V poslední
době jsem přečetla několik článků o tom, jak přemíra sportu dětem škodí, jak je
i školní tělocvik zaměřený spíše na výkon než na pěstování lásky ke sportu.K
tomu mám i svoje zkušenosti, tak bych ráda řekla:
I.
Všestrannost je strašně důležitá. Jednostranné zaměření tělu
příliš neprospívá a člověk si při tom také neužije až tak tolik. Myslím, že je
strašně důležité vést už maličké děti k všestrannosti. Kolektivní sporty,
tanec atd. jsou podle mě lepší než zapsat mrňouse rovnou do tenisové školy, kam
bude chodit 3 – 4x týdně a hotovo. Samozřejmě že i na tenisových trénincích
nedrží v ruce raketu 2 hodiny v kuse, ale ne všichni trenéři se snaží
rozvíjet i takové dovednosti, které pro tenis nejsou nejdůležitější. Tenis jsem
vybrala ale jako příklad, sama ho skoro neumím, ale strašně se mi líbí a
v příštím životě v něm budu určitě strašně dobrá :-). Viděla jsem to
na trénincích v ČR, ale je to znát i tady. Pokud se lidé odmala věnovali
sportu (běhali, skákali, házeli míčem…), tak i když začnou s wushu později,
tak to není až taková nevýhoda. Pro zarytého fotbalistu u nás byl strečink
doslova mučením a tak ztuhlého člověka jsem do té doby neviděla. – tedy, to
jsem si myslela, dokud jsem tady nepotkala Dannyho (posilovna, americký fotbal
a wrestling) :-D. Na druhou stranu náš fotbalista běhal nejrychleji, úžasně
střídal nohy a vydržel makat i ve chvílích, kdy další odpadávali. Další slečna,
éterická tanečnice, byla skvěle protažená a uvolněná, ale nebyla schopná
provést úder tak, aby se to úderu aspoň trochu podobalo a o rychlosti se mluvit
také nedá. Všestranní lidé v tomhle mají prostě výhodu. Všestranně se může
člověk rozvíjet i v tenisové škole. Wushu je úžasně všestranná věc,
všichni víme, že wushisti si rychle osvojují velké množství sportů (jsou rychlí,
mají vytrvalost, koordinace, výbušnost, zaměření se na detail atd.) ale wushu
se také může proměnit v zoufale monotónní záležitost. Vše to záleží na
trenérovi. Když si odmyslíme dobrý kolektiv (což z velké části také závisí
na osobnosti trenéra), tak cvičení musí člověka bavit. A to nebude, když se
jede pokaždé to samé. Ano, „kungfu“ je o tisíci opakování jednoho pohybu, ale i
to se dá udělat zábavněji. Zvlášť my, cizinci, to takhle potřebujeme. A o
dětech už nemluvě. Když se k nim ještě vrátím, v tom věku je právě
nejlepší všestranně rozvíjet koordinaci, stabilitu atd. Za pár let se jim to
vrátí v tom, že jim ostatní věci půjdou rychleji, lépe. Je dobré se jít
podívat na první tréninky vybraného sportu, abyste měli představu, co od toho
můžete očekávat a co to vašemu dítěti asi tak může dát. Udělat si obrázek o
trenérovi je velice důležité. Ne každý, kdo to vystudoval nebo se pyšní stohem
osvědčení trenérství opravdu rozumí. I když z dítěte nechcete mít druhou
Navrátilovou, je to důležité, protože i tohle výrazně formuje osobnost
človíčka. Pokud byste malého jedlíka zapsali na volejbal, kde se orientují
zejména na soutěžní výkony, mohlo by to pro něj být velice stresující. A pokud
trenér přihodí „vtipnou“ kritiku, kterou mu navíc pak budou na každém tréninku
připomínat i ostatní, nejen že ke sportu získá odpor, ale může si vytvořit
blok, který ho bude provázet i v normálním životě. Myslím, že zacílení
tréninků by mělo být od začátku jasné, aby si každý mohl vybrat, co mu vyhovuje
– soutěže (tvrdá dřina), zábava (nejde o to být nejrychlejší, ale o to si to
užít a něco si z toho odnést do života). Hodina tělocviku na prvním stupni
ZŠ by podle mě měla děti seznámit s různými druhy sportů, naučit je
základy, aby měli představu, o čem to je. Naučit je vnímat svoje tělo. Naučit
je hýbat se. A ne o tom, že pokud někdo nevyšplhá po provazu až nahoru, tak si
odnese čtyřku a výsměch ostatních. Jeden učitel psal, že při tělocviku známkuje
spíše než výkon snahu a píli. Pak se ale stává, že i dítě, které nepřeskočí
kozu, neumí kotrmelec, má na vysvědčení jedničku, což také není dobře. Proto by
zde možná stálo za uvážení slovní hodnocení ve formě pozitivní kritiky –
pochválit dítě za to co mu jde a motivovat ho být ještě lepším, vytyčit body,
ve kterých až tak dobré není a povzbudit ho. Samozřejmě pokud z dítěte
chcete vychovat šampiona, je to o něčem jiném a o tom zase někdy příště. Na
druhou stranu, moje čínská kamarádka YouYou netrénovala sandu od 4 let věku.
Nějakou dobu se věnovala taekwondu a až pak přešla na sandu. A stala se ve své
váhové kategorii šampiónkou Číny.
Moje rodiče mě nikdy do ničeho nenutili – dělala jsem, co mě
bavilo, co mě nebavilo, jsem nedělala. Když se mi někam nechtělo, tak jsem
nešla. A to si myslím není dobře. Na jedné straně jsou rodiče, kteří vozí děti
z kroužku na kroužek od pondělí do pátku a nutí ratolesti dřít, i když je
to nebaví a nechtějí. A na druhé straně jsou ti velice liberální rodiče :-). Je
pak hodně těžké u něčeho vydržet delší dobu, je těžké vybudovat si pevnou vůli
– když vím, že když mi to nejde, nechce se mi, tak tam nemusím. Ještě teď
s tím bojuji a je to i jeden z důvodů, proč tak ráda odkládám
problémy na neurčito. Malým dětem by se podle mě měly vštípit určité návyky a
mezi nimi i smysl pro povinnost, zodpovědnost. Zužitkují to i v jiných
oblastech života. A abychom jim nevzali dětství tím, že bychom se jim snažili
do mozku implantovat tohle „dospělé myšlení“, tak jim dáme během ostatních dní
prostor k tomu, aby si mohli pořádně venku zařádit s kamarády, podnikat
výpravy do křoví v sousedství, lenošit atd.
Moje rodiče se mi na druhou stranu snažili vštípit zdravé
sebevědomí. Sice se jim to nepodařilo, ale snažili se :-). Když jsem přišla
domů s tím, že se příště na tělocviku bude známkovat kotrmelec, který mi
nejde, hodili jsme v pokoji na zem peřinu a oba dva mi to ukazovali. Táta
předtím hrál závodně házenou ale mamka ne a stejně všechno skvěle zvládá, to je
prostě neuvěřitelné :-D. Ještě teď je stále celkem dost pružná, kotrmelce jí
problém nedělaly, když se pak známkovalo skákání přes švihadlo, tak se
s tátou předháněli, komu to jde lépe. Když bylo potřeba, pomohl zase
brácha :-). A tohle je strašně důležité – měli zájem o to, co dělám a jak mi to
jde. Snažili se se mnou řešit problémy, i když je z toho pak týden bolela
záda :-) a dali mi pocit, že nic není tak horké, jaké se to uvaří, všechno se
dá nějak zvládnout – a to mi připomínají stále. Často si ze mě moje vlastní
rodina dělala legraci, že jsem nepohyblivá kulička, což mě štvalo, ale věděla
jsem, že mě mají rádi a vždycky je na ně spoleh, tak mě to nepoznamenalo :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat