Wushu & kungfu

Různě po netu najdeme správné a dostačující definice mnoha slov a výrazů. Proto mě mimochodem udivuje, že spoustu výrazů používáme špatně. Tím netvrdím, že všechno vím. Ale když nevím, tak si to najdu nebo se zeptám. V dnešní době internetu je to fakt zvláštní…

Takže to řeknu jednoduše, jak se to vysvětluje tady v Číně, pokud to nebude stačit nebo se nebude líbit, tak existuje mnoho jiných zdrojů.

Pokud cvičíme čínské bojové umění, tak cvičíme WUSHU, jde o souhrnný název pro všechna čínská bojová umění včetně třeba taiji nebo bagua. Wushu má v dnešní době ale dva významy:

a) čínská bojová umění,

b) moderní wushu

Na univerzitě, pokud řeknu, že cvičím wushu, tak automaticky myslí, že jde o moderní. Musím tedy říct, že cvičím taiji. Pokud chci říct, že cvičím tradiční wushu, tak:

a) cvičím tradiční wushu

b) uvedu přesně o jaký styl se jedná (shaolin quan atd.)

I v Číně kolikrát lidé nevědí, co si pod pojmem „wushu“ představit, takže je samozřejmě jednodušší říct „kungfu“, protože tento pojem díky filmům znají všichni. Vždycky si ale najdu čas, abych jim vysvětlila, že cvičím „wushu“.

KUNGFU

Například se uvádí, že jde o vynaložené úsilí v určitém časovém období nebo tak… to se dohledává dobře. Dobré kungfu může mít třeba i kuchař, pokud mu to jde od ruky a chutná to. Můj taiji učitel například řekl: „Sestava yi lu je dobrá pro cvičení kungfu (练功夫), pro prohlubování kungfu.“ Nebo: „Po přibližně třech letech tvrdého tréninku budete mít dobré základy a můžete začít vědomě pracovat na vašem kungfu.“ Nebo se říká: „Ten má ale dobré kungfu.“ A tak…

I proto jsem ráda, že mám tu příležitost studovat v Číně a vidět věci trochu jinak, než jsem je viděla v Čechách. Nejen u nás chybí WUSHU KULTURA (武术文化). Nestačí jen naučit studenta obloukový kop a přímý úder. Mnoho učitelů taiji umí krásně mluvit o energiích, meridiánách, dokonce i o puntíčkovaných aurách… ale většinou se nějaké té kultury wushu nedočkáte. Prostě si myslím, že wushu rozvoj nestojí jen na kvalitních atletech nebo na tom, kolik lidí srazíte k zemi, ale i na vědomostech. Proto jde o bojové umění a ne jen o sport.

Proč si cvičenci karate nebo TKW dokáží pamatovat názvy všech technik, ale my ani ty základní pojmy neovládáme?

Trénink

Minulý týden jsem moc necvičila, protože mě to jednak nebavilo a byla jsem nějak nemocná. Koukala jsem na filmy s Bruce Willisem, a hlavně na „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ :-)  (Smrtonosná past) a super byl film Cop Out (asi Poldové) – doporučuji! Pár hlášek z jeho filmů zde: http://www.mademan.com/mm/10-best-bruce-willis-quotes.html

Moc jsem necvičila znamená, že jsem byla 5 dní ze 7 aspoň na 1,5 hodiny, žádné posilování. V pondělí po výletě jsem ještě lenošila, v úterý jsem zase začala. A začátky jsou těžké vždycky… je jedno, pokolikáté už začínáte. Bolela mě kolena, záda, navštívila mě i stará zranění kotníku a kyčle nebo svalů kolem… no prostě samá radost. Takhle můžu na nějakou soutěž zapomenout. Robert chodí kolem 14. hodiny na taiji, tak cvičíme spolu a je legrace. Občas dorazí i Levi a to je pak dvojnásobná sranda. Jsem ráda, že nemusím cvičit úplně všechno sama, to je často na mozek. Už pomalu začínám chápat, jak moje tělo pracuje. Věděla jsem, že to ve středu půjde o dost lépe. Ale překvapilo mě, jak dobře to šlo a hlavně -  že mě tělo ani tolik nebolelo. A postupem týdne se všechno zlepšuje. Ve čtvrtek jsem měla skvělý trénink. Naučila jsem se si to užít, i když jsem sama a nejde mi to. Poslouchám hudbu, povídám si (koučuju se :-))…jednu písničku jsem si ale musela smazat ze seznamu, protože mě to nutilo zpívat a pouštět si ji stále dokola, takže jsem buď nemohla cvičit nebo dýchat… takhle bych toho moc neudělala :-). Tento týden se zlepšuji každý den, až mě to děsí, protože pak zákonitě přijde dlouhá fáze, kdy to prostě nepůjde. Zlepšuji se ale ve věcech, o které příliš neusiluji – které jsem trénovala třeba před měsícem.

Skoky udržuji na přibližně stejné úrovni. První je zpravidla nejlepší a pak se to postupně kazí. Poslední se také povede. Nechce to prostě moc přemýšlet, ale vnímat. Jsem teď ve fázi, která by mě ještě před rokem rozčilovala, ale teď už mě to příliš nevzrušuje. Na základní verze skoků mám tělo už připravené, občas mám i techniku celou správnou… jenže mám špatné načasování. Trenéři se mi diví – „Vždyť jsi to před chvílí skočila, tak proč ne teď? Udělej to prostě stejně a je to!“ Jenže to prostě nejde. A čím víc se člověk snaží, tím míň to jde. I když mi skoky moc nejdou, tak mě baví ze všeho nejvíc. Neunaví mě to, takže můžu skákat i hodinu v kuse. Baví mě, jak stačí maličký detail a všechno je jinak. Když se mi náhodou povede, co jsem chtěla, tak je to čirá radost.

Cvičit celé části sestav mě teď nebaví, protože většinu neudýchám a jsou tam pak velké prostoje. Tak cvičím vybrané kombinace v řadách – tři v jedné, minimálně 6 řad, podle toho, jak mě to baví. V úterý mě to štvalo celé: v první části jsou samé skoky, v druhé části se mi nedaří vyskočit, ve třetí mě bolí kotník a čtvrtá mě moc nebaví… :-D Ve čtvrtek to najednou všechno šlo a daleko rychleji než normálně. Takže: výkyvy v tréninku a kondici jsou naprosto normální a člověk si tím nesmí nechat zkazit náladu a vydržet.

Na závěr posiluji – každý den něco jiného, aby byl čas na regeneraci a abych se nenudila. Trénink mi vychází takhle:

1) 10 min na protažení – dlouhý strečink na začátku se nám tady prostě neosvědčil – člověk vychladne, zatuhne, a strečinkem sval ztrácí cca 20 % své síly.

2) 20 – 30 min základní pohyby – podle toho, jak mě to baví

3) 40 – 60 min skoky – záleží, na co se zaměřuji

4) 30 – 60 min sestava

5) 30 min – posilování – 4-5 sérií od každého cviku

6) strečink podle toho, jak se cítím a podle toho, jestli pak mám hned taiji nebo pauzu

Teď je to sranda, protože sice svaly bolí, ale nejsem tak vyčerpaná. Z jara začneme běhat sestavu a to je moje nejméně oblíbené…

NA TAIJI pomáhám Robertovi s yilu, už si ji pamatuje celou, takže začneme trochu měnit pohyby. K tomu si opakuji všechny sestavy, které jsem se doteď tady na učila, abych to nezapomněla. Víc cvičím fajin, nějak to teď víc jde. Levi mě učí er lu, jsem za první třetinou. Učím se to pomaleji než normálně, protože Levi má pohyby hodně abstraktní, takže chvíli trvá, než pochopím, o co jde. Jakmile mi ale ukáže aplikaci, tak to jde hned. Má prostě jiný přístup a je zajímavé si to zažít. Pak se věnujeme sebeobraně, qinně a tak. Techniky samotné jdou dobře, protože mám dobré učitele, ale reakce a najednou něco vymyslet, to je moje slabá stránka, tak na tom teď začínáme pracovat, pak budu postrach ulic! :-) Učitel Xie nám vyprávěl, že když ještě zápasil v tuishou, tak každý chodil oblečený, jak chtěl, takže se pracovalo i s oblečením, když to rozhodčí neviděl. Zatlačit například hlavičku zipu do hrudní kosti bolí jako čert… jak mě to baví… :-)

Relax v Suzhou

Také jsem si dopřála krátké volno, během kterého jsem na cvičení, školu ani nic podobného vůbec nemyslela. V sobotu jsem šla na oběd s Jane. Pozvala jsem ji na sendvič a krémovou tykvovou polévku. Potom jsme zašly do zdejšího nákupního centra na WJC – ale ne toho značkového. Do toho, co vypadá jako sofistikovanější tržnice, kde se smlouvají ceny ostošest, kde byste nad většinou zboží jen obraceli oči v sloup (boty s tygrovaným potiskem, hnědými chlupy kolem a zlatými písmenky na nártu :-D), ale občas se tam najdou moc pěkné věci. Po nákupech nám vyhládlo, tak jsem byla pozvaná na kávu a smaženou rýži. A pak ještě na zákusek. Ale potom už jsem musela pospíchat na metro, protože jsem měla být do hodiny na vlakovém nádraží, kde jsem měla sraz s Milanem a jejich partou. Když jsme se s Milanem měli sejít prvně, domluvili jsme se, že počkám na nádraží. Všechno sedělo – KFC, číslo dveří metra… jenže to bychom nemohli být oba na jiném vlakovém nádraží :-D. Dlouho jsem nejela metrem, takže tyhle dva víkendy jsem si metra užila ažaž.

Do Suzhou jsme jeli rychlíkem, takže celá cesta trvala necelých 30 minut – za 39,50 RMB. Cizinci si posedali dobře, zato Číňanka měla problém najít své sedadlo… A přitom je to všechno tak pěkně značené. Fakt jsem překvapená, že v Číně na nádraží ani v metru nemám sebemenší problém. Větší strach jsem měla z nádraží v Praze. Tady pokud člověk kouká, tak se vždycky dostane, kam chce. A ani nemusí umět čínsky, protože to mají i v angličtině nebo v pinyinu. Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl veliký a luxusní – vezměte, že už 3 roky jsem skoro stále na koleji… :-) Pokoj byl v nejvyšším 19. patře a okna od země ke stropu, takže se zase potvrdilo, že mám strach z výšek. Nejvíc mě z celého místa nadchla vana, která byla na můj vkus trochu malá, ale samozřejmě to stačilo. Mít vanu na koleji, tak se mi tady žije hned o dost lépe, fakt! Je to úžasný relax. Četla jsem si průvodce po městě, všude wifi, tak jsem to porovnala i s Wikipedií, vyřídila si mejly… prostě nádhera. Navíc by mi to určitě pomohlo na mé bolavé tělo. Po Suzhou jsme jezdili taxíky a nic levného to tedy není, jen když jsem pak v pondělí jela na nádraží, stálo mě to 82 RMB.

Byli jsme se podívat na Tygřím kopci, kde je pagoda, která trochu připomíná šikmou věž v Pise, foto zde: http://kacnupi.rajce.idnes.cz/Suzhou_s_Milanem/

Celkově se mi tam moc líbilo, ale ještě hezčí to bude z jara, kdy se bude všechno zelenat. Příště bych se chtěla podívat do taoistických chrámů, které jsem viděla z taxi. Největší problém bylo najít dobrou restauraci. Samozřejmě tam jsou vyhlášená místa, jenže nám se vždy povedlo zahnout tam, kde buď nebyla žádná a nebo taková, která nás moc nelákala. Stejně tak potom večer sehnat taxi. Naprosto mě překvapilo, že mi všichni rozuměli. Ať jsem řekla cokoliv, jakkoliv… To není jako tady, kdy si ze mě spolužáci dělají srandu, že na ně nemám mluvit česky, že to neumí :-). Když jsem pak v pondělí ráno čekala v hotelu na taxi, jeden ze zaměstnanců si se mnou povídal a také žádný problém, hovor plynul naprosto přirozeně. A nemusela jsem se hlídat, abych mluvila pomalu a artikulovala, jak mě kdysi učil Brook :-D. Líbilo se mi, že když mi otevíral dveře od taxi, položil hřbet ruky na horní část, abych se neuhodila do hlavy… A ještě mi zamával, krásný servis.

Opravdu potřebuji někdy vypadnout, dva dny úplně stačí, a cítím se jako nová. První dva roky to ale nešlo, protože jsem trénovala 7 dní v týdnu a byla jsem ráda, když jsem se někam dostala aspoň v neděli odpoledne. Od září mám neděli volnou, ale tak nějak to nestačí, jednou za čas to chce na delší dobu :-).

Nová výzva - Er lu!

Taiji pro mě nikdy nebyl takový osobní boj jako u moderního wushu – naprosto jiné pocity. Taiji mě kromě jiného učí být sama se sebou, nebát se toho a cítit se při tom příjemně. Není to lehké, ale čím dál tím častěji, zvláště když cvičím yi lu, se sama se sebou – sama v sobě – cítím prostě dobře. Další pocity při taiji ještě neumím moc dobře popsat, ale cítím jak mě to po malých krůčcích mění. Rychlejším tempem to postupuje pokud cvičím s učitelem. A je jedno, jestli tu sestavu umím nebo ne. Cvičit s ním je prostě zážitek.

Nedávno jsem v tělocvičně byla jen já a učitel. Po chvíli dorazil Robert. Nebyla jsem si jistá, jestli nechce učitel cvičit sám, ale když jsem tam byla, tak jsem se k němu připojila. Vím, že kdyby nechtěl, poslal by mě potom dělat něco jiného. Cvičili jsme qigong Da Wu a potom sestavy. V poslední době si učitel opakuje všechny sestavy. Předtím jsme spolu sami cvičili sestavu sun stylu a ztratili jsme se hned na několika místech. Žádný učitel ani Mistr není Bůh, aby byli slepě uctívaní. To je další z věcí, které mám na učiteli Xie ráda – přes všechno jeho umění a moudrost, je stále lidský. Když zapomene, přizná to, zasměje se, klidně se mě zeptá, jak je to dál, když v tuishou povodí Leviho, tak se směje a má z toho upřímnou radost.

Ten den jsme začali s s yangem – 8 forem (2x), 16 forem (2x), 24 forem (1x). Potom sun, wu (吴). Když dorazil Zhan Qing Ran s letenkami pro učitele, šli jsme s Robertem sami cvičit yi lu. Během cvičení mi učitel dával jasné rady nejen ke cvičení ale i k učení ostatních v budoucnosti. V poslední době mi hodně povídá a už se tolik neostýchám pokládat otázky. Tak nějak bere jako samozřejmé, že budu v budoucnu učit. Taiji jsem nikdy učit nechtěla, ale s ním je to tak přirozené, a kdyby mi nevěřil, tak by mě na tu cestu nesměřoval ani nepřipravoval. Rozhodně nebudu nejlepší učitelka, ale už nebojím. Učím se přijímat věci tak, jak přicházejí. Prý měním názory každých 5 minut, ale myslím, že tohle je přirozený průběh věcí. Žádný den není stejný, informace které platily včera dnes už mohou být překonané,  každým rokem má člověk více a více zkušeností, více znalostí. To všechno musí ovlivnit jeho přístup. A že si tvrdohlavě stojím za svým? Pokud nevěříte tomu, co děláte, jak to můžete dělat dobře? Až se ukáže, že jsem se mýlila, tak prostě přejdu jinam. Teď už to umím i lépe přiznat. Zjistila jsem, že to není žádná slabost – mýlí se každý.

Př. Od začátku až do minulého týdne se mi nelíbil wu (吴) styl. Pohyby jsou složité, neseděly mi, mé zatuhlé kotníky také moc nepomáhaly (při chůzi vpřed/vzad se špička nikam nevytáčí, prostě se „kráčí“, jenže kráčejte si v nižším gongbu, když jste zatuhlí). Takže jsem se to prostě nenaučila. Minule jsem to cvičila s učitelem a najednou mi ty pohyby přišly krásné, elegantní, hlavně na slečnách se mi hodně líbí. A co mě překvapilo, pohyby byly příjemné na bedra, která mě zase hodně bolí.

Jako kdyby učitel věděl, co mi v posledních týdnech leží v hlavě. Cvičit taiji v týmu je o dost jiné než cvičit v týmu modernu. Učitel nás nechává růst poměrně nadivoko, zatímco v moderně se zaštipuje každá větvička. V taiji to tedy klade daleko větší nároky na člověka samotného, na jeho přesvědčení, odhodlání, vůli, rozhodnutí, samostatnost… Občas mám ráda svobodu, ale občas bych se ráda nechala vodit za ručičku. Často nevím, na co se zaměřit. Proto jsem byla tak vděčná Panu Arogantnímu, když mě opravil. V pátek mi učitel rovnou řekl, že se teď mám zaměřit hlavně na správné provedení pohybů (ve všech stylech). Pravidelně si opakovat všechny styly a pomalu se doučit to, co ještě neumím, protože každý učitel prý dokáže učit 2-3 roky. Až potom se ukáže jeho skutečná úroveň, jestli má co nabídnout. Pokud s vámi zůstanou studenti 5 a více let, nebudete špatný/á :-). Myslím ale, že se nemusím tolik zaměřovat na „umění učení“, ale jak říkal, mám prostě prohlubovat své taiji. Učitel musí mít co nabídnout a zároveň musí stále pracovat na svém kungfu, a to nezískáte nad knížkami. On sám, když mu nedorazí studenti, tak prostě cvičí. Řekl mi, že bych každý den měla cvičit sestavu (vybrala jsem si yi lu) 3 – 5x. Od 3. opakování už to člověk drobet cítí. On sám, když to nezacvičí minimálně 5x, tak pocit prý není takový. Když ještě studoval, tak každý den cvičil minimálně 15x. Nejvíce dával až 30 opakování denně. Když vezmete, že jednou to trvá cca 13 minut, tak to vychází hned na několik hodin denně – jen jedna sestava! K tomu tuishou atd., to fakt asi v tělocvičně i spal. Ale do toho se zvládal ještě učit. Někdo si na konci masíruje svaly, někdo medituje a někdo cvičí qigong – když jsem unavená, bolí mě po cvičení nohy atd., mám si prý zacvičit qigong.

Levi mě začal učit er lu a učitel mu i jednou dal za úkol, aby mě naučil další pohyby. Levi tady je už osm let a je to taková moje encyklopedie. Dostala jsem k sestavě i trošku přednášku, v čem se liší od yi lu. A opravdu – úplně jiný pocit. Ukázal mi dvě provedení. Na soutěžích je prý často vidět styl: jeden fa jin, stop, druhý fa jin, stop… Další možností je to prostě rozběhnout a zastavit se až na konci. To je styl mého učitele. On vidí yi lu jako proti jednomu protivníkovi v jednom okamžiku, zatímco er lu je proti několika útočníkům v jednom okamžiku – podle toho se i liší nejen fa jin ale i pohyby samotné – jsou více abstraktní. Trochu mi ale vadí, že když mě Levi učí, už má ty pohyby „abstraktnější“, preferovala bych spíš se to naučit podle pravítka a pak si to sama zaoblit, ale ono je to jedno, protože učitel je tady. Říkala jsem, že je moderna rychlá a ne vždy se mi daří být přítomná v každém pohybu. Er lu, tam selhávám dokonale. Kolikrát se mi stane, že po jednom fa jin mi najednou vypne mozek a ten další prostě už nenavážu. Chce to víc tréninku – je to nová výzva! :-) Navíc teď umím jen kousek, ale když skončím, tak jsem vodvařená.

I když se mi kolikrát na taiji odpoledne už nechce, tak si pak vždycky říkám, že jsem udělala dobře, že jsem šla :-).

Wushu mi dává rovnováhu

S Robertem jsme si jednou změřili, jak dlouho nám trvá zacvičit chen styl yi lu – 11 minut střední rychlostí. Já si vždycky myslela, že to musí být alespoň 20 minut…

Zatímco wushu, to byla láska na první pohled, k taiji si musím svůj vztah budovat. A ne vždy je to sranda. Vůbec netuším, jestli bych si taiji sama vybrala. Začala jsem cvičit, protože mi Mistr Qin tehdy řekl, že mám už starší tělo, shaolin není až tak zdravý a že bych se měla začít věnovat hlavně taiji. Shaolin jsem neopustila, prostě jsem k tomu ještě přibrala taiji. Ze začátku mě to bavilo jen s Mistrem, protože s ním baví prostě všechno. Nijak výrazně pozitivně jsem cvičení nevnímala, pokračovala jsem hlavně proto, že když něco začnu, tak většinou už neskončím, protože si říkám, že když už jsem se tomu věnovala, byla by škoda skončit. A také jsem na taiji potkala hodně dobrých přátel.

V Šanghaji taiji také nebylo mou první volbou, byla to spíše taková z nouze cnost, protože nic jiného nebylo na skladě. Ale už první trénink v týmu mě nadchl. Poznala jsem taiji zase z trochu jiné strany, zjistila jsem, že se u toho člověk i pěkně zapotí, že z toho bolí celé tělo, že to není nuda a není to jen pro stařečky – v týmu je věkový průměr 20 let. Učitel Xie změnil můj náhled nejen na taiji ale i na wushu samotné. Hodně mě ovlivnil i v mnoha jiných aspektech. Říká mi, že toho cvičím moc, kdybych měla jen taiji, tak bych se zlepšovala rychleji. Tohle je zatím jediný bod, ve kterým se názorově rozcházíme. Když byl malý, také toho cvičil víc, já prostě necvičím odmala. Taiji i moderní wushu mi dávají jiné pocity a už se neobejdu ani bez jednoho. Zatím mě více než taiji samotné ovlivňuje můj učitel. Nejvíc z celé Číny mě ale změnilo moderní wushu.

Když jsem byla malá, říkali mi, abych tolik neběhala, abych tolik nekřičela, abych seděla v klidu. Jenže jsem zatuhla, zablokovala jsem se. Moderní wushu mi vrací sebevědomí a uvolňuje ty ventily. Není nad pocit, když běžím po koberci, skáču… samozřejmě pokud můžu dýchat nebo pokud se nezakopnu a podobně :-). Samozřejmě nemůžu říct, že jsem úplně jiný člověk, ale v mnohém mě právě wushu změnilo – pokud bych se nezměnila, nemohla bych v něm pokračovat. Určitě mě teď nenapadne všechno, ale namátkou:

a) Když se mi něco nepovede a trenér mi vytkne věci, kterých jsem si vědomá neodpovídám: „Já víííím, prostě to teď nevyšlo!“ V klidu si vyslechnu trenéra, i když mi tu samou věc opakuje už po několikáté a není to pro mě nic nového. Jednak tím dávám najevo respekt a důvěru, také pokoru a pak – za to si ho platím – takhle nejsem na všechnu analýzu sama, navíc je to moje zrcadlo, můžu se uvolnit a nepřemýšlet zbytečně moc – od toho mám v té chvíli jeho. No a kdybych to fakt věděla, tak bych to přeci udělala, ne? Že jsem jen zapomněla? Nevěděla – zapomněla = stejný výsledek.

b) Učím se být přítomna v daném okamžiku a opravdu všechny starosti a zbytečné myšlenky nechat před tělocvičnou. Byla doba, kdy jsme s trenérem neměli zrovna růžové vztahy. Několikrát jsem mu to dala i celkem okázale najevo. Ale pokud si už někoho vyberete, tak mu musíte důvěřovat. Pochybnosti se proberou v klidu po tréninku. Naučila jsem se, že i kdyby po mně chtěl jakoukoliv ptákovinu, tak ji bez řečí udělám. Po tréninku se zeptám, k čemu to je atd. Trenér nikdy neodvětí, že to není můj problém, ale vždycky všechno vysvětlí. Moje trenérka je sice o 5 let mladší než já, ale během tréninku se k ní chovám se stejnou úctou jako kdyby byla o mnoho starší. A ona mě už tolik nepeskuje :-).

c) Naučila jsem se nic nevzdávat. Už se mi daří nevybuchovat tolik vzteky, ani vztek nepotlačuji, tak nějak se rozplyne. Zajímavé, že jsem se to naučila zrovna při moderně a ne při taiji :-/. Jednak jsem se cítila divně, když jsem se vztekala před trenérem, a pak – zatemňuje to mysl – a to už cvičit nejde vůbec. Trenér mě naučil ovládat se a směrovat myšlenky jiným, lepším směrem. Netvrdím, že si nikdy nezakleju, svá oblíbená slůvka ve všech třech jazycích používám celkem často, ale není to ze vzteku. Když jsem tady začínala a něco se mi nepovedlo, tak jsem prostě zastavila. Když se mi při skoku ve vzduchu něco nepovedlo, tak jsem dopadu už nevěnovala pozornost, protože jsem si nadávala. Du Hui do mě doslova vtloukla, že mám být soustředěná a dělat své po celou dobu – ať se děje cokoliv. A Cai mě naučil, že místo těch blbostí, které mi létaly hlavou, mám situaci zanalyzovat, najít řešení a pokračovat. V životě to beru stejně a musím říct, že to šetří hodně času. V posledním roce čtu více o taoismu. I když nemůžu říct, že se se vším hned ztotožňuji, je to směr, který mě velice oslovil a už se tak trochu nechávám unášet proudem.

Některé věci se u mě stále ještě nezměnily, jsou příliš hluboko, ale všechno je proces. A čím méně se snažím, tím lepší výsledky jsou.

Wushu mi pomáhá získat rovnováhu.

Rock ´n´roll, baby!

Tyhle dva dny prostě nemohly být lepší…

Včera odpoledne se mi tak nějak uzavřel další kruh. Někteří z vás si možná ještě pamatují na Pana Arogantního ze začátků. Včera se vzdal svého oblíbeného tuishou, přisedl si ke mně a povídali jsme si přes hodinu – jen tak o životě, o škole, o cvičení, o našich plánech do budoucna. Ať už je to s jeho záměry jakkoliv, chová se ke mně zase jednou slušně, dokonce přátelsky zdraví. Ale hlavně – opravil mi velkou chybu v taiji mabu. A nebylo to jenom naťuknutí, vracel se k tomu několikrát, prakticky mi vysvětlil proč tomu tak je, nastavil mě do toho, tlačil mi do kyčlí a šlapal na stehno… bolelo to jako čert. Ale už to chápu! Potom mě pozval, že se můžu přidat k jeho studentům, které učí základy a začátek yi lu. Věnoval se mi, dokonce opravdu zná mé jméno :-). Pomohlo mi to v mnohém. A tím se celá ta naše telenovela tak nějak uzavřela. Levi mě začal učit er lu, že prý už je na čase :-D.

Večer jsem nakupovala v Auchanu a tomu byste nevěřili… Na eskalátorech ke mně přistoupila Číňanka a spustila rusky. Čínsky jsem odpověděla, že rusky neumím a začaly jsme se bavit. Když zjistila, že tady cvičím wushu, mi představila svého manžela, který stál za námi. Že prý od 8let cvičí luo han quan a bagua zhang. Vyměnili jsme si kontakty, pozvali mě k sobě domů na jídlo, a že by mě pán mohl i něco naučit. A to zrovna když přemýšlím, že mi tradiční chybí a ráda bych se učila. Už jsem říkala Jodymu, jestli by mě nenaučil něco z shaolin quan, ale protože jsou prázdniny, ještě jsme se k tomu nedostali. I kdyby to s tím pánem a paní nevyšlo, i tak mi to udělalo radost!

Po měsíci mi dorazil vánoční balíček od Dannyho z USA, to jsem měla radost neskutečnou!

A teď ta nejlepčejší zpráva ze všech a za celou dlouhou dobu co cvičím wushu:

Jak jsem již psala, v sobotu mě trenér Yang pochválil. Dnes mi Cai po QQ ještě pověděl, co předtím zapomněl, protože chtěl se svým trenérem probrat své záležitosti. Když jsem si tam trénovala svoje a oni dva se bavili, trenér Yang se na mě ptal a Cai mu pověděl můj příběh – kdy a proč jsem sem přišla, co cvičím a proč. Už jsem říkala, že pan Yang je ve wushu komunitě hodně vážený, že jo. A jeho příklad mě kolikrát dodal kuráž v tom, že člověk nemusí být skvělý atlet, ale i tak může být i skvělý trenér. On sám necvičil nijak oslnivě. V jeho době byly skoky 540° pecka největší a on dával dobře a vždy jen 360°. A teď je váženým trenérem, všichni jeho svěřenci skáčou 720°+mabu bez problémů. A i po zranění kolene se většina z nich může vrátit. Du Hui, se kterou v úterý trénuji, je toho příkladem. Říká se o něm, že mu stačí jeden pohled a pozná, jaké jsou vaše možnosti. Samo za sebe mluví i to, že ho Aurora uctívá, a to je co se týče trenérů a jejich znalostí hodně kritická. No prostě – řekl, že necvičím špatně, 不错, že cvičím lépe než Aurora (to jsem vyvalila oči nejvíc) a že v létě můžu na šanghajskou wushu soutěž. A že prý určitě neskončím poslední. To bych si musela zlomit meč, zakopnout se… mimochodem, tohle všechno se mi děje normálně, takže nejásejme… :-D

Po 2,5 letech cvičení moderny, kdy jsem to nebrala až tak vážně, protože na to nemám talent, jen mi ten pohyb prostě dělá radost… po mnoha zraněních, z nichž dvě (záda, kyčel) se mi táhly celý rok… po mém dramatickém zranění nosu (ze kterého se vyklubala mrňavá jizva vedle nosu :-D) a ruky (jeden steh :-D)… hlavně po tom, co jsem to několikrát chtěla vzdát s tím, že to nemá smysl, cvičím stále na nic a jen se v tom plácám… Když jsem dorazila do tělocvičny s náplastí na nosu, Pan Arogantní, i když jsme se v té době už nebavili, mi starostlivě pověděl: „Ty bys měla cvičit jen taiji, moderna je pro tebe moc nebezpečná!“ On sám toho nechal, když jednou dopadl XFJ do provazu tak, jak by kluci neměli… :-) Sice to není hmatatelné jako nějaký diplom nebo medaile, ani ve skutečnosti necvičím dobře… ale i tak je to pro mě největší zpráva za celou tu dobu, co cvičím. No, přiznám, brečela jsem jako želva! :-) Teď už fakt věřím, že jde všechno…

Káťa drobet pracuje

V poslední době se mi v Číně zrovna dvakrát nelíbí, nebýt limitovaná tím, že mi na konzulátu složitě zařizují nový pas, vrátila bych se domů na 1 – 2 měsíce, to byl můj plán ke konci loňského roku. Domů bych se dostala, jenže by mě pak asi nepustili zpátky do Číny. A můj nový pas by v té době už byl v Šanghaji, to by nebyla zrovna dobrá situace :-). Dokonce jsem sehnala i krásně levnou letenku. Bohužel…

Proč že bych chtěla na chvíli odjet? Čím víc se člověk zaplétá s Číňany, tím víc je to pro něj náročnější – zvlášť pokud si věci víc bere, víc nad nimi přemýšlí, víc důvěřuje apod. Rozhodně bych ale neodjela nadobro ani na Číňany nenadávám, až takové katastrofy se mi nedějí, navíc zastávám názor, že jde o přístup, protože pokud máte přístup ne dobrý, nebude se vám vést dobře nikde. Jak většina z vás z Facebooku ví, starám se teď Ya Qiangově společnosti Ruo Hai o kontakty v zahraničí, zatím jsme stále u kroku jedna = dodávat wushu zboží do ciziny. Ani nevíte, kolikrát jsem si nadávala, že jsem na hodinách IT nedávala větší pozor, protože by mi to ušetřilo hromadu času. V těchto věcech se fakt nevyznám a dostanu úkol vytvořit nabídku zboží, katalog, ceník atd. Jo a teď ještě navrhnout webovky a nakrmit je informacemi :-D. Strávila jsem nad tím hromadu hodin a stejně se mi každý trochu zkušenější člověk vysměje. Druhá věc je, že získávat informace z čínské strany je velice zdlouhavé, vysilující… To je jen takové nastínění, proč jsme na Facebooku před pár dny změnili jméno naší stránky. Celý příběh k tomu by byl na daleko víc než je můj obvyklý článkový objem, a to už je co říct :-D. Nejdůležitější ale je, že je vše už hotové. A co víc, první zákazník (Německo) se nemohl dočkat oficiální verze, tak jsem mu dnes musela poslat tu „předoficiální“. Mám z toho velikou radost, protože jsem tím strávila hodně času. Další z úspěchů je, že se mi po měsíci (!!!) podařilo získat informace o wushu kobercích (fotky, ceny), které jsem obratem poslala do Nizozemí, kde se můj známý velmi úspěšně snaží dostat svou wushu školu na první místo v zemi. Další z mých úkolů, co se týče Nizozemí, je zajistit tam vízum na léto pro svého trenéra, dojednat všechny podmínky tak, aby tam mohl jet učit moderní wushu na cca 30 dní. Zrovna dnes jsme si povídali přes QQ. Řekla jsem mu, že bylo opravdu štěstí, že jsem ho poznala (proč prozradím později), a on mi pověděl to samé. Mimo jiné nebýt mě, tak by asi nikam nejel. S touhle myšlenkou jsem přišla minulý rok, ale jeho trenér ho požádal, aby jel učit na Ukrajinu, tak se to muselo zrušit. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že to vyjde. Bohužel na léto už mám jiné plány, tak mu nebudu asistovat, což byl původní plán, ale nevadí, není všem dnům konec. Náš vztah je hodně zvláštní, ale mám v něm přítele, na kterého je spoleh, který mě poslouchá a podporuje. 

Jak vypadá trénink moderního wushu

Když jsem se na závěr tréninku protahovala, Du Hui mi drobet přiblížila, jak teď vypadá její trénink. Normálně trénují 1x denně cca 3 hodiny v kuse, 6 dní v týdnu. V sobotu mají tréninky ale dva – od 9:00 do cca 11:30 a potom od 14:30 do večera. Ti nemladší ale přicházejí na trénink každý den už ve 13 hodin, Bobo je trénuje na skoky. (Bobo cvičí nanquan, skoky má naprosto fenomenální a dokáže naučit vlastně všechno a všechny) Na začátku se zahřívají základními technikami, protahují se, cvičí základní pohyby. Bylo mi řečeno, že v moderním wushu má nácvik kopů jediný cíl – skoky. Ve skocích potřebujeme mít kop lehký a rychlý. Proto necvičí desítky řad za sebou, z každého kopu udělají třeba jen jednu řadu, ale naplno. Zajímavé ale je, že naplno neznamená na 100 % síly. Cai vždycky říká, že stačí tak 65%, v mém případě je prý nejdůležitější uvolnění. V poslední době více než předtím poznávám, jak je strašně těžké najít tu hranici mezi přílišnou uvolněností a přehnanou silou.

Po základech jedou nan du难度 neboli skoky. Tengkong feijiao, hvězdu bez rukou nebo xuanzi tady moc neuvidíte, to je příliš triviální. Nejvíc se jede samozřejmě bailian, XFJ, vrut a tak. Mají tam dva soutěžní koberce, dva trenéry, takže jsou rozděleni do dvou skupin. Du Hui je teď jen s Malilim, takže se střídají hodně rychle = víc unavení. Systém je různý. Teď třeba skákají 8 skoků v jednom opakování, celkem šest opakování. A protože jsou jen dva, tak se nestřídají, vejdou se. Nemají tedy tolik času na odpočinek. Zkuste si třeba XFJ 720° do mabu osmkrát za sebou bez pauzy. Když mají odskákáno, vždy trénují první část své sestavy, která je co se týče nan du nejnáročnější – většina lidí si to dá do první části, kdy mají ještě energii. A potom jedou 1+2+3, 2+3+4, 1+2+3+4. Cai mi povídal, že když ještě trénoval, tak jeli celou sestavu 3x za sebou, pak hned klikovat nebo jinak posilovat. Krátká pauza a znovu. U nás je spousta lidí hotová po jednom opakování. Tady je důležité připomenout, že nejde jen o nějaké plácání se, ale pokaždé musí cvičit naplno. Do týmu není jednoduché se dostat, o to jednodušší je z něho vypadnout. Jednu slečnu vyhodili, protože byla kulatější. U jiných, kteří necvičí špatně, se takové „vady“ snaží různě zamaskovat. Která slečna je mrňavá, mívá na soutěže vyčesané vlasy hodně vysoko, Du Hui má zase moc dlouhý krk, takže má culík níž.

V týmu to není jednoduché nikdy. Když přijdou noví, cca 13-15letí, musí prokázat, že tam patří, takže chodí na tréninky o dost dřív a kolikrát je vidím cvičit večer před kolejí – trénují techniky. Druhý den je ukáží trenérovi, ten jen zakroutí hlavou, že takhle ne. A takhle dokola. V začátcích se učí strašné množství technik v poměrně krátkém čase a je na ně vyvíjen takový tlak proto, že se jim později budou techniky učit velice snadno a zvládnou zacvičit všechno. Caiovi teď stačí 10 minut a umí novou sestavu. A když říkám „umí“, tím nemyslím jen že si ji pamatuje, on ji zvládne i skvěle zacvičit. Občas jsou někteří z nich posíláni k nám do taiji tělocvičny a nebo před budovu na chodník a tam trénují techniku. Třeba jen jednu do zblbnutí. Ale jak mě naučila Du Hui, je opakování a opakování. Někdo si myslí, že když techniku udělá 100x, zaučí se ji, nebo že si tělo samo najde cestu. Tělo si cestu nenajde, pokud ho k tomu nenavede mozek. Proto musí být člověk přítomen v každém okamžiku, být si vědom, co dělá každá část jeho těla, umět rychle zanalyzovat situaci, najít problém a umět ho opravit. Bez toho to nejde. Oni umí už téměř od začátku trénovat techniku jako celek. Cizinci si prý techniku často rozdělují na jednotlivé prvky. To dělám i já, protože mi na to mozek prostě nestačí. U bailianu jsem nejdříve trénovala otočku. Potom jsem se zaměřila na kopající nohu. Až jsem vždycky věděla, co dělá a uměla ji lépe ovládat, zaměřila jsem se na nohu levou.

Na závěr posilují tu část těla, která jim dělala problémy, kde cítí nedostatky. V pauzách mezi sériemi jen tak nepostávají, ale trénují techniky. Protáhnutí na konec a hotovo. Každý den je to prý podobné. Opravdu jen občas je vidím v posilovně a nebo na okruhu.

Na druhou část mého sobotního tréninku s Caiem přišel hlavní trenér Yang. Všichni jsme byli překvapení, protože takhle brzy nechodí. Všichni jsme tak nějak přirozeně znervózněli, vyzařuje z něho velká autorita, i když nevypadá přísně. Snažila jsem se ho nevnímat, celkem mě uklidnilo to, že pro něj stačí jeden pohled na mé tělo a má celkem jasnou představu, co zacvičím a co ne. A to nekecám :-O. Jak jsem se tady naučila, když je člověk nervózní, předvádí o dost horší výkon než na jaký má, takže je to dost zbytečné. Když mě potom přišel Cai opravit, s úsměvem zašeptal, že trenér Yang řekl, že necvičím špatně. A kurňa! A poznala jsem, že si nevymýšlí, protože potom najednou působil daleko uvolněněji a víc mě opravoval. Samozřejmě to neznamená, že cvičím dobře, spíš že by to mohlo být i o dost horší. Měla jsem z toho velkou radost, protože trenér Yang je tady něco jako Bůh.

Když jsem u těch pochval. Minulý týden jsem trénovala v atletické hale, a když jsem odcházela, dohonil mě student doktorského oboru wushu a pokládal mi ty klasické otázky. Když zjistil, že se jmenuju 凯佳, tak řekl: „No jo, já tě nepoznal, když tady není světlo. My, co tady cvičíme wushu, tě všichni známe, jsi teď hvězda!“ No vidíte, jedno video a co to udělá :-D. Nechci ale, aby si mě lidé pamatovali jen kvůli videu. Nebudou si mě pamatovat proto, že cvičím skvěle, protože necvičím. Spousta lidí si mě ale pamatuje proto, že můj učitel je Xie Ye Lei a říkají, že v bydlím v tělocvičně :-). Dneska byla učitelka Li překvapená, že jsem tam přišla v 11 hodin, že to je čas na oběd, ne na cvičení.

Když jsme u učitelky Li, dnes jsem zase viděla důkaz, že: 1. ne každý Číňan umí wushu, 2. ne každý, kdo má wushu vystudované, ho umí a rozumí mu. Trénuje jednu Korejku moderní (!) taiji. Nejsem odbornice na yang styl, ale i já vidím, že by mohla cvičit aniž by byla tak unavená, jako teď je. Tengkong feijiao skáče strašně do dálky, takže ztrácí hodně na výšce, příliš se nadře. Všechny skoky mají odraz a dopad na cca stejném místě. Kolikrát mě trenéři nechají skákat v IWUF logu, které je uprostřed každého oficiálního koberce u nás na škole. Když dopadnu mimo logo, tak je to ne úplně špatně, ale rozhodně to není dobře – kvůli tomu, co jsem zmínila předtím.

S Caiem teď cvičíme klasicky, tak nějak zvenčí – neřešíme moc detailů, prostě jedu skoky a sestavu. Jediná zábava na tréninku je, když mě předvádí, jinak je to v poslední době jako na pohřbu. S Du Hui se zaměřujeme na detaily, za celý trénink se taky moc nezasměju, ale nikdy to není stejné, vymýšlí hodně doprovodných cvičení, takže mě to hodně baví. A díky její „péči“ jsem byla v sobotu schopná konečně POKAŽDÉ skočit bailian 360° z místa do mabu. Jojo, tohle skočí každý po měsíci tréninku. Každý kromě mě, jsem prostě madla. Vydřela i vyplakala jsem si to. Nedokážete si představit tu radost. Ještě to není stabilní, abych to už skočila vždycky, ale už se to daří hned několikrát na každém tréninku, i když to ještě nevypadá tak hezky. Když to bude s kroky, tak si v budoucnu troufám doufat i v 540° do mabu. A to je teď zima, kdy jsou výkony slabší než v létě. Abych tou samochválou nesmrděla tolik, musím říct, že ztrácím víru v to nejjednodušší nan du = vyhození zbraně+kotrmelec+chycení zbraně. Vždy, když ztratím kontakt se zbraní, tak mi před očima automaticky naskočí obrázek, jak jsem si narazila nos.

Našla jsem článek o jedné paní, která se rozhodla zatočit se svou obezitou, trávila 6 dní v týdnu na spinningu, pak do  toho začala posilovat a teď sbírá jeden titul v kulturistických soutěží za druhým. Posílala jsem to Dannymu, jestli je to pravda. Našel tu paní i jinde a fakt to pravda je. Kdo nerozumí anglicky se může podívat na obrázky, to úplně stačí. No, nikdo nemůže tvrdit, že to nejde, jenom to prostě nechce tolik.

http://www.dailymail.co.uk/femail/article-2260044/Fast-food-lover-ate-takeaways-EVERY-night-beat-bulge-competitive-bodybuilder.html

Stále cvičím!

Kolem začátku nového roku se mi necvičilo moc dobře, byla jsem strašně unavená. Vlastně nemocná, ale projevovalo se to jen tou únavou. Bylo to krušných asi 14 dní, ale snažila jsem se cvičit více méně každý den. Tento týden je to výrazně lepší. Dlouho jsem se už necítila takhle skvěle. A to je zima, co teprve až se oteplí! :-)

Taiji teď není organizovaně, takže cvičím podle svého. Trochu mě to štve, ale vím, co mám cvičit, tak musím jen vydržet. Do asi 25. února! :-O Ale cvičí se mi líp, protože už nejsem tak strašně zatuhlá. Teď naposledy jsem stála ve vysokém mabu a vydržela jsem o dost delší dobu, než jsem si myslela. Prodýchávala jsem to podle návodu našeho učitele a opravdu to fungovalo. Vůbec jsem se necítila unavená ani mě to nenudilo. Jen se mi nepodařilo nějak příjemně nastavit pravou ruku, která trochu trpí z dennodenního cvičení s mečem. Když jsem pak otevřela oči, cítila jsem se skvěle. Lehká a vyčištěná hlava, fakt paráda!

Jak mi nebylo dobře, tak mi moderna samozřejmě strašně nešla. Stále jsem myslela na to, že to takhle na nic přeci nemůže být stále a vyplatilo se to. Tento týden to jde, a to každý den, jsem fakt neskutečně překvapená! Čtvrtý den jsem už měla hodně namoženou pravou nohu a protahování hodně bolelo. Při kopech pak ale vše šlo dobře a v ničem mě to neomezovalo. Záda se mi zase trošku ozývají. Při záklonech a různém kroužení mám občas takový divný pocit jako kdyby se mi tam něco skříplo, divně se mi dýchá a mám najednou lehčí hlavu. Ale to není vždy, když se mi podaří se uvolnit a provést cvik správně, tak je mi fajn.

Opět jsme se vrátili ke skokům, mám zase skákat každý den. Po týdnu pilování jsem v sobotu už pokaždé skočila bailian 360° do mabu. Měla jsem z toho velikou radost. XFJ jde stále ztuha. Vydržím skákat přes hodinu a nejsem unavená, ale jakmile mám běhat, to je konečná :-D. V technice jsem si už jistější, ale stále nedělám všechno úplně správně. V sobotu ke konci tréninku do tělocvičny dorazil hlavní trenér zdejšího wushu týmu a koukal na nás. Když jsem docvičila svou část a můj trenér ke mně šel, aby mě opravil, s úsměvem zašeptal, že trenér Yang řekl, že necvičím špatně. No kurňa!!! Navíc mi všichni říkají, že jsem zhubla, i když váha ukazuje stále stejně, ale sama cítím, že jsem na tom fyzicky lépe. Jenom si říkám, na jak dlouho… Často se mi výkonnost hodně mění a ne vždy se dá říct proč. Nikdy nevím, jak na tom ten den budu, dokud nezačnu se základními pohyby.

Nejvíc mě ale v poslední době vytočilo, že jsem si zase trochu nalomila meč. Ty nejjednodušší věci mi prostě nejdou. V té chvíli mi už došla trpělivost, řekla jsem že to ten den už dělat nebudu, půjdu si koupit ten nejlevnější meč a vyhazování budu trénovat s tím, když jsem taková madla.

Jo, jak už jsem říkala na FB, vypadá to, že na oficiální wushu soutěže bude povolený jen jeden typ oblečení (najdete ho na FB v albu našeho wushu obchodu). Určitě to má své plus, ale moc se mi to nelíbí. Doufám, že se to bude týkat jen profi soutěží, přeci jen pěkné oblečky k moderně patří. A pokud jsou rozhodčí dobří, tak se ani za ten nejblyštivější oblek technika neschová. Jak to bude v taiji zatím neřekli…

Joel (Švédsko) dal na FB své nové video, tady je odkaz. Samozřejmě, že k tomu můžou být výtky, ale mně se to líbí a těším se na další!

http://www.tudou.com/programs/view/Rkrrphg8tQw/

Nadpozemské er hu

V pondělí mi moc dobře nebylo, tak jsem hodně přemýšlela, jestli se na koncert vydám, ale jinak jsem nic moc v plánu neměla a řekla jsem si, že je to čínská kultura a tu jsem sem přijela studovat, tak je to vlastně má povinnost :-). Takže jsem šla po cvičení spát a probudila jsem se akorát tak, abych se připravila na odchod. Koncert měl být v Shanghai Oriental Art Center, to je cca 70 minut metrem od naší školy. Vyrazila jsem o něco dříve, abych to všechno v klidu stihla. A ještě že tak, protože jak jsem si četla knihu, přejela jsem stanici a musela jsem se vracet. Všude byla hromada lidí. Na jezdících schodech na mě jeden Číňan ukázal prsty véčko. Hodila jsem na něj pohled: „Jako co jako?!“ A na to mi anglicky popřál šťastný nový rok. Vyslovoval pomalu a pečlivě, bylo vidět, že angličtinu moc neovládá. O to větší radost jsem měla, takže jsem mu poděkovala, pochválila angličtinu a také popřála. Vystoupila jsem u Šanghajského vědecko-technického muzea, kde jsem kdysi byla s Dannym. Tenkrát jsem si vůbec nevšimla, jak moc obrovský prostor to je. Večer to vypadalo moc zajímavě, určitě se tam ještě někdy vydám. Neměla jsem ponětí, kterým směrem se mám vydat, tak jsem se zeptala nejbližší Číňanky a ta mi řekla, že tam také jde. Stejně tak jako ty skupinky před námi, že je mám prostě jen následovat. Tak super. Jody dorazil pozdě, ale protože představení začínalo v 19:30, tak to nevadilo. Přivedl jednoho spolužáka a dvě slečny, které studují na šanghajské konzervatoři a to ony nám zabezpečily lístky zdarma, jinak bychom za ně dali 188 RMB. Jody slečny učí qigong Yi Jin Jing a ony ho učí hrát na klavír, mám to také slíbené, už se nemůžu dočkat!

Seděli jsme na „balkoně“, takže jsme měli výborný výhled na celé podium. Byly tam dvě řady židlí a za nimi několik stanovišť s bubny, zvony, zvonky, kotlíkem… no hromada věcí, bohužel neznám jména.

Koncert měl název 新年祈福音乐会 - 皇家佛乐华夏梵音. Šlo tedy o koncert ku příležitosti nového roku, buddhistickou hudbu ze staré Číny. Celé vystoupení bylo rozděleno na 11 částí. Každou část uvedl mnich s hustým obočím, vyprávěl to jako pohádku. Po jeho slovu následovalo hudební vystoupení. První část se jmenovala „Bílý kůň nese svaté svitky“ a člověk úplně viděl toho íáčka, jak klopýtá krajinou, jindy zase uhání jako vítr. První hudební čísla byla dobrá, ale až tak to se mnou necloumalo. Studovala jsem každého mnicha zvlášť, protože vidět a slyšet čínské hudební nástroje je opravdu zajímavé. Zvlášť v mnišském podání, kdy to po většinu času působí jako meditace, při hře se neklátí jako jiní hudebníci, a stejně cítíte, že hudba prostupuje celým jejich tělem. Místy to ale rozjeli a vibrovala celá hala. Překvapivě právě ten starší s hustým obočím do toho bušil nejvíc – byl u bubnů a kolikrát až nadskakoval. Vedle něj vlevo stál jeden u zvonkohry a to vypadalo celkem legračně, jako kdyby si říkal: „Tak teď ťuknu sem a pak třeba sem, no a co sem?“ Zjistila jsem také, že bušit do velkého zvonu není jen tak, mnich se u toho různě přetáčel. Dál tam měli různě velké a různě tvarované flétny, činely… Tady je seznam čínských hudebních nástrojů, kdyby se o to někdo víc zajímal: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Chinese_musical_instruments

Oblečení byli všichni stejně do oranžovo-žlutého roucha. Jen když bylo nějaké speciální číslo, tak se vystupující objevil vpředu v jiném obleku.

Vystoupení pěkně plynuly, nenudila jsem se, jak jsem předpokládala, ale ani to ve mně nezanechalo až takový dojem. Jenže pak to přišlo. Během 6. „příběhu“ naběhl dopředu malý klučík v modrém mnišském obleku a jestli jsme o někom řekli, že je ohebný, tak jsme neviděli jeho. Fakt neměl kosti ani klouby, jako kdyby ho udělali z hadru. Naběhl tam celkem třikrát. Poprvé ukázal různé protahování, ale extrémní. Podruhé zacvičil s mečem, potřetí cvičil luo han quan, nechybělo 罗汉睡觉 :-). No, všem se strašně líbil. To ještě nebylo nic. Sedmé vystoupení mě dostalo, a to doslova. Mnich v modrém obleku seděl v čele a hrál na er hu, ostatní mniši ho doprovázeli. Er hu jsem už viděla i slyšela. Ale nikdy ne takhle. Ten zvuk byl prostě neskutečný. Holky říkaly, že zněl jako lidský hlas, ale myslím, že se to nedá přirovnat k ničemu. Bylo to dokonale nadpozemské, povídalo si to s mým srdcem, nikdy jsem podobný pocit neměla. Rozplakala jsem se jako želva. Holky vedle byly také naměkko, ale nebyly na tom tak hrozně jako já. Když to skončilo, tak Jody žasl: „Káťo, ty jsi až tak dojatá… :-O“ Sám ale říkal, že to jím pohnulo a nikdy nic takového neslyšel. A hned další vystoupení byla flétna s klavírem, další neskutečná věc, nádherná melodie…Takže jsem zase hledala kapesník. Naštěstí pak následovala pauza. Víc už bych toho asi nedala, aniž by se mi neroztekla všechna řasenka :-D.

Pauzu ohlásili na 20 minut, tak jsem se prošla po budově, je to tam jedno velké bludiště, ale jedno člověka určitě trápit nemusí – WC jsou naprosto všude! :-O Následovala další čísla, melodie mi přišla podobná, ale vždy se to rozvíjelo trošku jinak a mělo to jiný pocit. No, moc se mi to líbilo. Poslední číslo bylo hodně dlouhé, po úvodu došel doprostřed nějaký mnich v tmavě fialové róbě a něco nám odvyprávěl. Potom zase hrála hudba a fakt to rozbalili. Ten starší mnich, co nás provázel celým večerem chvíli bubnoval a poskakoval u toho, pak si vzal do ruky velkou bílou lasturu a troubil na ni, najednou bušil do velkého zvonu… byl neskutečně aktivní. Na závěr nám popřáli šťastný nový rok a bylo…

Úžasný zážitek…

Chinese Zodiac

V sobotu jsem byla v kině na WJC, mají tam obrovské plátno. Byla jsem pozvaná na film Jackie Chana, Chinese Zodiac. Film má zkratku CZ 2012, to je taková shoda okolností :-D.

Zrovna jsem se na Wikipedii dočetla, že za ten film dosáhl JC na dva Guinessovy rekordy! 1) Nejvíce kaskadérských kousků provedených živým hercem, 2) Nejvíce zásluh v jednom filmu (to bude to, že nehrál jen svou roli, ale byl skoro všude! :-)). Kritiky na ten film nejsou dobré a mně se to také nelíbilo. Za celý film tam nebyly žádné pořádné bitky až na skoro závěr v padělatelské dílně, tam se to drobet rozjelo, ale moc rychle, moc střihů, tak toho zase nebylo moc vidět – to je teď u většiny takových filmů. Člověk by řekl, že je to proto, že to  Když to porovnám s jeho staršími filmy (hlavně s těmi, které byly čistě hongkongské), tak i když měly menší rozpočet, tak jsou prostě lepší – akce, příběh, prostě všechno. Je to škoda, protože očividně na ten film měli HROMADU peněz a nápady byly také super. Musím ale říct, že jsem se místy ztrácela, protože děj byl naprosto nepřehledný. Vlastně to ale ani nevadilo, protože to, co se dělo předtím, nebylo až tak důležité proto, co se dělo potom. Co se mi mimo jiné líbilo, že ten příběh o hlavách zvířat z čínského zvířetníku je skutečný. Opravdu existovaly a ztratily se z Letního paláce, když byl bombardovaný. Jak je to s nimi teď netuším, ale určitě se to dá dohledat. Něco je v Číně, něco ve Francii (i proto se velká část filmu odehrávala právě tam). A pak se mi líbily odkazy na starší JCho filmy – Božská relikvie a tak. Nesměly chybět žvýkačky, které si nadhazoval a chytal do pusy, samozřejmě mu zase zaskočily :-). I některé souboje se podobaly. Holky tam byly také tři – dvě Číňanky a jedna cizinka – stejně jako ve dvojce Božské relikvie. Jo, vlastně i ta malá baterčička, kterou musel schovat do pusy, aby ho neviděli. No, prostě spousta věcí.

Na závěr v nemocnici ta slečna, která porodila miminko jednomu z JCho týmu, je Shu Qi, která byla zase v jiném JCho filmu. Doktor, který ujišťuje, že bude JC v pořádku je určitě také slavný, ale já se v tom moc nevyznám. Jak jsem to poznala? Celé kino vzdychlo :-D. No a „voice lady“, JCho přítelkyně, na kterou nikdy nemá čas, je asi jeho skutečná manželka :-). Na konci nechyběly nepovedené záběry, z toho jsem měla největší radost.

A poslední věc – celou dobu jsem dávala pozor, abych nepropásla kamaráda Maxe (Německo), který v tom filmu měl také být. A vůbec jsem se nemusela tak snažit, protože roli sice neměl stěžejní, ale objevil se tam hned několikrát, dokonce měl dvě věty a super byl záběr, kdy stál JC, Max a ještě jeden kluk – jejich hlavy na obrovském plátně!!! Dokonce měl s Jackiem i nějaké bojové scény. Prostě úspěch neskutečný – být ve filmu Jackie Chana, navíc v posledním velkolepě akčním Jackieho filmu, měl víc než jen štěk, bojoval s Jackiem… měla jsem z toho strašnou radost!!! Max je strašně pracovitý, stále se učí, cvičí…navíc je strašně skromný a chytrý. No, tady je ale vidět, že když chce člověk k filmu, tak to není jen tak, i když cizinec to má v Číně jednodušší. To není jen o tom hledat konkurzy a čekat, co se stane. Max i Joel mají své agenty, kteří jim dohazují práci. Kolikrát jdou i na 2-3 castingy denně. Pravidelně se nechávají fotit, trénují wushu a jiné bojové styly a snaží se vzdělávat i v jiných směrech, aby toho měli v životopise hodně co nabídnout.

No, mrkněte .-)

Pořád nic a najednou...

Stalo se tady celkem pevným zvykem, že se dlouho nic moc neděje a pak se najednou všechno děje v pár dnech. 24. prosince jsem normálně trénovala a pak byla venku s Ya Qiangem. 25. prosince jsem šla na večeři s Jane a na taiji trénink jsem se už nedostala, protože se to protáhlo…no, hodně :-)). Ve čtvrtek jsem musela do centra, na tréninku jsme necvičili moc, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Hodně jsme si se spolužáky povídali. Stačí, abych jednou nepřišla na trénink a hned jak se objevím, Jody za mnou přijde a starostlivě se ptá: „Ty jsi v poslední době zaneprázdněná, viď?“ To jsou věty… V pátek bylo vše ve znamení příprav na taiji a tuishou soutěž, která byla naplánovaná na sobotu. Náš Jin Wu Wushu obchod je hlavním sponzorem (také se ta soutěž jmenovala Jin Wu Wushu Cup :-D), tak Ya Qiang musel na všechno dohlížet.

V sobotu měla soutěž začít v 8 hodin, ale zdálo se, že s tím nikdo nepočítá, protože ještě pár minut před osmou jsem hodně lidí potkala v jídelně na snídani. Učitelé dorazili až asi na 8:30. Zahájilo se tradičně lvím a dračím tancem. Pár spolužáků zacvičilo, rozhodčí nastoupili a mohlo se začít. V jedné tělocvičně se jely sestavy a ve druhé na měkkých kobercích tuishou. Dopoledne se zápasilo ne v kruhu, ale borci se postavili na vyznačené kruhy, ze kterých se nesměli odchýlit. Stáli proti sobě a měli se vychýlit z rovnováhy. Kdo vypadl z kruhů nebo příliš zavrávoral, měl smůlu. Jelo se na dvě kola, myslím že minutová. Po prvním kole se měnily strany. Tohle je taková humánnější verze tuishou :-), ne tak nebezpečná a i rychlá, takže rozhodčí měli co dělat. Bylo to poprvé, co se u nás tenhle typ tuishou objevil na soutěži, takže učitel Xie na práci rozhodčích (studenti 3. ročníku bc. studia) bedlivě dohlížel. Jen občas studentovi napověděl, co má ohlásit. A jednou se stalo, že učitel rozhodl, že se mají přičíst rovnou dva body za provedenou techniku, jinak jim to šlo dobře. Rozhodčí i soutěžící na tuishou měli oblečení od Jin Wu obchodu a co si zápasníci pochvalovali bylo, že se letos konečně z oblečení nic neutrhlo :-D. Odpoledne se už jelo normální tuishou. Toho se Jody ale „nedožil“, měl neskutečnou smůlu, jako jediný měl zranění. Při jedné technice dostal nečekaně po hlavě, sklaply mu zuby a roztrhl se mu ret. To bylo někde v půlce prvního kola. Sám z toho byl víc naštvaný než překvapený. Když chtěli zápas ukončit, odmítl to, vsál spodní ret dovnitř, aby se mu to ještě víc neotevřelo a zápas dokončil – vyhrál ho. A potom ho doprovodili do nemocnice, kde mu to zadrátovali. Sestavy začínaly slečny, kluci zápasili, a pak se to prohodilo, takže takhle se všichni mohli přihlásit do všech kategorií a vyzkoušet si to.

Ve 13 hodin jsem měla trénink s Cai Si Wu. Už mám hotovou celou sestavu s mečem, teď se ladí detaily a snažíme se, aby to nějak vypadalo. Dlouho jsem nebyla tak unavená jako v sobotu, na konci jsem byla úplně hotová a musela jsem si na chvíli lehnout a dát si nohy nahoru. Ale byla jsem pochválená, že jsem se zase trošku zlepšila. Zato motýlek se mi nepochopitelně zhoršil. Po tréninku jsem šla hned spát, protože večer mě James pozval do kina na film Jackie Chana. Ještě předtím samozřejmě večeře. Ten den neskutečně sněžilo a foukal vítr. Vzala jsem si špatné boty, takže v půlce cesty jsem měla už promočené nohy, tak jsme se museli vrátit, obula jsem si své zateplené gumovky a bylo to najednou bez problému.

Na pokoj jsem se dostala až po druhé hodině ráno, tak jsem v neděli vyspávala a pak jsem s Ya Qiangem vyrazila do obchodů.

V pondělí jsem byla ráno cvičit, ale divokém víkendu, kdy jsem stále někde lítala a byla mi zima, jsem byla zase nemocná, tak jsem toho moc nenacvičila. Do toho mi ještě Qiao Di napsal zprávu a ptal se, jestli nechci zajít na koncert. Už mě párkrát zval a vždycky mi do toho něco přišlo, tak bych měla jít, navíc je tohle dost netypická oslava příchodu nového roku, protože se jednalo o koncert buddhistický… :-D