Lépe
než předtím, ale stále ne nejlépe. Koncem zimy mě trápilo vypadávání vlasů,
které se teď upravilo. Bohužel mám problémy s nehty. Některé jsem si
zlomila o kopí (jo, tak šikovná jsem :-) ), ale u ostatních se mi láme ta horní
vrstva. Bolest ze zad sestoupila níže, projevuje se zatuhlostí. Na tréninku
stačí, aby mi trenér chvíli něco vysvětloval, trochu vychladnu a už musím záda
opět rozhýbat. A batoh mám neustále plný oblečení, jak to během dne často
střídám. Občas zlobí pravé zápěstí, tomu se člověk při cvičení se zbraní téměř
nevyhne, u mě stačí zatejpovat a jede se dál. Levý kotník o sobě občas dá
vědět, naštěstí drží. Při protahování mě nohy bolí jako čert, ale určitý pokrok
už je znát. Když je dobrá konstelace hvězd, tak už skoro úplně dosednu levý
provaz a tím myslím, že mám na zemi i celé pravé stehno. U provazu totiž často
není problém přední noha, ale zatuhlá oblast kyčlí (lékaři mě určitě pochválí
za moje názvy :-)). Pravý provaz mám o dost níž, v rozštěpu jsem na tom
stále podobně, ale bez toho utrpení, co bývalo. Abych se ale nenudila, od pátku
mám něco s pravou nohou, právě kyčel nebo kolem ní :-). A ne proto, že je
moderní wushu zdraví škodlivé. Zdravé samozřejmě není, ale škodlivé až v případě,
že se to přehání a nebo dělá špatně, což je můj případ. Skákala jsem bailian do
mabu – ve středu víc jak hodinu, v pátek také a jak to nemám ještě tolik
zažité, s únavou těla a zhoršené koncentraci se technika trochu změnila a
výsledek – už třetí den to cítím, i když ležím. Při zvedání se a sedání si je
to nepříjemné a dát si teď třeba pravou nohu přes levou s vytočeným kolenem
ven teď prostě bez bolesti nedám. Navíc se mi trochu změnila technika (u
začátečníků je technika jako z plastelíny – lehce se změní), takže musím
zase opravovat nové chyby. A i když si myslím že ne, tělo automaticky reaguje
na fakt, že není úplně v pořádku – při skoku se tedy snaží ulevit bolavé
části = změna techniky, namůže se zase jiná část... :-D Co z toho mimo
jiné plyne? Že víc makat na těchto věcech by se mělo pod dohledem. Nejlépe
trenéra, když to nejde, tak alespoň někoho, kdo tomu trochu rozumí. Můžete být
sami sobě dobrými trenéry, ale únava a přemotivování udělají své i s vámi.
Zmínila jsem, že kotník zatím drží. A proč drží? To je potřeba
zmínit. Protože ho posiluji a protahuji. Danny se mi hodně divil, že mi v ČR
i na výron dávali sádru. Znamená to tedy přibližně měsíc sádra, pak několik
týdnů na rozpohybování… Hned jak to jen trochu jde, chce to začít s opatrným
posilováním a protahováním. Pokud se z toho chcete dostat brzy a netoužíte
se znovu zranit. Aurora měla stejné zranění kolene jako můj trenér. Ten mi i
ráno bez zahřátí a protažení může ukázat krásný bailian do mabu. Aurora se
stále trápí s posilováním a neskáče jí to. Když si odmyslíme jejich
cvičební minulost, rozdíl je také v tomhle: Když se jí to stalo, měla
strach s nohou hýbat, dlouho nic nedělala a stehy jí pak vytáhl trenér na
tréninku s tím, že po takové době je tam mít určitě nepotřebuje. Cai ale
hned co to šlo začal opatrně procvičovat operovanou nohu, postupně přidával
posilování, jezdil na rotopedu a dělal to tak každý den. Právě kvůli téhle
zkušenosti mi Aurora po mém zranění kotníku skoro každý den důrazně kladla na srdce,
že to musím posilovat. A posilovat se dá různě. Baví mě třeba cvičení na tom
půlbalonu. Když jsem tady začala cvičit modernu, Aurora byla s kolenem zrovna
v téhle fázi, takže jsem viděla ty různé cviky, které musela dělat. Vypadalo
to jednoduše, zábavně, ale každý den při cvičení plakala. Ani ne tolik z námahy
ale z bolesti. Jedna věc je cvičit opatrně, druhá je to šmrdlat – to ovoce
moc nepřinese. Ale opět – pod dohledem odborníka, který ví, co dělá. V tomhle
je důležitá i práce cvičence. Trenér/fyzioterapeut vám může naordinovat, co
máte dělat, ale bez zpětné vazby to nemusí fungovat. Takže se Aurora s trenérem
scházela ještě před cvičením, aby spolu probrali, jaký efekt včerejší cvičení
přineslo – kde to bolí, kde to nebolí, jak to bolí… Až doteď jsem netušila, jak
je těžké popsat danou bolest. Ale je důležité to přesně zhodnotit, aby se
vědělo, jak pokračovat. Říct: „Bolí mě to tady a tady,“ v tomhle případě
prostě nestačí. V tomhle všem jsem zatím začátečník, ale i tak mi to
pomáhá v tom, že se lépe hledají chyby v technice a lépe se plánuje
další trénink. Ukázalo se, že mě záda nepřestávají bolet (kromě těch zranění) hlavně
proto, že špatně chápu základní techniku (která je stejná jak u kopí tak u
meče, takže jsem ji cvičila skoro každý den). Teď se snažím při cvičení
zapojovat správné svalové partie a je to lepší. Stejné to bylo i u bailianu,
tam mě bolí pravá kyčel, protože kopu špatně. Mám teď zřetelnější pravé rameno.
A co to znamená? Že ty pohyby cvičím špatně – používám rameno a ne pas a
ostatní věci, které bych měla. Na druhou stranu na nohách se mi zvětšil právě
ten sval, který potřebuji (ne že bych potřebovala jenom jeden a ostatní měly
volno :-)), tak aspoň něco dělám správně :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat