sobota 21. dubna 2012

Svoboda je možnost výběru

Když jsem se před chvíli ve stoje obouvala, zase jsem si vzpomněla na svou trenérku. Ve středu se mi totiž strašně divila, že po týdnu intenzivnějšího protahování jsem ztuhlejší. Řekla mi: „Když se tady naše děti protahují, jsou den ode dne měkčí, níž a níž… To se asi protahuješ špatně.“ Vysvětlovat něco o tom, že se neprotahuji odmalička, nemělo smysl. Ono jí snad časem dojde, že ne každý je pružný jako guma a jeden týden to nezmění. Naštěstí pro to má pochopení druhý trenér a s protahováním mi pomáhá.
Dnes jsem si dopsala „manuál“ na skoky a u bailian a XFJ jsem našla cca 13 věcí, na které se musí dávat pozor. A to u netalentovaného začátečníka je dost hodně. Všemu rozumím, když se zadaří, tak to skočím správně. Ale většinou nikdy všechno dohromady :-). Techniku teď máme, co mě omezuje je tělo – rychlost a síla. Ze všech stran neustále slyším: „To musíš cvičit tohle a tohle. A každý den, bez toho to prostě nejde.“ To bych v tělocvičně fakt už ale musela být od rána do večera. Což už vlastně skoro jsem. Snažím se tedy poctivě cvičit, na co stačím. Počasí na tělo působí celkem dobře, sice mě hodně věcí bolí, ale žádné velké zranění, navíc se mi daří nebýt během cvičení taková lenivá. Lenost na mě doléhá, když vidím, jak zase katastrofálně cvičím, ale kdybych necvičila, tak se nic nezlepší, tak v tom pokračuji. Některé pokroky tu jsou, ale je to nadlouho.
Když se cvičení podpoří ještě teoretickým studiem, tak je to vlastně takové intenzivní studium. Zkouším na sobě různé teorie, které jsem načetla, které mi byly předány. Sleduji, jak na to moje tělo reaguje. U taiji má každý pohyb svou vlastní historii a smysl a líp to do sebe všechno zapadá, když člověk kromě neustálého vysedávání v knihovně daný pohyb cvičí. Jak už jsem zmiňovala na FB, nadchl mě qi gong Yi Jin Jing, který teď cvičím už týden každý den a na záda je to paráda. A nejen na to. Dokáže mě to hezky zklidnit a uvolnit. Jo, a vidím šeříkově fialovou auru ;-). Ono skutečné studium wushu není jen o samotném tréninku, o tom, jestli člověk dopadne 720° do mabu, jestli pak v mabu vydrží 30 minut jako ti velcí mistři (před nimi vážně klobouk dolů). Jak jsem psala u minulého článku o čínštině, že se to musí studovat jako celek, platí to i u wushu. No, „musí“. Záleží, proč se wushu věnujete. Je to koníček, je to zábavnější aerobik, je to sešlost s přáteli, při které si člověk ještě i protáhne tělo, je to prostředek, jak dokázat, že jsem v něčem lepší než ten druhý… Wushu může být i životním stylem, předmětem hlubokého, intenzivního a celoživotního studia. A co je super, wushu všechno to nabízí, takže si všichni můžeme vybrat dle libosti. Skrz wushu jsem lépe poznala sama sebe a daří se mi ze sebe dělat lepšího člověka, poznala jsem lépe i čínskou kulturu a to, čemu říkám „číňanství“, zlepšila se mi čínština, naučila jsem se hodně o čínské i naší filosofii, zvycích a náhledu na svět. A jak je to možné? Protože wushu to všechno obsahuje, člověk to jen musí chtít vidět. Ani náhodou netvrdím, že wushu je nejlepší životní cestou, jen že jsem si ji vybrala a baví mě. Určitě existují méně náročné, méně bolavé, méně „nesmyslné“ cesty, více pohodové, více radostné cesty. A to je svoboda – možnost výběru.

1 komentář:

  1. Kato, vyborny!!! Thumbs up! Urcite existuji jednodussi a min bolave cesty, ale wushu cesta je uzasna prave tim,co vsechno nabizi,kdyz clovek vuci tomu neni hluchej a slepej...a hlavne, je to cesta, po ktere pujdes cely zivot, ale svym tempem. Nekdo rychleji, nekdo pomaleji, ale v tomto pripade plati na sto procent, ze cesta je soucasne i cil.

    OdpovědětVymazat