Zprávy z tělocvičny

V posledních týdnech jsem buď nedělala nic nebo strašně moc věcí najednou, tak jsem si to musela trochu lépe rozvrhnout. Taiji tým má teď tréninky zvláštně, zatím to vypadá jen na dva dny v týdnu, takže zbytek mám pro sebe. Snažím se minimálně obden chodit běhat na pás – mám dvě varianty: pomalejší tempo 60min nebo rychlé tempo s vyšší zátěží na 30min, tak uvidím, co bude mít lepší výsledek. I když je to náročnější, tak mi víc sedí těch 30-40min, protože mi to vyjde akorát na jeden díl seriálu (v posilce máme školní wifi :-) ) a hlavně tak nestrávím v tělocvičnách celý den. Dopoledne chodíme s Lukaiem posilovat. Jednou týdně dělám těžké posilování nohou, naposledy jsme dřep s činkou vytáhli na 95kg/6 opakování. Tento týden jsme se k tomu nakonec nedostali, protože jsem nemocná. Taijiquan teď cvičím víceméně sama nebo se spolužáky, učitele vídám málokdy. Ale ani to tolik nevadí, protože pracuji na tom, co jsem posbírala na trénincích s ním a než se dostanu na další schůdek, tak to bude stejně trvat. Odpoledne trénuji s Miri z Norska – učím ji chen 56 a ona mě učila Baji quan. Občas se k nám přidá Andy z Itálie a Kaili (Čína), tak děláme základní pohyby, skoky a prostě blbneme. Co takhle z kraje pozoruji, Baji quan má fali podobné jako chen, i když tedy práce nohou (chodidel) je pro mě velký nezvyk. Někdo má nadání, že zvládne dobře zacvičit třeba 10 sestav a všechno to vypadá jako ten daný styl... ale já ne. Mně trvá všechno moc dlouho, nedovedu si přestavit, že bych měla cvičit jednu shaolinskou sestavu, jednu bajiquan, jednu taiji, jednu nanquan, changquan... Baji quan jsem začala s tím, že když stále cvičím jen laojia yilu, bude fajn mít něco rychlejšího a nového. Jenže jsem se doučila základní podobu laojia erlu a najednou je toho moc. Takže toho asi nechám. Mým cílem teď je zlepšit yilu, začít s erlu, tuishou a uvolnit kyčle.

Na nohy jsem si našla dobré cviky, které mi zatím fungují a při cvičení TJQ je to dost znát. Také konečně trochu víc chápu mechaniku pohybu v našem stylu, tak se snažím dopracovat k tomu, aby to šlo přirozeně. O sobotních trénincích s námi cvičí hodně studentů učitele Xie zvenku a všichni mě chválí, což je pro mě dost nezvyk. Teď na posledním tréninku mě nechal učitel vést začátečníky (protože neměl žádného volného Číňana), a když jsme docvičili, tak mi zatleskali. Také jsem zaslechla, že se na mě učitele ptali. Je tam pár lidí, kteří chodí za mnou  a cvičíme spolu, pak jim pohyby opravím. Sama vím, že necvičím moc dobře, takže nějaká chvála na mě moc neplatí, ale funguje to jako motivace k tomu, abych se tomu dál věnovala. Sama cítím, že jsem se za poslední půl rok zlepšila, ale nemám žádná videa, nikdo mi to neřekl, když už mi tady někdo něco řekne, tak jde o kritiku. Na posledním tréninku jsem se zeptala učitele na základní postoj mabu, jestli to chápu dobře a co tam mám opravit. Tak se mi potvrdilo, že jsem předtím pana Arogantního pochopila dobře a jsem na správné cestě. Ukázal mi také rozdíl našeho stylu a Chen Jia Gou, u nás to vypadá jako „ždímání ručníku“ ale opět – chce to ukázat si to, špatně se to popisuje. Takže po hodně dlouhé době mám do cvičení TJQ motivaci. Velice mě odrazuje, když nevím, jak „by to mělo být“ a na všechno mi řeknou, že je to špatně, ale už ne jak by to mohlo být dobře. Problém není v tom, že by bylo TJQ tak strašně tajemné a neuchopitelné – problém je v přístupu učitele a studenta. Zajímavé také je, že když člověk trénuje danou sestavu „jen“ pro sebe a nikoho ji neučí, jeho přístup k ní a chápání pohybů se hodně liší. Miri z Norska Baji quan hlavně trénovala, takže když mě učila, nedokázala dané pohyby provést správně v pomalém tempu a pokaždé dané pohyby odcvičila jinak. Po prvním týdnu se to hodně změnilo, protože nad sestavou přemýšlela trochu jinak a hlavně viděla moje problémy a musela se k nim nějak postavit. Alespoň jednou jsem někoho učila každou z TJQ sestav, které jsem se tady naučila – ale šlo jen o pohyby. V laojia yilu nemám větší problémy, protože učitel to hodně vysvětloval, ukazoval, mohli jsme si to osahat a navíc, často ji někoho učím. Teď ale učím Miri a Manuela chen 56, kterou jsem „jen“ cvičila a občas mi trvá, než přijdu s řešením daného problému a zjistila jsem, že některým pohybům jsem do téhle doby zase až tak moc nerozuměla. Ne že bych tomu teď rozuměla, ale zase jsem se posunula jinam. Tím, že učím další lidi se samozřejmě sama zlepšuji, ale nezlepšuji se jen v provedení pohybu ale i v přístupu k vlastnímu tréninku. Kolikrát student nechápe nebo není schopný daný pohyb provést ne proto, že by na to neměl ale proto, že mu v tom brání vlastní návyky a ego. A tohle se mění jen horkotěžko. Na tohle byla výborná trenérka Du Hui, kterou jsem měla na moderní meč. Vyvíjela na mě takový tlak, že kdybych to všechno neodhodila, tak bych to nedala. Jenže ne každý se takovému přístupu podvolí, spousta lidí začne s trenérem během tréninku diskutovat: Proč je to tak a ne jinak, nemůžu to udělat, protože mám jiné postavení kyčlí atd. Pokud jsem s něčím nesouhlasila nebo jsem tomu nerozuměla, nechala jsem si to pro sebe a snažila jsem se to zkoušet podle jejího návodu. V 99% se ukázalo, že měla pravdu a chtělo to „jen udělat“. Ve zbylých případech jsme si po tréninku sedly a prodiskutovaly to, aby mi to bylo jasné.

S Manuelem (Peru) teď cvičíme tuishou, máme různé verze a je to zábava. Občas se k nám připojí i Liz (Kuba) a další lidé. Stále se mi moc nedaří začlenit do toho různé aplikace z qinna, ty dám samostatně, ale v tuishou většinou ne. V čem mi to hodně pomohlo je, že se mi ukázalo, jak různí lidé reagují na mou oblíbenou strategii a jaké chyby v ní dělám. Minule přišel i Lukai, tak jsme měli možnost zkusit si to zase ve spojení s jiným bojovým sportem. Judo jsem delší dobu necvičila, protože byl na závodech a pak se z toho 2 týdny oklepával. Teď už jsme ale zase začali a potěšilo mě, že jsem ty techniky nezapomněla a jsou maličko přirozenější než předtím. V začátku mi dával hodně příležitostí a nečekal, že některé techniky dokončím, takže se mi povedlo ho párkrát hodit. Jeden z mých problémů je, že se chopím příležitosti, ale pak si to rozmyslím s tím, že to asi nebude fungovat a už to nedokončím. Jenže teď už to není takový čajíček, včera se mi ho nepovedlo hodit ani jednou, protože přestože se pohyboval lehce ze strany na stranu, v tu správnou chvíli vždycky stál jako strom a nešlo s ním hnout. Nehledě na to, že vždycky ví, co udělám ještě dřív, než si to sama rozmyslím :-). Naposledy jsem se tedy spíš učila jak předvídat a bránit se, abych nebyla hozena. Ale na zemi se mi dařilo, poslechla jsem jeho radu, že se nemám soustředit na konkrétní techniku, protože mi tak utečou všechny ostatní, že mám prostě nechat tělo, aby to udělalo. Jednou se mi povedlo nasadit mu páku tak, že jsem se přitom moc nenadřela, a i když je o dost silnější než já, tak se z toho nedostal, protože jsem mu drtila loket. Vůbec jsem to nečekala. Na závěr jsme posilovali ve dvojici, kdy ho mám držet za oděv nebo za ruce a krk a v chůzi vzad přitahovat k sobě a pouštět. Judo hala je fakt rozlehlá, po třech opakováních (tam a zpátky) jsem byla úplně hotová. Oni takhle dělají 20 opakování přes celou halu a ještě s tím, že toho člověka, kterého si přitahujete někdo drží ze zadu za pás nebo za nohy. Mají tam spoustu různých vychytávek na trénink výbušnosti a síly. Jejich trenérka má v poslední době v oblibě velké kolo od traktoru, které je přivázané k tlustému lanu omotanému izolepou, protože tak to víc klouže  a je to náročnější. Musí to kolo přetáhnout přes celou tělocvičnu, pak si do něj stoupnout a odnést ho zpět na start. Někdy celou cestu podloží černými deskami, co jsou v posilce, protože na těch pneumatika vůbec nekouže a je to větší výzva. V šatně mají na tyčích pověšené pevné pruhy látky, které se svěsí dolů. Oni sedí na zemi a přitahují se ke stropu jen rukama – všechno samozřejmě na čas a milion opakování. Po hodině a půl tréninku jsem zhubla 1kg (které jsem pak na večeři zase nabrala :-)) a druhý den jsem nemohla propnout ruce v lokti, protože jsem měla namožené bicepsy a zavřít ruku v pěst mi také nejde, protože mám namožené prsty. Když už nic jiného, tak se mi mírně zlepšila fyzička a hlavně mám pevnější postoje.

Tak snad mě ta nemoc brzy přejde a budu moct pokračovat! :-)

O Kohoutkovi a slepičce

V posledních dnech si připadám jako v pohádce O Kohoutkovi a slepičce. V létě jsem se vracela brzy domů, takže jsem si nestihla vyzvednout diplom. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že to není „vyzvednout“, ale že si to člověk musí zasloužit – a to nejen tím, že diplomku úspěšně obhájí.

Musela jsem zaběhnout do obou knihoven. V jedné mi dali razítko s tím, že nemám vypůjčené žádné knihy a v té druhé jsem odevzdala dvě kopie diplomky v papírové podobě a pak i elektronické. Dnes to byla komedie. Vybrala jsem se do administračky, aby mi změnili heslo pro přístup na naše stránky, protože to začátkem roku měnili a nefunguje nám to. Potom jsem přešla na Wushu katedru, kde jsem dostala razítko. Když jsem měla tohle všechno, tak jsem se zase mohla vrátila do administračky (stejná kancelář), kde bych měla dostat další razítko. Jenže nemám razítko z naší koleje (že jsem zaplatila účet za elektriku atd.), i když to byla spodní kolonka. Tak jsem šla na kolej, jenže recepční se bude vdávat, takže odjela nakupovat a pán, co ji zastupuje tam je jen aby se neřeklo. V kanceláři mi učitelka Li řekla, že je to špatně, že nejdřív mi mají dát razítko v administračce a pak teprve u nás. Tak jsem jí řekla, že jsem se zrovna odtamtud vrátila a tam mi řekli, že mám jít na kolej. A že to je špatně, že takhle ne. V tom se do toho vložil James Chu, aby vypadal jako záchranář, ale nic nevyřešil. Nakonec jsem řekla, aby si to domluvili mezi sebou, protože když půjdu zpět, tak mi řeknou, že napřed musím mít razítko z koleje. Tak si zavolali, zjistili, že je to vlastně jedno. Tak jsem šla zpět. Paní mi všechno vypsala a pak se zjistilo, že papírová diplomka není podepsaná od mého vedoucího. Ještě jednu kopii musím odevzdat na koleji, takže jsem to šla nejdříve dotisknout, abych nemusela chodit za vedoucím dvakrát. No a vedoucí tam samozřejmě nebyl. Zjistila jsem aspoň, že by měl být v Číně. Kde, to se neví. Napsala jsem mu zprávu, ale prý má zasedání a ozve se mi později. A neozval. A tím to zase skončilo. Dokud mi to nepodepíše a recepční se nevrátí, tak diplom nebude.

Další pěkná věc je 培养计划 , něco jako „plán rozvoje“.  Hned v první části si máme vylít srdéčko o tom, jak se budeme usilovně snažit zlepšit ve všech aspektech života, Číňané přidávají, jak milují svou zemi a oddávají se marxistickým myšlenkám... Následuje výpis předmětů – tady nastal další problém, o tom později. Dál o čem bude diplomka, jak ji hodláme sesmolit a proč je naše téma důležité. Předposlední část je o tom, kde a co budeme pracovat, až si to tady odkroutíme. Celkem to má 8 částí, tyhle byly takové nejzábavnější. Samozřejmě to musí být podepsané od vedoucího. Zpět k předmětům. Že jsem se na školní stránky nemohla přihlásit jsem už říkala, to se naštěstí vyřešilo. Jenže když jsem se tam přihlásila, tak jsem zjistila, že je mi to tentokrát na nic, protože tam nemůžu najít seznam všech předmětů, jen ty, které už mám hotové. Takže jsem to do plánu zkopírovala od spolužáka a budu doufat, že máme předměty totožné. Větší problém je, že musíme mít nejméně dva předměty z jiné katedry. Na jednom jsem 3x chyběla, protože jsem jednou zaspala (odpolední hodina :-D) a dvakrát se mi nechtělo... a zítra máme nějakou diskuzi... v čínštině, chodí tam se mnou Rodrique, který má čínštinu výbornou, tak tam budu za hloupoučkou cizinku, která nerozumí. Pak to vypadá, že mám odpoledne další hodinu, jenže na stránkách to nemám zanesené, takže fakt netuším. Na druhou stranu je to dobře, že to tam není, protože jsem tam už 4x nebyla a tahle mám aspoň výmluvu – jsem to nevěděla, když to tam není napsané... :-) Takže ještě zítra přežít tyhle dvě hodiny a bude zase dobře. První je o speciální přípravě sportovců před soutěžemi. Nerozumím úplně všechno, ale učitel hodně zmiňuje Liu Xianga – čínského překážkáře s nešťastnou achilovkou. Minule ho tam jeden student pomlouval, jak si vůbec může dovolit v takovém stavu jít na soutěž. Na to mu učitel řekl, že při jiné soutěži s tím měl také problém, ale najednou vyhrál, tak všichni doufali, že to tak dopadne i v tom dalším případě. Ptal se nás, jestli je důležitá soutěžní podlaha (koberec  atd.) na trénink techniky... Velká diskuze. Na moderní Wushu je to podle mě jednoduché. Na nandu je důležitý soutěžní koberec, když ne tak aspoň odpružená podlaha. Na zbytek je to jedno, protože spousta lidí má problémy i se základy, nemluvě o pohledech, rytmu atd. Pokud je ale podlaha od soutěžního koberce moc odlišná a určitý čas před soutěží si to na tom nemůžou vyzkoušet, tak bude s velkou pravděpodobností problém – viz Aurořina kolena a na Youtube je video Itala, který se zrakvil přímo během sestavy, protože nebyl zvyklý na odpružení koberce.  Další předmět by měl být o tom, jak dělat sport zdravě... na to jsem v Číně zvědavá. :-D

Masáže

Většinou se nedaří všechno najednou, tentokrát mi zase vypovědělo zdraví. Někdy začátkem minulého měsíce jsem si na sandě rozhasila krk. Po asi třech týdnech to přestalo bolet a pak se mi ozvala záda. V úterý jsme vyrazili na masáž a skončili jsme v takovém pajzlu... Prý to není špatné místo. Sama bych tam nešla, protože bych si myslela, že tam dostanu „speciální“ masáž. Když mě masírovala paní rukama, tak nic moc. Pak si na mě sedla, nazula si na nohy igelitové pytlíky, stoupnula si a chytila se ručníku přehozeného přes tyč na stropě. A začala po mě klouzat, poskakovat... Naštěstí byla lehká, tak to bylo jako kdyby mě rukama masíroval slabší chlap. Bylo to rozhodně zajímavé, ale asi vás tam nevezmu, protože ve čtvrtek jsem se nemohla narovnat. Ale samozřejmě nevím, jestli to má spojitost nebo ne. Ve čtvrtek ráno jsem si byla pro snídani, všechno ok. Pak jsem si čistila zuby a najendou mě to strašně zabolelo, že jsem se nemohla narovnat a špatně se mi dýchalo. Musela jsem si dočistit zuby pravou rukou a pak jsem se dobelhala do postele. To ráno jsem se měla setkat se svým vedoucím, tak jsem jen doufala, že to tam zvládnu. Odpoledne jsem vyrazila do školní nemocnice, protože tam máme jednoho starého pána,kouzelníka. Minule mi křupnul krkem a bylo. Nic mě pak nebolelo. Jenomže: „Jo tak pokud to není teď z nového zranění, tak to musíš napřed na rentgen.“ Nevím tedy, jestli by mě tam neposílal, kdybych řekla, že jsem si to ten den zranila. „A to my tady nemáme, takže budeš muset do Changhai nemocnice.“ To je čekání minimálně na hodinu, když má člověk štěstí. „Do 300 RMB si to platíš sama a pak ti hradíme 50 %.“ Už jsem zapomněla, kolik tady stojí RTG :-/. „A až se vrátíš, tak už tady nebudeme, takže si přijdi zítra a mrkneme na to.“ Naše školní nemocnice je dobrá na to, že dostanete léky, za které byste v lékárně zaplatili desítky yuanů za pár „korun“, vyplatí se tam tedy zajít, pokud má člověk rýmu, potřebuje obvaz, nálepky, vodičky a podobné věci... Navíc tam nejsou fronty. Takže jsem nakonec nikam nešla a došla si na staré místo, kam jsem chodila se zády před dvěma lety. Tam si myslím, že to fakt umí. Jenže to by to nebyla Čína, kdyby to nemělo ALE. Jsou moc na peníze. Pěkně mi to namasíroval, tentokrát žádné křupání, nahřívali mi to lampou a pak i nějakými... jak se to zapálí a ono to čoudí... měla jsem pak na zádech červené fleky. Už po nějaké chvíli se mi zase začalo dobře dýchat – nebolelo to při nádechu. Dal mě do pořádku. Samozřejmě mi řekli, že tam mám zajít 3-5x, aby to mělo efekt a že dostanu 20 yuanů slevu. Uvidím, jak to bude vypadat dál...

Rozmanitý trénink

TAIJIQUAN

V posledních týdnech se spolužáci připravovali na velkou národní soutěž, shodou okolností myslím v Zhou Shan, kde jsem byla loni na výletě. Jde opět o sestavy ve dvojicích, kdy musí být pohyby dokonale sehrané. Od nás z týmu vyrazilo osm lidí, šest na chen 56 a 2 na soutěžní sun sestavu. Slečna z vedlejšího týmu se účastní v moderním TJQ. Učitelé jeli také, většinou jako rozhodčí, takže teď máme zase volné tělocvičny. Viděla jsem obrázky a videa a vypadá to exkluzivně – koberec je jakoby na jevišti, za soutěžícími je obrovská obrazovka, kde se promítají videa z přírody, vodopády, Zakázané město...  TJQ teď tedy zase cvičíme sami. Začali jsme s Robertem Er Lu, učitel nám sem tam ukáže nějaké pohyby. Nemám teď moc žádný plán cvičení, každý den je jiný, tak prostě cvičím, jak se to povede. Snažila jsem se cvičit víc sestavy, ale bolely mě z toho klouby, i když mi zesílily nohy. Minulou sobotu jsem měla zatím snad nejlepší Taiji cvičení. Učitel je pryč, vedl nás Zhan Qing Ran alias Pan Arogantní. Za ty čtyři roky, co se známe, ušel hodně dlouhou cestu a přesdívka, kterou jsem mu dala, mu už nesedí. Výrazně se zlepšil ve cvičení, má toho strašně moc načteného a hlavně vyzkoušeného. Na začátku jsme dělali základní pohyby, až se mi třásla stehna, potom základní kroky a jednou chen shi yi lu. Potom nám vysvětloval základní postoje a přechody mezi nimi. Chen Jia Gou se třeba v mabu pohybuje ze strany do strany, u nás je to spíš vnitřní a vnější rotace, otáčení pasem ve všech směrech, těžko se to tady vysvětluje. Když jsem to viděla a mohla si na to sáhnout, tak to bylo jasné a dávalo to smysl. Pak jsem to zkoušela a nebylo to zase tak jednoduché, zatím mi to moc nejde. Nejdůležitější ale je, že jde opravdu o učitele a to, jak věc vysvětlí. Není na tom nic tajemného, mystického... Je to ale o dřině – avšak ne typu 1000 slepých opakování vede k mistrovství. Proto mě výkřiky typu: „Budeme mít super trénink! Mistr bude sedět a my budeme makat,“ dokáže pěkně vytočit. To je jeden z důvodů,proč se v tom spousta z nás tak plácalo a ztratilo strašně moc času. ZQR nám hezky do detailu vysvětlil fali a hlavně nás všechny opravoval, stále dokola. Lidé se ho ptali na přeskáčku, vůbec ho to nerozhodilo. Měl velkou trpělivost a nakonec zodpověděl všechny dotazy. Dozvěděla jsem se, že podsazení pánve chápu špatně, opravil mi to, vysvětlil a nezapomněl mě třikrát upozornit, že mám ztuhlé kyčle. Dozvěděla jsem se víc než v posledních měsících, teď je otázka, jak se mi to povede uvést do praxe.

SANDA

V úterý jsme měli zkoušku ze sandy: 1 minuta technik „nasucho“, 3 libovolné strhy na zem, 1 minuta na pytli – takže stejné jako jsem to měla na mgr. studiu. Minuta někdy dokáže být pěkně dlouhá... :-) Naštěstí jsme chodili ve dvojici, tak jsem nebyla až tak strašně nervózní. Sanda není zrovna můj obor, takže mi to první a třetí moc nešlo, i když na pytel jsem v poslední době chodila trénovat a budu v tom pokračovat, protože mě to baví a hezky mě to unavuje. Strhy byly v pohodě, protože to trénuji na judu. Spolužáci byli super, povzbuzovali jsme se, smáli jsme se. Učitel Jiang je taky v pohodě, po zkoušce jsme si všichni povídali. Až mi skončí předměty, máme domluvený mix sandy a juda, tak uvidím, jak to dopadne.

QIGONG

Minulý pátek ráno jsem vstávala v 5 ráno, protože v 6:30 jsme museli být v Huang Xing parku, kde měla proběhnout zkouška z Qigongu a přátelské zakonční hodiny s učitelkou Zhang Yun Ya. Našli jsme si dobré místo a začali jsme. Učitelka vzala kameru s tím, že nás natočí při Ba Duan Jin a Wu Qin Xi. Poslali mě dopředu, protože si to nejlépe pamatuji a dělám to nejvíc „standardně“. Osm kusů brokátu ale moc necvičím, takže jsem tam samozřejmě udělala chyby... A museli jsme to pak natočit ještě jednou jinde... :-D Tyhle zdravotní qigongy jsou dost matoucí – u jednoho se na konci překříží palce, u jiného ne, u jednoho se ustupuje doleva, u dalšího doprava... Celé se mi to pomotalo :-D. Ale měli jsme z toho legraci a Wu Qin Xi už byl v pohodě až na to, že ta hudba je dost rychlá, což říkají všichni. Pak jsme chodili po parku a různě se fotili. Následovala snídaně v Pizza Hut.

JUDO

Trénujeme nepravidelně, občas každý den, občas je pauza pár dní, někdy cvičíme hodinu, někdy dvě. Nejde o tréninky v pravém slova smyslu, prostě zkouším a Lu Kai mě pomalu učí. Nejdříve mě naučil několik technik v závislosti na situaci, ve které se můžu ocitnout a teď se je pokouším užít – ve stoje nebo na zemi. Dobré je, že ho můžu hodit na zem kolikrát chci a dává pozor, abych se nezranila. Když chce hodit mě, abych věděla, o co jde, tak jdeme na měkčí žíněnku. Postupně mě učí padat, když i teď tam dám špatně ruku, tak mě přes ní plácne. Je fakt, že si to tak lépe pamatuji. Jsem z toho unavená a za dva týdny jsem zhubla 2 kila, tak snad to půjde dobře i dál. Dnes se mi povedlo ho 2x dostat na zem, aniž by to čekal – protože to přeci neumím a on je profík :-). Hodně ho to překvapilo a přimělo k tomu, abychom začali s normálním tréninkem, že prý by mi to mohlo jít. :-D Tak jsem dostala dětského panáka, který váží 30 kg. Nejtěžší panák, se kterým cvičí oni má 110 kg. Už ten můj mi na přehazování přišel dost těžký. Nejprve jsem posilovala pas tak, že jsem panáka zvedala a klesala zpět do mabu. Pak jsem skákala žabáky a trochu jsme běhali. Byla jsem dnes ale trochu unavená, tak toho nebylo tolik. Když mi pomáhal připravit se na zkoušku ze sandy, tak mi to všechno šlo, ale se spolužákem na hodině se mi to příliš nedařilo – protože Lukai ví, jak na můj pohyb správně reagovat, ale normální člověk nemá tušení, navíc někteří bývají nervózní a to pak také dělá hodně.Takže když trénuji techniku, tak mi občas „zahraje“ člověka, co to nikdy nedělal, abych si mohla techniku vyzkoušet v různých situacích a mohla se opravdu zlepšovat. Další problém mám v tom, že se vrhnu do pohybu a pak najednou začnu přemýšlet, jestli jo a jestli ne jinak. No a to už jsem na zemi. Opakuje mi, že nad tím nemám přemýšlet, ale brát to pocitem a nevzít si do hlavu jednu techniku, protože podmínky se rychle mění a musím být schopná reagovat. To je něco pro mě :-D.

Zase se mimo jiné potvrdilo, jak jsem zmínila minule, že výslovnost je v čínštině základ a také kamenem úrazu. Když jsem ho měla strhnout na zem, chtěla jsem se ujistit, že ho mám zaháknout chodidlem a zeptala jsem se: 要口交吗?  místo 沟脚. Vytřeštil oči a několikrát se zeptal, co jsem to zrovna řekla. Tak jsem mu to samozřejmě zopakovala. Rozhlédl se kolem, šrotovalo mu to v hlavě... tak jsem mu ukázala ten pohyb nohou a teprve potom mu to došlo...:-D Místo „zaháknutí nohy“ jsem se zeptala, jestli nechce orál... :-D

GYMNASTIKA

Manuel má neuvěřitelný mozek. V sobotu jsme byli na obědě a skončili u stolu zavaleném papíry s náčrty, výpočty... řešili jsme fali z pohledu úderu biče. Ukázal mi také, jak si plánuje trénink, musím říct, že je to hodně úsporné a efektivní. Věci, co dělá, mu fungují, dělá velké pokroky. A pokud to nefunguje, má vypracovaný systém proto, aby odhalil, kde je chyba a mohl to změnit. V jeho „stylu“ platí, že méně je více. Takže mě vždycky brzdí, abych danou věc neopakovala stále dokola. Beru to jako rozšíření obzoru, protože už je to hodně dlouho, co jsme ve Vochově něco skákali. Navíc nás s Laurou učí, jak dávat dopomoc, jak o pohybu přemýšlet a rozlišovat, co je správně a co ne, nebo jinak – co ubližuje a co ne. A bohužel i trenér gymnastiky u nás na škole není asi zrovna kompetentní. Podle toho, co mi bylo vysvětleno a co jsem si k tomu našla na videích, tak bude mít ta malá, co tam dře každý den až do slz, brzy zničená záda... I Lukai mi občas zmíní, že má trenérka zvláštní metody a její plán není moc přínosný. Takže cvičí podle toho, co si k tomu přečetl a co na něj sedí – a všichni jsou překvapení, že je z týmu nejsilnější, nejrychlejší a na soutěžích má nejlepší výsledky. Protože měla včera špatnou náladu a nelíbilo se jí, jak ostatním postavil trénink, třebaže když se zeptal, co mají dělat, nic neřekla, tak ho ráno v 5 hodin nechala běžet 10 km v 50 minutách a na každý den v následujícím týdnu budou na řetězech tahat těžké pneumatiky. Už první den se jim z toho prý točila hlava a necítili ruce. A takových věcí mám zásobu. Člověk by řekl, že když je tohle sportovní univerzita, tak by tady tomu mohl aspoň někdo rozumět... Jenže oni mají k dispozici tolik lidí, že když to jeden nevydrží, nic se neděje a nic to neznamená.

Říjnové shrnutí

Když jsem se tady konečně zabydlela, myslela jsem si, že budu většinu času trávit v tělocvičně a na pokoji. Pěkně v klidu proloženým občasným studiem :-). Člověk plánuje a bůh se směje... asi tak nějak!

Před pár dny se tady objevila návštěva ze Slovenska. Sice jen na pár hodin, ale i tak to bylo moc příjemné. Po dlouhé době jsem si zase prohlédla Nanjing Road, protože jsem se tam samozřejmě trochu ztratila a prošla větší úsek, než byl potřeba :-). Pak přijela česká delegace, tak jsme vyrazili do města a na wushu nákupy :-). Abych řekla pravdu, tak vůbec netuším, co jsem kromě toho poslední dva týdny dělala...

STUDIUM

戴国斌Dài Guó Bīn je vedoucí naší Wushu katedry a samozřejmě naše největší „zvíře“. Když měl Jet Li přednášku na SUS, učitel Dai ho provázel a celou přednášku moderoval.Během magisterského studia jsem s ním měla hodiny o historii Wushu, ale z toho jsem si opravdu moc neodnesla. Jen hesla, která jsem si pak hledala po večerech na netu, abych věděla, o co v těch předchozích třech hodiná šlo. Letos s ním máme předmět s názvem: Studies of Chinese Traditional Sports: In Perspective of History and Culture. Učitel je zapálený do filosofie a sociálních věd, takže se věnujeme tomuhle. Jeho přednášky se mi hodně líbí, člověka to neuspává, dává hodně příkladů ze života a hlavně, na konci dává prostor pro diskuzi a podněcuje studenty, aby se ptali a navzájem o daném tématu rozprávěli. Když student přijde s tím, že objevil něco převratného, ale učitel to slyšel už mnohokrát, tak ho nesetře, ale pochválí za to, že se student vzdělává a roste a přidá své myšlenky. Takhle by to podle mě mělo vypadat. A dost to odporuje zažitému stereotypu, že čínští studenti jdou na přednášku jako prázdné sklenice, které učitel naplní a pak zase odejdou. V sobotu ráno jsme měli přednášku od 8:30 do 11:30 založenou na myšlenkách francouzského filosofa Michel Foucaulta, kterého zjevně obdivuje. Šlo také o jeho první přednášku, které jsem hodně rozuměla a měla jsem konečně pocit, že nasávám nějaké vědomosti. Navíc je fajn, že je to cizinec, takže jsem si k němu našla materiály v angličtině a pomalu si to studuji.

Ano, tady je normální jít do školy v sobotu. Prý jsme si nahrazovali nějakou hodinu, o které jsem ani nevěděla, že jsme jí měli. Ve čtvrtek jsme měli zkoušku z Taiji Bagua meče, třebaže jsme měli asi jen dva tréninky a umíme zhruba polovinu. Zbytek si máme nastudovat z nekvalitního videa. Sestava je to pěkná, takže chci pak učitelku odchytit, aby mě to doučila. Ještě že takovýmhle stylem neučí i ostatní učitelé, to by to fakt nemělo žádný význam. Učitelka Zhang Yun Ya je úplně jiná. Máme ji v pátek na tříhodinový qigong a celou tu dobu opravdu jedeme. Ukazuje nám různé rozcvičky a po Roderigově připomenutí, že „Tohle určtiě není cvičení pro staré lidi“ vždy dodává, že tohle je rozcvička pro nás a starší generace to musí dělat tak a tak jinak by sebou sekli. Dodělali jsme qigong Ba Duan Jin, Wu Qin Xi a poslední v řadě bude Ma Wang Dui. Jedna hodina nám odpadla, tak jsme si to nahradili (!) a poslední týden bychom si měli jít zacvičit ráno do parku a babičkami a pak s nimi poklábosit. Tenhle přístup se mi líbí moc. Na úterních hodinách se nám učitelé střídají a každý přispěje troškou ze svého oboru, takže název předmětu nic neznamená. Kromě toho máme spoustu dobrovolně povinných akcí a kdo se neúčastní, je černou ovcí.

TRÉNINKY

Mám pocit, že dělám strašně moc různých věcí, ale ve skutečnosti toho zase tolik není. V úterý ráno máme hodinu Bojových sportů, kde děláme kromě samostatných nácviků už i sparring, házení, podmetání a podobné věci. Jo, není to tak úplně můj obor a reflexy mám jako medvídek koala... takže to je pro mě celkem těžké. Na druhou stranu odcházím z tréninku vždycky krásně unavená, třesou se mi ruce i nohy a je to dobrý pocit. Sama jsem se ještě moc do cvičení nedala, každý den byl jiný rozvrh a upřímně, měla jsem v hlavě spoustu jiných věcí. Tak doufám, že se to teď už usadí a budu chodit pravidelně cvičit i sama. Máme tady Manuela z Peru, gymnastu a všestranného sportovce. Chodí k nám do týmu na TJQ a na Tuishou, učím ho chen 56ku a on mi ukázal cviky na protahování a ve čtvrtek večer budu chodit za nimi do gymnastické tělocvičny na posilování a drobet skákání, ale to také „není zrovna můj obor“ :-D.Manuel má ale dost trpělivost, všechno dokáže pěkně a jasně vysvětlit a cviky přizpůsobí úrovni daného člověka. Chodí tam ještě Laura ze Španělska, která se vždycky tváří strašně nepřístupně, ale celkem jsme si popovídaly... Když zrovna nemluvila španělsky. Vždy si říkám, jak to musí být úžasné ovládat dobře hned několik světových jazyků, to má pak člověk svět opravdu jako na dlani. TJQ teď cvičím více méně sama, protože učitel učil v Jižní Americe a studenti se připravují samostatně na listopadovou soutěž. Když zrovna nejsem líná, tak to celkem jde.Jinak se snažím běhat a posilovat a až na ten krk, co se mi moc nelepší, musím říct že jde všechno v celku dobře.

OSTATNÍ

Moje spolubydlící je vysoká Korejka, která dělá Taekwondo, čínsky se jmenuje Suo Wang. Musím říct, že je moc fajn a celkem si rozumíme až na to, že nepotřebuje moc spánku. Na druhou stranu tak aspoň chodím spát dřív a vstávám také dřív, má na mě dobrý vliv :-). Obden si dáváme pomelo, že prý je teď sezóna :-). 27.10. letí zpátky do Koreje na celostátní soutěž, tak teď chodí každý den trénovat ráno a odpoledne. Co se týče obchodu tak to jde celkem dobře až na to dojíždění za expresní službou, což je 1,5h cesty tam a stejný čas zpátky. Naštěstí jsem zjistila, že tam mám známého, tak to vyřešíme městským expresem a snad mi odpadnou ty cesty s balíky. Můj vedoucí je také moc fajn, spolužáci v pohodě. Není teď fakt moc věcí, na které bych si mohla stěžovat, tak snad to vydrží!

Wǒ yǒu shì 我有事! :-)

Pokud vám najednou někdo zavolá a ptá se, jestli jste ve škole (= v areálu školy), tak vždy odpovězte NE. A řekněte jim, že jste někde ve Vnitřním Mongolsku, protože jinak by chtěli, abyste se hned vrátili a zúčastnili se nějaké velice důležité „aktivity“. A nezapomeňte, vždycky jste strašně zaneprázdnění, vždycky máte „shi“ (事). Kdo nemá „shi“, tak je flákač a zároveň snadným cílem pro ostatní, kteří po vás budou nutně potřebovat pomoct. No a já jsem naivní a pravdomluvná. Tak když mi někdo v neděli ráno volal, jestli jsem ve škole, tak jsem řekla, že jo. Sice mě pak hned napadlo říct, že jsem aspoň v Hangzhou, ale to už by mi neprošlo. Naštěstí tentokrát nešlo o žádnou blbinu v pravém slova smyslu. V neděli měli prezentaci své budoucí disertační práce naši Wushu doktorandi. A že mám okamžitě přijít. Že už jsem tam měla být před 30 minutami a proč tam jako nejsem. Asi jako proto, že mi to nikdo neřekl :-D. A že Roderigue to ví od včerejšího večera. Tak to se má... Rychle jsem se oblékla a vyrazila, měla jsem totiž pocit, že mi volal můj vedoucí a u toho si to nechci hned na začátku rozházet. Telefon mi nějak zblbnul, a přestože mám čísla uložená, když mi někdo volá, tak mi zásadně ukazuje jen číslo a ne jméno. A já je po hlase málokdy poznám. A nepomohlo ani to, že řekl: „Tvůj vedoucí chce, abys přišla,“ protože učitelé tady normálně o sobě mluví ve třetí osobě. Doktorandi to mají v zasedačce vedle nové knihovny, ne jako my ve třídách. Tam už jsem byla několikrát, naposledy když jsme obhajovali svůj výzkum o TJQ a Xing Yi Quan pod vedením učitele Zhu Donga. Pěkné sedačky, všude dřevěné obložení, spousta květin, mikrofony, televize, na kterých se promítaly prezentace... Sice to Rodrigue věděl od včerejšího večera, ale nebyl tam. A já byla za špatnou spolužačku, že tam není :-D. Židlí je tam ale málo, tak jsem se nějakou dobu dělila o jednu s Číňankou, která je ve druhém ročníku magisterského studia. Viděla jsem ji poprvé v životě a hned mě oslovila jménem a i věděla, jak se píše. Cizinec se tady prostě nikdy neschová. Atmosféra byla podobná jako na mgr studiu, nepůsobilo to přísněji nebo „profesionálněji“. Jen těch učitelů tam bylo daleko víc, přibližně osm. Já měla vždy čtyři. Prezentace má trvat 15 minut a poté následují otázky a diskuze. Studenti doktorského studia jsou povětšinou už starší,protože mezi mgr a doktorským studiem několik let pracovali, nejčastěji vyučovali na střední nebo na vysoké škole. Takže naši učitelé mluvili uctivěji, ale přeci jen oni jsou těmi odborníky a my těmi, co tomu nerozumí :-). Jak jsem dorazila, tak zrovna grilovali Wang Sana – vyučuje na naší škole a má pod křídlem obor Wushu vystoupení. Vystoupení, která udělal jsou úžasná, je spolu s Wangem z Henanu opravdu vyhlášený. Nerozuměla jsem úplně všemu, co mu říkali, ale i přesto, že je to jejich kolega, tak ho dost sjeli. Byl tam jeden přísedící, který podle mě není z naší školy. Možná je to úžasný Mistr, netuším. Ale choval se jako buran a dělal strašně chytrého. Řeč kolikrát začínal:“V tomhle oboru nejsem zrovna odborník, ale...“ A neodpustil si ani sprosté slovo 傻逼. Jedna studentka tam seděla s kšiltovkou na hlavě... Když jsem na to tak koukala, tak přestože někteří učitelé jsou fakt kapacity, dávali dobré podněty a na Číňany mají fakt výbornou logiku, tak mě to prostě vytáčelo. Oni po nás chtějí všechno perfektní podle jejich měřítek, škrtají mi čárky a kritizují, kde co můžou, ale kdyby viděli, jak vypadá obhajoba u nás, tak by se dost divili. Měla jsem už asi pět prezentací a ano, byla jsem nervózní. Ale to jenom z toho, že nemám dostatečně dobrou čínštinu a bála jsem se, že nebudu rozumět otázkám. Jinak je to prostě pro nás, co jsme zvyklí ze zahraničí na přísnost a nekompromisnost, dost pohoda... a oni to strašně prožívají :-). Moje bakalářská práce byla se všemi přílohami na cca 100 stránek, samotný text cca 80 stránek. Bakalářská práce tady má být ve znacích na cca 10 stránek, diplomka na cca 40 stránek (= cca 60 stránek textu v angličtině) a disertační práce ještě nevím.

Ten den prezentoval svou práci i Antonio z USA, náš wrestler. Žije v Asii už strašnou dobu a vždycky jsem si myslela, že má výbornou čínštinu. Rodrigue mi řekl, že má lepší čínštinu než já. A pak začal s přednesem a já pochopila, jak moc je důležitá správná výslovnost a příprava přednesu v čínštině. Lidé okolo se ke mně nakláněli a ptali se, jestli mu rozumím. Rozuměla jsem něco, protože jsem zvyklá a dokázala jsem si zvyknout na specifika jeho výslovnosti, ale Číňané trochu tápali. Američané mají hodně specifickou výslovnost, stejně tak samozřejmě každý cizinec má své vlastní problémy, mně se taky dost smějou. Byla to pro mě dobrá zkušenost v tom, že jsem si uvědomila, že má Rodrigue pravdu v tom, že když se učíš jazyk, tak to máš napodobovat se vším všudy. U čínštiny je to ještě markantnější, protože tam jde o tóny, které třeba Antonio úplně ignoroval. Učitel Dai nám na přednášce zdůrazňoval, jak moc je přednes důležitý. Můžete napsat úžasnou věc, udělat převratné objevy, ale pokud to neumíte prodat, tak se nemusíte ani namáhat. On sám, až na putonghua, přednáší výborně – dává si záležet na výslovnosti, rytmu řeči, gestech, tónech a zabarvení hlasu... jak mi Lu Kai předtím říkal – každý tón v čínštině má své specifikum – způsob výslovnosti, hlasitost, zabarvení. Dál se to mění podle toho, jak se slabiky kombinují a i podle toho, jaké má dané slovo význam, v jaké situaci je použito.  Pokud tohle člověk neumí, tak prostě čínsky neumí. Takže se teď chci zaměřit hlavně na tohle, abych do příštího roku, kdy budu mít já přednes budoucí práce, byla schopná dobře mluvit a číst. Psát se píše na počítači a nemám ambice na to, abych dokázala napsat odborný text v čínštině – to není můj obor. Roderigue mi nedávno říkal, jak ho irituje a odrazuje, když má knihu a rozumí jí jen na 70 %. Pokud zná 95% slovíček, tak je to v pořádku, zbytek si přeloží nebo domyslí, ale jinak ho to vyvádí z míry. Kdybych odbornému textu rozuměla bez slovníku na 70%, tak jsem za vodou :-D.
Ještě tedy zpátky k Antoniovi. Ten divný učitel mu řekl, že by si měl lépe nastudovat čínský wrestling a pak o tom teprve psát. To říká učitel, který jak sám uvedl, wrestlingu moc nerozumí. A říká to člověku, který tady dělá wrestling s Číňany už nějakou tu dobu. Dalši učitel mu řekl, že materiálů o činském wrestlingu má dost, ale chybí mu vědomosti o západním wrestlingu... No, prostě učitelé nevěděli, co na to říct...

Školní tréninky

Sanda

V úterý ráno na sandě jsme v rámci rozcvičení dělali různé kotouly, rybičky apod. To mi šlo, tak jsem měla radost. Pak jsme měli dělat přemety o hlavě, to mi předtím šlo, tak jsem se do toho opřela, jenže jak jsem to dlouho nedělala, tak to dopadlo špatně. Nic mi tam nekřuplo, jenom jsem cítila, jak mi to začalo tuhnout. Jsem si říkala, že to bude ok, tak jsem šla znovu a nebylo to dobrý. O pauze mě pak Rodrigue napravoval, jsem si připadala jako stoletá babička. Spolužáci se ale nesmáli. Většinou jsou v pohodě, ale říkali, že už na tréninky nejsou moc zvyklí, tak že je tělo taky bolí. Ten náš nejlepší, co nás učí nanquan, se mnou soucítil, říkal, že po sandě nemohl pár dní zvednout ruce :-D. Musela jsem to stále rozhýbávat, protože přede mnou byla ještě 1,5 tréninku. Ten den jsme dělali házení ve dvojici. Zase jsem skončila se Sinmonem a trvalo, než jsem mu vysvětlila, že se mnou opravdu může hodit o zem, že mi to nevadí. První technika byla hodně podobná tomu, co mě předtím učil Lu Kai, tak jsem s ním hned švíkla, žádné šolíchání. Prý ho to nebolelo, ale trvalo mu, než se zvednul, asi z toho překvapení :-D. Jednou se mu povedlo mě tak hodit, že mi trochu křupnul krk a o dost se mi to uvolnilo, ale na konci tréninku jsem byla zase jako robot. Teď už je to o dost lepší, můžu dělat všechno, jenom ráno mi to trvá. Musím vstávat stranou, protože když se zvedám ze zad, tak to bolí, a k tomu ráno nesklopím hlavu dolů. Přes den to pak je už celkem ok. Lepila jsem si na to náplasti, co mi pomohly na kotník, tak to asi fakt funguje. Člověk by si řekl, jak je to všechno na nic, ale pak si přečte o holce, které prorazil čelist jelen, když ho srazila na silnici autem. Prý se to stalo na rušné silnici, když se jelen snažil přeskočit její auto a zarazil se parohem do okna. Takže ten krk přežiju... :-) Navíc díky tomu chodím a sedím hodně zpříma, předtím mi šla ramena dopředu, tak snad mi to pak takhle už zůstane. Také pomalu zjišťuji při čem všem ty svaly zapojuji, normálně si to kolikrát ani neuvědomuji.

Taiji Bagua meč

Tento týden jsme měli teprve druhý trénink, ale učitelka najednou oznámila, že už je to 6. týden a příští týden bude zkouška. To jsem něco asi prošvihla. Ten den nás naučila další pěkně dlouhou část. Roderigue na tyhle pohyby není moc zvyklý, tak se moc nechytal. Spolužáci kromě dvou sice pohyby zacvičili, ale když to měli zacvičit sami, tak si to nepamatovali. Naštěstí mám z Taiji týmu už líp vytrénovanou paměť na pohyby, takže si to pamatuji, ale že by to nějak vypadalo, to vůbec. Jedná se o tradiční sestavu, to mimo jiné znamená, že je to sestava dlouhá jako kráva. I když teda ne tak jako ta z Hua quan, to zacvičit celé po pár hodinách tréninku a ještě aby to nějak vypadalo, to jsem byla pak naprosto psychicky vyčerpaná. Zklamalo mě, že nás nakonec naučila zhruba polovinu a že to prý stačí, ať se zbytek naučíme z videa – které je nekvalitní a jsou tam ty pohyby drobet jinak, než nás to učila. Tuhle učitelku jsem měla už minule na Bagua zhang a na hodinách nedělala nic, přivedla si studenta, který nás to celé naučil. I Roderigue řekl, že tohle je zatím nejlínější učitelka :-D. Požádala jsem jí, aby mě příští týden před zkouškou naučila další část a pak si ji někdy odchytnu, aby mě doučila zbytek. Fakt nemám ráda, když se něco odflákne nebo se to naučí jen na půl. Sice se to dá cvičit už takhle, když jsme to natáčeli, tak to vyšlo v pomalém tempu na 3 minuty, ale prostě to chci celé :-).

Nan quan

Tréninky se spolužáky jsou super, vždycky jsem z toho dost unavená. Učíme se povinnou sestavu nanquan a je to fakt složité. Doma jsme si mysleli, jak cvičíme nan quan, a vlastně jsme o tom nic moc nevěděli. Ne že bych po pár trénincích byla expert, ale všechny ty detaily – kdy se kam kouká, kde je jaký zvuk, jaký má daný pohyb význam. Člověk si prostě nemůže myslet, že když to tak nějak cvičí, že to stačí, protože je za tím daleko víc a pokud se tomu nevěnuje, tak to prostě bude cvičit jenom hodně povrchně. Taky mi přijde, že když se cvičí nan quan a chang quan, že to musí být dost guláš – je dost těžké, aby obojí vypadalo tak, jak to vypadat má. To je stejné jako s TJQ. Když někdo cvičí dlouho chen styl a pak začne s yangem, tak bude trvat dlouho, než to bude vypadat fakt jako yang – mně stále říkají, že to cvičím „chenově“. Roderigue stále říká, že nanquan je lepší. Tím myslí to, že mu to jde o něco lépe, protože changquan vůbec nedává. Také se ptal, který styl je lepší, severní nebo jižní a sám si odpověděl že jižní (protože mu víc jde)...ch jo... :-D

Qigong

Za dvě lekce (celkem 7 hodin) jsme dodělali Ba Duan Jin, který učitelka Zhang zvolila prý proto, že je z těch devíti nejjednodušší a vytvořili ho jako první (tuhle novou verzi). Dál jsme začali Wu Qin Xi (5 zvířat) a potom máme na programu Ma Wang Dui. Mám teď zase dvě verze jako ve Wushucentru. Jednu pro učitelku, jednu pro učitele, protože co mě naučil učitel mi učitelka řekla, že je to tak špatně. Ale jsou to jen detaily a je dobré si vyzkoušet víc verzí. Až bude po zkoušce, tak si prostě vyberu tu, která mi bude sedět nejlépe. Hodně se tam řešilo postavení ramen, ale zapomnělo se říct, že to taky dost záleží na mobilitě. Spolužák je má zatuhlá, takže je prostě nedá nahoru, aniž by se mu nezvedala. Učitelka mu řekla, že je to tak špatně a on to pochopil tak, že pohyb nemá být až nahoru a pak to nedotahoval. Když ani Číňané si nerozumí... Jak jsem v létě učila qigong, tak jsem si k tomu zase nastudovala další materiály a hlavně nad tím sama víc přemýšlela a zkoušela. Měla jsem radost že to, co jsem si v létě vymyslela, mi teď učitelka potvrdila.

Taijiquan

Taiji alias Godwill z Beninu se teď u nás v týmu učí chen 56ku. Rodrigue se mě ptal, jak to vypadá. Tak jsem upřímně řekla, že yang styl má celkem pěkný, ale chen ne. A samozřejmě že si to nenechal pro sebe. Druhý den za mnou přišel Taiji a začal mi vysvětloval, že tohle je tradiční sestava, že to předtím necvičil, že dělal soutěžní. 56ka a tradiční sestava?? A že mi ukáže tu olympijskou verzi, co cvičil. Cvičí hezky plynule, má pěkné pohyby, je v nízkých postojích a prostě to vypadá pěkně. Kdybych tohle měla, tak jsem ráda. Na druhou stranu je zase víc orientovaný na vnější stránku věci, pohyby mu nevycházejí z pasu. I když moc nezapojuje ramena, tak to není zase tolik vidět. Nejvíc mi vadí, jak tam láme kolena, ale pokud ho to nebolí, tak to nevadí. Jestli dnes je i u taijiquan nejdůležitější, jak moc nízko člověk je, jak rychle tam zamáchá rukama, jak vysoko vyskočí, jak ladně u toho vypadá... Tak jsem se začala zase víc protahovat. Manuela z Peru učím 56ku a on mi poradil se strečinkem. Podle toho, jak to teď vypadá, tak stačí jen, abych si v postojích štrejchala zadkem o zem (a jak ho mám velký, tak to nemám tak daleko :-D), zrychlila určité pohyby a budu taky za Taiji bohyni :-D. Dělám si teď trochu legraci. Hlavní je, že člověk by měl cvičit úměrně ke svému věku. A já jsem ještě ve věku, kdy se do toho můžu víc opřít a makat. Je to cyklus, za pár let budu zase někde jinde a důležité budou jiné aspekty. Ještě k tomu strečinku ala Manuel. Potvrdil mi to, co mi říkala trenérka Du Hui a na co jsem si přišla sama. 20 minutové a delší statické protahování na začátku tréninku je prostě kravina. S Du Hui jsem si postupně vytvořila svou protahovací „sestavu“, která trvala cca 10 minut, takže jsem přitom nevychladla a nezatuhla. A opravdu to úplně stačilo. Důkladněji jsem se protahovala až na konci tréninku. S Du Hui jsme dělaly i pár cviků, při kterých se svaly posilují a zároveň protahují – zatnout svaly a s uvolněním se dá více protáhnout. Viděla jsem, že to funguje, ale nenapadlo mě to užít jako metodu pro celé protahování, prostě jsem nad tím nepřemýšlela tolik, kolik by to chtělo. To mi ukázal právě až Manuel. Jeho protahování je dost specifické, neustále se hýbe, takže nevystydne, ze začátku z toho hodně bolí svaly, člověk by vůbec neřekl, že se vlastně protahuje, na první pohled a pocit to působí spíš jako posilování. Výsledky takhle na pár pokusů? Zatím po téhle metodě dosáhnu na stejný rozsah jako s mou vlastní metodou. Avšak tělo mám stále zahřáté, nebolí mě to tolik a můžu se z toho v pohodě zvednout a hned fungovat. A když vidím, co se svým tělem dokáže, tak mi nevadí, že při těch technikách vypadám divně :-D. Zatím jsem v testovací fázi, uvidím, jak to na mě bude fungovat. Neměla jsem tolik času to zařadit pravidelně, protože tady jsou stále nějaké zmatky.

Heng Dian - Filmová studia

Něco mě zasvědilo na rameni, myslela jsem, že tam mám vlas. A ono ne. Po rameni mi lezla píďalka...

Ve čtvrtek mi napsala Esperia (obor angličtina), že má po zkoušce z angličtiny, kterou ani napotřetí neprošla (učitel jim dává za vzor jednoho kluka, který uspěl až napoosmé, jeden pokus stojí kolem 3000 Kč). Rozhodly jsme se, že někam vyrazíme. Napadla jí filmová studia ve městě Heng Dian. Mně to nic neříkalo, ale dlouho jsem nikde po Číně nebyla a s touhle kamarádkou to bude také poprvé, tak jsem nakonec kývla, že jedu. Pak jsem zjistila, že v pátek v jediný den mám odpoledne hodinu, no nedá se nic dělat, nemůžu být všude... V Číně jede všechno přes internet, dají se tak ušetřit pěkné peníze. Esperia našla hotel, který nabízel zlevněné vstupenky na všechna místa a show, které jí zajímaly a k tomu byla jedna noc na hotelu se snídaní zdarma. V pátek ráno v 7 hodin jsme si daly sraz, na přivítanou jsem dostala jedno vejce natvrdo s tím, že jsem určitě neměla snídani. Všechno šlo dobře, bus do města Dong Yang (东阳) a pak do Heng Dian (横店) odjížděl v 9 hodin, takže jsem stihla i snídani v KFC – ráno a v noci tam mají dobré rýžové kaše. Autobus to byl menší se strašně pohodlnými sedačkami, prostě jsem si nemohla stěžovat. Celá cesta trvala 4 hodiny i s pauzou někde na mezi. Hned jak jsme vystoupily z busu, tak to bylo jiné. Všude kolem zelené kopce, vlhký a lehký vzduch – dýchalo se o dost jinak než v Šanghaji. Hned mi došlo, že půjde o maraton říznutý se sprintem, protože: „Musíme rychle rychle, abychom to všechno stačily, máme nabitý program!“ Za ty čtyři roky tady vydržím hodně a unavená jsem jen výjimečně, tak mi to bylo jedno. Tedy, pokud jsem aspoň trochu vyspalá a mám v batohu jídlo, tak vydržím všechno :-). Esperia tvrdila, že všechny ty restaurace jsou drahé, protože tohle je profláklé místo, tak že nikam nepůjdeme. Až večer se mi jí podařilo vysvětlit, že drahé je to jen v daných areálech, ale ve městě jsou normální ceny. Takže jsem celý den byla na jednom vakuovaném kuřecím stehnu a křupkách – malé město = prázdné obchody.

Různě po městě jsou rozesety areály se starými budovami a ulicemi napodobující styl dynastií Qin a Ming. Prý většina seriálů a filmů z téhle doby se točí právě tady. Taky že na zdech každého obchodu a restaurace visely podepsané fotografie různých čínských hvězd. A Esperie šílela, že se tam hned odstěhuje. A prodavačka jí zkušeně říkala: „Pro nás je to normální, to není nic vyjímečného, jich je tady tolik, že už nám to nepřijde.“  A Esperia začala omdlívat :D. První den jsem tam byla jediná cizinka, takže na mě všichni volali a ti odvážnější si mě „tajně“ fotili. Na každém místě byla různá představení. Hned to první byla fakt legrace, i když to bylo celé v čínštině a skombinované s „cool moderními“ prvky typu anglických větiček: „Follow meee“, „Oh my Lady Gaga“ apod. Všechna vystoupení obsahovala alespoň jednu bojovou scénu, říkala jsem si, že takhle asi skončí spolužáci z oboru Wushu pro vystoupení. I když se zrovna nebojovalo, jen se tančilo nebo tak, tak ty pohyby byly prostě jiné, takové o jaké se snažíme na TJQ – aby to vycházelo z pasu a zbytek těla ten centrální pohyb následoval, všechno uvolněné, přirozené... Dokonce i účinkující, kteří očividně Wushu necvičili, ale jen přednášeli či zpívali, to tam měli, jim je to prostě přirozené.
Večer jsme se přesunuly do zábavního parku Dream Valley, jehož součástí je také Vodní svět, ale už bylo po sezóně. Číňané jsou zbláznění do nejrůznějších atrakcí, čím krkolomnější, tím lepší. A já to od jisté doby nemusím. Jenže jsme si s Esperií neporozuměly a nejsem si jistá jestli to nebylo úmyslně, a nakonec jsem skončila ve frontě na takovou tu lavičku, která vyjíždí nahoru, snáší se velkou rychlostí dolů a různě skáče jako hopík. Celou dobu v té frontě jsem si říkala, že když to zvládnou ti Číňané okolo mě, tak musím taky, přeci nejsem tak měkká, ne. :-D Hned jak jsem se usadila a přehodili přes mě ty popruhy, tak jsem věděla, že to byla chyba... :-D Bohužel se nedalo nic dělat. Hned na začátku nás to vyneslo co nejvýše, abychom si to mohli naplno užít. To bylo strašně super. Zvlášť když to pak plnou rychlostí sjelo úplně dolů. Pro jistotu jsem měla vždy cestou zavřené oči a křičela jsem bez ustání. Po nějaké době nás to vyneslo opět do nejvyššího bodu a tam se to zastavilo. Pohoda, prohlédla jsem si celý park a přilehlé kopce. Jenže se to nehýbalo. Takhle dlouho nahoře ta předchozí parta rozhodně nebyla. Zleva i zprava se začaly šířit hlasy: „Ty jo, se to asi pokazilo!“ „Takhle to asi nemá být!“ To jsou fakt blbý srandy. No, po dalších asi dvou minutách to začalo napadat i mě. První, co mi přišlo na mysl, že jsem se tento týden kvůli tomuhle výletu nespojila s rodičema a nevím, kdy s nimi budu zase mluvit. Pak mě úplně hloupě napadlo, že jsem ještě chtěla na tu a tu soutěž. A pak, že to bude fakt špatné, až bude v novinách, že jedna Češka umřela na kolotoči kdesi v čínském prdelákově. Pak se to celé maličko pohnulo směrem dolů a opět se to zastavilo. Pak ještě jednou. V té chvíli už mě napadlo jen jediné: „Tak jo, nic s tím neudělám, prostě teď umřu.“ A pak nás to sneslo dolů. Když jsme odcházeli, personál se nám omlouval s tím, že když jsme byli nahoře, nastaly nějaké technické problémy. A po nás nastoupila další parta... Všichni kolem mě byli v pohodě, Esperia vyrazila na ještě hrůznější atrakci... Jsem měla jít asi na hérečku, že jsem to takhle prožívala, když je to úplně normální věc... Když jsem to pak vyprávěla kamarádovi, tak se nad tím vůbec nepozastavil, jen mi řekl, že jsem hloupoučká. Když letí letadlem na zápasy a někdo přijde s tím, že to určitě spadne, tak je učitel hned usadí s tím, že se takové věci neříkají a nemá se na to ani myslet. Oni si to asi prostě neberou... Ale prý už raději jezdí vlakem, že tam je přeci jen větší šance na přežití... :-D

Druhý den jsme musely na snídani už v 7 hodin, abychom to všechno stihly... Bodem číslo jedna byl Palác císaře Qina, to bylo také rozlehlé místo. Natáčely se tam mimo jiné i scény z Hrdina s Jet Lim. Některá místa jsem poznávala, ale udivovalo mě, jak to ve filmu vypadalo super a ve skutečnosti to bylo tak strašně „falešné“, umělé... Součástí toho paláce byl i velký podzemní obchod s místními specialitami, to bylo i na Číňany už moc. Když jsme odcházely, navalily se do areálu haldy školních skupin. Musely jsme se zdejchnout, protože jsem udělala velkou chybu. Dvě holčičky si mě přišly vyfotit, tak jsem jim řekla, že se přeci můžeme vyfotit spolu. A pak jsem se musela fotit s celou skupinou a s každým zvlášť. Odtud jsme přešly do ulic, které napodobovaly starý Guangdong a Hongkong. Ve skutečnosti to byl zase velký areál plný uliček, nápisů ve špatné angličtině, všude se fotily svatby a u jednoho zastrčeného rohu se zrovna natáčel nějaký film. Všechny Číňanky byly zklamané, že nezahlédly žádnou velkou hvězdu, jen průměrné herce... Skončily jsme tam ve 13 hodin, protože Esperia už byla unavená a to s ní není řeč. Jenže autobus nám jel až v 16 hodin a jiná možnost nebyla, takže jsme zaparkovaly v restauraci, kde nám nabili mobily, stočila jsem se tam na tři stoličky a aspoň se trochu vyspala. Zpáteční cesta nám kvůli zácpám trvala přes 5 hodin, takže jsem se zpět na kolej dostala až před 23. hodinou.

I přesto, že mi tyhle věci nic neříkají, byl to výlet. A pro mě je každý výlet super, fakt jsem si odpočnula a těším se zase do tělocvičny!

Nové zkušenosti

Jeet Kun Do

Roderigue z Kamerunu se doma věnoval hlavně tomuto stylu, prý tam měl 3 roky vlastní klub, který vedl. Ukazoval mi spoustu jejich videíí a bušili do sebe pěkně. A že mě něco naučí... Šli jsme k sandistům, tam jsme se nejdříve rozběhali a potom „pumpovali“, jak říkal – různé kliky (ano, některé jsem nezvládla :-D), švihadlo (to mi taky strašně šlo :-D) a další cviky na nohy a břicho – všechno v pěti sériích. Rodrigue zbožňuje výklady, dokáže mluvit hodiny. Na cvičení mi to trochu vadilo, ale na druhou stranu dokázal i jednoduchou věc pěkně a logicky vysvětlit, tak jsem se nechala poučit, protože umět mluvit je ve většině případů zárukou úspěchu. Pak jsme přešli na otužování předloktí, břicha a oblasti žeber. Že jsou to zároveň výborné cviky na reflexy. Nepárá se s tím, když jsme cvičili na sandě ve dvojici, jeho partner si stěžoval, že to strašně bolí a my se mu smáli. No a teď jsem se nesmála... musela jsem se soustředit, abych to v té rychlosti nepopletla, jsem na tohle fakt hloupá, a pak, fakt to bolelo jako čert. Když člověk překousne ten první nástup bolesti, tak se to pak už dá, protože ten pocit se tak nějak rozmělní, bolest se rozprostře a pokud se pohyb a jeho síla nijak zvlášť nezmění, tak se nezmění ani síla bolesti. Když jsme skončili, tak jsem měla červené ruce a čekala jsem, že budu mít večer pěkné modřiny, ale měla jsem jich pár jen na kosti, to když jsem se blbě trefila. Pak mi ukázal základní stání, kroky a vysvětlil některé odlišnosti od sandy. A chtěl hned, abychom si dali volný „zápas“. To mi moc nešlo, protože jsem dřevák. Tak jsme pak přistoupili na různé držení, shozy apod. A to mi zase už šlo – přeci jen jsem chodila chvíli na judo a na tuishou s sebou občas mrskáme o zem. Problém je v tom, že jsem pomalá, bych potřebovala každou techniku trénovat samostatně a dlouho a pak by to šlo. Takhle je to spíš víc o štěstí, jestli se zrovna trefím. Když se netrefím, tak musím rychle vymyslet, jak jinak ho sundat a to se ne vždy podaří. Nešlo mi ho ale zvednout do vzduchu. Na druhou stranu, když zvedal mě, tak jsem si vzpomněla, co nás kdysi učitel učil, aby nás nemohli zvednout moc vysoko a švíknout s námi – zaháknout se za nohu a podrazit ji, případě si pomoct loktem. Na závěr jsme měli protahování a uvolňování ve dvojici. Ještě že tam nikdo nebyl a neslyšel, jak jsem křičela. Určitě byl předtím dobrý, ale už to přeci jen nějakou chvíli nedělal a když mi protahoval záda, tak to udělal tak, že jsem se pak dva dny nemohla zahnout.

Angličtina - čínština

Často se v posilovně setkáváme se sandisty a judisty, kteří tam chodí a makají jako zběsilí. Takže se známe už čtyři roky, ale nikdy jsme nijak víc nepovídali. Dohodli jsme se, že budu Lu Kaie učit angličtinu a on mě čínštinu. Angličtina mu v porovnání s ostatními, které jsem učila či jim jen pomáhala, opravdu dobře. Po třetí společné hodině zvládáme maličko těžší než základní konverzaci. I výslovnost má dobrou. Jsem se zase dozvěděla věc. Mezi koníčky uvedl „koukat se na jídlo“. Když se prý v týmu večer nudí, tak listují nabídkami restaurací na netu a říkají si, co by si dali, kam příště půjdou a co si určitě musí objednat... :-D Co se týče mojí čínštiny, tak je to bída. Jak on tak Roderigue mi řekli, že největší můj problém je výslovnost. Sice s tím má problém většina cizinců, jenže zůstávají v tom, že jim Číňané většinou rozumějí, a tak se tomu příliš nevěnují. Takže jsme se zaměřili právě na tu výslovnost a je to o nervy. Sám mi vymýšlí různé kombinace a říkanky, na kterých se to učím. Jedno slovo mi prý extra nejde „chuan tong 传统“ = tradiční. A tím mě trápí vždy v úvodu. To můžu říct 20 a 2x z toho to bude dobře a přitom mi přijde, že to říkám stejně jako on. Má trpělivost, ale vždycky se mi směje a překládá mi, co jsem to zase řekla za hloupost. Místo na lodi prý stále říkám na posteli... :-D Když dojdou nápady, vytáhneme základní knihy, co jsem si půjčila od Roderigua a tam předčítám články a on mi to opravuje nebo mi předčítá. Nevím, co je typického pro lidi z provincie Anhui, ale pro něj je typické to, že když se rozjede, tak z něho vypadne něco, co je pro mě jako jedno strašně dlouhé slovo, vůbec nedokážu odlišit, kde jedno slovo začíná a kde končí. To mu pak vždycky řeknu: Tak a teď mi to řekni čínsky!

Taijiquan

Tréninky TJQ běžely normálně. Když šli do parku jeden den, tak jsem se nezúčastnila, protože jsem měla práci a pak jsem šla cvičit sama. Jednu neděli jsem taky vynechala, protože jeden den v týdnu bych přeci jen nemusela cvičit... Jinak jsem chodila stále. Vypadá to, že jsem přišla na to, co by mi teď mohlo pomoct. Často jsem měla sádru na obou kotnících a i potom se mi často zvrtávaly. Jenže v té době jsem byla hloupoučká a nenapadlo mě, že to mám začít protahovat a posilovat co nejdříve. Až naposledy, co se mi to v ČR stalo, jsem si nenechala dát sádru a rozchodila jsem to o dost rychleji. Jenže se to se mnou už táhne. Naposledy jsem si nohu zvrtla asi před rokem, ale nebylo to naštěstí moc. Pravá noha je v pohodě a už se mi i víc protáhla, ale levá je zabitá. Tam jsem měla problém i s lýtkovým svalem a achilovkou. Je to začarovaný kruh. Protahuji to každý den tak, že to je cítit ale nikdy ne do extrému, že by mi tekly slzy. Ale i tak to levá noha prostě nedává. V pondělí jsem na ní na tréninku nemohla moc došlapovat, tak jsem cvičila s taiji tyčí fali, posilovala a protahovala se. Večer jsem si udělala lázeň a namasírovala jsem si to, ale druhý den mě to zase bolelo a zatuhlo to. Přitom jsem si ověřila, kdyby mě to víc pustilo dolů a uvolnilo se to, tak by se mi TJQ cvičilo o dost lépe. Když jsme cvičili venku, měla jsem boty, které se nosí třeba na aerobic, mají zvýšenou patu. A jak se mi cvičilo – nebolela mě kolena, neměla jsem unavená stehna, mabu mi bylo příjemné... prostě žádný problém. Ale jak se k tomuhle dostat, aniž bych přišla o kotník, to nevím :-/.

Judo

Když chci prý jít na tuishou a Lu Kai je profi judista, tak že mě něco naučí i ze svého oboru – protože dnes co lidi dělají na tuishou zápasech je spíš wrestling než něco jiného. Z Taijiquan jsem se přesunula rovnou do wrestlingové haly, kde jsem dostala horní část jejich oděvu – úplně nové, kalhoty jsem odmítla dopředu, protože na mě určitě žádné nemají. :-D Nikdy jsem to na sobě neměla a překvapilo mě, jak je to těžké a tvrdé. Byly mi vysvětlené základní postoje a úchopy a pak jsme šli hned na různé hody. Nejdříve mi to ukázal na mně, pak jsme to trénovali nanečisto a pak jsem ho měla hodit. Krok a jak všechno funguje jsem pochopila hodně rychle, všechno je to stejné – push-pull. Problém byl ale sehrát celé tělo najednou. Mám problém, když tlačím, abych ještě k tomu táhla a s načasováním. A samozřejmě jsem pomalá. Taky mi bylo blbé ho stále házet na zem, když právě skončil druhý trénink, ale když jsem ho nehodila, tak mi vždy řekl, že to mám dokončit. Těmhle lidem to už prostě nevadí. Když byli malí, měli s sebou házet 200x a víc za trénink, tak už jim to nepřijde. Jak jsem dělala jen hodně základní věci, tak to bylo pěkně jasné a přímočaré, všechno tam bylo pěkně vidět a cítit – dávalo to smysl – a sama jsem poznala, že to nebylo úplně dobře a dokázala jsem i říct proč. Párkrát se mnou taky hodil (do měkčího), abych věděla. Spíš než to, co jsem vyjmenovala jako problémy, mi řekl, že nestojím pevně na zemi a i když se už chystám hodit, tak se tam stále šteluju. Prý „přijdu, hodím a jdu“ :-D. Jednou se mi to tak pěkně povedlo, ale neustála jsem to a končila taky na zemi. Začal se mi smát, že jsem hloupoučká, že přeci nemůžu taky spadnout, zvlášť když to bylo konečně dobře. Ještě dlouho nad tím kroutil hlavou a připomínal mi to. Tak je to prostě vždycky, když cvičíte s někým z místních profi týmů – na začátku nedokážou pochopit, že někdo dělá základní chyby, ty prostě už neexistují. Příště přidáme další hody a práci na zemi. Protože pojedou brzy na soutěž, mají prý přeplněnou lékárničku, tak jsem dostala tygří náplasti a nějakou vietnamskou vodičku na kotník, tak snad to pomůže. Oni takovými věcmi léčí všechno a očividně to funguje. Taky mě zaujalo, že před soutěží už moc nedřou. Měsíce před soutěží mají nějvětší nálož, 2 týdny před soutěží to už jenom šolíchají. To u nás v Taiji týmu to je úplně jinak – u nás to šolíchají celý rok a 2 týdny před soutěží dřou jako koně a mají i dvoufázové tréninky :-D.