pondělí 29. září 2014

Školní rozvrh

Včera se mě učitelka Lai ptala, jak to že studenti Wushu na doktorském oboru mají tak málo hodin. Copak já vím? Bakaláři mají hromadu tréninku, na kterých někteří docela dřou, k tomu hromadu hodin ne přímo wushu povahy. Na mgr oboru jsme předmětů měli dost,k tomu každý den školní tréninky a já ještě chodila odpoledne cvičit k týmu. Jenže druhý rok, když nastoupil Robert, tak jim tréninky skoro všechny vzali a zbyla jen sanda a zdravotní qigong. Letos je to zase trochu jinak. Ono hodně záleží na každém, co chce a jak moc bude dřít, protože se můžeme účastnit jakýchkoliv wushu hodin – od bakalářských po doktorské. Vlastně i z jiných oborů, pokud s tím bude daný učitel souhlasit. Takže někdo má hodin strašně málo, někdo pobíhá po areálu od rána do večera. Já chodím na všechny možné tréninky, do učebny mě na nějakou hodinu navíc nedostanou.

V pondělí a středu máme volno.  Takže dopoledne chodím cvičit (byla jsem zatím jen jednou kvůli stěhování) a odpoledne jsem s Taiji týmem. K tomu máme ve středu večer společný trénink se spolužáky. V úterý ráno mám výživný trénink sandy a odpoledne TJQ s týmem. Večer máme tříhodinovou přednášku o vědeckých výzkumech. Ve čtvrtek ráno je nějaký trénink s učitelem Wangem v rámci oboru Wushu pro vystoupení, ještě jsem tam ale nebyla, možná budu místo toho cvičit sama. Od 13:00 máme trénink Taiji Bagua meč a pak hned trénink s TJQ týmem. V pátek ráno cvičíme zdravotní Qigong, ve 13h přednáška s vedoucím naší katedry, taky něco o výzkumech. Tahle přednáška končí po 16. hodině a je to fakt výzva, protože jeho činština není standardní. Ptal se čínských studentů, jestil mu rozumí a oni odpověděli, že většinou jo. Ale když se po nich podíváte, tak to nebude tak slavné. A teď jak mu máme rozumět my? :-D Učitel Dai je vedoucím práce Roderigua, takže si myslím, že bude mít dost práce :-), tohohle pána se všichni bojí. Měla jsem ho na dvou prezentacích diplomky (a můj bývalý vedoucí mi ho navrhoval i k obhajobě, aby Aurora dostala „lepší“) a na přijímacím pohovoru. Na druhém setkání s ním už byl slušný, mluvil pomaleji, všechno mi pěkně vysvětlil a bylo to. Moje první prezentace, to byl horor, jsem pak proplakala celé odpoledne. Roderigue ho během přednáškách nahrává a já jsem si ho párkrát natočila. Na konci naší třetí hodiny (mé první, protože jsem se vrátila později) jsme se měli všichni postupně před tabulí představit, uvést, čím jsme se zabývali na mgr oboru, co budeme zkoumat teď a co plánujeme potom. V jiných jazycích jsem nikdy neměla problém, ale v čínštině jsem vždycky nervózní, protože se nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěla. A když v tom člověk žije 4 roky, tak ho to buď nakopne a nebo odradí. Vzhledem k tomu, jak se mi dařilo v jiných oblastech, tak to u mě byl ten druhý případ, takže teď to musím všechno dohánět. Nicméně mě a Roderigua učitel pochválil, že jsme mluvili k věci, nevykecávali jsme se a v pár minutách jsme zodpověděli všechny otázky. Na závěr právě zdůraznil, že pro nás je mimo jiiné velice důležité, jak se prezentujeme na veřejnosti, protože když svůj výzkum neprosadíme, jako by nebyl, a to je pravda.


Hlavně publikovat!

Nevím, jaký na to máte názor a ráda si ho vyslechnu, ale většina vědeckých výzkumů týkajících se zdravotních přínosy TJQ mi zvedá mandle. TJQ je v této oblasti zkoumáno na univerzitách ale i nezávislými odborníky něco přes 20 let, Čína se zdravotnímu Qigongu věnuje prý od roku 2004. Když jsem byla u předchozího vedoucího, jeho zaměřením byly právě takové výzkumy a experimenty. Jak to vypadalo jsem už vyprávěla, takže to jen shrnu: Natlačí do toho strašně moc peněz, tváří se strašně moc důležitě, ale všechno to vědomě a často i nevědomě odfláknou. Do žurnálu napíšou „Taijiquan hao“ (TJQ je dobré) a jdou na další podobný výzkum. Samozřejmě, že se to někde dělá i pořádně. Jenže některé kurzy trvají třeba jen 12 týdnů. I během takhle krátké doby odpadne spousta testovaných, výzkumníci se nezabývají vnějšími vlivy, o osobě vyučujícího se neví nic apod. Když se objeví kladný rozdíl mezi pre a post testem, třeba jen o setinku, tak už jásají, že Taijiquan hao. Nedej bože, když se výsledky zlepší malinko výrazněji, to už Taijiquan hen hao (moc dobré). Problémů je přitom spousta. Když lidé nic nedělají a najednou se začnou věnovat nějaké aktivitě přiměřené jejich možnostem, tak se jejich stav samozřejmě zlepší. To ještě neznamená, že TJQ hao, to znamená jen že daný druh pohybu hao. Ve studiích, kde se lidé nezlepšili nebo se dokonce zhoršili, se většinou nezamýšlí nad tím, proč tomu tak je. Všude se uvádí, že testovaný vzorek cvičil pod vedením kvalifikovaného instruktora, co to ale znamená? V jedné studii, která aplikovala program založený na Taijiquan zvaný Tai chi Movement for Better Balance na národnostní menšiny žijící v určité oblasti v USA, byli vybráni bilingvní pracovníci komunitních center a dobrovolníci, kteří prošli dvoudenním školením, pak jim byly ještě v průběhu 6 měsíců nabídnuty doplňující kurzy trvající 1,5 hodiny, kterých se nezúčastnili všichni. A tohle jsou jejich kvalifikovaní instruktoři. Sice šlo „jen“ o osm pohybů vycházejících z yang 24 forem přizpůsobených tak, aby přímo cílily na problémy s rovnováhou – požadovaným efektem je, že se sníží riziko pádů u lidí nad 65 let věku. Samozřejmě se ukázalo, že jeden z instruktorů, který se sám věnoval TJQ delší dobu, dokázal cviky lépe vysvětlit a jeho studenti dosáhli lepších výsledků, ale to nic neměni na tom, že práce shrnuje svůj projekt jako úspěšný – takto „vytrénovaní“ instruktoři dokáží kvalitně předat daný program a studenti dosahují dobrých výsledků. Můj vedoucí mi nabalil podobných článků celou sadu, protože chce, abych začala psát něco podobného ve formě shrnutí (kterých je víc než dost), komentářů a „dopisů“, které toho moc neříkají. Naštěstí se v posledních letech začínají ozývat hlasy, a to i z řad výzkumníků, že takto vedené výzkumy dostatečně neprokazují, že Taijiquan hao, že postupy nejsou kvalitní, že postrádáme metody proto, aby se to dalo opravdu studovat. Naše učitelka Zhang Yun Ya řekla na přednášce to samé. Ona zdůrazňuje, že rozdíl Qigongu, Taijquan a třeba Jógy od ostatních „sportů“ je v tom, že musí obsahovat tři části: tělo, dech, mysl. Tyto tři části musí být v rovnováze. Po 12 týdnech tréninku (2-3x týdně 60 min, přičemž jen málo testovaných osob přijde na všechny lekce) ne každý zvládne všechny pohyby zacvičit technicky správně, třebaže se jedná o hodně zjednodušenou verzi. Jde přeci o úplně nový pohyb a přístup k němu. V dotazníku k mé diplomce nemálo lidí uvedlo, že jim v začátku přišly pohyby TJQ nepřirozené. Pokud nestojí správně tělo, nebude se správně dýchat. Pokud se nedýchá správně, nebude správně „pracovat“ ani mysl. Dnes jsem četla cestou v metru hned několik výzkumů a všechny začínali větami typu:
·         
  • Taijiquan je odvozené z čínského bojového umění. (Takže to není bojov umění?)
  • Taijiquan je sled pomalých plynulých pohybů, a proto je vhodný především pro starší lidi. (Jakou dobu se snažíme lidi přesvědčit, že TJQ není jen pro starší generaci a není jen pomalé a teď tohle?)
  • Výzkum pomůže opravit chyby v dnešním pojetí TJQ a názorech na totocvičení. (To byl zrovna výzkum, který propagoval program TJQ Movement for Better Balance. Ještě jsem to neviděla, ale podle popisu to je pro mě zdravotní cvičení vycházející z TJQ, ale není to TJQ. A tohle chce lidem říkat, co je „pravé“ TJQ? V tom případě i Moderní wushu je Wushu.

Už po první přednášce na toto téma jsem si vymyslela téma práce, ale asi zase neuspěju. Chápu, že se bez přestání provádí moře výzkumů, aby podpořily myšlenku toho, že TJQ hao, aby se to stalo všeobecně uznávaným tvrzením, aby to začaly podporovat státní organizace, aby do toho začaly mohutně investovat organizace soukromé. Aby to trochu pomohlo lidem a aby z toho bylo hodně peněz. Takže nemůžu přijít s myšlenkou toho, že to je celé na h***o. Musím to ještě promyslet.:-D Nebo opravdu skončím u shrnování výsledků výzkumů, hledání jejich slabých míst, shod a přínosů... Což mi ale přinese publikování v prestižních časopisech a žurnálech, to je taky neoficiální důvod, proč můj vedoucí přesedlal z propagace Wushu kultury na zdravotní aspekt TJQ, protože v tomhle oboru se publikuje zdarma a na hooodně vysoké úrovni. Už má naplánováno, do kterých papírů přispěju a cílem těchto tří let bude být otisknutá (samozřejmě s ním společně) v jednom ze dvou nejprestižnějších žurnálů, co se týče medical science. Chlubil se mi, kde všude co publikoval. Kdo nepublikuje, jako by nebyl... Nabídl mi tři směry, kterými se můžu ubírat. Jeden jsem už zmínila (a to by ho samozřejmě nadchlo nejvíce, protože si kvůli mě, nevzal žádného mgr studenta z Ameriky), psychologii Wushu (ale tam se publikuje za peníze) a nebo kulturu ve výuce Wushu... no a o tom se nepublikuje... :-D

Už bydlím!

V prvním patře jsem bydlela skoro 5 dní. Neměla jsem pak už žádné spolubydlící, bylo to tam celkem čisté, takže jsem si nemohla moc stěžovat. Jenom jsem tam prostě žila provizorně, nemohla jsem si vybalit, prádlo neschlo atd. Na recepci mi řekli, že musím prostě počkat, až se dva Vietnamci sestěhují k sobě, že nemají moc času. Když už to byl druhý den a stále nic, tak jsem si na ně zaklepala. A samozřejmě o ničem nevěděli. Tak jsem zašla pro recepční, aby to vyřešila. No a ještě ten den jsem se mohla začít stěhovat. To by to tam ale nemohlo být tak zasviněné. Zašla jsem si tedy do obchodu pro čistidla a rukavice s tím, že si to večer vydrhnu a druhý den se nastěhuji. Jak jsem s tím začala, tak mě to i přešlo. Končím tady čtvrtý rok a všechno jsme si tady řešili sami. Když se pračky zhoršily a nikdo to neřešil, tak jsme si se spolubydlící napůl koupily pračku. Když se mi rozbila skříň, tak jsme to s Robertem opravili... Teď jsem si řekla, proč bych jim to měla usnadňovat, když si svou práci odvádějí na nic. Vrátila jsem se na pokoj s tím, že druhý den na ně vytáhnu nejvyšší eso, které mám v rukávu. Jako kdyby to věděli... Cestou do školy mě zastavil Yang laoshi s tím, jestli jsem se přestěhovala, protože ten den už budou ke mně stěhovat tři Vietnamce. Tak jsem mu řekla rovnou, že se tam nastěhovat nemůžu, protože je to strašně špinavé, žije tam gekon a hromada brouků a spousta věcí je rozbitých, například postel, které upadly obě zadní nohy. A že to prý zařídí. A světe div se. Když jsem se vrátila z tréninku, tak bylo najednou všechno čínsky čisté a hlavně, všechno opravené, dokonce mi do koupelny dali nový větrák, vyměnili mi ten odpadní štuplík v umyvadle, přivrtali dveře od skříně... Teta mi ještě dovytřela podlahu a špitla, že mi dala novou peřinu, ale polštář nemá, bude lepší, když si koupím svůj, protože ty školní jsou moooc špinavé. Svůj už mám dlouho, jenže ho nemůžu najít, to je ale zase jiný příběh. Tohle člověk prostě nemá šanci pochopit. Pokud se celý pokoj dá dát do pucu za 3 hodiny, proč to takhle neudělají na celé koleji a tím jím odpadnou všechny starosti? Všechno prostě nějak bude, záleží na situaci a pomalu to přijde... Nebo to může být také tím, že nejsou k ničemu nuceni – většina lidí je nespokojených, ale většinou nic neřeknou (nebo to neřeknou na správném místě), takže se pak fakt nedá nic dělat. Kdyby mi dělali problémy dál, tak mi slíbil vedoucí, že se domluví s naším nejvyšším šéfem. Podle pravidel čínského stipendia mají například studenti doktorandského studia nárok být sami na pokoji a studenti čínštiny nemohou být sami na pokoji. Do dnešního dne byl jeden jazykový student na pokoji určeném doktorandům, byl tam sám, a nikomu to nevadilo do doby, než se ozval Roderigue, že se chce přestěhovat, protože jeho soused je sice super, ale chrápe a nenašli nic, co by na to pomohlo. Už dva týdny čekal na to, až se situace vyřeší a celé noci nemohl spát. Jak mají černoši sněhobílé bělmo, tak ho chudák měl celé rudé.

Už jsem zmiňovala, jak Číňané čistí, takže i když mi teta hodně pomohla, tak mi to stejně trvalo něco kolem 5 hodin, než jsem to tady celé vyčistila s tím, že některé úložné prostory budoucí spolubydlící jsem nechala na ní, aby to neměla tak jednoduché. Další věcí bylo stěhování krabic. Najednou to vypadalo, že mám strašně moc věcí, navíc všechno oblečení musím vyprat, protože z těch krabic smrdí. Pár věcí doteď nemůžu najít... Jinak už víceméně v pohodě bydlím, lednici jsem si ukradla z prvního patra, protože mi bylo jasné, že bude trvat dlouho, než by tu mou rozbitou opravili. Gekona jsem viděla naposledy před 3 dny, ale šváby mu asi moc nejedou, protože jich moc neubylo. Přiznám se, že jsem se první noc budila, jsem měla nepříjemný pocit, že mi vleze do postele nebo že se probudím a bude na mě koukat. První ráno se neobjevil, zato jsem měla na prostěradle rozmáčknutého švába, jsem holt těžká váha :-D. Jinak je pokoj fajn. S postelí se nedá moc hýbat, protože jí padají nohy, tak jsem nakonec nic moc nepřestavovala. Jsem dál od okna, takže tady nemám tolik světla, ale když vidím, co sem všechno leze a jak se práší, tak se k oknu tentokrát moc nehrnu. Včera v noci mi napsal pan Hrdina s tím, že ho moc trápila moje situace, ale ze své pozice s tím nemohl nic udělat. A že mi samozřejmě strašně věří a že jsem úžasná. On má s každým skvělé vztahy, ale když dojde na lámání chleba, tak najednou nemá požadované postavení :-D. Myslela jsem si, že si pro mgr diplom zajdu do kanceláře, podepíšu nějaký papír a hotov. A samozřejmě to tak jednoduché není. Musím zajít na sedm různých míst, kde mi dají razítko. Ten papír odnesu do naší kanceláře a až pak mi diplom vydají. Mám ale takový pocit, že bude problém i s diplomem samotným. Aurora měla všechno v angličtině, Levy v čínštině. Tak jsem zvědavá, co dají mně, bych chtěla obě verze...

PhD. - Tréninky

Bojové sporty

V úterý ráno od 8:00 máme tréninkovou hodinu „bojové sporty“. Je to více méně sanda ale s tím, že zkoušíme nebo jsou nám aspoň vysvětleny i techniky, které v sandě povolené nejsou. Třeba hlavička čelem :-D.  Že prý se nemusíme bát, že bychom si rozrazili lebku, ta je nejtužší, že maxímálně kůži si sedřeme. A ať si to zkusíme do pytle, ale lehce, protože bychom si mohli hnout s krkem... :-D Nicméně jsem zjistila, že ráno taky dokážu cvičit. Nástup byl klasicky vojenský s Wushu pozdravem. Potom nám učitel do detailu vysvětlil základní postoj v sandě a zkoušeli jsme si to. Dál jsme se rozběhali, následoval strečink v kruhu, během kterého nám učitel vysvětlil, co bude náplní a cílem tréninků. A pak už jsme šli k pytlům. Bylo nás tam jen 8, tak to dobře odsýpalo. Učitel nám vysvětlil techniku a pak jsme ji každý u svého pytle trénovali a učitel nás obcházel. Dvě minuty to mohly být. První jsme dali hák. Ukázal nám tři provedení, ale jako nejjednoduší určil ten stranou pěsti, tak jsem dělala to. Ukázal nám pár rozdílů sandy a boxu. Hlavně nám stále říkal, ať jdeme níž, otáčíme se jen kolem vlastní osy – nevytahujeme se za úderem, a při předním úderu, abychom nezvedali patu přední nohy. To byla dvě kola. Potom jsme dělali údery lokty, protože jsme neměli nic na ruce, tak abychom se hned nezranili. Hned nám při té příležitosti řekl, co na těle je nejslabší, jak si to máme chránit a přihodil pár zranění lidí z profi týmu. Také dvě kola a pak kop stranou – nejdříve do holeně a pak k pasu. Si mě vytáhl, abych to předvedla a ostatní měli říkat, co je tam špatně. Učitel řekl, že hlavně stojím moc blízko. Nemůžu stát podobně blízko jako kdybych chtěla bouchat rukama – na to mám ty ruce. Takže mám jít ještě dál a prostě si tam „dojít“. Pak jsme dělali ještě nějaké věci a šli se protahovat a povídat. Prý se bude sandařská tělocvična přesouvat a Wushu by se mělo taky renovovat, prý je takhle wushu tělocvična už 30 let. To mimo jiné znamená, že tam ty koberce jsou 30 let. A nemyslím si, že by se luxovaly :-D. Profi tým vedle si to luxuje a zametá, to jo. Jsem to taky párkrát po tréninku dostala nastarosti. Když jsme se na konci protahovali, přišla tam skupina prý oborových sandistů. Také se zahřívali běháním dokola, dohromady s údery a kopy. Dva byli moc blízko. Neviděla jsem to, jen jsem viděla, že to byl kop s otočkou. A pak jen jednoho kluka, jak otřeseně stojí na místě, po chvilce mu začala téct krev z nosu a lehl si na zem. A asi 40kg slečna vedle něj – ta ho sejmula.

Společný trénink

Každou středu večer máme společné tréninky pro mgr a doktorské studenty wushu. Vede je náš spolužák, ještě si nepamatuji jméno, ale je ze severovýchodu Číny. Jediný člověk, kterého jsem z tého oblasti do téhle doby znala, byla Zhan Jun Nan, profi wrestlerka (dělala jsem s ní rozhovor, ale zatím není dost fotek, aby se dal publikovat). No a oba dva jsou pěkně drsní, i když mi jsou asi po hrudník. Na prvním tréninku se nás sešlo celkem dost, asi 15, z toho tři cizinci: Roderigue (Kamerun), Jaka (už USA) a já. Šlo o klasický Wushu trénink. To znamená rozběhání, kotouly atd. (i když kotouly se moc nedělají a hodně Číňanů je neumí). Potom kopy, základní přechody, všechny základní skoky. Potom jsme cvičili techniky z changquan. Náš „trenér“ původně řekl, že nás naučí základy od všeho (máme na to přeci jen 3 roky), ale myslel to tak, že základní kombinace z changquan budeme dělat na každém tréninku, ale bez sestavy – tu si z toho můžeme poskládat sami. Takže opravdu začneme nanquanem. Vysvětlil nám pár charakteristik a ukázal základní kroky stylu. Takže nejdříve nacvičíme kroky (步法). Na konci jsme se protahovali a povídali. No, vypadá jako univerzální wushista. Takový většinou umí od každého něco a nic pořádně, například takoví Sběratelé sestav a stylů... :-) Ale tenhle je opravdu na profi úrovni, stačí jeden pohyb a je to jasné. Vlastně stačí jeden pohled – to mi přišlo, že mu najednout nějak zhoustlo a zčernalo obočí, když nám předváděl, jak se máme „dívat“ J. Z toho, co říkal, tak to vypadá, že jeho hlavní styl je Tongbei quan. Říkal nám, že Tongbei quan je hodně „stylů“ a škol a to, co je na soutěžích není tradiční Tongbei, protože tradiční na soutěže nechodí. Oni vlastně nemají ani sestavy. Mají prostě techniky, které trénují samostatně, na pomůckách a pak se sparring partnerem. Popisoval nám, jak to chodí v tradiční škole, protože se někdo ptal, jak to tedy, že je tolik škol a cvičí to jinak, jak se pozná, co je a co není Tongbei. Řekl, že jde jednak o úroveň daného člověka, že se to hned pozná na technice. A pak, jak úplný a ucelený systém daný učitel vyučuje. Každý učitel má desítky studentů, ale většina cvičí jen na povrchu a hlouběji se nikdy nedostanou. Učitel si vybere svých pár studentů a těm na základě jejich schopností, upřímnosti a pracovitosti předává poměrnou část svého umění. Může se klidně stát, že to učitel nestihne předat všechno a některé věci zemřou s ním. Jeho mistrovi je 72 let a prý ho ani teď v zápase nepřekoná, že má ocelové tělo :-), mistr jeho mistra je stále naživu, žije v Šanghaji a je mu přes 90 let. Když se měl stát oficiálním studentem svého učitele, musel prý napsat nějakou esej, to jsem moc nepochytila o čem, vykonat nějaké další věci... každá škola to má prý trochu jinak a nemluví se o tom. Čínsky se tomu říká 拜师 (baishi). Tímto se člověk stane oficiálním studentem a nositelem daného stylu, učitel se stane jeho Mistrem(-otcem), 师父. Když ho požádali, aby nám něco ze svého umění ukázal, odmítl s tím, že je to zakázané. Nesmí fotit fotky, natáčet video, ani se s Tongbei quan nikde prezentovat. Kromě tohoto, nám prý dá všechno, co má (co se týče cvičení samozřejmě! :-P). Tím myslel, že si nebude nechávat nic pro sebe, co umí, se nás pokusí naučit, můžeme se na cokoliv zeptat. Ale nechtěl nám nic ukázat – jednak už měl v týdnu vystoupení s ostatními v tělocvičně a zbytek uvidíme, až budeme společně cvičit. O pauze jsem se ho tedy šla zeptat na hvězdu bez rukou, protože i když všichni tvrdí, že je to jedno z nejlehčího, tak mi to doteď nejde. Když jsem trénovala, tak jsem skoky, sice jen 360° nebo malinko víc, dávala, ale tohle prostě ne. Tak mi ukázal jeden nácvik, který jsem ještě neuměla a řekl, že do dvou měsíců mě to naučí :-). Tak odvážná bych nebyla, i když to řekl potom, co viděl, jak to dělám. Prý zvedám zadní nohu moc pomalu, ale švih před dopadem mám dobrý, že prý mám silné břišní svaly. Bývávalo... Když jsem trénovala s Duhui, musela jsem dělat různé cviky na „core“ – celý ten pás, kde mám teď už jenom tu pneumatiku :-D – každý den jsem to cvičila kromě neděle. A bylo to sakra znát. Nejdříve posílit – přestala jsem mít problémy se stabilitou, ustávala jsem dopady, žádné pérování v pohybech, žádné přehnané předklánění horní poloviny těla při skocích a nohu jsem při skoku měla nad úrovní ramene. To, že jsem skákala 10 cm nad zemí a byla ve všem extrémně pomalá, to je už věc jiná :-D. Když jsem zesílila, tak jsme dělali různé nácviky zaměřené na výbušnost, tam se mi osvědčila ta guma, resistant band nebo tak. Tu používají i v týmu, samozřejmě tu nejtvrdší :-D. Koupila jsem si ji doma, tak s tím zkusím zrychlit tu nohu na hvězdu. Dlouho jsem už neposilovala a ten pocit je úplně pryč. Abych to konečně dokončila, na soutěžích se náš učitel nejlépe umístil s Taijiquan, 42 yang – nějaké mistrovství Číny. Roderigue byl ten večer trochu rozladěný, protože není zvyklý, že by mu něco nešlo a nikdo ho nechválil. Kdežto mě chválili hodně, protože z toho, jak vypadám, by nikdo asi neřekl, že aspoň něco udělám :-D. Prý jasný, jsem pomalá a těžká, ale pohyby mám hodně „standardní“ – tzn. Že to vypadá, jak by to mělo vypadat (v rámci mých velice omezených možností samozřejmě :-D), to mi říkají všichni. Za to musím poděkovat svým dvěma trenérům, kteří se se mnou ty čtyři roky trápili – Cai Si Wu a Duhui. Třebaže jsem cvičila v ČR 10 let Shaolinquan a nijak jsem se neflákala, tak jsem přijela do Číny a zjistila jsem, že dělám strašně moc chyb i v základech. A přitom to stačilo jen normálně vysvětlit a z holky, co pohyby sice znala, ale dělala všechno špatně, je holka, která cvičí jako stokilový šnek, ale techniku má víceméně správně. Takže na metody výuky, přistup učitele a to, kdo je dobrý učitel a kdo ne, kdo me mistr a není mistr... na to mám hodně jasné názory. A většinou se moc lidem nelíbí.

Bagua Taiji Jian (meč)

Vede to učitelka, která nás měla během mgr studia na Bagua zhang – neučila to ona, pozvala si na to studenta. Tentokrát učí sice sama, ale způsobem, že přijde o 40 min pozdě (takže nás spolužák učil nanquan), potom honem honem aby toho bylo co nejvíc. Nejdřív mi toho přišlo moc, ale po chvíli to začalo do sebe zapadat a pamatovala jsem si to všechno. Rodrigue z toho byl hodně rozčarovaný, protože meč začal cvičit až teď v posledním týdnu, a to yangový, takže se mu pohyby drobet pletou. Je to zajímavá směska, pohyby jsou taiji, kroky bagua.

Zdravotní Qigong

Na to máme mou oblíbenou učitelku Zhang Yun Ya, tu jsem si pozvala i na obhajobu své diplomky. Jejím manželem je trenér našeho profi Wushu týmu. Na začátku každého (tříhodinového) tréninku nás čeká aspoň 10 min zhan zhuang – stání. Dál jsou v plánu tři qigongy:
1) Ba Duan Jin (Osm kusů brokátu), protože je prý technicky jednoduchý a zvládneme ho rychle. Z první hodiny musela učitelka utíkat na schůzi, tak jsem to dostala na povel a měla jsem naučit první čtyři formy. A jako na potvoru jsem zrovna tenhle qigong příliš neopakovala, protože jak mám zatuhlé kyčle a je tam spousta mabu, tak mě to prostě netěší cvičit :-). Dala jsem to dohromady, ale na 100% to nebude
2) Wu Qin Xi, 3) Ma Wan Dui – Tyhle dva qigongy musí umět každý, kdo studuje Wushu na Šanghajské sportovní „univerzitě“, protože právě u nás se tyto dva qigongy upravily do dnešní podoby. Máme na to „patent“ :-). Také v tom naši studenti vyhrávají většinu soutěží. Stejně jako třeba Wuhanská sportovní „univerzita“ se zasloužila o dnešní Yi Jin Ying.

pondělí 22. září 2014

První letošní trénink s Taiji týmem

V pondělí máme týmové tréninky až v 18h večer. Jsem právě spíš večerní typ, ráno maximálně qigong a lehce sestavu. V úterý v 8:00 mám něco v sandařské tělocvičně, jestli tobude nějaký větší pohyb, tak to asi nedam. Část spolužáků se připravuje na nějakou soutěž ve dvojicích, takže stále dokola cvičí chen 56. Dala jsem si to s nimi dvakrát, abych si to trochu zopakovala a pak jsem s Robertem cvičila yilu. Učitel mě jen pozdravil a pokračoval k Robertovi, protože byl dotáčet něco k tomu dokumentu o cizinci cvičícím qigong v Pekingu. Robert je teď miláček – předcvičuje a s učitelem si tokají :-). Byli tam dva studenti zvenku, takže učitel dělal yilu od začátku do asi druhé části, tak jsem si to aspoň všechno zopakovala. U všeho nám ukázal aplikace a pak jsem si to zkoušela s Robertem. S ním cvičím ráda, protože má trpělivost, nechá mě si všechno vyzkoušet a ukáže mi i jiné věci. Jediný problém je, že se prostě stále potíme a má tak nejen obrovské ale i kluzké předloktí :-D. Když jsem tak na to všechno koukala, tak u nás je to TJQ prostě pojaté jinak, než doma. Jde i o tréninky pro lidi zvenku – tam je jediná změna v tom, že se na začátku cvičí qigong a základní pohyby. Ale na práci s pasem, dýchání, sehrání pohybů... není kladen žádný důraz, prostě se tomu nevěnujeme. Samozřejmě nám to učitel řekne, když vidí, že to děláme špatně, ale nevěnujeme se tomu, nedrží nás za ručičku. Prostě cvičíme sestavu, tu nám stále předcvičuje, opravuje, vysvětluje užití – dnes zase řekl, že pokud nerozumíš, k čemu ty pohyby jsou, tak nemůžeš cvičit TJQ. No a nějak k tomu asi dojdeme. Pokud se budeme sami snažit, což jsem si vyzkoušela během minulého roku. Cvičila jsem prostě jen sestavy a aplikace, s dlouhou taiji tyčí trénovala fali... a nezaznamenala jsem žádný pokrok. Tedy kromě toho fali, které se zase rychle ztratilo. Dobré je, že učitel na všechno odpoví, všem pomůže, sám řekl, že si máme říct, co chceme cvičit, že on sám neví, co chceme, nemáme se stydět. Pokud na to budeme mít, tak nás to učit bude (nebo najde někoho, kdo nás to naučí a on doladí detaily). Takže ve středu ho s Robertem požádáme o er lu. Tu už jsem probrala dvakrát narychlo s Levym, jenže on učí hodně abstraktně a to mi zrovna moc nevyhovuje. Libí se mi, že nám učitel ukazuje, k čemu každý pohyb je, proč tam je, porovnává svoje provedení se stylem z Chen Jia Gou a i s tím, jak to cvičil kdysi. Sestava je strašně živá věc, strašně moc možností. U jednoho pohybu, kdy s nápřahy ustupujeme dozadu ukazoval, že pravá ruka jde za záda, aby člověk mohl nepozorovaně vytáhnout nůž a následně ho hodit na protivníka. Pokud uděláme pohyb níž, můžeme vzít do ruky třeba písek a hodit to tomu před námi do očí. Některé údery jsou skutečné, některé falešné. Ukázal nám tři druhy fali – falešné, jednoduché a složené. Tam, kde mi to přišlo jako zbytečné mávaní rukama navíc, tak je to najednou matení protivníka a čekání na příležitost. Líbí se mi, jak se dají pohyby modifikovat. Misto na místě se pohyb dá udělat v kroku či běhu. Nákrok může být nejrůznějším kopem či podmetem... Některé pohyby jsou podobné s nanquan, s xingyiquan... Prakticky všude se to dá udělat výbušně. Levy mi vyprávěl, jak kdysi učitel cvičíval er lu – to byl prostě běh z jednoho konce na druhý plný fali, že se spousta lidí divila, jestli to je taiji nebo co to vlastně je. A že ten koberec je dlouhý, Levy má snad dva metry, ale dostane se jen do půlky koberce. Ať cvičí jak chce, tak má fali stále oddělené, kdežto učitel jede jako sbíječka. 
V tomhle mě TJQ strašně baví. Jenže ono to s tím "Pokud ti to funguje, tak je to správně" není jen tak. Robertovi funguje skoro všechno, ale sestavu zacvičí tak, že to moc jako TJQ, na které jsme zvyklí, nevypadá. Některé pohyby budou fungovat, i když budete mít třeba vystrčený zadek. Také samozřejmě záleží, na koho to děláte - na někoho funguje všechno :-D. Takže mi to zas přijde jako soustředění se jen na jeden prvek. Ono jde ale i o to, že studenti z univerzity základy už mají, takže chyby jako my už většinou nedělají, a studenti zvenku většinou prostě jen tak cvičí.

Trénink byl od 18.h do 21 hodin. Pak jsem si ještě šla koupit večeři (ano, pěšky, protože kolo se mi ztratilo), vyprala jsem si v ruce prádlo (pračku mám ještě u kamarádky) a dojedla jsem až někdy před 23. hodinou. V úterý ráno vstávám v 6 hodin, abych stihla do první hodiny vytrávit (ano, stále mám žaludeční problémy) a odpoledne bych se měla sejít s vedoucím, abych mu řekla, že vůbec netuším, o čem bude má disertace. Když jsem si četla o tom, jak spolupráce studenta-vedoucího a samotná práce na práci vypadá v Evropě nebo v USA, tak jsem se musela smát. Moje diplomová práce je čistě moje práce, učitel mi spíš dělal problémy než aby mě usměrňoval nebo snad pomáhal. Ale sama jsem na to nebyla, jste mi pomáhali všichni! .-) Tak dobrou noc :-)

Kocourkov

Dnes jsem si byla vyzvednout studentskou kartu, tentokrát už je to bez fotky, jinak to vypadá stejně. Takže už budu moct zase chodit do naší vyhlášené kantýny na ty krysy a broučky J. Ona mi paní Pomatená Li měla dát ještě rozvrh atd., ptala jsem se jí schválně, jestli je to takhle všechno, jestli nemusím nic podepsat, jestli oni mi nic nechtějí... A prý ne. Tak ještě že jsem chytrá a rozvrh jsem si sehnala už o víkendu J. Dál jsem se zastavila na recepci, říkali přeci, že mě v ponděli už nadobro ubytují. A prý snad příští týden. Jak příští týden, říkali jste v pondělí. Slečna začala žbleptat, že se nedá nic dělat, tak jsem se vydala k naší Všemocné šéfové, aby mi řekla, co tedy bude. A že je to složité. To tam už dorazila slečna recepční a když se jí Všemocná zeptala, tak jí odpověděla, že by se to mělo vyřešit do dvou týdnů. To snad ne, vždyť mi před chvílí říkala, že ten týden bude jeden :-D. Oni odvádějí svou práci na nic a já jim to mám usnadňovat? Prý kdo dřív přijde, dřív má pokoj, a že já dorazila pozdě. 1) Všem v kanceláři jsem to nahlásila, než jsem odjela domů a Hrdinovi jsem to psala ještě dvakrát během svého pobytu doma. Odepsal mi vždy, že vše ok. Na post o tom, že vyrážím do Šanghaje mi ještě napsal, že mě vítá. – Prý jí nikdo nic neřekl. No tak to je ale chyba ve vaší komunikaci, ne u mě. 2) Oni přeci už dávno vědí, kdo dorazí a přibližně i kdy, takže můžou všechno naplánovat ještě před začátkem semestru. Teď jsou na normálních pokojích studenti čínštiny, kteří mají podle nařízení bydlet v prvním patře po třech. Jsou tu také lidé, kteří nemají s ničím problém a nic nedělají. Také studenti, kteří si ubytování platí = peníze do kapsy kancelářským. Tak jsem jim rovnou řekla, že tohle není hotel, že tady mají být studenti se stipendiem a oni někde jinde. Nebo půjdu zpátky na hotel a oni mi ho zaplatí. Tak to by prý nešlo :-D. Že prý je budou odsouvat někam poblíž školy, ale bude to trvat. Jo, tak to mě nezajímá. Mám plné stipendium a jako studentka doktorského studia bych měla mít nárok na samostatný pokoj = bez spolubydlící. S tím samozřejmě nepočítám, mně stačí jen prostě už mít jistý pokoj a klid. Prý je teď moc studentů, že to příští rok bude lepší – to mám čekat do příštího roku? To určitě ne. Už jsem se neudržela a řekla jim, že znají kapacitu ubytovny a podle toho by měli přijímat studenty, aby jim zabezpečili ubytování. To se na mě Všemocná už hodně přísně podívala, tak jsem to ukončila s tím, že to prostě nemá smysl a že budu tedy počítat s tím, že mě tento týden přestěhují. Recepční mi pak ještě řekla, že mi už věci odstěhovali. Jak jako odstěhovali? Oni mi je z pokoje na pátém patře prostě dali na chodbu – kromě velké krabice, kterou neunesli. Takže jsem si všechno musela přestěhovat do prvního patra, kde mám provizorní stanoviště. Samozřejmě to bylo v čase oběda, tak tady nikdo nebyl. Roderigue se objevil až když jsem se chystala na poslední, nejlehčí, krabici, tak mi ji odnesl. Aby si to vyžehlil, tak mu mám dát vědět,  až se budu zase stěhovat, že mi pomůže :-). Co mi vadí, je jen to stěhování a fakt, že žiju v krabicích, ve kterých teď nemůžu nic najít, nemám konvici, boty na cvičení... Vietnamky mi někam odstěhovali, tak jsem na pokoji sama, tak aspoň si tady můžu roztahat věci. Odpoledne byl za mnou jeden z kanceláře, že se mi omlouvají, že to brzy vyřeší. Tenhle je moc milý. Potom mi ještě i řekli, že právě tenhle byl zjišťovat situaci v pátém patře a že se o mě strachoval :-D. Ono to vadilo i těm Vietnamkám – jedna letos končí doktorské studium, druhá je v druhém ročníku, takže mají dost práce. Jenže většina lidí tady drží zobák.

První neděle

Neděle už byla fajn, snad mi to v pondělí nepokazí, protože takhle by se mi tady i líbilo. Zjistila jsem, že to s předměty nebude tak divoké, je toho méně než na magisterském studiu. K tomu tříhodinovka qigongu a cosi u sandařů.
Můj spolužák z Kamerunu jménem Rodrigue alias Mike se zná se studentem novinařiny z Beninu, který mimo jiné studoval také s Lin Feiem, se který se také znám... :-D Ten student se čínsky jmenuje Taiji a anglicky myslím Godwill. Prý je to několikanásobný šampion Afriky v Taijiquan, na krku se mu houpalo už 22 zlatých medailí... No tak to jsem ho musela vidět! J Večer jsme šli před Administračku cvičit. Vypadal strašně hubeně, tak jsem si říkala, že to bude nějaké zdravotní Taiji a ono ne. S Mikem jsme si oběhli několikrát areál a pak jsme se protahovali. Že jsem až takhle zatuhlá jsem netušila... Snad mi nic nepřetáhli, se s tím moc nepárali. Některé cviky byly hodně užitečné, tak je taky zařadím do protahování. Jinak se mi zase osvědčuje Suzuki na strečink. Pak jsme cvičili nějaké základy pro qigong :-/ a dál základní pohyby ze stylu yang. Vlastně šlo o první tři pohyby z 24ky, jen se dělaly stále dokola a na obě strany. A jak cvičí? Přiznám se, že si nejsem jistá. Co se týče chyb, tak v rámci svého provedení tam chyby snad ani nemá a pravidla má najeté dohromady i s aplikacemi (prý doma trénuje policisty :-/). Možná takhle cvičil jen pro nás, aby nám to bylo jasné, ale přestože to zdůrazňuje, tak mu pohyb z pasu nevycházel, ale rozhodně patří k tomu o hodně lepšímu. Tak snad ho uvidím cvičit něco delšího, abych byla moudřejší. Jinak to cvičí soutěžně, to znamená nízké pohyby,vytáhlé ruce, rovná záda... Byl tam tentokrát i jeho učitel, nějaký Číňan, ukázalo se, že když studoval na SUS, tak měl stejného vedoucího jako mám teď. Ten mě párkrát opravil. Viděla jsem je pak něco jako changquan, no nevím, bych toho musela vidět víc. Rodrigue prý Taijiquan dlouho necvičil, jeho hlavní věcí je Jeet Kun Do, doma měl vlastní klub. Viděla jsem nějaká videa a hýbat se umí, ale jinak se v tom moc nevyznám. Domluvila jsem se s nimi, že když budu mít čas, připojím se a budu cvičit chen 56. V tom se snad nebudeme tolik lišit. Hlavně budu ráda, že se na mě konečně někdo taky podívá a trochu mi pomůže, protože neučí blbosti. Tuishou prý cvičit v Číně nechce,protože prý na něj Číňané koukali divně a nechce mít problémy. No, netuším, co za problémy by mohl být, ale na zápasy budu muset hledat zase jinde. V Beninu se s Lin Feiem snažili naklonit vládu k Wushu a Taijiquan, ale marně, proto se sbalili a odjeli zpět do Číny, kde pracují, cvičí si pro sebe a sem tam někoho učí. Řekl mi, že se tohle klidně může stát i mně – že narazím na hlupáky, že se budu muset podřizovat, že mě budou pomlouvat... on než aby se sklonil, odešel. I kdyby, tak Čína určitě nebude místem, kde bych hledala útěchu :D.

Jinak jsem si dnes koupila Feiyue, už dlouho jsem v nich necvičila. Půjdu si zajistit kartu do kina za kolejí, s tou jsou tam filmy za 30 RMB, i 3D. Občas jsme tam chodili, tak v tom budu pokračovat :-). Když jsem u těch filmů, Číňané fakt strašně cenzurují. V jedné recenzi na nové X-meny jsem si přečetla, že tam bude Hugh zezadu celý nahý! No, tak to jsem na to musela jít do kina, abych si to užila. A ukázali ho jen po ramena a konec... Takže jsem si musela počkat až domů na tu "opr„vdovou" verzi J. V letadle jsem si chtěla pustit zase Cop Out s Bruce Willisem a prostě se na to nedalo koukat. Místo „motherfucker“ tam bylo něco jako „motherlover“, když už nevěděli co s tím, tak to prostě okatě vystřihli. Na hotelu jsem se po dlouhé době dostala k čínské televizi. Zrovna tam dávali nějakou realit show, kde soutěžili otcové se dětmi v různých disciplínách. Čím hůř se dítě chovalo, čím hlasitější, špinavější... tím bylo roztomilejší, tím větším favoritem na výhru bylo. Za co by u nás děti dostaly pár facek, tam bylo nejenže tolerováno, ale hlavně vyhledáváno. Na cestě na kolej jsem se potkala s mým bývalým trenérem Cai Si Wu. Jak mě viděl, tak hned seskočil z mopedu a přiběhl, abyhom si popovídali. Stáli jsme tam dlouho, ale to nejdůležitější jsme probrali. Je to jeden z mála Číňanů, kteří znají logiku a používají ji. Na pokoji bylo odpoledne asi 5 Vietnamců. Dvě nahoře v posteli, další na židli, jiná holka na židli, její sestra (pravá) jí zaplétala copy... No, jestli mě tam nechají, tak se se svou asociálností můžu fakt rozloučit :-D. No a na mojí posteli byla peřina jinak, než byla včera... a já tam nespala... Cestou na hotel jsem potkala Annissu, postěžovaly jsme si na školu a na Číňany a bylo hned lépe :-).

sobota 20. září 2014

Zpět na "koleji"

Na kolej jsem dorazila v sobotu na oběd, takže jsem musela čekat, než se někdo vrátí z oběda. Paní mi pak řekla, že prý bydlím na stejném pokoji jako předtím a že spolubydlící ještě nedorazila. Tak jsem si vzala pár věcí a vydala se tam. Otevřu dveře a vidím, jak se mi tam vyvalují dva Vietnamci. Tak jí to jdu nahlásit. A ona se diví, že mi už spolubydlící dorazila, když se nikde nenahlásila. Napotřetí pochopila, že to jsou dva kluci. Tak zvedla sluchátko a že to vybaví. Prý mám být na 107, to je v přízemí hned vedle našeho krámku, prý tam jsou už dvě Vietnamky. To bude dočasné řešení, v pondělí mě přesunou jinam, teď nejsou pokoje. To se mi samozřejmě nelíbilo, tak jsem od nich zavolala TingTing, abych se dozvěděla to samé. Normálně nic moc neříkám, ale tentokrát mě to fakt vytočilo, tím víc, jak jsem byla nevyspalá a hladová. Prý že je víkend a nedá se nic dělat a navíc jsem přijela o týden pozdě. Tak když teď nemají pokoj, jakto, že před týdnem by ho měli? Prý ještě nedorazila spousta lidí. No tak to asi znamená, že pokoj mají, ale nemají to naplánované, že jo. No, nejsou pokoje. A v pondělí nějakým kouzlem najednou budou... V argumentech se nad nimi vyhrává snadno, ale uhádat si svoje, to mi prostě nikdy nešlo. Tak jsem šla do pokoje, kde už byly obě Vietnamky, známe se, jsou moc milé. Naše Vietnamky jsou takové jemné a pokud jich není moc, tak jsou nehlučné. Obě byly se současnou situací nespokojené, ale samozřejmě to nikde jinde než v klidu na pokoji neprojevily. Jedna „teta“ mi řekla, až se domluvím se svým vedoucím, že zatlačí na Ding laoshi a dostanu dobrý pokoj. 1) Nepotřebuji „dobrý“ pokoj, potřebuji jen pokoj, kde už zůstanu, abych se mohla konečně nastěhovat. 2) Jakmile budu po svém vedoucím, kterého jsem zatím neviděla, něco chtít, budu muset hned i já recipročně HODNĚ pomáhat, a když ho neznám, tak se do ničeho zatím nehrnu. Musím říct, že ani v tom přízemi by mi nevadilo bydlet, protože tam je velký stůl s hodně přihrádkami a velkým úložným prostorem. Sice bychom tam byly tři, ale když se to porovná, tak bych měla asi i víc prostoru než předtím s Nok (moje bývalá spolubydlící, která se už vrátila do Thajska) :-D. Problém jen je, že je to u kol, takže by nám tam každé ráno houkaly mopedy, třískaly by se kola... a samozřejmě tam bude dost prachu a bordelu. Výhled nic moc, většinu času by bylo zataženo, a navíc je tam smrad, jak to bylo nějakou dobu zavřené. Takže prostě doufám, že tam bydlet nebudu. Klidně ve třech, ale od druhého patra výš. To, že studenti doktorského oboru mají mít pokoj sami pro sebe, a že to tak skoro u všech bylo až do loňského roku, nemá smysl připomínat. Kancelář už jakou dobu ví, kdo přijede, takže to prostě mohli mít už naplánované. Také ví, jaké mají kapacity, takže když se jim tam nevejdeme, tak buď mají nabídnout náhradní ubytování, když máme to plné stipendium a nebo prostě nepřijímat tolik studentů. No, postěžovala jsem si barvitě na Wechat i jsem poslala zprávu Hrdinovi – nikdo z kanceláře samořejmě nereagoval. Možná že jsem je i naštvala, protože jsem napsala, že mi bylo řečeno, že je víkend a nedá se nic dělat, ale jak může někdo odpočívat, když svou práci udělal špatně... :-D Nemohla jsem najít ručník, peřiny a polštář byly divné, smrdělo to tam, tak jsem se prostě sbalila a šla na hotel. Asi jsem moc velká kytička, ale prostě bych tam nebyla. Nemám problém bydlet na hostelu, už jsem spala na spoustě podezřelých míst, spala jsem i v dodávce nebo na vlakovém nádraží, ale teď a tam jsem prostě nechtěla. Přijela jsem z domova s nějakými standardy, navíc mě bolela záda, jak jsem tahala ta zavazadla a nevyspalá. Co mi ve skutečnosti tak vadí je fakt, že v pondělí se to bude řešit a budu se muset zase stěhovat. Ale já přijela už týden po začátku semestru, to znamená, že to budu muset dohánět, ne že budu někde běhat po koleji a teprve se stěhovat. Stěhovat se je únavné, ale jde o to, že to není  všechno. Nejdříve musím zajít do obchodu, koupit savo nebo něco podobného a celé to tam umýt. Nejsem náročná na úklid, to doma ví moc dobře, ale na koleji je prostě humus a když už to tam uklízejí, tak to jen šmrdlají hadrem s vodou – žádné přípravky. To se mimo jiné děje i na hotelu, to že je přes záchodové prkénko nápis „Vydesinfikováno“ nic neznamená. Bývalý přítel s rodinou mají hotel, byla jsem tam svou druhou zimu, takže vím, jak to na hotelu chodí. V pátém patře mám 6 krabic s věcmi, které si musím nastěhovat, u kamarádky pračku... Takže celé to stěhování na pár hodin prostě bude a člověk se při tom zapotí. Že jsem nepřímo napsala, že kancelář odvádí svou práci špatně? Každý má znát své povinnosti. Já jako student mám pilně studovat, mít co nejlepší výslekdy a reprezentovat školu. K tomu ještě pomáhám s novými studenty. Kancelář nám tohle má umožnit a to se teď prostě neděje. Na pondělí si budu muset jít koupit nové cvičební boty, protože svoje mám prostě někde v krabici a nevím kde. Navíc jak věci byly tři měsíce v zatuchlé místnosti, tak to všechno smrdí, musí se to vyprat. Takže prostě budu teď pár dní závislá jen na tom, co jsem si s sebou přivezla.
K tomu jsem se šla podívat na naše „parkoviště“ a co myslíte... zamkla jsem si tam kolo a není tam. Takže si budu muset koupit nové. Čínská simkarta nebyla 3 měsíce v telefonu, ale jsem prý dlužná 100 RMB, musím si tedy koupit zbrusu novou kartu s novým číslem. Jediné, co fungovalo, byl internet na pokoji.
Odpoledne jsem tedy vyrazila na hotel, kde mám pěkný pokoj s velkou postelí, ručníky a pantofle hned dvojí. Televize, internet na pokoji, všechno v rámci možností čisté. Letos jsem si doma moc neodpočala. Byla jsem nemocná a řešila spoustu věcí. Poslední dní doma jsem nic náročného nedělala, ale cítila jsem se hodně unavená. Přijedu do Šanghaje a hned první den mě ve škole takhle vytočí. Čekala jsem, že na pokoji bude hodně uklízení, že budu mít třeba hnusný stůl, že budu mít dvě spolubydlící, že nepůjde internet... ale tohle prostě ne. Opravdu mě to znechutilo. Když jsem ležela na hotelové posteli, říkala jsem si, že už mi to za to nestojí. Sice jsou to všechno zkušenosti, ale už taky nepotřebuju všechno. Když vidím, že jsem mohla být doma, najít si práci, být s normálními lidmi... a já se plácám tady... Protože si všechno moc beru a vším se hodně trápím, udělala jsem si systém, který mi pomáhá fungovat. Vždy, když mám špatnou náladu nebo jsem smutná, tak detailně hodnotím celou situaci, abych přišla na to, co přesně je příčinou mých pocitů a nálad. Když už vím, co to je. V tomhle případě je největší problém to, že týden začnu tak, že budu chodit do školy, stěhovat se bůhví kam a kolikrát, trénovat, diskutovat s vedoucím, řešit objednávky z e-shopu a ještě nějaké další záležitosti. Vzhledem k tomu, jak se teď cítím fyzicky a hlavně psychicky, tak to bude prostě strašně moc. Když už znám příčinu/příčiny, tak si určím, jak to budu řešit, udělám si detailní plán a podle toho prostě jedu až do konce jako robot. Někteří lidé jsou splachovací, někteří odolní... mě dokáže trápit celý den i to, že do někoho ve frontě omylem strčím. Takhle si s sebou nesu vlastně všechno, co se mi a lidem kolem mě stalo – tedy všechno, co si pamatuji, v tomhlem jediném mi nahrává ten problém s krátkou pamětí, který očividně mám. Trápí mě, co jsem před rokem někomu řekla, co jsem neřekla... Než se naučím se s tím nějak vyrovnat, tak používám tuhle robotickou metodu, abych mohla fungovat a osvědčilo se to. K tomu mě nějak začalo bolet břicho a nemám na nic chuť, tak snad to bude znamenat jen to, že trochu zhubnu.
V pondělí budu moudřejší a nebo napíšu zase nějaký "pochvalný" článek. :-)

Cesta do Šanghaje


Na pražském letišti probíhalo všechno dobře, nikde žádné fronty, takže jsem se k bráně dostala celkem rychle, nechala jsem se zkontrolovat, poprvé mi prohlíželi i boty a chodidla... A pak mi řekli, že odtud se do Moskvy neletí.  Jak jako že se neletí odtud? Vždyť je to B1, já tady mám B1 a dvě B1 nejsou ne? To nejsou,  ale jste tady moc brzy! Zůstat jsem tam nemohla, takže mě po asi půl hodině kontrolovali znovu. Během čekání jsem viděla Airport Security – jedna starší paní a pán, který silně kulhal. To se člověk hned cítil bezpečně :-D.  Seděla jsem přímo před bránou, pomalu se kolem mě začali stahovat Korejci. Nejdříve jedna paní vlevo, jeden pán vpravo. Pak další a další... a nakonec kolem mě stál celý zájezd asi 20 lidí. A protože jsem seděla ve středu asi těch nejhlavnějších, tak stáli všichni v půlkruhu kolem nás, koukali na mě, co dělám, jestli taky na ně koukám... No, zlatá čeština...
Tentokrát Aeroflot zklamal, jídlo nic moc. Přede mnou seděli Číňané, tak jsem měla radost, že jim rozumím a nezapomněla jsem toho tolik. Jeden přes uličku si prstem psal znaky do zprávy, tak jsem schválně koukala a rozuměla! To byl ale odstavec, všechno oddělené jen čárkami, tečka byla jediná, a to na konci. Oni vůbec tak zvláštně oddělují věty a tvoří text. Vždycky, když mi pošle Číňan text k překladu z čínštiny do angličtiny nebo jen z jeho angličtiny do lepší angličtiny, to fakt rostu. Ani Američané tomu prostě nerozumí... Vedle Číňan byl strašně žíznivý, stále se dožadoval vody. Letuška si ho ne vždy všimla a dvakrát tak do něj vrazila a polili Korejce, který seděl za Číňanem. Samozřejmě, že jen vedle nich byl bordel na zemi. Někoho ale překvapí, že kdo chrchlal a vytahoval nudle až bůhví kam, nebyl Číňan ale Korejec. Na letišti v Moskvě je to v celkem malé (tedy v transferu, jinde jsem nebyla), uličky úzké a kolem dokola obchody. Takže se tady s batohem na zádech, naditou kabelkou a notebookem v ruce fakt špatně běhá. Tentokrát mám sice dost času, ale na druhou stranu mám zase hlad a co je dobré je za rubly. Zajímalo by mě, kolik lidí, kteří tady přesedají, mají rubly. Marfuša u kasy mě fakt vytočila. V duty free shopech je vše za rubly nebo za eura, jenže to je samý chlast, kosmetika a čokoláda. Dost jsem váhala nad nějakou lahví, protože jsem se moc nevyspala a čeká mě dlouhý let, ale brány si pletu i normálně, co teprve po litrovce alkoholu... Tak jsem si nakonec  vybrala KitKat, vystála jsem si jednu frontu, kterou přede mnou beze slova zavřeli. Jednak si Rusové stále myslí, že jsem Ruska a tedy  jsem asi na hlavu, když na ně nereaguji. A pak, jsou prostě na ránu. Jestli Rusko a Čína budou vládnout světu, tak se můžeme rozloučit s nějakou slušností, ohledy apod.
Jinak je fajn, že je na letištích internet, i když tedy ne všude. V Moskvě se to mění fakt po metrech, takže mám už z minula vytipované sedačky. Když jsme u WiFi, nadchlo mě, že je i u nás v Hypernově, v Šanghaji jsem nezaznamenala, že by měli volný internet v supermarketu. Takhle aspoň když člověk nakupuje a potřebuje poradit, má na koho se obrátit – ať už je to kamarád nebo Google :-).
Na to, jak se tvrdí,že pro Číňany není jednoduché vycestovat, tak jich bylo plné letiště v Moskvě. Sešly se najednou lety do Guangzhou, Hongkongu a Šanghaje. Číňanky pobíhaly po free shopech a nakupovali, Číňané seděli před obchody s pohledy přilepenými k telefonům. Do Šanghaje jsem odlétala ve 21:30. To už bylo ale velké letadlo, takže byly dlouhé fronty. Sedla jsem si tedy vedle na lavičku a čekala, až to všechno přejde. Seděla jsem v letadle až někde vzadu, takže chvíli trvalo, než jsem se dostala k sedadlu, protože Číňané jsou strašně živí, to není jako my, že se usadíme a hotovo. Číňané si chodí povídat se známými, dělají si čaj, chodí si pro vodu, vyndavají si kufry a znovu přeskládávají... Ale jinak musím říct, že cesta  do Šanghaje byla moc příjemná. Kolem mě seděli Číňané, kteří byli spolu po severských státech Evropy: Švédsko, Finsko a Norsko. Měli stále co povídat a nalévali mi zelený čaj Železnou bohyni. Letěli tedy se severu do Šanghaje a pak ještě přestupovali na letadlo do Hongkongu. Ten, co seděl vedle mě, byl ze Šanghaje, tak jsem dostala vizitku. Po mé levici seděla mladá pěkná slečna, která se vracela z Turecka, kde 2 týdny sama cestovala. Byla moc příjemná, anglicky mluvila dobře, ale povzbuzovala mě, abych mluvila čínsky. Z porozumění se mi naštěstí nic neztratilo, ale výslovnost se mi zhoršila, jak jsem 3 měsíce skoro nemluvila. A protože v Turecku létala mimo jiné také v horkovzdušném balóně, tak už i umím, jak se to řekne čínsky
J
. Pracovala v Shenzhenu pro jednu americkou firmu, půl roku byla v jejich firmě dokonce i v Kalifornii. Teď už se vrátila domů, do Changzhou, kde pracuje v rodinné firmě zabývající se plasty. Nebaví jí to, tak aspoň takhle vyjíždí po světě. Malajsie, Indie, Tibet třikrát (mám tam prý jet co nejdříve, protože se to už hodně změniloú, Egypt... Příště chce do Ujgurska... No, povídaly jsme si dlouho. Stihla jsem kromě toho i 3 filmy, a když už to vypadalo, že bych snad i usnula, tak jsme začali přistávat, takže z toho stejně nic nebylo. V prvním letadle jsme měli oběd, ale moc mě to nenadchlo. V tom druhém to už bylo dobré, dokonce jsme dostali i papírové menu – kuřecí maso s nudlemi a kari nebo ryba s bramborem a spoustu dalších malinkých věcí. Často nás letušky obcházely a nosily pití. Ráno bylo na výběr z omelety a palačinky s džemem, a opět spousta malých chlebíčků atd.
Na letišti pak už byly velké fronty, měla jsem dost věcí, takže mě už začínaly bolet záda. Nic se mi neztratilo, tak jsem vyrazila na bus. Už jsem zapomněla, jak daleko se musí jít, tak jsem si v půlce už vzala i ten vozíček, už bych to asi neutáhla. Autobusem se člověk pohodlně za hodinku dostane na Wu Jiao Chang za 20 RMB a potom taxíkem až do školy (14 RMB).

pátek 19. září 2014

Návrat do Chaosu

Vzhledem k časovému posunu a k tomu, že školní stránky jsou celé v čínštině (takže i zmatečné), jsem požádala jednoho Číňana (máme stejného vedoucího práce), aby mi pomohl vybrat předměty na PhD. studium.  A že jasné, bez obav! Říkala jsem si, že to nebude jen tak, protože tam není nic jen tak, ale vypadalo to v pořádku. Z kanceláře jsme dostali všichni email se studentským číslem a dalšími informacemi. Sice bych to očekávala o dost dříve, ale lepší než nidky. Jenže pak se ukázalo, že nikdo nezná přihlašovací heslo. Šířily se zprávy, že to má být číslo pasu. Spolužák byl v kanceláři, aby to vyzjistil a prý tam dlouho hledali, ale číslo mého pasu nenašli... Když ani v kanceláři to neví... Nakonec se stejně ukázalo, že ani to heslo to nebylo a čekalo se dál. V pondělí začínala škola a až v ten den se to vyřešilo. Nevadí, hlavně že všechno mám. Snad. To uvidím, až když půjdu do školy a nikdo mě nevyhodí. Celkem bych měla mít tento semestr 10 předmětů, nejsem si jistá po kolika hodinách. Spolužák z Kamerunu jménem Roderigue mi psal, že v pátek máme hned 4 přednášky, tak doufám, že to nejsou ty slavné tříhodinovky :-D. Musím říct,že když jsem začínala na magisterském studiu, nebyl v tom takový chaos jako je teď, všechno měli připravené, kartu jsem dostala 2 týdny před začátkem školy, prostě pohoda. Člověk by řekl, že když už je to tolik let, že to budou mít už propracované a všechno pošlape jako hodiny. A ono nic. Další věcí je, že sice všichni ví, že přilétám o týden později, než začíná semestr, ale už se mě 2 týdny ptají, kdy přijedu – jeden a ten samý člověk klidně několikrát, a překvapivě nejen Číňané. Takže počítám s tím, že až přijdu na hodiny, všichni budou překvapení, proč jsem tam nebyla minulý týden, že jsem se jim neomluvila a že to velký problém. Protože jsem ye SH odjížděla „příliš brzy“, tak nemám v ruce ani svůj magisterský diplom a už vidím, jak to někam založili a bud muset běhat z kanceláře do kanceláře. V neposlední řadě se budu muset konečně sejít se svým vedoucím, který očekává, že mu předložím témata disertační práce a nejlépe už jen jedno pěkně vypracované, abych se s tím mohla prezentovat v listopadu na nějakém fóru. Ano, nemám vůbec nic J. Prostě stále je na co se v Šanghaji těšit J.

Zatím nevím, kdo je moje spolubydlící a trochu mě stresuje, že už tam bude zabydlená, protože přeci jen mám za ty čtyři roky nějaké návyky a co jsem slyšela, tak ne všichni si se spolubydlícím tak rozumí jako já s Nok (Thajsko). Nějak bylo, nějak bude. Naučila jsem se tam mít minimální nároky a přizpůsobit se, tak budu zase trénovat. Rozhodně se už těším na tréninky, to mi doma strašně chybělo!