedy samozřejmě), takže jsem přibrala, a vůbec jsem se necítila plná, i když jsem trpěla zácpou… Přes celý týden jsem kromě mizerného taiji (jen jeden den jsem cítila sílu) nezacvičila skoro nic!! Trenéry jsem odřekla, protože nemá smysl platit si s nimi trénink, když jsem na tom takhle – líně. A to jsem si v úterý udělala sama skvělý trénink (2,5 hodiny!). V pátek jsem se probudila a jako kdybych vůbec nespala a ještě k tomu byla nemocná. Stehna mě strašně bolela, zbytek těla jsem necítila, když jsem scházela do obchůdku pro instantní nudle k obědu (ne, ven nejdu, je tam hnusně!), tak mi bylo hodně nedobře, jako kdyby mi na hrudníku seděl slon, ztěžka se mi dýchalo, zatočila se mi hlava… Určitě to nebude jen těmi prášky, tak nějak se to asi celé sešlo, ale přestala jsem je pro jistotu brát, v příbalovém letáku některé tyhle reakce popisovali.
Po týdnu obžerství a nesportování to bude zase dost drsné dostat se zpátky. Naštěstí mě vždycky nakopne trénink s trenéry. Musím se dát do úterý dohromady a pak už to zase půjde. No, byl to veselý týden… projela jsem ale dvě lekce z učebnice čínštiny, přečetla pár kapitol v knížkách, sepsala celý projekt pro jednu učitelku z naší katedry… takže jsem přeci jen něco udělala.

pondělí 19. listopadu 2012

Češi v Šanghaji



V sobotu jsem po moderně s Caiem přešla do vedlejší tělocvičny na taiji. Při sérii kopů jsem zahlédla u vchodu skupinku cizinců oblečených v červeném a nejméně jeden z nich vypadal povědomě. Říkala jsem si, že to není možné, musela jsem se jít podívat zblízka. A nepletla jsem se. Byl to Jirka Hauska, Káťa, Martina, malý Filip… prostě polovina jejich bandy, která se vypravila do Číny. Vrátili se ze soutěže v Huang Shan a na poslední den se ještě přišli podívat do wushu muzea. Kdyby se neztratili a nedošli až do naší tělocvičny, tak bychom se nepotkali. Nikdy jsme spolu nemluvili, tak to ze začátku bylo trochu zvláštní, navíc jsem měla problémy přepnout do češtiny, protože už jsem jí několik měsíců ke konverzaci nepoužila. Když jsem jim chtěla představit svého trenéra, který se tam zvědavě nahrnul, tak jsem začala mluvit anglicky, aniž bych si toho ze začátku všimla. Přišlo mi, že mluvím česky. Vyfotili jsme se tam, omluvila jsem se učiteli Xie a vyrazili jsme už opravdu do toho muzea. Z muzea pak do centra a na večer jsme se chystalo do muzea sexu, které má být v Šanghaji jako jediné v Číně. Myslím, že jsme došli na správné místo, ale když jsem se zeptala už druhého člověka a dostala jsem stejnou odpověď: „To už tady není, je zrušené,“ tak jsme to vzdali. Zdá se, že místo toho otevřeli muzeum hmyzu. Aspoň je vidět, co v Číně frčí… :-) Byli jsme ale dost zklamaní, protože průvodce ještě z roku 2011 na něj upozorňoval. Už bylo před 22. hodinou večer, takže spousta restaurací již mělo před zavíračkou. Šanghaj je sice velkoměsto s mrakodrapy a hromadou lidí, ale žádný noční život. Naštěstí jsme nějakou objevili, ale nebylo to nic úžasného… :-/
Stejně to ale bylo fajn, procvičila jsem si češtinu, vypadla z univerzity a poznala nové fajn lidi… jen by to chtělo víc takových akcí :-).
Jo, a v neděli jsem se byla podívat na místní karate soutěži. Popovídala jsem si tam s jedním Číňanem, který má na karate a taekwondo podobný názor jako já, mimo to cvičí xingyi quan a má 6letého syna, který také cvičí wushu. Jinak nic zajímavého…
NOVINKA: Zrovna mi volali z kanceláře, že další prezentace diplomky je už příští týden a ne v prosinci, jak jsem doufala… No, to je hned radosti… :-/

pátek 16. listopadu 2012

Nový pas



Nevěřte Číňanům, když vám řeknou: „To nebude žádný problém.“ Problém je to vždy. Pokud se obrníte a od začátku nepředpokládáte, že vše půjde hladce, tak to přežijete bez úhony, protože Číňané jsou kouzelníci. Tak najednou, jak se problém objevil, i zmizí. Po tom, co náležitě projevíte své rozčarování a nespokojenost. Mám trochu podezření, že to dělají i pro dobrý pocit. Kdyby šlo vše bez problémů, neměli byste z toho takovou radost jako když se něco přihodí, ale zázračně se to vyřeší, že jo… :-)
Na čínské ambasádě v Praze už mají vymytý mozek asi i Češi. Před odjezdem do Číny jsem se ptala, jestli je pak problém si nový pas a vízum obstarat v Číně. A že není, mám být klidná, všechno jde hladce. Mám štěstí, že studuji v Šanghaji, protože v Číně jsou jen dvě místa – Generální konzulát v Šanghaji a Velvyslanectví ČR v Pekingu. Být v jiném městě, musela bych si udělat výlet. I takhle mi ta celá sranda vyjde na cca 3 hodiny času. Paní na konzulátu je ale super, vždycky mi se vším moc pomohla. Mám velké štěstí, že jsem tam volala ve středu, protože v pátek budou dělat něco se systémem, takže příští týden by se také mohlo stát, že by mě nemohli přijmout. Schůzku jsem měla sjednanou na čtvrtek, protože vyřízení nového cestovního dokladu trvá cca 2 měsíce, a mně starý vyprší v únoru, tak je to úplně akorát.
Dorazila jsem tam dřív, protože jsem se ještě potřebovala vyfotit, tak abych neztrácela čas. Fotka je větší než klasická pasová, nový pas bude totiž bioněco :-). Foťák je 5 minut cesty od konzulátu, paní mi to ukázala pěkně z okna kanceláře, takž jsem to ani dlouho nehledala. Navíc je to přímo po cestě na metro. Focení bylo něco. Pánovi se stále něco nelíbilo – náušnice, řetízek, vlasy… Za 50 RMB jsem dostala 4 fotky. Vrátila jsem se na konzulát, přesunuli jsme se do místnosti speciálně určenou na vyřizování víz a pasů. Přepážky byly neprůhledná zrcadla, cítila jsem se tam dost divně. Paní mě viděla, ale já jí ne. Co ale oni asi neví, když si v kanceláři otevřou okno, tak je to zrcadlo celkem průhledné… :-) Jejich speciální počítač mou fotku nevzal, prý tam jsem trošku křivě. Paní se snažila fotku ostřihnout, ale nepomohlo to. Nedalo se nic dělat, musela jsem se nechat vyfotit ještě jednou. Ještě že už trochu mluvím čínsky a mohla jsem to fotografům vysvětlit. Normálně mám jedno rameno výš než druhé, řekla jsem jim, aby na to dali pozor. Paní fotografka mi řekla, že to může být i barvou oblečení, tak mi dala svůj černý kabát a stáhla jsem si vlasy do culíku. Na konec mi ještě trochu dokreslila rameno na počítači. Byli moc hodní, druhou várku mi udělali zadarmo. Doběhla jsem zpět na konzulát, ale co myslíte? Ten počítač se jim mezitím vypnul! Při zapnutí se objevila modrá obrazovka, paní ho restartovala 3x, pokaždé zamrzl… To mi bylo jasné, že hodinu od 13:00 už nestihnu, protože jen cesta metrem trvá fakt 60 minut. Ještě že jsem si s sebou vzala knihu! Slyšela jsem pak ještě hlas nějakého pána, který mě fakt rozesmál, protože aspoň 4x opakoval: „No, to musíme zavolat Peking, to musí přeci řešit, ne?!“ Po nějaké době se to nějak povedlo nastartovat. Vyplnila jsem jeden formulář, podepsala ofocený starý pas, sejmuli mi otisky levého a pravého ukazováčku… třikrát :-) Pak jsem podepsala další formulář… a paní mi zase hlásila, že ani tentokrát to s tou fotkou nevypadá dobře. Vzala si mé telefonní číslo, že mi dá vědět, pokud to nedopadne. To už mi došla trpělivost. Nezlobila jsem se na paní, jen jsem řekla, že by mi tedy měli říct, jak se přesně nechat vyfotit (fotila mě stejná paní jako ta, která fotila vzorovou fotku, se kterou mě k foťákovi poslali!), protože takhle bych tam také mohla chodit pěkně dlouho a pochybuji, že příště to bude zase zadarmo. Ona to také neví, k formuláři napsala, že jsme s tím měli problémy a ať to nějak vyřeší, že tam kvůli tomu jezdit nebudu. To jsem sice neřekla, ale paní je hodná.
Sjednala jsem si schůzku na 11 hodinu, byla jsem tam sama jediná, ale i tak jsem odcházela ve 12:30. Fotila jsem se dvakrát. Člověk se nemůže ani zlobit, oni za to prostě nemůžou. Sami řekli, že najeli na nový počítačový systém, jenže je jenom zpomaluje, navíc nechápou, v čem je ta výhoda, protože stejně všechny papíry musí posílat do Prahy jako předtím. No, prostě česká normálka. A vypadá to, že ten speciální počítač je jen jeden jediný… No, potěš koště… Světlým bodem bylo, že i když jsem měla culík, tak mi to na té fotce moc slušelo. Překvapivě víc než s rozpuštěnými vlasy, které dobře schovají uši :-P.

Káti videa



Tady je první video, jsem tam jenom kraťoučce, někde kolem 5. minuty 20. sekundy, asi. Natáčel to kamarád z oboru novinařiny. Není to moc zajímavé ani dobře udělané, ale aspoň si trochu prohlédnete naši univerzitu. Je to o nové studentce, která se na SUS zabydluje. A mimo jiné má kamarádku cizinku, se kterou hraje badminton… no, spíš si tak pinkají… :-)
http://v.youku.com/v_show/id_XNDcxMzU3MTgw.html
Tak už vím, jak to je, to wushu video, které jsme natáčeli, je jen pro wushu katedru. Další části univerzity mají své video, proto tam bylo tolik wushu :-)). Už se vám můžu i pochlubit, protože to pověsili na youku (čínská obdoba youtube). Moc se mi nesmějte, snažila jsem se dělat to, co mi řekli: zasněně se dívat na skupinku studentů cvičících taiji, jako kdybych wushu předtím nikdy neviděla… :-D Přede mnou samozřejmě nikdo necvičil, takže jsem vejrala kamsi a spolužáci zase vejrali na mě. A taiji? No jo, čeká mě ještě kus práce, aby to nebylo tak hranaté…
http://v.youku.com/v_show/id_XNDczNjYyMzQw.html

úterý 13. listopadu 2012

Únava



Už to bude víc jak měsíc, kdy mě začala bolet vnitřní strana kolena. Mám podezření, že z protahování v provaze (přední noha na vyvýšeném místě). Potom se mi to přesunulo na vnější stranu a pak přímo koleno. Nevypadalo to dobře, už jsme se chystali do nemocnice. A pak po 14 dnech najednou nic, všechno se mi to jakoby dalo do lýtkového svalu, který mě bolí už pěkně dlouho. Když si v sedě pokrčím levou nohu, tak je to hodně nepříjemné… takže to nedělám :-). Nedávno jsem to konzultovala s tím nejlepším doktorem, kterého znám, a který je snad ještě rozbitější než já :-D (Petr), a prý dobrý, jen to chce klid a teplo. Lýtko se zrovna špatně šetří, i jenom při jízdě na kole to ho cítím. Hlavně že koleno je v pořádku.
Brácha mi nedávno napsal do mejlu, že ho seklo za krkem a nemůže otáčet hlavou. Asi v rámci solidarity jsem se druhý den vzbudila a také se mi špatně hýbalo krkem :-D, další den mi to přešlo do ramene… no, samé radosti :-D
Nevím, kde Číňané vzali, že strečink je zdravý. Když jim řeknu, že mám něco ztuhlého, tak oni: „Jo tak to musíš pořádně protahovat. Každý den.“ Pořádně to protáhnu v pondělí a v úterý se ani nepředkloním. Ve čtvrtek se mi to uvolní, v pátek jsem za hvězdu, přes víkend to zase léčím a tak stále dokola :-). V sobotu mi trenér řekne: „Ty jo, ty seš teda ztuhlá, jak to děláš?!“ No, vysvětlujte mu to…
Pravá kyčel se ozve, když je cvičení moc, ale už to není tak hrozné jako to bývalo a záda se zlepšila. I když někdy bolí tak, že je nepříjemné ležet na zádech a nejdříve musím ležet na boku. Jenže to mě zase bolí nohy… :-D Fakt, kvůli nohám teď spím jen na zádech, protože to jsou nejuvolněnější, občas mám pocit, jako kdyby ani nebyly moje, že já se zvednu a nohy mi zůstanou na posteli :-D. I teď, když píšu tenhle článek, tak mám nohy na posteli, protože sedět s nohama dolů je nepříjemné.
Nejhorší je ale neustálá únava. Už nevím, co s tím. Takhle přes celý den fakt nic neudělám. Jenom spím, cvičím, sprchuji se a jím. Nic jiného prostě nejsem schopná udělat. Čas na studium si vyšetřím, fakt se snažím, ale třeba po hodině už to nevydržím. Na pokoji je klid, protože spolubydlící přes den spí furt, ve vzduchu se vznáší ta omamná vůně spánku, která mě tahá do postele – po sprše nejteplejší místo v pokoji. Já sama nemám energii na nic, v takovém stavu si nedokážu představit dobrý trénink a navíc – spánek je tady mým koníčkem. Takhle bez života jsem se ještě necítila. Minulé roky jsem prostě onemocněla, vyzdravěla a bylo to. Teď jsem nemocná jen trošku – po taiji a po spánku se to vždy zlepší, za to vyždímaná jako citron. Dnes jsem po tréninku s Du Hui vydržela v vzhůru jen slabé dvě hodinky a pak to zapíchla na 3 hodiny, probudila se akorát na večeři a večerní trénink taiji. Za celý den jsem neudělala vůbec nic. Už fakt nevím, co s tím mám dělat. Nespat… jenže pak jsem jako zombí. Ve středu ráno jdu s Ya Qiangem do nemocnice vyzvednout si léky na nachlazení a na odběr krve. Tvrdí mi, že mám málo cukru v krvi nebo co. Že to měl podobně, když byl na bakalářském studiu – po tréninku usnul i při přezouvání :-D. Tak uvidíme. Myslím ale, že to dopadne jako vždycky – budu za simulantku, které nic není, jen to nesmí tak prožívat :-). Dnes už jsem byla fakt zoufalá. Seděla jsem za stolem, snažila se naučit nějaká slovíčka, ale prostě to nešlo. Říkala jsem si: Dejte mi léky, nápoj, napojte mě na nějaký přístroj, dejte mi drogy, prostě cokoliv, abych se zase cítila plná síly. Už dlouho se mi to nestalo. Na trénincích jedu jen silou vůle. Kolikrát se divím, že jsem ještě něco skočila. Do toho ještě úklid pokoje, praní (kolikrát ručně, protože je pračka rozbitá a nebo karta není k dostání), péče o tělo (je až k nevíře, kolik času člověk stráví sprchováním, čištěním zubů, manikúrou, pedikúrou atd.), zašívání oblečení a podobné legrace. Fakt nechápu, jak to vy, pracující, všechno stíháte!!!
Pondělí
7:00 – 8:30 – taiji rozcvička s Qiao Di = qigong Yi Jin Jing, yang 24, wu sestava, yang 42 a v poslední době hodně yi lu.
10:00 – 12:00 – vlastní trénink = základní pohyby, skoky, meč/kopí, lehčí posilování
17:30 – 20:30 – taiji
Úterý
9:30 – 11:30 – trénink s Du Hui
17:30 – 20:30 – taiji
Středa
9:30 – 11:30 – vlastní trénink = základní pohyby, skoky, meč/kopí, lehčí posilování
14:30 – 17:30 – taiji
17:30 – 18:00 – velké posilování, běhy
Čtvrtek
7:00 – 8:30 – taiji rozcvička s Qiao Di
10:00 – 12:00 – vlastní trénink = základní pohyby, skoky, meč/kopí, lehčí posilování
17:30 – 20:30 – taiji
(většinou ještě před taiji těžší posilování)

Pátek
7:00 – 8:30 – taiji rozcvička s Qiao Di
10:00 – 12:00 – vlastní trénink = základní pohyby, skoky, meč/kopí, lehčí posilování
14:30 – 17:30 – taiji
17:30 – 18:00 – lehčí posilování, běhy
Sobota
7:00 – 8:30 – taiji rozcvička s Qiao Di
12:00 – 14:00 – trénink s Cai Si Wu
14:30 – 18:00 – taiji, posilování
Neděle
7:00 – 8:30 – taiji rozcvička s Qiao Di
Těší mě ale, že teď nemusím tolik skákat a posilovat s těžkými váhami. Mám se nejvíce zaměřit na techniku a pohyb těla. To znamená hodně posilování a sprintování, ale je to jiná bolest a během tréninku nejsem tak unavená jako předtím. Velká únava přijde právě po tréninku, když bych se měla učit. Učitel Xie nám zrovna včera říkal, že kulturistika není užitečná – posiluje hlavně větší svaly, kdežto ty malé nepracují. Člověk má velkou sílu, ale když ji má použít, tak jenom bezhlavě tlačí vší silou, neumí se hýbat a je pomalý. Dnes nám předvedl, jak si poradit, když do vás tlačí někdo velikou silou – na krátký okamžik šel se silou protivníka a pak zvedl pravý bok, vytočil pas a bylo to, všichni tři byli na zemi. Ano, tlačili do něj tři lidé :-D. Pak zkoušeli i pět, ale pokud je technika správná, tak je jedno, kolik lidí do vás tlačí. Také myslím, že je lepší mít chytré tělo než nabouchané. Mám „štěstí“, že mi celkem rychle rostou svaly – stačí chvíli posilovat a je to vidět. Abych vypadala dobře, musela bych se tomu soustředěně věnovat, protože jsem vždycky byla oplácaná a stačí, abych se jen podívala na dortík a už jsem těžší. Nemám ale čas posilovat a běhat proto, abych vypadala dobře. Všechen čas dávám do cvičení a do posilování a běhání, které podporuje moje cvičení – a bohužel se to u mě ne vždy spojí. Mám pevnější břicho, záda a ruce, ale na nohou mi vyrostly velké svaly, které jsou zalité tukem, takže mám prostě dva sloupy. Nemám čas to rýsovat a dělat s tím podobná kouzla. Tak se prostě jen snažím večer nejíst tolik hříšných věcí a celkem to jde. Už mám 2 kg dole. Ale v zimě to moc nadějně nevidím…
Jo, mimochodem… od pondělí 12. listopadu 2012 jsme prý oficiálně UNIVERZITOU!!!! Pro mě v tom žádná přímá změna není. Nepřímo to něco znamenat bude. Škola bude mít víc peněz, tak tu bude kolem asi ještě víc kytek a tak :-).

Stručně ze světa



1) Spisovatelka Milena Holcová v jednom rozhovoru řekla: „Ani psát se mi i tom už nechtělo, protože jsem pociťovala jakousi marnost. Buď je při líčení cizích končin člověk přesný, ale zároveň není srozumitelný, nebo je srozumitelný, ale nepřesný. Taky jsem došla k depresivnímu závěru, že ať si namlouváte, co chcete, v cizí zemi jste vždycky za blbečka. Tak dobře. A co má být?“

2) Jody pochází z Henanu, ale rodina se přestěhovala do Hangzhou, nejdříve mi tvrdil že kvůli počasí. Jednou z něho vypadlo, že lidé z Henanu nejsou dobří lidé… Sranda je, že mí přítelové jsou oba z Henanu a nejbližší čínští kamarádi skoro všichni z Henanu :-D. Ale hlavně – Henan je nejlidnatější čínská provincie a lidi odtud najdete v celé Číně. A nejen v ní. Co to může znamenat si doplňte podle libosti :-).
3) Je za námi zimní slunovrat, Číňané tomu říkají 冬至. V ten den je tradicí jíst 水饺- taštičky plněné vším možným, a pít žluté víno vyrobené z bylinek… no, pít a jíst všechno, co člověka zahřeje… V tomhle období jsou plné hlavně restaurace, kde se podávají vařící kotlíky naplněné masem, zeleninou, tofu atd., jehněčí maso prý dokáže také skvěle zahřát…
5) 11. 11. 2012 je v Číně dnem všech osamělých, tedy těch, kteří nemají partnera. Minule jsme byli s Dannym a Benem na jejich školní párty pořádané právě k této příležitosti. Možná si někdo z vás vzpomene na alba z téhle akce. Trenér se mi chlubil, že mu jedna slečna k tomuto „svátku“ poslala puket květin. Takový obrovský jsem snad nikdy nedostala ani já – plný růží a lilií. Pro Číňana je prý normální obdržet květiny – záleží prostě jen na tom, jestli má květiny rád nebo ne a je to. A jemu to prosvítilo celý den, tak proč ne. Jody strávil celý den zavřený na konzervatoři, kde hrál na piano a učil se anglicky. Zdůraznil mi, že tam byl SÁM, protože byl právě Den nezadaných. Minulý rok to museli Číňané prožívat ještě daleko víc, protože těch jedniček (1 = jeden člověk) bylo o jednu víc (11.11. 2011) :-D. Další oblíbená činnost lidí během tohoto dne je nakupování přes internet, protože je všechno ve slevách.
6) Už jsem viděla nové školní propagační video, které jsme natáčeli před nějakou dobou. Vypadá úžasně, krásné barvy, dobře sestříhané… nejvíce je tam wushu, což mě samozřejmě těší :-). Káťa je tam také hodně – v publiku, chvilku bubnuje, pak se zasněně dívá na „budoucí“ spolužáky, kteří cvičí taiji a následně cvičí s nimi… Super je Kiki. Záběr je na hlavu lva a z ní se pak najednou vynoří Kiki :-). Na chvilku je tam i Andi (Itálie). Má nejoblíbenější část je jak jinak… - z pánských sprch :-D. No, prostě úžasné video! :-D
Při ranním taiji byla první věc, na kterou se mě Jody zeptal, jestli už jsem to video viděla. Že prý jsem tady teď za hvězdu. Když jsem si pak o 1,5 hodinu později nesla snídani na pokoj, potkala jsem dva učitele naší katedry a strašně mě chválili. Všichni víme, že cizinci stačí jednou máchnout rukou a Číňan vám hned nadšeně řekne, jak máte skvělé taiji… ale i tak mě to od nich potěšilo. Zmínila jsem se, že tady cvičím zatím jen dva roky a všechno mě to naučil pan Xie. Uznale pokyvovali hlavami, že pan Xie je třída a skvělý člověk. .-)

Vystoupení wushu katedry



V pátek odpoledne se v tělocvičně konalo vystoupení wushu katedry. Kamarádi mě upomínali už od rána, že mám určitě dorazit. To si samozřejmě nenechám ujít! Dopoledne jsem tam byla trénovat a oni už tam všechno připravovali…

Info najdete v komentářích u fotek. Představili se hlavně bakaláři, magistrů už bylo jen malinko. Všem se to moc povedlo, i když ne vždycky to bylo stoprocentní. Stejnak jsme všichni tleskali jako diví :-). První bylo vystoupení dračího a lvího tance. Kluci to zvládli skvěle. K tomu mě napadá jen tohle: Lev je lev, ten neskáče jako koza… a je jedno, jestli jde o jeho jižní nebo severní variantu… Potom se předvedli taekwondisti, ale někteří z nich jsou i v sanda týmu, tak to byl takový mix. Následovalo taiji, byla tam i zkrácená verze vystoupení qigongu, které jsme připravili na středu. Povedla se mi zatím zveřejnit jen dvě videa. Bakaláři předvedli povedené vystoupení – mix šavlí a praporů, v prostřední části se rozestoupili do kruhu a každý předvedl něco svého (trojdílná tyč, nan quan – jeden z nich při nácviku skočil neskutečně vysoko a jakoby visel ve vzduchu!, meč s dlouhým střapcem atd.). Předvedli se i naši sandisti. Je fakt super, že jim jdou i jiné styly – nacvičili hromadnou sestavu, potom nám ukázali něco s mečem, s tyčí… Qiao Di se pokusil o bič, jenže se mu utrhl a skončil v zrcadle (naštěstí se nerozbilo). Nevykolejilo ho to, udělal pár přemetů o hlavě, vysoko nadskočený kotoul a pokračovalo se. Pak bušili a kopali do lap, rozrazili pár desek. Qiao Diho jsem takhle v životě neviděla, vždycky působí bezstarostně a jemně. Tady yin a yang funguje skvěle. Největší potlesk sklidilo nejkratší vystoupení – předvedli se naši učitelé, borci z největších :-). V první dvě řadě cvičily dvě učitelky taiji, i když nevím proč, když to asi není jejich nejsilnější disciplína… za nimi trenér školního týmu a má láska největší, učitel Wang. Na začátek dali kousek hua quan a pak spolu souboj s moc pěknými prvky, zakončili to vrutem. Wangovi bude cca 35 let a furt je prostě boží :-). Za nimi to rozjela Cheng Bei se svou famózní ba gua zhang – takové pohyby prostě jinde neuvidíte… V zadní řadě byl náš „Číňan-Rus“ a jedna učitelka – předváděli techniky ze sandy.
Na závěr bylo nejvíc profi vystoupení, se kterým se tým prezentoval i na turné v Koreji. Měli krásné obleky, celé to připomínalo pár čínských příběhů a neustále se střídaly síly yin a yang. Byly tam hned tři páry: Jane a Xie Feng, Li Yang a Hadice, kluk s kopím a slečna s dlouhatánskými rukávy. Pár Li Yanga a Hadice byl nejvíc… (meč proti dvojitému meči). Musím říct, že se mi to moc líbilo, atmosféra byla přátelská, všichni se povzbuzovali a tleskali prostě za všechno. I když byli znatelně unavení, tak si to skoro všichni užívali. Číňané hodně umí dát lidem hřejivý pocit sounáležitosti, i proto jsem se předtím účastnila vystoupení qigongu. Být součástí naší univerzitní wushu rodiny je prostě úžasný pocit.

čtvrtek 8. listopadu 2012

Pondělí II.


Potom jsem se vrátila zpět do tělocvičny a pokračovala v tréninku s Italy. Luka má strašlivě dlouhý meč, taky že má špičku zohýbanou. Svůj jsem si nevzala, takže jsem cvičila kopí. Tu sestavu jsem necvičila už cca 4 měsíce, a bylo to dost znát. S Andim jsme se střídali v řadách a povzbuzovali se. Vypadalo to, že večerní taiji trénink nebude. Po nácviku na vystoupení už většinou moc lidí nedorazí. Byla jsem dost unavená a hladová, přítel mě vyzvedl a šli jsme na večeři. Zrovna když jsme si objednali můj oblíbený lilek, na který se ale musí čekat 10 minut, jsem se dozvěděla, že večerní trénink bude v 18:00. Už bylo 17:45 a já musela ještě na pokoj pro suché triko. No nic, budu pokračovat v dnešní tradici a dorazím později. Spolužáci stejně nacvičovali na další vystoupení a zbyl tam jenom Qiao Di, učitel dorazil dokonce po mně, takže to bylo jedno.
Cvičit s někým a dívat se na někoho, to jsou dvě odlišné věci. Poprvé jsem se opravdu dívala na Qiao Diho, jak cvičí. No a cvičil fakt dobře, ty jo. Dala jsem si pak s ním yi lu ještě jednou. Potom už dorazil učitel a Zhang Wei a probírali jsme další pohyby v yi lu. Málo jsme cvičili a hodně povídali. Učitel nejen že měl povídavou (tu má vždycky), ale měl i drsně upřímnou. Ukázalo že, že máme na univerzitu podobný náhled. Všechno, co jsem tady už zjistila, mi potvrdil a přidal hodně navíc. Qiao Di napřed vypadal jako: „Ty jo, už se zase vykecává…“ Ale potom ho to také zaujalo a nejvíc otázek pokládal sám. Učitel Xie totiž není žádný teoretik ani učenec. Je to člověk, který má fakt kungfu. Všechno co v životě dělal, dělal pro své taiji. A jeho taiji je výsledkem zkušeností nejen z tělocvičny ale prostě ze života. U jednoho pohybu nám vysvětlil: „Tenhle pohyb mě původně učili takhle. Několik let jsem ho pak tak cvičil. V souboji mi to ale moc nefungovalo, tak jsem hledal, zkoušel, ověřoval, a tohle je výsledek. Na dlouhou vzdálenost původní pohyb funguje, na krátkou to musíte ale udělat takhle a takhle…“
V poslední době mi učitel Xie hodně pomáhá. I já sama cítím zlepšení. A čím víc pomáhá, tím větší zlepšení cítím. Jednou mi řekl: „Z každého dokážu udělat šampiona.“ A opravdu tomu věřím, on je šampion, má zkušenosti a stačí pár oprav a pocit je úplně jiný. Mít s ním skutečné tréninky, i ze dřeva by vytvořil krásnou sochu. Cítím ale trochu tlak – pomáhá mi, ale já dělám stále strašně chyb, co když to pak vzdá? To je také proč jsem teď po trénincích tak strašně unavená a občas mám při tréninku pocit, že mám v hlavě úplně vymleto. Včera se ale ukázalo, že mít stres je zbytečné, naopak to zpomaluje. Včera jsem se na tréninku cítila moc příjemně. Prostě jsem cvičila a pohyby buď šly nebo nešly. Věděla jsem, že se snažím a pokud nejdou teď, půjdou za měsíc nebo za rok. Záleží, jak moc budu cvičit, jak moc to budu chtít a co je reálné. Nemůžu chtít, abych plavala v qi, když mám problém i se základními postoji. Učitel kolikrát jako by mi četl v hlavě. Řekl mi, že sestavu se člověk opravdu dokáže naučit za půl roku – naučit tak, že si všechno pamatuje a je schopný cvičit sám. Potom už nepotřebuje učitele a může to cvičit a hledat sám. Občas přemýšlím, u koho budu cvičit, až tady skončím. Protože přeci potřebuji učitele, potřebuji vedení… Teď už ale vím, že to není pravda. Říká, že když je člověk mladý, má hlavně cvičit a orientovat se na praktickou stránku wushu. Na začátku prý studenty taiji (na univerzitě) neučil nic o jeho zdravotních účincích, všechno bylo zaměřené na boj. Teď už učí jinak, podle požadavků univerzity. Venku ale učí jinak a hodně věcí si nechává jen pro pár svých studentů, pro které je Mistrem. Univerzitní studenti ho tak neberou a podle toho se k nim také chová, i když se samozřejmě snaží o kultivaci studenta a jeho wushu. Dokážu si ho představit, až mu bude 80 let, bude mít bílé vlasy, tmavé oči jako dva kamínky, bude to wushu dědeček jako ze starých kungfu filmů. Jen s tím rozdílem, že žije v Šanghaji, jezdí na skútru, je stále online a nikdy by vám neřekl, že vaše kungfu smrdí jako pes hovno :-)). I když, někteří lidé to slyšet potřebují :-).
Člověk má často pocit, že „předtím“ to bylo lepší, zvlášť z vyprávění. Z toho, co například povídal učitel, věci nebyly tak komplikované jako jsou dnes. Vybral si jednu cestu a po té prostě šel. Studenti dnes musí studovat strašně moc stylů najednou, k tomu ekonomii, jazyk… Od každého umí něco, ale nic skutečně pořádně, jen hrstka z nich – ti co vyrůstali v profi týmech, kde nedělali skoro nic jiného než trénovali. Po deseti letech každodenního tvrdého tréninku mají už dobré nejenom základy, takže nepotřebují trénovat 4 hodiny denně a mohou se vrhnout na studium – číst knihy a tak. A protože jsou zvyklí na nepohodlí a disciplínu, velmi rychle dohoní to, co předtím zameškali. I tady ovšem platí, že jen hrstka z nich, protože většina už je unavená a chce mít klid. Další věcí je, že měl daleko víc příležitostí si svoje kungfu ověřit v praxi – se spolužáky se neustále rvali, když nebylo s kým, šel vedle k judistům nebo sandařům. Dnes? Jedinou šanci mají právě na tréninku, navíc se o to zajímá jen pár kluků. A žádná taiji holka, takže to mám dost složité.
Takže první fáze je praxe. Druhou fází je vložení myšlenky, cvičení kungfu. Třetí fáze je cvičení pro zdraví. Tenhle proces je kruh…
Ale (Itálie) mě vždycky pobaví tím, že hledá nějakého opravdového tradičního Mistra a učitelé na naší univerzitě o tom nic neví. Netvrdím, že naši jsou nejlepší. Navíc cvičit v parku s dědečkem, který vám jí napálí takovou, že sotva držíte rovnováhu, je prostě sen každého cizince. Když jsme v Číně cvičili venku s Mistrovo bratrem, bylo to super. Doufám, že budu mít zase někdy podobnou příležitost. Jen je prostě poznat, že i když tady strávil asi tři roky, tak dovnitř moc nepronikl. Já jsem stále někde na povrchu, ale nikdy bych neřekla, že naši učitelé tomu nerozumí. Hua quan učitele Caie je vyhlášená nejen v Šanghaji. Že během školních hodin učí standardní verzi a nic k tomu, je věc druhá. Moje láska, učitel Wang, je mazák z henanského profi týmu. Zrovna včera se na tréninku chlubil, že se to ráno naučil novou aplikaci jednoho pohybu a skosil pět studentů v řadě, jakou měl radost, že mu to bezchybně funguje :-). A spolu s trenérem školního profi týmu Xi Bin Zi jsou studenty naší legendy, pana Cai Long Yun, a ten tomu sakra rozumí. Cheng Bei a její meč/kopí… poznáte ji už z dálky, protože nikdo nemá pohyby jako ona. No a o učiteli Xie jste už něco slyšeli :-). Člověk se prostě na věci musí dívat komplexněji. Učitelé tady učí to, co od nich univerzita očekává. To neznamená, že nic jiného neumí. U některých si můžete zaplatit soukromé hodiny a hned je to o něčem jiném. Ale ne vždy. Někdy jsem je viděla se fakt snažit, někdy to bylo vlažné – tohle už záleží jen na jejich studentovi. Dědečkovi v parku nic platit nemusíte, ale i on vás může fakt učit a nebo to brát lážoplážo – „haha, mám bílého studenta s velkým nosem, to budou holky v parku (rozumějte ostatní 80leté babičky :-) ) čumět.“
Když se chcete učit anglicky, tak si zaplatíte hodiny v jazykovce a nebo si najdete doučování. Za obojí platíte. Proč stále tolik cizinců nedokáže pochopit, že i za wushu se platí? V Číně se ti dobří wushu živí, takže vás samozřejmě nebudou učit zadarmo. Kdyby měli učit každého pro dobrý pocit, tak by za chvíli žebrali na ulici. S některými si časem vybudujete dobrý vztah, platit nemusíte, můžete přijít kdykoliv a přitáhnout s sebou kohokoliv (Měli byste ale dobře zvážit, koho přivedete, protože i to hodně ovlivní to, jak vás váš učitel vidí. Pokud ten nový student jen plýtvá učitelovo časem, je to jako kdybyste tím časem plýtvali vy sami, protože vy jste ho přivedli) – zadarmo. Tak to má Levi s učitelem Xie. Vyplatilo se mu si v začátku učitele Xie platit, makat a být k němu upřímný. Teď jsou z nich přátelé a chovají k sobě velký respekt. Všechno je to ale běh na dlouhou trať, vyžádá si to finance, čas, nervy… ale vyplatí se to. A v té době vám už vůbec nejde o peníze ale o to, že máte dobrého přítele. Musí se ale sejít dva lidé, kteří si sednou. Není to univerzální recept pro každého. Někteří učitelé milují peníze nade vše. Někteří studenti nemají výdrž. Nebo peníze. Učitel Xie řekl, že zpravidla ti, kteří se opravdu chtějí učit, nemají peníze. Proto se svým studentům na univerzitě tolik věnuje a mohou chodit zdarma i na sobotní tréninky, které jsou pro lidi zvenku. Navíc s námi cvičil i celé prázdniny – 2x denně, to po něm žádné školní osnovy nevyžadují. Už doufám rozumíte, proč se nechci v létě vracet do ČR nebo cestovat po krásách Světa divů. Dva tréninky denně s učitelem Xie? To si nenechám ujít! :-)
Tak jsem se do toho zase zamotala, ale nějaká ta myšlenka tam snad je… :-)

Pondělí I.


Vzbudila jsem se v 8 hodin a déle mi už spát nešlo, i když jsem se fakt snažila. Po snídani jsem vyrazila cvičit. Vzala jsem to zlehka, po neděli se mi nikdy nechce. Nácvik na vystoupení měl začít až v 15:30, takže bylo dost času. Vyrazili jsme s Ya Qiangem na Fudan. Před knihovnou tam prodávají bicykly, jak Číňané rádi říkají. Ne kola, ale bicykly :-). Hned to druhé se mi líbilo a bylo jasné, že je moje. Paní mi ho zkontrolovala, dopředu přimontovala košík a zvonek a bylo to. Vyjeli jsme na obhlídku zdejších obchůdků a samozřejmě jsem neodešla s prázdnou. Ty obchody tam jsou super, jen škoda, že tu nejlepší uličku se chystají zbourat a nikdo neví, co tam bude potom. Ještě že jsme nejeli hned zpátky, protože se tam něco rozhasilo. Paní a pán nám to dali do kupy, dofoukli gumy, promazali… no a jelo se zpátky. Ya Qiang šlapal a já se vezla na nosiči s kelímkem karamelového mléčného čaje v ruce, jak jinak, tohle se musí oslavit :-). Po dvou letech jsem pocítila potřebu si kolo pořídit a dokonce jsem to udělala. Minulý týden jsem poprvé jela s Qiao Di na Fudan cvičit taiji a byla to sranda, cestu jsem si užila. Jen mě bolely nohy a nejelo se mi na tom půjčeném kole dobře. Tentokrát už mi to frčí skvěle a nic mě nebolí.
Je to takové vyhlídkové kolo – do košíčku svačinu, na nosič deku a bundu a jede se. Ale jen po Šanghaji a přilehlém okolí, kde je všechno placaté. Šlapat na tom nějaký kopec jako máme u nás, to by byla pěkná dřina. Cvičení mi nohy ještě vydrží, ale po takové jízdě by mi fakt už asi upadly.
Navíc můžu spát delší dobu, protože kam jsem předtím dorazila cca za 5 – 10 min, to mám teď za 2 minuty O:-). Rychlé přesuny a úložný prostor, to je přesně to, co jsem potřebovala :-).
Odpoledne jsem si pěkně dojela do tělocvičny, o půl hodinku dřív. Učitel Wang učil hodně zajímavé věci svoje bakaláře, tak jsem se protahovala a koukala na ně. Tahle hodina je určitě součástí našeho nového wushu oboru zaměřeného na vystoupení atd. Když stále nikdo od nás nepřicházel, poslala jsem zprávu Qiao Dimu a šla cvičit vedle s Italy, kteří cvičili sami, protože lidé z jejich týmu měli nějaké zkoušky. Trénink jsem si strašně užívala. Makali jsme, radili jsme si, zároveň ale byla sranda. Andi mi stále říkal, že jestli se budu na soutěži pořád takhle tlemit, tak mi strhnou body. Ale mě to prostě bavilo s nimi cvičit a měla jsem z toho radost. Pak mě přišel Li Yang pozdravit. Řekl: „Víš že venku na hřišti je hromada lidí a nacvičují vystoupení? Mám pocit, že tam je i tvoje skupina, měla by ses tam jít mrknout.“ A kurňa… takže se cvičí, ale ne vevnitř. No, ještě že mám to kolo :-). Vyběhla jsem a jak jsem jela podle plotu, zahlédla jsem Qiao Diho, jak tam také dobíhá a zírá na telefon. Prý mu nějak v poslední době blbne a vypíná se, takže mi poslal zprávu zrovna ve chvíli, kdy jsem už skoro parkovala. Hlídač mě naštěstí nechal parkovat vevnitř, protože venku bylo kol už strašně moc a místo bych hledala dlouho. Pak mi volala i Jane, ale to už jsem sprintovala přes půlku trávníku, protože naši už byli nastoupení v kruhu, jen začít. Odhodila jsem batoh a proběhla kruh napříč, protože jako na potvoru bylo moje místo přesně na druhé straně. Jestli jsem nebyla slavná předtím, tak teď už rozhodně jo, protože už jsem slyšela hned od několika lidí: „Hele, já tě viděl/a běžet na vystoupení qigongu, mělas to tak akorát!“ S nástupem a odchodem jsme to trénovali oficiálně dvakrát. Když už pak všichni odcházeli, my tam ještě trapčili aspoň půl hodinu. Učiteli se nelíbilo, že někteří vystupují z řady a z dálky je prý vidět každý centimetr. On sám se zrovna před pár hodinami vrátil z Hongkongu, kde rozhodcoval wushu soutěž, takže byl drsnější než normálně. Čtyři lidé se mi přišli omluvit, že mi nedali vědět dopředu, ze se cvičí venku. Já stále žila z dopoledne, kdy jsme byli na výletě po Fudanu, takže mi to bylo jedno. Navíc jsem nebyla jediná, Qiao Di a další dva doběhli chvíli přede mnou. Důležité je, že jsem doběhla.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Yi lu


Učitel začal zase učit yi lu, protože bakaláři se jí neučili. Předním cvičili hlavně soutěžní moderní sestavy, takže to bylo s honosným úvodem o tom, jak má yi lu cca 400 let historie a na rozdíl od 56ky nemá žádné pevně stanovené pohyby. Nikdo se prý neshodne na jedné verzi a pohyby se ověřují v zápasech, „správné“ pohyby nejsou vybrané vládou. Učitel si prý sám ověřil, že z 56ky bolí klouby, kdežto z yi lu bolí svaly (za předpokladu, že to člověk cvičí správně). Yi lu, kterou nás učí, to je výsledek jeho 20leté praxe. 10 let studoval od jiných (Shandong, Chen Jia Gou atd.) a dalších 10 let zkoumal, ověřoval a přizpůsoboval – tak vznikla tahle verze sestavy, která se hodí jak na soutěž, protože vypadá skvěle, každý pohyb má smysl a dá se použít jako aplikace a zároveň se cvičí gongfu. To se v 56ce dohromady nikdy nespojí. Jak že si pohyby ze sestavy ověřoval? Proti sandařům, judistům, zápasníkům tui shou atd.
Ukázal nám rozdíly mezi 56kou a yi lu a pak vysvětloval užití jednotlivých pohybů. S jedním studentem tam pěkně mrsknul o zem a pak nám ukázal svůj nejrychlejší výpad. Myslím, že nikdo z nás neviděl, jak to udělal, protože byl prostě až moc rychlý. I Qiao Di, zkušený sandař, byl překvapený, když ucítil jeho ruku na své. A také myslím, že učitele stále těší, když ho všichni obdivujeme. Nedává to najevo, ale občas se to dá poznat. Proč ne, má zkušenosti a opravdu ví, co dělá. Pohyb pasu v 56ce je plochý, v naší yi lu ho máme 3D (osmička). Ukázal nám, k čemu je to dobré, když vás někdo chytí pevně zezadu tak, že nemáte volné ruce. Člověk pak je jako kluzká ryba a ze sevření se dostane, aniž by musel použít hodně síly. A když už ji trochu použil, tak kamarád odletěl na pár kroků. Naštěstí tam byla ještě jedna paní, tak jsem to mohla také zkusit, Číňané jsou dost stydliví totiž… I když na učitele si můžeme sahat a tak – v rámci tréninku :-D. Ta paní mě pochválila učiteli pochválila, že jsem to udělala dobře a on souhlasil. Vím, že to nebylo úplně na 100 %, ale myšlenka tam byla a ze sevření bych se dostala.
Další den na trénink skoro nikdo nepřišel, učitel si přišel sednout ke mně a zase se mě zeptal na mou diplomku a to, jak jsem vyhořela. Napovídal mi toho strašně moc, ale tentokrát mi dalo fakt zabrat, abych kolikrát rozuměla aspoň rámcově, o čem mluví. Na moje téma se nemračil, tak by to snad mohlo vyjít. Dal mi pár tipů a pak mu to mám poslat a uvidíme. Mluvili jsme také o rozdílech mezi tím, jak studoval on a teď my. My skáčeme z jednoho bodu na druhý, z jedné strany na druhou, a často se nám to vůbec nespojuje. Kdežto když on studoval, všechno dělal jen s jedním cílem – pro taiji. I když hrál fotbal, tak se v tom snažil najít něco, co si může odnést pro své taiji. Prý ho i kopaná v tuishou trochu inspirovala :-D. Na závěr jsem dostala pár rad do budoucí kariéry a šlo se cvičit. Začal sám cvičit yi lu, tak jsem se k němu připojila, ale nechala jsem mu velký prostor. Po očku mě v některých úsecích sledoval. Ostatní ho jen pozorovali. Vždy když cvičí, tak na něj zíráme :-). Na konci jsem byla úplně vyplivnutá. Protože jsme tam byli jen 4 a dva dělali tuishou, učil doktorandku Zhang Wei yi lu od začátku a zavolal na mě, že se mám připojit. Opravoval nás a vysvětloval,jak se dají pohyby aplikovat, stejně tak rozdíly mezi yi lu a 56kou. Potom nás nechal cvičit samotné, ona ode mě chtěla pomoct a učitel řekl, že se ode mě může učit, protože moje pohyby ujdou (还可以). Lepší než „ujde to“ je „není to špatné“(不错), ale jsem ráda i za tohle. I když záleží, jak to myslel, Číňané před ostatními všechny chválí – umějí dávat lidem tvář. Vysvětlila jsem jí pár pohybů, ona mě naučila něco čínsky, na závěr si mě natočila, aby si měla podle čeho opakovat, protože učitele si natočit netroufá (to já také ne) a já mám pohyby podle něj. Stěžovala si, že cvičí jen pár týdnů, zatímco my už dlouhou dobu. Vysvětlila jsem jí, že je to na jednu stranu i výhoda, protože ve cvičení nemá žádné chybné návyky, které by se jí těžko odstraňovaly – a vím, o čem mluvím, protože některé věci se mi nedaří napravit ani po dvou letech tady. Ona začíná s čistím štítem a navíc má kvalitu zaručenou.
Každý den teď ráno v 6:15 trénujeme na naše vystoupení. Už to jde o dost lépe než předtím. Stačí hodinka a projedeme to cca 3 – 4x. Celé to je na cca 4 minuty, ale samozřejmě učitel toho má hodně na srdci. Lidi chodí pozdě, musí se pro ně hledat místo atd. Dnes byl ale další pokrok – už máme místa určená, kdo dnes nepřišel, už chodit prý nemusí. Budou se šít obleky a kupovat boty. Viděla jsem i nějakou tmavomodrou školní bundu. Ta by se hodila, protože se venku fakt ochladilo. Jo a přeřadil mě do jiné skupiny (máme celkem 4 skupiny, každá cvičí jiný qigong), vykoumala jsem, že to jde podle velikosti – nejvyšší jsou uprostřed. Zase cvičím Ba Duan Jin. Za námi je Qiao Di se svou skupinou (Liu Zi Jue), vedle nás Wu Qin Xi, a za nimi Yi Jin Jing. Před první řadou stojí čtyři studenti, kteří cvičí úplně jiné pohyby – hodně na stabilitu (holubičky, dřepy na jedné noze, nohu zvednutou k hlavě a podobné parádičky). V určitých okamžicích cvičíme všichni stejné pohyby. Všechny pohyby jsou hodně jednoduché, takže to zvládají i lidé, kteří předtím qigong necvičili, ale dohromady to vypadá hezky.
Dnes (čtvrtek) se na nás byli podívat i další učitelé, takže jsme v té ranní zimě cvičili venku v mokré trávě. Člověk, který má na starosti organizaci nás pochválil a poděkoval za to, jak se snažíme. Učitelka Zhang začala: „Já jsem na rozdíl od pana toho a toho z wushu katedry a musím vám říct, že jsem zklamaná…“ :-D Ona je vždycky dost kritická :-) Holky jsou prý v pohodě, ale kluci to flákají a jestli se to nezlepší, tak je to špatná vizitka celého oboru. Co tak vidím kolem, tak se s těmi oslavami výročí dělají opravdu veliké cavyky. Přijede strašně moc hostů z celého světa, to zase bude znamenat zavřenou nebo aspoň přecpanou kantýnu, žádné stánky venku a kdo ví, co ještě… Na druhou stranu určitě zůstane zapnuté pouliční osvětlení i po 22. hodině O:-).