Wushu - z mé zkušenosti

Často bývám za svoje názory mimo Čínu kritizovaná. Za to se nezlobím, každý by měl mít svůj názor.

Podle mě je lepší mít nějaký názor než žádný. Člověk jen musí být přístupný dalším informacím, být ochotný je svědomitě zpracovat a pak si z toho vyvodit závěry. A hlavně všichni máme jiné zkušenosti – a to je strašně moc znát. Proto se už s nikým nehádám, nesnažím se nikoho přesvědčit o tom, že mám pravdu a ani se nenechám přesvědčit o tom, že má pravdu někdo jiný. Spíš se snažím poslouchat a pak si to zpracovat. Jak to myslím? Mám hodně jiné zkušenosti s wushu než lidé, kteří v Číně nežili, netrénovali a nestudovali. Já trénuji na univerzitě a mám zase jiné zkušenosti než někdo jiný, kdo v Číně trénuje v tradiční wushu škole nebo s dědečkem v parku. Nejdůležitější je si uvědomit, že ničí názor/zkušenost není špatný – je jen jiný – vždy je to založené na množství informací, které dostáváme. Jiná věc je ale třeba teorie. Tam mě dokáže vytočit třeba to, že lidi kteří se považují za wushu protřelé používají i základní pojmy špatně. Já sama moc znalostí nemám, ale alespoň se nechvástám, a když mě někdo opraví, tak si to vezmu k srdci a poučím se. Spousta lidí se mě snaží poučovat, a přitom o dané věci třeba vím více a nebo to říkají špatně… Mně to nevadí, vyslechnu si je, protože vždycky mi to něco dá. Navíc já mám také špatnou paměť, takže mi kolikrát detaily, jména a podobně také vypadávají. To je normální. Učitel Xie nám také řekl, že třeba meridiány a další věci z čínské medicíny si prostě nedokáže zapamatovat, takže když ví, že to bude potřebovat k tréninku, tak si to předtím prostě zase načte. Stejně tak když nás připravoval na soutěž, tak nám předcvičoval s knihou v ruce, aby všechny pohyby byly 100 % standardní. Kolikrát jsme museli dlouhou dobu stát v postoji, než si nalistoval správnou stranu a prostudoval si to :-D. Udělejte to v cizině a budou vámi pohrdat a nebo se vám při nejmenším vysmějou.

Miluju nandu v moderním wushu. Ne jen že skvěle vypadá, ale když to cvičím, tak mi to dává super pocity. Kolikrát vydržím skákat i hodinu stále dokola, protože mě to prostě baví. Že mi to nejde je už věc druhá. Takže za mě nandu rozhodně ano. Jenže teď je většinou tohle na úkor ostatní techniky, kterou považuji za nejdůležitější. Tím spíše, že dnes již umí skákat strašně moc lidí. Minulý rok jsem poslala na FB video jedné slečny, která se umístila na přední příčce Evropského poháru, chtěla jsem znát názor ostatních. Všichni mi řekli, že cvičí moc dobře. Jenže její sestava samý skok a techniky s kopím? Jen DVĚ a to nekecám!!! Stále dokola to samé, a to ty nejvíc základní. A to tu jednu měla ještě ne úplně dobře :-D. Pokud tohle je její wushu, tak za mě ho prostě neumí. Na druhou stranu si možná nejdříve chtěla vypilovat skoky a potom se věnovat víc technice, kdo ví. Právě že nikdo neví – takže prostě nemůžeme ostatní jen tak odsoudit, protože neznáme jejich situaci.

Na nedělní soutěži to bylo také hodně znát. Publikum tleskalo jen za skoky. Za techniku netleskal nikdo. A přitom mít dobrou techniku je podle mě těžší než skoky – nepočítáme-li 720°a víc, to samozřejmě není hračka. Skoky se dají natrénovat, pokud má člověk správnou techniku, správné vedení, správně posiluje atd. Ale technika, to člověk musí mít v sobě a pokud ne, tak prostě musí dennodenně dřít.

Naše učitelka Chen Bei, jejíž shenfa (pohyb těla) je fenomenální – ano stále ji zmiňuji, protože ji opravdu obdivuji… tak když byla jako malá v týmu, nikdo si jí nevšímal, protože byla moc malá a hubená. Tak ona sama tvrdě makala každý den, před zrcadlem a pracovala na sobě. Potom si jí všiml hlavní trenér, dostala prostor a zapsala se do historie. Jane (taiji spolužačka, která bývala v henanském týmu) se na ni nedávno zasněně dívala a povídala mi: „Víš, když jsem jako malá trénovala v týmu, všichni jsme jí obdivovali, sháněli její videa, učili se její pohyby, chtěli být jako ona.“ Po třech letech tréninku tady trochu cítím pohyby pasem a už je to trochu vidět. Tohle fakt není jen tak. Proto prostě když mi někdo řekne, že největší problém pro ně je soutěžní koberec, který nemají, tak prostě nemůžu souhlasit. Ano, na skoky je to nezbytné. Ale skoky nejsou všechno. Koberec je drahý, tak během té doby, co se na něj šetří, doporučuji věnovat se základům – oči, ruce, tělo, práce nohou. Na to člověk nepotřebuje žádný koberec, dokonce ani nepotřebuje tělocvičnu. Během toho dělat nácviky na skoky a když se člověk dostane někam s dobrou podlahou, tak pořádně dřít skoky. Občas tady trénujeme během 2 hodin jen skoky – záleží na tréninkovém plánu. Jakmile totiž máte to „něco“, tak prostě budete cvičit dobře. Tohle „něco“ odlišuje amatéry od profíků. Už to nejsou skoky, protože jak jsem řekla, dnes to skáče kde kdo (kromě mě :-D).

Před dvěma týdny tady byla praktická přijímací zkouška na doktorské studium – už jsem o tom psala. Jen jeden z nich byl wushu profesionál – náš učitel. A prostě to z něho vyzařovalo, i když byl ještě mimo koberec – naprosto klidný a soustředěný. Pak nastoupil, a i když skoky třeba nebyly už tak dobré jako ty mladých atletů (bude mu kolem 35 let), tak prostě každý zmlkl a zíral na něj. Zhan Qing Ran mi zašeptal: „Profík se prostě pozná – stačí jeden pohled a člověk ví.“ Ano. Proto – koberec na skoky je nutnost. Avšak nepočítáme-li světovou soutěž, tak to není překážka k tomu, aby člověk cvičil skvěle a sbíral medaile. No a kde skákala stará garda? Na betonu a na písku. Že neměli v té době tak těžké skoky? Dobře. Tady občas i tým skáče na taiji koberci – nedělní soutěž byla na tom. Školní hodiny jsou na taiji koberci. Trenér Cai mi ukazoval fotky z Ukrajiny, kam letos pojede již podruhé, tentokrát jako hlavní trenér. Trénují v normální tělocvičně, na skoky na to natáhnou koberec. Ale výsledky na soutěžích mají výborné. Po létě s Caiem dva atleti získali zlata na národní soutěži a na Evropě se umístili na předních příčkách. Takže moje další doporučení je investovat raději do kvalitního trenéra, což je základ.