Říjnové shrnutí

Když jsem se tady konečně zabydlela, myslela jsem si, že budu většinu času trávit v tělocvičně a na pokoji. Pěkně v klidu proloženým občasným studiem :-). Člověk plánuje a bůh se směje... asi tak nějak!

Před pár dny se tady objevila návštěva ze Slovenska. Sice jen na pár hodin, ale i tak to bylo moc příjemné. Po dlouhé době jsem si zase prohlédla Nanjing Road, protože jsem se tam samozřejmě trochu ztratila a prošla větší úsek, než byl potřeba :-). Pak přijela česká delegace, tak jsme vyrazili do města a na wushu nákupy :-). Abych řekla pravdu, tak vůbec netuším, co jsem kromě toho poslední dva týdny dělala...

STUDIUM

戴国斌Dài Guó Bīn je vedoucí naší Wushu katedry a samozřejmě naše největší „zvíře“. Když měl Jet Li přednášku na SUS, učitel Dai ho provázel a celou přednášku moderoval.Během magisterského studia jsem s ním měla hodiny o historii Wushu, ale z toho jsem si opravdu moc neodnesla. Jen hesla, která jsem si pak hledala po večerech na netu, abych věděla, o co v těch předchozích třech hodiná šlo. Letos s ním máme předmět s názvem: Studies of Chinese Traditional Sports: In Perspective of History and Culture. Učitel je zapálený do filosofie a sociálních věd, takže se věnujeme tomuhle. Jeho přednášky se mi hodně líbí, člověka to neuspává, dává hodně příkladů ze života a hlavně, na konci dává prostor pro diskuzi a podněcuje studenty, aby se ptali a navzájem o daném tématu rozprávěli. Když student přijde s tím, že objevil něco převratného, ale učitel to slyšel už mnohokrát, tak ho nesetře, ale pochválí za to, že se student vzdělává a roste a přidá své myšlenky. Takhle by to podle mě mělo vypadat. A dost to odporuje zažitému stereotypu, že čínští studenti jdou na přednášku jako prázdné sklenice, které učitel naplní a pak zase odejdou. V sobotu ráno jsme měli přednášku od 8:30 do 11:30 založenou na myšlenkách francouzského filosofa Michel Foucaulta, kterého zjevně obdivuje. Šlo také o jeho první přednášku, které jsem hodně rozuměla a měla jsem konečně pocit, že nasávám nějaké vědomosti. Navíc je fajn, že je to cizinec, takže jsem si k němu našla materiály v angličtině a pomalu si to studuji.

Ano, tady je normální jít do školy v sobotu. Prý jsme si nahrazovali nějakou hodinu, o které jsem ani nevěděla, že jsme jí měli. Ve čtvrtek jsme měli zkoušku z Taiji Bagua meče, třebaže jsme měli asi jen dva tréninky a umíme zhruba polovinu. Zbytek si máme nastudovat z nekvalitního videa. Sestava je to pěkná, takže chci pak učitelku odchytit, aby mě to doučila. Ještě že takovýmhle stylem neučí i ostatní učitelé, to by to fakt nemělo žádný význam. Učitelka Zhang Yun Ya je úplně jiná. Máme ji v pátek na tříhodinový qigong a celou tu dobu opravdu jedeme. Ukazuje nám různé rozcvičky a po Roderigově připomenutí, že „Tohle určtiě není cvičení pro staré lidi“ vždy dodává, že tohle je rozcvička pro nás a starší generace to musí dělat tak a tak jinak by sebou sekli. Dodělali jsme qigong Ba Duan Jin, Wu Qin Xi a poslední v řadě bude Ma Wang Dui. Jedna hodina nám odpadla, tak jsme si to nahradili (!) a poslední týden bychom si měli jít zacvičit ráno do parku a babičkami a pak s nimi poklábosit. Tenhle přístup se mi líbí moc. Na úterních hodinách se nám učitelé střídají a každý přispěje troškou ze svého oboru, takže název předmětu nic neznamená. Kromě toho máme spoustu dobrovolně povinných akcí a kdo se neúčastní, je černou ovcí.

TRÉNINKY

Mám pocit, že dělám strašně moc různých věcí, ale ve skutečnosti toho zase tolik není. V úterý ráno máme hodinu Bojových sportů, kde děláme kromě samostatných nácviků už i sparring, házení, podmetání a podobné věci. Jo, není to tak úplně můj obor a reflexy mám jako medvídek koala... takže to je pro mě celkem těžké. Na druhou stranu odcházím z tréninku vždycky krásně unavená, třesou se mi ruce i nohy a je to dobrý pocit. Sama jsem se ještě moc do cvičení nedala, každý den byl jiný rozvrh a upřímně, měla jsem v hlavě spoustu jiných věcí. Tak doufám, že se to teď už usadí a budu chodit pravidelně cvičit i sama. Máme tady Manuela z Peru, gymnastu a všestranného sportovce. Chodí k nám do týmu na TJQ a na Tuishou, učím ho chen 56ku a on mi ukázal cviky na protahování a ve čtvrtek večer budu chodit za nimi do gymnastické tělocvičny na posilování a drobet skákání, ale to také „není zrovna můj obor“ :-D.Manuel má ale dost trpělivost, všechno dokáže pěkně a jasně vysvětlit a cviky přizpůsobí úrovni daného člověka. Chodí tam ještě Laura ze Španělska, která se vždycky tváří strašně nepřístupně, ale celkem jsme si popovídaly... Když zrovna nemluvila španělsky. Vždy si říkám, jak to musí být úžasné ovládat dobře hned několik světových jazyků, to má pak člověk svět opravdu jako na dlani. TJQ teď cvičím více méně sama, protože učitel učil v Jižní Americe a studenti se připravují samostatně na listopadovou soutěž. Když zrovna nejsem líná, tak to celkem jde.Jinak se snažím běhat a posilovat a až na ten krk, co se mi moc nelepší, musím říct že jde všechno v celku dobře.

OSTATNÍ

Moje spolubydlící je vysoká Korejka, která dělá Taekwondo, čínsky se jmenuje Suo Wang. Musím říct, že je moc fajn a celkem si rozumíme až na to, že nepotřebuje moc spánku. Na druhou stranu tak aspoň chodím spát dřív a vstávám také dřív, má na mě dobrý vliv :-). Obden si dáváme pomelo, že prý je teď sezóna :-). 27.10. letí zpátky do Koreje na celostátní soutěž, tak teď chodí každý den trénovat ráno a odpoledne. Co se týče obchodu tak to jde celkem dobře až na to dojíždění za expresní službou, což je 1,5h cesty tam a stejný čas zpátky. Naštěstí jsem zjistila, že tam mám známého, tak to vyřešíme městským expresem a snad mi odpadnou ty cesty s balíky. Můj vedoucí je také moc fajn, spolužáci v pohodě. Není teď fakt moc věcí, na které bych si mohla stěžovat, tak snad to vydrží!

Wǒ yǒu shì 我有事! :-)

Pokud vám najednou někdo zavolá a ptá se, jestli jste ve škole (= v areálu školy), tak vždy odpovězte NE. A řekněte jim, že jste někde ve Vnitřním Mongolsku, protože jinak by chtěli, abyste se hned vrátili a zúčastnili se nějaké velice důležité „aktivity“. A nezapomeňte, vždycky jste strašně zaneprázdnění, vždycky máte „shi“ (事). Kdo nemá „shi“, tak je flákač a zároveň snadným cílem pro ostatní, kteří po vás budou nutně potřebovat pomoct. No a já jsem naivní a pravdomluvná. Tak když mi někdo v neděli ráno volal, jestli jsem ve škole, tak jsem řekla, že jo. Sice mě pak hned napadlo říct, že jsem aspoň v Hangzhou, ale to už by mi neprošlo. Naštěstí tentokrát nešlo o žádnou blbinu v pravém slova smyslu. V neděli měli prezentaci své budoucí disertační práce naši Wushu doktorandi. A že mám okamžitě přijít. Že už jsem tam měla být před 30 minutami a proč tam jako nejsem. Asi jako proto, že mi to nikdo neřekl :-D. A že Roderigue to ví od včerejšího večera. Tak to se má... Rychle jsem se oblékla a vyrazila, měla jsem totiž pocit, že mi volal můj vedoucí a u toho si to nechci hned na začátku rozházet. Telefon mi nějak zblbnul, a přestože mám čísla uložená, když mi někdo volá, tak mi zásadně ukazuje jen číslo a ne jméno. A já je po hlase málokdy poznám. A nepomohlo ani to, že řekl: „Tvůj vedoucí chce, abys přišla,“ protože učitelé tady normálně o sobě mluví ve třetí osobě. Doktorandi to mají v zasedačce vedle nové knihovny, ne jako my ve třídách. Tam už jsem byla několikrát, naposledy když jsme obhajovali svůj výzkum o TJQ a Xing Yi Quan pod vedením učitele Zhu Donga. Pěkné sedačky, všude dřevěné obložení, spousta květin, mikrofony, televize, na kterých se promítaly prezentace... Sice to Rodrigue věděl od včerejšího večera, ale nebyl tam. A já byla za špatnou spolužačku, že tam není :-D. Židlí je tam ale málo, tak jsem se nějakou dobu dělila o jednu s Číňankou, která je ve druhém ročníku magisterského studia. Viděla jsem ji poprvé v životě a hned mě oslovila jménem a i věděla, jak se píše. Cizinec se tady prostě nikdy neschová. Atmosféra byla podobná jako na mgr studiu, nepůsobilo to přísněji nebo „profesionálněji“. Jen těch učitelů tam bylo daleko víc, přibližně osm. Já měla vždy čtyři. Prezentace má trvat 15 minut a poté následují otázky a diskuze. Studenti doktorského studia jsou povětšinou už starší,protože mezi mgr a doktorským studiem několik let pracovali, nejčastěji vyučovali na střední nebo na vysoké škole. Takže naši učitelé mluvili uctivěji, ale přeci jen oni jsou těmi odborníky a my těmi, co tomu nerozumí :-). Jak jsem dorazila, tak zrovna grilovali Wang Sana – vyučuje na naší škole a má pod křídlem obor Wushu vystoupení. Vystoupení, která udělal jsou úžasná, je spolu s Wangem z Henanu opravdu vyhlášený. Nerozuměla jsem úplně všemu, co mu říkali, ale i přesto, že je to jejich kolega, tak ho dost sjeli. Byl tam jeden přísedící, který podle mě není z naší školy. Možná je to úžasný Mistr, netuším. Ale choval se jako buran a dělal strašně chytrého. Řeč kolikrát začínal:“V tomhle oboru nejsem zrovna odborník, ale...“ A neodpustil si ani sprosté slovo 傻逼. Jedna studentka tam seděla s kšiltovkou na hlavě... Když jsem na to tak koukala, tak přestože někteří učitelé jsou fakt kapacity, dávali dobré podněty a na Číňany mají fakt výbornou logiku, tak mě to prostě vytáčelo. Oni po nás chtějí všechno perfektní podle jejich měřítek, škrtají mi čárky a kritizují, kde co můžou, ale kdyby viděli, jak vypadá obhajoba u nás, tak by se dost divili. Měla jsem už asi pět prezentací a ano, byla jsem nervózní. Ale to jenom z toho, že nemám dostatečně dobrou čínštinu a bála jsem se, že nebudu rozumět otázkám. Jinak je to prostě pro nás, co jsme zvyklí ze zahraničí na přísnost a nekompromisnost, dost pohoda... a oni to strašně prožívají :-). Moje bakalářská práce byla se všemi přílohami na cca 100 stránek, samotný text cca 80 stránek. Bakalářská práce tady má být ve znacích na cca 10 stránek, diplomka na cca 40 stránek (= cca 60 stránek textu v angličtině) a disertační práce ještě nevím.

Ten den prezentoval svou práci i Antonio z USA, náš wrestler. Žije v Asii už strašnou dobu a vždycky jsem si myslela, že má výbornou čínštinu. Rodrigue mi řekl, že má lepší čínštinu než já. A pak začal s přednesem a já pochopila, jak moc je důležitá správná výslovnost a příprava přednesu v čínštině. Lidé okolo se ke mně nakláněli a ptali se, jestli mu rozumím. Rozuměla jsem něco, protože jsem zvyklá a dokázala jsem si zvyknout na specifika jeho výslovnosti, ale Číňané trochu tápali. Američané mají hodně specifickou výslovnost, stejně tak samozřejmě každý cizinec má své vlastní problémy, mně se taky dost smějou. Byla to pro mě dobrá zkušenost v tom, že jsem si uvědomila, že má Rodrigue pravdu v tom, že když se učíš jazyk, tak to máš napodobovat se vším všudy. U čínštiny je to ještě markantnější, protože tam jde o tóny, které třeba Antonio úplně ignoroval. Učitel Dai nám na přednášce zdůrazňoval, jak moc je přednes důležitý. Můžete napsat úžasnou věc, udělat převratné objevy, ale pokud to neumíte prodat, tak se nemusíte ani namáhat. On sám, až na putonghua, přednáší výborně – dává si záležet na výslovnosti, rytmu řeči, gestech, tónech a zabarvení hlasu... jak mi Lu Kai předtím říkal – každý tón v čínštině má své specifikum – způsob výslovnosti, hlasitost, zabarvení. Dál se to mění podle toho, jak se slabiky kombinují a i podle toho, jaké má dané slovo význam, v jaké situaci je použito.  Pokud tohle člověk neumí, tak prostě čínsky neumí. Takže se teď chci zaměřit hlavně na tohle, abych do příštího roku, kdy budu mít já přednes budoucí práce, byla schopná dobře mluvit a číst. Psát se píše na počítači a nemám ambice na to, abych dokázala napsat odborný text v čínštině – to není můj obor. Roderigue mi nedávno říkal, jak ho irituje a odrazuje, když má knihu a rozumí jí jen na 70 %. Pokud zná 95% slovíček, tak je to v pořádku, zbytek si přeloží nebo domyslí, ale jinak ho to vyvádí z míry. Kdybych odbornému textu rozuměla bez slovníku na 70%, tak jsem za vodou :-D.
Ještě tedy zpátky k Antoniovi. Ten divný učitel mu řekl, že by si měl lépe nastudovat čínský wrestling a pak o tom teprve psát. To říká učitel, který jak sám uvedl, wrestlingu moc nerozumí. A říká to člověku, který tady dělá wrestling s Číňany už nějakou tu dobu. Dalši učitel mu řekl, že materiálů o činském wrestlingu má dost, ale chybí mu vědomosti o západním wrestlingu... No, prostě učitelé nevěděli, co na to říct...

Školní tréninky

Sanda

V úterý ráno na sandě jsme v rámci rozcvičení dělali různé kotouly, rybičky apod. To mi šlo, tak jsem měla radost. Pak jsme měli dělat přemety o hlavě, to mi předtím šlo, tak jsem se do toho opřela, jenže jak jsem to dlouho nedělala, tak to dopadlo špatně. Nic mi tam nekřuplo, jenom jsem cítila, jak mi to začalo tuhnout. Jsem si říkala, že to bude ok, tak jsem šla znovu a nebylo to dobrý. O pauze mě pak Rodrigue napravoval, jsem si připadala jako stoletá babička. Spolužáci se ale nesmáli. Většinou jsou v pohodě, ale říkali, že už na tréninky nejsou moc zvyklí, tak že je tělo taky bolí. Ten náš nejlepší, co nás učí nanquan, se mnou soucítil, říkal, že po sandě nemohl pár dní zvednout ruce :-D. Musela jsem to stále rozhýbávat, protože přede mnou byla ještě 1,5 tréninku. Ten den jsme dělali házení ve dvojici. Zase jsem skončila se Sinmonem a trvalo, než jsem mu vysvětlila, že se mnou opravdu může hodit o zem, že mi to nevadí. První technika byla hodně podobná tomu, co mě předtím učil Lu Kai, tak jsem s ním hned švíkla, žádné šolíchání. Prý ho to nebolelo, ale trvalo mu, než se zvednul, asi z toho překvapení :-D. Jednou se mu povedlo mě tak hodit, že mi trochu křupnul krk a o dost se mi to uvolnilo, ale na konci tréninku jsem byla zase jako robot. Teď už je to o dost lepší, můžu dělat všechno, jenom ráno mi to trvá. Musím vstávat stranou, protože když se zvedám ze zad, tak to bolí, a k tomu ráno nesklopím hlavu dolů. Přes den to pak je už celkem ok. Lepila jsem si na to náplasti, co mi pomohly na kotník, tak to asi fakt funguje. Člověk by si řekl, jak je to všechno na nic, ale pak si přečte o holce, které prorazil čelist jelen, když ho srazila na silnici autem. Prý se to stalo na rušné silnici, když se jelen snažil přeskočit její auto a zarazil se parohem do okna. Takže ten krk přežiju... :-) Navíc díky tomu chodím a sedím hodně zpříma, předtím mi šla ramena dopředu, tak snad mi to pak takhle už zůstane. Také pomalu zjišťuji při čem všem ty svaly zapojuji, normálně si to kolikrát ani neuvědomuji.

Taiji Bagua meč

Tento týden jsme měli teprve druhý trénink, ale učitelka najednou oznámila, že už je to 6. týden a příští týden bude zkouška. To jsem něco asi prošvihla. Ten den nás naučila další pěkně dlouhou část. Roderigue na tyhle pohyby není moc zvyklý, tak se moc nechytal. Spolužáci kromě dvou sice pohyby zacvičili, ale když to měli zacvičit sami, tak si to nepamatovali. Naštěstí mám z Taiji týmu už líp vytrénovanou paměť na pohyby, takže si to pamatuji, ale že by to nějak vypadalo, to vůbec. Jedná se o tradiční sestavu, to mimo jiné znamená, že je to sestava dlouhá jako kráva. I když teda ne tak jako ta z Hua quan, to zacvičit celé po pár hodinách tréninku a ještě aby to nějak vypadalo, to jsem byla pak naprosto psychicky vyčerpaná. Zklamalo mě, že nás nakonec naučila zhruba polovinu a že to prý stačí, ať se zbytek naučíme z videa – které je nekvalitní a jsou tam ty pohyby drobet jinak, než nás to učila. Tuhle učitelku jsem měla už minule na Bagua zhang a na hodinách nedělala nic, přivedla si studenta, který nás to celé naučil. I Roderigue řekl, že tohle je zatím nejlínější učitelka :-D. Požádala jsem jí, aby mě příští týden před zkouškou naučila další část a pak si ji někdy odchytnu, aby mě doučila zbytek. Fakt nemám ráda, když se něco odflákne nebo se to naučí jen na půl. Sice se to dá cvičit už takhle, když jsme to natáčeli, tak to vyšlo v pomalém tempu na 3 minuty, ale prostě to chci celé :-).

Nan quan

Tréninky se spolužáky jsou super, vždycky jsem z toho dost unavená. Učíme se povinnou sestavu nanquan a je to fakt složité. Doma jsme si mysleli, jak cvičíme nan quan, a vlastně jsme o tom nic moc nevěděli. Ne že bych po pár trénincích byla expert, ale všechny ty detaily – kdy se kam kouká, kde je jaký zvuk, jaký má daný pohyb význam. Člověk si prostě nemůže myslet, že když to tak nějak cvičí, že to stačí, protože je za tím daleko víc a pokud se tomu nevěnuje, tak to prostě bude cvičit jenom hodně povrchně. Taky mi přijde, že když se cvičí nan quan a chang quan, že to musí být dost guláš – je dost těžké, aby obojí vypadalo tak, jak to vypadat má. To je stejné jako s TJQ. Když někdo cvičí dlouho chen styl a pak začne s yangem, tak bude trvat dlouho, než to bude vypadat fakt jako yang – mně stále říkají, že to cvičím „chenově“. Roderigue stále říká, že nanquan je lepší. Tím myslí to, že mu to jde o něco lépe, protože changquan vůbec nedává. Také se ptal, který styl je lepší, severní nebo jižní a sám si odpověděl že jižní (protože mu víc jde)...ch jo... :-D

Qigong

Za dvě lekce (celkem 7 hodin) jsme dodělali Ba Duan Jin, který učitelka Zhang zvolila prý proto, že je z těch devíti nejjednodušší a vytvořili ho jako první (tuhle novou verzi). Dál jsme začali Wu Qin Xi (5 zvířat) a potom máme na programu Ma Wang Dui. Mám teď zase dvě verze jako ve Wushucentru. Jednu pro učitelku, jednu pro učitele, protože co mě naučil učitel mi učitelka řekla, že je to tak špatně. Ale jsou to jen detaily a je dobré si vyzkoušet víc verzí. Až bude po zkoušce, tak si prostě vyberu tu, která mi bude sedět nejlépe. Hodně se tam řešilo postavení ramen, ale zapomnělo se říct, že to taky dost záleží na mobilitě. Spolužák je má zatuhlá, takže je prostě nedá nahoru, aniž by se mu nezvedala. Učitelka mu řekla, že je to tak špatně a on to pochopil tak, že pohyb nemá být až nahoru a pak to nedotahoval. Když ani Číňané si nerozumí... Jak jsem v létě učila qigong, tak jsem si k tomu zase nastudovala další materiály a hlavně nad tím sama víc přemýšlela a zkoušela. Měla jsem radost že to, co jsem si v létě vymyslela, mi teď učitelka potvrdila.

Taijiquan

Taiji alias Godwill z Beninu se teď u nás v týmu učí chen 56ku. Rodrigue se mě ptal, jak to vypadá. Tak jsem upřímně řekla, že yang styl má celkem pěkný, ale chen ne. A samozřejmě že si to nenechal pro sebe. Druhý den za mnou přišel Taiji a začal mi vysvětloval, že tohle je tradiční sestava, že to předtím necvičil, že dělal soutěžní. 56ka a tradiční sestava?? A že mi ukáže tu olympijskou verzi, co cvičil. Cvičí hezky plynule, má pěkné pohyby, je v nízkých postojích a prostě to vypadá pěkně. Kdybych tohle měla, tak jsem ráda. Na druhou stranu je zase víc orientovaný na vnější stránku věci, pohyby mu nevycházejí z pasu. I když moc nezapojuje ramena, tak to není zase tolik vidět. Nejvíc mi vadí, jak tam láme kolena, ale pokud ho to nebolí, tak to nevadí. Jestli dnes je i u taijiquan nejdůležitější, jak moc nízko člověk je, jak rychle tam zamáchá rukama, jak vysoko vyskočí, jak ladně u toho vypadá... Tak jsem se začala zase víc protahovat. Manuela z Peru učím 56ku a on mi poradil se strečinkem. Podle toho, jak to teď vypadá, tak stačí jen, abych si v postojích štrejchala zadkem o zem (a jak ho mám velký, tak to nemám tak daleko :-D), zrychlila určité pohyby a budu taky za Taiji bohyni :-D. Dělám si teď trochu legraci. Hlavní je, že člověk by měl cvičit úměrně ke svému věku. A já jsem ještě ve věku, kdy se do toho můžu víc opřít a makat. Je to cyklus, za pár let budu zase někde jinde a důležité budou jiné aspekty. Ještě k tomu strečinku ala Manuel. Potvrdil mi to, co mi říkala trenérka Du Hui a na co jsem si přišla sama. 20 minutové a delší statické protahování na začátku tréninku je prostě kravina. S Du Hui jsem si postupně vytvořila svou protahovací „sestavu“, která trvala cca 10 minut, takže jsem přitom nevychladla a nezatuhla. A opravdu to úplně stačilo. Důkladněji jsem se protahovala až na konci tréninku. S Du Hui jsme dělaly i pár cviků, při kterých se svaly posilují a zároveň protahují – zatnout svaly a s uvolněním se dá více protáhnout. Viděla jsem, že to funguje, ale nenapadlo mě to užít jako metodu pro celé protahování, prostě jsem nad tím nepřemýšlela tolik, kolik by to chtělo. To mi ukázal právě až Manuel. Jeho protahování je dost specifické, neustále se hýbe, takže nevystydne, ze začátku z toho hodně bolí svaly, člověk by vůbec neřekl, že se vlastně protahuje, na první pohled a pocit to působí spíš jako posilování. Výsledky takhle na pár pokusů? Zatím po téhle metodě dosáhnu na stejný rozsah jako s mou vlastní metodou. Avšak tělo mám stále zahřáté, nebolí mě to tolik a můžu se z toho v pohodě zvednout a hned fungovat. A když vidím, co se svým tělem dokáže, tak mi nevadí, že při těch technikách vypadám divně :-D. Zatím jsem v testovací fázi, uvidím, jak to na mě bude fungovat. Neměla jsem tolik času to zařadit pravidelně, protože tady jsou stále nějaké zmatky.

Heng Dian - Filmová studia

Něco mě zasvědilo na rameni, myslela jsem, že tam mám vlas. A ono ne. Po rameni mi lezla píďalka...

Ve čtvrtek mi napsala Esperia (obor angličtina), že má po zkoušce z angličtiny, kterou ani napotřetí neprošla (učitel jim dává za vzor jednoho kluka, který uspěl až napoosmé, jeden pokus stojí kolem 3000 Kč). Rozhodly jsme se, že někam vyrazíme. Napadla jí filmová studia ve městě Heng Dian. Mně to nic neříkalo, ale dlouho jsem nikde po Číně nebyla a s touhle kamarádkou to bude také poprvé, tak jsem nakonec kývla, že jedu. Pak jsem zjistila, že v pátek v jediný den mám odpoledne hodinu, no nedá se nic dělat, nemůžu být všude... V Číně jede všechno přes internet, dají se tak ušetřit pěkné peníze. Esperia našla hotel, který nabízel zlevněné vstupenky na všechna místa a show, které jí zajímaly a k tomu byla jedna noc na hotelu se snídaní zdarma. V pátek ráno v 7 hodin jsme si daly sraz, na přivítanou jsem dostala jedno vejce natvrdo s tím, že jsem určitě neměla snídani. Všechno šlo dobře, bus do města Dong Yang (东阳) a pak do Heng Dian (横店) odjížděl v 9 hodin, takže jsem stihla i snídani v KFC – ráno a v noci tam mají dobré rýžové kaše. Autobus to byl menší se strašně pohodlnými sedačkami, prostě jsem si nemohla stěžovat. Celá cesta trvala 4 hodiny i s pauzou někde na mezi. Hned jak jsme vystoupily z busu, tak to bylo jiné. Všude kolem zelené kopce, vlhký a lehký vzduch – dýchalo se o dost jinak než v Šanghaji. Hned mi došlo, že půjde o maraton říznutý se sprintem, protože: „Musíme rychle rychle, abychom to všechno stačily, máme nabitý program!“ Za ty čtyři roky tady vydržím hodně a unavená jsem jen výjimečně, tak mi to bylo jedno. Tedy, pokud jsem aspoň trochu vyspalá a mám v batohu jídlo, tak vydržím všechno :-). Esperia tvrdila, že všechny ty restaurace jsou drahé, protože tohle je profláklé místo, tak že nikam nepůjdeme. Až večer se mi jí podařilo vysvětlit, že drahé je to jen v daných areálech, ale ve městě jsou normální ceny. Takže jsem celý den byla na jednom vakuovaném kuřecím stehnu a křupkách – malé město = prázdné obchody.

Různě po městě jsou rozesety areály se starými budovami a ulicemi napodobující styl dynastií Qin a Ming. Prý většina seriálů a filmů z téhle doby se točí právě tady. Taky že na zdech každého obchodu a restaurace visely podepsané fotografie různých čínských hvězd. A Esperie šílela, že se tam hned odstěhuje. A prodavačka jí zkušeně říkala: „Pro nás je to normální, to není nic vyjímečného, jich je tady tolik, že už nám to nepřijde.“  A Esperia začala omdlívat :D. První den jsem tam byla jediná cizinka, takže na mě všichni volali a ti odvážnější si mě „tajně“ fotili. Na každém místě byla různá představení. Hned to první byla fakt legrace, i když to bylo celé v čínštině a skombinované s „cool moderními“ prvky typu anglických větiček: „Follow meee“, „Oh my Lady Gaga“ apod. Všechna vystoupení obsahovala alespoň jednu bojovou scénu, říkala jsem si, že takhle asi skončí spolužáci z oboru Wushu pro vystoupení. I když se zrovna nebojovalo, jen se tančilo nebo tak, tak ty pohyby byly prostě jiné, takové o jaké se snažíme na TJQ – aby to vycházelo z pasu a zbytek těla ten centrální pohyb následoval, všechno uvolněné, přirozené... Dokonce i účinkující, kteří očividně Wushu necvičili, ale jen přednášeli či zpívali, to tam měli, jim je to prostě přirozené.
Večer jsme se přesunuly do zábavního parku Dream Valley, jehož součástí je také Vodní svět, ale už bylo po sezóně. Číňané jsou zbláznění do nejrůznějších atrakcí, čím krkolomnější, tím lepší. A já to od jisté doby nemusím. Jenže jsme si s Esperií neporozuměly a nejsem si jistá jestli to nebylo úmyslně, a nakonec jsem skončila ve frontě na takovou tu lavičku, která vyjíždí nahoru, snáší se velkou rychlostí dolů a různě skáče jako hopík. Celou dobu v té frontě jsem si říkala, že když to zvládnou ti Číňané okolo mě, tak musím taky, přeci nejsem tak měkká, ne. :-D Hned jak jsem se usadila a přehodili přes mě ty popruhy, tak jsem věděla, že to byla chyba... :-D Bohužel se nedalo nic dělat. Hned na začátku nás to vyneslo co nejvýše, abychom si to mohli naplno užít. To bylo strašně super. Zvlášť když to pak plnou rychlostí sjelo úplně dolů. Pro jistotu jsem měla vždy cestou zavřené oči a křičela jsem bez ustání. Po nějaké době nás to vyneslo opět do nejvyššího bodu a tam se to zastavilo. Pohoda, prohlédla jsem si celý park a přilehlé kopce. Jenže se to nehýbalo. Takhle dlouho nahoře ta předchozí parta rozhodně nebyla. Zleva i zprava se začaly šířit hlasy: „Ty jo, se to asi pokazilo!“ „Takhle to asi nemá být!“ To jsou fakt blbý srandy. No, po dalších asi dvou minutách to začalo napadat i mě. První, co mi přišlo na mysl, že jsem se tento týden kvůli tomuhle výletu nespojila s rodičema a nevím, kdy s nimi budu zase mluvit. Pak mě úplně hloupě napadlo, že jsem ještě chtěla na tu a tu soutěž. A pak, že to bude fakt špatné, až bude v novinách, že jedna Češka umřela na kolotoči kdesi v čínském prdelákově. Pak se to celé maličko pohnulo směrem dolů a opět se to zastavilo. Pak ještě jednou. V té chvíli už mě napadlo jen jediné: „Tak jo, nic s tím neudělám, prostě teď umřu.“ A pak nás to sneslo dolů. Když jsme odcházeli, personál se nám omlouval s tím, že když jsme byli nahoře, nastaly nějaké technické problémy. A po nás nastoupila další parta... Všichni kolem mě byli v pohodě, Esperia vyrazila na ještě hrůznější atrakci... Jsem měla jít asi na hérečku, že jsem to takhle prožívala, když je to úplně normální věc... Když jsem to pak vyprávěla kamarádovi, tak se nad tím vůbec nepozastavil, jen mi řekl, že jsem hloupoučká. Když letí letadlem na zápasy a někdo přijde s tím, že to určitě spadne, tak je učitel hned usadí s tím, že se takové věci neříkají a nemá se na to ani myslet. Oni si to asi prostě neberou... Ale prý už raději jezdí vlakem, že tam je přeci jen větší šance na přežití... :-D

Druhý den jsme musely na snídani už v 7 hodin, abychom to všechno stihly... Bodem číslo jedna byl Palác císaře Qina, to bylo také rozlehlé místo. Natáčely se tam mimo jiné i scény z Hrdina s Jet Lim. Některá místa jsem poznávala, ale udivovalo mě, jak to ve filmu vypadalo super a ve skutečnosti to bylo tak strašně „falešné“, umělé... Součástí toho paláce byl i velký podzemní obchod s místními specialitami, to bylo i na Číňany už moc. Když jsme odcházely, navalily se do areálu haldy školních skupin. Musely jsme se zdejchnout, protože jsem udělala velkou chybu. Dvě holčičky si mě přišly vyfotit, tak jsem jim řekla, že se přeci můžeme vyfotit spolu. A pak jsem se musela fotit s celou skupinou a s každým zvlášť. Odtud jsme přešly do ulic, které napodobovaly starý Guangdong a Hongkong. Ve skutečnosti to byl zase velký areál plný uliček, nápisů ve špatné angličtině, všude se fotily svatby a u jednoho zastrčeného rohu se zrovna natáčel nějaký film. Všechny Číňanky byly zklamané, že nezahlédly žádnou velkou hvězdu, jen průměrné herce... Skončily jsme tam ve 13 hodin, protože Esperia už byla unavená a to s ní není řeč. Jenže autobus nám jel až v 16 hodin a jiná možnost nebyla, takže jsme zaparkovaly v restauraci, kde nám nabili mobily, stočila jsem se tam na tři stoličky a aspoň se trochu vyspala. Zpáteční cesta nám kvůli zácpám trvala přes 5 hodin, takže jsem se zpět na kolej dostala až před 23. hodinou.

I přesto, že mi tyhle věci nic neříkají, byl to výlet. A pro mě je každý výlet super, fakt jsem si odpočnula a těším se zase do tělocvičny!

Nové zkušenosti

Jeet Kun Do

Roderigue z Kamerunu se doma věnoval hlavně tomuto stylu, prý tam měl 3 roky vlastní klub, který vedl. Ukazoval mi spoustu jejich videíí a bušili do sebe pěkně. A že mě něco naučí... Šli jsme k sandistům, tam jsme se nejdříve rozběhali a potom „pumpovali“, jak říkal – různé kliky (ano, některé jsem nezvládla :-D), švihadlo (to mi taky strašně šlo :-D) a další cviky na nohy a břicho – všechno v pěti sériích. Rodrigue zbožňuje výklady, dokáže mluvit hodiny. Na cvičení mi to trochu vadilo, ale na druhou stranu dokázal i jednoduchou věc pěkně a logicky vysvětlit, tak jsem se nechala poučit, protože umět mluvit je ve většině případů zárukou úspěchu. Pak jsme přešli na otužování předloktí, břicha a oblasti žeber. Že jsou to zároveň výborné cviky na reflexy. Nepárá se s tím, když jsme cvičili na sandě ve dvojici, jeho partner si stěžoval, že to strašně bolí a my se mu smáli. No a teď jsem se nesmála... musela jsem se soustředit, abych to v té rychlosti nepopletla, jsem na tohle fakt hloupá, a pak, fakt to bolelo jako čert. Když člověk překousne ten první nástup bolesti, tak se to pak už dá, protože ten pocit se tak nějak rozmělní, bolest se rozprostře a pokud se pohyb a jeho síla nijak zvlášť nezmění, tak se nezmění ani síla bolesti. Když jsme skončili, tak jsem měla červené ruce a čekala jsem, že budu mít večer pěkné modřiny, ale měla jsem jich pár jen na kosti, to když jsem se blbě trefila. Pak mi ukázal základní stání, kroky a vysvětlil některé odlišnosti od sandy. A chtěl hned, abychom si dali volný „zápas“. To mi moc nešlo, protože jsem dřevák. Tak jsme pak přistoupili na různé držení, shozy apod. A to mi zase už šlo – přeci jen jsem chodila chvíli na judo a na tuishou s sebou občas mrskáme o zem. Problém je v tom, že jsem pomalá, bych potřebovala každou techniku trénovat samostatně a dlouho a pak by to šlo. Takhle je to spíš víc o štěstí, jestli se zrovna trefím. Když se netrefím, tak musím rychle vymyslet, jak jinak ho sundat a to se ne vždy podaří. Nešlo mi ho ale zvednout do vzduchu. Na druhou stranu, když zvedal mě, tak jsem si vzpomněla, co nás kdysi učitel učil, aby nás nemohli zvednout moc vysoko a švíknout s námi – zaháknout se za nohu a podrazit ji, případě si pomoct loktem. Na závěr jsme měli protahování a uvolňování ve dvojici. Ještě že tam nikdo nebyl a neslyšel, jak jsem křičela. Určitě byl předtím dobrý, ale už to přeci jen nějakou chvíli nedělal a když mi protahoval záda, tak to udělal tak, že jsem se pak dva dny nemohla zahnout.

Angličtina - čínština

Často se v posilovně setkáváme se sandisty a judisty, kteří tam chodí a makají jako zběsilí. Takže se známe už čtyři roky, ale nikdy jsme nijak víc nepovídali. Dohodli jsme se, že budu Lu Kaie učit angličtinu a on mě čínštinu. Angličtina mu v porovnání s ostatními, které jsem učila či jim jen pomáhala, opravdu dobře. Po třetí společné hodině zvládáme maličko těžší než základní konverzaci. I výslovnost má dobrou. Jsem se zase dozvěděla věc. Mezi koníčky uvedl „koukat se na jídlo“. Když se prý v týmu večer nudí, tak listují nabídkami restaurací na netu a říkají si, co by si dali, kam příště půjdou a co si určitě musí objednat... :-D Co se týče mojí čínštiny, tak je to bída. Jak on tak Roderigue mi řekli, že největší můj problém je výslovnost. Sice s tím má problém většina cizinců, jenže zůstávají v tom, že jim Číňané většinou rozumějí, a tak se tomu příliš nevěnují. Takže jsme se zaměřili právě na tu výslovnost a je to o nervy. Sám mi vymýšlí různé kombinace a říkanky, na kterých se to učím. Jedno slovo mi prý extra nejde „chuan tong 传统“ = tradiční. A tím mě trápí vždy v úvodu. To můžu říct 20 a 2x z toho to bude dobře a přitom mi přijde, že to říkám stejně jako on. Má trpělivost, ale vždycky se mi směje a překládá mi, co jsem to zase řekla za hloupost. Místo na lodi prý stále říkám na posteli... :-D Když dojdou nápady, vytáhneme základní knihy, co jsem si půjčila od Roderigua a tam předčítám články a on mi to opravuje nebo mi předčítá. Nevím, co je typického pro lidi z provincie Anhui, ale pro něj je typické to, že když se rozjede, tak z něho vypadne něco, co je pro mě jako jedno strašně dlouhé slovo, vůbec nedokážu odlišit, kde jedno slovo začíná a kde končí. To mu pak vždycky řeknu: Tak a teď mi to řekni čínsky!

Taijiquan

Tréninky TJQ běžely normálně. Když šli do parku jeden den, tak jsem se nezúčastnila, protože jsem měla práci a pak jsem šla cvičit sama. Jednu neděli jsem taky vynechala, protože jeden den v týdnu bych přeci jen nemusela cvičit... Jinak jsem chodila stále. Vypadá to, že jsem přišla na to, co by mi teď mohlo pomoct. Často jsem měla sádru na obou kotnících a i potom se mi často zvrtávaly. Jenže v té době jsem byla hloupoučká a nenapadlo mě, že to mám začít protahovat a posilovat co nejdříve. Až naposledy, co se mi to v ČR stalo, jsem si nenechala dát sádru a rozchodila jsem to o dost rychleji. Jenže se to se mnou už táhne. Naposledy jsem si nohu zvrtla asi před rokem, ale nebylo to naštěstí moc. Pravá noha je v pohodě a už se mi i víc protáhla, ale levá je zabitá. Tam jsem měla problém i s lýtkovým svalem a achilovkou. Je to začarovaný kruh. Protahuji to každý den tak, že to je cítit ale nikdy ne do extrému, že by mi tekly slzy. Ale i tak to levá noha prostě nedává. V pondělí jsem na ní na tréninku nemohla moc došlapovat, tak jsem cvičila s taiji tyčí fali, posilovala a protahovala se. Večer jsem si udělala lázeň a namasírovala jsem si to, ale druhý den mě to zase bolelo a zatuhlo to. Přitom jsem si ověřila, kdyby mě to víc pustilo dolů a uvolnilo se to, tak by se mi TJQ cvičilo o dost lépe. Když jsme cvičili venku, měla jsem boty, které se nosí třeba na aerobic, mají zvýšenou patu. A jak se mi cvičilo – nebolela mě kolena, neměla jsem unavená stehna, mabu mi bylo příjemné... prostě žádný problém. Ale jak se k tomuhle dostat, aniž bych přišla o kotník, to nevím :-/.

Judo

Když chci prý jít na tuishou a Lu Kai je profi judista, tak že mě něco naučí i ze svého oboru – protože dnes co lidi dělají na tuishou zápasech je spíš wrestling než něco jiného. Z Taijiquan jsem se přesunula rovnou do wrestlingové haly, kde jsem dostala horní část jejich oděvu – úplně nové, kalhoty jsem odmítla dopředu, protože na mě určitě žádné nemají. :-D Nikdy jsem to na sobě neměla a překvapilo mě, jak je to těžké a tvrdé. Byly mi vysvětlené základní postoje a úchopy a pak jsme šli hned na různé hody. Nejdříve mi to ukázal na mně, pak jsme to trénovali nanečisto a pak jsem ho měla hodit. Krok a jak všechno funguje jsem pochopila hodně rychle, všechno je to stejné – push-pull. Problém byl ale sehrát celé tělo najednou. Mám problém, když tlačím, abych ještě k tomu táhla a s načasováním. A samozřejmě jsem pomalá. Taky mi bylo blbé ho stále házet na zem, když právě skončil druhý trénink, ale když jsem ho nehodila, tak mi vždy řekl, že to mám dokončit. Těmhle lidem to už prostě nevadí. Když byli malí, měli s sebou házet 200x a víc za trénink, tak už jim to nepřijde. Jak jsem dělala jen hodně základní věci, tak to bylo pěkně jasné a přímočaré, všechno tam bylo pěkně vidět a cítit – dávalo to smysl – a sama jsem poznala, že to nebylo úplně dobře a dokázala jsem i říct proč. Párkrát se mnou taky hodil (do měkčího), abych věděla. Spíš než to, co jsem vyjmenovala jako problémy, mi řekl, že nestojím pevně na zemi a i když se už chystám hodit, tak se tam stále šteluju. Prý „přijdu, hodím a jdu“ :-D. Jednou se mi to tak pěkně povedlo, ale neustála jsem to a končila taky na zemi. Začal se mi smát, že jsem hloupoučká, že přeci nemůžu taky spadnout, zvlášť když to bylo konečně dobře. Ještě dlouho nad tím kroutil hlavou a připomínal mi to. Tak je to prostě vždycky, když cvičíte s někým z místních profi týmů – na začátku nedokážou pochopit, že někdo dělá základní chyby, ty prostě už neexistují. Příště přidáme další hody a práci na zemi. Protože pojedou brzy na soutěž, mají prý přeplněnou lékárničku, tak jsem dostala tygří náplasti a nějakou vietnamskou vodičku na kotník, tak snad to pomůže. Oni takovými věcmi léčí všechno a očividně to funguje. Taky mě zaujalo, že před soutěží už moc nedřou. Měsíce před soutěží mají nějvětší nálož, 2 týdny před soutěží to už jenom šolíchají. To u nás v Taiji týmu to je úplně jinak – u nás to šolíchají celý rok a 2 týdny před soutěží dřou jako koně a mají i dvoufázové tréninky :-D.