čtvrtek 19. března 2015

Velké strasti ve velké Číně

Je strašně jednoduché vynášet soudy o jiných lidech, zemích... Člověk by měl být dost dobře informován a sledovat změny, protože co platilo včera může dnes být už úplně jinak. Včera jsem četla rozhovor na Lidovkách s Češkou, která žila v Pekingu před 20 lety a teď se tam vrátila i s rodinou. V nadpisu stálo, že bychom si v Číně neměli dovolit na ulici vysmrkat. Já jsem s tím nikdy problém neměla, a to ani na vesnici. Občas dokonce i zahlédnu Číňany profukovat si nos do papírového kapesníku (látkové se tady moc nevedou). Tenhle týden si náš Wushu šéf na přednášce dělal srandu, že Číňané už pokročili. Předtím si do kapesníků utírali jen zadek, dneska už i pusu a nos... :-D
Čím delší dobu tady jsem, tím méně si troufám si o něčem dělat názor. Jeden den mě Číňané vytočí jako třeba dnes. Pan Yang mi přišel říct, že budu mít na měsíc korejskou spolubydlící. Řekla jsem mu, že s tím nemám problém, pokud mají spolubydlící i všichni ostatní. Jsem na doktorském studiu a oficiálně bych měla bydlet sama na pokoji. Tak ať napřed dají spolubydlící všem jazykovým studentům, bakalářům a magistrům. Tak že prý jo, ale ať jim vyndám tu druhou postel z pokoje na chodbu, že ji odnesou do 5. patra. Teď je deset hodin večer a nikdo nepřišel. Tak jsem si dala na dveře zámek, aby mi ji nemohli sami vzít, když tady nebudu. On sice přišel minulý týden shifu, aby mi vyměnil zámek, ale vůbec nezamyká, takže je to jako kdyby tady nebyl. A problém se spínači v bytě taky nikdo nevyřešil. Pak se na mě rozesměje pán v kantýně, dá mi extra porci lilku, popovídá si se mnou a mám hned lepší náladu. Babička, co prodává sojové mléko mi ještě poděkuje za to, že jsem si koupila poslední kelímek. Se stěhováním mi přišlo pomoct 10 kluků z týmu. Včerejší taxikář byl také super. V dešti se ještě běžel ven zeptat na cestu. Někteří studenti jsou tady naprosto zabednění, někteří jsou zase hodně chytří a vyčnívají z davu. Není to prostě tak jednoduché, jak by se zdálo.

Dnes se Lukas vrátil s vážnou tváří a rozpovídal se až po chvíli. Co mi předtím vyprávěl, tak mi přišla jejich trenérka jako správná ženská, která ví, jak na něj. Asistentka trenérky je naopak moc na peníze a obírá je. Obě mají prý metody tréninku, které ne vždy sedí, tak je z toho občas rozladění. Dnes přišel ale vytočený do běla. V ostatních týmech je běžné, že po určitých letech tréninku dostává atlet měsíční plat několik tisíc yuanů. V provincii Anhui například cca 4000 RMB, i když nedosáhli na žádné dobré místo. Tady v týmu dostávají někteří peníze, i když výsledky nic moc. Lukas je nyní šampionem Číny ve své kategorii a měl dostat jen jednorázově 2000 RMB a zatím nedostal nic. Další peníze také nedostal a jen ho obírají. Zatímco ostatní, pokud při vážení překročí hranici nemusí nic platit, Lukase tento týden skásla o 500 RMB – protože váží o 2 kg víc než by podle nich měl. Po těch letech sám ví, co na něj platí a rozhodně to není celé dny nic nejíst a makat přes 6 hodin denně. V dubnu nastupuje na první letošní soutěž, původně mělo být všechno hrazeno a dnes se dozvěděl, že si bude muset účast zaplatit sám a pokud vyhraje, tak mu to proplatí – další sliby. Takže se rozhodl, že na soutěž pojede tak nebo tak, pro sebe. A poté, pokud nebude dostávat plat, jako je normální na jiných místech, tak odejde z týmu a ze školy a najde si práci. Vždy když přijede cizí tým nebo delegace, tak musí s ostatními cvičit a předvádět on, protože je nejlepší a trenérka si chce zachovat tvář. Za celou její kariéru to byl zatím jen on, kdo získal celostátní titul a stal se sportovcem nejvyšší kategorie. Ostatní lidi z týmu kromě jedné slečny nemají žádné výraznější úspěchy. Navíc je pomáhal trénovat. Jestli ho nechá jít, tak to fakt nechápu. Ale vidím to i u nás v Taiji týmu. Dobré lidi učitel nechal jít, protože se mu dostatečně nestarali o dítě a teď nemá, kdo by mu chodil na vystoupení a tréninky značně upadají. Všichni si jedou jen na sebe a nekoukají dopředu. Pokud se za rok účastní 4 soutěží, když se k tomu připočítají náklady na ubytování a stravu, které musí platit škole, tak se jeho náklady vyšplhají za jeden rok na víc než 10 000 RMB, což přitom, že nemůže pracovat, protože denně cvičí a studuje, je fakt pálka. Na jednu stranu byl rád, že jejich trenérka nejede přes mrtvoly, když se zraní, tak jim najde doktora, nechává si je u sebe i se zraněním. Metody tréninku jsou ale jako pro koně, sám dostává největší nálož, ale nic z toho mu nevadilo, už má ale dost zneužívání a neférovosti. Ostatní z týmu jen klopí hlavy a mlčí. Tak to není ale jen v Číně, v jiném měřítku jsem to zažila sama u nás. Bylo mi ho strašně líto, když mi to všechno vyprávěl, navíc vím, jaké má tréninky. Tohle jsou skutečné problémy. Vyrůstal na vesnici, neměli na boty, tak běhal bosý a v zimě na rukou nosil ponožky, protože neměli rukavice, hráli si v řece s blátem. Na škole ho vybrali na judo a ve 12 letech začal mít strach, co s ním bude, jestli se dostane na školu nebo bude muset hned jít pracovat, tak každou sobotu sám od sebe vstával v 5 hodin ráno, aby se dostal na tréninky šanghajského profi týmu, kam jen tak neberou. Vydržel tam docházet pravidelně a trénovat s nimi, i když jako malý neuzvedl ani polovinu z toho, co ostatní. Řekl si, že když je slabší, tak musí být agresivnější a divočejší. Vydržel a trenér si o něj zažádal, stál na seznamu na prvním místě. Naštěstí je přes to všechno optimista. A docela mě to už i ovlivňuje :-).

Jako z filmu...

Nedávno se na čínském internetu objevilo video, ve kterém pán strkal živé štěňátko labradora do hrnce. Přidal k němu nějaké koření, zázvor, zatlačil mu hlavu dolů a přiklopil pukličkou. Zbytek jsem už nedokoukala, protože se mi z toho zvedal žaludek. V nadpisu stálo, že se jedná o živý „hot pot“ – specialita. Pod videem byla spousta rozhořčených komentářů. Na internetu jsem našla, že je v Šanghaji hned několik spolků na ochranu psů a koček – útulky. To jsem vůbec netušila.

Dál tu jsou Second Chance Animal Aid (http://www.scaashanghai.org/) a třeba stránky pro cizince žijící v Šanghaji, veterinární kliniky atd. Když jsem se do toho podívala, opravdu mě překvapilo, kolik toho je. Pracuje tam spousta dobrovolníků, jak Číňanů tak cizinců, pořádají spoustu akcí a adopčních dnů, během kterých si lidé mohou přijít prohlédnout pejsky a kočičky, přispět nebo si rovnou nějakého odnést domů. Některé organizace mají celkem složitý proces registrace, jiné trvají na osobním pohovoru, jindy stačí osobní setkání. Kromě adopce je také možné si zvířata vzít k sobě na určitou dobu a starat se o ně – dokud o to stojíš nebo dokud se nanejde stálý majitel.
Zahlédli jsme na internetu moc roztomilá štěňátka – mrňavá a rozcuchaná. Rozhodli jsme se, že se na ně zajdeme podívat. Kontakt byl na jednu cizinku, kterou jsem si přidala na Wechat, prohlédla si její fotografie a příspěvky – plné pejsků a akcí, během kterých se jim snaží pomoct. Byla mimo Čínu, tak mi dala kontakt na dvě Číňanky, které se o štěňátka během její nepřítomnosti starají. Jedna bydlela nedaleko od nás, tak jsem si ji přidala a chtěla si domluvit schůzku. Ukázalo se, že pejsci jsou úplně jinde, Minghang distrikt je nejméně 1,5h od nás. Nevadí, projedeme se. Původně jsem měla jet sama, že mám doprovod se dozvěděla až během cesty. Adresa, kterou mi původně dala vypadala moc pěkně – jednalo se o centrum volného času pro děti, rodiče a majitele psů, krásné fotografie. Ve středu večer po tréninku jsme vyrazili, našli jsme si, že když dorazíme na konečnou stanici metra číslo 2, tak bude taxík k nim levnější. Na konečné stanici je nějaká velká zasedačka, ale jinak je to prdelákov a taxíkáři na facku. Všichni tvrdili, že neví, kde daná adresa je, pak zase že se jim rozbilo to počitadlo a že kolik dáme. Tak jsme se na ně vybodli a skočili zase na metro. Ten den strašně pršelo, takže jsme byli celí promočení. O dvě stanice dál chvíli trvalo, než jsme chytili taxíka, ale ten také nevěděl, protože byl z jiné oblasti. Tak jsme na internetu našli mapu a navigovali ho. I tak jsme se ale ztratili, chtěla jsem tedy zavolat Cinky, tak se ta holka jmenovala. Nedovolala jsem se, prý jde o mezistátní hovor. Tak jsme na stránkách toho centra našli jiný kontakt. Zvedl to nějaký pán, Cinky byla vedle něj, tak jsme se domluvili, předali telefon řidiči a vysvětlili mu to. Původně jsme tam chtěli dojet autobusem, ale řekli nám, že taxík bude jistější. Jeli jsme celkem dlouhou dobu, světla i lidí ubývalo a našich obav přibývalo. Projížděli jsme místem, kde odpočívaly kamiony a nákladní auta. Měli jsme vjet do velké brány a pak stále rovně. Za branou nebylo už žádné světlo, okolo malé chýše, nikde nikdo. Bylo nám řečeno, že máme pokračovat rovně a pak zahnout, že tam budou na nás čekat dvě auta. Máme zastavit u nich a vezmou nás za pejsky. Když jsme se zeptali, jestli odtamtud jezdí nějaký autobus, řekli že se nemusíme bát, odvezou nás pak zpátky domů. Lukasovi se to nelíbilo už od chvíle, kdy nám dali adresu, která nebyla v centru města. Jenže útulky nikdy nejsou v centru města. Jsem také dost tvrdohlavá a stále si držím svou, tak nechtěl nic říkat, chtěl počkat, až na to přijdu sama. Ke konci to vzdal, řekl řidiči, ať to obrátí, šlápne na to a jsme rychle pryč. Řekl mi, že je jedno, jak moc na něj budu naštvaná, ale že dál už nejedeme.  Ve skutečnosti jsem naštvaná nebyla, nemluvila jsem, protože jsem byla hodně zklamaná z toho, jak mě každý oblbne a že se fakt nedá věřit vůbec nikomu. Po chvíli nám volali, že kde jsme. Lukas jim řekl, že jsme ještě nedorazili a že ještě čekáme na pár kamarádů. Mají přeci čtyři štěňátka, tak se chceme všichni podívat. Překvapeně se ptali, kolik že nás je. Tak jim řekl, že celkem asi deset a že jsme všichni sportovci. Nevím, jak u nás, ale v Číně ze sportovců typu judo, wrestling, sanda atd. jde strach, protože se nebojí dát ránu. A my jim řekli, že takových jim tam dorazí 10 :-D. Hned zavěsili a už nám to nezvedli. Když jsem pak volala Cinky, řekli jsme jí, že jsme jenom dva a ona proč děláme takové scény, vždyť je to normální, ještě nám nabídli odvoz. Tak jsem si ty zprávy vyfotila a pak je všechny smazala. Večer jsem mluvila s tou cizinkou, která mi dala jejich kontakt. Prý ji podle téhle zkušenosti nemůžu soudit, že ona sama s tou holkou nemá vůbec dobré vztahy. Prý ona sama na žádné webové stránky o štěňátkách nic nepsala. Tak jsem jí poslala vyfocené obě stránky, na kterých je její inzerát, její fotky a její kontakt. Přiznala, že na fotkách je to ona, ale že to tam nedávala. Zeptala jsem se jí: Jak si myslíš, že jsem tvůj kontakt získala? Prý nemá zdání. Kdyby neměla zdání, tak by reagovala překvapeně, když jsem si jí přidala na Wechat. Dorazila mě tím, že je ráda, že jsme pejsky neviděli, protože jsem přehnaně vznětlivá.
a)      V dešti jsme cestovali několik hodin, během cesty nám dali úplně jinou adresu než byla ta původní. Původní bylo krásně osvícené centrum, větší budova se zahradou a bazénem pro psy. Nová adresa byla uprostřed ničeho.
b)      Prý na nás budou čekat dvě auta – pro dva lidi dvě auta. A vezmou nás za pejsky –proč nás vezmou za pejsky, když jsme už v taxíku a můžeme tam dojet sami? Kdyby nás chtěli vyzvednout, tak by zajeli až k metru a nenechali nás bloudit v takovém prdelákově.
c)      Prý nás pak odvezou domů. Už jenom cesta od metra na to místo byla 91 RMB, protože jsme bloudili. Kdyby nás měli odvézt zpátky, bylo by to určitě několik stovek, to by byli opravdu velice štědří. Tak proč nám ty pejsky rovnou nepřivezli ukázat, zvlášť když slečna bydlí kousek od nás.

Tak jsem si zase všechno vyfotila a smazala jsem si jí. Na internet a do skupin lidí, kteří mají rádi zvířata jsem napsala zprávu o naší zkušenosti, aby si dali pozor. Dnes ráno jsem o tom mluvila s hlavní paní z Best Friends China. Řekla mi, že obě holky zná, že jsou v mnoha dobrovolnických skupinách a opravdu pomáhají. Na daném místě byla sama ve dne a přiznala, že nechápe, proč nás tam večer tahali. Řekla, že někteří dobrovolníci nemají dostatečný trénink a mají horké hlavy. Odpověděla jsem jí, že to není problém horké hlavy, ale že je to prostě hloupost a dost nebezpečné. Zakončila to tím, že jsou hloupí a že si s nimi promluví. Lukas to zase zakončil tím, že je to celé jedna banda a všechny ty organizace, které jsem zmínila výše, spolupracují. :-)

Cestou zpátky jsme to s Lukasem probírali a shodli jsme se, že vždy když jsme něco takového slyšeli, tak nám to přišlo moc vzdálené, že se nám nic takového nemůže přihodit. A najednou to bylo až moc blízko. Slyšeli jsme spoustu historek o tom, jak lidi zmlátili do bezvědomí, obrali je o všechno, často i o orgány, holky prodali na černém trhu. Jeho kamaráda z týmu s jeho přítelkyní přepadli tři chlapi na ulici. Jenže nevěděli, že jde o judistu. Přítelkyni řekl, ať běží pryč a nasedne do prvního taxíku. Jenže jako na potvoru byla červená a taxík ne a ne odjet, takže je musel mlátit delší dobu, než mohl sám zmizet. Bál se, že by ji chytili. Člověk nikdy neví, jaký mají ostatní lidé úmysl. Také mi vyprávěl hodně příběhů o tom, jak podvodníci z lidí vymámili peníze, třeba od jeho kamaráda v baru 500 RMB. Od jeho babičky na vesnici 10 000 RMB... Policajtům tady říkají gangsteři s občankou. Lukas byl sám na policejní stanici dvakrát. Jednou proto, že bránil tátu, kterému jeden chlap nadával a strkal do něj, když venku pral prádlo (jeho brácha byl voják, tak si myslel, že si může dovolit všechno). To mu bylo šestnáct. Podruhé byl venku se dvěma kamarády a napadlo je dvanáct známých gangsterů z okolí, zabodli mu nůž do zad. Zmlátili je všechny. V Číně je to jako na divokém západě... :-/ Takže nikam nechodím sama, pravidlo rodičů, že s cizími lidmi se nemluví, stále platí. :-)

Teď jsem narazila na článek, kde je zmíněná Cinky a cizinka Mitra. Všechno vypadá v pořádku, tak je prostě těžko říct, co si o tom všem mám myslet.

http://www.shanghaiexpat.com/phpbbforum/topic181509.html?sid=1551bfd7ab640b3b1d4b87a9030aecd2