Pondělí I.

Vzbudila jsem se v 8 hodin a déle mi už spát nešlo, i když jsem se fakt snažila. Po snídani jsem vyrazila cvičit. Vzala jsem to zlehka, po neděli se mi nikdy nechce. Nácvik na vystoupení měl začít až v 15:30, takže bylo dost času. Vyrazili jsme s Ya Qiangem na Fudan. Před knihovnou tam prodávají bicykly, jak Číňané rádi říkají. Ne kola, ale bicykly :-). Hned to druhé se mi líbilo a bylo jasné, že je moje. Paní mi ho zkontrolovala, dopředu přimontovala košík a zvonek a bylo to. Vyjeli jsme na obhlídku zdejších obchůdků a samozřejmě jsem neodešla s prázdnou. Ty obchody tam jsou super, jen škoda, že tu nejlepší uličku se chystají zbourat a nikdo neví, co tam bude potom. Ještě že jsme nejeli hned zpátky, protože se tam něco rozhasilo. Paní a pán nám to dali do kupy, dofoukli gumy, promazali… no a jelo se zpátky. Ya Qiang šlapal a já se vezla na nosiči s kelímkem karamelového mléčného čaje v ruce, jak jinak, tohle se musí oslavit :-). Po dvou letech jsem pocítila potřebu si kolo pořídit a dokonce jsem to udělala. Minulý týden jsem poprvé jela s Qiao Di na Fudan cvičit taiji a byla to sranda, cestu jsem si užila. Jen mě bolely nohy a nejelo se mi na tom půjčeném kole dobře. Tentokrát už mi to frčí skvěle a nic mě nebolí.

Je to takové vyhlídkové kolo – do košíčku svačinu, na nosič deku a bundu a jede se. Ale jen po Šanghaji a přilehlém okolí, kde je všechno placaté. Šlapat na tom nějaký kopec jako máme u nás, to by byla pěkná dřina. Cvičení mi nohy ještě vydrží, ale po takové jízdě by mi fakt už asi upadly.

Navíc můžu spát delší dobu, protože kam jsem předtím dorazila cca za 5 – 10 min, to mám teď za 2 minuty O:-). Rychlé přesuny a úložný prostor, to je přesně to, co jsem potřebovala :-).

Odpoledne jsem si pěkně dojela do tělocvičny, o půl hodinku dřív. Učitel Wang učil hodně zajímavé věci svoje bakaláře, tak jsem se protahovala a koukala na ně. Tahle hodina je určitě součástí našeho nového wushu oboru zaměřeného na vystoupení atd. Když stále nikdo od nás nepřicházel, poslala jsem zprávu Qiao Dimu a šla cvičit vedle s Italy, kteří cvičili sami, protože lidé z jejich týmu měli nějaké zkoušky. Trénink jsem si strašně užívala. Makali jsme, radili jsme si, zároveň ale byla sranda. Andi mi stále říkal, že jestli se budu na soutěži pořád takhle tlemit, tak mi strhnou body. Ale mě to prostě bavilo s nimi cvičit a měla jsem z toho radost. Pak mě přišel Li Yang pozdravit. Řekl: „Víš že venku na hřišti je hromada lidí a nacvičují vystoupení? Mám pocit, že tam je i tvoje skupina, měla by ses tam jít mrknout.“ A kurňa… takže se cvičí, ale ne vevnitř. No, ještě že mám to kolo :-). Vyběhla jsem a jak jsem jela podle plotu, zahlédla jsem Qiao Diho, jak tam také dobíhá a zírá na telefon. Prý mu nějak v poslední době blbne a vypíná se, takže mi poslal zprávu zrovna ve chvíli, kdy jsem už skoro parkovala. Hlídač mě naštěstí nechal parkovat vevnitř, protože venku bylo kol už strašně moc a místo bych hledala dlouho. Pak mi volala i Jane, ale to už jsem sprintovala přes půlku trávníku, protože naši už byli nastoupení v kruhu, jen začít. Odhodila jsem batoh a proběhla kruh napříč, protože jako na potvoru bylo moje místo přesně na druhé straně. Jestli jsem nebyla slavná předtím, tak teď už rozhodně jo, protože už jsem slyšela hned od několika lidí: „Hele, já tě viděl/a běžet na vystoupení qigongu, mělas to tak akorát!“ S nástupem a odchodem jsme to trénovali oficiálně dvakrát. Když už pak všichni odcházeli, my tam ještě trapčili aspoň půl hodinu. Učiteli se nelíbilo, že někteří vystupují z řady a z dálky je prý vidět každý centimetr. On sám se zrovna před pár hodinami vrátil z Hongkongu, kde rozhodcoval wushu soutěž, takže byl drsnější než normálně. Čtyři lidé se mi přišli omluvit, že mi nedali vědět dopředu, ze se cvičí venku. Já stále žila z dopoledne, kdy jsme byli na výletě po Fudanu, takže mi to bylo jedno. Navíc jsem nebyla jediná, Qiao Di a další dva doběhli chvíli přede mnou. Důležité je, že jsem doběhla.