Bolí celé tělo

Ve čtvrtek jsem začala zase trénovat a dnes jsem už celá zničená, a to je teprve sobota a nebyla jsem v plném zápřahu. Protože nemám stále palec úplně v pořádku, tak trénuji jen skoky a na závěr posilování – 2 hodiny dokáží pěkně vyčerpat. Na druhou stranu, protože se teď můžeme zaměřit jen na tohle, tak je to celé uvolněnější a víc se věnujeme detailům. Pomalu se to všechno lepší. Jenže opravdu pomalu :-D. Bailian 360° + mabu už máme, tak jsme zvýšili laťku na 540° + mabu. Motýl jde dobře, tak časem snad přidáme i točeného motýla, u nás se tomu prý říká „sudy“ :-). XFJ je celkem boj, protože to mám skákat z místa do mabu. Největší problém – kromě slabého těla, je psychika. V ČR jsem cvičila cca 10 let tradiční, za tu dobu mi nikdo neřekl, že jsou i pohyby, které chtějí uvolnění, všechno jsem dřela plnou silou, svaly stále napjaté. A po takové době se to jen hodně těžko mění. Jakmile se mi ale podaří se před skokem uvolnit, tak je výsledek o dost jiný, lepší. Posilování taky není sranda, ve čtvrtek jsem dostávala do nohy křeče už během posilování. A pak na taiji skoro v každém mabu :-D. Teď je sobota večer a belhám se jako stará babička… ale myslím, že jsem na dobré cestě :-).

V sobotu na taiji jsme víc probrali qi gong Ba Duan Jin, není to můj nejoblíbenější, ale rozhodně je to cvičení velice příjemné. Potom dorazil Wael (Španělsko) a byly zmatky. Wang Song mu měl pomoci všechno zařídit, ale ten taky nic nevěděl. Tak jsem se ho ujala, než dorazil můj vedoucí Zhu Dong, přes kterého se tohle všechno zařizuje, přivedl mu slečnu, která ho má učit asi bagua nebo co… když jsem se ho ptala, jaký tady má na těch 10 dní plán, tak prý meč, tradiční chen a qigong. Zeptala jsem se, jaký qigong. Vyjmenoval mi asi 6 qigongů, které už „umí“… Rozumím, že když cizinci přijedou do Číny na hodně krátkou dobu, tak se hlavně chtějí naučit co nejvíce věcí najednou… Jenže tihle Španělé a Italové sem jezdí každý rok, v Evropě občas také cvičí s Číňany, tak být na jejich místě, spíš bych si našla Mistra a trénovala své gongfu. Dnes zrovna učitel řekl, že naučit se hodně sestav není těžké, ale mít dobré gongfu, to už chce fakt trénink a trvá to. Wael třeba chodí soutěžit s chenem 56, ale stále na něm má co opravovat. Když učitel dnes tuhle sestavu učil, Wael si to cvičil podle sebe. Tak to je pak těžké…

Už se mi vrátila slečna z Hongkongu, takže zase trénujeme tuishou. Tam skončila druhá, za naší Zhang Ming Zhen :-). Dnes jsem nebyla zrovna ve formě, protože jsem měla unavená stehna ze dřepování s činkou, menstruaci a palec stále není 100% použitelný, takže jsem tu část ruky nemohla používat a ještě si na ni dávat pozor. Ale jinak to šlo, občas jsem nějakou tu sílu našla. Už se maličko učím naslouchat jejímu tělu, abych tak trochu věděla, ale stále mi chybí technika. A bez té, to je fakt jen přetlačování. Měly jsme ale i silné momenty :-). Jednou mi chlapi i zatleskali, že jsem ji pěkně přehodila O:-). Když už padáme, tak se snažím nepadat na ni. Jenže na druhé straně už ta snaha tolik nefunguje. Jednou jsem dostala do brady a ještě mi šlápla na kotník :-D. Obě jsme dnes odcházely se škrábanci všude možně :-D. Kluci jsou rozvážnější a opravdu techničtější, holky jsou vždycky divoké, pobíhají kolem dokola a kolikrát jsou ty pohyby fakt nepředvídatelné. V té chvíli se snažím o to, co říkal učitel – prostě jenom tak vlát a nechat je, ať se unaví… no, přeci jen vážím o dost víc :-D. Je to pro mě ale dobrá škola i v kontrole emocí,  protože i když vím, že to tak nemyslela, tak mě hodně věcí dokáže naštval a pak by to lítalo. Mít možnost to tady trénovat s někým každý den, tak myslím, že bych se do toho snad i dostala.

V neděli odpočívám, dám si dohromady plán na léto, vyprovodím přítele – jede na 3 měsíce pracovat do Ningba, a od pondělí znova…

Zpět na kolotoči

Tyhle dva týdny byly celkem dlouhé. Každý den učit angličtinu, do toho další povinnosti, nějaké to cvičení, přítel končí v posilce většinou ve 22h, takže máme čas až potom. Protože je v Číně nová přítelkyně – a k tomu cizinka – velká věc, tak jsem musela v prvních dnech absolvovat hodně večeří s jeho přáteli a klienty, aby si mě okoukli. Včera na mě čekal před kolejí, a protože byl zrovna čas oběda, tak ho tam potkal jeden z jeho šéfů. Když zjistil,že tam čeká na mě, tak že prý si taky počká, aby mě konečně viděl. Takhle se za tu chvilku sesbíralo 7 (!!!) lidí. Jakmile jsem vyšla ven, všichni na mě začali zírat, kývat hlavou a usmívat se. Vytřeštila jsem oči, protože jsem netušila, co po mně chtějí, vypadalo to, jako kdyby mě chtěli sníst. Neznala jsem je a Davida jsem si nevšimla. Po chvíli jsme se tedy pozdravili, představili a šlo se. Už jsem i na nějakých propagačních letácích jejich firmy O_o.

Nejvíc se člověk dozví o Číňanech tak, že s nimi bude trávit čas a bude s nimi zažívat co nejvíc

různých situací. Tak si i hodně rozšíří slovník, protože prostě každý člověk má svá oblíbená slova. Týden ani měsíc v Číně rozhodně nestačí. Spoustě lidem nestačí ani několik let. Mnoho informací, které se k člověku dostávají jsou jen na základě pár zkušeností (kolikrát ani ne vlastních), jsou zkreslené, zaujaté atd. A opět platí, že každý člověk je jiný, určité generalizace samozřejmě existují a v někdy se z nich dá vycházet, ale často selhávají. Už začínám být alergická na: „Čínané tohle, cizinci tohle“. Mám velice dobré i velice špatné zkušenosti jak s Číňany tak s cizinci. Krásná místa i špína je všude. Prasata žijí všude. Slušní lidé také. Stejně tak mě točí, když Číňané o všech cizincích říkají, jak jsou krásní a vysocí a určitě úžasní :-D.

Dneska mi jedna Číňanka řekla, že nevypadám moc jako cizinka :-D. Vždycky je legrace někam jít s Davidem, protože všichni si myslí, že je to cizinec – rozhodně ne Číňan. Tak pak musí vysvětlovat, že je z fakt z Číny :-).

Co se týče cvičení, tak jsem spíš odpočívala, taiji mě nebavilo, meč jsem kvůli ruce cvičit nemohla… tak jsem spíš skákala, posilovala, jezdila na rotopedu nebo běhala. Občas mě cvičení prostě vůbec nebaví. V takových chvílích je ale důležité něco stále dělat a protahovat se. Takhle člověk nezakrní, neztratí toho příliš a pak jde do cvičení s novým nadšením. S trenérkou teď jenom skáčeme, takže mám stehna pěkně unavená. Dnes mi končí odpočívací období. Čtvrtek a v pátek cvičím s Du Hui – jen skoky. Pak už půjdu i na taiji, soutěže se blíží… Učitel Xie se také už vrátil, David mi odjede na 3 měsíce do Ningbo trénovat nějakého velkého šéfa jedné společnosti, tak mi zase začne ten jednoduchý kolotoč…

Američané na SUS

Někteří z vás si jistě ještě pamatují na pana Arogantního a naši telenovelu :-). Co začal pracovat (učí taiji a qigong) a je v práci celkem spokojený, tak se hodně uvolnil a už je s ním zase řeč. Ba co víc, sám si mě hledá a kolikrát proklábosíme fakt hodně. Své dělá i to, že se mi zlepšila čínština. Vztahy teď nemáme extrémně přátelské, ale přátelstvím se to už nazvat dá, to mě těší.

V sobotu mě požádal, jestli bych neprovedla skupinku Američanů po naší škole. A také mi trošku pomohl připravit se na nedělní soutěž v taiji. Udělalo mi radost, že na to sám pamatoval  a na konci tréninku za mnou zašel.

Jak bývá čínským zvykem, vůdce americké skupinky, Taiwanec, se mi ozval až noc před plánovaným dnem. Hovor vypadal jako zkouška. Nejdříve na mě mluvil rychle čínsky, pak hned přepnul do angličtiny. S obojím byl spokojený. Navíc mě prý viděl cvičit v tělocvičně a i proto si mě vybral. Sraz měl být ve středu ve 14:30. Volal mi už ve 14:15, že pár lidí je na místě. No, tak jsem nasedla na kolo a uháněla k bráně. Američané rozuteklí všude možně. Šlo o studenty fotografie z Tennessee, takže si tam fotili kytičky apod., musela jsem si je posbírat – ještě že jsem měla to kolo :-D. Pak dorazil i šéf D. K., představili jsme se a vydali se do Muzea Wushu. Tam nás samozřejmě nečekali, naštěstí bylo otevřeno a dostali jsme si celkem schopnou průvodkyni. Občas trochu bojovala s výslovností, ale většinu jsme nerozuměli a když jsem věděla, tak jsem jí pomohla. „Rakev“ čínsky jsem ale fakt nevěděla :-D. S výkladem je prohlídka Muzea i zajímavá. Bez toho mi to vždycky přišlo celkem nudné a velice krátké. Spodní interaktivní patro bylo zavřené kvůli kolapsu počítače, tak nám to aspoň časově dobře vyšlo.

Byla jsem tam za wushu experta, tomu jsem se musela smát, protože sice jsem si nějakou tu teorii načetla, ale moc si toho nepamatuju. Den předtím jsem si to musela načíst znovu a něco si z toho zapsat (data, jména). Prostě na to už nemám hlavu. Pamatuji si spíš konkrétní příklady, věci z praxe a nejvíc se mi usadí znalosti, které získám od jiných lidí – ne z knih. Tenhle přístup se mi ale zatím vždy osvědčil a razí ho i můj učitel Xie. Teorii si může každý načíst, ale životní zkušenosti – ty ne. Z muzea jsme vyrazili do tělocvičny. Nejdříve za profesionálním týmem, protože tam jsou vůči návštěvám hodně přísní. Držela jsem je tedy jen na kraji a v tichosti. Zakázáno bylo i focení. Rychle jsme se tedy přesunuli do bezpečnější zóny – školní tělocvičny. Měli jsme štěstí, protože ten den tam zrovna probíhaly zkoušky na duany, takže mohli nasekat hromadu fotek – souboje, samostatné sestavy se zbraní i bez. Potom jsme si dali spolu pár skupinových fotek a chtěli, abych jim zacvičila. Sice jsem měla baletky a sukni, ale s tím jsem problém neměla – musím přeci být příkladem, když sama tvrdím, že „Taiji kdykoliv-kdekoliv-jakkoliv-v čemkoliv“ :-). Dorazilo ale pár taiji spolužáků, tak jsem je spíš požádala, aby nám předvedli jednotlivé styly taiji, aby viděli ty rozdíly. Dala jsem jim k tomu přednášku, všechno si fotili a byli moc spokojení. S Levim jsme pak všichni společně vyrazili na naši wushu katedru a do zahrad. Tam jsme měli další velké štěstí: Kvůli zkouškám tam trénoval náš školní taiji tým pod vedením učitelky Lai. Opět se hodně fotilo. Zaslechla jsem učitelku, jak své svěřence napomínala: „Je jedno, na koho zrovna míří foťák, všichni se musíte snažit, tohle je trénink!“ :-) Tahle učitelka je úžasným spojením drsné a nekompromisní trenérky a velice skromné čínské ženy. Američané si mohli vyzpovídat jednoho ze studentů a pak i ji samotnou – Levi a D. K. překládali. Učitelky jsem se zeptala i já, protože před 4 měsíci porodila dítě a je opět v úžasné formě, navíc má kolikrát prcka kolikrát i v tělocvičně. Chová své dítě a zároveň plísní studenty, že se flákají :-). O wushu mluvila moc hezky. A byla strašně 不好意思, že má jen bakaláře a učí na univerzitě – v době, když promovala to ještě šlo – pokud byl člověk fakt nadaný a úspěšný. Kvůli své závodní kariéře (za dobré umístění se dostávají i pěkné peníze) mateřství právě dlouho odkládala.

Dostala jsem od cizinců i dárek – zarámované fotky, celkově se celý den hodně vydařil, máme na sebe kontakty, tak se těším na ty jejich fotky, protože měli fakt děla. A i všechno natáčeli.

S Levim jsme se ale shodli na tom, že se nám D. K. moc nevoní – tentokrát obrazně. A ano, další noc mi volal. Nejdříve s tím, že mi Američané děkuji a pak, jestli teď půjdu ven, že mě zve. A dlouho se nenechal odbýt. Další noc mi volal zase. Číňané jsou prostě strašlivě neodbytní.

FOTO zde: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/US_students_at_the_SUS/

Pár dalších poznatků

Opět se potvrdilo hodně věcí, jen tak namátkou:

a) „Když něco chceš pořádně, udělej si to sám.“ U mě jsou v hojném zastoupení i situace typu: „Když

Miluju, jak v hororech člověk řve: "Halóó?",
jako kdyby mu zabiják měl říct:
"Jo, jsem v kuchyni, dáš si sendvič?"

něco chceš, udělej si to sám.“  Najít ty správné lidi, na které je spoleh, to je opravdu jako hledat jehlu  v kupce sena.  A je jedno, jestli se jedná o Čínu nebo o jiné země světa, tady anti-Číňany zklamu.  Lidi mají ve zvyku toho hodně naslibovat, když se však přiblíží čas akce, najednou zmizí. Hlavně nechápu, že v dnešní době internetu – dobré a rychlé komunikace vlastně zdarma, lidé nedokážou komunikovat, že jim je zatěžko napsat byť i jednu větu. Vzbuzuje to ve mně pocit, že tím jak internet poskytuje jistou anonymitu a ochranu před závazky, lidé se stávají víc nespolehliví a nejsou schopní čelit problémům atd.. Ale to je jen myšlenka. Jsem fakt vděčná za „svoje“ lidi, na které je spoleh. To pro mě znamená i to, že když zrovna nemůžou nebo mají něco svého, tak jsou schopní mi napsat: „Promiň, nemůžu.“ Nic víc nepotřebuji.

b)  „Když se daří jedno, to druhé se s**e.“ Yin a yang je prostě všude :-). Člověk to musí vzít, jak to je, jinak by se z toho zbláznil.

-  Zranila jsem si ruku, takže skoro dva týdny jsem ji víceméně nemohla používat – a zkuste si třeba vyprat a vyždímat prádlo, vyčistit boty a další srandy.

+  Vyhrála jsem soutěž šanghajských univerzit.

+ Mám nového bezvadného přítele.
-  Už týden mi drží zboží v Hongkongu na celnici, nevypadá to nadějně a všechno s tím spojené ani nechtějte vědět.

Je to prostě takový koloběh, který mě moc naučil. Naučila jsem se mít trpělivost, nejdříve si zjistit všechny informace, všechno si vyslechnout, na všechno se několikrát ptát, dokud neporozumím naprosto. To je další plus. Co mi však zůstalo je to, že pokud i po tom, co jsem trpělivá, snažím se porozumět atd. se ukáže, že mě někdo vočůrává, tak pak už se naštvu hodně rychle a pak to neskutečně lítá. Avšak krátce. Potom opět nastoupí mozek. Nejvíce nesnáším lež a bezmocnost. A toho je tady požehnaně.

Lehký příklad ze života: Sestra Ya Qianga mě v pondělí ráno vzbudila telefonátem, že potřebuje nutně půjčit foťák. No tak jo, občas si ho půjčila i předtím, max na dva dny. V kantýně jí říkám, že ho potřebuji až na neděli, tak v pohodě. A ona, že se vrací až v neděli večer, že mi půjčí svůj – že je taky dobrý, ale těžší, tak se s ním do Žlutých Hor nechce tahat. Seděla jsem tam s kamarádem a nemám ráda diskuze s ní. Navíc jsem se tady naučila: Když foťák potřebuji v pondělí, řeknu, že ho potřebuji v neděli a tím bývá jisté, že ho dostanu včas. V sobotu jí píšu, kdy v neděli mi ho předá. A že prý tam zůstává další asi dva dny a po kamarádovi mi pošle ten jiný foťák. Na to jsem jí řekla podle čínského zvyku: „Chci svůj foťák, děkuji.“ Tak mi vysvětlila jako blbce, že mi ho dát nemůže, když není v Šanghaji, že to je přeci jasné. Když cizinec řekne něco nelogického, tak se k němu chovají hned jako k blbci, pokud to řekne Číňan, tak je to čínská kultura. Rovnou jsem jí řekla, že jsem naštvaná, není to slušné, takhle jsme nebyly domluvené. A ona: „Vždyť jsem ti říkala, že když se nevrátím do neděle, tak ti dám svůj. Neříkej, že to nechápeš?“ A to byla poslední kapka. Ano, je možné, že jsem jí nerozuměla. Ale čínštinu až tak špatnou nemám, slyšela bych, kdyby řekla „příští týden“, což neřekla. Takže ještě to chce navléknout tak, že jsem jí nerozuměla. Ukončila jsem to tím, že mi ho prostě dá, až se vrátí. Že u mě skončila, jsem už nedodávala. Už mě v pár věcech příliš nepotěšila. Jsem hodná, ale ne blbá. Ještě teď dala na sociální síť fotku sebe, jak drží můj foťák, jéé já osvícená prostě nikdy nebudu, jak jsem jí tam viděla, tak bych jí hned jednu natáhla O:-).

c) „Každý je jiný.“ Opravdu se nedá říct, že „všichni Číňané, všichni Češi…“ Určité generalizace se dají vyvodit, ale na to se člověk nikdy nesmí spoléhat a měl by se snažit ke každému přistupovat jako k úplně nové zkušenosti. Poučit se z předchozích, ale nenechat si zkazit nové možnosti tím, že bude předpokládat, pochybovat, obávat se… To je pak prostě lepší zůstat sedět doma na zadku a sám.

d)  Mít přátele a být někomu přítelem fakt není lehké. Kolikrát je to pěkně vyčerpávající a náročné. Kolikrát se stane, že člověk nedělá celý den nic jiného, než že pomáhá přátelům. Ale samozřejmě – stojí to za to, praví přátelé jsou poklad, nikoliv samozřejmost.

e) Dříve jsem si myslela, že učitelství je super práce. I předtím jsem učila, ale ne tolik jako tady. Teď už na to mám zase úplně jiný názor a všechny dobré učitele obdivuji! Kamaráda, který mi pomáhá s čínskými záležitostmi, v nejbližší době čeká test z angličtiny, kterým neprošel již 3x, tak mu každý den pomáhám – každý den cca 2 hodiny! Ani se nedivím, že neprošel, protože je neskutečně líný. Dala jsem mu pár tipů a metod, ale někomu prostě ani to nepomůže. Pak jsem ještě pomáhala kamarádce s francouzštinou. No, strašně moc jsem toho zapomněla, je to ostuda. Na druhou stranu základy stále mám, tak to stačí jen oprášit a drobet se snažit. A do toho pomáhám Kaili s taiji, protože ji příští rok čekají přijímací zkoušky, učitel tady cca 3 týdny nebyl, takže jsme trénovali sami. Na jednu stranu je to pro mě dobré, protože mě v poslední době cvičení moc nebavilo, tak jsem aspoň 1,5 hodinu denně drobet cvičila. Ale občas je to práce. Yang 42 se naučila celkem bez problémů, ale teď ji učím od začátku chen 56 a to je prostě porod. Já sama se učím hodně pomalu a trenérka se mnou má nervy, ale nemyslím si, že jsem na tom až takhle tragicky :-D. Když jí týden napomínám, že má rukama opsat kruh a ne jimi ploše máchat, tak už je to moc. A to jí předcvičuju, čínsky vysvětluju, ukazuji aplikaci, sama jí vedu ruce, používám přirovnání… a prostě nic. Až minule to konečně drobet vypadalo jako kruh. Ale vezměte si, že ta sestava má 56 pohybů a každý pohyb má hned několik problémů… :-D Ale je moc hodná, dohodly jsme se, že mi bude pomáhat s wushu čínštinou. Je to pro mě zajímavé i ze sociálního hlediska, protože jsem pro ní „starší sestra“. Takže se ke mně chová s náležitým respektem a stará se o mě. Na to jsem si musela dlouho zvykat, protože když jim tenhle zvyk vezmete, jsou z toho často celí nesví. Nosí mi vodu, když si někde odložím bundu, tak mi ji přinese, když mi zvoní telefon, přinese mi ho…nosí mi jídlo :-D Tahle čínská hierarchie je fakt zajímavá. Jako cizinci většinou stojíme mimo, ale občas nás musí začlenit a pak se dějou věci… :-D

Wushu - z mé zkušenosti

Často bývám za svoje názory mimo Čínu kritizovaná. Za to se nezlobím, každý by měl mít svůj názor.

Podle mě je lepší mít nějaký názor než žádný. Člověk jen musí být přístupný dalším informacím, být ochotný je svědomitě zpracovat a pak si z toho vyvodit závěry. A hlavně všichni máme jiné zkušenosti – a to je strašně moc znát. Proto se už s nikým nehádám, nesnažím se nikoho přesvědčit o tom, že mám pravdu a ani se nenechám přesvědčit o tom, že má pravdu někdo jiný. Spíš se snažím poslouchat a pak si to zpracovat. Jak to myslím? Mám hodně jiné zkušenosti s wushu než lidé, kteří v Číně nežili, netrénovali a nestudovali. Já trénuji na univerzitě a mám zase jiné zkušenosti než někdo jiný, kdo v Číně trénuje v tradiční wushu škole nebo s dědečkem v parku. Nejdůležitější je si uvědomit, že ničí názor/zkušenost není špatný – je jen jiný – vždy je to založené na množství informací, které dostáváme. Jiná věc je ale třeba teorie. Tam mě dokáže vytočit třeba to, že lidi kteří se považují za wushu protřelé používají i základní pojmy špatně. Já sama moc znalostí nemám, ale alespoň se nechvástám, a když mě někdo opraví, tak si to vezmu k srdci a poučím se. Spousta lidí se mě snaží poučovat, a přitom o dané věci třeba vím více a nebo to říkají špatně… Mně to nevadí, vyslechnu si je, protože vždycky mi to něco dá. Navíc já mám také špatnou paměť, takže mi kolikrát detaily, jména a podobně také vypadávají. To je normální. Učitel Xie nám také řekl, že třeba meridiány a další věci z čínské medicíny si prostě nedokáže zapamatovat, takže když ví, že to bude potřebovat k tréninku, tak si to předtím prostě zase načte. Stejně tak když nás připravoval na soutěž, tak nám předcvičoval s knihou v ruce, aby všechny pohyby byly 100 % standardní. Kolikrát jsme museli dlouhou dobu stát v postoji, než si nalistoval správnou stranu a prostudoval si to :-D. Udělejte to v cizině a budou vámi pohrdat a nebo se vám při nejmenším vysmějou.

Miluju nandu v moderním wushu. Ne jen že skvěle vypadá, ale když to cvičím, tak mi to dává super pocity. Kolikrát vydržím skákat i hodinu stále dokola, protože mě to prostě baví. Že mi to nejde je už věc druhá. Takže za mě nandu rozhodně ano. Jenže teď je většinou tohle na úkor ostatní techniky, kterou považuji za nejdůležitější. Tím spíše, že dnes již umí skákat strašně moc lidí. Minulý rok jsem poslala na FB video jedné slečny, která se umístila na přední příčce Evropského poháru, chtěla jsem znát názor ostatních. Všichni mi řekli, že cvičí moc dobře. Jenže její sestava samý skok a techniky s kopím? Jen DVĚ a to nekecám!!! Stále dokola to samé, a to ty nejvíc základní. A to tu jednu měla ještě ne úplně dobře :-D. Pokud tohle je její wushu, tak za mě ho prostě neumí. Na druhou stranu si možná nejdříve chtěla vypilovat skoky a potom se věnovat víc technice, kdo ví. Právě že nikdo neví – takže prostě nemůžeme ostatní jen tak odsoudit, protože neznáme jejich situaci.

Na nedělní soutěži to bylo také hodně znát. Publikum tleskalo jen za skoky. Za techniku netleskal nikdo. A přitom mít dobrou techniku je podle mě těžší než skoky – nepočítáme-li 720°a víc, to samozřejmě není hračka. Skoky se dají natrénovat, pokud má člověk správnou techniku, správné vedení, správně posiluje atd. Ale technika, to člověk musí mít v sobě a pokud ne, tak prostě musí dennodenně dřít.

Naše učitelka Chen Bei, jejíž shenfa (pohyb těla) je fenomenální – ano stále ji zmiňuji, protože ji opravdu obdivuji… tak když byla jako malá v týmu, nikdo si jí nevšímal, protože byla moc malá a hubená. Tak ona sama tvrdě makala každý den, před zrcadlem a pracovala na sobě. Potom si jí všiml hlavní trenér, dostala prostor a zapsala se do historie. Jane (taiji spolužačka, která bývala v henanském týmu) se na ni nedávno zasněně dívala a povídala mi: „Víš, když jsem jako malá trénovala v týmu, všichni jsme jí obdivovali, sháněli její videa, učili se její pohyby, chtěli být jako ona.“ Po třech letech tréninku tady trochu cítím pohyby pasem a už je to trochu vidět. Tohle fakt není jen tak. Proto prostě když mi někdo řekne, že největší problém pro ně je soutěžní koberec, který nemají, tak prostě nemůžu souhlasit. Ano, na skoky je to nezbytné. Ale skoky nejsou všechno. Koberec je drahý, tak během té doby, co se na něj šetří, doporučuji věnovat se základům – oči, ruce, tělo, práce nohou. Na to člověk nepotřebuje žádný koberec, dokonce ani nepotřebuje tělocvičnu. Během toho dělat nácviky na skoky a když se člověk dostane někam s dobrou podlahou, tak pořádně dřít skoky. Občas tady trénujeme během 2 hodin jen skoky – záleží na tréninkovém plánu. Jakmile totiž máte to „něco“, tak prostě budete cvičit dobře. Tohle „něco“ odlišuje amatéry od profíků. Už to nejsou skoky, protože jak jsem řekla, dnes to skáče kde kdo (kromě mě :-D).

Před dvěma týdny tady byla praktická přijímací zkouška na doktorské studium – už jsem o tom psala. Jen jeden z nich byl wushu profesionál – náš učitel. A prostě to z něho vyzařovalo, i když byl ještě mimo koberec – naprosto klidný a soustředěný. Pak nastoupil, a i když skoky třeba nebyly už tak dobré jako ty mladých atletů (bude mu kolem 35 let), tak prostě každý zmlkl a zíral na něj. Zhan Qing Ran mi zašeptal: „Profík se prostě pozná – stačí jeden pohled a člověk ví.“ Ano. Proto – koberec na skoky je nutnost. Avšak nepočítáme-li světovou soutěž, tak to není překážka k tomu, aby člověk cvičil skvěle a sbíral medaile. No a kde skákala stará garda? Na betonu a na písku. Že neměli v té době tak těžké skoky? Dobře. Tady občas i tým skáče na taiji koberci – nedělní soutěž byla na tom. Školní hodiny jsou na taiji koberci. Trenér Cai mi ukazoval fotky z Ukrajiny, kam letos pojede již podruhé, tentokrát jako hlavní trenér. Trénují v normální tělocvičně, na skoky na to natáhnou koberec. Ale výsledky na soutěžích mají výborné. Po létě s Caiem dva atleti získali zlata na národní soutěži a na Evropě se umístili na předních příčkách. Takže moje další doporučení je investovat raději do kvalitního trenéra, což je základ. 

Moje první taiji soutěž

Káťa jde na soutěž!

Protože tady už nějakou dobu jsem, tak jsem se na všechno ptala několikrát. Ale tentokrát ani to nepomohlo. Nejdříve mi řekli, že tradiční taiji nesmí překročit 6 minut. Qiao Di mi řekl, že se mám zeptat, jestli to je 4-6 nebo 5-6 minut. Asi je ještě naivnější než já. Samozřejmě že jsem se nic nedozvěděla. V pátek mi řekli 5-6 minut. Informaci jsem měla od jednoho, který se podílel na organizaci soutěže, tak to vypadalo, že se na to můžu vzpomenout. S Levim jsme lao jia yi lu v týdnu osekali, aby to vyšlo na 5:30 a jinak jsem to moc netrénovala. Jednak to nebyla velká soutěž, cvičím to tu skoro každý den už 2 roky a pak, tradiční nemusí být tak nízko. Je ale fakt, že pět minut je celkem dost… :-)

Levi v květnu soutěžil v Hongkongu. Cestou na soutěž se mi vybavily dvě věci, které mi řekl. 1) Pokud má člověk učitele jako je Xie Ye Lei a fakt cvičí, tak prostě musí být na dobré úrovni. – to mě uklidnilo. 2) Když jsem měl nastoupit s tím lojzou, měl jsem strach, že to projedu a učitel ztratí tvář. – to mě zneklidnilo. Když se na menší soutěži neumístím dobře, tak to bude ostuda. To mě do té chvíle nenapadlo :-/.

Nejdříve mi řekli, že cesta bude trvat 2 hodiny a soutěž začíná v 8:00. Pak jsme najednou ale měli dorazit na metro v 7 hodin. Nepřemýšlela jsem nad tím, protože jsem se spoléhala na to, že takovouhle jednoduchou věc snad nepopletou. No a co myslíte… „Musíme jim zavolat, že jsi na cestě, že dorazíš, protože jsme pozdě!!!“ Hm, super… Nakonec cesta trvala hodinu. Ale stejně jsme dorazili později – ještě že tady všechno začíná déle než je oficiálně nahlášeno. Přišla jsem do přípravné místnosti, kde byl moderní koberec. Protočila jsem oči, protože na tom se mi necvičí taiji zrovna moc dobře, na taiji miluju zelený koberec, ne tohle… „Rychle se běž převléct, za chvíli začínáme! Jo a máš to mít 3-4 minuty!“ Super… Měla jsem čas si to jednou narychlo zkusit, abych měla drobet představu, protože běžně si na tréninku nepočítám každý úsek… :-) Naštěstí se ukázalo, že se na moderním koberci cvičit nebude, odvedli nás v řadě na hlavní plochu, kde jsme se měly seřadit, zrovna končila disciplína, po které jsme měly nastoupit. Byla jsem druhá. Holky byly přátelské, jedna mě dokonce přes obchod znala, že si prý u nás koupila oblečení :-). Občas kolem prošli lidi ze školního nebo profi týmu a všichni mi přáli hodně štěstí. Měla jsem z toho velkou radost. Hned prostě člověka vnímají jinak, když si necvičí jen tak, ale jde i na soutěž.

Pak najednou zase zmatky… Začíná se! První slečna nastoupila, až když začala, tak za námi přiběhl člověk s tím, že mají být na koberci 4 lidé. Hlavně že jsem se na to ptala… :-) Takže jí to nechali odcvičit a pak už jsme jely po čtyřech.  Plocha mě kupodivu netrápila. Ale je fakt, že jsme trénovaní, protože při tréninku kolikrát musíme kličkovat mezi ostatními studenty, někdy cvičit na hodně malé ploše… Jo, potřebovali bychom větší prostory… a rozhodně bychom si je zasloužili! :-) Co mě trápilo nejvíc byl čas. Nevěděla jsem, jestli mi ve třech minutách písknou nebo ne, nikdo nic neřekl. Ze začátku jsem byla drobet nervózní, ale pak jsem to vzala jako trénink a také tak, že tady přeci jen dřu už dlouho, tak se nemusím stydět. Samozřejmě normální lidé by po tréninku tady cvičili daleko lépe než já, ale aspoň jsem se zlepšila. Když jsem se otočila, měla jsem v dohledu hlavního rozhodčího Liu Tong Weie, kterého jsem měla minulý rok na moderní wushu. A šklebil se na mě :-D. Stále nikdo nepískal, tak jsem znejistila – přeci necvičím tak rychle, to už musí být tři minuty! Tak jsem maličko zrychlila. Pak vidím, že jedna slečna už skončila. Po chvíli jsem skončila také a hned na to to odpískali. Takže jsem se nakonec krásně vešla do limitu :-D. Akorát mě tedy mrzelo, že moje oblíbené části jsem musela vypustit. Když jsem skončila, tak mi to přišlo strašně krátké, měla jsem chuť pokračovat.

V hledišti byli trenéři našeho školního týmu – učitel Xi a učitelka Han. Ti mě pochválili, že to nebylo špatné. Jeden z organizátorů, který se s učiteli znal, se mi hned řekl, že určitě cvičím u učitele Xie, že je to poznat. To mi udělalo radost.

Potom už jsem jenom seděla v hledišti , povzbuzovala a natáčela si, co mě zajímalo – to znamená náš tým a Joeala (Švédsko), který cvičil hua quan a moderní meč.

Zůstala jsem jen na dopoledne, takže jsem neviděla všechno.

Pan Xie cvičila chang quan na skvělou hudbu, snad mi jí dají. Vyšlo jí to dokonale, skoky měla samozřejmě perfektní a techniku prostě její. Je to neteř naší učitelky Chen Bei, která je vyhlášená svou shenfa. A jablko nepadlo daleko od stromu. Yang Chen jsem viděla se šavlí, jedno mabu tak úplně neustál, zbytek byl super. Super? Ano, protože minulý rok mu operovali koleno a stále to nemá úplně v pořádku a stejně dokáže zacvičit takhle! V jeho kategorii moc lidí nebylo, ale všichni měli dobré skoky – opravdu bez problému. Co je odlišovalo od něj byla technika, ve které byli prostě hodně pozadu – ve srovnání s ním. Peng ao Feng byl naprosto fenomenální. K tomu prostě není co říct. Co se mi na něm ještě ale líbí je to, že stále vymýšlí svoje vlastní pohyby a vychytávky. Teď si namontoval do pochvy meče pérko. Na začátku sestavy má meč zasunutý v pochvě, když uvolní prsty, meč vyskočí do vzduchu, chytí ho a začíná. Zatím mu to létá cca 1 metr vysoko, chce 2 metry. Prostě opravdu žije wushu, nekončí to pro něj okamžikem odchodu z tělocvičny. Teď trénuje Joela. A zase – když ostatní viděli Joela cvičit, tak jim bylo jasné, že ty pohyby nemá od Wei Jiana (trénuje lidi na Fudanu). Tohle se mi prostě strašně líbí – na někoho se podíváte, a pokud tomu rozumíte, tak hned víte strašně moc věcí!

Atleti našeho týmu mají všichni stejné blyštivé obleky – jen každý jiný odstín. Takže se na ně stačí podívat a člověk hned ví, odkud jsou. Slečna na moderní taiji měla oblek jiný, protože je ze školního týmu a na taiji by to nevypadalo tak pěkně. A cvičila krásně, skoky bez chybičky.

Další soutěže

Na závěr jsem se chtěla vyfotit s hlavními rozhodčími – učiteli Liu a Cai. Přidala se ještě jedna

učitelka od nás ze školy, která také rozhodovala. Ta mi dvakrát pomohla s kopím, když jsem trénovala v tělocvičně sama. Ještě mi po fotce řekla, že jsem cvičila dobře. Takže je mám na fotce všechny. Učitelka Han mi sama řekla, že se v červenci můžu zúčastnit další soutěže. Minulou neděli, to byla soutěž pro všechny univerzity ze Šanghaje. V červenci to už budou univerzity z celé Číny a to bude sakra těžké. Navíc budu muset jet do Shandongu, ale bude tam hodně známých, tam potkám nové přátele a bude legrace. Navíc takovéhle zkušenosti vážně potřebuji. A pak v srpnu Jiaozuo, Henan, tam se ale minule soutěžící rozdělili na cizince a Číňany. Zahraniční Číňané soutěžili s cizinci, což bylo kolikrát dost směšné… ale o tom jindy… :-)

Nemusíte s tím souhlasit, ale myslím si, že takovéhle rozdělení není dobré. Když už jedu do Číny soutěžit, tak chci soutěžit i s Číňany, to si jinak můžu jet na jakoukoliv jinou soutěž po světě, kam chodí cizinci.  Navíc, v Číně je soutěží strašně moc, takže pak po světě běhá hodně tzv. mistrů světa, a přitom šlo o soutěž, na které světová špička nebyla, protože je to nezajímalo. Navíc na taiji, pokud budu jen s cizinci, tak můžu cvičit jen chen, meč (ten jsem se ještě nedoučila a jak jsem zraněná, tak to asi ani nestihnu) a yang. Zbytek stylů moc obsazovaný není, takže nemá smysl se zapisovat. A je to škoda. Takže si to vynahradím v červenci a pokud to bude možné, tak půjdu s chenem (yi lu a 56), sun a wu. Yang umím, ale ne moc dobře.

Jsem naivka, překvapilo mě, jak moc velká politika panuje na wushu soutěžích. Není v tom zase tolik peněz jako třeba v basketbalu, takže tu korupci tam si fakt už vážně nedokážu představit. Kamarád mi řekl: „Před soutěží dej hlavnímu rozhodčímu nějaký dárek, on tě pak posune ve startovní listině na konec!“ Kolikrát jsou atleti znechucení a ukončí kariéru. Jedna věc je hierarchie v jejich vlastním týmu, často musí čekat i několik let, než současné číslo jedna odejde do důchodu, až pak mohou nastoupit na jeho/její místo a blýsknout se. Další věc je politika na soutěži. Wang Hong Ye to po letech soutěžení, kdy byl jasným favoritem, ale vždycky skončil na druhém místě, vzdal. Řekl, že už mu je 25 let, že už na to nemá trpělivost. A přitom jeho pohyby jsou opravdu skvostné.

Práce

Jak jsem již psala na FB, je to fakt bláznivé. Někdy se neděje prostě nic a pak z čista jasna všechno

najednou. Z toho jsem si vzala poučení, že v době, kdy se zrovna nic neděje, si má člověk užívat to nic nedělání. Prostě jen spát, jíst a trénovat. Takhle je to strašně uvolňující. Zákonitě pak přijde období, kdy toho bude strašně moc a člověk si bude přát, aby zase jen seděl na pokoji a „nudil“ se :-).

Že se práce nakupilo, to mě samozřejmě těší, protože na začátku vůbec nebylo jasné, jestli budeme mít nějaké zákazníky. Kolikrát jsou s tím velké problémy. Když už si člověk řekne, že je připravený, že už to dělá poněkolikáté a nemůže se nic závažného stát, dozví se novou informaci, která všechno zase převrátí. A zákazníkům-cizincům nemůžu vysvětlovat, že „Tohle je Čína“... Kolikrát je to i celkem adrenalin. Teď naposledy jsme už měli zálohu, zboží zabalené u přepravce a pak nám volá, že se také může stát, že se to nedostane z Číny, protože tam máme motýlí nože, které jsou nebezpečné. Jeden by řekl: Budu se průběžně ptát, na stejnou věc klidně každý den, ale ani to nepomůže, protože pak je zase všechno jinak. Nejdříve mi řekli, že nejdelší šavle jsou 84 cm. Těsně před dodáním mě upozornili, že nejdelší se vyrábí 78 cm. A pak jsem najednou měla před sebou i pár 80 cm – protože při výrobě se prostě nepodaří udělat všechno stejné… :-D Tak jim říkám: „No, tak mi vyberte ty nejdelší, co se „nepovedly“ a je to. Když mi můžete dát dvě 80 cm, tak tu třetí už nebude problém najít…?“ Jinak mě ale nepřestává ohromovat, jak je expresní služba rychlá. Minulý měsíc jsme posílali cvičební boty do Švédska. Ze Šanghaje odjely v pátek ráno, večer už byly v Hongkongu, kde strávily víkend, aby do Evropy dorazily správně nadupané, a už v pondělí mi zákazník hlásil, že vše dorazilo v pohodě :-). Pomalu se připravují webové stránky, na které se moc těším, protože mi značně usnadní práci.

Dál jsem vytvořila tým s Jodym, který se nedávno vrátil z Hong Kongu, kde získal první místa jak v taiji pěsti, tak v tui shou. A pak s Dráčkem, který je teď v Suzhou na talentové soutěži – jeho oborem je čínská historie, kultura – hlavně kaligrafie. Náš první mini projekt je krátký srpnový workshop, tak uvidíme, jak to dopadne. Jinak se připravujeme na rozjetí mého projektu o wushu a dalších součástech čínské kultury. Abych byla upřímná, příliš na to nesázím, protože jsou poměrně mladí. Mají hodně myšlenek, nápadů a ambicí, ale jsou celkem líní, takže většinu úkolů stejně dělám sama. Ale to nevadí, protože se toho tak hodně naučím, věci se vyvíjí směrem, jakým určím a jsou celkem tvární, takže když to správně podám, tak dostanu výsledek, jaký potřebuju. Mimo to už se mi zřetelně rýsuje můj hlavní projekt, ze kterého můj tým teď tak nějak vychází, ale odlišuje se ve způsobu realizace, účelu a dalších detailech. Během Jet Liho návštěvy u nás na škole jsem získala vizitku jednoho z jeho spolupracovníků, ale upřednostňuji osobní kontakt – buď v Hangzhou nebo v Pekingu, kam jedu koncem prázdnin. Taiji soutěž v Jiaozuo končí 26. srpna, takže potom se tam rovnou rozjedu. Navíc se chci podívat na trénink pekingského profi týmu a na pár dalších míst spojených s wushu. A 4. září mi dorazí rodina :-).

Hrozně mě ničí hloupí lidé. Vytvořila jsem si už postupy, jak s nimi jednat, ale těch typů hlouposti je prostě strašně moc. A to nemluvím jen o Číňanech, tohle je mezinárodní fenomén. Dutost je například dost problém, protože takového člověka prostě musíte vést nonstop, všechno připomínat a dohlížet. A já mám dost problémy s pamětí :-D. Z toho vyplývá další věc, co mě mučí – nesnáším, když něco neumím. Chci být schopná si všechno zařídit sama. K tomu patří i to najít na daný úkol ty správné lidi – nikdo neumí všechno a proč dělat něco, čemu nerozumím, když mám někoho, kdo je na to expert? Až bude potřeba mých schopností, tak je také využiji a nabídnu dál. Jenže tady mám rozhled poměrně omezený :-). Zatím to ale jde. Jak říkám, Čína je Svět divů, Wonderland. Když člověk ví jak, tak tady může téměř doslova udělat cokoliv. Může dosáhnout téměř čehokoliv. Vidím to všude kolem sebe. Jenže na to nejsem správný člověk – chci, aby za mě mluvila odvedená práce, snaha atd. A to je běh na dlouhou trať. A značně nejistý. Stále se peru s tím, jestli nemám svůj přístup změnit, ale zatím ze sebe prostě nechci dělat něco, co nejsem.

Jo, ještě drobet pomáhám panu Chu připravit letní wushu univerzitu tady na SUS, on je totiž velký kámoš s každým. S oblibou dává na FB fotky například opilých studentů… :-D

Navzdory tomu, co jsem tady teď napsala, mám kolem sebe většinou velmi schopné lidi různých národností a ano, i Číňany :-P. Umožňují mi tohle všechno dělat a jsem za to moc vděčná!