Zvyk není železná košile

Co jsem tady, tak se peru se zvyky. Hlavně s tím, jak se zbavit špatných a jak potlačit

tady nežádoucí zvyky. Člověk se s tím potýká ale celkem často. Mně nejvíc ovlivňovaly školy – základní, střední, vejška – všude jsem měla poměrně jiný životní styl, který jsem po příchodu na nové místo musela změnit. Dál zaměstnání, přestěhování se, svatba, rozvod… prostě se stále něco děje a člověk se s tím musí vždy nějak vypořádat. Někdo je flexibilnější a přizpůsobivější, někdo s tím má větší problémy. Myslím ale, že „zvyk je železná košile“ prostě neplatí. I když je to těžké, tak téměř každý zvyk se dá změnit. Záleží jen na člověku, jak moc chce. Když člověk všechno odpíská s tím, že „už jsem zvyklý takhle“, tak se prostě nikam neposune. Může změnit zaměstnání, partnera, zemi… ale všechno to bude stejné.

Co se týče života v Číně, tak to celkem jde. Ne že bych si zvykla na všechno a nic mi nevadilo, ale řídím se heslem, že když s tím nemůžu nic udělat, nebude se tím trápit. Někdy to jde snadno, někdy těžko, ale vždycky to jde. Člověk si takhle hodně usnadní život. Taky myslím, že když si někdo pěstuje ego, dost narazí. Vždycky jsem musela mít pravdu a rvala jsem se za to. Jenže takhle se člověk zbytečně vyčerpá. Stačí že já sama vím, jak to je a blbcem stejně nehne ani pár volů. Občas mi to ještě nedá, zvlášť když se setkám s nějakým nadutcem.

Víc se rozmluvím ale o cvičení.

Většina lidí, kteří cvičí wushu, hlavně to tradiční, umí krásně mluvit o tom, jak člověk musí potlačit své ego, být otevřenou nádobou, jak wushu učí pokoře, wushu kultivuje člověka, pomáhá mu růst… Jenže abych řekla pravdu, takových lidí jsem zrovna moc nepotkala – spíš naopak. Každý je na všechno velký odborník, nikoho jiného neposlouchá, jeho styl/metoda/myšlenka je nejlepší. Prostě se často s filosofií wushu míjí na kilometry. Vždycky jsem ráda poslouchala jiné a hodně se ptala, když byla příležitost – a těch je vždycky dost, protože většina lidí strašně rádo mluví. Teď už si víc vybírám, koho budu poslouchat, protože čas je až moc drahý. Když člověk ale umí poslouchat a umí se ptát, vždycky se dozví něco zajímavého. Nebyla jsem zvyklá, že by se někdo ptal mě, že by někdo chtěl znát svůj názor. Ne že bych názor neměla, ale mám občas problém ho vyjádřit, protože je to pro mě novinka. Navíc „názor“ je hodně ošidná věc. Odvíjí se od informací a zkušeností. Takže se může změnit i z hodiny na hodinu. Vyjádření názoru, to je zase na jiný článek…

Když má člověk učitele nebo někoho, kdo mu zrovna pomáhá při cvičení, měl by cvičit

jeho stylem. Cvičíte s tím člověkem přeci dobrovolně. Pokud nedobrovolně, pak už je to váš problém. Pokud se mu nepřizpůsobíte, ochudíte jedině sami sebe, protože se nikam neposunete. Že cvičí jinak, než jste zvyklí? Že je to jiný styl? Tak proč jste s ním chtěli cvičit? Pokud se umíte přizpůsobit, otevře se vám hodně dveří a hlavně budete zase o něco univerzálnější. Až budete sami, cvičte si zase podle sebe. Občas v sobotu cvičím s jedním člověkem yang styl. Cvičí to jinak než můj učitel, ale cvičím to podle něj. Vyzkouším si takhle něco nového, získám větší rozhled a také je to výraz respektu. On pak se mnou cvičí chen – podle mě. Nikdy mi neřekl: „Ale já jsem z yangu, jsem zvyklý mít dlaň takhle,“ prostě se snaží a časem se to zlepší. Učitel Xie často říká hodně jednoduše: „做什么, 想什么!“ „Mysli na to, co děláš.“ Když cvičíš yang, tak se to prostě snažíš cvičit se vším všudy. Že se to ne vždy daří nevadí, ale důležité je soustředit se, vymyslet si nějaký postup a postupně své zažité pohyby změnit. Na druhou stranu je zase hodně těžké, když člověk začal s chenem, aby pak začal cvičit jinak – pocit a „příchuť“, to je hodně jiné. Stejně tak nemůžu modernu cvičit tradičně a třeba nanquan cvičit stejně jako changquan. Jasně, můžu, ale už to prostě není ono. Všechno má své specifikum, a to je na tom to krásné. Když je ale tolik stylů a provedení, jak ale poznat, co je správně a co špatně? To je kámen úrazu. Nedávno jsme si o tom povídali se Sašou ze Srbska. Jeho yang by podle některých měřítek mého učitele byl špatně. Na soutěži by mu také za to strhli body… Takže jednak člověk musí rozlišovat, proč to zrovna cvičí – na soutěž, vystoupení, pro kungfu, pro techniku, pro zdraví, pro sebeobranu…? Všechno je jiné. A teď zpět k tomu, co je správné. Ono to totiž není až tak složité, jen to chce aby si člověk dal tu práci, sedl si nad videa, nad knihy, porovnával a studoval. Základní principy taiji jsou stejné u všech stylů – ty když člověk dodržuje, prostě nemůže udělat chybu. Poté to chce nastudovat si specifikum vašeho stylu a je to. Pokud chcete hlouběji, jako to máme tady na univerzitě, chce to nastudovat si všechny základní styly, cvičit je a pomalu si to odcítit. Učitel nám vyprávěl, jak se učil yang. Měl současně otevřené tři knihy: 24, 40 a 42 forem a porovnával provedení jednotlivých pohybů, protože i když se jedná o stejný styl, liší se. A čím to u mě mimo jiné učitel Xie Ye Lei vyhrál? „Když víš, proč ten a ten pohyb děláš tak a tak, tak je to správně. Jak se to dá použít, jak je tvůj protivník vysoký/těžký/zkušený/jak je daleko…, jakou činnost ze všedního života to imituje, jak konkrétně to přispívá zdraví?“ Učitel Xie už je v pozici, kdy by také mohl tvrdit, že jeho styl je jediný a správný. Naopak ale respektuje všechny ostatní, má trpělivost, i když s něčím nesouhlasí. Jednoduše si pak s daným člověkem zkusí tuishou a ukáže se, jak se věci mají. Ovlivněná tímto přístupem jsem si sama začínala trochu vymýšlet v yi lu a občas se ho zeptala, jestli to jde i takhle. Na to mi řekl, že ne a opravil mi to po svém. Nejdříve jsem byla překvapená, ale rychle mi to docvaklo. Nejdříve se člověk musí pořádně naučit jednu věc/postup, poté může začít improvizovat a vymýšlet. Na druhou stranu nás zase ale podporuje v tom, abychom přemýšleli a hlavně – abychom zkoušeli. Na tréninku nám vždycky ukáže různé možnosti provedení – záleží na situaci. Ale na soutěž pohyby musí být zase maximálně standardní, na tom si zakládá. Jsem pod jeho téměř každodenním vedením už nějakou dobu a prostě mi to až na několik věcí sedí, takže pokud bych v budoucnu učila, budu pokračovat v jeho stylu a přidám k tomu další metody, které nasaji jinde a budou mi sedět.

Na taiji se kolikrát stane, že mi učitel nebo Jane řeknou, že daný pohyb cvičím špatně. Já jsem ale přesvědčená, že to v mezích možností cvičím stejně jako oni. Ani náhodou neřeknu: „Vždyť to dělám stejně!“ I když mi to pak ukáží třeba stejně, tak naslouchám a snažím se je kopírovat. Jednou věcí je, že pokud lidé nemají wushu fakt hodně zažité, tak se kolikrát jejich tělo hýbe o dost jinak, než si sami myslí (zkuste se natočit a hned uvidíte, co myslím). A další, že i když to třeba cvičím stejně, tak to prostě ještě není perfektní a chtějí na to upozornit – posunout mě dál. Člověk si pak jejich radu musí umět zpracovat a nerozčilovat se, že ještě není na té úrovni, aby to zvládl. Pokud je to dobrý učitel, ví kdy a co vám má říct. Pokud tohle ještě neumí odlišit, nevadí, i tak vám to pomůže. Pokud to teď ještě nezvládnete, uložte si to do paměti, až se k tomu dopracujete, nemusíte nad tím už koumat, už totiž víte, jak na to.

Trenérka mě často velice trápí. Kdyby to byl někdo jiný, asi by ji už kolikrát poslal do háje. Ale to by byla chyba. Vedle ní jsem hodně vyrostla.

1) Každý trénink jsem pod velkým tlakem, protože všechno chce HNED. Nové pohyby mi ukáže 2x a už chce, abych je sama zacvičila. Ještě to nemám moc pod kůží, takže to kolikrát zacvičím drobet jinak a ona hned: „Prosím tě, kde jsi to viděla takhle? Vždyť je to takhle, to je jasné!“ Neřeknu jí: „Necvičím to ještě tak dlouho, abych znala všechny ty pohyby!“ Prostě jen mlčím a snažím se soustředit, protože jakmile člověk začne odporovat, i jen sám pro sebe, tak ztrácí koncentraci a tím čas – bude se zlepšovat pomaleji, pokud vůbec.

2) Ty nové pohyby chce hned rychle. Jak to ale mám zacvičit rychle, když to ještě nemám zažité, dává mi práci sladit ruce a nohy? Neřeknu jí: „ Prostě to ještě nedokážu zacvičit rychle, vždyť jsem se to zrovna naučila!“ Snažím se z její kritiky si nic nedělat a prostě ze sebe vydat, co jde. Mou metodou je, že se pokaždé zaměřím na jednu věc (ruce, kroky…) nebo část (začátek techniky, konec…), a to postupně opravuji. Třeba napočtvrté už s mi to podaří všechno najednou a je to – obě máme, co jsme chtěly. Kdyby na mě ale tak netlačila, pochybuji, že bych to všechno zvládla tak rychle. Většina lidí je v zásadě strašně líných a sami na sebe až moc hodní.

3) Kolikrát mi opravuje chybu, o které vím. Neřeknu jí ale: „Jááá víííím! Prostě se to tentokrát nepovedlo!“ Spíš se soustředím na to, proč se to tentokrát nepovedlo, když to vím. Když se to nepovede ani potom, tak to asi fakt nevím. A nebo to vím špatně, což je ve výsledku to samé.

Občas si pak po tréninku spolu sedneme a povídáme o cvičení. Vypráví mi, proč to dělá tak a tak, proč po mně chce to a to. Že chápe, že mi to třeba hned na začátku nejde rychleji atd. Ona je tam ale od toho, aby mě tlačila výš a výš. A to je ono. Že mi stejnou chybu zkritizuje 10x? Nemá smysl se rozčilovat. A) Od toho ji tam mám, B) když vám tu chybu vmete do obličeje 10x, tak to asi děláte fakt špatně.

Je to také trochu hra. Kolikrát po vás trenér chce nemožné. Ne proto, že by byl blázen nebo blbec. Ale proto, že chce, abyste zase poskočili o schod výš. Dávat laťku moc nízko příliš nefunguje. Pokud je cílem třeba 360°, chce po mně 540° a peskuje mě za to, že to nedám. V tom stresu na cvičení jí na to skočím: To jsem asi fakt blbá, že to nedám, musím na to nějak přijít! No a pak mi začne jít 360° dobře a cíl tréninku splněn :-).

Nevyhovovalo by mi však s ní cvičit každý den (samozřejmě i z finančních důvodů, ale to teď nemám na mysli :-) ). Potřebuji někdy také čas sama pro sebe, abych si to projela, rozdělila, promyslela, vyzkoušela, aby se to usadilo. Kdybych cvičila jen modernu, tak by to šlo, protože bych ráno nebo večer cvičila sama a pak po poledni s ní. Takhle by to bylo ideální. Takhle se snažím dělat všechno a jde to pomalu.

Wushu mi jako člověku dalo strašně moc – jak taiji tak moderna – protože jsem to dovolila. Někteří lidé jsou příliš tvrdohlaví, do sebe zahledění… No, ale stále je co zlepšovat :-). U bailianu se teď potýkám s problémem v otočce – mám tam chybný zvyk a ani za nic mi to nejde opravit, jen občas se maličko přiblížím. Nejsem ještě tak otrlá, aby mě to netrápilo. Není totiž problém v těle, nýbrž v hlavě. Jednou už jsem měla chuť to zabalit s tím, že se to prostě nedokážu odnaučit. Po pár minutách mě to ale přešlo, protože jsem si řekla, že takhle bych to také mohla zabalit celé. Snažím se na to aplikovat metodu, kterou jsem si tady vytvořila a uvidíme. S Nočníkem jsme teď začali trochu skákat, tak snad vydržíme, protože na tohle vůbec nemám silnou vůli. Vždycky začnu a po týdnu skončím. Tohle je poslední věc, která mi zbývá. Na posilování a protahování jsem si už celkem zvykla, i když jsem také někdy líná. No, ještě to chce běhat… -.-

No, téměř všechno jde změnit, jen to chce správný postup a výdrž. A pokud to nejde, nevěnovali jste tomu dostatek času, máte špatný postup nebo slabou vůli… Další věcí ale je, pokud máte reálné cíle. 120kilový člověk určitě neskočí 720° do provazu…

Ve zkratce

Léto je v Šanghaji letos na umření – obrovská horka, vysoká vlhkost, vzduch se většinu času nehýbe… miluju bouřky! To si vyjdu i jen tak před kolej a nechám se trochu svlažit, protože i sprcha nám teče teplá – studená voda teče jen v zimě.

Začátkem léta jsem byla v Yu Yao za přítelem, jinak za mnou jednou za 3 týdny jezdí na návštěvu, na 1,5 dne, zbytek času jsem tady víceméně sama. A jak je horko, tak mi to ani tolik nevadí, protože se mi nikam nechce chodit, už takhle se sprchuji cca 4x denně.

Letos mám co se zdraví týče docela smůlu. Když opominu letní nevolnosti, kdy se mi po každém jídle udělá špatně, přes den do sebe většinou nic kromě tekutin a melounu nedokážu dostat a pak večer mám hrozný hlad a snědla bych všechno na co přijdu… Tak jsem měla něco s očima, že jsem na jedno pár dní neviděla. Teď mám pro změnu opuchlé obě oči – mám podrážděnou kůži kolem nich + víčka – od potu. Před dvěma měsíci jsem si zase propíchla ruku, to už víte. Kyčel občas zlobí, ale není to tak hrozné jako levý kotník a achilovka, tam je to horší. Do toho jsem si na tréninku něco udělala s palcem levé ruky, takže je celý modrý, nateklý a nepoužitelný. Takže v tomhle směru je letošní léto zatím bezkonkurenční.

Co se týče cvičení, naučila jsem se novou sestavu s dvojitými háky, vypadá moc pěkně, a některé části vypadají pěkně i když je cvičím já :-). Osvěžila jsem si nový povinný meč, naučila se chen meč 49 forem. Naučila jsem Nočníka chen 56 forem, pomáhám pár lidem na tréninku s qigongy a yi lu, jiní zase pomáhají mně. Telenovela s Panem Arogantním pokračuje, jsme ve fázi, kdy si jeden ze druhého utahujeme, on to nejraději dělá před učitelem, to pak musím hledat správná slova, abych ho usadila, ale slušně. Je to ale jeden z mála Číňanů, co rozumí ironii a zvesela ji používá, takže je to legrace a hned je trénink o něco příjemnější. Taiji je teď totiž dost nuda. Jednak se v tělocvičně nedá dýchat, protože nemáme klimatizaci a vůbec tam neproudí vzduch, a pak každý si cvičí, co chce a podle mě je tam prostě velký chaos. Minulý týden jsem tady provedla dvojici Srbů zastupující federaci wushu a qigongu v jejich zemi, povídali jsme si až dlouho do večera, opravdu jsem si to užila a hodně mi to dalo. Jinak občas někam zajdu s Čechy, co sem přijeli na letní kemp a příští týden ve čtvrtek sem přijede další skupina, tentokrát spíše stádo, Čechů – celkem 14 nebo 15, tak tady konečně budeme v přesile :-). Asi 18. srpna pak pojedu s týmem do Jiaozuo, Henan, na taiji soutěž. Pojedu jen v jedné kategorii, protože meč ještě neumím moc dobře a na tuishou bych musela rychle víc zhubnout a na to v tom horku nemám sílu, takže jen yi lu. Pak se podle finančních možností buď na pár dní vrátím do SH a nebo pojedu rovnou do Pekingu. Ale spíš se vrátím, abych si mohla ještě zacvičit a viděla Davida, v Pekingu tentokrát žádné plány sama nemám, chci se jen podívat na jejich sportovní univerzitu, trénink profi wushu týmu, pozdravit Pavla, mrknout do parku na dědečky a babičky, jak jim to cvičí a 4. září mi dorazí rodina, takže vyrazíme za krásami Číny :-). Až odjedou, pojedu s Davidem na týden k němu domů, protože se mu žení kamarád, aspoň uvidím čínskou svatbu, a máme v plánu nějaké výlety. Z obrázků jsem byla nadšená, navíc už nebude takové teplo, takže to určitě bude super!

Jinak se nic moc neděje, dál občas pracuju a tvořím diplomku, navíc se na podzim musím přihlásit na doktorský obor a vybrat si vedoucího. A ze zkušeností vím, že to bude zase o nervy, ale za další 3 roky v Číně zadarmo a s kapesným to stojí! :-PA musím se pochválit, že už mě blbci (jakékoliv národnosti, ne jen čínské :-P) tolik nerozčilují a nehádám se s nimi, prostě jen řeknu: „Ok“, v horší případě neřeknu nic a je to vyřešené :-).

Letní trénink

Už bylo na čase, konečně jsem se do toho zase opřela. Myslím do cvičení! :-) První dva roky tady

jsem makala, letos jsem strašně líná a nic se mi nechce. Dalším důvodem bylo, že jsem trénovala přibližně 5 hodin v kuse, k tomu ještě občas do posilovny, zaběhat… Tělo celkem drželo, ale mozek jsem měla po prvním tréninku vyčerpaný, takže mě pak taiji vůbec nebavilo a flákala jsem to. Když jsem dobře cvičila taiji, tak jsem zase flákala modernu. Teď jsme tréninky zase rozdělily. Modernu mám od 10. hodin dopoledne a taiji až odpoledne. Jsem o dost veselejší a stíhám i víc věcí.

Dnes jsem se protahovala do rozštěpu a trenérka mě zkritizovala, jak jsem ztuhlá. To mě neviděla předtím, teď jsem v životní formě, už „jen“ 10 cm chybí k zemi :-D. Tohle si netroufám říct, jestli do konce léta dosednu, ale s nohou na žebřině se snad levou špičkou už konečně dotknu čela, tam mi chybí také tak 10 cm, ale nebolí to tolik. Kdyby mě někdo zatlačil, tak už tam jsem! :-P Ale pravá špička a čelo… to je jak Plzně do Číny…

Rovnováha, to je perfektní stav, tedy nedosažitelný. Ale že i přiblížit se tomuhle stavu je téměř nemožné… to je tedy velké zklamání… :-D Když trénujete každý den, posilujete atd., tak jste prostě většinu času těžcí, ztuhlí… protože tělo nemá čas si odpočnout. Když si dáte týden volno, tak jste najednou krásně lehcí, všechny pohyby jsou uvolněné a rychlejší. Jenže zase nemáte sílu a jste moc změklí. Sice je to mučení, ale prostě se vyplatí pár let makat každý den – zvlášť jako děti nebo tak okolo. Potom už ty výkyvy nejsou takové, i když byste netrénovali třeba měsíc. Pár týdnů jsem teď netrénovala, takže jsem se unavila velice rychle a stálo mě to hodně sil trénink dokončit tak, abych nebyla se sebou nespokojená. Na druhou stranu tělo si už pamatovalo techniky, takže stačilo si to osvěžit a opět by to šlo – kdybych měla sílu… Dnes jsem konečně snad už pochopila základní točení mečem – jian hua. Člověk by řekl, že na tom nic není, jedna točka tady jedna tam… ale tenhle jeden prvek by člověku vystačil i na pár měsíců, než by to opravdu zvládl. Pohyby s mečem jsou prostě nádherné.

Dnes mi trenérka dala dlouhodobější plán: „Žádná moc velká moderna, důležité jsou dobré základy, ty máš hrozné. K tomu základní skoky. A naučím tě dvojité háky, ať také umíš nějakou tradiční zbraň.“ A protože mi 19. zmizí domů, budeme teď trénovat každý den až do příštího pátku. Pak už na to budu sama až do října, protože v září mi přijedou rodiče. To jsem hned oznámila, že v září nebudu cvičit. „Jak jako že nebudeš cvičit? Podívej se, necvičila jsi moc skoro 2 týdny a jak to vypadá! Nemusíš cvičit sestavy, ale každý den posilování a strečink, bez toho to nejde.“ No tak prostě než si moje skupinka vyfotí Dlouhou zeď ze všech stran, tak se budu protahovat, večer na pokoji posilovat… :-) Ale je pravda, jak člověk jednou přestane, tak je to na nic. Ta bolest za to nestojí. Na háky se těším. Snad to pomůže k zlepšení koordinace a cítění těla. Stále ještě ne vždy moje tělo dělá, co po něm chci. A většina toho není problém kondice nebo slabých svalů, protože občas se to prostě povede udělat. Ale většinou to jsou „náhody“.

Na taiji jsem se naučila novou sestavu – chen meč 49, takže tu musím pilovat. Ale jen když tam učitel nebude, protože to není jeho sestava a není slušné ji před ním cvičit. Od Jane mám slíbený ještě meč 42 a učitel nám kdysi slíbil er lu. Takhle v chenu budu mít meč, 56ku, yi lu a er lu a hotovo. Pak už to chce „jen“ trénovat. A časem z toho vzejde „san lu“, tedy moje vlastní sestava seskládaná ze všech těch zkušeností, co v životě nasbírám… Ne že by na technice nebylo co zlepšovat, ale teď cítím, že to chce zaměřit se na kondici a fali. Jakmile se vám při sestavě třesou nohy, nedrží vás, jak pak máte cvičit správně? A tohle je fáze, kterou mám ráda ze všeho nejmíň, protože bolest nohou nesnáším. Ruce, břicho, záda, lýtka a tak, to mi nevadí, naopak mě to baví. Ale stehna a okolí, to je mučení.

Na počasí už si pomalu zvykám. I na to, že se prostě potím od rána do večera. Potí se už i Číňané, tak to znamená, že je fakt vedro.

Trenérka mi dnes kladla na srdce, abych během tréninku neplýtvala časem. Tak je naučená trénovat ona. Odmalička jim říkali: „Vy máte každý den jen tři hodiny tréninku, musíte z toho dostat co nejvíc!“ Profesionální tým trénuje 9 hodin denně, ale nemají to tak nahuštěné jako oni. První hodinu mají přípravnou – zahřívání, hry, protahování. Druhá hodina, to jsou základní pohyby. Třetí hodina, skoky a sestavy. Školu mají 1-2x týdně. Náš tým tady musí chodit do tělocvičny dřív, aby se sami zahřáli a protáhli, protože jakmile přijde trenér, hned se jedou základní pohyby naostro, přibližně 30 minut. Zbytek 2,5 hodiny už skoky a sestavy. Mimo to ještě posilování, někdy běh. Do toho musí ještě každý den do školy. Oba dva přístupy mají něco do sebe. Osobně preferuji všechno oddřít teď a pak si jít po svém :-). No a teď si vezměte, že u nás lidé trénují 1,5 hodiny dvakrát týdně. Když je to velký dříč, tak 2 hodiny třeba pětkrát týdně. Jak se s nimi pak můžeme měřit na světových soutěžích nebo na Olympiádě? Samozřejmě jsou světlé výjimky, ale ty mají opravdu talent, chápavé rodinné zázemí a skvělého trenéra.

Všichni za jednoho, každý za sebe!

Číňan vám dal sám od sebe pěkný dárek? Pozval vás na večeři? Jestli si myslíte, že jste natrefili na nějakého fajn, štědrého a nezištného Číňana, tak se z 95 % mýlíte. Samozřejmě že kolem sebe nějakého takového „opravdového“ dobrodince máte. Tak jednoho… Najít si mezi Číňany skutečného přítele je pro cizince úkol téměř nesplnitelný, člověk se kolikrát spálí, než se to naučí prokouknout a postavit se k tomu. Téměř za vším je totiž nějaký účel. Nemluvíme jen o tomto týdnu, tomto měsíci… může se to k vám vrátit i v horizontu několika let. Váš „dobrý kamarád“ vás požádá o službu a samozřejmě nemůžete odmítnout, protože on vám pomohl tehdy a tehdy… bylo to strašně obtížné, ale on to zvládl. Ale jo, můžete odmítnout, tím jste ale skončili. Cizinec, který Číňanům moc nerozumí tuhle změnu ani nepozná, protože Číňan bude dál slušný, usměvavý a upovídaný. To se všechno pozná časem, kdy to člověk nejméně potřebuje.

Platí tedy, že přijmete-li dárek, jde o nevyslovený závazek. Nedávno jsem například dostala krásnou kaligrafii od Dráčka, je to jeho profese. Chtěl nás ještě víc spojit, pracujeme spolu totiž na jednom projektu a navíc – chtěl se vytáhnout, jak je strašně dobrý, abych o něm náhodou nezapochybovala a nevybrala si někoho jiného. Qiao Di mě naučil jednu taiji sestavu s mečem a včera za mnou přišel: „Pomož mi najít taiji školy v Dublinu, jestli bych tam mohl v létě učit.“ Už žádné „prosím“, „měla bys čas?“. Trenér po mně potřeboval pomoc s vízem na Ukrajinu. Naštěstí jsem to zvládla a mohla si tak nárokovat jeho čas, aby mi pomohl s mečem, tentokrát bez poplatků. Uvedla jsem to hodně doslova, ale bez přehánění to takto funguje. Proto, jak říkala Jane, není třeba mít hodně přátel. Stačí pár, protože ti mají své přátele, ti mají své… a takhle máte obří síť lidí, kteří vám pomohou, když je třeba. Takhle se může taky stát, že budete pomáhat někomu, koho jste v životě neviděli, protože ten má kamaráda, ten má kamaráda…. a jeho kamarád je vaším kamarádem, který vás o tu službu požádal. Doma když jsem někomu pomohla, tak prostě jenom proto, že jsem mu pomohla a je to. Stejně tak to vnímám i u mých dobrých přátel cizinců. Tak snad nejsem naivní.

Že to dramatizuji? Levyho kamarád se oženil s Šanghajkou, byli spolu sedm let. Po této době konečně našetřil na byt. S cizinci je to v Číně složité, tak to nechal napsat na manželku. A teď

je v rozvodovém řízení, které si nepřál…

Varovali mě, abych nekývla na každé pozvání na jídlo. Někdo vás pohostí, vy mu jste vděční. Udělá-li to tak několikrát, má vás jako na dlani. Proto když už musíte, tak příště pozvěte vy a zaplaťte, aby se to vyvážilo. Pozve-li vás na jídlo a seznámí-li vás se svými přáteli… když tito lidé budou něco potřebovat, je slušnost jim pomoct, protože potom v jejich očích klesne hostitel, který je s vámi seznámil = váš kamarád. Někteří vám ohlásí dopředu, že tam bude víc lidí. Ale někteří si to nechávají jako překvapení. No a někteří se rádi chlubí, že mají mazlíčka cizince. Neskutečně totiž stoupnou na sociálním žebříčku.

Ať už jste na tom s kamarádem jakkoliv, většinou platí, že když jde do tuhého, každý si musí hledět

sebe, nikdo se o vás nepostará. Nemůžete se na to za něj zlobit, tak to prostě je. Zvlášť když jste cizinec. Můžete tady žít, jak dlouho chcete, zažít s kamarádem všechno možné, mít pocit, že je to to opravdové přátelství… Ale v přátelství Číňan-Číňan a Číňan-cizinec prostě většinou platí jiné normy. Žádejte o služby, rádi vám pomůžou, pomáhejte, protože se vám to v budoucnu bohatě vyplatí. Ale hleďte si svého a na nikoho se nespoléhejte, mohli byste se šeredně zklamat. Ale to je váš problém, vy jste laowai, který stále ještě nerozumí, jak to v čínské společnosti chodí. Jo, a nesnažte se vysvětlovat, proč že jste zklamaní, jenom by to danou věc zhoršilo. Prostě jděte dál a příště to už udělejte jinak.

Rada na závěr: Nebojte se ze sebe udělat hlupáčka, na všechno se ptejte stokrát, na jednu věc pokládejte hned několik různých otázek… uvidíte, jak se najednou odpovědi budou lišit. Prostě dokud není všechno naprosto jasné. Nejlépe napsané na papíře :-).

Taiji trénink a soutěže... a plíseň :-)

Někdy se stane, že Češka, která pořádně cvičí až od doby, co dorazila do Číny, cvičí lépe než její

čínští spolužáci. Na magisterském oboru jsem byla v praktických trénincích mezi nejlepšími, protože většina lidí nikdy moc necvičila a nebo už to je hodně dlouhá doba. Přede mnou byli jen lidé, kteří trénovali v profi týmu. Bakaláři naštěstí ještě cvičí celkem dobře, s nimi je radost cvičit a můžou vás toho hodně naučit. Qiao Di mě tento týden doučil chen meč 49 forem. Po každém úseku jsem si ho mohla nahrát, takže je to všechno pěkně jasné. Mám to teď v základní verzi. Příští týden to prý vezmeme od začátku a  vyladíme detaily. Potom už odjíždí se školou na měsíc do Irska studovat angličtinu. S učením má již celkem velké zkušenosti, takže jsme prostě nenarazili na žádný větší problém. Pro mě drobet problém je, že chce všechno hodně nízko, takže mi to stačí zacvičit jednou a jsem zničená :-D. Ještě mám od něj na podzim slíbenou shaolinskou sestavu, abych mohla rozšířit svůj soutěžní repertoár a třeba se také stala Mistryní světa… a třeba i několikrát v jednom roce… :-P

Jinak jsem ale asi měsíc pořádně necvičila. Co jsem si zranila ruku při vyhazování meče (již podruhé), jsem týden cvičila jen taiji a posilování. Potom jsem s Du Hui makala jen na skocích a musím říct, že s zlepšily. Potom jsem ale odjela za přítelem na týden do Yu Yao a od té doby se nemůžu nějak vzchopit, to sluníčko mi dává. Koupila jsem si nějaké léky na úžeh/úpal a nějakou mastičku, kterou si potřete spánky a nakopne vás to. Jinak bych fakt byla schopná prospat celé dny, totálně bez energie. Po týdnu už je to ale lepší, v pondělí opět začínám naplno. Jednak trenérce už skončil vojenský výcvik (povinný pro všechny bakaláře v prvním ročníku), náš taiji učitel se už vrátil z cest (soudcoval taiji a tuishou soutěž v Hongkongu, qigong soutěž v Ningbo, pak učil v Rusku, Mexiku a na Kubě) a Jane také začne cvičit – míříme na stejnou soutěž (Jiaozuo, Henan), která se koná koncem srpna, takže se budeme připravovat společně.

Tahle soutěž je zajímavá v tom, že odminule začali rozdělovat soutěžící na Číňany a „ostatní“. Můžu si prý ale vybrat, v jaké skupině chci soutěžit, že mi to Jane pomůže zařídit. Řekla mi: „Jestli se chceš zlepšit, soutěž s Číňany. Jestli chceš medaili, soutěž s cizinci.“ No, těžká volba… :-D Osobně si myslím, že takové rozdělování není dobré. Pokud jsem cizinec a jedu soutěžit do Číny, chci soutěžit se všemi a nejen s cizinci – to můžu zůstat v Evropě. Na druhou stranu, takhle se hodně snadno dají v získat medaile z čínských soutěží. Pokud se vám zrovna ve vaší kategorii neobjeví nějaký nabušený cizinec. A nebo pokud nemáte v kategorii Číňana, který žije v cizině a reprezentuje tak tamější školu – Qin Fei minule také soutěžil s cizinci, samozřejmě dostal zlato. Takže si to nechám projít hlavou. V kategorii s cizinci mi Jane doporučuje cvičit 56ku, na kterou se ale necítím, protože mě stále bolí tříslo a fali nemám moc dobré, ale ještě máme přes měsíc společného tréninku. Pokud půjdu s Číňany, tak mám cvičit tradiční yi lu, ona bude cvičit 56ku – rozdělíme si to, kamarádky přeci nebudou soutěžit proti sobě, mi řekla. Je hodná, takhle bych byla hned o příčku výš, protože Jane cvičí HODNĚ dobře. Bohužel ještě nikdy nedosáhla na první místo, vždy skončí nejlépe jako druhá. Ve wushu soutěžích je neskutečná korupce. Když u nás je to takhle, nedovedu si představit, jak to vypadá třeba ve fotbale, kde se točí miliony ba miliardy. Nedávno nám o tom vyprávěl i učitel Xie. Většina toho je o známostech, popularitě atd. Takže trenéři zvou rozhodčí na jídlo, dávají jim dárky… byť jen proto, aby jejich svěřenec nebyl hned mezi prvními na startovní listině. Na čem kromě vaší techniky závisí, jestli vyhrajete? Na tom, jak vypadáte, jestli jste vysocí, sympatičtí, tlustí, nosíte brýle, máte tmavou kůži nebo alabastrově bílou, jestli jste hezky učesaní… Jestli se rozhodčí dobře vyspal, jestli mu chutnal oběd, jestli ho nenaštvala manželka… Také pokud se soutěží pravidelně účastníte každý rok, tak třeba za 4-5 let vás většinou automaticky posunou v hodnocení o něco, protože už jste si to „zasloužili“.  Když už jste „známá firma“, párkrát se vám zadaří, rozhodčí vás už budou držet nahoře, protože se to prostě očekává. Už ani tolik nezáleží, jak cvičíte. Většina toho se ale děje i u nás. V pátek nás učitel varoval hlavně před soutěžemi v qigongu, kde je teď celkem velký tlak, protože se vyměnili rozhodčí – přišla mladá garda, z nichž většina qigong nikdy necvičila, takže se jede hlavně na to, kdo kam zvedne nohu atd. Už ne tolik na pocit, na provedení, výraz atd.

Ve čtvrtek dorazil učitel do tělocvičny rovnou z letiště – celý vyletněný v kraťasech, krokskách a mexickým tričkem :-D. Každý jsme si cvičili svoje. Chvíli na nás koukal, pak si nás posbíral s tím, že takhle to nejde a projel s námi první část 56ky pěkně po detailech. S ním je prostě radost cvičit, to je hned jinačí „energie“ :-D. Zase se rozpovídal o svých cestách a o životě, tentokrát jsme naštěstí

mohli sedět. Minule jsme to měli nastojáka, 1 hodinu 15 minut O_o. Tentokrát to vytáhl jen na 40 minut… S Levym mu to stopujeme :-D. On to nebude světový šampion jen v sandě, taiji a tuishou… :-D Tak nějak se všechno vrací do starých kolejí a musím říct, že jsem za to moc ráda, už jsem si na tu rutinu zvykla. Snad si brzy zvyknu i na to horko. Na taiji nemáme klimatizaci a ani to na cvičení není vhodné. Ale to vedro, co je kolem 15. hodiny rozhodně zdravé také není…

Mimochodem, jak jsem v minulém článku zmínila, že mi přijdou umýt tu plíseň… Tak tady před chvílí byl strejda. Myslela jsem, že už jde na plíseň, tak jsem to začala připravovat. A že ne, že mi jde utřít větrák a nemusím nic připravovat. Říkám mu: „Nevadí, stejně teta říkala, že přijdete zítra ráno to vyčistit.“ Tak na tu černou zeď koukal a řekl: „Je to možný.“ :-D

Nesahejte na Čínu :-)

Jak dlouho trvá uklidit větší pokoj pro dva lidi? 5 minut! Přesně tak dlouho připravovali pokoj na koleji pro nově příchozí návštěvníky. Přešoupnout postele na místo, trochu ošolíchat zdi od prachu a hotovo… Radím dobře, pokud nejste zrovna v 5 hvězdičkách, tak si záchod i celou koupelnu v Číně sami vydesinfikujte. Že máte přes záchod pruh papíru s nápisem „vydesinfikováno“? Na 97% to vzali jen mokrým hadrem – který používají už nějaký ten pátek. A myjí ho zase jen vodou.

Chystáte-li se do Číny (asi ne jen sem), tak potřebujete rezervace hotelů ze všech míst, které budete mít zanesené ve svém itineráři. Že stačí jeden hotel a zbytek doladíte po cestě? Tak to bohužel nefunguje. Naštěstí se za některé rezervace nemusí předem platit a některé se dají bezplatně zrušit i pár dní před odjezdem. Pokud jedete na jedno dvě místa, není to větší problém. Máte-li v plánu míst víc, už to chce vyšší management, protože bez větší znalosti terénu musíte všechno naplánovat a „co když“ řešit až na místě. Další rozdíl je, když jedou dva lidé a lidí třeba osm jako v mém případě – a to ještě není úplně celá rodina :-D. S pár lidmi se nebojím ubytovat se až na místě, protože hotelů je všude spousta. Ale s osmi lidmi ne. Zvlášť ne v Číně. Takže už teď musím plánovat i výstup na Hua Shan – po jaké trase se přesně vydáme, abychom podle toho zajistili hotel… Když jsem před několika lety lezla po Emei Shan v Sichuanu, bylo to jednoduché. Hotel v půlce jedné hory byl plný, tak jsme museli ve tmě lézt dál, až jsme narazili na nějaký klášter, kde už jeden pokoj měli.

Člověk by řekl, že „mezinárodní hostel“ v pekingském hutongu nebude žádný problém, ale opak je pravdou. Potvrzení rezervace mi sice poslali, ale s mořem chyb, a to i když jsem jim většinu napsala čínsky. Taky jsem jim musela sama vypsat jména a čísla pasů, protože fotografie jsou prý nečitelné. Hlavně že já jsem to viděla i po zvětšení dobře, prostě líní… Takže jsem milé Cherry celý dokument opravila červeně a poslala zpátky. Ona to jen přebarvila na černo a obratem mi to poslala s omluvou.

Dál jsem nedaleko školy objednávala hotel pro Čechy, kteří sem mají dorazit v srpnu. Hotelu je vždy plno cizinců, převážně z naší kanceláře – to když je plná kolej. Tak jsem si myslela, že půjde všechno hladce. No, a byla jsem tam 4x. Jednou ale proto, že jsem si spletla dny :-D. Potřebovala jsem potvrzení rezervace. Jednou mi řekli, že je to moc složité, že musím počkat, až tam bude šéf, že ten rozhodne, co s tím. Tak jsem čekala. Šéf tam zase nebyl, a že zítra tam bude slečna, co umí anglicky. Neuměla, ale naštěstí byla výrazně chytrá, všechno mi rozuměla, krásně jsme se domluvily. Jenže jak se zdá, tak paní tam neumí na počítači, takže jsem stejně musela čekat na šéfa. Ale protože nejsem včerejší, tak jsem předělala pekingskou rezervaci, všechno sama vyplnila a poslala jim to mejlem. Vytiskla jsem si to, aby měli předlohu a pro sichr si to dala i na USB. A dobře jsem udělala. Po 25 minutách mi to prý poslali na mejl. Samozřejmě bez přílohy, tak jsem tam ještě musela volat.

Nejjednodušší je si hotely objednat například přes booking.com, to mi doporučila Péťa, spolubydlící objednávala přes agoda.com a byla také spokojená. Možná je to jen mnou, ale když jsem si jedno a to samé místo prohlédla na více webech, třeba i jejich domovských, tak jsem dostala vždy o dost jiné informace. Někde hlásili, že mají pokoje pro tři lidi, jinde zase že ne. Někde šlo přidat přistýlku, někde ne. Někde už měli všechny pokoje rezervované, někde prý ještě mají volno. A to v jednom a tom samém hotelu. Když si zavoláte do hotelu, tak vám řeknou, že takhle dopředu to po netu nejde zaregistrovat, jedině po telefonu… :-)

Jo a prý mi zítra ráno přijdou umýt plíseň na zdích… určitě to setřou jen vlhkým hadrem… no, ale nevadí, lepší než drátem do oka… :-) Spíš doufám, že se nebudou ptát po spolubydlící. „Tetě“ řekla, že jede do Pekingu na HSK. Tak Nok říkám: „Nepiš na FB, že jedeš domů, protože máš v přátelích pana Chu!“ „Dobře.“ No a co myslíte, že bylo první, když přistála v Thajsku na letišti? :-D „Konečně doma!“ :-D Logiky se tady nebojím, spíš toho, že „teta“ natrefí na Chu a zjistí, že mají oba jiné informace. A pak mě hodí dohromady s nějakou jinou cizinkou nebo se dokonce budu muset stěhovat k někomu jinému na pokoj. Ani náhodou!

Bohaté Yu Yao

Minulý týden jsem byla pozvaná do městečka Yu Yao v provincii Zhejiang. Z plánovaných 4 dnů bylo hned po příjezdu pět a nakonec sedm. Šéf místní společnosti, kterému přítel přes prázdniny pomáhá zhubnout nám sám naplánoval program – sem se musíte jít podívat a ještě sem, tam je to taky pěkné… A pak domluvím auto, aby ti přítelkyni odvezlo zpátky do Šanghaje. No tak to si to prodloužím, přece nepojedu autobusem, když můžu klimatizovaným autem :-).

Yu Yao je hodně malé satelitní městečko, které patří k Ningbo. Po tom, co jsem si o tomhle místě něco přečetla, už mě přestalo překvapovat, že všude kolem jezdí luxusní BMW a Porsche. Tolik pěkných aut na jednom místě jsem neviděla ani tady v Šanghaji. Od Šanghaje to jsou 3 hodiny jízdy, k moři 2… jinak ale ve městě nuda, protože kromě jednoho kopce a starého mostu Tong Ji tam není nic moc co obdivovat.

Co nás nepříjemně překvapilo je, že je hodně těžké v centru najít nějakou normální restauraci. Jedna nabízí pizzu a nedobré špagety, další instantní korejské nudle, pak je tu Pizza Hut a samozřejmě Mekáč a KFC. Našli jsme jen jednu čínskou restauraci, do které jsme pak chodili každý den, protože v dosahu 30 min chůze prostě NIC! Ráno na ulici také nepotkáte žádné stánky se snídaní. Zato ale obchody s oblečením a botami na každém rohu. A na druhém rohu zase elektronika… no, nechápu. Můj oblíbený byl samozřejmě stánek s mléčným čajem a ovocnými koktejly, tam jsme byli skoro každý den O:-). Všichni kolem milí, pomáhali, povídali si… kromě prodavačky ovoce, která když viděla cizinku, chtěla za 4 kiwi 50 RMB! Potom vešel dovnitř David a jak cena najednou padla dolů. Naštvalo mě to a podruhé už mě tam neviděli. Jinak si ale všichni myslí, že jsme oba dva cizinci a ze začátku se ostýchají mluvit. Kolikrát mu pochválí, jak má na cizince úžasnou má čínštinu.

V centru města je velká pětipatrová budova firmy Wan Li, které šéfuje pán ve středních letech, s brýlemi a nadváhou. A protože nemá čas jezdit pravidelně do Šanghaje, pozval si Davida k sobě. Má mu pomoct za 3 měsíce zhubnout cca 15 kg. Celé 3. patro budovy je odpočinkové. Je tam malá konferenční místnost vybavená pohodlnými pohovkami, potom prostorná kancelář s s velkým gaučem, na kterém šéf spí po jídle. Několik nevybavených kanceláří, pingpongová místnost, tělocvična, krásné sprchy, prádelna, jídelna, kuchyň a dva vybavené pokoje, kde spí jeden zaměstnanec a David. Ten dostal celkem velký a krásně vybavený pokoj – velká tvrdá postel s bambusem, klimatizace, velká plochá televize, obrovská umývárka… všude wifi. I když tedy ne zrovna stabilní. Takhle může spát jak dlouho chce, protože když šéf přijíždí na dvorek ve svém obrovském BMW, je slyšet, jak se otevírá brána. Než vyjede výtahem nahoru, David už je v tréninkovém a čeká na něj v posilovně :-). Další plus je, že lednička je jim plně k dispozici a pravidelně se doplňuje vybraným jídlem, zahraničním alkoholem i zahraniční balenou vodou :-O. Když víno, tak třeba francouzské. Když jiný alkohol, tak třeba americký cidre. Když vodu, tak třeba finskou… Neříkám, že to není fajn, ale voda mi stačí i Nongfu – 550 ml za 2 RMB. Doma pijeme vodu z kohoutku a taky to stačí… Takoví Číňané rádi říkají: „My máme peníze.“ No, kdybych já měla peníze, tak bych je užila asi jinak. Šéf má svého kuchaře, který vaří, co David naplánoval. Tady je důkaz, že se i čínská kuchyně obejde bez oleje. Jinak vařil občas i pro zbytek osazenstva, a to byly dobroty! Různé ryby, žabí stehýnka, krabi, mušle, krevety, celé brambory bez šlupky – skoro jako doma. Protože věděli, že je mám ráda, byly pak každý den… :-D Jak probíhá společné jídlo? Šéf a ještě další člověk, který chce také zhubnout jí před námi, potom už jen sedí u stolu, pijí vodu/čaj a povídají si. Zbytek osazenstva se vesele baví, kuchař stále nosí nové a nové talíře. Ať už je oběd nebo večeře, pije se alkohol. Naštěstí se u stolu nekouří. Vyzkoušet musíte všechno jídlo, když ne tak vám to asi nechutná a hostitel bude zklamaný. V Číně vám lidé kolem nakládají do misky, co uznají za vhodné, naštěstí přítel už ví, co mi nechutná. Atmosféra byla vždycky fajn, ale i tak u ostatních – níže postavených – bylo cítit napětí, protože musí sledovat, jestli šéf nebo jeho manželka nepotřebují dolít, pravidelně si s nimi ťuknout, doplnit jídlo… občas nabídnout cigaretu, která je vždy odmítnutá, protože přeci u stolu ne. Ale je to prostě slušnost. Na poslední společné večeři jsem si mohla vybrat: bílé víno, pivo nebo tvrdý alkohol. Tak jsem si vybrala raději to víno, ale protože už nejsem zvyklá pít a musela jsem si s každým ťuknout, tak jsem za chvíli byla přiopilá a musela jsem se hodně snažit, abych se hůlkami trefila, kam jsem chtěla :-D.

Číňané jsou až moc zvědaví a strkají nos, kam nemají. Takže samozřejmě musela padnout otázka, kdy bude svatba, kde budeme žít apod. Přítomný byl i šéf mého přítele, takže se zeptal, kolik bych si představovala jeho plat :-D.

Hned první den po mém příjezdu jsme byli pozváni do kanceláře velkého šéfa na pokec. Zeptal se mě, jestli se mi líbí hotel, který pro nás zajistil. No, 5 hvězdiček to není, ale jde to… :-D David normálně spí na firmě, ale protože tam jsou samí chlapi, tak pro nás na tu dobu objednali hotel 10 minut chůze od budovy, takže to bylo super. Pak se ptal na studium a podobně. Nevěděla jsem, jestli se nemám také na něco zeptat…no, tak jsem ho taky drobet vyzpovídala a bylo :-). A prý jsem roztomilá, takže to dopadlo dobře :-).

Jeho manželka řídí stříbrné Porsche a ještě jedno auto. Možná jich má víc, ale ty jsem neviděla. Vždycky pěkně upravená, celkem od rány. Během víkendu vozila i jejich desetiletou dceru Mary, která přes týden žije na internátě kousek od Yu Yao. Malá ze mě byla samozřejmě nadšená, protože moc cizinek asi zatím doma nepotkala. Jinak ale každý rok vyráží hned několikrát do světa na dámskou jízdu s maminkou. Tatínek nemá čas, protože stále pracuje, byl s nimi „jen“ v Americe. Maminka nepracuje, jen se stará o dítě. Ale vzhledem k tomu, že je Mary doma jen na víkend, tak toho moc na starost nemá… Když za mnou Mary poprvé přiběhla, čínsky jsem jí pozdravila a zeptala se, jak se jmenuje. Koukala na mě a pak zdrceně řekla: „Já ti vůbec nerozumím!“ Myslela si, že mluvím anglicky, vůbec jí nenapadlo, že bych mohla mluvit čínsky, tak jí to přišlo divné. Potom už jsme si rozuměly. Učila mě tancovat. A kdo mě zná, tak ví, že to není zrovna šťastný nápad. Učila mě nějaké čínské hry, které mi ale vtipné nepřišly. Pak jsme spolu hrály pingpong – jsme na podobné úrovni = neumíme to, tak to byla sranda. A jak je to u ní se studiem?

Každý den vstává v 6:30, v 8:05 začíná výuka a končí až kolem 19. hodiny večer. Potom ještě musí psát úkoly. Každý den spí 5-6 hodin. V sobotu a neděli má ještě angličtinu, doučování a hodiny tance. Takže to ji maminka vozí z jedné školy do druhé. No, nic není lehké…