Heng Dian - Filmová studia

Něco mě zasvědilo na rameni, myslela jsem, že tam mám vlas. A ono ne. Po rameni mi lezla píďalka...

Ve čtvrtek mi napsala Esperia (obor angličtina), že má po zkoušce z angličtiny, kterou ani napotřetí neprošla (učitel jim dává za vzor jednoho kluka, který uspěl až napoosmé, jeden pokus stojí kolem 3000 Kč). Rozhodly jsme se, že někam vyrazíme. Napadla jí filmová studia ve městě Heng Dian. Mně to nic neříkalo, ale dlouho jsem nikde po Číně nebyla a s touhle kamarádkou to bude také poprvé, tak jsem nakonec kývla, že jedu. Pak jsem zjistila, že v pátek v jediný den mám odpoledne hodinu, no nedá se nic dělat, nemůžu být všude... V Číně jede všechno přes internet, dají se tak ušetřit pěkné peníze. Esperia našla hotel, který nabízel zlevněné vstupenky na všechna místa a show, které jí zajímaly a k tomu byla jedna noc na hotelu se snídaní zdarma. V pátek ráno v 7 hodin jsme si daly sraz, na přivítanou jsem dostala jedno vejce natvrdo s tím, že jsem určitě neměla snídani. Všechno šlo dobře, bus do města Dong Yang (东阳) a pak do Heng Dian (横店) odjížděl v 9 hodin, takže jsem stihla i snídani v KFC – ráno a v noci tam mají dobré rýžové kaše. Autobus to byl menší se strašně pohodlnými sedačkami, prostě jsem si nemohla stěžovat. Celá cesta trvala 4 hodiny i s pauzou někde na mezi. Hned jak jsme vystoupily z busu, tak to bylo jiné. Všude kolem zelené kopce, vlhký a lehký vzduch – dýchalo se o dost jinak než v Šanghaji. Hned mi došlo, že půjde o maraton říznutý se sprintem, protože: „Musíme rychle rychle, abychom to všechno stačily, máme nabitý program!“ Za ty čtyři roky tady vydržím hodně a unavená jsem jen výjimečně, tak mi to bylo jedno. Tedy, pokud jsem aspoň trochu vyspalá a mám v batohu jídlo, tak vydržím všechno :-). Esperia tvrdila, že všechny ty restaurace jsou drahé, protože tohle je profláklé místo, tak že nikam nepůjdeme. Až večer se mi jí podařilo vysvětlit, že drahé je to jen v daných areálech, ale ve městě jsou normální ceny. Takže jsem celý den byla na jednom vakuovaném kuřecím stehnu a křupkách – malé město = prázdné obchody.

Různě po městě jsou rozesety areály se starými budovami a ulicemi napodobující styl dynastií Qin a Ming. Prý většina seriálů a filmů z téhle doby se točí právě tady. Taky že na zdech každého obchodu a restaurace visely podepsané fotografie různých čínských hvězd. A Esperie šílela, že se tam hned odstěhuje. A prodavačka jí zkušeně říkala: „Pro nás je to normální, to není nic vyjímečného, jich je tady tolik, že už nám to nepřijde.“  A Esperia začala omdlívat :D. První den jsem tam byla jediná cizinka, takže na mě všichni volali a ti odvážnější si mě „tajně“ fotili. Na každém místě byla různá představení. Hned to první byla fakt legrace, i když to bylo celé v čínštině a skombinované s „cool moderními“ prvky typu anglických větiček: „Follow meee“, „Oh my Lady Gaga“ apod. Všechna vystoupení obsahovala alespoň jednu bojovou scénu, říkala jsem si, že takhle asi skončí spolužáci z oboru Wushu pro vystoupení. I když se zrovna nebojovalo, jen se tančilo nebo tak, tak ty pohyby byly prostě jiné, takové o jaké se snažíme na TJQ – aby to vycházelo z pasu a zbytek těla ten centrální pohyb následoval, všechno uvolněné, přirozené... Dokonce i účinkující, kteří očividně Wushu necvičili, ale jen přednášeli či zpívali, to tam měli, jim je to prostě přirozené.
Večer jsme se přesunuly do zábavního parku Dream Valley, jehož součástí je také Vodní svět, ale už bylo po sezóně. Číňané jsou zbláznění do nejrůznějších atrakcí, čím krkolomnější, tím lepší. A já to od jisté doby nemusím. Jenže jsme si s Esperií neporozuměly a nejsem si jistá jestli to nebylo úmyslně, a nakonec jsem skončila ve frontě na takovou tu lavičku, která vyjíždí nahoru, snáší se velkou rychlostí dolů a různě skáče jako hopík. Celou dobu v té frontě jsem si říkala, že když to zvládnou ti Číňané okolo mě, tak musím taky, přeci nejsem tak měkká, ne. :-D Hned jak jsem se usadila a přehodili přes mě ty popruhy, tak jsem věděla, že to byla chyba... :-D Bohužel se nedalo nic dělat. Hned na začátku nás to vyneslo co nejvýše, abychom si to mohli naplno užít. To bylo strašně super. Zvlášť když to pak plnou rychlostí sjelo úplně dolů. Pro jistotu jsem měla vždy cestou zavřené oči a křičela jsem bez ustání. Po nějaké době nás to vyneslo opět do nejvyššího bodu a tam se to zastavilo. Pohoda, prohlédla jsem si celý park a přilehlé kopce. Jenže se to nehýbalo. Takhle dlouho nahoře ta předchozí parta rozhodně nebyla. Zleva i zprava se začaly šířit hlasy: „Ty jo, se to asi pokazilo!“ „Takhle to asi nemá být!“ To jsou fakt blbý srandy. No, po dalších asi dvou minutách to začalo napadat i mě. První, co mi přišlo na mysl, že jsem se tento týden kvůli tomuhle výletu nespojila s rodičema a nevím, kdy s nimi budu zase mluvit. Pak mě úplně hloupě napadlo, že jsem ještě chtěla na tu a tu soutěž. A pak, že to bude fakt špatné, až bude v novinách, že jedna Češka umřela na kolotoči kdesi v čínském prdelákově. Pak se to celé maličko pohnulo směrem dolů a opět se to zastavilo. Pak ještě jednou. V té chvíli už mě napadlo jen jediné: „Tak jo, nic s tím neudělám, prostě teď umřu.“ A pak nás to sneslo dolů. Když jsme odcházeli, personál se nám omlouval s tím, že když jsme byli nahoře, nastaly nějaké technické problémy. A po nás nastoupila další parta... Všichni kolem mě byli v pohodě, Esperia vyrazila na ještě hrůznější atrakci... Jsem měla jít asi na hérečku, že jsem to takhle prožívala, když je to úplně normální věc... Když jsem to pak vyprávěla kamarádovi, tak se nad tím vůbec nepozastavil, jen mi řekl, že jsem hloupoučká. Když letí letadlem na zápasy a někdo přijde s tím, že to určitě spadne, tak je učitel hned usadí s tím, že se takové věci neříkají a nemá se na to ani myslet. Oni si to asi prostě neberou... Ale prý už raději jezdí vlakem, že tam je přeci jen větší šance na přežití... :-D

Druhý den jsme musely na snídani už v 7 hodin, abychom to všechno stihly... Bodem číslo jedna byl Palác císaře Qina, to bylo také rozlehlé místo. Natáčely se tam mimo jiné i scény z Hrdina s Jet Lim. Některá místa jsem poznávala, ale udivovalo mě, jak to ve filmu vypadalo super a ve skutečnosti to bylo tak strašně „falešné“, umělé... Součástí toho paláce byl i velký podzemní obchod s místními specialitami, to bylo i na Číňany už moc. Když jsme odcházely, navalily se do areálu haldy školních skupin. Musely jsme se zdejchnout, protože jsem udělala velkou chybu. Dvě holčičky si mě přišly vyfotit, tak jsem jim řekla, že se přeci můžeme vyfotit spolu. A pak jsem se musela fotit s celou skupinou a s každým zvlášť. Odtud jsme přešly do ulic, které napodobovaly starý Guangdong a Hongkong. Ve skutečnosti to byl zase velký areál plný uliček, nápisů ve špatné angličtině, všude se fotily svatby a u jednoho zastrčeného rohu se zrovna natáčel nějaký film. Všechny Číňanky byly zklamané, že nezahlédly žádnou velkou hvězdu, jen průměrné herce... Skončily jsme tam ve 13 hodin, protože Esperia už byla unavená a to s ní není řeč. Jenže autobus nám jel až v 16 hodin a jiná možnost nebyla, takže jsme zaparkovaly v restauraci, kde nám nabili mobily, stočila jsem se tam na tři stoličky a aspoň se trochu vyspala. Zpáteční cesta nám kvůli zácpám trvala přes 5 hodin, takže jsem se zpět na kolej dostala až před 23. hodinou.

I přesto, že mi tyhle věci nic neříkají, byl to výlet. A pro mě je každý výlet super, fakt jsem si odpočnula a těším se zase do tělocvičny!