Íránský wrestling

Ve čtvrtek jsme se s učitelem měli sejít u wrestlerů,  že prý budeme mít trénink s nějakým Američanem z univerzity v Chicagu. Z Taiji týmu dorazili všichni a těšili jsme se, co to bude. Nakonec se ukázalo, že půjde jen o přednášku, tak jsme byli celkem zklamaní. Od nás bylo cca 12 lidí, připojili se i judisti z našeho profi týmu – holky i kluci, takže nakonec nás bylo přes třicet. Všichni jsme si měli sednout do kruhu a poslouchat. Protože se Robert teď u učitele těší velké přízni a je to také Američan, tak měl překládat. Požádal mě o pomoc, kdyby náhodou. Tak jsem si sedla vedle a nechala to na něm, protože se jinak tvářil neohroženě. Třebaže se stále tvářil sebejistě, moc mu ten překlad nešel, tak jsem si stoupnula vedle něj a když potřeboval nějaké slovíčko, tak jsem mu pomohla. Pak se ale pan Khashayar moc rozkecal a Robert řekl, že to budu muset přeložit já, protože si to nepamatuje. Pak už jsme se střídali. Když šlo o něco komplikovanějšího, tak jsem překládala já, zbytek Robert. Docela nám to šlo. A teď o co šlo. Pan přednášející je původně z Iránu, kde byl trenérem národního týmu wrestlerů. Oni mají svůj vlastní wrestling, který má prý přibližně 5000 let historie. V Indii mají Pehlwani, v Iránu je ten název podobný, obojí se překládá jako „válečník“, bohužel si teď nepamatuji ten přesný název. Pan Khashayar nyní působí v Americe, kde mají hned několik klubů a je ambasadorem světové federace tohoto wrestlingu. Jeho prací je cestovat po světě, propagovat a nabírat nové lidi. Pokud vidí, že je někde fakt zájem, tak tam vytvoří klub, zabezpečí pro ně zdarma veškeré vybavení a začnou je trénovat. Zajímalo by mě, kde berou tolik peněz... Když se ptal studentů, jestli ho už viděli, tak se nepřihlásil nikdo. Lu Kai mi pak druhý den řekl, že si vzpomněl, že s ním trénovali nějaké zvláštní posilování. On je u nás na univerzitě prý střídavě už tři roky a „spolutrénuje“ wrestlery. Účelem té čtvrteční přednášky bylo představení tohoto stylu a zaujmout hlavně holky, protože na světě ještě neexistuje žádný ženský tým v tomhle stylu. V roce 2016 se bude v Jakartě pořádat velká soutěž, na které by chtěl v rámci exhibice prezentovat historicky první ženský tým a příště by ženy už normálně soutěžily. Spolupracuje už se Šanghajskou univerzitou, kde jsou z toho prý nadšení, ale nemají žádné vybavení, takže jim teď všechno dováží a instalují. No, u nás z toho tolik nadšení už nebyli. Nepoužíval žádné odborné termíny, takže překlad fakt nebyl problém, i když jsem s tím vůbec nepočítala. Judisti mi pak říkali, že ten Američan toho řekl tolik, ale my potom mluvili jen krátce. Ne že bych nevěděla co říct, jenže on všechno mlel stále dokola. Dalo by se to shrnout do 20 minut, ale jemu to trvalo skoro hodinu. Nemělo to úplně dobrou strukturu a hlavně, i když říkal, že má za ženu Číňanku, v Číně se pohybuje a rozumí jí, tak mi přišlo, že vůbec. Přestože na univerzitě je, tak se moc nepřipravil na tohle prostředí a lidi. Trenérka mi pak sama (slušně) řekla, že to moc okecává, že chtějí vidět nějakou akci, chtějí si to vyzkoušet. S tím pán nepočítal, ale musím říct, že se s tím popral dobře a nakonec to všechny zaujalo. Vybral jednoho kluka, který se hlásil, ten si oblékl jejich speciální kalhoty (ukazoval nám dva typy: tradiční a soutěžní) a potom nám, jak zápas probíhá od začátku do konce. Předvedl dokonce hned několik technik a vysvětlil základní pravidla. Musím říct, že byl fakt dobrej. Schválně jsem se tedy studentů zeptala, kolik si myslí, že mu je let. Tipovali 34 let a zůstali koukat, když jsem jim řekla, že mu je 47 let. Takže s tímhle opravdu uspěl. Pak se chtěl v základním postavení s holkama (snad budoucími wrestlerkami) vyfotit před čínskou vlajkou. Náš učitel je na cizince zvyklý, ale trenérka judistů moc ne a byla dost v rozpacích. Atleti se nesmí nefotit jen tak a jen tak s někým, natož trenéři. Proto vybrala studenty od taijistů a pár holek, které nejsou tak „profláknuté“, svým šampionkám řekla, ať zůstanou sedět. Roberta a mě tam chtěl taky, tak čekám, až nám ty fotky pošlou :-). Potom si chtěl promluvi ještě s trenéry, ale ti se na to moc netvářili – jednak měli trénink a pak, sami nez souhlasu univerzity nemohou nic říct. Tak jsem mu to vysvětlila, a on stále že to chápe a že to nevadí a že má ještě poslední věc a pak ještě víc poslední věc... Slyšela jsem trenérku, jak si povídá s naším učitelem a říkala mu: Tak když nám výjezd a všechno zaplatí, tak pojeme, aspoň bude zábava, v Jakartě jsem ještě nebyla! :-) Judisti mají v říjnu hned dvě soutěže, v listopadu další a blíží se jim taky národky, takže na takovéhle věci nemají moc náladu, zvlášť když přesně neví, o co jde a co z toho můžou mít. Tak jsem pak tomu pánovi řekla, že by bylo dobré, až sem přijede příště, aby to oznámil dopředu, našel si někoho, kdo umí výborně čínsky, aby mu k tomu připravil materiály a našel cestu jak to prezentovat Číňanům tak, že je to opravdu zaujme. On byl úžasně nadšený ze všeho a do všeho šel naplno, mít takový elán... Taky mi říkal, že až přijede příště, tak se můžu připojit k tréninkům. Tak ze mě bude třeba nakonec i wrestlerka. :-D