K čemu ta roztomilost?

Když si odmyslíme oblečení, tak v čem je ta roztomilost? Slečny mluví tak, až jim cukr odkapává od rtíků a hlasem, že se člověk musí občas podívat ještě jednou, aby se ujistil, že jde opravdu o vysokoškolačku. U koho jde jen o pózu se pozná třeba na WC, kde na sebe holky občas pokřikují tak, že bych čekala, že z kabinky vyjde 40letá žena s cigaretou v ruce a odplivne si mi na nohu.

Číňané rádi na konce vět přidávají různá citoslovce, která vyjadřují desítky věcí, mimo jiné se tím jde i víc „zrostomilit“ :-).

Cizinci kolikrát chování čínských slečen mylně interpretují jako svolnost, divokost a jasné pozvání. U některých to tak samozřejmě je, ale hodně holek se chová jako malé děti – na vše strašně zvědavé, bezelstné, překotně brebentí, vydávají nejrůznější zvuky (hlavně ve vyšších oktávách), sladce se usmívají, pomrkávají, poskakují po ulici, přehrávají gesta, která viděly ve svých oblíbených seriálech a přišla jim strašně „cool“, při nesouhlasu do vás (kluků) začnou nešikovně bouchat křivými pěstičkami, až máte strach, že se jim zlomí zápěstí :-). U cizinky by to možná vyústilo v zachycení oněch pěstiček, pevné objetí a pokračování, které nemusím popisovat :-). Jenže u Číňanek jejich chování neslouží jako výzva, nabídka ani jako oznámení „jsem svolná“. Jsou „roztomilé“, ale většinou to v sobě nenese žádný sexuální podtext, a nedorozumění je na světě. Na taiji je Florens (Německo) často v obležení slečen. Pokud by to bylo v cizině, brali bychom jejich chování za jasný, i když nešikovný, flirt a svolení, že Florens může postoupit do další úrovně při navazování známosti. Sám ale ví, jak to je a jen tak pro srandu slečny dál přátelsky oťukává, než jim samotným dojde, že se asi na čínské poměry moc odvázaly a pak už slyšíme jen samé: 不好意思 (Jsem v rozpacích…) :-). Zeptám se ale Číňanů, co považují za „roztomilé“, ať to máme i z jejich strany.

Na slečny nejsem až takový odborník, přeci jen mě zajímají víc kluci O:-). Tady musím ale přiznat, že mě vždy překvapí, když slyším „roztomilý“, protože já to v těch klucích až na výjimky nevidím. Samozřejmě že jsem to už pár klukům řekla, protože to tak nějak vyplynulo ze situace, ale čínští kluci mi moc roztomilí nepřijdou. Víc to prozkoumám a zatím doufám v příspěvky ostatních zkušených i nezkušených Číňanologů :-).

Možná to má základ v minulosti, kdy se od dívky/ženy vyžadovalo jen věrné udržování příbytku a snaha udržovat manžela, toho pracanta a živitele, dobře naladěného.

A k čemu to je? Netuším. Číňané jsou hraví. Milují hry všeho druhu. „Škola hrou“ je tady velmi oblíbená, i proto že ostře kontrastuje s jejich urputným biflováním se. Na oslavách dokáží i dospělí hrát hry, které my hráli na ZŠ (nebo jejich obdoby). To, že vám Číňan do očí řekne, že jste přibrali, ještě neznamená, že je přímý. Naopak myslím, že Číňané jsou hodně nepřímí, koneckonců i čínština je taková. Třeba je to všechno součástí té jejich hry, bez které by se nudili :-). Seznamovací tanečky tady trvají velice dlouho. To není jako u nás, že po týdnu spolu ti dva už chodí :-). Člověk by si řekl: „Ty se mi líbíš, já se ti líbím, tak to nebudeme protahovat, ne?!“ Oni by ale ztratili zájem, možná by se cítili i trochu okradení :-).

Ona je roztomilá

V jednom filmu (americkém) se kamarádi ptali: „A proč s ní vlastně jsi?“ „Ona je roztomilá.“ A v tom okamžiku bylo všem, i divákům, jasné, že to zrovna není ten důvod, proč by muž zůstával se ženou. Do Číny od nás nelétáme přibližně 13 hodin jen tak pro nic za nic. Tady je to totiž zase jinak. Důležitým atributem čínské dívky (někdy i ženy) je roztomilost. Téměř všechny se snaží vypadat roztomile (culíčky, volánky, puntíčky, barvičky…). Snaží se chovat roztomile. Které se to nedaří, alespoň to obdivuje u ostatních. Nesnaží se o to jen pár rebelek, které touží být „jiné“. Rozdíl je ale i v pojetí roztomilosti. Co je v Číně roztomilé, nám většinou přijde až moc dětinské nebo afektované. Číňané již ke mně přiřadili mnoho hezkých přídavných jmen – jsem krásná, chytrá, sexy, elegantní, vyzařuji pozitivní energii a kdo ví co ještě. Ale nejsem roztomilá. Roztomilá se často zdám cizincům (což mě dost překvapuje), ale ne Číňanům. Musím se pochlubit, od vietnamské kamarádky jsem se dozvěděla, že mě na jednom vietnamském setkání probírali a rozhodli, že jsem tady nejkrásnější cizinkou. Sice jsme tady bílé cizinky teď už jen dvě, ale nandala jsem to bývalé ruské gymnastce, která má zadek o půlku menší než já, a to se počítá :-).

Tenhle kult tady jde až tak daleko, že roztomilí by měli být i kluci. Už nevím, o čem jsme se s trenérem bavili a on celou věc uzavřel tímto: „To bych pak ale už nebyl roztomilej.“ A tvářil se, že jde o strašně vážnou věc. To vede k zamyšlení o čínské mužnosti, ale o tom zase někdy jindy :-).

Poděkování

Horyna se ptal, jestli někdy vůbec reaguji na komentáře pod články tady na blogu. Na začátku jsem se k tomu již vyjadřovala – z nějakého důvodu mi tady tahle možnost nefunguje. Takže o tom tedy víte, ale stejně se mi zdá, že zpětná vazba je důležitá i pro vás.

Chtěla bych moc poděkovat za všechny komentáře, vzkazy, podněty, odkazy, online klábosení. Dělá mi to velkou radost. A dělá mi už radost i kritika, pokud je konstruktivní – jo, zapracovala jsem na sobě :-). Nechci totiž jen psát stohy vlastních blábolů, chci aby to bylo interaktivnější, aby nás to někam posunulo, donutilo se zamyslet – proto jsem ráda za zpětnou vazbu, kterou od vás dostávám, prosím pokračujte :-).

Podpory si hodně vážím i proto, že jak jsem řekla, dělám teď věci, kterým jsem se předtím nevěnovala, které mě unavují, které mě bolí, které mě znejišťují. Jsem tady stále jako na prázdninách, ale i tak mám věcí až nad hlavu.

Moc tedy všem děkuji a začátkem července se uvidíme, protože KÁŤA JEDE NA PRÁZDNINY DOMŮŮŮŮŮ :-). Není to jako Sedm let v Tibetu, ale i ty dva roky stačí :-).

Wushu není složité, wushu je těžké

Při cvičení jsem s v poslední době dostala do slepé uličky, ze které jsem netušila jak ven. Svádělo mě to si tam prostě sednout a nic nedělat, protože „to stejně nemá cenu“. Můžu si říkat stokrát, že nejsem sportovně nadaná, že pořádně cvičím vlastně až tady. Že jsem sem přijela s hromadou ne úplně správných návyků, které jsem musela odstranit. Že cvičím krátkou dobu… ale všechno to jsou z jednoho pohledu více méně jen výmluvy a berličky, aby z toho všeho člověk nebyl až tak nešťastný. Pravdou bohužel je, že kdyby tady ale někdo jiný cvičil takhle jako já, tak už by po koberci jel jako fretka. Stále zaznamenávám pokroky, ale pak se podívám na video a když to všechno vidím, tak mi stávají i vlasy na hlavě (a že je mám už celkem dlouhé). Někdy je možná lepší žít v nevědomosti, cvičit tak jak cvičím a myslet si, že jsem skvělá. Jenže když všechno zanalyzuji, a je jedno jestli jde o modernu nebo taiji, tak mi z toho vychází jeden jediný závěr – vím jak na to, ale nedokážu to tak udělat. Na taiji mi učitel vysvětloval, jak pracovat se silou při úderu, mohla jsem si to zblízka prohlídnout hned na několika lidech – rozumím a chápu. Tím to ale končí. Při moderně vím, co mi chybí, co by ten a ten pohyb potřeboval. Ale tím to končí. V tomhle je jeden z paradoxů – jsem strašná lajdačka (jak ráda říká mamka :-) ), ale na druhou stranu, když něco dělám, tak to chci udělat pořádně. A pokud z nějakého důvodu nemohu, tak mě to trápí. Proto je u mě většinou všechno na doživotí. Neměla jsem žádné krátké vztahy – kdyby bylo na mě, tak bych v tom prvním opravdovém zůstala a brzy asi i založila rodinu a byla spokojená :-). Na flétnu jsem hrála přes 14 let. Wushu… Když teď vidím, jak se snažím, ale výsledky téměř nulové, někdy mě to velice rmoutí. Minulý týden jsem byla opravdu pilná – jak v učení, tak v tréninku. Ale kolikrát když už jsem byla unavená, sedla jsem si na koberec, zbraň položila vedle a bylo mi do pláče. Měla jsem sto chutí si to všechno ulehčit a orientovat se spíš na učení se a užívání si. Když jsem tady začínala, občas jsem to nezvládla a raději se šla místo cvičení slunit do zahrady, učit se, najíst se… Teď, pokud to na mě přijde, už mi stačí pár minut a jsem připravená zase makat. Tento týden jsem sice cvičila hodně, ale netěšilo mě to tolik jako předtím – jak by mohlo, když vím, že každý pohyb dělám špatně? I rekreačního hráče volejbalu by nepotěšilo, kdyby při každé přihrávce míč minul :-).

Pocity se mi tedy dařilo potlačit, dnes na tréninku s trenérem se ale uvolnily po tom, co mi už po několikáté poradil: „Tak to tak prostě nedělej, ne…“ Všechno to ze mě vystřelilo jako z kulometu. Pozorně si mě vyslechl a pak to s úsměvem uzavřel: „Chce to víc trpělivosti.“ To byla poslední kapka. Zachřestila jsem s kopím, položila ho na zem (zbraně (nebo třeba i tenisové rakety :-D) se neodhazují, nic vám neudělaly a také nejsou nejlevnější :-) a rozkřičela se o tom, že to není jen o trpělivosti, kterou mám (očividně :-) ) a jak mě má cvičení těšit, když to všechno dělám špatně?! Samozřejmě že cesta je cíl, jak tady ráda hlásám, ale ještě jsem to nezařadila mezi své postoje na 100 %. To se pozná i podle toho, že o tom hodně píšu. Ve fázi, kdy se to stane mou součástí, nebudu mít potřebu se o tom tolik rozepisovat. V této chvíli je to věc, na kterou jsem přišla, která mě naprosto nadchla, snažím se o ni, ale ne vždy se daří. S Caiem zůstávám i přes několik nepříjemností nejen proto, že je to profesionál, ale hlavně psycholog a má mě přečtenou. Vyzdvihl pokroky, které jsem udělala. Mimo jiné mi připomenul točení s mečem, při kterém už mám taky ten parádní zvuk :-). Jenže to jenom v případě, že stojím na místě, za běhu zase nic. Na to mi odpověděl: „Vzpomínáš na začátku, jak jsi se s tím několik měsíců trápila a nešlo to ani bez kroků?“ A tohle mou bezradnost zlomilo. Vybavila jsem si ty hodiny, kdy jsem stála před zrcadlem a vztekala se nad tak jednoduchým pohybem, který mi stále nešel. A teď najednou… kdykoliv a kdekoliv, hele :-P. Ale teda ještě ne za běhu :-D. Pak když jsem cvičila sestavu s kopím, rozebral každý pohyb, který mi nešel. Trpělivě mi všechno vysvětlil, ukázal, vedl mé pohyby. A dokázal mi, že jsem schopná to zacvičit správně. Koukala jsem jako blázen. A to mě svádí zpět k tomu vnímat a užívat si cestu samotnou, nestarat se o cíl potom, co si ho vytyčím. Potřebuji na všechno prostě daleko víc času a námahy než ostatní. A ani potom nebudu tak dobrá jako oni, ale to nevadí.

Ještě mě napadá, že trenéři, kteří učí něco, co sami vůbec neumění a jejich svěřenci mají dobré výsledky, jsou fakt obdivuhodní, musí mít úžasný mozek. Jsou to podle mě ale spíše výjimky, člověk si to musí všechno osahat. Neříkám, že je nutné zvládat každý pohyb, ale základy určitě. Stejné je to i s rozhodčími. A ne všichni z těch českých se wushu alespoň někdy zlehka dotkli. Vydatné školení může pomoci, ale tuhle absenci zkušeností jen tak nezacelí.

Říkám, že wushu není složité. Wushu je těžké. A to je rozdíl. Principy jsou všude podobné, ať už cvičíte sandu, taiji, modernu… Pak už jde o tu vynaloženou dřinu a přístup.

Jak jsem na tom se zdravím?

Lépe než předtím, ale stále ne nejlépe. Koncem zimy mě trápilo vypadávání vlasů, které se teď upravilo. Bohužel mám problémy s nehty. Některé jsem si zlomila o kopí (jo, tak šikovná jsem :-) ), ale u ostatních se mi láme ta horní vrstva. Bolest ze zad sestoupila níže, projevuje se zatuhlostí. Na tréninku stačí, aby mi trenér chvíli něco vysvětloval, trochu vychladnu a už musím záda opět rozhýbat. A batoh mám neustále plný oblečení, jak to během dne často střídám. Občas zlobí pravé zápěstí, tomu se člověk při cvičení se zbraní téměř nevyhne, u mě stačí zatejpovat a jede se dál. Levý kotník o sobě občas dá vědět, naštěstí drží. Při protahování mě nohy bolí jako čert, ale určitý pokrok už je znát. Když je dobrá konstelace hvězd, tak už skoro úplně dosednu levý provaz a tím myslím, že mám na zemi i celé pravé stehno. U provazu totiž často není problém přední noha, ale zatuhlá oblast kyčlí (lékaři mě určitě pochválí za moje názvy :-)). Pravý provaz mám o dost níž, v rozštěpu jsem na tom stále podobně, ale bez toho utrpení, co bývalo. Abych se ale nenudila, od pátku mám něco s pravou nohou, právě kyčel nebo kolem ní :-). A ne proto, že je moderní wushu zdraví škodlivé. Zdravé samozřejmě není, ale škodlivé až v případě, že se to přehání a nebo dělá špatně, což je můj případ. Skákala jsem bailian do mabu – ve středu víc jak hodinu, v pátek také a jak to nemám ještě tolik zažité, s únavou těla a zhoršené koncentraci se technika trochu změnila a výsledek – už třetí den to cítím, i když ležím. Při zvedání se a sedání si je to nepříjemné a dát si teď třeba pravou nohu přes levou s vytočeným kolenem ven teď prostě bez bolesti nedám. Navíc se mi trochu změnila technika (u začátečníků je technika jako z plastelíny – lehce se změní), takže musím zase opravovat nové chyby. A i když si myslím že ne, tělo automaticky reaguje na fakt, že není úplně v pořádku – při skoku se tedy snaží ulevit bolavé části = změna techniky, namůže se zase jiná část... :-D Co z toho mimo jiné plyne? Že víc makat na těchto věcech by se mělo pod dohledem. Nejlépe trenéra, když to nejde, tak alespoň někoho, kdo tomu trochu rozumí. Můžete být sami sobě dobrými trenéry, ale únava a přemotivování udělají své i s vámi.

Zmínila jsem, že kotník zatím drží. A proč drží? To je potřeba zmínit. Protože ho posiluji a protahuji. Danny se mi hodně divil, že mi v ČR i na výron dávali sádru. Znamená to tedy přibližně měsíc sádra, pak několik týdnů na rozpohybování… Hned jak to jen trochu jde, chce to začít s opatrným posilováním a protahováním. Pokud se z toho chcete dostat brzy a netoužíte se znovu zranit. Aurora měla stejné zranění kolene jako můj trenér. Ten mi i ráno bez zahřátí a protažení může ukázat krásný bailian do mabu. Aurora se stále trápí s posilováním a neskáče jí to. Když si odmyslíme jejich cvičební minulost, rozdíl je také v tomhle: Když se jí to stalo, měla strach s nohou hýbat, dlouho nic nedělala a stehy jí pak vytáhl trenér na tréninku s tím, že po takové době je tam mít určitě nepotřebuje. Cai ale hned co to šlo začal opatrně procvičovat operovanou nohu, postupně přidával posilování, jezdil na rotopedu a dělal to tak každý den. Právě kvůli téhle zkušenosti mi Aurora po mém zranění kotníku skoro každý den důrazně kladla na srdce, že to musím posilovat. A posilovat se dá různě. Baví mě třeba cvičení na tom půlbalonu. Když jsem tady začala cvičit modernu, Aurora byla s kolenem zrovna v téhle fázi, takže jsem viděla ty různé cviky, které musela dělat. Vypadalo to jednoduše, zábavně, ale každý den při cvičení plakala. Ani ne tolik z námahy ale z bolesti. Jedna věc je cvičit opatrně, druhá je to šmrdlat – to ovoce moc nepřinese. Ale opět – pod dohledem odborníka, který ví, co dělá. V tomhle je důležitá i práce cvičence. Trenér/fyzioterapeut vám může naordinovat, co máte dělat, ale bez zpětné vazby to nemusí fungovat. Takže se Aurora s trenérem scházela ještě před cvičením, aby spolu probrali, jaký efekt včerejší cvičení přineslo – kde to bolí, kde to nebolí, jak to bolí… Až doteď jsem netušila, jak je těžké popsat danou bolest. Ale je důležité to přesně zhodnotit, aby se vědělo, jak pokračovat. Říct: „Bolí mě to tady a tady,“ v tomhle případě prostě nestačí. V tomhle všem jsem zatím začátečník, ale i tak mi to pomáhá v tom, že se lépe hledají chyby v technice a lépe se plánuje další trénink. Ukázalo se, že mě záda nepřestávají bolet (kromě těch zranění) hlavně proto, že špatně chápu základní techniku (která je stejná jak u kopí tak u meče, takže jsem ji cvičila skoro každý den). Teď se snažím při cvičení zapojovat správné svalové partie a je to lepší. Stejné to bylo i u bailianu, tam mě bolí pravá kyčel, protože kopu špatně. Mám teď zřetelnější pravé rameno. A co to znamená? Že ty pohyby cvičím špatně – používám rameno a ne pas a ostatní věci, které bych měla. Na druhou stranu na nohách se mi zvětšil právě ten sval, který potřebuji (ne že bych potřebovala jenom jeden a ostatní měly volno :-)), tak aspoň něco dělám správně :-).

Káťa dělá chytrou - část II. :-)

II.

Jiné to bylo ve škole, kde jsem občas měla tu nepohyblivou kuličku na talíři. Na druhou stranu jsme na prvním stupni ZŠ ještě nebyli tak „zkažení“, víc jsme drželi při sobě. Šlo spíš o to, že jsem byla nespokojená, když jsem se sama srovnávala s ostatními. Místo tloušťky si spíš zasedli na moje odstáté uši (na které mě v Číně nikdo neupozornil, tady je to symbolem štěstí, podívejte se na sošky Buddhy :-P). Tady mi pomohla ale jiná všestrannost. Byla jsem chytrá, ve škole mi to šlo, samé jedničky. Ale nikdy mě neoznačili za šprta, protože jsem byla kamarádská. To nás všechny překvapilo pak také na střední, na Obchodní akademii, kam s námi chodila Sara, která za celé čtyři roky dostala možná jen jednu dvojku z nějakého menšího testu. Ale všichni jsme ji měli moc rádi, protože to byla prostě fajn holka. Takže nejen sportovní všestrannost, ale všestranná osobnost. Když pak dítě povyroste, samo si může vybrat, co ho nejvíc baví, co si myslí, že mu víc jde, co by chtělo dělat. Má z čeho vybírat, protože má základy. A nemusí se bát, že nezačalo tak brzy jako ostatní.

Káťa dělá chytrou - část I. :-)

V poslední době jsem přečetla několik článků o tom, jak přemíra sportu dětem škodí, jak je i školní tělocvik zaměřený spíše na výkon než na pěstování lásky ke sportu.K tomu mám i svoje zkušenosti, tak bych ráda řekla:

I.

Všestrannost je strašně důležitá. Jednostranné zaměření tělu příliš neprospívá a člověk si při tom také neužije až tak tolik. Myslím, že je strašně důležité vést už maličké děti k všestrannosti. Kolektivní sporty, tanec atd. jsou podle mě lepší než zapsat mrňouse rovnou do tenisové školy, kam bude chodit 3 – 4x týdně a hotovo. Samozřejmě že i na tenisových trénincích nedrží v ruce raketu 2 hodiny v kuse, ale ne všichni trenéři se snaží rozvíjet i takové dovednosti, které pro tenis nejsou nejdůležitější. Tenis jsem vybrala ale jako příklad, sama ho skoro neumím, ale strašně se mi líbí a v příštím životě v něm budu určitě strašně dobrá :-). Viděla jsem to na trénincích v ČR, ale je to znát i tady. Pokud se lidé odmala věnovali sportu (běhali, skákali, házeli míčem…), tak i když začnou s wushu později, tak to není až taková nevýhoda. Pro zarytého fotbalistu u nás byl strečink doslova mučením a tak ztuhlého člověka jsem do té doby neviděla. – tedy, to jsem si myslela, dokud jsem tady nepotkala Dannyho (posilovna, americký fotbal a wrestling) :-D. Na druhou stranu náš fotbalista běhal nejrychleji, úžasně střídal nohy a vydržel makat i ve chvílích, kdy další odpadávali. Další slečna, éterická tanečnice, byla skvěle protažená a uvolněná, ale nebyla schopná provést úder tak, aby se to úderu aspoň trochu podobalo a o rychlosti se mluvit také nedá. Všestranní lidé v tomhle mají prostě výhodu. Všestranně se může člověk rozvíjet i v tenisové škole. Wushu je úžasně všestranná věc, všichni víme, že wushisti si rychle osvojují velké množství sportů (jsou rychlí, mají vytrvalost, koordinace, výbušnost, zaměření se na detail atd.) ale wushu se také může proměnit v zoufale monotónní záležitost. Vše to záleží na trenérovi. Když si odmyslíme dobrý kolektiv (což z velké části také závisí na osobnosti trenéra), tak cvičení musí člověka bavit. A to nebude, když se jede pokaždé to samé. Ano, „kungfu“ je o tisíci opakování jednoho pohybu, ale i to se dá udělat zábavněji. Zvlášť my, cizinci, to takhle potřebujeme. A o dětech už nemluvě. Když se k nim ještě vrátím, v tom věku je právě nejlepší všestranně rozvíjet koordinaci, stabilitu atd. Za pár let se jim to vrátí v tom, že jim ostatní věci půjdou rychleji, lépe. Je dobré se jít podívat na první tréninky vybraného sportu, abyste měli představu, co od toho můžete očekávat a co to vašemu dítěti asi tak může dát. Udělat si obrázek o trenérovi je velice důležité. Ne každý, kdo to vystudoval nebo se pyšní stohem osvědčení trenérství opravdu rozumí. I když z dítěte nechcete mít druhou Navrátilovou, je to důležité, protože i tohle výrazně formuje osobnost človíčka. Pokud byste malého jedlíka zapsali na volejbal, kde se orientují zejména na soutěžní výkony, mohlo by to pro něj být velice stresující. A pokud trenér přihodí „vtipnou“ kritiku, kterou mu navíc pak budou na každém tréninku připomínat i ostatní, nejen že ke sportu získá odpor, ale může si vytvořit blok, který ho bude provázet i v normálním životě. Myslím, že zacílení tréninků by mělo být od začátku jasné, aby si každý mohl vybrat, co mu vyhovuje – soutěže (tvrdá dřina), zábava (nejde o to být nejrychlejší, ale o to si to užít a něco si z toho odnést do života). Hodina tělocviku na prvním stupni ZŠ by podle mě měla děti seznámit s různými druhy sportů, naučit je základy, aby měli představu, o čem to je. Naučit je vnímat svoje tělo. Naučit je hýbat se. A ne o tom, že pokud někdo nevyšplhá po provazu až nahoru, tak si odnese čtyřku a výsměch ostatních. Jeden učitel psal, že při tělocviku známkuje spíše než výkon snahu a píli. Pak se ale stává, že i dítě, které nepřeskočí kozu, neumí kotrmelec, má na vysvědčení jedničku, což také není dobře. Proto by zde možná stálo za uvážení slovní hodnocení ve formě pozitivní kritiky – pochválit dítě za to co mu jde a motivovat ho být ještě lepším, vytyčit body, ve kterých až tak dobré není a povzbudit ho. Samozřejmě pokud z dítěte chcete vychovat šampiona, je to o něčem jiném a o tom zase někdy příště. Na druhou stranu, moje čínská kamarádka YouYou netrénovala sandu od 4 let věku. Nějakou dobu se věnovala taekwondu a až pak přešla na sandu. A stala se ve své váhové kategorii šampiónkou Číny.

Moje rodiče mě nikdy do ničeho nenutili – dělala jsem, co mě bavilo, co mě nebavilo, jsem nedělala. Když se mi někam nechtělo, tak jsem nešla. A to si myslím není dobře. Na jedné straně jsou rodiče, kteří vozí děti z kroužku na kroužek od pondělí do pátku a nutí ratolesti dřít, i když je to nebaví a nechtějí. A na druhé straně jsou ti velice liberální rodiče :-). Je pak hodně těžké u něčeho vydržet delší dobu, je těžké vybudovat si pevnou vůli – když vím, že když mi to nejde, nechce se mi, tak tam nemusím. Ještě teď s tím bojuji a je to i jeden z důvodů, proč tak ráda odkládám problémy na neurčito. Malým dětem by se podle mě měly vštípit určité návyky a mezi nimi i smysl pro povinnost, zodpovědnost. Zužitkují to i v jiných oblastech života. A abychom jim nevzali dětství tím, že bychom se jim snažili do mozku implantovat tohle „dospělé myšlení“, tak jim dáme během ostatních dní prostor k tomu, aby si mohli pořádně venku zařádit s kamarády, podnikat výpravy do křoví v sousedství, lenošit atd.

Moje rodiče se mi na druhou stranu snažili vštípit zdravé sebevědomí. Sice se jim to nepodařilo, ale snažili se :-). Když jsem přišla domů s tím, že se příště na tělocviku bude známkovat kotrmelec, který mi nejde, hodili jsme v pokoji na zem peřinu a oba dva mi to ukazovali. Táta předtím hrál závodně házenou ale mamka ne a stejně všechno skvěle zvládá, to je prostě neuvěřitelné :-D. Ještě teď je stále celkem dost pružná, kotrmelce jí problém nedělaly, když se pak známkovalo skákání přes švihadlo, tak se s tátou předháněli, komu to jde lépe. Když bylo potřeba, pomohl zase brácha :-). A tohle je strašně důležité – měli zájem o to, co dělám a jak mi to jde. Snažili se se mnou řešit problémy, i když je z toho pak týden bolela záda :-) a dali mi pocit, že nic není tak horké, jaké se to uvaří, všechno se dá nějak zvládnout – a to mi připomínají stále. Často si ze mě moje vlastní rodina dělala legraci, že jsem nepohyblivá kulička, což mě štvalo, ale věděla jsem, že mě mají rádi a vždycky je na ně spoleh, tak mě to nepoznamenalo :-).

Svoboda je možnost výběru

Když jsem se před chvíli ve stoje obouvala, zase jsem si vzpomněla na svou trenérku. Ve středu se mi totiž strašně divila, že po týdnu intenzivnějšího protahování jsem ztuhlejší. Řekla mi: „Když se tady naše děti protahují, jsou den ode dne měkčí, níž a níž… To se asi protahuješ špatně.“ Vysvětlovat něco o tom, že se neprotahuji odmalička, nemělo smysl. Ono jí snad časem dojde, že ne každý je pružný jako guma a jeden týden to nezmění. Naštěstí pro to má pochopení druhý trenér a s protahováním mi pomáhá.

Dnes jsem si dopsala „manuál“ na skoky a u bailian a XFJ jsem našla cca 13 věcí, na které se musí dávat pozor. A to u netalentovaného začátečníka je dost hodně. Všemu rozumím, když se zadaří, tak to skočím správně. Ale většinou nikdy všechno dohromady :-). Techniku teď máme, co mě omezuje je tělo – rychlost a síla. Ze všech stran neustále slyším: „To musíš cvičit tohle a tohle. A každý den, bez toho to prostě nejde.“ To bych v tělocvičně fakt už ale musela být od rána do večera. Což už vlastně skoro jsem. Snažím se tedy poctivě cvičit, na co stačím. Počasí na tělo působí celkem dobře, sice mě hodně věcí bolí, ale žádné velké zranění, navíc se mi daří nebýt během cvičení taková lenivá. Lenost na mě doléhá, když vidím, jak zase katastrofálně cvičím, ale kdybych necvičila, tak se nic nezlepší, tak v tom pokračuji. Některé pokroky tu jsou, ale je to nadlouho.

Když se cvičení podpoří ještě teoretickým studiem, tak je to vlastně takové intenzivní studium. Zkouším na sobě různé teorie, které jsem načetla, které mi byly předány. Sleduji, jak na to moje tělo reaguje. U taiji má každý pohyb svou vlastní historii a smysl a líp to do sebe všechno zapadá, když člověk kromě neustálého vysedávání v knihovně daný pohyb cvičí. Jak už jsem zmiňovala na FB, nadchl mě qi gong Yi Jin Jing, který teď cvičím už týden každý den a na záda je to paráda. A nejen na to. Dokáže mě to hezky zklidnit a uvolnit. Jo, a vidím šeříkově fialovou auru ;-). Ono skutečné studium wushu není jen o samotném tréninku, o tom, jestli člověk dopadne 720° do mabu, jestli pak v mabu vydrží 30 minut jako ti velcí mistři (před nimi vážně klobouk dolů). Jak jsem psala u minulého článku o čínštině, že se to musí studovat jako celek, platí to i u wushu. No, „musí“. Záleží, proč se wushu věnujete. Je to koníček, je to zábavnější aerobik, je to sešlost s přáteli, při které si člověk ještě i protáhne tělo, je to prostředek, jak dokázat, že jsem v něčem lepší než ten druhý… Wushu může být i životním stylem, předmětem hlubokého, intenzivního a celoživotního studia. A co je super, wushu všechno to nabízí, takže si všichni můžeme vybrat dle libosti. Skrz wushu jsem lépe poznala sama sebe a daří se mi ze sebe dělat lepšího člověka, poznala jsem lépe i čínskou kulturu a to, čemu říkám „číňanství“, zlepšila se mi čínština, naučila jsem se hodně o čínské i naší filosofii, zvycích a náhledu na svět. A jak je to možné? Protože wushu to všechno obsahuje, člověk to jen musí chtít vidět. Ani náhodou netvrdím, že wushu je nejlepší životní cestou, jen že jsem si ji vybrala a baví mě. Určitě existují méně náročné, méně bolavé, méně „nesmyslné“ cesty, více pohodové, více radostné cesty. A to je svoboda – možnost výběru.

Studium na SUS

Hodina biochemie byla velice dlouhá a o to delší je následovné večerní studium doma na koleji. Učitelka vyprávěla zajímavě a hlavně tak, že se to dá aplikovat na trénink. Mimo jiné nám kladla na srdce, že předtím než se budeme snažit něco sníst, se máme zeptat sami sebe (popřípadě těch tabulek na obalu :-)) k čemu je nám to dobré, protože jídlo je nejen na zahnání hladu. V tělocvičně můžeme makat jako draci, ale když to zazdíme špatnou stravou, tak výsledky nejlepší nebudou. Čínská medicína má samozřejmě zmáknutou i tuhle oblast, často slýchám od Ya Qianga nebo učitelů, co teď zrovna mám jíst, co je na co dobré... Ale přijde mi, že ke každé potravině přiradili nějaké přátelské atributy, aby bez výčitek mohli konzumovat to, co jim chutná :-). V létě je například dobré jíst hodně slaná jídla. Ya Qiang mi vyprávěl, že u nich doma snídají pařený knedlík s aspoň dvěma slanými kachními vejci. A jak je jich doma hodně, tak najednou kupují 50, pokud jsou kvalitní tak i 100 vajíček, které zmizí během pár dní:-).

Další hodina, která není z wushu katedry, je pořádání soutěží (ekonomie). Měla jsem to mít ve středu od jedné hodiny. Dorazilo nás osm studentů, učitel nikde. Jedna slečna vytelefonovala,a že se sejdeme v pátek od 18:30, nedá se říct, že by to někoho vysloveně nepotěšilo. Až tedy na jednoho wushu spolužáka (o ročník výš), který v pátek má nějakou práci. Než se dostanu k hodině samotné, vytyčím tři body, které se váží ke studiu tady na SUS a v Plzni jsem se s nimi prostě nesetkala:

1) Pátek byl na ZČU malý víkend, tudíž hodin hodně málo (pokud nějaké jsou) a odpoledne by dával přednášku už jen blázen (natož večer). Tady je to jedno, minulých osm týdnů jsem měla v pátek večerní lekci od 18:50 do 21:30. A všichni jsme byli rádi, když se občas povedlo skončit ve 21 hodin. Ale ne proto, aby vyrazili do barů, což mezi čínskými studenty stále není až tak oblíbená zábava (chodí zpívat karaoke, nakupovat, JÍST... samozřejmě už se jich v klubech také najde hodně – posedávají s lahví něčeho, čemu říkají „pivo“ a popíjejí to z mrňavých kalíšků a nebo provozují něco, čemu říkají „tanec“ :-) ). Většina ze spolužáků uháněla zpět na kolej, aby mohli být na internetu (hrát hry, povídat s přáteli, koukat na filmy a seriály) a nebo na jídlo :-). Navíc je v okolí, až na pár kolemjdoucích a hladových u stánků po 11 hodině večerní dost mrtvo. Stejné je to ale i na WJC, kde je skoro všechno až na 24 hodinový Mekáč, kino atd. vše zavřené. Od centra města bych očekávala větší život, ale to skutečností jen v oblastech, které okupují cizinci. Když jsme byli na půlnočním promítání Harryho Pottera na Lidovém náměstí, sešli jsme se už odpoledne, abychom stihli nakoupit dárky na oslavu a fakt jsme si všimli, jak se postupně ulice vylidňovaly. Pokud se chcete i v takhle velkém městě trochu volně nadýchnout, noc je nejlepší dobou. Na druhou stranu si dělali kamarádi Číňané srandu, že jestli se mi povede někdy cestovat v Šanghaji autobusem sama, tak mě zvou na velkou večeři. I v nočních autobusech totiž vždy zahlédnu alespoň pár lidí.

2) Na ZČU jsem si vybírala předměty na semestr. Již při výběru jsem dostala všechny informace: kdo bude vyučovat, kde a kdy. Tady ne, to se všechno dozvíte až za pochodu. A nejlepší, že se to dozvíte, jen když jste ve správnou dobu na správném místě a nebo máte velmi dobré známosti :-). Stejné je to i se zadáním na hodiny, úkoly a zkoušky. Učitelé se už většinou pokrokově na první hodině vytasí s tím, co nás v následujících týdnech čeká. Proto také musíme mít jednu lekci 2-3 hodiny, aby stihli úvod, látku dané hodiny a rady do života :-). Tady se vybírají předměty rovnou na celé tři roky studia. A čas vědět nemusíte, protože vaší největší povinností zde je studium, takže není problém, abyste se dopravili na hodinu. Vždyť všichni bydlí na koleji, 5 minut od přednáškových místností. Tak to tady opravdu až na výjimky opravdu funguje a nikdo s tím nemá problém. Problém nastává „jen“ v případě, že se vám hodiny kryjí nebo do toho ještě pracujete... To se pak musíte domlouvat s učitelem, který se vám omluví, že nemá jinou možnost než vás nenechat projít a musíte si zdlouhavě vyběhávat zapsání jiného předmětu. Kdyby už od začátku bylo jasné aspoň to, že půjde o ranní nebo večerní hodinu, člověk by vybíral pečlivěji... A předmět není na celý semestr ale jen na půl semestru – na osm týdnů. V 9. týdnu vás čeká zase změna :-).

3) Na ZČU jsem v sylabu předmětu našla doporučenou literaturu. Tady samozřejmě nic takového nehledejte. Někteří učitelé na hodinách doporučí knihy, které by si člověk měl přečíst, ale někteří ne a hledat musíte sami – odhadnout, co je asi důležité se naučit podle přednášek. Ale když někdy nevíte předem jejich obsah, špatně se literatura hledá. A hledá se ještě hůř, když v knihovně mají čtyři výtisky knihy, kterou najednou potřebuje 32 studentů.

A těch 32 studentů se nakonec sešlo i na mé přednášce z ekonomie. A bylo nám doporučeno, abychom se jakkoliv dostali ke knize, ve které prý vše najdeme. Večerní přednáška oficiálně začíná v 18:50, my měli sraz už ale v půl sedmé. Trochu jsem váhala, jestli to zadání bylo opravdu přesné a nebo jestli to řekli jen tak obecně a mysleli tím ty oficiální hodiny od 18:50. Raději jsem tam šla s předstihem a udělala jsem dobře, tentokrát to totiž nebylo přibližné udání času, jak je tady dobrým zvykem. Podle toho jak se lidé postupně scházeli, bylo vidět, kdo má jaké kontakty a jiné páky, protože při tom středečním telefonátu s učitelem nás bylo z těch 32 studentů jen osm :-). Hodina probíhala na katedře ekonomie v zasedačce, takže jsme se tam tak tak vešli. Učitel spustil svou prezentaci a polovinu času rozebíral, co se budeme učit na dalších hodinách. Když již v samotném výkladu zmiňoval některé evropské otce ekonomie, koukal na mě tak jako že to jsou „ti od nás“, tak musím vědět, o čem je řeč, i když mu moc nerozumím :-D. Některé bych věděla, kdyby se to ovšem dalo poznat – čínština si přetvořila jména k obrazu svému, takže třeba pan Adam Smith je [já tang si mi], to člověku hned nedocvakne :-). Součástí známky je kromě diskuzí při hodinách také jedna skupinová prezentace na 15 min (5-8 lidí ve skupině), 2x odevzdat úkol (5000 znaků) a napsat „malou diplomku“. Hned na první hodině jsme dostali za úkol napsat těch 5000 znaků o reformě čínského fotbalu :-D. Naštěstí tam cizinců bylo víc, tak jsme zašli za učitelem a ten nám řekl, že pokud to není náš obor, tak to jako cizinci psát nemusíme a příště nám řekne, jak bude vypadat naše zkouška. Kamarádku Vietnamku si bohužel pamatoval z jejího bakalářského studia tady a řekl jí, že ta už by to měla zvládnout, tak ať to zkusí. Zajímavé je, že Fafa (černoch z Madagaskaru) tady bakaláře také dostudoval, ale jeho si učitel nepamatoval :-). A další hodina je až někdy v květnu, tak vlastně ani nevím, proč tolik rozebíral, co nám bude v následujících týdnech vyprávět, když hodiny odpadly.

Zajímavá wushu hodina je hodina wushu kultury, kterou přednáší můj oblíbený učitel Guo. Ten z nároků na cizince neslevil a musíme také připravit 15 minutovou prezentaci na vybrané téma. Volit jsem mohla z wushu a: filosofie, estetika, literatura, etika, film, zdraví, bojové umění. Vybrala jsem si etiku, protože se to trochu váže i k mému novému tématu diplomové práce, o kterém si chci právě s učitelem Guo promluvit – tedy pokud mi to konečně podepíše můj vedoucí. Jak mi ale bylo řečeno, zvolila jsem nyní celkem kontroverzní téma, což se v Číně moc nenosí, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Takže jak tady studuji? Čínštinu se učím zatím dál z knížek, které jsme tady dostali a už podle nich nejedeme, protože učitelka Hu nás učí, co jí samotné přijde důležité, abychom uměli. Když to dobře dopadne a kamarádka se příští rok dostane na Fudan, obor výuka čínštiny jako cizího jazyka, mohla bych dostat tipy na nějaké kvalitní učebnice :-). V mluvené čínštině samozřejmě jedu každý den. Z wushu teorie studuji, co mě zajímá a co mi bylo doporučeno. A jak se píše v knize, kterou jsem zrovna dočetla, pro studenta čínského jazyka, který mu chce opravdu porozumět, je důležité, aby studoval nejenom slovíčka, ale i Číňany samotné, jejich historii, literaturu, filosofii atd. Bez toho nelze porozumět skutečnému obsahu, protože čínština je jednoduchý jazyk pocitu. A v tom tkví i obtížnost, se kterou se potýkají dospělí cizinci. V jednom jediném znaku se skrývá obsah o mnoha vrstvách, a ty vám nepomůže odhalit učebnice čínské „gramatiky“. Takže na tom ve volném čase také pracuji… :-/

Nové školní hodiny

Mám nový meč, ještě jsem si přilepila na rukojeť to, čím si tenisté/badmintonisté obmotávají rakety – je to měkčí a mělo by to víc sát pot, protože tahle páska je promakanější, má tam malé dirky a kdo ví, co ještě :-D. Také nebyla nejlevnější. Jak je meč ale fungl nový, tak vydrží snad dlouho. Lámala jsem starší už použité čepele, které byly trochu ohnuté nebo nakřápnuté. Nemám rukojeť zatím tak uvolněnou jako u starého meče, tak je to trochu nezvyk. Ale je dobře vyvážený, takže i když je delší a i těžší, ve výsledku působí lehčeji než mé staré meče.

Jo a k té hodině, kterou jsem měla dnes odpoledne. Je to kombinace chemie, biochemie a biologie. Zkoušku z toho si nedovedu představit. To určitě nebude psaní esejí a podobně jako na předmětech od wushu katedry. Ne že bych o tom nic nevěděla, co jsem tady jsem se už trochu vzdělala, ale rozhodně ne v čínštině. Oni mají na všechno svá vlastní slova – hormon, enzym, estrogen… na to zapomeňte, všechno hezky po čínsku. Učitelka působila sympaticky a sice jsem moc nerozuměla, ale bylo to zajímavé a pro sportovce/trenéry užitečné – konečně nějaká pořádná hodina. Kamarád mi občas něco dovysvětlil, tak jsem se chytala. Ale – nevím, jestli projdu :-(. Shodou okolností jsem se nedávno skamarádila s Číňankou a Číňanem, kteří tady studují kineziologii, tak snad i pomůžou, když bude potřeba :-). Mám z toho dost nahnáno. I kdybych se naučila napsat pár z těch mnoha znaků, které patří k dané slovní zásobě, tak prostě nedokážu vyplnit test tak, abych prošla. A tohle je povinná hodina. Navíc v úterý mám hodinu z eko. katedry, to znamená dvě úplně jiné slovní zásoby. Tam snad ukecám typ testu, který by mi vyhovoval. V téhle druhé půlce semestru na mě prosím hodně myslete... Ve studiu přituhlo a ze cvičení mě všechno bolí…

Přítomnost je dar

V sobotu večer jsme vyrazili s Ya Qiangem na večeři do Xi anské restaurace a potom na WJC, protože jsem tam už strašně dlouho nebyla a chtěla jsem si udělat radost O:-). Původně jsem tam tedy chtěla koupit ten malířský štětec na plíseň, se kterou jsem se plánovala potýkat v neděli. A kdyžtak nějaké tričko na léto :-). A nakonec jsem si koupila kalhoty s trochu sníženým sedem – hnědé. A lila tílko. Radost mi to udělalo velikou a všechno mi to samozřejmě strašně sluší :-). I když tedy kromě všeho ostatní bych měla ještě zapracovat na svých ochablých pažích, aby to v tom tílku nějak vypadalo, ach jo :-/.

Nějak mi přijde divné, že nejsem unavená. Asi se mi zlepšila vytrvalost, během dne zvládnu hodně věcí, často to mám rozplánované na minuty (ne vždy to samozřejmě dodržuji, ale občas to vyjde :-) ) a stejně pak nejsem večer vyplivnutá. Spíš jsem pak taková vymletá, že se mi nechce dělat vůbec nic. Ale dělám tady věci, které mě baví, které jsem si vybrala, tak se tím nenechávám až tolik zpomalovat. O víkendu jsem cvičila, a kromě toho jsem v sobotu nakupovala, v neděli bojovala s plísní a uklízela. Do toho se jen trošičku učila. A bylo super na chvíli v rámci možností zapomenout na „svou běžnou Čínu“.

Snažit se žít v přítomnosti je věc, o které hodně lidí mluví, ale když na to přijde, tak se tomu vlastně nevěnují a omlouvají to tím, že toho mají moc a že je to moc složité. A není :-). Jde jen o to si utvořit tenhle zvyk a pak je člověk až překvapený, jak se mu dny natáhnou. Malé děti mají dny strašně dlouhé… protože nemyslí na to, co budou dělat za měsíc, co je čeká za rok… Dospělým den často uteče, ani nevědí jak. Mně to tady také občas přišlo strašně rychlé: ráno cvičit, do školy, do tělocvičny, na kolej učit se, vysprchovat a spát. Snažím se teď víc soustředit na všechno co dělám a je to tak nějak plnější. I když jsem samozřejmě na konci dne víc vyplivnutá. Ale stojí to za to. Večer si na plánuji další den a to je všechno, víc dopředu nemyslím, pokud to není potřeba (naplánovat odevzdání domácích úkolů a podobné věci). A pak jde už jen o to, vydržet a plán dodržet :-). Wushu teď není jen součástí mého života, ale je to mým životem, protože… cvičím, když necvičím, tak na to myslím, protahuji si prsty, uvolňuji zápěstí, mám wushu teorii, před spaním se protahuji, koukám na wushu videa… :-D

Zápas s plísní

Škola

Jak jsem si myslela, že po osmém týdnu jarního semestru budu mít klid, protože bude po zkouškách, tak jsem se mýlila. Mám dvě nové hodiny. V pondělí (13:00 – 15:55) něco s biologií (!!!), v úterý (9:35 – 10:55) něco o wushu kultuře a pak (13:00 – 15:55) předmět z ekonomické katedry o pořádání soutěží. K tomu by měly přibýt nějaké tréninky, ale ještě se nic neví. Ostatní dny mám ale VOLNO :-). Jen ve středu čínskou gramatiku. Na páteční čínštinu nechodím. Takže na cvičení mám stále dost času :-).

Plíseň

Péťa Kotě mi poslala chytrou houbu, tak jsem čekala na víkend, že se pustím do odstranění plísně – snad už naposledy (alespoň do zimy :-D). Směs se má nanášet malířským válečkem nebo štětcem. Samozřejmě jsem nic podobného v Auchanu nenašla a nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem předtím viděla ten malý obchůdek s domácími potřebami. Nejblíž tomu byl štěteček na potírání masa při grilování :-). Koupila jsem ale takovou divnou houbu s rukojetí, to se zdálo jako nejlepší volba. Spolubydlící přispěla tím, že sklidila z držáku u stropu své oblečení a odešla. Abych řekla pravdu, tak jsem byla ráda, že tam nebyla, ona je ještě míň praktická než já :-). Na druhou stranu jsem při práci vzpomínala na Dannyho, když jsme spolu čistili plíseň na staré koleji, to byla legrace a ubíhalo to rychle. Takhle se to strašně táhlo. Ještě že fakt šlo o biologický přípravek, protože jsem to měla všudemožně. Nejhorší to bylo na stropě na straně spolubydlící, tam to bylo nejčernější. Prvně se použil první pytlík, prášek se rozmíchal v 10-20 l vody – tím se omyly napadené zdi. Po zaschnutí se použil pytlík B, tím se to přetřelo. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to dělám správně, ale snad jo :-). Zase to tu teď vypadá pěkně. A to i tím, že jsem při té příležitosti i víc uklidila, vytřela, vyprala závěsy (bez nich to tady vypadá lépe, ale spolubydlící je ráda zatahuje, tak je budu muset zítra zase pověsit). Uklidila jsem koupelnu. Smradlavé tréninkové oblečení teď před praním namáčím do octové vody a musím říct, že to opravdu funguje. Akorát to celý proces komplikuje. No, prostě jsem měla všechny úkony hezky naplánované, všechno do sebe zapadalo, ale stejně jsem skončila až někdy večer. Ale s celkem dobrým pocitem, protože jsem předtím plíseň nikdy nepotírala sama – protože se bojím výšek a šplhání. Myslela jsem ale na mamku, jak všechno neohroženě zvládne, než dorazí táta z práce. Když ji někdy vidím čistit okna, tak mi připomíná akrobatku :-). Tak jsem do toho šla s tím, že to přeci musím mít v krvi a snad na mě bude mamka pyšná :-D. Jo, a nespadla jsem, jen jednou se se mnou málem převrhla židle :-).

Zničená Káťa

Jsem unavená a rozbolavěná. Nemám příliš povinností a do školy toho také nemusím moc dělat. Únava je jen fyzická. Ještě jsem tedy unavená z lidí kolem, ale čím víc se toho kupí, tím víc lhostejná k tomu začínám být. Abych řekla pravdu, tento týden se mi konečně podařilo, o co se tak dlouho pokouším. Žádné řešení mezilidských vztahů, hledání smyslu života a podobných blbin. Soustředím se pouze na trénink a svoje studium. Daří se mi pracovat jako stroj. A musím říct, že je to hodně osvobozující, a i když mě všechno bolí, tak se cítím uvnitř hodně uvolněná a odpočatá. Bohužel jsem se do téhle fáze dostala dost pozdě, už mi bude 25 let, a to už není na žádné artistické kousky, pokud člověk necvičí odmalička. Já byla odmalička nepohyblivá koule. Samozřejmě mi tady všichni říkají, že jsem ještě mladá. Ale jednou jsem se protahovala se Sofií (jo, prý ji to taky bolí :-D) a bavily jsme se o věku a cvičení. Je jí 23 let, ale shodly jsme se, že při cvičení je každý rok znát, už také cítí, že jí tělo trochu zestárlo. Sice stále vypadá dobře, mladě atd. Tyhle věci nejsou vidět navenek, ale majitel/ka těla to cítí dost znatelně.

Mistr mě už ve 23 letech odrazoval od shaolinu a sandy s tím, že jsem stará a mám cvičit jenom taiji, že je to zdraví přínosné. A já přijedu do Šanghaje a začnu s modernou :-D. Začala jsem s tím jen proto, že jsem v té době nic tradičního nenašla… A vidíte, kam mě náhoda až zavedla :-D. Můj taiji učitel mě od ničeho ale neodrazuje. Nechá mě dělat všechno, vysvětlí a povzbuzuje. Trenér mi stále říká, že je to jen o metodě, která mi vyhovuje. A moje trenérka prostě odmítla, že bych na něco byla stará nebo že by mi něco nemělo jít. Makáme na skocích s tím, že až o něco půjde a nebudu si v tom jistá, tak nemusím skákat do provazu, hvězdu můžu udělat přes jednu ruku, žádný stres. Co se týče protahování, tak je to prý jen tím, že se protahuji málo. Vyprávěla mi o sobě a ostatních. Její kamarádka cvičila tyč-šavli a měla přejít na meč-kopí, protože byla moc zatuhlá. Týden se intenzivně protahovala (a to už jí bylo 19 let) a bylo to. Když vezmu v potaz, že dřela odmalička a protahování jela určitě na víc jak 100 %, tak já bych mohla nějaký větší pokrok zaznamenat za pár měsíců. Ona týden, já pár měsíců :-D.

Vidím ale pokroky a to mě žene dál. Když mám dobrý den, tak po chvíli protahování už i tak nějak dosednu provaz na pravou nohu, a to to vypadalo naprosto beznadějně. Skoky se také zlepšily, i když jsem stále moc těžká a pomalá. Motýlka mi Du Hui pochválila, základní bailian už přestává být problémem a ostatní také snad nějak půjde. Nejhorší je XFJ, to mě ničí. Už konečně úplně chápu celý skok a dokážu říct, co se mi nepovedlo. Už končím v lehčím levém gongbu, tak ten provaz by také mohl jít.

Hodně lidí mě chválí, a to mě ani neviděli moc cvičit. Spolužáci mi říkají, že moje pohyby už vypadají líp než většina od lidí z naší třídy. To ano, ale stále to nestačí. Proto teď každý trénink něco posiluji a několikrát denně se protahuji. Pravidelně ráno po probuzení, než mi vystydne čaj, dělám na posteli provazy a rozštěp, zakončuji to kotníky. Stejně tak večer před spaním. A také když se sprchuji, tak si dávám nohu nahoru na zeď a nahřívám si nohy.

Je to ale dost nezvyk, jsem zničená. Včera jsem si dala „volný den“ s tím, že jsem lehce cvičila taiji, posilovala, provazovala a protahovala se. Zakončila jsem to masáží u nás na škole. Všichni si tam na mě chodili sáhnout a každý moje nohy komentoval stejně: „Ty jo, ta má ztuhlé svaly!!“ Moje masérka vysvětlila, že to mám z toho, jak každý den cvičím a nedostatečně se uvolňuji. Jenže já se po tréninku většinou protahuji a vždy masíruji/uvolňuji nohy. Měla jsem v plánu v pátek už normálně cvičit, jenže ráno jsem se probudila, a byla jsem ráda, že jsem došla do školy. Všechno mě strašně bolí. Ještě potřebuji delší čas na zotavení, takže dnes si dám „úplné volno“ s tím, že na posteli posílím břicho a záda, pak kotník (záda a kotník mám zraněné = musím každý den a včera jsem zapomněla). A samozřejmě se budu protahovat. A tím to pro mě končí. O víkendu cvičím s trenérem, tak musím být svěží :-D.

Kniha stížností (bez přání)

Abyste věděli, že si tady nežiji jako v ráji, hodím sem pár nejnovějších perliček. Že si nestěžuji neznamená, že je tady všechno super, jak již jsem vysvětlovala.

Stížnost 1.

Když jsem se během Jarních svátků chystala do Henanu, vypnula jsem si český telefon s tím, že ho nebudu potřebovat. Bohužel jsem zapomněla PIN a PUK jsem nenašla, mám tady bordel, no :-P. Nakonec se ale ukázalo, že jsme nedobili kredit, takže mi číslo stejně zrušili. Takže jsme museli pořídit nové telefonní číslo. Proč? Kvůli online bankovnictví u KB :-/. Rodiče u T-mobilu popsali naši situaci, koupili novou simku, kterou mi poslali. Při aktivaci jsem zjistila, že to nejde. Až později nám řekli, že se simka musí zaktivovat v ČR. Tak jsem ji poslala zpátky, rodiče uskutečnili první hovor a bylo hotovo. Poslali mi ji zpátky. A bohužel opět nic nefungovalo. Tak poradili, abychom před volané číslo napsali ještě kód *111* a za číslo mřížku. A co myslíte, nefunguje to ani teď. A nebo jsem nepochopila, jak to ti vyškolení zaměstnanci mysleli. Hlavně že nám v reklamách stále vnucují, jak je s nimi celý svět na dosah ruky, ale pokud potřebujete něco jiného, než jim zaplatit fakturu, tak je problém.

Stížnost 2.

Váže se k té první, protože se změnou telefonního čísla se musí změnit i zabezpečovací certifikát k online bankovnictví. To mohu provést jedině já a nebo někomu dát plnou moc k nakládání s mým účtem. A je potřeba k plné moci? Ověřený podpis. A jak se k němu dostanu? Na českém generálním konzulátu v Šanghaji, cca 2 hodiny cesty od nás ze školy. Naštěstí bych tam stejně musela ještě kvůli jiné věci, tak jsem to sfoukla najednou. Ale že to byla práce, to jsem už taky psala. Potom už šlo všechno hladce, ale Mozilla Firefox si umínil, že si musím stáhnout novou Javu, takže celá věc zabrala přibližně 30 minut. A na účet se stejně nedostanu, protože… viz. první odstavec :-D. Při vstupu se mi posílá heslo smskou na telefon. Jenže simka mi nefungujeeeee! :-D

Stížnost 3.

V úterý jsem cestou do posilovny narazila na jednoho učitele, který tam vyučuje posilování. Hned na mě ještě s jednou slečnou mávali, abych k nim přišla (a Číňané mávají od sebe, tak to dost mate :-) ). A že o víkendu bude nějaká reklama a chtěli by mě tam – od sobotního rána do neděle odpoledne. Rozhodně to zní zajímavě, ale o tomhle učiteli jsem už něco slyšela a i jinak mi to přišlo trochu podezřelé. A nechci si zabít celý víkend, tak jsem mu řekla, že si to rozmyslím a dám mu vědět. Vyměnili jsme si čísla. Přibližně za tři hodiny, potom co jsem to probrala s kamarádem, jsem mu napsala omluvnou zprávu, že to nepůjde. Neodpověděl. Až dnes. Napsal mi instrukce, odkud v kolik budeme vyrážet. Odpověděla jsem mu, že se omlouvám, že v úterý jsem mu hned posílala zprávu s vysvětlením, že se nemůžu zúčastnit. A že prý to neviděl. Kdyby nebyl takový křivý, tak bych se třeba nechala přemluvit, ale fakt mě to naštvalo. Odpověděl, že si zprávy nevšiml a teď už není čas najít někoho jiného, že je to domluvené, ať si to ještě promyslím. Vyměnili jsme si několik bezvýznamných zpráv, ve kterých jsem napsala hromadu 真不好意思 a 对不起, to jsou ta čínská zlatá slovíčka. Když mi stále nedával pokoj, tak jsem nasadila největší kalibr, a to:  没办法 bla bla. :-D A to zafungovalo.

Stížnost 4.

Na hodinách jsme rozdělení na skupiny a máme vypracovávat různé prezentace. Čínštinu mám špatnou, takže v téhle oblasti nemůžu týmu moc přispět, ale vždy se ptám, abych zůstala informovaná, všemu chci rozumět, prostě nebýt mimo. Závěrečný úkol bylo vytvořit jednoduchá cvičení, která pomohou lidem z kanceláří. Při tom se už také cvičilo, tak proč mi nedali vědět, i když jsem se jich na to ptala? Když jsem dorazila do třídy, tak mi jen řekli, že to budu dělat podle nich a hotovo. No super. A pak mi řekli, že tam ani nemusím, že to zvládnou sami. Jenže já potřebuji také zápočet a to, že je člověk cizinec neznamená, že ho automaticky dostane. Byla jsem hodně naštvaná. Velice.

Stížnost 5.

Už dlouho se pravidelně ptám na zkoušku z páteční hodiny. Jenny mi řekla, že až se bude ta sestava natáčet, tak mi dá vědět, tak jsem se ptát přestala. Ve středu jsem jí raději ještě poslala zprávu. Ptala jsem se na pondělní hodinu, jestli ještě musíme něco dělat a jestli se už něco ví o pátku. O pondělí se nezmínila (to jsem se pak musela zeptat ještě někoho jiného) a páteční video točíme za 2 hodiny, buď v tělocvičně. Zeptala jsem se na oblečení, protože jsem si všimla, že to nějak řešili. Není problém, stačí sportovní. Dobře. Fakt, že kdybych se jí nezeptala, tak mi o natáčení nic neřekne, jsem přešla.

Dorazila jsem tedy do tělocvičny (musela jsem odejít dřív z hodiny gramatiky, té jediné výživné čínštiny, co tady na SUS máme) a všichni byli ve školních soupravách. Tedy, někdo dorazil i půl hodinu po domluveném čase, jako by se nic nedělo. Několik spolužáků se mě zeptalo, kde mám oblečení. Upřeně na mě hleděli a doplnili, že oblečení musím mít. No, ale nemám, tak se nedá nic dělat. Jenny pak dorazila (v oblečení) a začala se ptát, kdy mám čas, že by si potřebovala zlepšit mluvenou angličtinu. Nereagovala jsem na to a snažila se naučit celou tu sestavu 32ku, což se zdálo naprosto nemožné, protože čínský systém prostě nefunguje. Vše se dělo velice chaoticky, takže se pak našlo jen pár lidí, kteří byli schopni zacvičit celou sestavu – a to s nápovědou. V mezi čase jsem jim řekla, jak si myslím, že by bylo lepší to udělat. Se zájmem se na mě podívali a řekli: „Ty jo, tobě to myslí, fakt bys mohla dělat dobrou učitelku.“ Většina z nich bude pak pracovat jako učitelé na školách. Ne já. Ach jo. Takže po dvou hodinách přišli s metodou, se kterou se to povedlo rychle natočit. Kvalita nic moc, ale prostě hotovo. Ještě když jsme byli nastoupení před kamerou na mě pokřikovali, abych si půjčila jejich oblečení, že ho musím mít. Už jsem to nevydržela a vlažně oznámila, že si žádné oblečení půjčovat nebudu, že to nevadí, důležité je cvičení. Jenny mi řekla, abych po natáčení počkala, že vyřešíme to oblečení. Nečekala jsem, protože bych tam někoho určitě už seřvala. Vyběhla za mnou jedna slečna s tím, že se omlouvá, že to video není moc dobré, že to moc neumí. Oceňuji, že měla potřebu se omluvit, ale omlouvala se za něco, co mi naprosto nevadilo. Tak jsem jí s úsměvem vysvětlila, že se omlouvat nemusí, protože to bylo všechno narychlo a já tu sestavu přeci také neumím. Důležité je, že jsme to spolu zvládli, že jsme dobrý tým (jo, to tak :-D). A ona, že mi příště, až budou mít nějakou akci, určitě dají vědět (jo, to určitě, jako vždycky :-D).

Stížnost 6.

Dnes jsem dostala zmiňované školní oblečení (v ceně přes 500 RMB, zdarma) ale s tím, že se to dává jen lidem, kteří se účastní školních aktivit vedených jednou učitelkou. Jde o kaligrafii a výuku angličtiny. Nebojte, opět jsem to ustála. Řekla jsem, že se zúčastním, aby mi dala vědět. Zúčastnila bych se i bez oblečení, kdyby to bylo zajímavé. Ale to by mi o tom musel někdo říct. To už jsem samozřejmě ven nepustila. A navíc, ne všichni z naší třídy se něčeho takového účastní a oblečení mají. Dnes jsem pochopila pravý význam slova 应该. Vždycky jsem v tom cítila ne až takovou povinnost a potvrdilo se to. Znamená to „měl bys“, ne že „musíš“.

Stížnost 7.

Pokud jste tady Američan, tak máte vyhráno. Aurora se o školní záležitosti nezajímá, ale pokud dorazí na hodinu, tak jsou Jenny a Wang Song u ní a jsou strašní kamarádi. Mně je to jedno, horší je to s mou spolubydlící, která tady studuje medicínu. Jejím oborem je čínská medicína, ale po pohovoru jí řekli, že vedoucí na čínskou medicínu už není, tak dostala šíleného chlápka na anatomii, který jí donutil studovat strašně moc těžkých předmětů. A kdo dostal učitele na čínskou medicínu? Američan Danny, jehož oborem je však sportovní výživa. Když ten „utekl zpět do Ameriky“, podařilo se spolubydlící učitele vyměnit. Hned se jí ale ptal, jak je na tom s angličtinou a penězi. A proč že si vybral Dannyho? On totiž pak učil po večerech jeho syna angličtinu a učitelovy studenty také.

Většina učitelů tady nemá ráda zahraniční studenty, protože si myslí, že jim akorát přiděláme práci, za kterou nedostanou žádné ohodnocení. Takže jsou rádi, když jde o rodilého mluvčího angličtiny, ze kterého mohou dostat nějakou „protislužbu“ za všechny ty „útrapy“. Navíc si myslí, že cizinci mají strašně peněz, na zkouškách mohou koukat do knížek (kolikrát i Číňané mohou používat knihy při testech. A v čem pomohou knihy cizinci, který nerozumí a opisuje strašně pomalu?) a vlastně nemusí nic dělat a projdou (tenhle styl tady zavedli Korejci, mimochodem). Bohužel to není pravda. Já musím makat. Spolubydlící se do noci trápí učením nazpaměť hromady textů, připravuje různé prezentace, často je z toho tak zničená, že už vím, proč spí tolik hodin. O Američanech se tady třeba říká, že na střeše domu má každý svůj heliport :-D.

Bohužel jsem zjistila, že i spousta čínských studentů nemá ráda cizí studenty (ze stejných důvodů). A to je fakt hodně smutné.

A kdo za to může? Z největší části naše zahraniční kancelář. Na většinu ostatních čínských univerzit se nedostanete, pokud nemáte HSK 5, někdy 4. A je to rozumný požadavek. Moje spolubydlící má pětku a má tady často co dělat. Co tedy mi ostatní tady děláme? Po roku základní čínštiny s HSK 3? Většina cizinců (nemyslím Asiaty, snad s výjimkou Korejců) to tady bere jako čtyřleté prázdniny, kdy se naučí trochu čínštiny, hodně si užijí a ještě za to dostanou peníze (stipendium). Není pak divu, že nás Číňané moc rádi nemají.

Skvělý trénink :-)

Dnes jsem se probudila hodně unavená, to už jsem psala. Na živu jsem se udržovala rychlejší a hlasitější hudbou, snažila jsem se stále něco dělat, abych nezatuhla. Spolužáci mě strašně vytočili. Samozřejmě že ne všichni, někteří jsou stále ještě roztomilí a mí oblíbení, ale některé bych nejraději kopla do zadku. Ale zvládla jsem to hezky po čínsku slušně, video na zkoušku jsem natočila (nějakou tradiční sestavu, 32ku), takže předmět budu mít uzavřený. Nebudu se o tom vypisovat, protože vám to určitě nepřijde tak strašné a navíc na to už nechci myslet a kazit si den.

Ještě napsat jednu esej, s tím mi doufám, někdo pomůže. A příští týden mi začíná poslední předmět (z ekonomické fakulty) a tím moje trápení tady končí. Tedy, omezuje se jen na diplomku, kterou mi učitel stále ještě neschválil.

Takže udržovat se v bdělém stavu bylo dnes obzvlášť těžké. Po večeři jsem chvíli odpočívala a pak se vrátila do tělocvičny, kde jsem měla od 18:30 cvičit s Du Hui. Ze začátku jsem byla zase dost nervózní, protože ona je dost přísná. Špatně se mi tedy při základních kopech dýchalo. Stále ještě nemám nový meč, tak jsme se soustředily hlavně na skoky.

Tahle holka má skvělý systém a ničím se nepáře. S ní člověk prostě nemá pocit, že něco nezvládne, že na něco nemá. Po kopech jsem se cítila dost špatně, protože jsem byla strašně pomalá a ufuněná. Začaly jsme s různými nácviky na bailian. Obtížnost se pomalu stupňovala. A najednou se mi dařilo skákat bailian 540° (bez mabu) a tak 450° do mabu (s pořádným žuchnutím :-D). A také poprvé s mečem :-).

XFJ je stále špatné, ale o dost se to zlepšilo. Myslím však, že víc jak 360° nikdy v životě neskočím :-D. Nevadí, jedno kolečko stačí :-). V povinné sestavě je to do provazu a chci to umět, tak jsem po sérii XFJ skoků jela cviky na provaz. Nezapomněla mi připomenout, ž jsem děsně ztuhlá. To si asi nepamatuje, jak ztuhlá jsem byla v lednu :-). Myslím, že i do toho provazu to půjde. Už mi to dnes šlo do lehčího levého gong bu – předstupeň na provaz. Snad si nic nenatrhnu :-D.

Myslím i, že jsem se rozhodla, jakou sestavu budu pilovat, potažmo s jakou budu soutěžit. Opravdu to chce vybrat už teď. Na závěr jsem posilovala nohy a Du Hui se mnou hodně povídala. Byla moc hodná, poradila mi s protahováním a dodala kuráž s tím, že nejsem ještě stará, jen to chce často a hodně – a prý to půjde rychle. No, rychle to nepůjde, ale snad se to zlepší.

Musím říct, že jsem strašně unavená. Konečně fakt ale svaly a ne tak, jak jsem bývala unavená předtím. Tahle únava je příjemná. Takže: 加油加油!!! (přidáme trochu oleje :-D)

Úterní únava

Ovlivněná zmíněným videi a novým nadšením, že teď „jenom stačí být pružnější“, jsem se do toho v úterý dala. Dopřála jsem si dostatek spánku, vstala až v devět a po obědě jsem šla běhat. Po 20 min už jsem byla vyplivnutá, a protože mě ten den čekalo ještě hodně, tak jsem to zabalila, trochu se protáhla, převlékla se a přešla do wushu tělocvičny.

Pustila jsem si hudbu hodně nahlas a začala jsem se protahovat. Samozřejmě to bolelo jako vždy, ale po tom běhu to šlo lépe a při přímých kopech se mi noha zastavovala až o hrudník, to jsem koukala jako blázen :-). Tak tohle bychom měli, teď musím vykoumat, jak se kopat do čela :-D. Záda mě stále zlobí, chvíli jsem uvažovala, jestli pokračovat v cvicích na záda, ale nechala jsem toho. Skoky šly dobře. Motýlka mám už výš, a jak jsem koukala na ostatní, někteří jsou stejně nízko jako já a stejně to zvládnou skákat s přetočením, tak už asi také nastal můj čas :-). Rozbolel se mi přitom ale ten levý kotník. Tejpování na zpocené kůži nedrží, tak jsem to doskákala už jen lehce a přešla na kopí. Vynechala jsem ten pohyb, při kterém jsem si minule pošramotila záda a trénovala jiné úseky. Ke konci jsem pak posilovala břicho a záda. Břicho bylo v pohodě, ale záda jsem cítila už po 20 opakováních. Po sérii neležím na zemi jako předtím, ale zvednu se a opakuji pohyby ze sestavy. A pak rovnou zase posiluji. Takhle se mi líp dýchá a nezatuhnu. Odcvičila jsem si to všechno dřív, tak jsem přešla na taiji a měla jsem tak pauzu 30 min. 30 min, to jsou tři banáni :-). Původně jsem si jeden chtěla nechat po taiji, ale nějak to nešlo :-D. Jo, udělala jsem zkušenost, že instatní nudle mi vůbec nic nedávají. Do hodiny mám strašný hlad. Takže hromada prázdných kalorií a tělu škodlivých věcí k ničemu.

Před taiji jsem se pořádně protáhla a pokračovala podle svého plánu. Na zahřátí yangovou čtyřicítku a wu sestavu (abych je nezapomněla). A pak jsme se dlouho věnovali 56ce, kterou učitel teď zase víc učí. Jak jsem byla uvolněnější, šlo mi to v nižších postojích, takže jsem byla úplně vyplivnutá už na začátku. Holky se mě ptaly jak to, že jsem tak zpocená a unavená. Tak jsem vysvětlila, že jsem tam už od 11:30 (bylo 15h). Unavená jsem nebyla, cítila jsem se hodně roztěkaná, plná energie. Jen jsem potřebovala trochu protřepat nohy. Ke konci sestavy u mě byl učitel a opravoval mi pohyby. Ten konečný pohyb jsem už nedala. Ztratila stabilitu a vzdala to s tím, že jsem strašně unavená. Učitel se smál a odešel. Pak se ale zase vrátil a vysvětlil mi, že musím prostě stále cvičit a nějak vykoumat, jak tu sestavu dokončit, i když mám pocit, že to prostě nejde. A dal mi nějaké tipy. Vůbec mi ten den dost pomáhal. A to mě nakoplo. S kamarádkou jsem se mezi sestavami protahovala a pak ji poprosila, aby mě naučila, jak se zvednout z toho taiji překážkového sedu. Když koukám na ostatní, tak to vypadá jako hračka. Pamatuju si na Péťu, když jsem ji viděla u nás na taiji soutěži – také strašně lehce, plynule. No, a sranda to bohužel není. Pokaždé jsem myslela, že vypustím duši, navíc krok byl strašně dlouhý. Potom se u mě objevil učitel s jedním pánem, který mi to zkritizoval s tím, že nemám dost síly. Učitel také něco řekl o síle, a když se otáčel, tak jsem se stihla ještě zeptat, jestli je to tedy problém síly v nohách. Odpověděl, že ne. Pořádně mi všechno vysvětlil, několikrát ukázal, opravil mi to. Takže už tomu rozumím. A v čem že je problém? Zase ve flexibilitě. Moje stará místa – kyčle a kotníky. Pokoušela jsem se o to hodněkrát, pak jsem se chtěla tedy půl hodinu protahovat v rozštěpu, ale nemám takovou výdrž, nepříjemně to bolelo. Učitel pak ještě učil 56ku, tak jsem se k nim přidala a ještě jednou si to zacvičila. A pak už jsem měla hotovo, víc jsem věděla, že nezvládnu, aniž bych se neoddělala na několik dní dopředu :-D. Byla jsem strašně unavená a sníst večeři mi trvalo strašně dlouho. Čekat, než mi vypere pračka (dostali jsme dvě nové!!! :-) ) bylo mučení. Hned jak jsem pověsila prádlo, tak jsem zalehla = 20:00 :-D. A vstala opět v devět dopoledne s pocitem, že bych potřebovala ještě jednou tolik. Jsem celá ztuhlá a ztěžklá. A to dnes po taiji, v 18:30 mám trénink s Du Hui, po které chci hlavně skoky a nový meč. To nevím, jak půjde, zkusím po taiji jít ještě běhat, snad to pomůže. To ale nevím, kdy budu večeřet :-/

Videa z Youtube

Uvolněněji, lehčeji, rychleji… Na to se teď zaměřuji, to jsem si stanovila jako hlavní (u mě samozřejmě dlouhodobý) cíl. Trenér mě na to neustále upozorňuje a pokud mi v taiji něco nejde, tak kromě krátké doby, po kterou cvičím, je to hlavně ztuhlost, co mě omezuje. V pondělí jsem do noci koukala na YT na videa s protahováním – gymnasti, tanečníci, lidé z bojových umění. A do noci proto, že najít opravdu užitečná videa pro ztuhlé lidi, trvá. Jak jeden chlápek z USA, Freddie, sám řekl, většina lidí se chce na netu jenom pochlubit, jak strašně protažení jsou, takže pro lidi, kteří si tu nohu za hlavu nedají, jsou ta videa k ničemu. A pokud už bych si tu nohu za hlavu dala, tak se na to video dívat nemusím, protože to zvládnu taky. Tak proč ta videa prostě nepojmenují podle daných cviků, které provádí? Proč tomu říkají: Jak zvládnout to a to, Jak se stát více flexibilní? … Kolikrát už jsem měla chuť jim k tomu napsat nějaký komentář, ale když jsem se tam podívala, tak jsem zjistila, že můj názor sdílí hromada lidí. Naštěstí jsem našla i celkem kvalitní videa. Již zmíněný Freddie je do toho fakt zabraný, neustále opakoval, že se musíme protahovat denně aspoň půlhodinu. Stejně tak to dělá on už několik let. Někdy i hodinu nebo víc. Podotýkal, že na to nejsou žádné triky, prostě musíte makat a pak to přijde. Pokud to nepřichází a neděláte to špatně, tak prostě švindlujete a neděláte to každý den. On sám ještě není dokonale pružný, o to mi byl sympatičtější. Hodně cviků je stejných jako ze Suzukiho, kterého jsme dělali v začátcích. Našla jsem i pár šíleně protažených lidí, kteří se nechtěli jen chlubit, ale fakt pomoct. Jedna tanečnice u tyče ukazovala cviky na pružnější záda (hlavně) a nohy. A na závěr nám ukázala, kam až se tím můžeme dostat. A musím říct, že tanec u tyče je fakt úžasná věc. Dalšího chlápka, který se věnuje karate, pochválil v komentářích i nějaký lékař za propracovaný systém. Nepřímo mi odpověděl i na to, proč se některé taiji pohyby dělají tak a ne jinak. YT a jeho čínská obdoba jsou skvělým studijním nástrojem, pokud člověk ví, co hledá a jak se má dívat.

Najdou se tam totiž tuny videí, kdy se člověk diví, jak to ti lidé mohou brát vážně. Zkoumala jsem i česká taiji videa. Nejsem žádný odborník a myslím si, že jsem stále v kategorii začátečníků. Navíc ta „spirituální a magická“ kapitola taiji je ještě přede mnou :-). Ale prostě se divím, jak některá ta cvičení mohou lidem vůbec pomáhat. Když teď proklamují ty úžasné zdravotní účinky, co teprve, kdyby to cvičili opravdu správně? :-). Tím nechci říkat, že moje verze je jediná správná. Sami se ale podívejte a uvidíte, že strašně moc lidí, a i instruktorů, nerespektuje ani základní pravidla. Podsazená pánev? Ani náhodou. Jeden učitel mi tady vysvětloval, že nejen že je to dobré pro záda, ale dochází tím v těle i ke spojení yin a yang, horní a spodní části těla. Že koleno nesmí přes špičku? Taky nic. Ztrácí se tak stabilita, to je jedna věc. Další je, že se tak víc unaví stehno, protože je ten sval více zatížený. A těžiště je také jinde, než by mělo být. A možná i to je jeden z důvodů, proč některé taijisty bolí kolena. Samozřejmě je toho víc, tohle je jen pár příkladů. O proudění qi v těle, o vnitřních orgánech a všech těch bodech… o tom vím jen hodně málo. Jsem stále ve fázi pochopení principů a správnosti pohybů. Hodně cizinců se mě ptá, kolik umím sestav, kdo jich umí víc, a jestli by je to nemohl naučit. Hodně cizinců se pyšní tím, kolik umí sestav a považují mě za divnou, že jsem nějaké zapomněla. Wushu ale není o sestavách. Navíc pochybuji, že většina ty sestavy fakt „umí“. Umět a pamatovat si jsou dvě různé věci. A já chci spíš umět. Čím víc budete „umět“, tím jednodušší pro vás bude zvládnout jakoukoliv sestavu. Já teďzvládnu s ostatními cvičit i sestavy, které jsem se ještě neučila, protože spoustu z těch cviků znám.

Školní tým se připravuje na soutěž

Ve vedlejší tělocvičně měli v pondělí lidi z týmu zkoušku na vystoupení, tak bylo na co koukat. V oblecích byli jen čtyři a na koberci se střídali. První jela slečna v tmavě růžovém obleku – kopí a meč. Měla tam pěkné části. A fyzicky to také celkem zvládala. Druhá byla cool slečna se šavlí a tyčí. Ta měla dobré skoky, ale byla pomalejší, i když fyzička také celkem v pohodě. Obě tyhle slečny cvičí dobře, ale skoro vůbec nepoužívají pas. S Jane jsme se shodly, že naše učitelka, Cheng Pei je úžasná i teď, když je starší a má malou holčičku, tady všechny strčí do kapsy. Nejen že je rychlá, skákala skvěle, ale její práce s pasem je neuvěřitelná, vypadá jako had. Ona sama nám během hodiny říkala, že to neměla nijak lehké. Byla strašně mrňavá a hubená, nechávali ji tedy samotnou cvičit v koutě. Ona tedy makala sama, stále dokola nacvičovala jednotlivé pohyby. Až si jí všimli, protože měla svůj vlastní styl, který je nadchl. Začali ji učit, na soutěžích byla úspěšná, ale ztratila tak něco z toho svého stylu, protože na těchto soutěžích jsou lidé jako přes kopírák. Proto nám stále připomínala, že si máme držet svůj styl. Nemusíme držet ruku tam a tam jen proto, že někdo úžasný ji tam má. Důležité je mít správný pohyb a zbytek je už na nás.

Třetí byl kluk na jižní šavli a jižní pěst. Skoky kazil při dopadech, i když na normálních trénincích s nimi neměl problémy, a docházela mu síla. Stejně z nich byl ale nejlepší, protože to opravdu vypadalo jako jižní styl. A v jeho podání máte pocit, že se díváte na nějaké divoké zvíře. Strašně u toho křičel, na krku měl obrovské žíly. A když skončil, tak vypadal na zhroucení. I kvůli tomu, že věděl, že to nezacvičil dobře, učitelé mu ještě spílali, jak to bylo na nic. Sedl si na zem, hned mu ale řekli, aby se zvedl a prošel se trochu. Před druhým kolem od nich dostal kázání.

Poslední byla slečna, která cvičí moderní taiji. Nemusela ani skákat a už jsme ji všichni obdivovali. Sice také s pasem moc pohybů nedělá, ale vypadá při tom strašně lehoučká, elegantní, je prostě krásná. Na začátku byla otočená tváří k nám. Jak se rozezněla její hudba, zhluboka si vydechla, na chvilku si zavřela oči – vypadala jako malá holčička a zdálo se, že má velké obavy. Jakmile ale začala, proměnila se do víly. To ještě umocňovalo oblečení. Taijistky teď rády nosí přes oblek ještě přehoz z hodně jemného materiálu, který při každém pohybu krásně vlaje. Ona má bílý oblek a fialový přehoz. A všimla jsem si, že měla kolem pasu ten modrý pás – podpora při skocích atd. Při pěsti se jí všechny skoky povedly. Při tom nejtěžším, a také posledním, měla co dělat, žilka se jí objevila i na čele, ale zvládla to bez jakéhokoliv rozkomíhání. Meč cvičila také krásně, ale dva skoky se jí nepovedly. Co jsem zatím viděla, tak jí učitelé nikdy nic nevytýkají, jen trochu poradí. Po těch dvou kolech jí jen řekli, že při té její verzi flying front kick má kopnout o něco výš. Ona to beze slova jednou zkusila a všichni učitelé začali přikyvovat, že tak to mysleli.

Vždycky, když má tenhle tým zkoušku, dorazí více učitelů – se zaměřením na modernu nebo na soutěže jako takové. Sedí na lavičce, jeden vyhlašuje, že se má připravit další soutěžící, a jinak mlčí. Mezi sebou občas něco diskutují, v pauze si ukazují různá provedení daných pohybů. Dává to tedy pocit opravdové soutěže. A atleti mají i takový výraz – někdo naprosto soustředěný, někdo na prášky… :-D Úplně na konci jim vytknou pár základních věcí a pro ten den je konec.

Na hudbu cvičí jen taiji slečna. Sama si ji vybrala, nechala udělat. A prý se tady za to platí velké peníze. Úžasně jí to na ty sestavy sedí. V rychlejším místě jí údery bubnu dokonale sedí s rytmem jejích úderů. V některých místech jí zase doprovázejí kroky. Mám tu hudbu slíbenou, je fakt úžasná. I Li Yang, který je spíš na pop, mi řekl, že na tuhle hudbu se mu cvičí nejlépe, že má „ducha“.

Další věcí je, že všichni mají dvě sestavy, ale vypadají skoro identicky. Ta taiji nejvíce. V tom rychlejším místě, kde má údery pěstí, ve verzi s mečem používá meč. Skoky mají všichni na stejném místě, ve stejném pořadí, stejné kombinace. Takhle mají víc sestav za hodně krátkou dobu a vlastně nejde o žádné nové pohyby. Já takhle měla jeden pohyb stejný jak v meči tak v kopí, ale z meče jsme ho nakonec vyhodili, protože jsme měnili celou kombinaci. Kopí se mi teď trochu podobá novému meči, který Cai teď učil ostatní. A hodně prvků z meče je z jeho vlastní sestavy. Nedávno jsem viděla jeho soutěžní video.

Jak už jsem předtím zmiňovala, před týmovou zkouškou jeli všichni hodně tvrdě – měli dva trenéry místo jednoho. A teď v tom pokračují. Občas mi to přijde trochu zvláštní, protože když se blíží soutěž/vystoupení, tak makají víc a víc. Těsně před i 3x denně. Jak odhadnou to dávkování, aby jim člověk nedorazil na soutěž úplně vyplivnutý? Samozřejmě že při takové zátěži jsou pak dvě sestavy na soutěži „brnkačkou“, ale stejně je to nakládačka.