Někteří z vás si jistě ještě
pamatují na pana Arogantního a naši telenovelu :-). Co začal pracovat (učí
taiji a qigong) a je v práci celkem spokojený, tak se hodně uvolnil a už
je s ním zase řeč. Ba co víc, sám si mě hledá a kolikrát proklábosíme fakt
hodně. Své dělá i to, že se mi zlepšila čínština. Vztahy teď nemáme extrémně
přátelské, ale přátelstvím se to už nazvat dá, to mě těší.
V sobotu mě požádal, jestli bych
neprovedla skupinku Američanů po naší škole. A také mi trošku pomohl připravit
se na nedělní soutěž v taiji. Udělalo mi radost, že na to sám
pamatoval a na konci tréninku za mnou
zašel.
Jak bývá čínským zvykem, vůdce
americké skupinky, Taiwanec, se mi ozval až noc před plánovaným dnem. Hovor
vypadal jako zkouška. Nejdříve na mě mluvil rychle čínsky, pak hned přepnul do
angličtiny. S obojím byl spokojený. Navíc mě prý viděl cvičit v tělocvičně
a i proto si mě vybral. Sraz měl být ve středu ve 14:30. Volal mi už ve 14:15,
že pár lidí je na místě. No, tak jsem nasedla na kolo a uháněla k bráně. Američané
rozuteklí všude možně. Šlo o studenty fotografie z Tennessee, takže si tam
fotili kytičky apod., musela jsem si je posbírat – ještě že jsem měla to kolo
:-D. Pak dorazil i šéf D. K., představili jsme se a vydali se do Muzea Wushu. Tam
nás samozřejmě nečekali, naštěstí bylo otevřeno a dostali jsme si celkem
schopnou průvodkyni. Občas trochu bojovala s výslovností, ale většinu jsme
nerozuměli a když jsem věděla, tak jsem jí pomohla. „Rakev“ čínsky jsem ale
fakt nevěděla :-D. S výkladem je prohlídka Muzea i zajímavá. Bez toho mi
to vždycky přišlo celkem nudné a velice krátké. Spodní interaktivní patro bylo
zavřené kvůli kolapsu počítače, tak nám to aspoň časově dobře vyšlo.
Byla jsem tam za wushu experta, tomu
jsem se musela smát, protože sice jsem si nějakou tu teorii načetla, ale moc si
toho nepamatuju. Den předtím jsem si to musela načíst znovu a něco si z toho
zapsat (data, jména). Prostě na to už nemám hlavu. Pamatuji si spíš konkrétní příklady,
věci z praxe a nejvíc se mi usadí znalosti, které získám od jiných lidí –
ne z knih. Tenhle přístup se mi ale zatím vždy osvědčil a razí ho i můj
učitel Xie. Teorii si může každý načíst, ale životní zkušenosti – ty ne. Z muzea
jsme vyrazili do tělocvičny. Nejdříve za profesionálním týmem, protože tam jsou
vůči návštěvám hodně přísní. Držela jsem je tedy jen na kraji a v tichosti.
Zakázáno bylo i focení. Rychle jsme se tedy přesunuli do bezpečnější zóny –
školní tělocvičny. Měli jsme štěstí, protože ten den tam zrovna probíhaly
zkoušky na duany, takže mohli nasekat hromadu fotek – souboje, samostatné
sestavy se zbraní i bez. Potom jsme si dali spolu pár skupinových fotek a
chtěli, abych jim zacvičila. Sice jsem měla baletky a sukni, ale s tím jsem
problém neměla – musím přeci být příkladem, když sama tvrdím, že „Taiji kdykoliv-kdekoliv-jakkoliv-v čemkoliv“ :-). Dorazilo ale pár taiji
spolužáků, tak jsem je spíš požádala, aby nám předvedli jednotlivé styly taiji,
aby viděli ty rozdíly. Dala jsem jim k tomu přednášku, všechno si fotili a
byli moc spokojení. S Levim jsme pak všichni společně vyrazili na naši
wushu katedru a do zahrad. Tam jsme měli další velké štěstí: Kvůli zkouškám tam
trénoval náš školní taiji tým pod vedením učitelky Lai. Opět se hodně fotilo.
Zaslechla jsem učitelku, jak své svěřence napomínala: „Je jedno, na koho zrovna míří foťák, všichni se musíte snažit, tohle
je trénink!“ :-) Tahle učitelka je úžasným spojením drsné a nekompromisní trenérky
a velice skromné čínské ženy. Američané si mohli vyzpovídat jednoho ze studentů
a pak i ji samotnou – Levi a D. K. překládali. Učitelky jsem se zeptala i já,
protože před 4 měsíci porodila dítě a je opět v úžasné formě, navíc má
kolikrát prcka kolikrát i v tělocvičně. Chová své dítě a zároveň plísní
studenty, že se flákají :-). O wushu mluvila moc hezky. A byla strašně 不好意思,
že má jen bakaláře a učí na univerzitě – v době, když promovala to ještě
šlo – pokud byl člověk fakt nadaný a úspěšný. Kvůli své závodní kariéře (za
dobré umístění se dostávají i pěkné peníze) mateřství právě dlouho odkládala.
Dostala jsem od cizinců i dárek –
zarámované fotky, celkově se celý den hodně vydařil, máme na sebe kontakty, tak
se těším na ty jejich fotky, protože měli fakt děla. A i všechno natáčeli.
S Levim jsme se ale shodli na
tom, že se nám D. K. moc nevoní – tentokrát obrazně. A ano, další noc mi volal.
Nejdříve s tím, že mi Američané děkuji a pak, jestli teď půjdu ven, že mě
zve. A dlouho se nenechal odbýt. Další noc mi volal zase. Číňané jsou prostě
strašlivě neodbytní.
Žádné komentáře:
Okomentovat