neděle 22. dubna 2012

Wushu není složité, wushu je těžké

Při cvičení jsem s v poslední době dostala do slepé uličky, ze které jsem netušila jak ven. Svádělo mě to si tam prostě sednout a nic nedělat, protože „to stejně nemá cenu“. Můžu si říkat stokrát, že nejsem sportovně nadaná, že pořádně cvičím vlastně až tady. Že jsem sem přijela s hromadou ne úplně správných návyků, které jsem musela odstranit. Že cvičím krátkou dobu… ale všechno to jsou z jednoho pohledu více méně jen výmluvy a berličky, aby z toho všeho člověk nebyl až tak nešťastný. Pravdou bohužel je, že kdyby tady ale někdo jiný cvičil takhle jako já, tak už by po koberci jel jako fretka. Stále zaznamenávám pokroky, ale pak se podívám na video a když to všechno vidím, tak mi stávají i vlasy na hlavě (a že je mám už celkem dlouhé). Někdy je možná lepší žít v nevědomosti, cvičit tak jak cvičím a myslet si, že jsem skvělá. Jenže když všechno zanalyzuji, a je jedno jestli jde o modernu nebo taiji, tak mi z toho vychází jeden jediný závěr – vím jak na to, ale nedokážu to tak udělat. Na taiji mi učitel vysvětloval, jak pracovat se silou při úderu, mohla jsem si to zblízka prohlídnout hned na několika lidech – rozumím a chápu. Tím to ale končí. Při moderně vím, co mi chybí, co by ten a ten pohyb potřeboval. Ale tím to končí. V tomhle je jeden z paradoxů – jsem strašná lajdačka (jak ráda říká mamka :-) ), ale na druhou stranu, když něco dělám, tak to chci udělat pořádně. A pokud z nějakého důvodu nemohu, tak mě to trápí. Proto je u mě většinou všechno na doživotí. Neměla jsem žádné krátké vztahy – kdyby bylo na mě, tak bych v tom prvním opravdovém zůstala a brzy asi i založila rodinu a byla spokojená :-). Na flétnu jsem hrála přes 14 let. Wushu… Když teď vidím, jak se snažím, ale výsledky téměř nulové, někdy mě to velice rmoutí. Minulý týden jsem byla opravdu pilná – jak v učení, tak v tréninku. Ale kolikrát když už jsem byla unavená, sedla jsem si na koberec, zbraň položila vedle a bylo mi do pláče. Měla jsem sto chutí si to všechno ulehčit a orientovat se spíš na učení se a užívání si. Když jsem tady začínala, občas jsem to nezvládla a raději se šla místo cvičení slunit do zahrady, učit se, najíst se… Teď, pokud to na mě přijde, už mi stačí pár minut a jsem připravená zase makat. Tento týden jsem sice cvičila hodně, ale netěšilo mě to tolik jako předtím – jak by mohlo, když vím, že každý pohyb dělám špatně? I rekreačního hráče volejbalu by nepotěšilo, kdyby při každé přihrávce míč minul :-).
Pocity se mi tedy dařilo potlačit, dnes na tréninku s trenérem se ale uvolnily po tom, co mi už po několikáté poradil: „Tak to tak prostě nedělej, ne…“ Všechno to ze mě vystřelilo jako z kulometu. Pozorně si mě vyslechl a pak to s úsměvem uzavřel: „Chce to víc trpělivosti.“ To byla poslední kapka. Zachřestila jsem s kopím, položila ho na zem (zbraně (nebo třeba i tenisové rakety :-D) se neodhazují, nic vám neudělaly a také nejsou nejlevnější :-) a rozkřičela se o tom, že to není jen o trpělivosti, kterou mám (očividně :-) ) a jak mě má cvičení těšit, když to všechno dělám špatně?! Samozřejmě že cesta je cíl, jak tady ráda hlásám, ale ještě jsem to nezařadila mezi své postoje na 100 %. To se pozná i podle toho, že o tom hodně píšu. Ve fázi, kdy se to stane mou součástí, nebudu mít potřebu se o tom tolik rozepisovat. V této chvíli je to věc, na kterou jsem přišla, která mě naprosto nadchla, snažím se o ni, ale ne vždy se daří. S Caiem zůstávám i přes několik nepříjemností nejen proto, že je to profesionál, ale hlavně psycholog a má mě přečtenou. Vyzdvihl pokroky, které jsem udělala. Mimo jiné mi připomenul točení s mečem, při kterém už mám taky ten parádní zvuk :-). Jenže to jenom v případě, že stojím na místě, za běhu zase nic. Na to mi odpověděl: „Vzpomínáš na začátku, jak jsi se s tím několik měsíců trápila a nešlo to ani bez kroků?“ A tohle mou bezradnost zlomilo. Vybavila jsem si ty hodiny, kdy jsem stála před zrcadlem a vztekala se nad tak jednoduchým pohybem, který mi stále nešel. A teď najednou… kdykoliv a kdekoliv, hele :-P. Ale teda ještě ne za běhu :-D. Pak když jsem cvičila sestavu s kopím, rozebral každý pohyb, který mi nešel. Trpělivě mi všechno vysvětlil, ukázal, vedl mé pohyby. A dokázal mi, že jsem schopná to zacvičit správně. Koukala jsem jako blázen. A to mě svádí zpět k tomu vnímat a užívat si cestu samotnou, nestarat se o cíl potom, co si ho vytyčím. Potřebuji na všechno prostě daleko víc času a námahy než ostatní. A ani potom nebudu tak dobrá jako oni, ale to nevadí.
Ještě mě napadá, že trenéři, kteří učí něco, co sami vůbec neumění a jejich svěřenci mají dobré výsledky, jsou fakt obdivuhodní, musí mít úžasný mozek. Jsou to podle mě ale spíše výjimky, člověk si to musí všechno osahat. Neříkám, že je nutné zvládat každý pohyb, ale základy určitě. Stejné je to i s rozhodčími. A ne všichni z těch českých se wushu alespoň někdy zlehka dotkli. Vydatné školení může pomoci, ale tuhle absenci zkušeností jen tak nezacelí.
Říkám, že wushu není složité. Wushu je těžké. A to je rozdíl. Principy jsou všude podobné, ať už cvičíte sandu, taiji, modernu… Pak už jde o tu vynaloženou dřinu a přístup.

1 komentář:

  1. ...jde o tu vynalozenou drinu a pristup...a take pokoru ty si stale malo veris!Nemusis byt mistr sveta staci kdyz si reknes "Katko jses dobra"

    OdpovědětVymazat