Cvičebně necvičebně

Tento týden jsem konečně aktivnější a víc užitečná. Ty dny předtím jsem jenom spala a cvičila. Ale je to

celkem náročné. Není divu, že lidi z týmu moc nestudují, po tréninku na to není prostě energie ani chuť.

S Cai Si Wu jsem přerušila tréninky na dobu neurčitou, teď mám dvakrát v týdnu trénink s Du Hui (úterý+čtvrtek), a to je dračice. Za týden hotová půlka meče, teď to pilujeme. Musím říct, že je strašně znát, jak si prvky v sestavě poskládáte. Předtím jsem byla hotová po první části, teď mě první vůbec neunaví. Dál je také znát, jak moc jsou důležité výukové metody. Kombinaci na začátku mě trenérka učila fakt hodinu, protože mi to vysvětlovala tak, jak mi to prostě nejde pochopit. Teď přístup trochu změnila a strašně se diví, že jsem nějak víc chytrá než předtím. Du Hui hezky učí napřed jednu nohu, pak obě nohy. Pak přidá ruce atd. Ale to mi v začátku prostě nevyhovuje. Takhle si to dokážu rozkouskovat zatím jen na taiji u sestav, které už znám dobře. Takže yi lu a sun shi už takhle také dokážu učit, už také umím telefonovat+cvičit jako náš učitel :-). U nových pohybů potřebuji zjednodušený pohyb celého těla. A pak přidávat detaily. Každý je jiný no. Nejnáročnější a nejvíce stresující z celého tréninku je to, že Du Hui chce všechno HNED. Hned jak tak trochu pochopím, o čem ten nový pohyb je, tak to musím zacvičit správně, rychle, se správnou silou… A když ne, tak jsem za blbce. Za toho jsem ale většinou pořád. Představte si, že se fakt snažíte, ale i tak se vám to nepovede a k tomu dokola slyšíte: „Jak to, že jsi to minule skočila a dnes ne?“ „Jak to, že jsem ti to vysvětlila a ty to stále nezacvičíš všechno správně?“ „Jak to, že ti to zase spadlo?“ „Jak to, že jsi to zase neustála?“ To je Kurz sebeovládání. Nebo si nový pohyb potřebuji vyzkoušet pomalu – zacvičím si to tak a pak slyším: „Co to jako je? Tenhle pohyb má být rychle!“ V těchto chvílích vzpomínám na Caie, který preferoval pomalé začátky. Včera si mě zavolala k sobě a chtěla, abych se podívala, jak cvičí Aurora: „Podívejte, jak točí meč pěkně u těla. Ne jako ty.“ Dobře, ale Aurora tady cvičí každý den s trenérem už 8 let. „To není záležitostí času, návod jsem ti už dala, tak bys to měla umět.“ Tak jo… Ne tak jo, tohle mě fakt vytočilo. Spíš ale celkově kvůli našim vztahům a našemu vedoucímu. Trenérka to asi poznala, tak mě pak průběžně chválila, že jsem se hodně zlepšila, ale na to jsem neslyšela. Vím, že jsem se zlepšila. Lepším se každým týdnem. Jenže to stále nestačí. A Du Hui zásadně nechválí. Že to jde líp poznám jen tak, že to víc odsýpá a má na mě větší nároky. Z druhého koberce pak slyším vzrušené: „Jo, super! Teď se ti to povedlo! Teď to vypadalo krásně!“ To také moc nepřidá. Nejdříve jsem bailian skákala z nákroku (jo, prý to není náskok). Protože jsem se při tom víc předkláněla, skáču teď bailian bez kroků – z místa – mám to tak i v sestavě. A kdykoliv si tam kroky přidám, tak dostanu vynadáno, i když to skočím v rámci svých možností správně. Jenže jak jsem měla několikrát podvrtnuté kotníky, mám to tam zkrácené a z místa mi prostě nejde rovný dřep+rotace. S kroky mi to už jde, ale to je jedno, protože tak to teď neděláme… Tohle je jediný vážný problém, který teď mám. Na každém tréninku v základních pohybech udělám každý skok cca 20x, pak je mám ještě v sestavě. S koleny jsem nikdy neměla problémy, ale jak jsem měla 4 měsíce přetažené lýtko, oslabilo mi to nohu a trochu změnilo techniku. To samozřejmě ovlivnilo i koleno + skoky, takže když chvíli jen tak stojím a pak mám jít do dřepu, jsem jako babička. No a někteří lidé jsou prostě drobet mimo. Učila jsem zase Kaili sunovou soutěžku – tam je pár dřepů. Nešla jsem až dolů s tím, že to je přeci jasné. No a nebylo, ona taky jen tak stála. Tak se ptám, jestli jí něco bolí. Že ne. No tak dolůůů!!!! Má přetaženou pravou nohu, tak ji nezvedá. Aby to měla pěkně harmonické, tak nezvedá ani levou. „Ta tě taky bolí?“ „Nee, ta je v pohodě!“  To tak nahorůůůů!!!! Naposledy jsem se hezky připravila, že si zopakuji starý yang. Ruce na horu, ruce dolů, vytočit pravou špičku, přenést váhu a… a konec, protože mě prostě dál nepustilo koleno :-D. Zrovna kolem procházel učitel a napomenul mě, abych si dával pozor na kolena. Předtím mě ale pochválil, že jsem pilná a chci si odtud odnést co nejvíce. Potěšilo mě, že mě v sobotu i nechal pomáhat jeho studentům zvenku. Občas pomáhám i učitelce kineziologie, která má velice taneční verzi yi lu, takže to vypadá zajímavě, no a chápe velice rychle. Učení lidí mě hodně baví, ale jsem z toho tady zároveň i hodně frustrovaná. Samozřejmě že se dá učit beze slov nebo jen se základní zásobou, ale jasné a trefné hlášky ušetří čas a energii. Největší slovní zásobu teď mám, zdá se, v čínštině. A vzhledem k tomu, na jaké jsem úrovni v tomto jazyku, je to hodně smutné. Jenže to prostě člověk tady slyší každý den od rána do večera, takže si na to zvykne. Když pak učí a má to nahlas vysvětlit, tak první, co ho automaticky napadne, je právě čínská verze. Takže pak se stane, že připravuji Roberta na jeho zkoušku z qigongu a automaticky na něj mluvím čínsky. Když si píši poznámky z tréninků do sešitu, tak to píšu hlavně anglicky, čínsky a maluji si to, v češtině mě k tomu nějak nenapadají správná slova. Takže teď prostě nedokážu slovně učit pořádně v žádném jazyce – ani v tom mateřském. Pomalu se to ale zlepšuje. Je tak nějak nepsaným zvykem, že když někoho učím, oni mi pomáhají s názvy. Když mě teď Qiao Di učí chenový meč, pomáhám mu zase s tréninkovou angličtinou.

Ve čtvrtek jsem měla náročný trénink s Du Hui, pak jsem se trochu rozjela na taiji. S Qiao Di 2x yi lu, pak hned 3x soutěžku s další skupinou, ještě jednou yi lu, pak yang a sun, 3x wu a meč. Na pokoj jsem dorazila vyčerpaná. A po večeři jsem ještě hodinu prala prádlo, protože byly rozbité obě pračky. Naštěstí to teď schne velice rychle. Pak jsem s redbullem ještě připravovala zboží, opravovala pár dokumentů pro kamarády… Pomáhám k nám dvěma lidem. Se slečnou nejsou žádné potíže, ale s klukem,  to je bolehlav. Výbornou zprávou ale je, že jsme uskutečnili první dodávku zboží. Ve čtvrtek jsme poslali, víkend si botky užily v Hongkongu a hned v pondělí už byly v pořádku ve Švédsku. Teď máme další tři objednávky, webové stránky už jsou na dobré cestě, tak to snad půjde.

O víkendu jsem jen na pokoji, jsem drobet nemocná. Ale konečně jsem se z videa (natočila jsem si spolužačku) naučila yangovou 42! Tak to není zase až tolik necvičební víkend! .-)

Na válečné stezce

Než jsem přišla do Číny, byla jsem dlouhou dobu v dennodenním kontaktu s čínskou kulturou. Protože jsem byla zamilovaná a odevzdaná, spoustu věcí jsem neviděla a pokud ano, tak jsem je promíjela. V té době jsem si myslela, že jde o vady charakteru jednotlivce, nenapadlo mě, že jde o národní charakteristiky.

Mé začátky v Číně nebyly jednoduché, hodně věcí bych udělala jinak, ale i přesto jsem byla

Nesnáším, když se musím chovat hezky k lidem,
kterým bych nejraději jednu natáhla.

nadšená. Když jsem jako malá sledovala kungfu filmy, Čína mi přišla tak strašně daleko a neskutečná, že by mě prostě nikdy nenapadlo, že se tam jednou podívám. Samozřejmě nic není tak, jak jsme si to malovali podle čínských filmů. Ať už je to sebelepší nebo sebehorší, vždy je to neuvěřitelně cenná zkušenost, která člověka velice změní. Začala jsem přesně tak, jak se psalo v mé učebnici čínštiny, „když jsi v Římě, buď jako Římané“. Z hodin filosofie zase vím, že porozumět jiné kultuře a zvykům je velice obtížné, protože člověk do procesu přijímání informací VŽDY promítá své vlastní zkušenosti, zázemí, názory atd. Snažila jsem se tedy vnímat vše kolem sebe nezaujatě a co nejvíce z čínského úhlu pohledu. V této fázi jsem samozřejmě spoustu čínských „nešvarů“ a domnělých nešvarů obhajovala. To k tomu patří. Když se špion vydává na nepřátelské území, jde tam v převleku, splyne s okolím. Nejen že ho tak neodhalí a on přežije, ale hlavně – dozví se, co by mu jinak zůstalo skryté. Každý má ale jiné limity. Četla jsem zkrácenou zpověď amerického zvěda arabského původu, který prošel několikaletým náročným tréninkem u americké tajné služby a následně se infiltroval mezi Al-Kájdu. Sbírat důležité informace vydržel však snad jen rok, protože to přestal psychicky zvládat. Následně byl odvolán, stal se z něho alkoholik, nyní žije v ústraní a snaží se postavit na nohy. Ne že bych tady byla až na takové psycho misi, ale přibližně také po roce mě mé „začlenění se“ začalo psychicky hodně zmáhat. Viděli jste nový Total Recall? Tu scénu, kdy se Colin Farell snaží projít kontrolním rámem se speciálním kruhem kolem krku, který místo něj promítá obraz někoho úplně jiného, aby ho policie nepoznala? A jak se pak najednou ten falešný obraz začal bortit, sekat a promítat hned několik jiných osob najednou, než se úplně rozpadl? Tak to je to samé. Samozřejmě že jsem si zažila i chvíle, kdy jsem celou Čínu nenáviděla, Číňany nepovažovala za lidi a pohrdala jimi. Neodsuzuji ty, kteří v této fázi stále jsou, jen to prostě není pro mě. Mnoho míst v Indii je prý jako skleník plný odpadků, v USA vás zastřelí před domem za bílého dne a drogy jsou na denním pořádku a všude, poplivané chodníky a blbce najdete i u nás… Navíc se mi v Číně občas přihodí i něco pěkného a mám několik čínských přátel. Co cizinec, to jiný názor a jiná zkušenost s Čínou. Znám mnoho lidí, kteří se  tady usadili nebo to plánují a jsou tady šťastní (a nejsou to jen bohatí Američané). Také znám nebo jsem slyšela o lidech, kteří odtud utíkali a „už nikdy více“. Děje se mi tady hodně věcí, ale o většině z toho se nevypisuji, protože doma se razí názor, že o  našich strastech ostatní vědět nemusí. K tomu jsem se tady naučila neplakat nad rozlitým mlíkem a hledat východisko, ať už je situace jakákoliv. Pokud už jsme něco zmínila na blogu, bylo to pro popsání kontrastu mezi cizinci a Číňany, protože lidé mě prostě fascinují. No a občas jsem si prostě chtěla ulevit a jednou si také přečíst: „Jo, je to hrozný, máš to tam těžké, držíme ti palce.“ I když to není pravda. Tady na univerzitě to má každý tak, jak si to udělá – můžete mít lehký život a nebo těžký. A nebo něco mezi tím, ale to chce zkušenosti a kontakty, které nový příchozí nemá.

Jak mít lehký život?

Žít poamericku – nestarat se o školu, neučit se čínštinu, odsuzovat vše čínské, vysmívat se čínské kultuře, opovrhovat učiteli, mluvit anglicky, tvářit se jako king a také jím budete.

Přiklad: Když se přišlo na to, že si Robert vodí na noc do pokoje hned dvě mladé Číňanky, nejprve bylo velké dusno s tím, že budou všichni zúčastnění vyloučeni ze studia. Spolu s jeho spolubydlícím, který při výslechu řekl něco jako: „Fakt nevím o tom, že by tam někoho měl. Já jsem většinu času na mol, tak fakt sorry, ale k tomu nemám co říct.“ Velmi brzy vše utichlo, pár dní vrátný v noci výjimečně nespal, kontrolují se záznamy z kamer a příští týden bude vše opět v zajetých kolejích. Ptala jsem se Roberta, jak to vypadá a on: „Už je to v pohodě, nic se neděje, všichni jsou v pohodě.“ Vysvětlila jsem mu, že je na velkém omylu, protože jím teď všichni Číňané, kteří to vědí, opovrhují. A jak říká Levi, s Číňanem stačí udělat jednu jedinou chybu (udělat něco špatně, říct něco špatně) a je konec – i když se Číňan samozřejmě tváří stejně jako předtím, ne-li ještě přátelštěji. Vím o čem mluvím, pár takových chyb jsem udělala. Po pár dnech jsme pili s kávu a on mi povídá: „Měla jsi pravdu, slečna mi řekla, že si teď o mně všichni wushu učitelé myslí, že jsem špatný člověk.“ Abych byla doslovná, řekl „fucking asshole“ .-). A pokračoval: „Je mi fuk, co si o mě myslí, nemám respekt ani pro jednoho z nich. Mám rád jen učitele Xie, ten je vždycky v pohodě. Ostatní si můžou políbit prdel.“ Že je učitel Xie vždycky v pohodě ale není pravda, protože i když je na jednu stranu uvolněnější a otevřenější, na druhou stranu je také hodně tradiční. Jen je prostě Číňan = neukáže mu, co si o něm doopravdy myslí. A to nejen kvůli tomuto incidentu, ale i kvůli Robertově přístupu k tréninku. Robert se mu může klanět, jak chce, ale stejně nevyjadřuje respekt tak, jak by se očekávalo a kolikrát působí, že se vidí na stejné úrovni s učitelem a ve skutečnosti se nechce ničemu učit, zvlášť ne tomu, v čem se necítí silný – viz tuishou – sice každého přetlačí, ale ví, že danou techniku nedělá správně, takže netuishuje. Většina jim opovrhuje, ale to nebrání tomu, aby učil angličtinu snad všechny děti našich učitelů. Číňané jsou velice pragmatičtí.

Jak mít těžký život?

Levi mi to řekl naposledy jasně – život si tady dělám těžký sama, protože tady o něco usiluji, protože projevuji pochopení a respekt, protože se snažím začlenit, protože se snažím nebýt přítěží a fungovat samostatně. K tomu včera Ya Qiang doplnil – „Jsi až moc chytrá a samostatná. To Číňané nemají rádi a přijde jim to podezřelé. Proto se občas tvářím hloupě, tak nikdo není ostražitý a všichni mi pomůžou.“ V Číně se prostě neoceňují vlastnosti a snahy, které jsou v Evropě, USA atd. základem přežití a úspěchu.

Příklad: Co jsem nastoupila na wushu obor, snažím se, aby Číňané nevnímali jako zvýhodněnou cizinku, která nemusí nic dělat a stejně jí to projde. Chodila jsem na většinu hodin, úkoly odevzdávala včas. Snažila jsem se začlenit do skupinových prací, ale nenechali mě. Několikrát jsem holkám ze skupiny připomínala, že až na tom projektu budou chtít začít pracovat, aby mi daly vědět, že se připojím, chci taky přispět. Nikdo se mi samozřejmě neozval a pak jsem na prezentaci byla za blbce, protože jsem nevěděla, o čem vlastně mluvíme. To mě poučilo, že příště, když něco chci, tak se musím jasně zeptat a víc zatlačit. Když jsme měli natáčet jedno ze školních videí, rovnou jsem se zeptala, v jakém oblečení mám přijít. „Normální oblečení.“ Dobře. Samozřejmě že všichni spolužáci měli univerzitní sportovní soupravu a divili se, jak to že já ji nemám. Asi proto, že mi ji nikdo nedal… Jaké trable jsem měla s prezentací své budoucí diplomky někteří z vás četli. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu všechno viděla beznadějně a plakala opravdu dlouho. Můj vedoucí diplomky byl v USA a neměl čas ani zájem, nikdo mi nepomohl, samotnou prezentaci mě nenechali dokončit, ptali se na věci, které by jim byly jasné, kdyby si přečetli mé podklady. Neplakala jsem proto, že jsem neuspěla. Ale proto, že jsem se fakt snažila, dělala všechno, co se po mně chtělo, byla slušná a respektovala je. Ale oni se ke mně v té učebně chovali bez respektu, a to jsem si fakt nezasloužila. Naštěstí jsem tam měla Jane (Číňanka), která si myslela to samé, co já. Druhý pokus jsem odprezentovala bez větší snahy, vše odkývala a odklepli mi to. To mi doporučil Pan Arogantní (Číňan), u své vlastní prezentace dělal to samé. Jojo, také jsem byla překvapená, že projevil snahu mi poradit…

Už od začátku mi bylo jasné, že diplomka pro mě bude problém, protože nesdílím stejné zájmy se svým vedoucím práce. Snažila jsem se tedy mu se vším pomáhat, účastnit se různých aktivit, posílat mu své návrhy a nápady. Téma diplomky jsem začala rozvíjet už před rokem. Na jednom z jeho experimentů jsem mu řekla, že kvůli špatné čínštině pro mě není až tak přínosné trávit s nimi v laboratoři celé dny od rána do večera, že bych ráda zůstala jen na jeden den a zbytek času si k sama nastudovala materiály k tématu. „Jak myslíš, ale v budoucnu se může stát, že až budeš potřebovat pomoc, nikdo ti nepomůže.“ Tím mi nepřímo řekl, že mám ve vlastním zájmu zůstat. Tuhle větu si pamatujte, ještě se k ní vrátím. Proč že mě tam chtěl mít? Protože v průběhu a na konci jsme se fotografovali a se mnou jako členkou týmu mohl prohlásit, že šlo o mezinárodní experiment. Když se letos v únoru vrátil nadobro z USA, chtěla jsem za ním zajít až budu mít něco v ruce, abychom to mohli prodiskutovat. Jenže při jednom tréninku se mě učitel Xie zeptal, jestli už jsem mluvila se svým vedoucím. Zavrtěla jsem hlavou. Prohlásil, že je vedle v tělocvičně, ať za ním zajdu. Vysvětlila jsem mu svou strategii, ale řekl mi, že s ním už mluvil a požádal ho, aby mi trochu pomohl, tak ať za ním zajdu. Dobře, ale přišlo mi divné, že by učitel Xie žádal mého vedoucího, aby mi pomohl, když by se to od vedoucího očekávalo. Mluvili jsme dlouho – vyslechla jsem si hromadu historek o studiu v USA, o tom jak má teď Aurora skvělé téma diplomky. A k té své jsem dostala jen dvě doporučení: 1) Do dotazníku přidej něco ve smyslu, že neručíš za infarkt v průběhu vyplňování dotazníku, to teď mají v Americe. 2) Až si vybereš ty evropské země, tak musíš zjistit, kolik kde je cvičenců taiji. To jsou mimochodem čísla, která neexistují – ani v Číně. A že má hodně materiálu, který mi pošle.

Ve středu mi volal, že ve čtvrtek ráno bude schůzka s jeho učitelem z USA, protože ten se strašně zajímá o Aurořinu práci a chce jí pomoct. A že bych se měla zúčastnit, že by mi to pomohlo. Ale Auroře se zase prý nemůže dovolat. Tak jo. Sice mi bylo jasné, že to pro mě kromě pár historek nebude mít žádný přínos, ale protože zázraky se občas dějí, do noci jsem pracovala na svých podkladech pro případ, že bych dostala prostor a mohla se na něco zeptat. Do toho jsem řešila ještě jeden neexistující problém, takže jsem šla spát až po 5. hodině ranní. Budíka jsem samozřejmě neslyšela. Probudila jsem se, až když se mi zdálo, že jsem na tom zasedání, a to už bylo 7:58 a já tam měla být v 8:00. Tak jsem spěšně vyrazila, když jsem šlapala na kole, Zhudong mi volal, proč tam ještě nejsem. Omluvila jsem se, vysvětlila situaci, a když slyšel, jak kolem mě všichni troubí, tak pochopil a řekl, ať jedu opatrně. Na začátku jsme s Aurorou byly obě slušně představeny, učitel se nás zeptal na pár informací o nás, ukázalo se, že byl několikrát v Praze a v Brně. Působilo to přátelsky, tak jsem si říkala, že by to tentokrát mohlo být i dobré.

Následující 2 hodiny pro mě však byly peklem na zemi, protože se o mě nikdo nezajímal a vše směřovalo k Auroře a jejímu úžasnému tématu o tom, jak spojení fyzické aktivity (konkrétně wushu) a učení se jazyku zefektní výuku a výsledky studentů. Všichni tři (učitel z USA, Zhudong a Aurora) si dělali mnoho poznámek, rozdělovali si úkoly, kdo co udělá a zajistí, plánovali, co všechno bude potřeba, na co dát pozor… Zhudong to už nahlásil na wushu děkanství a bude se snažit žádat i o grant. Také si zažertovali, že by si pak Aurora mohla s Zhudongem v Číně otevřít školu. Jen jednou se mě učitel zeptal, co mám za téma já, a podíval se na mého vedoucího. Ten se rychle podíval na mě, protože nemá ponětí. Tak jsem stručně vysvětlila téma, co mě k tomu vede a co od toho očekávám. Samozřejmě to nikoho nezaujalo ani nenadchlo, protože vycházím ze svého lingvistického a filosofického základu, zatímco oni vidí pohyb jen fyzicky – na to já si zase netroufám, protože jsem to z tohoto úhlu pohledu nikdy nestudovala. Myslím si, že každý má rozvíjet svůj potenciál. Po zbytek času už jsem byla jen vzduchem. Na závěr Zhudong Auroru ujistil: „Ničím se netrap, máš za sebou silný tým, který je připraven ti kdykoliv a s čímkoliv pomoct. Nejsi sama.“ To byla poslední kapka. Proti Auroře nic nemám, i když naše vztahy jsou nijaké – z její strany. Vadí mi však, že na všechno po celou dobu kašlala, do školy nechodila, úkoly neodevzdávala, o nic se nezajímala, na žádném experimentu nebyla, zásadně Zhudongovi nebere telefony, diplomku si odprezentovala v angličtině, podklady měla také v angličtině, na její téma jí řekli, že není dobré a rozhodně ho musí změnit. Pak se Zhudong vrátil z USA a jako zázrakem má tohle téma. Když Zhudong zmínil, že v USA teď letí spojení fyzické aktivity a studia, že to viděl hned na několika místech, tak mi hned bylo jasné, odkud vítr vane. Chtělo se mi smát, když pak ještě zmínil: „Už jsem ti k tomu poslal hned několik dokumentů, ale mám jich ještě dost, ty ti pošlu co nejrychleji.“ Proč? Protože ho už tři týdny upomínám o ty vzorky, co slíbil mně. Jak je to všechno možné? Protože Aurora je Američanka, jednou mu pomohla sehnat ubytování v Chicagu a hlavně, vidí za tímhle prestiž a peníze od vlády. Když jsme se loučili, tak mi Zhudong řekl: „Ty máš určitě hodinu, viď? Tak běž napřed. A nezapomeň, že zítra ráno máme naši týdenní schůzku.“ Jako můj vedoucí by mohl vědět, že 2. a 3. rok nemám žádné hodiny. Na tu schůzku jsem kývla, ale nemám v plánu na ni jít. Ani na tu další a další… Až mě po pár týdnech pokárá, proč jsem se dosud neukázala, fakt dychtím mu říct: „Opravdu se moc omlouvám, ale nemám teď čas se účastnit Aurořiných zasedání, protože se musím soustředit na svou diplomku, abych mohla úspěšně ukončit své studium tady a pokračovat ve svých plánech.“ Zvažuji teď, jaké dopady to na mě bude mít, ale opravdu mám strašnou chuť mu to říct. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, zabalím to do jejich oblíbených frází jako 不要意思 a 感谢你的关心 a bude. Když něco málo nastíním čínským spolužákům, tak mi řeknou, že jsem asi za vedoucím nechodila dostatečně často. Když jsem o něčem z toho řekla Ya Qiangovi, tak se smál, že to nejsou žádné problémy. Když jsem o něčem z toho řekla Robertovi (USA), tak řekl: „Jo, to naštve. Škoda, ty jo, že Zhudong není můj vedoucí…!“

Do toho už 3. měsíc řeším webové stránky. Našli jsme nového dodavatele, chtěl abych mu načrtla své myšlenky a požadavky. Tak jsem to udělala. Na to mi poslal schéma na vyplnění, aby se to už konečně pohnulo. Jenže to schéma vůbec neodpovídá mým myšlenkám a požadavkům – jako kdybych mu nic neposílala. Když jsem to otevřela, musela jsem se už fakt jenom smát, protože to budu muset celé překopat. Ještě jsem to ale neudělala, protože kdykoliv ten dokument otevřu, tak mě popadne amok a musím to zase rychle zavřít.

Do toho mě teď bolí kolena. Podle umístění to vypadá na šlachu – lýtko – už 4. měsíc tu nohu nedám pod sebe a dopadat z tengkong feijiao do zuopan je chuťovka. Aby toho nebylo málo, tak se mi ozvalo staré známé tříslo nebo co to je. V úterý odpoledne už jsem nemohla tou nohou ani kopat, ani střídat mabu-gongbu-pubu… Do toho ta slečna, co ji učím sun, nedokázala pochopit že tam je přímý kop a ne obloukový. A to jsem jí to řekla čínsky, naznačila, kopla druhou nohou…NIC, duto. To už jsem ztratila trpělivost a předvedla jsem jí to naostro. Kopla jsem pětkrát pravou, bolelo to jako čert, a šla jsem si sednout na lavičku s tím, že teď může zazářit a ať mi zacvičí celou sestavu od začátku. Všechno samozřejmě zdvořile :-P.

Dnes už nic dělat nebudu. Zalezu si do postele s půlkou ananasu, který jsem si zrovna nakrájela na kousíčky, budu si číst noviny a zpívat písničky, protože večer mám rychlost internetu 1Mb/s, s tím nemám šanci se podívat na žádný film a disk mám rozbitý.

A zítra opět do boje!

O lidech...

Poprvé v životě jsem single a tady v Číně jsem dotáhla svou asociálnost do závratných výšek, tak jsem se

Maminka mi vždycky říkala, že když nemůžu říct nic hezkého,
tak ať neříkám nic. A někteří lidé se diví, že jsem s nimi tak zticha...

rozhodla, že se budu víc družit. Jako všechno v Číně, i tohle je prostě jiné. A kolikrát na hlavu.

S cizinci, co teď cvičí odpoledne taiji v týmu, je to fajn. Chodíme na jídlo, kecáme, pomáháme si. Z Číňanů se k nám připojuje Jody a teď nově Xiao Long (Dráček), který je odborníkem na kaligrafii, věnuje se jí od svých čtyř let, tedy celkem 20 let. Nejdříve mě kontaktoval na QQ s tím, že se chtěl učit angličtinu. Neznala jsem ho, tak jsem řekla normální cenu. Přátelí se s Jodym, takže jsme spolu všichni párkrát zašli na jídlo, a protože jsou Číňané chytří, spřátelil se se mnou. Odolávala jsem, ale protože souhlasil, že mi bude pomáhat s čínštinou, dostane za to angličtinu zadarmo. Číňané mají ve zvyku chodit dlouho kolem horké kaše. Takže tenhle Dráček si se mnou začal každý večer povídat na QQ. Zbystřila jsem a přemýšlela, jestli nemám jeho přátelům říct, aby mu vysvětlili, že nikoho nehledám – což by byla čínštější metoda, tedy nepřímá. Když mi ale třetí den řekl, že by se mnou rád obědval po zbytek života, rovnou jsem mu to vysvětlila sama. Druhým častým znakem je, že jakmile je člověk odhalí při čemkoliv, při čem se necítí ve své kůži, mistrně to zapírají. A nakonec jste to vy, kdo je naprosto mimo mísu. S tím mám bohaté zkušenosti.

Třetím rysem je neskutečná zarputilost. O tom, jak mi James stál 1,5 hodiny nehnutě před přede dveřmi jsem myslím psala. To mi i volal Robert, že mi někdo stojí přede dveřmi a jestli nepotřebuji pomoct :-D. Nato jsem se naučila i pár nových čínských nadávek – ze zpráv, které si pak dával na QQ…

 „Ne“ tady rozhodně není odpovědí, můžete vysvětlovat horem dolem, ale stejně si nepomůžete. Pokud se Číňan rozhodl, že jste „ta pravá“, tak vás bude pronásledovat kamkoliv a jakkoliv. Proto je nejlepší zůstat co nejvíce v anonymitě, aby vás časem nepotkalo nemilé překvapení. Zásadně nedávám nikomu telefonní číslo a neodpovídám, pokud to číslo neznám, protože: „Já tě znám! Že ty mě ne? To nevadí, že tě znám já, to stačí!“ – to mi tady už párkrát řekli.

Jody za mnou nedávno přišel a tvářil se neskutečně vážně. A že si musíme promluvit. Naučila jsem se tady už nepředpokládat a čekat až na to, jak se co vyvine a s tím pracovat, protože tady prostě člověk nikdy neví. Že prý na hodině psychologie probírali, jestli je možné přátelství mezi mužem a ženou a došli k tomu, že u cizinců je to reálné. Zatímco v Číně hodně vzácné, až nemožné. A co že si o tom myslím. Podezřívavě jsem se na něj podívala, co že tím sleduje. Tak vysvětlil, že ho unavuje, jak reagují Číňanky na jeho přátelská pozvání na jídlo, do kina atd. Vidí za tím hned vztah, zatímco on to bere opravdu přátelsky. Tak jsem si oddychla a řekla svůj názor a zkušenosti. Pak se přidali ostatní z týmu a došli jsme k mimo jiné tomu, že Číňané dávají až moc na to, co si myslí a co vidí ostatní. Takhle už jsem měla bezpočet přítelů, protože jakmile tady s někým zajdete sami ve dvou na jídlo, tak s ním/s ní už chodíte. A tady každý ví o každém. Proto také, když vás Číňan pozve na jídlo, tak z 95 % přijde se stádem přátel, protože kdyby vás spolu viděli jen ve dvou, už by byly drby a navíc, jsou hodně stydliví.

V pátek jsem byla na rande, abych nevyšla ze cviku. Uháněl mě už týden, tak jsme tedy šli na večeři. A byla jsem příjemně překvapená, protože byla legrace. Kimi je typickým příkladem mladého bohatého Číňana, který nesnáší Čínu a chce na západ. Tři roky studoval v Los Angeles a teď žije mezi USA a Šanghají. Otec má stavební firmu a maminka nepracuje, chodí na masáže a ven s přáteli. Když jsem se zeptala, jaké má auto, odpověděl: „BMW… ale už mám objednané Porsche.“ Vyprávěl mi, že jednou jel autem ze školy domů. Vybíral si hudbu, takže neviděl, že na něj bliká policie. Hudbu naplno, takže neslyšel, že ho chtěli zastavit. Až když ho předjeli s tím, že pokud nezastaví, začnou střílet, tak zajel ke kraji. Anglicky se ho ptají: „Odkud jedete?“ V té době měl špatnou angličtinu a byl vyděšený, tak odpověděl: „Z Číny.“ Policista: „Jste si jistý, že jste sem přijel až z Číny?“ Kimi s vytřeštěnýma očima: „Jo, naprosto jistý.“ Policisté se smáli tak, že nemohli ani mluvit a nechali ho jet.

Nedávno jsem si na netu povídala s jedním klukem ze Srí Lanky. Když napsal: „Smím se tě na něco zeptat?“ Přešla mě chuť, protože u Číňanů to znamená dvě možnosti: a) Máš přítele? b) Kdy se spolu vyspíme? Waruna mě ale dostal, protože jeho otázka byla: „Nejsi ty příbuzná s Mr. Beanem? Při každé druhé větě se musím strašně smát, jsi fakt legrační.“ Kdybych se tady měla družit jen s Číňany, tak bych to asi brzy uzavřela s tím, že si raději koupím psa. Na druhou stranu jsem slyšela hodně historek o šílených cizincích v Číně, kteří si myslí, že jim tady patří svět. A také jsem některé z nich potkala. On si člověk moc nevybere… :-/

Výukové metody

Ve čtvrtek a v pátek budou Číňané vymetat hrobky svých předků, takže máme volno. Místo toho jdeme do

školy v neděli, a to bude jakože pátek. Nikdo neví, jestli bude tělocvična otevřená, tak jsem s Du Hui měla trénink už ve středu od 9:45. Nikde nebylo místo, takže jsme skončili u nich v tělocvičně na koberci mezi dvěma skupinami qigongu. Normálně to ráno také chodím dobrovolně na qigong učitele Xie, tak jsem byla hodně na rozpacích, jestli se tam můžu takhle ukázat nebo ne. Jinde místo nebylo a Du Hui tam už na mě čekala, tak se nedalo nic dělat. Odpoledne se pak na taiji tvářil normálně a i na mě víc koukal, když něco povídal, tak snad dobrý.

Moderna

Už jsem vám vyprávěla, jak jsem se učila „padat“ ze xuan zi (motýlek). Kdo nečetl, tak stačí jen říct, že to bylo stylem: „Prostě do toho spadni!“ Dnes jsme se k tomu znovu vrátily – ale na zeleném koberci, který je o dost tvrdší, než soutěžní modrý a nepéruje. Takže první dopad, to bylo trochu překvapení. Tentokrát už

jsem si to všechno dokázala lépe představit a snad už mi je to i jasné. Jeden pokus mi trenérka dokonce i trochu pochválila. Radost mi to ale neudělalo, protože jsem zrovna spadla tak blbě, že jsem se chvíli obávala, že mám naražená žebra. Při dalším skoku to už přestalo bolet, tak hlásím, že jsem v pořádku :-). Du Hui byla tentokrát výřečná a povídala mi, že takhle padají ze xuan zi zhuan ti (butterfly twist), a to prý bolí hodně. Experimentuji tady hodně, ale myslím, že nemusím mít zase úplně všechno O:-).

Minulý týden jsem se učila nový začátek meče, protože ten co mám už přes rok prý není dobrý. Probíhalo to tak, že jsem se přes hodinu cítila jako naprostý blbec, který není schopný zvednout levou ruku a ukročit doprava. Du Hui prostě některé věci učí stylem, který mi vůbec nesedí, a jsme z toho unavené obě. Přitom když jsem to pak zkoušela druhý den sama, rozfázovala jsem si to, všechno bylo jasné. Nebylo to krásné, ale víceméně správně. Tak jsem to trénovala dokola 40 min skoro bez pauz, abych byla připravená na další trénink. No a tam mi to trochu změnila, takže jsem zase měla problém, protože jsem předtím makala na tom, abych si zažila tu starou verzi :-D. Jinak už zase tolik změn nebylo, jen se všechno tak nějak přeskládalo a místo tengkong feijiao+zuo pan to mám s dopadem na pravou nohu a kotrmelec, aby to víc odsýpalo, a přeci nebudu dělat, co dělají všichni, že jo… :-D No, šéfová je teď ona… Jsem s ní domluvená na tréninky 2x týdně, s Cai Si Wu teď máme pauzu na neurčito. Ve čtvrtek mám také trénink. A tak nějak to vypadá na pěknou atmosféru, protože v tu dobu tam trénuje Aurora a možná dorazí i kouzelník Cai. To bude dusno…

Během taiji tréninku se občas chodím koukat vedle na moderní školní tým. Hlavně okoukat, jak to dělají, ale musím přiznat, že tam jsou dva, co vypadají moc pěkně O:-). Tedy, budou – až vyjdou ze střední školy :-D. Proč to říkám, dnes tam učili toho nejmladšího hvězdu bez rukou. To se chci také naučit, tak jsem měla radost, že jsem je stihla. No a jak to vypadalo? Celý tým stál kolem toho chudáka v kruhu a každý mu říkal něco jiného. Kluci samozřejmě řvali, holky popichovaly. A metoda? „Prostě tam nedávej ruce!“ Na Číňany to ale platí. Poprvé si málem zlomil krk, podruhé si trochu zvrtnul kotník, ale tak nějak to už skočil. Musel. Nadšení jsme byli všichni a tleskali jsme mu. A všichni samozřejmě říkali: „To jsem ho naučil já!“ :-) Jak se to naučila sestra mého bývalého přítele? Mlátili ji přes ruce tak dlouho, než se to prostě odhodlala risknout a nedala je tam. Pod tlakem člověk dokáže věci… Aurora to za rok v Číně neskočila, v USA si zaplatila trenérku gymnastiky a po dvou lekcích to skočila. Proč? Protože gymnastika má propracovanou metodiku. Rusové nejsou v moderním wushu tak dobří jenom proto, že to mají do Číny kousek a mají peníze… Tohle je také jedna z věcí, proč bych wushu na Olympiádu tak vehementně neprosazovala.

Taiji

Odpoledne jsou u nás v tělocvičně teď dva týmy: a) školní taiji tým (nikdo neví, kolik nás vlastně je), b) školní tým qigongu (cca 7 lidí). Učitelka qigongu to bere dost vážně – protahování na počítání, výdrže s nohou nahoře (na různých místech :-D), i hodinu dělají jenom základní kroky – sem a tam, stále dokola, dozblbnutí to samé. Tak jsem od nich trochu víc do detailu odkoukala yangové kroky. A protože: „Jak oni, tak my,“ tak se teď taky skupinově zahříváme – chodíme jako kachničky nebo ještěrky, válíme se po koberci, klikujeme s poskoky a podobné chuťovky. Pak se protahujeme a pokračujeme základními pohyby – kopy, kombinace, podmety, občas skoky (všechno samozřejmě synchronně). Potom až přijdou na řadu taiji kroky – to záleží, jaký styl se zrovna učíme. Teď máme hlavně sunovou soutěžku, takže sunujeme sem a tam a tam a sem… A ani po 14 dnech si s tím někteří nevědí rady, a to je tohle hodně průhledný styl. Samozřejmě hlavně lidi, kteří nejsou přímo v týmu, ale cvičí s námi, ti mají vždycky problém, protože normálně se naučíme jednu sestavu za týden. Učitel hrozil, že kdyby bylo na něm, učil by čtyři sestavy za jeden trénink. Nyní už stíhám se spolužáky, i když začátky byly krušné. Mám teď ale rozdělané dvě sestavy – yangovou 42 a wu (吴) soutěžku, protože jsem v té době byla nemocná a nebo běhala kvůli vízu. Prostě ne a ne se to doučit… :-/ Ne/dobrovolně teď učím jednu slečnu a učitelku angličtinu sunovou sestavu, protože s ostatními nestíhaly nebo neměly čas přijít. Učím to úplně od začátku, a kdybychom neměli prázdniny, tak bychom to zvládly za 4 tréninky. Musím říct, že jsem za to vlastně i ráda, protože v Číně jinak zkušenosti s učením moc nenasbírám. Teď ale musím zmínit jednu věc:

Už třetím rokem jsem stále mezi Číňany – cvičím s nimi, učí mě – takže je to všechno v čínském stylu. Nejsem žádná šampionka, pohyby mám sice „standardní“, jak rádi říkají, ale samozřejmě co se týče provedení, tak budu vždycky někde na chvostu. Tak jsem si zvykla, že jsem prostě ta nejhorší, nejneohebnější, nejpomalejší, skáču nejníže a nejhůře. A co se týče učení, tak se tady s tím nikdo nepáře – nezvládáš, tvoje věc. Když si po tréninku vezmu stranou nějakého studenta, aby mě něco doučil, tak mi to také ukáže jednou maximálně dvakrát a hotovo. To je prostě moje dennodenní realita. Jenže teď, když učím ty dvě, tak ty jsou na tom stejně jako já na začátku – tohle jsou totiž normální Číňanky :-). I ty nejzákladnější pohyby jsou neskutečným problémem, až kolikrát žasnu, co dokážou vytvořit. A to připomínám, že sun je fakt hodně přímočarý. Moje první reakce (kterou jsem si ale nechala pro sebe) byla naprosto čínská: „To si děláš srandu, ne! Vždyť je to jasné, ukázala jsem to tolikrát…!“ Pak jsem si vzpomněla právě na tréninky s Du Hui, kdy máme prohozené role, a přešla jsem do klidu. Tady je všechno tak nějak na hlavu, že se člověk občas musí zastavit a přemýšlet, co je realita a co ne. Obě dvě mě teď milují, obdivují, jak krásně cvičím, mladší slečna mi dokonce chce kupovat vodu a stále se mě ptá, jestli nejsem unavená. Proč? Protože takovouhle trpělivost by tady prostě NIKDO neměl. Tím nemám na mysli, že jsem nejúžasnější, ale prostě to tady takhle funguje. Do toho si mě zavolala jedna paní, abych se jí podívala na chen yi lu, jestli to dělá správně. Po pár pohybech jsem vytřeštila oči směrem na Leviho (Izrael), který seděl kousek od nás. Ten se mi začal smát. Paní totiž měla všechny pohyby HODNĚ PŘIBLIŽNĚ. Na některých místech jsem si ani nebyla jistá, jestli je to stále ta samá sestava. No a co na to říct? Hezky čínským stylem: „Tak nějak, není to špatné, a všechno si pamatujete!“ A to bylo radosti! :-) Přitom ale když jsem ji učila novou část, zkusila jsem do toho dát aspoň pár detailů a paní si všechno rychle pamatovala a zacvičila to hezky, tak nevím, kdo ji takhle učil. Není to ale moje studentka, tak jsem se přizpůsobila a pokračovala ve stejném stylu. Také nechodí moc často, to dělá také hodně. Paměť má fakt ale bezvadnou.

Tenhle týden mi dal z tohoto úhlu pohledu strašně moc. Chvíli jsem učila sun, pak hned chen. Samy se mi vyřešily otázky, které mě trápily. Obávala jsem se, že: 1) Nebudu schopná přizpůsobit cvičení jednotlivým úrovním studentů. 2) Nedokážu navázat kdekoliv. 3) Nedokážu rozfázovat jakýkoliv pohyb. 4) Nedokážu zacvičit jen nohy nebo jen ruce. Ale všechno jsem to zvládla a to mi tenhle rok udělalo zatím největší radost! Obě sestavy učitel učil hodně do hloubky a každý pohyb je prostě jasný, takže se s tím pak už dobře pracuje. On je prostě zatím nejlepší učitel, kterého jsem kdy měla. V těchto dvou sestavách jsem si teď hodně jistá. Zapracovat musím na dvou věcech: 1) Čínština – komentáře při cvičení přeci jen dělají hodně a ušetří energii. Jak ale učím, tak holky si samy přeříkávají, co dělají, tak se pomalu učím. 2) Aplikace – nedokáži ještě předvést každý pohyb prakticky – užití v tuishou, qinna atd. Ale s Levim teď častěji trénujeme qinnu – tedy on mě učí a i si to na mě trénuje. Takhle jsem se naučila i zlomit vaz! :-)) Než bych ten vaz fakt pěkně čistě zlomila, potřebovala bych samozřejmě trénovat. Dělali jsme si srandu, že na tenhle trénink jsme ve správné zemi, protože je tady moře lidí – dost materiálu na zkoušení :-D. Trénovali jsme to do žíněnky. Ale je to stejně divný pocit, když před vámi někdo stojí a drží vás za hlavu a za krk.

Profesionalita po čínsku

V lednu jsme se rozhodli, že budeme potřebovat webové stránky. A že prý máš někoho, kdo je pro nás vytvoří. Bývalý učitel angličtiny, který dělal už první stránky pro tvou společnost. Dva týdny jsi mě nechal si myslet, že stále žije v Šanghaji, takže se s ním můžu sejít a probrat všechno osobně. Když už jsem to chtěla uskutečnit, dozvěděla jsem se, že to nejde, protože přeci žije v Zhengzhou (Henan). Že se s ním prý spojíš a zařídíš to. Dobře.

Potom přišly oslavy nového čínského roku – a to se přeci nic nedělá.

Potom ticho po pěšině. Potom jsi musel rychle opsat diplomku, protože vlastně v březnu promuješ a ještě jsi ji ani nezačal psát. Potom jsem se dozvěděla, že učitel je už nějakou dobu v nemocnici, že mu našli něco vážného. Takže je jasné, proč ještě není nic domluveného – a rozhodně to není tvoje chyba. Jen jsi mi to všechno tak nějak zapomněl říct. Za dva dny mi voláš, že je všechno jinak, že učitele pustili z nemocnice domů, prý mu už nic nenašli a je zdravý. Ale bude ještě doma, takže bude mít čas. Dobře.

Protože je to cizinec, tak bude lepší, když se s ním spojím já a domluvíme se, ty máš přeci jen dost starostí s přepisováním diplomky, aby se při kontrole nepoznalo, že jsi většinu opsal. Přidala jsem si učitele na QQ a poslala mu vzkaz. Po třech dnech si mě přidal, po týdnu mi odpověděl. První věc byla, jestli umím čínsky. Když jsem řekla, že ano, tak začal psát čínsky. To mi přišlo divné, proč by se mě na to cizinec asi tak ptal. Asi proto, že je to Číňan – ne cizinec. Dobře. Tentokrát už šlo všechno pěkně rychle. Za 5 minut bylo všechno vyřešené – „Mám strašně moc práce, to si neumíš představit!“ „Takže nebudete mít čas nám vytvořit webovky?“ „Správně, nebudu.“ Dobře.

Když jsem ti to přeposlala, tak jsi na to vůbec nic neřekl. Po hodině jsem se musela znovu zeptat, co jako s tím. Že prý jste domluvení, že si o tom zítra promluvíte. Proč jsi mi nic neřekl? „Protože jsi furt hrotila tu fakturu, furt jako co s tim, tak jsem nad tim strávil hodinu, jsem fakt unavenej. Prostě jsem zapomněl ti to říct.“ Dobře. Tak mi to pošli, ať máme aspoň něco.

Jak vypadá čínská faktura, nad kterou strávil hodinu času a strašně ho unavila? Celkem 7 řádek v MS Excel. Něco, co zvládne snad každý žák II. stupně ZŠ u nás. Že takhle se to prý normálně dělá a stačí to. Dobře. Pošli mi všechny informace o firmě a já vytvořím oficiální fakturu, kterou od teď budeš používat. „Jaké jako informace? Vždyť to tam všechno máš!“ Mám tam jen název, kontaktní email a nějakého „masseger“, což asi bude jednatel společnosti :-). „Co že je to identifikační číslo? Jo, tak to nemám.“ Jak jako že nemáš?! Nakonec jsem tedy z tebe všechno vydolovala. Opět se ukázalo, že pokud chceš něco pořádně, tak si to musíš udělat/zařídit sám/a.

V minulosti by bylo místo každého „Dobře“ sprosté slovo. Teď už nějakou dobu umím zachovat klid a prostě řešit věci tak, jak přicházejí. I tak mě to dnes ale unavilo, a to jsem vlastně ani nic neudělala. Otevřela jsem si Bacardi a relaxuji, protože jinak bych tady asi musela něco rozbít… :-D Jo a k tomu mám večerní/noční rychlost internetu na 1Mb/s…