Taiji s učitelem Xie

Vypadá to, že po skoro měsíci, kdy nám učitel u yangové 24 a 42 skoro denně vytýkal ty samé chyby, si to už většina z nás pamatuje a místy je schopná oddělit všechny yangové sestavy, které jsme se tady zatím učili: 24, 40, 42. Hurá. Já dneska konečně už pochopila jeden pohyb, který mi u obou sestav přišel stejný, i když jsem rozuměla, že to má být jinak. Učitel ale říká, že tohle je strašně jednoduché se naučit – člověk jenom musí chtít. Jeho yang na univerzitě vůbec neučili, naučil se to sám z knížek. Po večerech měl na stole rozložené všechny knihy o dané sestavě, které našel. Učil se pohyby a zároveň porovnával odlišnosti. Potom vyběhl v noci na trávník před kolejí a trénoval to. Snažím se najít knihy o těchto třech sestavách (ve standardním provedení) v angličtině, zatím mám jen tu základní. Navíc, co čínský cvičenec pochopí z obrázku jedna dvě, cizinec asi bude muset studovat delší dobu. Rozhodně mě ale tohle studium baví.

Ve středu na odpolední trénink dorazilo jen šest lidí. Než jsme se zahřáli, učitel se dvěmi kluky trénoval tuishou. To bylo něco ho vidět. Používal jenom ty svaly, které zrovna opravdu potřeboval, ostatní nechal odpočívat. Vždycky se na protivníka nalepil jako žvýkačka, držel se co nejblíže. Zhan Qing Ran do něj několikrát vrazil plnou silou, ale učitel se pohnul jen nepatrně, pohltil jeho útok.

Potom s nám cvičil yi lu. Dlouho, protože jsme probírali pohyby do detailu. Tentokrát bez aplikací, víc nám ukazoval pohyb pasu. Když jsme skončili, řekl mi: „Teď chen styl už cítíš víc, viď?“ A měl pravdu. Kamarádi mi pak řekli, že tím myslel, že jsem se zlepšila. Další den jsem si sama yi lu opakovala, abych si zažila věci, které nám vysvětloval. Přišel ke mně a začal mě opravovat, mluvil anglicky a cvičil se mnou. Potom jsem se ještě na pár věcí zeptala. Hlavně na to, co mě pálí od začátku nejvíce – ztuhlé klouby, které mě omezují v pohybu. Každý den se protahuji několikrát, ale zlepšilo se to zatím jen o trochu. Tohle je jiné než se svaly. Proto je také jednodušší provaz než rozštěp. Musím v protahování samozřejmě pokračovat, ale hodně věcí je o zvyku, takže pokud se na to naučím myslet, hodně se to zlepší. A mám myslet na správné držení těla. Když jsem to zkusila podle jeho návodu, najednou to šlo celkem dobře. Jenže to stačí pustit z hlavy a zase to nejde.

Cvičit s někým, kdo to fakt umí, je neuvěřitelný zážitek. Nemyslím tím jen cvičit podle někoho hodně dobrého, který se zrovna chce předvést před ostatními a nebo si cvičí sám pro sebe, a snažit se ho drobet napodobit. Mám na mysli opravdu s tím někým cvičit. Učitel Xie cvičil pohyby tak, jak je zvládnu chápat na úrovni, na jaké teď jsem. A jen s několika cíly, fa li jsme třeba vůbec nedělali. Důraz dával na správné provedení pohybů a na pohyb těla (身法). Řekl: „眼手身法步“ (oči, ruce, pohyb těla, kroky). To všechno spojit v jeden celek. A: „意到气到，气到劲到“ (Myšlenka vede qi, qi vede sílu.) . Učitel nám zjednodušeně často připomíná: „做什么，想什么“ (Myslete na to, co děláte). To jsou jedny z hlavních rysů taiji, které ho odlišují od všeho ostatního.

42 yang s ním cvičit jde strašně lehce. Myslím tím, že když cvičím podle něho, tak mě najednou nebolí nohy, nemám tak zatuhlá ramena, dobře se mi dýchá a na konci se necítím vůbec unavená. Ten den, kdy jsem s ním sama cvičila yi lu, jsem byla naprosto vyčerpaná, i když jsem nebyla v moc nízkých postojích. Hodně jsem se snažila napodobovat pohyb jeho těla, střídat uvolnění a sílu,vnímat sebemenší detail… takže i když jsme skončili ani ne v první polovině, byla jsem hotová. On dokáže dobře vysvětlit i těžší pohyby, protože je schopný je rozdrobit na malinké pohyby, které očísluje, a tak to nacvičujeme. Když trochu už zjistíme, o čem to je, pomalu vše opět spojujeme v jeden celek. Pozorovat učitele je skvělý zážitek, cvičit s ním, to už je fakt jízda.

Takže yi lu se zlepšila, ale soutěžní 56ka je stále bídná. Mám silnější nohy a stabilita už není takový problém, ale jak mě zkritizovala Jane, moc u toho „létám“ = nejsem uzemněná. Ono to jde dost špatně, když chcete být níž a zároveň máte zatuhlé kyčle a kotníky. Každý překrok mě prostě rozhodí, protože mě do toho tělo nepustí tak, jak by mělo. No, trpělivost… :-)

S Qiao Di se mi také cvičí dobře. Jak spolu cvičíme ráno, nějak jsme se přirozeně sehráli a cvičíme ve stejném tempu. Nemusíme se na sebe dívat a i když jsme zády, tak se pak stejně vždycky sejdeme téměř ve stejný moment. Navíc máme v taiji rádi stejné věci: qigong Yi Jin Jing, chen a wu styl (武). Nějak nám dobře plyne energie :-D, navíc jsme holka a kluk = yin a yang. Asi na tom fakt něco bude, protože s kluky se mi cvičí jinak. Dobře se to doplňuje.

Příprava na vystoupení

Naše škola bude v listopadu slavit 60 let od svého založení. Na dvou místech v areálu jsou odpočety, takže každý den vidíme, jak to pěkně ubíhá. Už zbývá jen 13 dní – díky bohu. Proč? Protože připravujeme velkolepé vystoupení wushu. Naši profíci budou mít podobné vystoupení, se kterým byli na turné po Koreji. My zbytek to doplníme synchronním qigongem. Kolik to je lidí, ten zbytek? STOVKA!!! Ne každý samozřejmě vystupovat chce a má na to čas, takže je dost složité všechny nahnat ve stejný čas na jedno místo. Stovka lidí se do tělocvičny vejde jen tak tak. Nejvíce nás zatím bylo jen 93. Navíc má tohle vystoupení vysokou prioritu, to znamená, že přípravy začaly už 3 týdny před vystoupením a teď trénujeme každý den, někdy dvakrát.

Celé vystoupení jsme vymysleli a natrénovali v našem taiji týmu v komorní skupince. Všechno musí vycházet pěkně na hudbu, na sekundy. Další týden se postupně přidával zbytek studentů. Učitel si teď nosí mikrofon, který mu neustále hvízdá. Číňané jsou vážně mistry na plýtvání časem, tohle jste ještě neviděli. Možná jo, ale ne dvakrát denně, tři týdny v kuse :-D.

Minulý týden jsme začali trénovat ráno, protože to je jediný čas, kdy se dokážeme sejít všichni. Pokud zrovna někdo nezaspí nebo nesplete čas jako já – rozuměla jsem 6:50, takže jsem přišla až na konec celého nácviku, který začal po 6. hodině :-D. Druhý den jsem tam už byla včas, ale nikdo mě (a dalších cca 7 studentů) neupozornil, že když v noci pršelo, ráno se necvičí :-D. Teď už to šlape a každé ráno nacvičujeme na trávníku, kde bude celé vystoupení asi probíhat, kdo ví. No, to vím, kdo ví – nikdo :-). Kromě toho nacvičujeme ještě večer od 18:30, někdy od 15:30. V pátek večer už jsem byla dost nevrlá – 2,5 hodiny cvičení, které by se dalo sfouknout za hodinu času. Menší díl viny padá na učitele, který rád a hodně mluví a pak… myslím si, že kdyby nejdříve všechny pořádně naučil všechny pohyby, nemusel se k tomu teď vracet a všechno probírat tolikrát, když teď musíme mít ještě v hlavě načasování, kde stojíme atd. Větší díl viny padá na čínské studenty, kteří prostě nechápou, že čím více nesoustředění budou, tím déle to bude trvat. Učitel všechno vysvětlil jasně, že to chápe i cizinka, spousta z nich tam ale stále pobíhá z místa na místo, dělají pohyby jinak atd. Protože když učitel mluví, tak odběhnou pryč, neposlouchají ho, nezajímají se o to, proč že oni to cvičí jinak než většina. Dobře se to ukázalo, když je učitel sprdnul – najednou jsme byli krásně secvičení a jelo to dobře na hudbu. V mé řadě jsem měla nějaké „íkvačky“ – neustále se řadily až od druhé řady a lidé za mnou se divili, že jim to nevychází. Tak jim říkám: Proč stojíte až takhle vzadu, vždyť první řada začíná tamhle. A oni na mě: „Protože tady musí být trochu místa,“ z jejich shovívavého tónu vyplynulo: ty jsi cizinka, my víme, jak to má být. Tak jo, uvidíme, až budeme zase v kruhu. No a pak přišel učitel a posunul je dopředu. Jojo, jsem cizinka a nerozumím tomu :-D.

Kdybych přišla na zkoušku 2-3x týdně, tak se vůbec nic nestane. Qiao Di to vyřešil po svém – stojí v zadní řadě, takže když se zase něco probírá, tak s kamarádem (nevystupuje) zápasí v tuishou. Když se zase začne cvičit, tak se připojí a nebo to prostě ignoruje. Shodli jsme se, že je to ztráta času.

JAK VYSTOUPENÍ BUDE VYPADAT?

Začínáme ve velkém kruhu, který má 4 – 5 řad studentů. Uprostřed jsou 4 studenti, kteří zacvičí 3 pohyby ze soutěžního qigongu (stabilita – holubičky, dřepy na jedné noze atd.). Jejich sekce je na 30 sekund, my to doprovázíme – když oni jsou nahoře, my dole a obráceně. Když se hudba zrychlí, rozutečeme se na místa a vytvoříme velký čtverec, ve kterém budeme cvičit kombinaci pohybů ze všech qigongů, které jsme se tady na škole učili. Zatím to vypadá, že se rozdělíme na polovinu a budeme to cvičit zrcadlově, ale těžko říct, ještě se může přihodit tolik věcí :-D. Celé by to mělo mít buď 4 nebo 10 minut. Učitel totiž tahle dvě čísla říká úplně stejně, takže nevím :-D.

Navzdory všemu tomu vopruzu, když to cvičíme společně na hudbu, tak je to prostě bomba. Hlavně brzy ráno na trávě. Číňané rádi říkají: 很有感觉. Je to o pocitu, který je prostě super. Navíc budeme mít stejné oblečení a tak, takže se na to všechno už těším.

Z příprav na vystoupení a z mého trápení s prezentací diplomky vyplývá jednoduchá věc: Čína jako systém je shit, který funguje jen pro Číňany, a proč, to by bylo nadlouho. Většina Číňanů jsou pandy – kdyby se o ně lidé nestarali, všechno za ně nedělali, tak by už dávno vymřely. I přesto ale nemůžu říct, že nenávidím Čínu, že Číňané jsou hloupá prasata a podobné perličky. Mám mezi nimi spoustu dobrých přátel, kteří se o mě zajímají. A samozřejmě přítele, kterého bych někdy nejraději vyhodila z okna, ale stejně jsem za něj moc vděčná, znám jen málo takových lidí jako je on. S nimi a s optimistickým přístupem se dají všechny ty nesmysly tady překousnout.

Moderna taky bolí

S Du Hui se mi trénuje teď moc dobře, s Cai Si Wu jsem necvičila měsíc, protože do toho vždy něco přišlo. Zadařilo se až minulou v sobotu. Přístupy obou trenérů jsou hodně jiné, ale dobře do sebe zapadají. S Caiem cvičím meč – vkládáme nové těžší kombinace, s Du Hui teď kopí – základy. U skoků se mi už daří o poznání více uvolnit, ale bailian a XFJ musím skákat hodněkrát, než mi to začne trochu jít. Prý nemám ještě pořádně zažitou správnou techniku, proto to pokaždé tak trvá.

Podařilo se mi dostat se do fáze, kdy nevadí, že to bolí, hlavně že to funguje. To znamená, že jsem sice vnímala, že mě bolí svaly, ale neomezovalo mě to, dokud stále dělaly, co dělat měly. Až do takového vyčerpání, že by vypnuly, jsem se nedostala. Byla to celkem nová zkušenost, protože často mě bolest vyrušuje ze soustředění. Většinou, když cvičím sama a nemám zrovna svůj den. S učiteli a s trenéry to jde celkem dobře. Tam jsem to vzdala málokdy, to mi už muselo být fakt blbě.

U jednoho pohybu s mečem jsem měla stále obavy, že se seknu do obličeje, i když se mi to stalo jen párkrát. Cai, hrdina, se problému chopil, vysvětlil mi to, názorně ukázal, že se mi nic nemůže stát a vyslal mě zpátky na koberec. Zrovna když jsem to cvičila, tak s někým telefonoval, takže neviděl ani neslyšel, že jsem se doopravdy sekla. Ještě se mě hned potom zeptal, jestli se mi to cvičilo už lépe a jestli se už nebojím. Ukázala jsem mu šlic vedle oka. Dva dny jsem tam pak ještě měla modřinu, kterou jsem si první večer drhla mýdlem v domnění, že jde jen rozmazanou řasenku :-D.

Během přípravy na prezentaci jsem modernu moc necvičila, jen posilovala, skákala a tak. Takže od pondělí to bude zase bolet :-).

Prezentace diplomky - II.

Celý den mě zase vyvolávala učitelka Li z naší kanceláře, tak jsem tam zašla. Dala mi rozvrh, který jim zaslala wushu katedra. Jako jediná katedra projevila trochu zájem o své zahraniční studenty a kontaktovala naší kancelář, to se cení. Podle rozpisu byly v sobotu dvě skupiny – ranní (8:00) a odpolední (13:00). Já měla přijít na řadu v 15 hodin. No, to je pohoda.

V pátek jsem si šla vytisknout ještě řeč v angličtině, pro případ, že by mi to dovolili. V kopírovacím centru zrovna probíhala válka mezi majitelem a jeho dcerou, která po něm málem hodila hrníček. Naštěstí ji maminka zastavila. Lepší dobu jsem si prostě vybrat nemohla. Pospíchala jsem na trénink, tak se nedalo nic dělat, dala jsem jim nejmenší možnou sumu, co jsem měla v peněžence a šla jsem, protože se tam o mě nic nestaral. Tisk je tady dost levný. Až potom mi přítel řekl, že si normálně můžeme vzít zpátky peníze z jejich kasy, že to tak Číňané dělají běžně, když má majitel zrovna práci. Jo, to vědět dřív.

Naplánovala jsem si dlouhý spánek, pak jídlo, jít do zahrady naposledy potrénovat četbu a ve 13 hodin dorazit do učebny. V 9 hodin mi volala Jane. Pak zase v 9:30, to už jsem to zvedla. A že potkala mé spolužáky a jde to rychle, tak bych se tam raději měla jít podívat. Pak mi hned volal Ya Qiang, že musím dorazit do půl hodiny, že budu brzy na řadě a odpoledne už žádné prezentace nejsou. Neřeknu, kdyby to bylo letos poprvé… Ale každý rok mají prezentace, tak už sakra musí vědět, že to jde rychle, tak proč pořád ještě vypisují odpolední skupinu… Naštěstí jsem už zvyklá z pokoje vyrazit rychle, můj rekord je 10 minut :-). Jane na mě čekala dole a šly jsme spolu. Když jsem dorazila, byli přede mnou čtyři spolužáci. Aurora samozřejmě nedorazila. Ani jedna z nás nepočítala, že odpoledne padne. Během čekání na můj výstup jsem s Jane ještě pilovala četbu. Ya Qiang mi řekl, že učitelé četli mou zprávu a je to bez problémů, tak nemusím být nervózní.

Nastoupila jsem, pozdravila wushu pozdravem, po čínském úvodu jsem se zeptala, jestli mám mluvit čínsky nebo anglicky (po zkušenosti s prezentací Nok, která učitele nudila). „Samozřejmě že čínsky.“ Tak jo, ale budu mluvit pomalu, varovala jsem je. Nevadí. Zastavili mě hned u druhého slidu a ptali se na mé téma, že se neshoduje s obsahem zprávy. A pak už šlo všechno rychle. Nebudu to celé popisovat, shrnu to asi tak: Jak jsem si mysleli, že ocení výstižnější název, tak to se nestalo, a asi to bylo kamenem úrazu. Nelíbilo se mi pár věcí, které řekli a ani to, že mě nenechali celou věc vysvětlit, já zase pochopila špatně, o jakém problému mluvili. Když řekli, že moje téma má problém, tak jsem myslela celé téma jako samotné. Bylo mi jasné, že je to v háji a celé dva týdny jsem necvičila a připravovala se zbytečně. Vím, že to nemysleli špatně, ale byly dvě věci, které mě od nich celkem namíchly: 1) „No, to je pohled cizince.“ – tak jak to řekl, to znělo, že jsem cizinka, která jejich wushu rozhodně nerozumí, co také mohli čekat od 老外 (někdo tvrdí, že jde o uctivé oslovení cizince – znak 老, někdo ale tvrdí, že jde spíš o to, že jsme lidé zvenčí, kteří nerozumí a nikdy nepochopí Číňany – znak 外 – k tomuhle výkladu se přikláním). 2) „Když nemáš téma hotové, tak proč to tady prezentovat.“ – že téma není jasné není jen moje chyba a kdyby bylo na mě, tak bych na žádnou prezentaci nešla. A navíc, téma hotové je, jen jsem změnila název, to bylo celé.

Naštěstí jsem byla poslední, potom jsme měli jít na chodbu a čekat na jejich verdikt. V té chvíli mi už došla trpělivost, padal na mě celý svět, tak jsem řekla Jane, že odcházíme. Slušné by bylo samozřejmě čekat, poděkovat a s úsměvem odejít. Slušná jsem tady celou dobu, respektuji je,a světe div se, očekávám to samé. Samozřejmě že moje diplomka neprošla a v prosinci ji budu prezentovat znovu, to je poslední šance.

Ya Qiang a Jane mi později vysvětlili:

1. Jane se to celé také nelíbilo, tak jsem aspoň věděla, že nejsem paranoidní. Řekla mi, že ke mně opravdu nebyli moc slušní. Na druhou stranu chápu, že jsem s Aurorou první cizinka na mgr. oboru wushu, takže ani jedna ze stran neví, co očekávat a jak se s tím vypořádat.

2. Ukázalo se, že problém není celé téma mé diplomky, ale jen název (!!!), který se neshoduje s obsahem práce. Špatně jsem to pochopila. „Téma“ neznamená téma, ale jen „název“. Teď teoreticky stačí jen změnit jméno a vše je v suchu. S obsahem prý souhlasí. Jde o to, že to na ně působilo tak, že je práce nedodělaná, když ještě nemá stálé jméno. Jojo, není to logické. Obsah byl nezměněný, ale i tak to tedy bylo nedodělané. No, super.

3. Jak vám zní slovo „preference“? Mně docela dobře. V čínštině prý ale nezní dost honosně na to, aby bylo v titulu magisterské práce. Jo, to nám na hodinách čínštiny neřekli.

4. Ani jeden z Číňanů nepochopil skutečné téma mé diplomky, což jenom potvrzuje jednu z mých hypotéz, které jsem v té práci uvedla :-D. Všichni si myslí, že hodlám porovnávat metody v taiji tréninku a jaké mají výsledky (budu mít dvě skupiny cvičenců – z Šanghaje a z Evropy). Nechápu, že jim nebylo divné, proč tolik všude mluvím o rozdílných filosofických systémech a podobných věcech, když chci jen porovnávat metody výuky taiji. Mě daleko víc zajímá, jaký dopad má ne/znalost čínské kultury (čínština, čínská medicína, čínská filosofie atd.) na volbu metod a jejich výsledky.

Úsměvné je, že kdybych to opravdu prezentovala tak, jak to pochopili, nejspíš by mi to prošlo a měla bych teď klid. Čínské mentalitě se víc líbí „jaká metoda a jaký výsledek“ než „proč zrovna tahle metoda a tenhle výsledek“. Oni se nezajímají o to PROČ.

5. Zastavili mě prý proto, že mou zprávu už měli přečtenou, takže jsem to už nemusela přednášet (je od nich pěkné, že mě ušetřili, ale tak proč jsem se to všechno učila číst a plýtvala časem?). A pak, kdybych byla Číňanka, můj přístup by jim prý připadal arogantní. Nejsou prý zvyklí na to, aby jim někdo vysvětloval, proč si to téma vybral. Všechny prezentace mají jen krátký úvod a zbytek se věnuje popisu toho, jak to budou dělat. Proč? To je jedno, hlavně že to projde. Já věděla, že pro ně bude těžké pochopit mou myšlenku a přijmout ji (protože přemýšlíme jinak, ne proto, že jsou blbí a já jediná chytrá, aby mě zase někdo nechytal za slovo), tak jsem chtěla vysvětlit, co mě k tomuto tématu přivedlo, proč si myslím, že to má význam a na závěr jsem uvedla, co od toho výzkumu očekávám. Zhu Dong mi poslal pro inspiraci odborné články z amerických univerzit. No, tak jsem to udělala podobně – oni tam mají příšerně dlouhé úvody. Navíc název práce mají také hodně dlouhý a detailní. Ale ne v Číně, oni mají rádi krátké názvy, i když vám vlastně o práci samotné moc neřeknou. To mi také nikdo neprozradil.

A CO TEĎ?

1. Podám zprávu o výsledku svému vedoucímu, který z toho bude rozhodně nadšený. Jane mi doporučila se na něj vykašlat a obeznámit ho až s další finální verzí, ale tak, jsem přeci slušná a tak, i když ne všichni kolem mě :-).

2. Stručně sepíšu celou zprávu znovu a vymyslím několik nových názvů. S tím zajdu za svým taiji učitelem a snad bude tak upovídaný a ochotný jako vždy. Pokud on mi pomůže a nebude mít námitky, tak mi to projde na 100 %. Ya Qiang mi řekl, že mám jít za tím arogantním učitelem, kterého ani Jane nemá ráda. Že prý můj taiji učitel těmhle věcem nerozumí. Řekl, že učitel Xie má gongfu, ale o výzkumu nic neví. Na to jsem mu odvětila, že jestli si tohle fakt myslí, tak je stejně hloupý a arogantní jako ti ostatní učitelé, kteří tráví veškerý čas v kanceláři a o skutečném wushu čtou jen v knihách. Na naší katedře většina učitelů spolu kamarádí, ale ti, kteří spolu zrovna nepečou, jsou skoro vždy ze dvou táborů – teoretici X praktici. Mám raději ty praktiky. Pravdou je, že naše wushu katedra je slavná z velké části díky mému taiji učiteli, a pokud nějaký ten teoretik neví, jde za ním a konzultuje to s ním. Zrovna můj spolužák Xie Feng (máme stejného vedoucího), píše práci o taiji (bude dělat nějaké experimenty týkající se ztuhlosti ramen při taiji tréninku), ptal se tedy vedoucího, našeho slavného vědce, na nějaké problémy. Ten nevěděl a řekl mu, ať najde učitele Xie a zeptá se ho. Takže asi tak.

3. Celé hotové to pošlu vedoucímu a na prosinec připravím jen heslovitou prezentaci.

Howk

Prezentace diplomky - I.

Posledních 14 dní mi přišlo jako aspoň dva měsíce. Zase jsem se o Číňanech naučila hodně nových věcí. Už rok se snažím s vedoucím shodnout na tématu mé diplomky, marně. 27. října 2012 byla naplánovaná prezentace budoucí diplomky pro všechny studenty tady. Číňané to věděli samozřejmě hodně dopředu. Většina zahraničních studentů se to dozvěděla cca dva týdny předem – pokud nemáte ještě ani téma, tak je to dost na houby. Co se od vás očekává?

I.

Sepsání 17 – cca 20 stránkového dokumentu (samozřejmě v čínštině), kde kromě nesmyslů, které se každý rok jen kopírují, vypisuje ještě: 1. Téma a význam práce, 2. Trendy a očekávaný vývoj v budoucnosti, 3. Literatura (alespoň 20 titulů, čím více tím lépe), 4. Popsat výzkum a metody výzkumu, 5. Závěr.

V angličtině jsem to měla za dva dny. A ano, z uvedené literatury jsem naživo viděla tak deset titulů a opravdu přečetla tak tři čtyři. Zbytek jsem opsala z archivu, který máme v knihovně – vybrala jsem takové odborné články v angličtině, které se aspoň trochu vážou k mému tématu a hotovo. Když jsem měla hotovo, poslala jsem to Dannymu, ten dodal pár připomínek a podnětů, které jsem tam zabudovala. Dál jsem to poslala vedoucímu, který se neozýval. Pak mi spolužák řekl, že mu prý nic nepřišlo. Zajímavé, podruhé jsem to poslala na stejný email a dorazilo to v pořádku – jako kdykoliv předtím. Takže po týdnu mi poslal pár připomínek. Finální verzi jsem mu už neposílala, protože nebylo moc času a spolupráce s ním není zrovna plodná. Zkusila jsem to přeložit do čínštiny a potom jsem to dala Ya Qiangovi, aby mi pomohl to napsat tak, aby to znělo vzdělaně a ne ty moje jednoduché věty. Tady nastaly dva problémy: 1) má teď práce, takže to trochu odflákl, 2) myšlení Evropana a Číňana je opravdu hodně odlišné (ironií je, že zrovna o něčem podobném jsem psala ve své práci). Hotový překlad jsem dostala v neděli ve 22 hodin. Musela jsem to sama upravit a doladit překlad, kde to nesedělo s mou původní myšlenkou, takže jsem skončila až druhý den ve 2 hodiny ráno. Už nebyl čas to dát nikomu zkontrolovat, protože hned v pondělí jsem to musela dát do tisku. Určitě vás nepřekvapí, že tiskárna měla nějaký problém a dělala fleky, naštěstí mi to zadarmo vytiskly ještě jednou. Běžela jsem to odnést do kanceláře. Když jsem se vrátila na pokoj, došlo mi, že jsem hloupá zapomněla na název práce. Prostě jsem ho tam nenapsala. Jenže co tak narychlo vymyslet? Spolubydlící si netroufla mi pomoct, tak jsem volala kamarádce a s ní jsem to dala trochu dohromady. Říkám vám, čínština je neskutečně těžká, zvlášť když vám jeden Číňan řekne, že takhle to jde, je to správně, a další se diví, co je to za nesmysl. Takže jsem letěla zpátky do tisku. Naštěstí než jsem to vytiskla, volal mi náš třídní monitor, že mám špatně ještě titul mého vedoucího – zdá se, že díky svému pobytu v Americe povýšil :-D. Prozíravě jsem se předem zeptala, kolik výtisků je třeba – 5. Aurora donesla jen 1 a byl to obrovský problém. I když každá kancelář má tiskárnu i sešívačku…

II.

Se spolubydlící jsme se jeden den vydaly poslechnout si prezentaci našich zahraničních spolužáků, abychom trochu vyzvěděly, o čem to vlastně všechno je. Fafah měl začít v 15:30. V 15:20 jsme ho potkaly u brány s tím, že už skončil, šlo to rychle. Tak super, zase nic. Nok se šla podívat další ráno na pár Korejců a já pak ve čtvrtek na ní. Měli to v hodně malinké učebně, která patří medicíně (naproti naší slavné laboratoři, kde jsem trávila dlouhé dny na pokusech s vedoucím a spolužáky, díky bohu, že je v Americe :-) ). Všichni vypadali hodně přátelsky, jen jeden učitel byl dost přísný, ale ani ne arogantní ani nespravedlivý. Na seznamu byla Nok první, ale po příchodu si všichni losovali čísla. Naštěstí byla hned třetí. Prezentace hezky odsýpaly, atmosféra byla uvolněná, učitelé se během diskuze ptali i ostatních studentů, připadalo mi to víc jako běžná hodina. Když jsme s Nok trénovaly její prezentaci na pokoji, vycházelo to na 10 minut. I tak se ale učitelé začali brzy nudit. Prezentace v Číně se dělají tak, že každý slide je plný textu, který přednášející čte, slovo od slova, aniž by udržoval kontakt s publikem. Nok toho tolik neměla a snažila se, na mou radu, dívat do davu, ale i tak jí to samozřejmě trvalo déle než Číňanům. No, nebyli pak zrovna moc zdvořilí, normálně se bavili, přesedali si a tak. Ale Nok to zvládla dobře. Naštěstí se jí na nic neptali, jen jí dali několik podnětů, všechno odkývala a bylo to. Její nový vedoucí pověřil její starší spolužačku, aby pro Nok všechno připravila – sepsala zprávu o diplomce, vytvořila prezentaci. Nok se to jen naučila číst a odprezentovala. Ke všemu pak bude mít úplně jiné téma. Chápu to, protože její obor ve v tomhle o dost náročnější – samé odborné termíny v čínštině (žádná mezinárodní slova jako „hormon“ aspol., které jsou stejná v mnoha jazycích, dokonce prý i Thajci je používají), zkratky… ještě teď si pamatuji „MDA, SOD“, i když nevím, co to znamená :-D. Na druhou stranu se dají všechny tyhle věci najít v angličtině nebo ruštině, protože to Číňané tahají právě z těchto zemích. Co se týče wushu, v angličtině abyste kvalitní informace pohledali…

III.

Vyrobit vlastní prezentaci už tak těžké nebylo. Z větší části jsem jen kopírovala text z již vytvořeného dokumentu, dala tam obrázky a trochu to rozpohybovala. Horší je ten zbytek, co prezentaci doprovází – to znamená řeč. Všechen text jsem si hodila na papír, vytiskla, různě vyznačila, aby mi to usnadnilo četbu, protože jsem fakt neměla čas učit se na zpaměť všechna slovíčka. Myslím, že jsem si vytvořila dobrou metodu. Den před prezentací samotnou jsem změnila název celé práce. Měla jsem pocit, že stávající nevyjadřuje dobře téma práce. Bála jsem se, že se mě na to učitelé zeptají a nebude se jim to líbit.

Taiji hodiny

Cvičení teď celkem jde, cítím, že se mi pomaloučku vrací forma (ta moje ubohoučká, která jsem měla před létem :-)). Na taiji se na začátku věnujeme qigongům a k mé velké radosti hlavně Ma Wang Dui a Da Wu, to jsou ty nejdelší qigongy, které tady máme v nabídce (zatím :-D). Pohyby jsou celkem zajímavé a baví mě, ale nebaví mě to opakovat tolikrát a stále dokola. Snad je o jen tím, že jsem tyhle dva qigongy ještě nezkoumala, protože při nich kromě protahování svalů nic nevnímám. Jo, a ještě vnímám nudu, až tak osvícená, abych milovala všechny qigongy, ještě fakt nejsem. Minulý semestr jsem měla qigong tři hodiny téměř v kuse, to mi stačilo. Ještě že Liu Zi Jue děláme jen výjimečně, to je pro mě také libovka. Naštěstí je ale celkem krátký a když si to člověk trochu nastuduje, hned je to o něčem jiném. Jestliže u taiji platí, že jen trénink nestačí, ale musí se i studovat knihy atd., tak u qigongu to platí dvojnásob. Ma Wang Dui a Wu Qin Xi jsou speciality téhle univerzity. Učitel řekl, že s tímhle se nemusíme bát jít na žádnou soutěž, protože wushu sekce SUS je v tomhle nejlepší. Da Wu se mi líbí, protože hodně pracuje s pasem a rozhýbává malé svalové skupiny. Nejoblíbenější u mě stejně ale je Yi Jing Jin, to je moje láska.

Po qigongu/základních pohybech cvičíme 24ku a 42ku (yang styl) a učitel vysvětluje všechno do detailu. Jenže jedno a to samé opakuje stále dokola. Musí – protože studenti si to buď nepamatují a nebo na minulém tréninku nebyli. V úterý mu už došla trpělivost a měl k nám proslov. Nevypadal rozlobeně ani nic podobného, jen nám kladl na srdce, že si máme dobře rozmyslet, jestli chceme cvičit a co od toho očekáváme, protože takhle plýtváme jeho časem i svým. Takhle bychom také mohli cvičit taiji celý život a cvičit stále špatně. Také řekl, že nás rozhodně nebude všechno učit. Když on byl student, většinu sestav se naučil sám z knih nebo od spolužáků. Dokud si nebudeme pamatovat sestavy, tak nemá smysl, aby nám něco vysvětloval. To mě přimělo k tomu, abych se rozhoupala a nejen cvičila tvrdě, ale i pilně studovala. 42ku ještě neumím, ale snažím si zapamatovat vše, co učitel říká, stejně tak správné provedení daných pohybů. A teď se tu sestavu učím od kamarádky (souslednost pohybů), dál potřebuji ty dva qigongy a na nějakou dobu mám zase vystaráno J. Po odprezentování mé budoucí diplomky se opět vrhnu na studium teorie.

Musím říct, že to opravdu funguje. Čím víc si o taiji a qigongu čtu, tím lépe se mi cvičí, rychleji chápu některé věci. Kolikrát ale učitel přijde s něčím, co prostě vstřebat nedokážu. Něco se mi povedlo trochu pochopit po necelém půl roce, něco je stále velká neznámá. I proto je taiji prostě na celý život a nikdy nezačne nudit. Studenti doktorského oboru teď často hledají cizince cvičící wushu, aby se jich zeptali na pár otázek. I tady se mi to osvědčilo, protože už nekoukám s otevřenou pusou, když se mě na něco zeptají, například: Jak ovlivňuje天人合一 (člověk a příroda jsou jedním) cvičení taiji? Tahle otázka je hodně těžká a stále mám problémy k tomu podat komplexnější a smysluplnou odpověď, ale nějaké ponětí o tom už mám, uff…

Když dorazí Varja na trénink, učím ji 56ku, protože ta se tady předtím cvičila nejčastěji, takže až se ji naučí, bude moct cvičit s každým tady a kdykoliv. Sama se teď učím yangovou 42, už mám půlku za sebou. YouYou (naše šampionka v sandě) mi řekla, že až se to doučím, tak to začnu učit jí. Když začala s taiji, její první sestava byla chen yi lu a asi tak první polovinu jsem jí naučila já. Potom už ji učil někdo z Číňanů. Pověděla mi, že ode mě to pochopila hodně rychle, kdežto potom to šlo dost pomalu. No, jestli se to učila od Pana Arogantního, tak je to dost pochopitelné a neznačí to nic o mých učitelských schopnostech, spíš to, že je to s ním občas těžké :-). On je skvělý na detaily a návaznost, ale ne na výuku nových pohybů – pokud učí kamarády, protože nemá trpělivost a je trochu nedbalý. Co se týče školních hodin nebo soukromých placených tréninků, to je už jiná, tam se snažit musí :-).

Trénink dělá mistra

Učitel se jednou zmínil o tom, že když on byl ještě studentem, každý den tu sestavu zacvičil cca 30x – 10x ráno, 10x odpoledne, 10x večer. Jeden spolužák se rozhodl, že to zkusí taky. Už dva měsíci pilně trénuje, zatím je na deseti opakováních denně a řekl mi, že je z toho úplně vyplivnutý, nechápe, jak to učitel mohl dávat tolikrát. Včera jsem ho pozorovala, když cvičil a je znát neskutečné zlepšení. Sice nikoliv v technice (na jejíž prohloubení se teď nezaměřuje), ale ve všem ostatním. Výdrž má obrovskou, postoje nízké a přechody mezi nimi krásně plynulé, nohy se mu netřesou, rovnováhu drží skvěle. Je radost se na něj dívat.

Zahraniční kancelář

V pondělí ráno jsem měla hned čtyři nepřijaté telefonáty z naší kanceláře. Po tréninku jsem jim tedy zavolala, zvedla to učitelka Li a hlásila mi, že ve středu se koná povinný školní výlet pro všechny, a zdůraznila, že je to povinné = 必须要去. Pověděla jsem jí, že se mi to teď zrovna nehodí, protože jsem dost zaneprázdněná (a tentokrát jsem nekecala). Na to mi odpověděla: 必须要去. Upozornila jsem, že už nejsem studentkou čínského jazyka, ale magisterského oboru, což je teď pro mě prioritní. Její odpověď? 必须要去, všichni studenti, ať bakaláři, magistři, doktorandi, všichni musí jít (ale já vím, že ne všichni jdou, spousta z nich o té akci ani neví :-P). Zeptala jsem se tedy, o čem to je. Že prý výlet po krásách Číny, a k tomu ještě zadarmo. No, kdo by nejel, že jo :-). Vysvětlila jsem, že sama se také snažím cestovat a můžu jí o tom napsat zprávu místo mé účasti :-). Po dalším必须要去 jsem již rezignovala, protože se mi ještě nestalo, že by učitelka Li chápala nebo dokonce poslouchala, co říkám. Ukončila jsem to tím, že se zeptám svého učitele (je v Americe a je mu to ukradené :-)) a uvidím, jestli mě pustí. V úterý jsem z kanceláře měla celkem 11 nepřijatých hovorů!!!

Jela bych moc ráda, protože mimo Šanghaj a zadarmo se teď jen tak nedostanu, ale pod dvěma podmínkami: 1) nikdo mě do toho nenutí jako cvičenou opici, 2) nemám zrovna jen týden sepsat celou zprávu k diplomce (cca 15 stránek v čínštině), kterou budu přednášet příští týden komisi.

Výlet byl ve středu, většina samozřejmě jela. Nám během prvního roku takové super výlety nenabízely, to byl jenom sborový zpěv, soutěž v taekwondo a podobné radosti :-). Spolubydlící také nejela, protože se ten den měla sejít se svým vedoucím kvůli diplomce. A ona na přírodu moc není… tedy pokud tam nejsou velké obchodní domy a restaurace :-), to mi řekla minule, když se jelo do Xi´anu. No, jestli příště pojedou do Guilinu, tak rozhodně jedu taky :-). Na celé koleji byl velký klid, internet frčel pěkně rychle celý den, FB šlapal bez problémů, prostě paráda, víc takových dní… :-D.

Namíchly mě ještě další dvě věci. Ani tak ne proto, že to nefunguje nebo že čekám nápravu, ale z principu.

1) Za internet platíme stejně vysoké poplatky jako celé dva roky, ale večer mi často jede jen na 1Mb/s, což někdy stačí jen na použití slovníku, ale často mi nefunguje ani QQ a spol. Pokud si chci s někým povídat přes kameru, musím do čínského kampusu ke spolužákům. Hodně zahraničních studentů je nespokojená, ale samozřejmě si o tom povídají jen mezi sebou. Většina si prostě najde vlastní způsob, jak to vyřešit – za vlastní peníze, plus dál pak platí kanceláři. Kdo měl štěstí a zachránil starý rooter, tak se prý těší z dobrého připojení. No, my tu přes léto bohužel nebyly. Zrovna včera jsem měla namířeno do kanceláře zeptat se strejdů, co s tím. Potkala jsem dvě Vietnamky, tak šly se mnou, že jsou také nespokojené. Odpověď mě samozřejmě nepřekvapila – nedá se nic dělat  = 没办法. Nic jiného jsem ani nečekala, jen nechápu, proč to dva roky šlapalo bez problémů a pak najednou po létě tragédie (když naopak slibovali závratnou rychlost). Pokud chceme rychlejší internet, museli bychom si připlatit. Číňané ho mají rychlejší, ale také platí víc. Jenže oni jsou na pokoji 4, cizinci po dvou. My za tuhle bídu platíme 25 RMB každá, oni za bezproblémový internet (v mezích čínských možností :-) ) 25 RMB každý. Zbystřila jsem a pak už nevytahovala rychlost a nespolehlivost, jen to, že předtím to šlo bez problémů – protože nechci platit víc. Na normální činnosti mi ta rychlost stačí a na náročnější „operace“ si musím přivstat, čekat o dost déle nebo prostě jít jinam, pokud to bude urgentní.

2) Další věc na sebe nenechala dlouho čekat. Večer jsem našla na venkovní nástěnce dlouhý seznam všech studentů: jméno, čínské jméno, země, číslo pasu a datum narození. Doma mi vždycky kladli na srdce, že číslo pasu je moje osobní věc a nemá se jen tak rozdávat na potkání. Spolubydlící se zveřejněním až takový problém nemá, víc ji štve, že tam není napsáno, k čemu to je a nikdo nám o tom nic neřekl. Američanka Debranna mi řekla, že v USA to mají stejné jako u nás a se smíchem mi řekla, že nechápe, proč naše informace vyvěšují všude možně. A že bychom měli protestovat, jo, už vidím, jak jdeme všichni spolu do kanclu. Aspoň jsem se ubezpečila, že nejsem paranoidní. Kdyby se to nestalo v den, kdy mi kancelář volala od rána do večera a učitelka Li mě zase rozčílila, tak bych se prostě jen šla zeptat, k čemu to je a proč to musí být na nástěnce. Takhle jsem napsala do kanceláře dva mejly, protože další den bylo úterý = nikdo v kanceláři. Aby věděli, co mám na srdci, a ve středu tam zajdu osobně. První o internetu, aby věděli, že jsem nespokojená (ulevilo se mi :-) ) a další o zveřejňování osobních informací bez našeho vědomí, apelovala jsem na pana Chu, aby respektoval zvyky mé země (chtěla jsem napsat zbytku civilizovaného světa… :-) ).

A budete se divit, hned ve čtvrtek ráno mi zase volali z kanceláře. Když jsem zjistila, že volají jenom mně, tak jsem tam raději zašla osobně. Už jsem byla připravená vysvětlil učitelce Li, že na nějaké výlety fakt nemám čas, a jestli je to opravdu povinné, tak ať tu zprávu o diplomce napíše za mě, to pak klidně pojedu, kam bude chtít :-). Ona ani Ting Ting tam ale nebyly, volal mi sám můj Hrdina, pan Chu. Internet mi vysvětlil podobně jako předtím strejdové, ale používal honosnější výrazy. Ubezpečil mě, že na tom je hodně škol podobně, a že se to snaží řešit, jenže je to záležitost čínského Telecomu, a to je vždycky nadlouho. Co se týče čísla pasu, několikrát mě ujišťoval, že to nebyl on. Mám mu věřit, že za to fakt nemůže :-D. Kdyby na mě celou dobu nekoukal, tak bych se fakt začala smát :-). Že on rozhodně rozumí evropským zvyklostem a také si myslí, že vyvěšování osobních informací takhle veřejně není dobře. Může za to Ting Ting a hned jak se vrátí, tak ji na to upozorní. Pověděla jsem mu, že nejsem až takový cimprlich, jde spíš o to, že by nám to měli říct dopředu a vysvětlil, za jakým účelem to tam bude viset. Trochu jsme si zaštěbetali, zdvořile jsem poděkovala a s úsměvem jsme se rozešli.

Co mi to přineslo?

Rozhovor s panem Já-za-nic-špatného-nemůžu za to stál, pobavilo mě to :-). Číňané vám umí dát pocit, že jste jedineční a strašně důležití, i když si myslí pravý opak :-). Rychlost internetu se samozřejmě jen tak nezmění, tak aspoň to číslo pasu, i když je to titěrný problém. Jde spíš o to, že se snažím nebýt takovou ovcí, jako jsem bývala, a snažím se projevit svůj názor, i když vím, že se nesetká s nadšením.

Nedávno jsem si povídala o naší kanceláři s Levim a vysmál se mi – prý jsme moc měkký. Když oni bydleli na koleji, chtěli po nich na podzim (kdy se kromě osvětlení a PC nepoužívá skoro nic) za elektřinu i 200 RMB, žádná účtenka, jen číslo načmárané na kusu papíru. Studenti se zbouřili, že nic platit nebudou a chtějí vidět účty. No a teď, když někdo náhodou platí 100 RMB, tak si fakt musí užívat jako král. V dobrých měsících za elektřinu neplatíme skoro nic a na všechno nám dávají stvrzenku. Takže přeci jen to k něčemu je…

P.S. Seznam studentů s čísly pasů z nástěnky už zmizel :-)

O Víkendu

Tak, wushu videa natočená – základní yangové kroky, první část yangové sestavy 42, tuishou, qinna a základní pohyby s kopím. Budu z toho muset udělat takovou malou nedělní tradici, protože moje paměť je hrozná. Když se mě zeptáte, co bylo před měsícem, tak prostě nevím. Doba před rokem, jako by nebyla. Kolikrát zapomenu udělat spoustu věcí, hodně lidí se už naučilo mi to prostě připomínat. Ne že bych to nechtěla udělat, jenom prostě zapomínám. Celý stůl mám teď polepený papírky s úkoly a celkem to funguje, splněné úkoly postupně odškrtávám. Se sestavami je to podobné, obdivuji lidi, kteří si i po šesti letech stále pamatují všechny sestavy. Mně stačí, abych ji týden necvičila a už tam mám bílá místa. Holt ještě cvičím málo, jak by asi řekl Mistr :-). I proto se raději snažím naučit správně jednotlivé pohyby, abych je pak v případě, že budu potřebovat sestavu, mohla poslepovat dohromady.

Když se mi nedaří nebo mám prostě špatnou náladu, naučila jsem se dívat na seriál. Díly se mi daří stahovat jen ráno, potom už je Internet zoufalý. Naštěstí jsou naší Číňané zruční piráti, takže jsem našla všechny díly svého seriálu a můžu na ně koukat online i při tom špatném připojení, které tu máme. YEEESSSS Kromě toho se ale objevila i jiná záchrana. Nějak jsem propadla studiu taiji. A jak jsem zmínila, že mám špatnou paměť, tak budu mít všechny ty knihy hned na několikrát, než si zapamatuji aspoň polovinu :-). Už mi i pomalu dochází čokoláda a nejbližší prodejna Hershey´s je na Lidovém náměstí, takže pak už mi fakt zbude jenom ta kniha, ve které si teď čtu každý den. Je to pro mě nový relax. Každému vyhovuje něco jiného, jsem ráda, že mám teď tohle a nezahálím tolik jako předtím. Jsem jen zvědavá, jak dlouho mi to vydrží :-). Trochu mě zradil offline slovník, který jsem měla na PC, nelíbil se AVGčku :-/. Jestli máte nějakého svého favorita, prosím hoďte mi sem nějaké tipy. Nejlépe aby byl „oboustranný“ a s hodně evropskými jazyky (aj, fj, ij, šj, nj, rj). Děkuji :-)

V neděli ráno jsem byla zase cvičit taiji s Jodym. Bylo trochu dusno, chvíli pršelo, pak svítilo slunce a oba dva jsme se při cvičení zapotili. Na závěr mi tedy řekl, že ještě musíme zavřít qi do dantianu, aby nám v těle zmateně nebloudilo :-). Tak jsme to udělali – jako poslední pohyby u qigongů (např. Yi Jin Jing). Také mi řekl, že psychologie je při cvičení jak taiji tak i jiných wushu stylů hodně užitečným nástrojem…

Stále mě zlobí koleno, štěstí, že levé. Mám podezření, že je to ze strečinku a podpořené yangovými kroky, které až teď dělám už trochu správně. Stříkám si ho Yunnan Baiyao medicínou, pravidelně leduji, dělám masáže a posiluji, tak snad se umoudří. Bolí při úplném propnutí, takže některé z kopů mě trochu straší, stejně tak některé z taiji pohybů, ale jinak je v pohodě, skoky také nevadí.

Jinak se bavím tím, že sepisuji další článek do Fighter´s magazínu a hlavně promýšlím návrh diplomky, který musím předložit do 22. října, prezentovat ji budu před komisí 27. října…

Ke komentáři

Takhle to dopadá, když někdo kouká na věci jen svým zastřeným zrakem, promítá do ostatních své vlastní postoje a podobně. Tak asi takhle:

1) Nepsala jsem, že jsem lepší než všichni Číňané, i když je pravda, že nejsem nejhorší, protože ne všichni cvičili odmalička a ne všichni teď cvičí každý den. Napsala jsem jen, že jsem při hodinách kolikrát pozornější než ostatní a není to můj vlastní výmysl, prohlásil to učitel Xie při nástupu. Cvičím stále špatně, tak si snažím aspoň všechno pamatovat, číst knihy a pomalu ty poznatky začleňovat do cvičení.

2) Věta o Varje: „Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni,“ mě nechválí, naopak snižuje celé mé snažení tady. Protože to, co jsem tady zvládla já za 2 roky, ona by zvládla za 3 měsíce. Jednak to znamená, že co si myslím já, že je tvrdý trénink, ještě nestačí. Dál, že těch 10 let v Čechách bylo bez pár věcí velké plýtvání a pak, že na wushu prostě nemám talent.

3) Ano, v kanclu udělali chybu, takže náš první ročník mohl mít jeden sport zdarma. Původně jsem sem nepřišla cvičit taiji, chtěla jsem pokračovat v tradičním, takže jsem začala u moderního týmu ve vedlejší tělocvičně s tím, že se tam snad něco naučím. Rychle jsem ale pochopila, že nic tradičního tam není a než bych se tam něco opravdu naučila, měla bych už bílé vlasy, takže jsem přestoupila na taiji, které mi doporučil Levi. Učitel mi pomohl první hodinu a pak si mě pár měsíců nevšímal. Všechno jsem se ale naučila, když mi to nešlo, pomohli spolužáci, první rok jsem nevynechala jediný trénink a chodila jsem i v sobotu, tak učitel asi pochopil, že to myslím vážně a je na mě hodný.

Učiteli Xie je jedno, co říká kancelář, u něm mohou cvičit všichni, kdo mají zájem. Takže tam je Levi, jeden kluk z Hongkongu, když přijede Florens, tak cvičí s námi zadarmo, občas se ukáže Robert, Varja chodí celkem pravidelně…

4) Z Čech jsme se už přeci dávno naučili, že ve wushu nevedou všechny cesty jen přímo, že to chce kolikrát hodně oklik, mít velkou trpělivost, obětovat hodně věcí i představ. Díky tomu, že jsem vydržela v taiji týmu, získala jsem hodně přátel, takže teď můžu cvičit, co chci a vždy najdu někoho, kdo je ochotný mi pomoct. Li Yang je výborný na modernu, je v každém větším školním vystoupení – občas spolu probíráme techniku skoků a podobně. Qiao Di umí hodně tradičních sestav… Mí spolužáci z wushu oboru mají také různá zaměření. Některé holky jsou dobré na zdravotní qigong, máme tam i pár sadistů… prostě každý má něco, takže takovouhle velkou oklikou jsem se dostala vlastně i k tomu tradičnímu, kvůli kterému jsem sem přijela.

5) S přítelem jsem se seznámila až po roce studia tady a nepomáhá mi zdaleka se vším. Co zvládnu si chodím vyřizovat do kanceláří sama. Navíc má teď dvě zaměstnání najednou. O pomoc se obracím na všechny možné strany, a je to vzájemné. Wang Songovi jsem pomáhala s mnoha vědeckými články, které měl za úkol zpracovat, ale nerozuměl jim, protože byly v angličtině. Strávila jsem hodiny nad tím, abych pochopila, o čem je řeč a potom jsem se mu to snažila čínsky vysvětlit, kolikrát jsem psala i shrnutí obsahu v čínštině. On mi teď pomůže s kosmetickými úpravami návrhu mé diplomky. Roma mě chtěl na dva rozhovory pro doktorandskou práci, příště mi zase pomůže on s jedním rozhovorem. V Číně je všechno o kontaktech, o konexích. Nejvděčnější ale jsem za to, že mám mezi Číňany i pár opravdových přátel, kterým je jedno, že něco anglicky neumím, učíme se to spolu a pomůžou mi kdykoliv s čímkoliv. Nebo prostě za mnou zajdou, když si chtějí pokecat – čínsky.

Cvičení v tomto týdnu

Pondělí

Od 7. hodiny ranní jsme cvičili venku s Robertem a Jodym. Pak jsem šla až večer na taiji, předtím se mi cvičit nějak nechtělo. Na taiji nás bylo přes dvacet, protože dorazili i lidé z jiných škol – připravují se u nás na soutěže v tuishou, teď budou asi dvě. Pak v prosinci bude ještě soutěž v sandě, kam půjdeme podpořit Jodyho, bude obhajovat loňský titul. Je i pár taiji soutěží, ale od nás na ně nikdo nejede, tak jsem je taky vypustila a šetřím penízky na příští rok :-). Na taiji jsme jeli základní pohyby (kopy, kombinace, taiji kroky a kombinace), potom párkrát yangovou 24 a poté jsme se rozdělili na holky a kluky. Kluci se připravovali na tuishou souěže a ostatní trénovali sestavy. Začala s námi cvičit i Ruska Varja. Představila jsem ji učiteli, vysvětlila, že předtím cvičila 16 let modernu a teď by chtěla začít s taiji. Učitel ji rád přijal, i proto, že v Moskvě učil tři měsíce a má z toho pobytu hodně zajímavých historek, které občas vytáhne :-). Co se týče cvičení, Varja se vůbec neztratí. Bylo z ní cítit, že co se týče moderny, je z ní unavená, ale pohyby se učí hodně rychle, navíc je hodně flexibilní. Kdyby cvičila tak tvrdě jako já tady, tak za 3-4 měsíce bude na mé úrovni, tedy asi by na tom byla i lépe, protože mám ztuhlé kyčle a kotníky. No, je to smutný, no…V Rusku ale dřela jako profík, tak není divu. Minimum 6x týdně a před soutěžemi ještě k tomu 2x denně. Jednoduše mi vysvětlila: „Když chceš být dobrá, tak musíš makat.“

Ten večer se mi necvičilo dobře, cítila jsem se ztuhlá a unavená. Ráno bylo super, cítila jsem pokrok, ale večer bylo všechno zase jinak. Po večeři jsme ještě s Ya Qiangem zkusili trochu qinny, kterou nás ten den učitel Xie učil.

Úterý

Dopoledne jsem měla trénink s Du Hui. Je na mě daleko hodnější než na začátku, je trpělivější a její styl vedení tréninku je lepší a lepší. Prostě si nemůžu stěžovat. Na začátku mi pomohla s protažením. A dává pozor na všechno – zahřátí, protažení, základy… Ale nebylo to moc platné, protože ten den byl podobný jako pondělní večer, tedy marnost nad marnost. Co jsem se vrátila, nedělala jsem větší posilování na nohy, jen základní verze pro různé svalové skupiny. Je to teď strašně znát, neměla jsem vůbec sílu. Na taiji to stačí, ale na modernu ne. Skoky jsem se protrápila, když Du Hui zjistila, že jsem dlouho neposilovala, tak jsme toho pak nechaly a začala mě učit kopí. Řekla mi, že jsem vysoká, a tak na mě bude kopí vypadat lépe než meč, ten ale samozřejmě budu cvičit dál. A musím říct, že se mi ten den s kopím cvičilo dobře. Je při tom jinak rozložená síla než u meče. Vysvětlila mi nejzákladnější pohyby, které jsem pak trénovala. Takže závěr nebyl tak špatný. Pomohla mi pak i s uvolněním svalů.

Na večerní taiji nedorazilo tolik lidí jako den předtím, takže trénink byl náročnější. Jeli jsme 56ku téměř bez pauzy 3x za sebou. Potom přišel učitel a rozebral s námi několik prvních pohybů do detailu. Každý den se teď věnujeme i aplikacím ve dvojicích. Vysvětluje nám tím, proč je ten a ten pohyb zrovna tak. A nechává nás sami hledat, jaké provedení je v dané situaci správné. Často bývám ve dvojici s YouYou (naše bývalá čínská i světová šampionka v sandě), protože ví, že mi nevadí, když to bolí a chci to víc opakovat. Když se mi ale něco snaží vysvětlit, prostě to od ní nechápu. Od Ya Qianga nebo od Lily to chytím hned.

Středa

Dopoledne jsem šla cvičit sama. Wushu tělocvična byla plná, tak jsem se přesunula do atletické haly. Mé oblíbené místo bylo také plné, tak jsem cvičila přímo v hlavní části u dveří. Pokud člověk opravdu chce cvičit, vždycky se najde nějaký způsob. Když cvičím sama, mám trochu delší prodlevy, ale udělala jsem všechno, co jsem měla v plánu, a cvičilo se mi už o poznání lépe než v úterý. Kolikrát se mi pár věcí povedlo, měla jsem fakt radost. Protáhla jsem se, udělala víc základních pohybů, skoky, první dvě části meče a pak jsem opakovala kopí z úterý. Na závěr větší strečink. Celkem 2,5 hodiny. Takže jsem pak před taiji měla jen 1,5 hodiny času.

Odpoledne jsem už byla celkem unavená, ale když jsem učila Varju, tak jsem to necítila a v pohodě mohla být nízko. Učitel mě občas opraví a je vidět, že má radost, že rozumím, co říká. Když odešel, ještě jsem si projela yi lu a pak posilovala nohy, protože mě začalo bolet koleno. Nemůžu ho narovnat. Tedy, můžu, ale bolí to. Na závěr jsem si zaběhala (10min) na uvolnění. Celé tělo mě bolí, tak teď jen čekám, kdy začne stávkovat a budu mu muset dopřát volno. Snad vydrží do neděle.

Vždy ten kdo přijde potom, to má lehčí. První cizinci tady to měli strašně těžké, protože Číňané nevěděli, co s nimi. Náš ročník (já, Aurora, Danny atd.) byl první jakoby opravdový. Předtím tady na škole nikdy neměli cizí studenty na wushu mgr. oboru. Když jsem přišla na taiji, byla jsem tam víceméně sama, protože Levi se ukázal jen občas, měl moc hodin (bakalářské studium). Teď co s námi cvičí Robert a Varja, tak se mě často chodí ptát, co učitel říkal, vysvětluji jim pohyby, čínská slovíčka atd. Takže když učitel mluví, je vidět, že se kolikrát ani nesnaží rozumět. Já poslouchala všechno, hledala ve slovníku, ptala se čínských spolužáků, snažila se pochopit význam z učitelových pohybů a obličeje… Prostě to studenti, kteří přišli teď, mají o dost jednodušší. Také mají více hodin čínštiny. Dnes jsem zrovna mluvila s učitelkou Hu. Řekla, že navýšili hodiny, protože studenti byli líní studovat pak sami :-D. Na druhou stranu nás předtím na tréninku nebylo tolik, což je vždy výhoda. Všechno má své pro a proti. Ať je to jakkoliv, jsem ráda, že jsem přišla předtím a ne teď. Ale jak jsem říkala, všechno je jenom o přístupu.

Čtvrtek

Ranní taiji mě tentokrát příliš nenakoplo, takže jsem to po snídani na chvíli ještě zalomila. Místo normálního tréninku moderny jsem šla večer o 1,5 h dřív. 20 minut jsem běžela rychlejším tempem, protáhla jsem se a opakovala pár základních technik s mečem. Zlomil se mi. Tentokrát mi ho Cai nevybral moc dobře, ostří mělo problém, takže mi nevydržel moc dlouho. Byla jsem z toho smutná, ale na druhou stranu teď už nemusím kupovat meč obyčejný (na nácviky házení) – nechám si na to tenhle zlomený a příští týden si pořídím nový, protože vyvážení je teď dost jiné. A také je jednodušší si teď zlomenou špičku někam zapíchnout… :-)

Na taiji jsme po základech a základních sestavách (yang 24, 42) měli trochu speciální trénink. Ve dvojicích jsme nacvičovali techniky tuishou tak, jak bychom je mohli učit starší lidi. Učitel se totiž snaží své studenty dobře vybavit do jejich budoucí kariéry učitele wushu. Dává tipy, jak rozložit cvičení třeba i do celého roku, aby bylo stále co dělat, jak cvičení zpestřit a podobně. Stáli jsme ve dvou řadách proti sobě a po každé sérii jsme se točili tak, abychom si to mohli vyzkoušet s co nejvíce lidmi, protože každý je na jiné úrovni, cvičí jinak, má odlišné tělo. Nejdříve jsme dělali jednotlivé techniky rukou. Když naše studenty budou bolet ruce, můžeme zařadit jen nohy – stehna, kolena, lýtka – slouží to jako hra ale i jako masáž kolen a svalů kolem nich, což je prostě super! Další byla chůze ve dvojici a kombinace naučených technik. Učitel nám samozřejmě ukázal, jak se dají ty pohyby užít v zápase, vždycky se ale rozesmál, že tohle na babičkách samozřejmě dělat nemůžeme, ale měli bychom vědět, k čemu je to dobré.

Pátek

Ráno jsem vynechala a spala jsem hodně dlouho. I tak jsem se ale cítila hodně unavená. Na začátku taiji jsem myslela, že usnu s nohou na žebřině. Když jsem začala kašlat, došlo mi, co to se mnou je. Aby mě takhle bolelo tělo není normální, jsem nemocná. Trochu mě to i potěšilo, protože je lepší lehká nemoc než aby mě tělo bolelo a já nevěděla proč. Tenhle školní rok jedeme na začátku každého taiji tréninku normálně základní pohyby (kopy, kombinace pubu, gongu, mabu atd.). Dnes jsem si vůbec nedokázala představit, že bych nějaké kopy dělala, protože jsem byla ospalá a dobře se protáhnout mi prostě nešlo. První řady byly hrozné, ale jak nás učitel opravoval a já se zahřála, najednou se mi jakoby rozsvítily oči a šlo to. A pak už se mi taiji cvičilo moc dobře. Po kombinacích děláme řady taiji kroků. Předtím jsme cvičili víc verzí a stylů, v poslední době většinou jen jeden dva pohyby. Učitel nás pak vždy zastaví a ukazuje užití, abychom to lépe pochopili a byli schopní to zacvičit opravdu správně. Po jeho ukázce to vždycky zkoušíme ve dvojicích a on nás opravuje nebo nám ukazuje další verze.

Dnes nám ukázal něco úžasného – jak umí pracovat se svaly, je to i trochu automasáž. Umí je zatínat a uvolňovat přesně tam, kde chce, rozvlnit jen určité svalové partie, zatímco ty ostatní jsou uvolněné. Když zatnul trapézy, bylo to jako byste se dotýkali kamene. Všichni jsme si na něj chodili sáhnout, no a všichni odcházeli s otevřenou pusou. Potom jsme si zkoušeli úchopy za svaly a kosti. Teď se to už určitě nepoužívá, ale když byl učitel v našem věku, tak se brali za tricepsy, svaly na předloktí, za lopatku nebo za klíční kost, prsty zarývali do různých bodů…prostě sranda :-).

Dnes nám do detailu opravoval yang 42 a peskoval studenty, že studují už takovou dobu, ale stále si nepamatují odlišnosti od 40ky a podobně. Zrovna včera jim při nástupu zase vytýkal, že neví, kdo je tady cizinec, protože já si pamatuju, co říká a co učí a oni kolikrát ne. No, je to pravda. Tady nejde o to, že bych cvičila lépe, ale dávám větší pozor na to, co říká, jak cvičí a snažím si to zapamatovat. Učitel říká, že právě všechny tyhle detaily odlišují normálního wushistu od toho dobrého. 42ku jsem se ještě neučila, ale snažím se zapamatovat jednotlivé pohyby s tím, že se je pak naučím už jen slepit dohromady. Začátek si pamatuji a Lily mi teď pomáhá se zbytkem.

Celou dobu si myslím, že mě limitují ztuhlé kotníky a kyčle. Je to samozřejmě pravda, ale dnes jsem cvičila daleko plynuleji a prostě jsem se cítila při cvičení daleko lépe. Jednak se mi to zlepšilo, protože se stále protahuji, ale hlavně, snažím se cvičit podle učitele a je to fakt strašně znát. Za jediný měsíc jsem pochopila strašně moc a posunula jsem se o další úroveň výš – co se týče yangu a wu武. Chen samozřejmě cvičím každý den, studuji a prostě jedu podle plánu učitele Xie.

O víkendu budu cvičit sama a natočím taiji videa, kdybych náhodou něco z toho, co učitel učil, zapomněla…

U zubaře

Z Rajčete už víte, že jsem byla u zubaře (http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Co_se_deje/). Já za jedním jela už minulý týden, protože se na netu psalo, že tam bude normálně, i když jsou prázdniny. V metru jsme strávili hodinu, abychom zjistili, že nemocnice sice funguje, ale ne ten lékař, takže jsme se po 10 minutách zase otočili a odešli. Protože začala škola a nemám chuť jezdit tak daleko, tak jsme se včera vydali do nemocnice Changhai, ta je největší v okolí a cca 5 minut od koleje. Jo, je výhodné, když je naproti sportovní univerzitě hned velká nemocnice…už jsem tam byla podruhé :-/. Ya Qiang byl v nemocnici ráno s jednou jeho učitelkou, tak rovnou vystál i pořadové číslo pro mě na odpoledne. Vyrazili jsme tam na 14. hodinu, protože to už by i mohla být řada na nás (byli jsme osmí). Doktor se vyděsil, když viděl, že jsem cizinka, a hned si mě vzal dovnitř, aby se podíval, co to mám za problém. On totiž řeší komplikované věci. Naštěstí plomba je hračka, takže nás přehrál na jiné pracoviště. Ya Qiang mu nakecal, že jsem VIP host univerzity, takže jsme nemuseli zase do fronty pro nové pořadové číslo. To bych se také mohla dostat na řadu už kolem 18. hodiny.

Ten doktor měl normální ordinaci. I když tedy… uprostřed bíle vymalované místnosti s bílou podlahou… vlastně se vším bílým, stálo velké bílo-zelené křeslo. Na zdi řada pěkných obrázků, v rohu menší odrbaný stůl, a to bylo všechno. To by šlo.

Jenže pak mě poslali na jiné místo – do „opravářské dílny“. Fakt tam na dveřích měli napsáno, že jde o „opravovací místnost“ :-). Větší nudle, kde byly za sebou lehátka oddělená úzkými stolečky, na kterých stál monitor PC. Lehátek tam bylo šest, možná více. Na každém někdo ležel s pusou dokořán a doktor se mu v ní hrabal různými nástroji, z pár míst byla slyšet vrtačka. Tolik krve jsem dlouho neviděla. Bylo to fakt hrozné vidět, jak má paní papírový ubrousek kolem krku plný krve. Všude postávalo hodně lidí. Někteří byli pacienti, kteří čekali, až přijdou na řadu, další byli sestřičky, studenti… Šla jsem si sednout na chodbu. Doktorka, která mě dostala na starost stále někam odbíhala a nikdy nezapomněla zmínit, že mám ještě počkat. No, co tady asi tak dělám… Čekala jsem dvě hodiny. Hodinu sama a na lehátko jsem šla také sama, protože přítel něco měl. Všichni tam měli roušky, takže jsem svou doktorku poznala vždy jen podle růžových kalhot. Doktoři nosí normálně černé kalhoty, polobotky a košili (pod pláštěm), ona ale měla normálně tepláky.

Poslala mě na RTG, kde se s tím vůbec nepárali, hned mi vyjeli fotku zubu (také ji mám na Rajčeti :-D), to se mi moc líbilo, u nás jsem to ještě neviděla. Pak jsem čekala, než se paní z lehátka, na které jsem čekala, vzchopí. Bylo jí hodně špatně. Položili mě a začalo se. Vyzkoušela, při čem všem mě to bolí a řekla mi, že to bude na několikrát. Jasně, kvůli jednomu stehu jsem byla v nemocnici 6x (1x zašít, 4x na vyčištění a převaz, 1x na vyndání). Jak jsem viděla všude tu krev a slyšela, že tam budu muset víckrát, neudělalo se mi dobře. Moc jsem vzpomínala na svého skvělého zubaře, pana Malíka, k němu jsem chodila moc ráda. No, ale musela jsem to vydržet. Opakovala jsem si, že je to jenom plomba, kdyby to byly moudráky, byl by to velký problém. Ty se mi naštěstí uklidnily. Až mě to prý při vrtání bude bolet, tak mám zvednout ruku. Tak jo. Zvednout jsem ji nestačila, automaticky jsem ucukla. A ona hned, že se nesmím hýbat. Tak znovu. No, fakt jsem se snažila, ale prostě to bolelo. Strašně se divila, že mě to bolí. Měla štěstí, že jsem měla v puse železo a odsávačku. Nějak jí nefungovalo stříkátko na vodu a vysvětlovala sestřičce, že se to musí každý den otírat, jinak to nebude stříkat. A zkoušela si to nade mnou, jestli to funguje, tak jsem měla vlhké celé tričko. Dostala jsem injekci do dásně a čekaly jsme, než mi zdřevění pusa. Mezi tím tam dorazil nějaký další cizinec, ale nemluvil čínsky. Sestřička si stěžovala mé doktorce a ta jí řekla, že má štěstí, že já čínsky umím, že se mnou není taková práce. Tak aspoň něco. Naučila jsem se tam i pár nových slovíček jako RTG snímek, plomba, vyplivnout si, sklopit hlavu, zkousnout… Musím ale říct, že jak jsem tam pak zůstala sama, dost jsem znejistěla.

Po injekci jsem už nic necítila. Řekla mi, ať si odplivnu. Tak jsem se nahnula nad tu mísu a vytřeštila oči, protože byla plná krve od té paní, co byla přede mnou. Navíc se mi blbě odplivovalo, jak jsem necítila půlku pusy. Naštěstí to netrvalo dlouho a nejlepší zpráva na konec: prý už tam nemusím, pokud to nebude bolet. Zajímavé bylo, že prý můžu jíst kdykoliv. Hlad jsem měla obrovský a bylo před tréninkem, tak jsem si šla pak hned něco dát, ale opatrně. Celý trénink jsem pusu necítila, povolilo to až po několika hodinách. Takže bylo i celkem jedno, co jím, protože jsem skoro necítila tu chuť :-D. Druhý den mě nic nebolelo kromě spodní čelisti, když ji otevřu – to je od té injekce… Když jsem si na tréninku dala pomerančový zub, něco jsem drobet cítila, ale snad to bude v pořádku.

Ya Qiang zná hodně fíglů, takže jsem nakonec platila jen 200 RMB a většinu z toho dostanu zpátky. Chudák Debranna za moudráky platila 1000 RMB, zpátky by měla dostat polovinu.

Tak mi držte palce, ať to nebolí a moudráky mi zůstanou v klidu…

Na co koukám

Austrálie

Viděla jsem to na 4x, vždy u jídla. Je to strašlivě dlouhý film. Když dohnali krávy do velké železné lodi, myslela jsem, že už bude konec. Ty jo, měli z toho udělat dva díly. I tři by z toho vyždímali. Jako třeba Spidermana. Nicol Kidmanová se mi strašně moc nelíbila a byla protivná. Naštěstí měla pár milých okamžiků. Jo a naprosto rozumím, proč nebyli nominovaní na Nejlepší filmový polibek roku :-). Mít před sebou tak krásného chlapa, jako je Hugh Jackman, tak… No, jsem ráda, že jsem to viděla, ale podruhé už to vidět nemusím.

Sběratelé kostí

V jednom díle, kde se mluvilo starobylém čínském rituálu, při kterém se pořádá svatba zemřelým, udělali Češi drobet botu (koukám na to s dabingem). „Tohle je [ji an].” “Co to je?” “To je čínský meč.” Aha… Neříkám, že všichni umí čínsky. Samozřejmě že je to 99% lidí jedno. Ale když už něco dělám, tak to udělám pořádně, ne?

Hungry Shark (hra do telefonu)

Prvně jsem Hladového žraloka hrála na Dannyho iPhonu a naprosto mě to dostalo. iPhonu navíc vydrží baterka déle než HTCčku, takže jsem tím někdy trávila i celé hodiny – a taky že jsem se stala rekordmankou :-). Máme někde i video, jak to prožívám :-). Teď jsem si stáhla první díl a je taky super – v Grónsku žeru tučňáky, u dna ty ryby s lampičkou, honí mě pilouni, žahají mě medúzy, jsou tam i ty nafukovací rybičky, u hladiny ptáci, plavci a tlusťoši na nafukovačkách…Zvuky jsou skvělé, hlášky taky. Když jsem vyčistila vody Grónska od delfínů, tak jsem dostala titul “Dophin friendly”, po tuňácích: “Tuna matata” :-). Tuhle hru prostě ŽERU!!! :-)

Miláček

Tyhle příběhy mám ráda, líbila se mi kniha od Stendhala Červený a černý, Miláčka od Maupassant jsem ještě nečetla. Tenhle film Robertovi sedl asi i díky těm dlouhým němým záběrům na jeho tvář, jak byl zvyklý z upírů :-).

Vraždy podle Jidáše

„Mluvit s vámi je jako čůrat proti větru…“ :-)

Sněhurka a lovec

Sice to disneyovský příběh o Sněhurce připomínalo jen trochu, ale líbilo se mi to moc. Královna byla skvělá, lovec byl chlapák, miluju jeho hlas… Možná se mi to tolik líbilo i proto, že jsme na to koukali u Debranny na jejím domácím kině, takže to byl hned jiný zážitek :-). No, určitě se na to zase někdy podívám, líbilo!

Prázdninový týden

Že jsme tady měli týdenní prázdniny už určitě všichni víte. Nebylo to jenom kvůli kulatému měsíci a měsíčním koláčkům. Šlo o to, že 1. října 1949 byla založena tahle krásná lidová republika, to se musí pořádně oslavit :-). Proto také všude ty vlajky. Na čínském obchodě státní vlajku potkáte jen zřídka, zato samoobsluhy, které vlastní někdo jiný než Číňané (hlavně Japonci), ty měly vlajky na výlohách přilepené dost často (Family Mart, 711…). Japonci tady měli dost nahnáno a spolubydlící se mě ptala, jak moc otevřené jsou zprávy u nás v Čechách. Thajce jejich vláda varovala, aby si dávali velký pozor a řešili, co by se dělo v případě války. Nejsem politický analytik, ale i mně je jasné, že válka nebude, už je to nějaká doba, co je tady zase kolem celé věci ticho po pěšině. Když se zeptám Číňanů, jaký je současný stav, tak většinou nevědí. No, kdo ví.. tady rozhodně nikdo… :-D

Jak jsem se měla, jste mohli vidět z fotek. Narozky jsem oslavila moc hezky – spoustou jídla a zážitků s přáteli a přítelem. Čím jsem se bavila kromě toho?

Každé ráno jsem chodila cvičit s Qiao Di a Robertem. Když náš Číňan odjel domů, cvičili jsme s Robertem a Annou sami. Teď se nám vrátil, takže ráno budeme zase cvičit taiji. Robert se učí yi lu, protože chce něco tradičního a těžkého :-) a já si ráno opakuji a piluji sestavy. Beru to trochu jako přípravu na odpolední cvičení, abych tam už pak mohla jen makat a ne promýšlet, jak který pohyb má být, co budu cvičit teď a co potom a podobně. Navíc mi Qiao Di hodně pomáhá. Naposledy mi opravoval techniku fa li a strašně se mi u toho smál… To má pak člověk hned sebevědomí to trénovat v tělocvičně plné lidí :-). Nedá se ale nic dělat, cítím, že nadešel čas :-). Ranní cvičení mě vždy neuvěřitelně nabije, takže vydržím vzhůru a aktivní celý den, takhle jsem se nikdy necítila – až do noci se nedostaví žádná únava. Odpoledne jsem tedy chodila ještě běhat do posilky, kde jsem se většinou ještě potkala s Jane, která se tam u strejdy učila, a také s Aurorou, která je tento týden nabroušená na celý svět. Občas jsem tam podrbala s Debrou a anou, zjistila jsem, že dokážu celkem obstojně mluvit i během běhu :-). Musím říct, že běh mě udržuje dost ve formě a drží mi ploché bříško (v rámci mých možností samozřejmě :-) ), takže se tomu budu dál nadšeně věnovat. Navíc jsem se zlepšila, už běhám o dost rychleji než předtím, příští týden začnu pracovat se sklonem pásu. Po běhu se vždy ještě cca 20 minut protahuji, občas s Regisem, tak jsem se naučila i nějaké nové techniky, které používají u jiu-jitsu. Naposledy tam vzadu u tyče trénovali Rusové (tedy Rus a dva Mongolové). Měli rozsvícené jen jedno světlo, ve zbytku haly bylo šero. Regis měl pravdu, fakt vypadají jako z KGB :-D. No a pak, u všeho vypadají strašně profesionálně. Aurora s mým ruským sousedem konzultovala náš přípravný plán na výbušnost a rychlost, schválil jí to, tak jsem na to zvědavá. To Rusové s těmito cviky přišli, Američané to pak okopírovali a vytvořili svou verzi. Máme začít 15. října, tak se snad Aurora do té doby dá psychicky zase do pořádku. I když je to 5 dní před naší prezentací diplomky, takže kdo ví.

To je další věc. O víkendu jsem se bavila vymýšlením témat diplomky. Jak bývám normálně pohotově pohotová a úděsně chytrá, co se týče tohohle, vůbec mi to nefungovalo :-). Trápila jsem se s tím dost dlouho, proto jsem také byla běhat hned tři dny po sobě. Přítel si dělal srandu, že kdybych běhala častěji, wushu by raketově vystřelilo dopředu. Při běhu mě totiž napadají ty nejlepší věci, hlavně co se týče wushu a tak. I tentokrát to šlo – napadly mě dobrá témata, alespoň v to doufám. Ale už jsem nebyla schopná to víc rozvést, takže jsem si pak nad papírem lámala hlavu dlouhé hodiny. Několikrát jsem se šla i projít na chodbu nebo se protáhnout na výklenek k oknu s čajem v ruce. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla celkem tři témata tak, jak jsem měla v plánu. Dvě se týkají moderního wushu a jedno taiji. Celkem to už je 7 návrhů diplomky. V mejlu jsem vedoucímu rovnou připomněla, že se nám blíží prezentace diplomky, a není tedy moc času (vše má být totiž v čínštině – zpráva, prezentace i doprovodná řeč cca 10 minut). Pevně věřím, že to teď už vyjde a něco mi schválí – samozřejmě s řadou připomínek :-). Nějak si to myslím. Mám podobný pocit, jako jsem měla po zkouškách na ZČU nebo když jsem se hlásila sem na SUS (a to tenkrát nikdo nevěděl, že je to tady dávačka :-) ). Ať už to bude jakékoliv z nabídnutých témat, bude to dost práce, v tom zápalu jsem nemyslela na to, že chci mít také čas pro sebe a tak :-/. Mé taiji téma mi prý vedoucí neodsouhlasí, protože to není jeho styl, takže pokud nebudu tvrdohlavá a nebudu si to chtít prosadit sama za sebe před komisí, tak se s tím pak obrátím na pana Guo a pokud mi to posvětí, také to vypracuji. Pokud by se to povedlo, byl by to pro mě odrazový můstek a povzbuzení pro projekt, který se chystám vypracovat. Hlavně nesmím být stále tak líná a stát se drobet drzou, protože jak mi vyšlo v poslední osmisměrce:

Setkaly se talent, píle a drzost. Talent tvrdil: „Beze mě není možné ničeho dosáhnout!“ Píle prohlašovala: „Omyl, teprve já jsem výsledný činitel, který přináší ovoce!“ Drzost mlčela a věděla své.

Kromě toho jsem byla také u zubaře (hodina metrem tam, hodina zpátky) a ještě několikrát tam pojedu, protože v Číně je to s doktory prostě na dlouho. Předtím jsem kvůli jednomu stehu musela chodit na kontroly a převaz každý týden (který jsem si pak na pokoji převázala pak ještě sama, protože to prostě nebylo dobře udělané :-D). Natáčela jsem video pro studenty žurnalistiky – hrála jsem badminton s jednou Číňankou, které to moc nešlo, ale byla sranda a moc mě to bavilo. Asi jsem si zabila kytku, která je prý asi sukulent, jak mi vysvětlila mamka po mejlu, takže jsem ji přelila. Ošetřila jsem ji, přesadila (na obal od zeminy jsem brejlila se slovníkem pěkně dlouho :-D) do krásného žlutého květináče i s miskou, tak doufám, že se umoudří, to by mě potěšilo, protože jsem si na ni už zvykla a mám ji ráda. Pořád teď na ni koukám, jestli zase nežloutne :-). Ale má nové listy, tak mi držte palce, je to důležité! Jen nevím, kam ji postavit, protože s větším květináčem se mi k oknu už nevejde a v pokoji je šero, protože spolubydlící obyčejně spíš až do 14:30!!! Zítra (pondělí) budu ještě s Američany zpovídaná od mého spolužáky pro jeho diplomku. Tak není zase až taková nuda…

Nejlepší volba

Teď to bude hodně lidem připadat zaujaté, ale myslím si, že pokud chce někdo opravdu proniknout do wushu, pokud se o tohle bojové umění opravdu zajímá, tak by měl studovat i taiji – a tím nemyslím jen cvičení taiji sestav. Taiji jako systém je obsaženo jak v celém wushu, tak v čínské kultuře. V minulosti se taiji quan říkalo dlouhá pěst (chang quan). A pokud někdo přijede na tuhle univerzitu za účelem studia wushu, není tady žádný lepší učitel, než pan Xie Ya Lei – z těch, kteří aktivně učí studenty každý den a je ochotný své vědomosti předávat (zadarmo). V trénincích je dohromady – qigong, taiji, tuishou, sanda, qinna. Takže každý kromě modernistů si přijde na své. Někteří cizinci si ještě žijí ve své pohádce za kungfu filmů, že na ně někde v horách čeká jejich kungfu dědeček, který je bude učit. Vzhledem k tomu, že tahle možnost je už hodně fantasy, tak učitel Xie Ya Lei je rozhodně volbou číslo jedna. Pro učitele Xie je stěžejní částí taiji jeho bojová složka. V jedné knize se píše: „Neměli bychom zapomínat, že radikál „quan“ ve slově „taiji quan“ znamená „pěst“.“ Pokud by někomu chyběla „spirituální“ a zdravotní část věci, tak je tady hodně učitelů (například Liu Jing :-D), kteří tyhle aspekty upřednostňují. Takže se to dá nakombinovat tak, jak to člověku sedí. Studovat wushu se tady rozhodně dá – a to hodně dobře. Jde jen o přístup.

Tím samozřejmě neříkám, že můj učitel je nejlepší na světě. Myslím tím, že na SUS a v naší situaci, je to rozhodně nejlepší volba. A je jedno, jestli cvičíte taiji, sandu nebo tradiční. V jeho hodinách je všechno. V horách nějací dědečkové určitě čekají, na Pekingské sportovce to bude zase o něco jiné, protože je tam hromada cizinců. To ale ne vždy je výhoda, protože čím více cizinců kolem vás, tím méně se vám podaří proniknout do čínské duše. Jenže nejsme ani v horách, ani v Pekingu :-).