Při
cvičení jsem s v poslední době dostala do slepé uličky, ze které jsem
netušila jak ven. Svádělo mě to si tam prostě sednout a nic nedělat, protože „to
stejně nemá cenu“. Můžu si říkat stokrát, že nejsem sportovně nadaná, že
pořádně cvičím vlastně až tady. Že jsem sem přijela s hromadou ne úplně
správných návyků, které jsem musela odstranit. Že cvičím krátkou dobu… ale
všechno to jsou z jednoho pohledu více méně jen výmluvy a berličky, aby z toho
všeho člověk nebyl až tak nešťastný. Pravdou bohužel je, že kdyby tady ale
někdo jiný cvičil takhle jako já, tak už by po koberci jel jako fretka. Stále
zaznamenávám pokroky, ale pak se podívám na video a když to všechno vidím, tak
mi stávají i vlasy na hlavě (a že je mám už celkem dlouhé). Někdy je možná
lepší žít v nevědomosti, cvičit tak jak cvičím a myslet si, že jsem
skvělá. Jenže když všechno zanalyzuji, a je jedno jestli jde o modernu nebo
taiji, tak mi z toho vychází jeden jediný závěr – vím jak na to, ale
nedokážu to tak udělat. Na taiji mi učitel vysvětloval, jak pracovat se silou
při úderu, mohla jsem si to zblízka prohlídnout hned na několika lidech –
rozumím a chápu. Tím to ale končí. Při moderně vím, co mi chybí, co by ten a
ten pohyb potřeboval. Ale tím to končí. V tomhle je jeden z paradoxů –
jsem strašná lajdačka (jak ráda říká mamka :-) ), ale na druhou stranu, když
něco dělám, tak to chci udělat pořádně. A pokud z nějakého důvodu nemohu,
tak mě to trápí. Proto je u mě většinou všechno na doživotí. Neměla jsem žádné
krátké vztahy – kdyby bylo na mě, tak bych v tom prvním opravdovém zůstala
a brzy asi i založila rodinu a byla spokojená :-). Na flétnu jsem hrála přes 14
let. Wushu… Když teď vidím, jak se snažím, ale výsledky téměř nulové, někdy mě
to velice rmoutí. Minulý týden jsem byla opravdu pilná – jak v učení, tak
v tréninku. Ale kolikrát když už jsem byla unavená, sedla jsem si na
koberec, zbraň položila vedle a bylo mi do pláče. Měla jsem sto chutí si to všechno
ulehčit a orientovat se spíš na učení se a užívání si. Když jsem tady začínala,
občas jsem to nezvládla a raději se šla místo cvičení slunit do zahrady, učit
se, najíst se… Teď, pokud to na mě přijde, už mi stačí pár minut a jsem
připravená zase makat. Tento týden jsem sice cvičila hodně, ale netěšilo mě to
tolik jako předtím – jak by mohlo, když vím, že každý pohyb dělám špatně? I
rekreačního hráče volejbalu by nepotěšilo, kdyby při každé přihrávce míč minul :-).
Pocity se mi tedy dařilo potlačit, dnes na tréninku s trenérem
se ale uvolnily po tom, co mi už po několikáté poradil: „Tak to tak prostě
nedělej, ne…“ Všechno to ze mě vystřelilo jako z kulometu. Pozorně si mě
vyslechl a pak to s úsměvem uzavřel: „Chce to víc trpělivosti.“ To byla
poslední kapka. Zachřestila jsem s kopím, položila ho na zem (zbraně (nebo
třeba i tenisové rakety :-D) se neodhazují, nic vám neudělaly a také nejsou
nejlevnější :-) a rozkřičela se o tom, že to není jen o trpělivosti, kterou mám
(očividně :-) ) a jak mě má cvičení těšit, když to všechno dělám špatně?! Samozřejmě
že cesta je cíl, jak tady ráda hlásám, ale ještě jsem to nezařadila mezi své
postoje na 100 %. To se pozná i podle toho, že o tom hodně píšu. Ve fázi, kdy
se to stane mou součástí, nebudu mít potřebu se o tom tolik rozepisovat. V této
chvíli je to věc, na kterou jsem přišla, která mě naprosto nadchla, snažím se o
ni, ale ne vždy se daří. S Caiem zůstávám i přes několik nepříjemností
nejen proto, že je to profesionál, ale hlavně psycholog a má mě přečtenou. Vyzdvihl
pokroky, které jsem udělala. Mimo jiné mi připomenul točení s mečem, při
kterém už mám taky ten parádní zvuk :-). Jenže to jenom v případě, že
stojím na místě, za běhu zase nic. Na to mi odpověděl: „Vzpomínáš na začátku,
jak jsi se s tím několik měsíců trápila a nešlo to ani bez kroků?“ A tohle
mou bezradnost zlomilo. Vybavila jsem si ty hodiny, kdy jsem stála před zrcadlem
a vztekala se nad tak jednoduchým pohybem, který mi stále nešel. A teď najednou…
kdykoliv a kdekoliv, hele :-P. Ale teda ještě ne za běhu :-D. Pak když jsem
cvičila sestavu s kopím, rozebral každý pohyb, který mi nešel. Trpělivě mi
všechno vysvětlil, ukázal, vedl mé pohyby. A dokázal mi, že jsem schopná to
zacvičit správně. Koukala jsem jako blázen. A to mě svádí zpět k tomu vnímat
a užívat si cestu samotnou, nestarat se o cíl potom, co si ho vytyčím. Potřebuji
na všechno prostě daleko víc času a námahy než ostatní. A ani potom nebudu tak
dobrá jako oni, ale to nevadí.
Ještě mě napadá, že trenéři, kteří učí něco, co sami vůbec
neumění a jejich svěřenci mají dobré výsledky, jsou fakt obdivuhodní, musí mít
úžasný mozek. Jsou to podle mě ale spíše výjimky, člověk si to musí všechno
osahat. Neříkám, že je nutné zvládat každý pohyb, ale základy určitě. Stejné je
to i s rozhodčími. A ne všichni z těch českých se wushu alespoň někdy
zlehka dotkli. Vydatné školení může pomoci, ale tuhle absenci zkušeností jen
tak nezacelí.
Říkám, že wushu není složité. Wushu je těžké. A to je rozdíl.
Principy jsou všude podobné, ať už cvičíte sandu, taiji, modernu… Pak už jde o
tu vynaloženou dřinu a přístup.
...jde o tu vynalozenou drinu a pristup...a take pokoru ty si stale malo veris!Nemusis byt mistr sveta staci kdyz si reknes "Katko jses dobra"
OdpovědětVymazat