Akční teoretické hodiny wushu :-)

Jak jsem teď kvůli kotníku nemohla cvičit modernu a chodila na tréninky jen od půl třetí, přišlo mi to strašně skvělé. Kdybych to takhle mohla dělat stále. Ráno a dopoledne odpočívat, učit se a užívat si počasí, odpoledne si tři hodinky zacvičit a zase mít volno. Měla jsem okamžik, kdy mi to přišlo jako nabídka, která se neodmítá. Na druhou stranu, taiji můžu cvičit celý život, modernu ne. Navíc teď nemám žádné starosti, tak bych se neměla snažit si život zjednodušovat. A i učitel Xie říkal, že jsme ještě ve věku, kdy bychom měli spíš hodně cvičit. Na zkoumání a práci pak budeme mít celý život. Takže jedeme dál :-).

Na taiji začal chodit Američan Robert, ale občas přijde, občas ne. Nechci být ošklivá, ale tak nějak jsem to předpokládala. Jinak jsme tam teď ale skvělá parta. Hodně si se všemi povídám, největší sranda je ale s Li Yangem, ten si umí udělat srandu i ze sebe a je víc uvolněný. Včera jsme z tréninku odcházeli spolu a bavili se tak, že nás museli slyšet i kilometr daleko. Máme jednoho nového spolužáka (moderní taiji, moderní wushu) a ten se jmenuje Yang Li. S čínskými jmény mám problémy stále. Jednou jsme hráli na hodině nějakou hru, kdy jsme měli zavolat jméno spolužáka, který musí provést danou činnost. Jenže já si pamatuji asi jen dvě jména, tak jsem stále volala ty samé lidi. A když mi došli, tak byl problém :-D.

Na páteční hodině čtení starých čínských textů jsme dojeli jednu sestavu, myslím, že jsem se o tom už zmiňovala. Jsme rozdělení na skupinky a každá má zkoumat pár pohybů – předvést je, vysvětlit aplikaci a zařadit pohyby do plynulé sestavy. Sled pohybů se ale moc nehodil do naší učebny, šířka nestačila. Jednomu museli otevřít dveře na chodbu – učitel mu totiž na začátku kladl na srdce, že se to bude natáčet, tak ať to zacvičí správně a bez zastavení. Měli jsme záchvat smíchu, když předcvičující spolužák najednou zmizel na chodbu. Kluk s kamerou rychle vyběhl za ním a málem se přizabil o batoh na zemi. Po pár sekundách se zase vrátil přískokem do tělocvičny a sestavu zakončil :-D.

Na poslední hodině učitel chtěl, aby to zacvičili hezky za sebou, takže nám z toho vyplynula celá sestava. Porovnávali jsme to pak s videem. Vypadalo to dost jinak. Zajímavé hlavně bylo, jak každá část sestavy vypadala úplně jinak – podle toho, jestli se daný spolužák zaměřuje na modernu (rozmáchlejší pohyby, napřímené tělo), na tradiční, na sandu… Pak jsme šli všichni před třídu, na posledním patře je větší prostranství a už vím proč – pro wushu studenty :-D. Učitel chtěl natočit celou sestavu v podání našich studentů. Trénovali to ve třídě a pak vyšli ven, kde to za povzbuzování ostatních zacvičili. Vrátili jsme se spokojeně zpět do třídy, v tom za námi doběhl kluk, který to měl natáčet s tím, že myslel, že je to zase jenom zkouška, a že to ještě netočil :-D.

Je tu prostě sranda :-)

Moje taiji odysea :-)

Od pondělí jsem cvičila taiji hóóódně pomalu, v hóóódně vysokých postojích a po tréninku mě učitel viděl, jak jsem kulhala v doprovodu přátel na večeři, ale stejně když pak v pátek viděl, jak si sundávám bandáž, ptal se, co se mi stalo. Vysvětlila jsem, že jsem si v pondělí zvrtla kotník, ale teď už to celkem jde. Když jsme pak ještě cvičili soutěžní verzi qigongu pěti zvířat, připomněl mi, abych na kotník dávala pozor. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že teď na mě kouká trochu jinak. V pondělí (= v sobotu) mi to trochu dodalo kuráže, dohromady s tím, že teď taiji cítím trochu jinak. A během jedné z jeho přednášek o cvičení, jsem sebrala kuráž a položila jsem mu otázku. Jsem zvyklá od Mistra, že ptát se není dobré. V začátcích jsme se raději vůbec neptali, protože hrozilo, že otázka bude blbost, Mistr se naštve, vysměje se nám atd. Na jednu stranu je to dobře – přiměje to člověka nad věcí víc přemýšlet, sám to zkoumat. Na druhou stranu, pokud jsme dospělí a wushu se věnujeme, jako my tady, tak není důvod, abychom se báli pokládat otázky. Jak jinak se máme něco naučit než dialogem, než radami od učitele. Učitel totiž mluvil o tom, jak je základní metodou, jak se něco naučit, imitace. Cvičit přesně tak, jak cvičí učitel atd. Zeptala jsem se pak tedy, jak poznám, že daný pohyb je správný, protože každý cvičí jinak. Samozřejmě že základní pravidla znám, ale potom? Mám tedy asi víc číst knihy, koukat na videa, učitele a Mistry (ale i ti cvičí dost jinak). Učitel Xie mi odpověděl, že správný pohyb je, pokud máme při tom ten správný pocit. Je jedno, jestli mám ruku o 10 cm výš nebo níž, ale musí v tom být cítit ten správný pocit. A ten se nám snaží dát. Je pravda, že když cvičíme podle něho, mám jiný pocit, než když cvičím sama. Zeptal se mě, jak se mi cvičilo, když jsme teď jeli yang s ním. Určitě jsem nebyla tak unavená jako obyčejně, i když jsme cvičili hodně pomalu. A je to pravda. Snažím se imitovat všechno, co vidím, všechno, na co stačím. Je to úplně stejné jako s Cai Si Wu – při tréninku s ním je také důležité mít ten „pocit“, a pak je celkem jedno, jak to kopnu. Není ale imitování jako imitování. Spousta lidí se snaží odkoukat jen pohyby – přesně na centimetry. A spolužáci se pak dohadují, jestli měl učitel ruku tam a tam. Po zvládnutí pohybů jde spíš o to, vykoumat ten daný pocit, už nejde tolik o formu pohybu. Ve WC máte možnost cvičit s Číňany, tak na to během tréninku pamatujte…

Když jsem ten den dorazila na trénink, spolužáci jeli základy – kopy, skoky (to děláme každé pondělí), místo toho jsem začala rovnou s yangem, protože se tomu náš učitel v poslední době hodně věnoval. Na trénink přišel i jeden muž, který tady nestuduje, ale cvičí s námi. Přišel za mnou a rozuměla jsem mu něco na způsob, že yang není tak dobrý jako chen. Porozuměla jsem ale špatně, po chvíli mi došlo, že myslí můj yang :-D. Otevřeně mě začal kritizovat, na to teď v Číně nejsem moc zvyklá. Když už mi někdo něco vytýká, tak konstruktivně a mile :-D. Ještě se k tomu obrátil na učitel Xie a dožadoval se jeho souhlasu v tom, že můj yang není tak dobrý jako chen, že to nemá žádnou příchuť. Učitel s úsměvem kývl. Přineslo mi to hodně špatný pocit, ale nedovolila jsem tomu pocitu vstoupit dovnitř, takže mě to nezačalo trápit. Jen to beru jako fakt. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že sama vím, kde mám některé chyby, ale potřebovala bych, aby mi někdo trochu pomohl, poradil, zkritizoval, abych to měla objektivní. A dostala jsem to. Ale úvodní pocit byl hodně špatný. Když to zkrátím a zeslušním, tak je to přibližně o tomhle: Každý den se makám, pozoruji, imituji a já nevím co ještě. V posledním týdnu jsem zaznamenala ve cvičení změnu, cítím i některé z menších pohybů, jsem uvolněnější atd. Prostě jsem se zlepšila. Měla jsem z toho radost, motivovalo mě to, abych se nebála cvičit sama. A pak přijde tahle facka. Nevím, co mám dělat ještě jiného. Na konci tréninku za mnou přišel ještě jednou a dovysvětlil mi svou úvodní poznámku. Reagovala jsem tak, jak jsem předpokládala, že bych měla. Poděkovala jsem a dodala, že tedy musím pilně cvičit. Špatně :-). Řekl mi, že cvičím hodně a pohyby mám, nemám tu „příchuť“, a to teď nedoženu více hodinami tréninku. Musím to víc zkoumat, víc se ptát učitele, víc ho imitovat atd. Tohle vysvětlení jsem vzala dobře a poděkovala jsem opravdu :-). Zájem ostatních sám o sobě značí, že jsem se zlepšila. Že jim stojí za to mě kritizovat taktéž, takže z toho vlastně mám radost. I když jak získat tu správnou „příchuť“ zatím netuším. Ten trénink jsem pak už cvičila jen yi lu, protože mě při tom nebolí tolik kotník (u yangu a sun hodně) a ty pocity, které mám během cvičení, jsou mi hodně příjemné. Párkrát jsem to jela s Panem Arogantním, ten uprostřed vypadl, tak jsem mu poradila jak dál. Všichni teď vnímáme, že postoupil o další schod výš. Každý trénink maká, hodně posiluje, ale zároveň i hodně zhubl. Nikdy nebyl tlustý, takže teď je fakt hodně hubený. Ale je rychlejší a má větší sílu. A dívat se na něj, jak cvičí, je prostě radost. I když v tuishou ho občas někdo ještě vyklepne :-). V sestavě měl vokno, protože teď cvičí yi lu i na opačnou stranu. Chvíli jsem se na něj dívala a bylo to něco. Cvičil dobře, v obličeji celý rudý, jak mu mozek pracoval naplno… :-) Když někde nevěděl, jak dál, tak se k němu přihrnul ten zmíněný Všeználek a radil mu. Očividně ho to hodně prudilo, ale nevěnoval tomu pozornost. Když docvičil, přešel na druhou stranu tělocvičny, aby trénoval s taiji kopím, a zbavil se tak dotěry, který zbyl na mě :-D. A to myslím vážně. Dorazil k nám na trénink kamarád našeho učitele, také taiji učitel. Učil Všeználka a jednu Paní Nespokojenou tuishou. Všeználek mě zavolal, ať jdu cvičit s nimi, že se mu s Paní Nespokojenou cvičí špatně. Tak jsem tedy přišla a cvičila s tou ženskou. Ta si pochvalovala, jak jí to se mnou jde, že to s Všeználkem rozhodně nejde srovnávat. Všeználek si pochvaloval, jak mu to s učitelem jde. Mně se s paní cvičilo hodně špatně, protože pohyby dělala jinak, ruku měla jako leklou rybu a neustále žádala učitele, aby se podíval, jestli to děláme dobře, protože má pocit, že to dělám špatně :-D. Učitel vždy pochválil s tím, že pohyb je správný. A takhle dokola. U jednoho pohybu mi stále říkala, že ten kruh je jen vertikální. Už jsem to nevydržela a vysvětlila, že když mi prsty míří na břicho, ani náhodou se mi to nepovede odvést nahoru, protože bych to pak dostala třeba do krku (kdybych pohyb zrychlila). Takže to samozřejmě musím odvést do strany a pak pokračovat na ní. Mám ráda diskuze a zkoumání, ale ne pokud tomu někdo vůbec nerozumí a myslí si, že je nejchytřejší. V takovém případě se buď neangažuji a pokud se musím účastnit, snažím se v tom najít něco dobrého pro sebe. Pokud to nejde jinak, tak přeberu iniciativu a nastavím pravidla. Pak jsem cvičila chvíli s Všeználkem, z toho jsem byla hodně unavená, protože to bral hodně silou. Tuishou cvičím jednou za čas a fakt to neumím, jen rozumím základním principům, takže si partnera neumím vodit tak, jak chci. Časem se trochu uvolnil, tak jsem to vydržela, ale ruce mě bolí ještě teď :-D. Pak jsem se dostala k učiteli, když to ti dva vzdali. Probral se mnou základní postoj, dýchání a cvičili jsme pár tuishou technik. Při všem, co dělám, mám problém najít ten bod, kdy jsem uvolněná, ale zároveň ne měkká. Tak to mám i v životě, chybí mi ten balanc. Stále mě tedy upozorňoval, že mám uvolnit rameno, loket, zápěstí… On sám byl hodně měkký a když mi připomněl, abych nezapomněla správně dýchat, tak jsem cítila, že jsem se také trochu uvolnila. Měla jsem okamžiky, kdy jsem si připadal jako žvýkačka :-), hezky měkká a pružná, ale zároveň jsem dokázala odvést jeho „útoky“. Několikrát mi zopakoval, že je mimo jiné také doktorem (po tréninku se mi podívá na kotník :-) ), učí hodně cizinců. A vysvětloval mi, proč je tak dobrý učitel :-). Chtěla jsem zjistit pár informací o jeho vyučovacích metodách, ale neodpověděl mi na žádnou otázku. Jen přátelsky, trochu šišlavou angličtinou přednášel o zdravotních účincích taiji, jak se dá masírovat ten který orgán a k čemu je to dobré. Něco jsem se tedy dozvěděla. Na závěr mi řekl, že tady mám čtyři roky, takže se nemám omezovat jen na cvičení tady, ale pokud chci taiji opravdu poznat, musím se jít podívat i jinam (samozřejmě mi nechá vizitku), i do parků atd. Povídat s lidmi a hodně se ptát. Můj taiji učitel je prý skvělý a musím se ho hodně ptát. Xie nakonec dorazil a vysvobodil mě. Když přišel k nám, nevěděla jsem, jestli odejít nebo zůstat. Tak jsem pomalu odstupovala, ale slyšela jsem, že stále mluví o mně a o cizincích, tak jsem se vrátila. Učitel Xie mě velmi zdvořile představil – co tam studuji, jak dlouho tam jsem, že můj učitel je z Henanu (Mistr) a cvičila jsem dlouho atd. Ten jiný učitel se mě zeptal, proč cvičím wushu. Tohle je jednoduchá otázka, ale i velmi složitá. Zkuste si na to odpovědět. Pokud řeknete jen, že vás to baví nebo je to zdraví prospěšné, tak ta odpověď určitě nebude zahrnovat úplně všechno, co v souvislosti s wushu cítíte. Zvolila jsem odpověď, kterou jsem ještě nikdy nepoužila a tak nějak ke mně přišla sama, ještě nikdy jsem nad tím takhle neuvažovala, i když na některé části jsem tady už přišla, jen se mi to v tu chvíli spojilo všechno dohromady:

Cizinci sportují, protože je to baví nebo protože rádi mezi sebou soutěží (fotbal, volejbal, plavání atd.). Ve wushu jsou také soutěže, ale tím největším soupeřem si je člověk sám, navíc cvičení velmi pozitivně ovlivňuje zdraví. Když bych hrála třeba volejbal, tak bych získala fyzičku, ale nebylo by mi to ke zdraví tolik prospěšné. Navíc u volejbalu můžu dělat pohyby správně, ale stejně mě to někdy bude bolet. U wushu vím, že pokud mě při cvičení něco bolí, je to proto, že daný pohyb provádím špatně. A další věcí je, že wushu můžu dělat kdykoliv, každý den. Pokud miluji běhání, venku je bouřka a nejsem zrovna hardcore běžec, tak ten den nevyběhnu (jo, už máme i běžecké pásy v posilovnách a haly :-) ). Stejně tak pokud si zlomím nohu, ležím s chřipkou v posteli nebo mám dvanáctku v práci. Když je špatné počasí, můžu si wushu cvičit doma. Když mám zlomenou nohu, mám na cvičení k dispozici zbytek těla. V posteli si můžu cvičit rukama, trénovat dýchání a některé qigongy jsou také vleže. Když jsem příliš pracovně vytížená, můžu v pauze cvičit qigong v sedě, zacvičit si pár minut některé jednoduché pohyby, i kdyby šlo třeba jen o navíjení hedvábí a mnoho dalšího. Ano, nevyrovná se to plnohodnotnému dvouhodinovému tréninku, ale i ty kousky jsou velmi důležité. „Lepší něco než nic“ u wushu rozhodně platí.

Nevyjádřila jsem to přesně takhle, mám totiž problémy s projevy mezi lidmi. Jsem spíš zvyklá poslouchat, protože mám kolem sebe spíš lidi, kteří rádi mluví a vyžadují obecenstvo. Na mě pak už není tolik času a také nejsem tak průbojná. Proto jsem občas tak zarputilá v prosazování svých názorů – mám totiž stále pocit, že jsem v časové tísni a teď nebo nikdy :-D. Také nechci plývat časem posluchače, tak se to snažím zkracovat. Už jsem ale ve věku, kdy bych k celé věci měla zaujmout jiný postoj. Tím, jak tady získávám sebevědomí, se to lepší. Ale jen pomalu.

Zbytek tréninku jsem tedy projížděla techniky z yi lu před zrcadlem, až ke mně opět přišel Všeználek a začal cvičit se mnou, tak jsem musela pokračovat, i když jsem chtěla opakovat jen pár prvních pohybů. Vedle nás začal učitel učit pár lidí tradiční meč, tak jsme museli uhnout. Chtěla jsem navázat, kde jsme skončili, ale Všeználek rozhodl, že začneme od začátku. Už v té chvíli jsem byla po celém dni dost vyčerpaná a už dlouho jsem jela kousky sestavy kombinované se dřepy na pravé noze a výdržemi v mabu dlouhou dobu. Teď mám cvičit 1,5 yi lu, to si dělá srandu. Tak jsem začala, ne všechny postoje jsem měla nízké, ale nějak jsem se do toho ponořila a užívala jsem si to. Trochu mě znejistilo, když jsem viděla, že na mě kouká Pan Arogantní, ale zvládla jsem to. Po docvičení Všeználek zmizel, já se trochu prošla a pak si lehla na koberec a odpočívala, ten den jsem měla fakt už hotovo. Šla jsem si sednout ke skupince kluků, se kterými si povídal učitel, posilovala jsem trochu břicho a pak jsme společně odešli. Hodně mě překvapilo, že jsem se cítila plná energie, i když jsem po hodině qigongu nechtěla dělat už nic. Taiji je fakt úžasná věc. O to horší bylo probuzení dnes ráno. Dala jsem si budíka na 7. hodinu, že se budu učit. Když jsem se snažila zvednout, bolelo mě celé tělo, tak jsem to vzdala a vstala až v 9 hodin :-D. Navíc mě začala zase bolet záda. A já volno jako ostatní nemám, v pondělí v jednu mám trénink.

Ani excelentní studentka, ani taiji šampionka...

V Číně je běžné, že pokud vás čekají nějaké dny volna, zaplatíte to pracovním/školním víkendem. Ono je to ale také proto, aby volné dny na sebe navazovaly a neměli jste volnou třeba jenom středu. Lidé často cestují i několik hodin, aby se dostali domů nebo na místo určení, jeden den jim tedy nestačí. Moje spolužačka bydlí v provincii Hunan, tam to prý trvá 18 hodin vlakem. Má v plánu ještě cestu za přítelem, dohromady to vyjde na 25 hodin cesty. Takže jeden den je fakt málo.

Od pondělí do středy máme volno, protože Číňané budou vymetat rodinné hrobky, přinášet oběti svým předkům atd. (清明节) Jdeme tedy do školy o víkendu. Takže už rozumíte, proč jsem v článku o zkoušce ze sandy psala, „V pondělí (= v sobotu)“ :-). Jako na potvoru mám pondělí nejnáročnější – od rána do večera v tělocvičně. Tentokrát to platilo doslova. Jen jsem přecházela z jedné tělocvičny do druhé. V osm ráno zmíněná sanda. Od 9:20 mám hodinu o tom, jak žít zdravě a šťastně. Mívali jsme to v učebně. Párkrát jsem místo toho šla běhat a posilovat, protože jen hráli hry na utužení kolektivu. Minule jsem byla, protože každá skupina měla připravit prezentaci o tom, jak se udržujeme v kondici – já tam byla v sekci „kungfu“ :-D – připravily to spolužačky a daly tam mojí rozpohybovanou fotku. Prezentaci mám, je to fakt srandovní :-). Tentokrát jsme však šli do tělocvičny, kde jsme hráli hry. Všechny jsem pochopila a byla schopná se her účastnit. A ne, není to samozřejmostí :-). Potom jsme na hudbu meditovali v sedě (s pochromaným kotníkem se mi sedělo fakt špatně, tak jsem si natáhla nohy před sebe, ale pak mě zase bolela záda… v meditace je v začátcích fakt dřina, jsem pro meditaci v leže :-) ). Pak jsme prováděli protahovací cviky z jógy. Po józe přišel na řadu qigong – zkrácené verze různých typů. Po hodině jsem se cítila akorát tak na oběd a jít spát.

Místo toho jsem si snědla dva studené knedlíky plněné zeleninou a opakovala svoje sestavy s mečem a kopím. Kvůli kotníku jsem tento týden modernu necvičila. Kromě jednoho dne jsem ale byla pokaždé na taiji. Pak dorazil přítel a ukazoval mi různé pohyby, které je naučili během hodiny, která se věnovala wushu na vystoupení :-). Plynule jsme přešli na dvouhodinovou hodinu qigongu. Ono samozřejmě cvičit devět hodin v kuse, z toho 5 hodin taiji a qigong není takový nášup, jako kdybych cvičila celou dobu v posilovně nebo modernu (to bych určitě nevydržela), ale stejně je z toho člověk unavený. Od té doby, co jsem si zvrtla kotník, mám unavená lýtka, a během qigongu to bylo nejhorší. Učili jsme se totiž nový, ten se šesti zvuky, Tamara ví, jak se to jmenuje :-). Tam se od začátku dokonce stojí v jednom postoji, navíc je to pomalé. A představte si to cvičit 2 hodiny s dvěmi malými pauzami, abychom si pohyby sami vyzkoumali. Vím, že je to fakt léčivá a úžasná věc, ale během jediné lekce jsem k tomu získala velkou nechuť. Na konci už jsem měla hlad a během povídání s učitelkou, mi přítel trochu namasíroval lýtka, abych vydržela taiji, ale byla jsem rozhodnutá, že vydržím tak hodinu a pak uteču na jídlo a odpočinek. Z učitelčina povídání o qigongu jsem nerozuměla skoro nic, tak mi přítel trochu překládal a večer mi to povysvětlil. Místo poslouchání jsem koukala na vedlejší koberec, kde dostávali nakládačku lidé z našeho školního wushu týmu. Má je teď na začátku tréninku na povel jedna učitelka, a ta se s nimi nemazlí. Už týden tedy odchází z tréninku naprosto rudí ve tváři a zničení. Na to už dlouho nejsou zvyklí. V týmu mají jednoho kluka, který cvičí moderní taiji, „když je potřeba“ (= soutěž). Dál jednu slečnu, která to má dlouho jako hlavní „obor“ a další, která s tím začala nedávno. Ta učitelka se jí hodně věnuje, ale je také dost přísná, a na té holce je vidět, že to dělá jen proto, že musí. Jednou jsem ji zahlédla v hale, jak je opřená o zeď a schoulená až k zemi. Těžko říct, jestli byla tak vyčerpaná nebo znechucená. Asi obojí :-/. Je vidět, že předtím taiji necvičila. Nohu si dá až za krk, postoje má krásně nízké, přechody plynulé, moc jí to sluší, ale ještě to jako taiji opravdu nevypadá. Její kolegyně trénuje pěst a meč na hudbu. Často se na ní chodíme koukat a vypadá to fakt pěkně.

Každý tady má svůj vlastní unikátní příběh, nedá se říct, že by si byli podobní (ani vzhledem :-) ). Neustále mě překvapují. V pátek za mnou Jane přišla, hned jak jsem dorazila na taiji, protože venku pršelo a já přišla bez deštníku. Ptala se, jestli jsem v pořádku. Samozřejmě, přítel mě doprovodil. Začala se smát s tím, že je ráda, že se mám dobře. Vypadala v pohodě. Nic netušící jsem se zeptala, jak se má ona. S úsměvem odpověděla, že také dobře. Ale po chvíli jí přes tvář přelétl malý stín a já věděla, proč že za mnou ve skutečnosti přišla. Do očí se jí přihnaly slzy a tentokrát jí je nešlo zastavit. Ona vždy když je smutná, tak o tom většinou vím jen já a pár jejích blízkých čínských kamarádek. Když ji někdo pozdraví nebo v tu chvíli s ní chce mluvit, automaticky nasadí úsměv a nikdo nic nepozná. Tentokrát jí to nešlo. Nikomu neprozradila, co se děje, ale stejně tak nedokázala předstírat, že se nic neděje. Ona sama byla v poslední době konečně hodně šťastná, ale ten den mluvila se svou maminkou, která jí vyčetla, že všechno dělá jen tak na půl a v ničem není opravdu dobrá. Z angličtiny ještě nesložila zkoušku (4. úroveň), naposledy neprošla. Na taiji soutěži se také nestala šampiónkou, ve své silné disciplíně (56ka) skončila pátá. Takže ani oslnivé školní výsledky, ani první místa ze soutěží. V Šanghaji je již třetím rokem a k ničemu. Tak zněla její slova. Bylo mi jí strašně líto, když jsem se na ní podívala, tak bych pomalu začala brečet taky, i když jí je už 20 let, tak s novým sestřihem a slzičkami, vypadá jako malá holčička. Nemohla ani mluvit, jak byla smutná. Řekla mi, že co si myslí ostatní, je jí ukradené, ale pokud jí nevěří její vlastní maminka, která by jí měla podporovat… V tu chvíli mě napadlo, jaké mám štěstí, že rodiče mě podporují i v těch největších kravinách :-). Sama mi řekla, že si myslí, že je hodně pilná. Ze třídy jde do tělocvičny, z tělocvičny do třídy. Ve volném čase se učí angličtinu… Vím, že je hodně marnivá, ráda nakupuje, tráví čas s kamarády, jestli je nějaká Číňanka tady holka-vamp, je to Jane, většina kluků by jí tady ležela u nohou. Dokonce i ošetření zubů měla zadarmo, doktora okouzlila, i když se o nic ani nesnažila :-). Na druhou stranu vím, jak cílevědomá a pilná je. Na tréninku maká, a nejenom sestavy, dělá i doplňkové cviky, má v tom systém. Večer jsem jí občas pomáhala s angličtinou, ráno v kantýně u snídaně jí vídám se sešitem anglických vět. Minulý rok měla velkou šanci získat stipendium (hodně nízká jednorázová suma, ale pro čínské studenty je to velká meta), musela ale projít zkouškou z plavání. Plavat neuměla, tak se do toho opřela a každý večer po taiji chodila do bazénu, kde jí jeden ochotný spolužák „nezištně“ pomáhal :-). Plavat se naučila, začala to mít ráda, a zkouškou prošla. Tedy, tady je i uplavat 100 m velkým výkonem, opravdu! :-) Stipendium nakonec kvůli chybě jednoho učitele nezískala! Povedlo se mi ji trochu uklidnit a přimět ke cvičení, do kterého se nakonec opět opřela. Slíbila jsem jí, že další den spolu zajdeme na večeři a probereme to. Další den za mnou ale během jedné hodiny přiběhla celá nadšená a s tím, že už povídala s jednou kamarádkou a je jí líp. Dokonce už volala i mamce a zdá se, že je všechno zase v pořádku. Moc mi děkovala, držela mě celou dobu za ruce. Najít si mezi Číňany opravdové přátele, kterým nejde o žádné výhody z vás, je hodně těžké. Já jich tady pár mám. A Číňané jako přátelé jsou opravdu kouzelní.

Zkouška ze sandy

V pondělí (= v sobotu) jsme dorazili v osm ráno na sanda trénink a dozvěděli jsme se, že nás čeká praktická zkouška. Tady je každý den jedním velkým překvapením. Po úvodním nástupu jsme dostali asi půl hodinu na přípravu. První částí bylo 20 vteřin, ve kterých jsme měli podle svého bouchat a kopat do vzduchu – podle naší fantazie. Učitel chtěl vidět, jak zvládáme techniku, jak máme zkoordinované pohyby, jak jsme rychlí, jak nám to myslí atd. A pak jsme měli ve dvojici předvést tři techniky. Dvě jsme se naučili během hodin. Jednu jsme se měli naučit teď během té půl hodinky :-D. Nevím, proč nevybral techniku, kterou jsme s ním probírali, ale to nevadí, šlo jen o přehoz.

Na tréninku mi to většinou jde, učitel mě často chválil, a to nejen na téhle hodině. Ale pokud jde pak o zkoušku, tak vždycky vyhořím. Přítel mi vnucoval, že je to jenom tím, že jsem toho nenacvičila tolik. Ale mezi spolužáky jsou lidé, kteří cvičí kratší dobu než já a pokud jsme něco cvičili, tak jsem si to opakovala i ve „volném“ čase, takže jsem měla prostě nacvičeno a naopakováno daleko víc než ostatní. A stejně to pak dopadlo hůř, takže je to v psychice. Nejhorší je, že to kazím i tady. I když jsou spolužáci fajn a podporujeme se navzájem. To není jako v začátcích v Čechách, kdy lidé kolem doufali, že se vám to nepovede, aby oni vypadali lépe. Když jsem měla zkoušku za hua quan a ba gua zhang, měla jsem vokno. Moderna také nebyla nejlepší. Většinou ale z hodin dostávám vysokou známku – naštěstí hodnotí práci během celého semestru, ne jen tu zkoušku. Kdyby ano, tak by to byla velká bída.

Na sandě mám techniku dobrou, ale jsem hodně pomalá a nedokáži ještě dobře plynule kombinovat techniky. Takže si dokážete představit, co jsem tam za těch 20 vteřin předvedla. Přitom potom, když jsem si to ještě zkusila vedle, tak to bylo o dost lepší – měnila jsem směry, střídala techniky – ale pomalu. Techniky ve dvojici jsem trénovala s přítelem, který s námi chodí na tréninky. Všechno to šlo dobře, kamarád profi sandista mě chválil, že mi to jde. Poprosila jsem přítele, aby mi tam tolik nenaskakoval, nejsem u filmu, ale na zkoušce :-). Měla jsem si vybrat někoho jiného, on byl totiž nervóznější než já. Když jsem se na něj podívala těsně před začátkem, tak jsem myslela, že mě vomejou. Předtím jsme všechno natrénovali a on se mě před učitelem ptá: Tak jak teda? Tak jsem ho popadla a mrštila s ním o zem. Ale technika nebyla moc dobrá, dost jsem se nadřela. Do přehozu mi samozřejmě naskočil jako opička na gumičce. A u kopu, kdy jsem ho měla strhnout na zem, jsem ještě ani nezatáhla a on už se snažil padat. Tak jsem ho pak sundala. Naštvalo mě to, ale tohle jsou ty věci, se kterými člověk nic neudělá. Během tréninku mi byl k dispozici, mohla jsem si na něm všechno zkoušet, stále padal a stále se zvedal, abych si to mohla zkusit. Tak jsem se na něj zlobit ani nemohla.

Poslední část bylo 20 vteřin různě kopat do pytle. To byl trochu problém, protože mi to lépe jde na levou nohu, jenže tu mám zraněnou. Na druhou jsem to samozřejmě také trénovala, ale nejsem si v tom tak jistá, tak na zkoušku jsem kopala hlavně levou. A nemohla jsem se do toho opřít tak, jako jsem byla zvyklá během tréninku. Jeden kluk se u pytle odrovnal sám. Byl taky zraněný, blbě kopnul a odvalil se kotoulem dozadu… a bylo hotovo :-D.

Spolužáci byli v pohodě, některým to šlo, některým tolik ne. Když se jim něco nepovedlo, tak je to z míry nevyvedlo, sami se zasmáli a zkusili to znovu. Wang Song ani napodruhé nestáhl kamaráda k zemi. Všichni jsme se smáli. On naším směrem ukázal, abychom byli zticha, že se snaží přemýšlet. A pak s ním najednou mrsknul a bylo :-).

Na závěrečném nástupu nám učitel řekl, že je to všechno jenom o tréninku. Stačilo by pár dalších lekcí a dané techniky bychom zvládali dobře, takže mu nešlo o to, abychom byli úžasní, ale chtěl vidět, že jsme dávali pozor a něco si z té hodiny odnesli. A to nejen co se cvičení týče. Příští týden máme poslední hodinu, a to s jiným učitelem, tak jsem na to zvědavá.

Umělá Káťa :-)

Horyna se mě ptal, jestli jsem se stala tolerantnější během svého pobytu v Číně. Bez toho by to tady nešlo. Za jeden z mnoha příkladů můžu dát to, že mi nikdo stále není schopný říct, kdy mi skončí letní semestr, takže si zatím nemůžu koupit letenku. Samozřejmě, jako zahraniční student můžu na všechno a všechny hodit bobek a koupit si letenku, kdy budu chtít. Nechci tak ale působit a v zájmu dobrých vztahů je třeba být trpělivá. Snažím se to teď sama spočítat. Výsledek předložím ostatním, a když mi řeknou, že takhle to jde, tak je to všechno vyřešené. Oni to ví, ale neřeknou mi to, protože je to „závislé na mnoha věcech“. Jakmile se jich ale přímo zeptám, tak mi to potvrdí a je to. A rozčilovat se tady nemá smysl. Stěžovala jsem si příteli na tenhle problém, dost jsem se rozohnila. A i když jsem mu několikrát připomněla, že si nestěžuji na něj, stále se mi zdálo, že si to bere dost osobně, takže jsem to pak uhrála na smířlivou notu, jak to všechno chápu a rozumím, že je to složité.

Nevím ale, jestli jsem se tady stala silnější, samostatnější a podobně. U mě to funguje následovně: pokud se moje okolí bojí, působí slabě atd. Tak já se nebojím, působím silně. Někdo tu roli vzít musí, abychom se posunuli dál. Když se spolužačka bojí zeptat učitele, tak se zeptám já. Když se kamarádka bála někam jít, tak jsem tam šla první. Když jsme točili nějaký ten film a představovali jsme modelky a modely… byla jsem z toho naprosto vyděšená, ale slečna vedle vypadala nervózní a nechtěla na molo vyjít jako první. No, tak jsem musela já. Tak je to ve všem. Aurora mi ze začátku přišla jako strašně nezávislá a otrlá, opak je však pravdou. Teď považuje mě za neuvěřitelně silnou, odhodlanou. Naposledy mi napsala, že mám v sobě opravdu nějaké kouzlo a je vděčná, že mě to zaválo do Šanghaje, že jí to změnilo život. Jak je hodně citlivá, tak někdy trochu přehání, ale v jádru to tak bere. Takže když vidím, že představovat tu silnou a nebojácnou je přínosem, tak v tom pokračuji. I když stále nemám pocit, že taková doopravdy jsem. Je to spíš uměle vytvořené. I proto si už tolik nestěžuji. Kromě dalších důvodů, které jsem už uvedla jinde, jde i o to, že to na lidi nepůsobí moc dobře. Velká část lidí si stížnosti ráda přečte, ztotožní se s nimi, protože jim se taky nedaří a takhle ví, že nejsou jediní, další to potěší, protože když je na tom někdo špatně nebo hůř než oni, je to prostě dobrá zpráva. Navíc to i „zlidšťuje“. Na druhou stranu to nikoho nikam neposunuje, jen ho to dál drží v tom blátě, ve kterém se sám plácá. V tomhle nemám zájem pomáhat. Měla jsem ale radost, když mi Honzík s Tamarou napsali, že po přečtení mých článků se na cvičení víc těší, mají větší chuť se do toho opřít. Tohle mě fakt těší.

Pořád ale nejsem tak skvělá a nad věcí, občas se na všechno vybodnu, koukám na hromadu filmů, sním hromadu věcí, spím hromadu hodin… :-/

Jinak, teď jsem se vrátila z tréninku. Nemůžu skákat ani běhat, ale už to šlo lépe a až na dva okamžiky, kdy to fakt zabolelo, jsem mohla cvičit bez větších přerušení. Začínám to pomalu protahovat a posilovat.

Chromé taiji a čínská medicína

Qi gong jsem zvládla v hodně vysokých postojích a byla jsem rozhodnutá, že pak půjdu domů, vynechám taiji. Dokonce jsem i došla na konec cesty, která vede od tělocvičny ven. Ale rozmyslela jsem si to, přece nebudu měkká. Noha sice trochu rozbitá, ale ještě mám celou horní polovinu těla. A druhou nohu. Tak jsem se vrátila. Kopy jsem zvládla, ale na skoky jsem si sedla vedle a protahovala se. Sestavy jsem jela také hodně vysoko a když jsem měla udělat pravý krok, nešlo to, otočky také ne. Takže jsem si musela různě přešlapovat a to mě dost rušilo. Vydala jsem hodně energie na to, abych se udržela trpělivá a v klidu. Moje učitelka qigongu je těhotná, takže teď moc necvičí. V pondělí tam s námi vždycky zůstane (je to bývalá žačka učitele Xie, ještě před pár lety zde byla také studentkou) a cvičí. Viděla jsem ji cvičit v hodně vysokých postojích, nohy nikam nezvedala… A stejně to vypadalo naprosto úžasně. Stejně tak na qigongu často zdůrazňuje, na co máme dávat pozor, až to budeme učit starší lidi. Tak jsem si řekla, že jsem na tom teď podobně. Sice jsem chromá, ale stále to jde, i když jinak, než předtím. Učitel ten den měl hodně dobrou náladu, protože dorazila hromada studentů a všichni se snažili. Vedle další spolužáci a učitelé připravovali vystoupení. Taiji učitel řekl, že se na ně máme podívat, a pak nám dal přednášku o tom, jak se dělá dobré vystoupení. A jaký je rozdíl ve cvičení pro vystoupení/soutěž a pro sebe. Řekl nám mimo jiné také to, že jemu jsou soutěžní výsledky jeho svěřenců celkem ukradené. Důležitější pro něj je, když vidí, že studenti chodí pravidelně na tréninky, v tělocvičně se snaží, dokáží cvičit sami svoje, ne stále jen ve stádu s ostatními. A cvičí, i když učitel zrovna nemá čas. A že i to pozná :-). On k nám často mívá různé motivační proslovy, občas mi to přijde jako v historických filmech, kdy jsou bojovníci nastoupení v řadě a kolem projíždí hlavní hrdina na koni a burcuje je k boji :-D. No, ale funguje to :-). Na taiji je nás teď hromada: starší studenti, noví bakaláři, pár školních profi moderních wushistů, pár sandistů, cizinci. To jsem já, Levy (Izrael), Florens (Německo) a nově Robert (USA). Ten prý cvičil „taiči“ doma, ukázal učiteli nějaké formy, ten ale neznal ani jednu z nich. Cvičil předtím mnoho stylů (japonské, korejské atd.), ale od Dannyho vím, že se ničemu nevěnoval příliš – kromě posilování, které jemu samotnému přijde nejsnazší. Zatím si myslím, že dorazil na trénink jen proto, že jsou přijímací zkoušky za dveřmi, a chce mít i nějaký základ pro svoje wushu studium. Ale třeba se mýlím a vydrží. Poslední, kdo měl od září nastoupit na wushu, byl jogín z Indie, ale ten si změnil obor na kineziologii, takže z cizinců to bude právě jenom Robert. Prostě je naše taiji teď hodně pestré, a to nejenom díky obsahu cvičení. Cvičit s nimi taiji je zatím to nejlepší, co mi Čína dala. Mám tam hodně přátel, uvolním se, jsou tam lidi, se kterými můžu makat, můžu makat sama, od každého se dá hodně naučit. Vždyť jenom třeba Chao Di. Florens byl u něj doma, je to wushu rodina. Jejich dům je prý jedna velká tělocvična :-D. Chao Di byl v sanda reprezentaci, a tak se podíval i třeba do Mongolska. Po vážném zranění mu doktor doporučil s wushu skončit. On tedy přesedlal na taiji a při svém studiu procestoval velkou část Číny. Samozřejmostí je, že se učil i v té známé taiji vesničce :-).

V pondělí večer jsem aplikovala na kotník medicínu a druhý den se zdálo, že je všechno v pořádku. Dorazila jsem tedy na cvičení, ale zjistila jsem, že to tak není. Dost to bolelo, a pohyby, které jsem v pondělí ještě zvládala, v úterý nešly. Užuž jsem to chtěla vzdát, zdálo se, že mě to zlomilo. Ale vydržela jsem. Yang jsem necvičila, místo toho jsem jela yilu právě s Chao Di, a protože jsem po jednom kole nebyla tak unavená, jako on, v pauze jsem dělala u žebřin dřepy na pravou nohu a protahovala jsem se. Tak jsem to doklepala až do konce. Na večeři jsem fakt už kulhala a kamarádka mi doporučila, že další den na trénink jít nemám. Jí se to stalo také a nejít na trénink není hanba, učitel to pochopí. Xie Ya Lei je sice „učitel“, ale v mnoha aspektech ho chápeme jako Mistra. On se tak sice nikdy neprezentuje, ale stará se o nás a přistupuje k nám v mnohém podobně. A mnoho z vás dobře ví, že když párkrát nedorazíte na trénink, Mistr se od vás odvrátí a dlouho trvá, než si ho získáte zpátky. Začátkem letního semestru jsem na trénink občas nešla, protože jsem byla nemocná, měla špatnou náladu a podobně. Prostě jsem to flákala. Ale vzpamatovala jsem se a chci pokračovat tak, jak na začátku, kdy jsem nechyběla ani jednou. Opravdu, první rok jsem začala cvičit v září a párkrát vynechala až v srpnu, kdy jsem jela do Henanu a chtěla pak chvíli odpočívat.

Ve středu jsem si ale dala volno. Dál používám tu medicínu a ve školní nemocnici mi dali ještě to samé ve formě tabletek. Zajímavé je, že v některých případech to doporučují zapíjet vínem, jestli jsem to správně pochopila. Kromě klasických tabletek je uprostřed plata ještě malá hnědá kulička. „Insurance Pill“ – v případě, že je zranění opravdu vážně,máme léčbu zahájit právě tou pilulkou. Vynechala jsem ji. U čínské medicíny se snažím fakt důsledně dodržovat pravidla, a když mě jí léčí, raději to nekombinuji s ničím jiným. Zemřel nám tady v Šanghaji jeden německý student. Prý kvůli tomu, že skombinoval čínskou a západní medicínu. Nedávno mi hlásil Filip, že u nich na Fudanu odváželi jednu holčinu do nemocnice, protože se neprobrala z horečky. Prý na ní čínská medicína nezapůsobila moc dobře. A nebo nedodržela instrukce, kdo ví. V ČR jsem ohledně léčby nebyla moc disciplinovaná, ale myslím si, že ani tam to není sranda. Stále se jedná o cizí věc, uměle vytvořenou, kterou dáváte do těla – takže byste měli být hodně obezřetní. I když se to dá koupit bez předpisu.

Za chvíli vyrážím na taiji trénink, tak snad už to půjde lépe… :-)

Zvrtnutý kotník

V pondělí na sandě jsme jeli jen jednu techniku, kop, takže to ruce tentokrát přežily. Nohy také, protože je mám silnější a techniku jsem ještě nezvládla úplně přesně, takže jsem do pytle nebušila tolik. Už od začátku týdne mě ale trochu zlobí levá ruka – zápěstí a předloktí. Nebolí, ale jde o takový nepříjemný pocit uvnitř, jako kdyby se mi tam něco zablokovalo. Po probuzení mám od prostředníčku do malíčku mravence. Nevím, co s tím, tak čekám. Po sandě jsem měla dvě možnosti – jít běhat nebo opakovat nový kus sestavy s kopím. Mám špatnou paměť, tak jsem zvolila druhou možnost. V sobotu jsme navíc změnili jednu část meče, protože jsem to prostě nebyla schopná dobře zacvičit. Byla jsem z toho smutná, jak jsem už psala, a umanula jsem si, že to sama natrénuji, a pak to do sestavy vrátím, jestli se mi to bude ještě líbit. A tentokrát to nebyl dobrý nápad. Úplně si pamatuji, jak jsem se odrazila do vzduchu, byla spokojená s pohybem rukou a předklonem těla (ten skok vypadá trochu jako když se plave motýlek nebo když se vrháte prostě do vody) a najednou… jsem byla na zemi. Zvrtl se mi levý kotník. Prolétlo mi hlavou stádo myšlenek od toho, že se nic nestalo, že se stalo něco hodně nepříjemné. Slzy se objevily ne z bolesti, ale namíchlo mě, že mě vždycky nějaká taková blbost zastaví, zrovna když se začíná dařit. Prvních pár vteřin po zranění necítíte bolest. Odehnala jsem to naštvání s tím, že budu zase cvičit něco jiného, dokud se to nezpraví. A pak to začalo bolet, vibrovat, hřát. Věděla jsem, že přítel nemá hodinu, volala jsem mu, aby se mnou zašel do školní nemocnice a pomohl mi dostat léky, které by uzdravení urychlily. Nezvedal mi to. Hlavně že byl předtím smutný, když jsem šla do nemocnice a nedala jsem mu vědět… No, nejsem už malá holka, nic jsem si nezlomila ani nenatrhla, tak to zvládnu. Dobelhala jsem se do vrátnice, koupila si láhev ledové vody a uplatnila rýžové pravidlo (RICE) – dala si nohu nahoru, odpočívala a ledovala. Nic mi nenateklo, jen zmodralo, tak to nevypadalo tak hrozně. Říkala jsem si, že až mi voda zteplá, tak si zacvičím základní pohyby s kopím a trochu z opakuji sestavu, budu jen malovat pohyby, žádná velká akce. Dokulhala jsem si tedy pro kopí, ale už po chvíli bylo jasné, že to nepůjde – dřep nešel a pohyby ze strany na stranu ani náhodou. Tak nevadí, budu ještě ledovat a cvičit začnu až zítra. Abych tam jen tak neležela, dala jsem si nahoru i druhou nohu a posilovala břicho – vždycky to prostě nějak jde :-D.

Samozřejmě bych si mohla začít stěžovat, jak jsem se předtím dřela k ničemu, protože až se mi to zahojí, budu muset začít zase od začátku, ztrácím tak čas atd. Pokud cvičíte dvakrát týdně výhradně pro radost, tak nepochopíte člověka, který jel do Číny wushu studovat a cvičí každý den skoro od rána do večera. Tím neříkám, že jeden přístup je nudný a druhý strašně cool. Myslím tím, že kdybych zůstala v ČR a měla i jiné povinnosti a cíle, tak bych nechápala, proč by někdo z týdenního nuceného odpočinku měl být nesvůj. Jenže ono to stěžování k ničemu nepomůže. Pár minut si můžete dovolit, pokud se vám díky tomu uleví, ale víc je fakt ztráta času. Nejsem křesťankou ani se zatím neřadím nikam jinam. Nikdo neví, jestli pak fakt nějaký ten další život následuje nebo ne. Tak je lepší se chovat tak, jako kdyby tenhle současný byl jeden jediný. Je fakt že třeba 80 let je hromada času. Na druhou stranu, jak dospíváme, tak se zdá, že čas letí o dost rychleji. A co jsme zvládali ve dvaceti, v osmdesáti už půjde dost těžko. A navíc – život bude utrpením, pokud ho tak budeme brát. Což samozřejmě neplatí na 100 %, jak napsal Horyna v komentáři u minulého článku. Lidé, které postihne nenadálá smrt v rodině, přírodní katastrofa jim vezme všechno, žijí v „otroctví“ a v dalších neštěstích, budou na život jen těžko hledět pozitivně. Mně se ve srovnání s nimi nic zlého nestalo, tak bych se sama před sebou styděla, kdybych svoje malá neštěstí dramatizovala a mnohé vzdávala.

Nejvíc mě překvapilo, že jsem vůbec nenadávala. A to jsem se to tady v Číně naučila dobře, hlavně tedy v angličtině, i když něco z čínštiny člověk při tréninku nebo na ulici také pochytí :-). Danny mě naučil, že „fuck“ může být použito jako skoro jakýkoliv slovní druh, a také to, jak ho do jedné věty vměstnat co nejvíce, při zachování gramatických pravidel. Také jsem si předtím myslela, že angličtina není vůbec tak kreativní jako čeština. No, ale není tomu tak, sprosťárna se dá udělat prakticky z čehokoliv. Jo a mám ráda film Králova řeč, rozhodně musíte vidět :-).

Do Šanghaje dorazilo léto

Tento týden mi začal výborně hlavně proto, že počasí je fakt skvělé. Ještě na začátku března byla pěkná zima. Chodila jsem ven oblečená tak, jako v zimě a bylo mi akorát. Pak nám tady víc jak dva týdny dennodenně pršelo. Když nepršelo, tak aspoň silně foukal studený vítr. Naštěstí už jsem z toho moc nemocná nebyla. Schvátilo to ale kamarádku ze Seychel (jak se tohle česky píše, jsem si musela najít :-D), Anniessu. Ptala se mě, co je na to nejlepší, odpověděla jsem, že pít. Vyřešila to po svém – pila vodku, whisky… :-D Prý se jí trochu ulevilo, ale nevyléčilo jí to :-D. Ať je vám tady cokoliv, Číňané vám poradí: „多喝热水，多休息。“ Máte pít víc horké vody a víc odpočívat. Pít samotnou horkou vodu většině cizincům přijde divné, někdy i nechutné, ale dá se na to zvyknout. Já celou zimu nepila skoro nic jiného, až s příchodem tepla jsem dostala víc chuť na zelený čaj. Ani v létě se své termosky nevzdám. Pamatuji si, když jsme byli na dovolené v Tunisku, tak tam také pijí velmi horké čaje, vodu atd. I jiné arabské země. Jak píše pan Vojta v knize, kterou mi poslala Tamara, horká voda je čínskou medicínou považována za nejzdravější. Možná to tak nepůsobí na každého, ale na mě ano. V ČR jsem na trénink nosila vždy jen vodu, když jsem ale jednou během taiji zkusila horký čaj, dalo mi to hned jiný, příjemnější pocit. Přítel mi vysvětlil, že to mimo jiné má i tenhle důvod – spousta Číňanů byla/je velmi chudá, takže si nemohli/nemohou dovolit pít čaj, zbývala jen ta horká voda.

Zpět k počasí. Po tom kratším období dešťů se objevilo sluníčko, ale pokud jste na něm nestrávili delší dobu, jeho síla nebyla skoro vůbec cítit. Ale už jen to, že nebe konečně nezastiňovaly mraky (a slunce jsme tady opravdu dlouho neviděli!), nás zahřálo. Přibližně měsíc po skončení oslav Jarních svátků :-). V pondělí ráno jsem z okna viděla lidi, kteří už nenosili zimní bundy a sama jsem na pokoji odložila mikinu. Cestou na trénink mi bylo dost horko, ale nechtělo se mi věřit, že už má být od teď stále takové horko. V tom bude určitě nějaký podraz, večer bude pěkná zima, druhý den se to zkazí… A ono ne, dnes je středa, a i když to vypadá na déšť, tak na pokoji sedím bez ponožek a v tílku (lidé, kteří přes zimu neseděli v bytě v zimních bundách, čepici a rukavicích, to tak neocení :-D). V pátek má podle předpovědi pršet, pak opět sluníčko a 18 °C. Jaro tady trvalo tedy necelý týden, a hned nastoupilo léto. Po dlouhé a nechutné zimě to člověka potěší. Ale jen do chvíle, kdy si uvědomíte, že si ani nepamatuje, kdy jste se nepotili. Neutečete tomu. Osprchujete se studenou vodou, ale hned jak zavřete kohoutek a otevřete dveře, začnou z vás opět stékat čůrky potu. Pak vás v noci začnou opět pronásledovat komáři. A nechutné léto je před námi :-).

Víkendový trénink

Tento týden jsem zvládla cvičit každý den kromě čtvrtka, kdy mi nebylo dobře a usnula jsem už v osm hodin večer. O víkendu jsem cvičila sama jen s trenérem a byly to jedny z nejlepších tréninků. Zacvičila jsem toho hodně, všechno jsme stihli, a ještě jsme se dost zasmáli.

Skoky jsem dělala jen v sobotu, šly lépe než předtím, ale dost mě to tentokrát vyčerpalo. Při meči jsem měla štěstí, že cvičím jako šnek, protože jsem se dvakrát sekla do brady. Když jsem se pak sekla ještě do lýtka, visela moje trpělivost na nitce. Kdybych tam byla sama, tak bych si pořádně zanadávala. Ale nebyla jsem, takže jsem se musela zapřít. Když jsem už asi popáté udělala stejnou chybu, nevydržela jsem to, obrátila jsem se na trenéra a česky mu říkám: „Ty ****, vidíš to?!“ Zareagoval čínsky, já odpověděla zase česky a pokračovali jsme. Nebyla potřeba přesně rozumět, význam byl jasný. Naučil mě, že když se mi něco nedaří, nesmím od toho pohybu odejít, ale naopak se mu detailněji věnovat a vykoumat, v čem to je. Fakt to funguje. Jen doufám, že se časem odnaučím používat ta pomocná slovíčka :-). Nedávno jsem četla hlášky našich tenistek při zápasech. Ne že bych to schvalovala, ale občas to dokážu pochopit. Nejde o to, že bych zhrubla, jen nemám zatím adekvátní náhradu, která by mi tak ulevila. Byla jsem ráda, když ten den trénink už skončil, stálo mě to dost sebeovládání. Čím víc se totiž věnujeme detailům v meči, tím míň mi to samozřejmě jde. Strašně mě zklamalo, že jsme nakonec změnili jeden poskok, který mám v té sestavě už od začátku. Nejsem to schopná zacvičit tak, jak bych chtěla, i když to vypadá fakt dobře – když to zacvičí on. Vymysleli jsme jednodušší kombinaci s hvězdou. Dost mi ta změna ale zkazila náladu, brala jsem to jako zbabělý ústupek, protože ten pohyb není těžký. Když se ptal, co se děje, neřekla jsem mu to a dál jsem pilovala ten nový kousek. Sama pro sebe jsem se ale rozhodla, že budu trénovat i tu starou část, až to zvládnu a jestli se mi to bude ještě stále líbit, tak to do sestavy vrátíme. Dohodli jsme se, že v květnu začneme opět trénovat vyhazování zbraní s kotoulem nebo se skokem. Jde o hodně primitivní prvek (ve srovnání s jinými), takže to prostě musím umět – navíc jde jen o zachování klidu, technika je jednoduchá. Jde však o to, že když jsem to trénovala s kopím, přistálo mi na nose a mám tam teď jizvu. Po tréninku s mečem jsem musela do nemocnice na šití a ještě občas to zabolí. Měli jsme to začít trénovat co nejdříve, teď mám z toho strach, i když vím, že zbytečný. Nebyl na to však čas, tak je teď lepší počkat. Čím je počasí lepší, tím se lepší i moje nálada a s ní i cvičení. Víc a víc si věřím, tělo víc a víc poslouchá. Tak snad mě nemocnice už nečeká :-D.

V neděli cvičím od 8:30, což je na mě celkem brzy. Snadněji se v tu dobu zadýchám a jsem ztuhlejší. Že první kopy nepříjemně bolí, jsem si už zvykla, tentokrát to však nebylo tak strašné. Po základních pohybech jsem byla dost zadýchaná. Ne proto, že bych byla bez kondice, občas prostě zapomínám pravidelně dýchat. Základy nechal trenér na mně a vymýšlel mi další části s kopím. Po chvíli ke mně celý zadýchaný přiběhl s tím, že „už to má!“ Nadšeně mi předváděl všechny kombinace, které pro mě vymyslel, a co na to říkám. Samozřejmě se nezapomněl pochválil a já ho musela povinně také pochválit, za všechno – jaké mi udělal super kopí, jak to pěkně vymyslel, jak to pěkně zacvičil. Po úvodních ceremoniích jsem se to začala učit a sama jsem byla dost překvapená, že jsem se půlku sestavy naučila dost rychle. Na začátku jde o to si zapamatovat pohyby. Potom nastupuje fáze, kdy se vysvětluje rytmus a trochu detaily. V téhle fázi budu nějakou dobu, až si to pořádně osahám a zvyknu si na to, dáme se do větších detailů, případně se trochu pohyby změní, aby mi víc seděly. Většinu z těch pohybů už znám a trenérovo nadšení přešlo i na mě, prostě jsme si trénink užívali oba. Pobíhali jsme po tělocvičně z jedné strany na stranu a ukazovali si, jak nám to jde (v jeho případě) a jak nám to nejde (v mém případě), zkoušeli různé varianty, smáli se jeden druhému. Potom už mě to nechal cvičit samotnou a z lavičky mě povzbuzoval. Po každé čtvrtině mi vytkl chyby, na to jsem se v dalším kole zaměřila, a tak jsme postupovali dál a dál. Když jsem se do toho zamotala a kazila, co šlo, zastavil mě s tím, abych si vydechla, chvíli na nic nemyslela, sdělil mi nějaké drby. Potom jsem si pohyby vyzkoušela nanečisto a znovu začala – už bez problému. V druhé části mám motýlka s kopím, to jsem dnes skákala prvně. Při posledním pokusu se mi povedlo skvěle uvolnit a sjednotit mozek s tělem. Většinou totiž myslím na pohyby, které budou následovat a ne na ty, které zrovna dělám. A nebo mám při některých pohybech temno. Nejenom mně se občas stává, že po docvičení nemám ani páru, co jsem v uplynulých sekundách dělala. A to je moc špatně. Prostě se musím pochlubit, naposledy jsem to na sebe zacvičila prostě strašně skvěle :-D – nikde jsem se nezasekla, neudělala jsem žádnou chybu, motýlka jsem skočila a plynule přešla dál, běžela jsem celkem lehce. Měla jsem dobrý pocit, ale nebyla jsem si jistá. Když jsem viděla, jak se trenér šklebí, tak bylo hned jasné, že to bylo dobré. On většinou moje výkony nekomentuje, tentokrát to ale bylo 不错 (nebylo to špatné), to říkají, když se něco fakt povede :-). Samozřejmě můžu být ještě rychlejší a přesnější, ale i takhle by to prý na soutěž stačilo. Dnes mě chválil dost a celé ty dvě hodiny jsem si užila. Jak jsem došla domů, skoro hned jsem padla do postele a spala až do večeře, jak jsem byla unavená. Už se ale nemůžu dočkat, až budu zase v tělocvičně.

Florens se mě ptal, co mi dává moderní wushu. Naprostou, čistou radost. (Když si odmyslím těch pár sprostých slůvek :-D).

Čínský Hobitín

V Číně je všechno 左右，大概，差不多 a podobně. To znamená PŘIBLIŽNĚ. Z toho si dělal srandu i náš taiji učitel. Je to jeden z rozporů, se kterým se setkává, když učí cizince. My to všechno potřebujeme jasně pojmenované a dané. Zařadíme si to do příslušného šuplíčku a jsme spokojení. U wushu to tak nefunguje. Cvičím sestavu – ruka má být při jednom pohybu takhle nebo o 10 cm výš? Pokud s tím chci na soutěž, tak je to jasně dané podle toho, co u mě vypadá líp. Pokud ale na soutěž nejdu, jde o to, jak daný pohyb chápu, jaké má užití. To platí třeba i u qigongu. Každé tělo je jiné, někomu se dané svaly začnou napínat brzy, někdo musí udělat větší pohyb. I když na druhou stranu, když budu chtít někoho poslat k zemi, tak to musí být přesné a ne přibližné :-). Když se člověk přestane pídit po tom, jak to tedy je, tak mu to docvakne samo. Tohle je myšlenka, které se mnoho lidí odmítá držet, protože jim přináší nepříjemné pocity. Ale to jenom na začátku, časem se to stane přirozené a příjemné. Ptala jsem se před chvílí přítele, kdy mi končí semestr, abych si mohla koupit co nejdříve letenku domů (ANO, NA PRÁZDNINY LETÍM DOMŮŮŮŮŮ!!!! :-)). Zeptá se mi na to. Přišel s tím, že někdy začátkem července. To jsem věděla také, ani jsem se nemusela nikoho ptát, navíc takhle si letenku koupit nemůžu:-). Odpověděl, že mám pravdu a zeptá se ještě jednou…

V pátek mi dorazila kniha od Tamary, měla jsem velkou radost – Čínský svět. Je napsaná zajímavě, ze všeho něco, takže žádné dlouhé nudné statě o historii, ekonomii… Prostě věci stravitelné i pro normální lidi. Nejvíc mě z toho baví jeho vlastní zkušenosti a náhled na Číňany samotné. Často si vzpomenu na své vlastní zážitky, i když jich samozřejmě nemám tolik, protože jsem tady krátce a moc necestuji. Kolikrát jsem se musela ale nahlas zasmát. Číňané, se všemi svými chybami a nepěknostmi jsou prostě okouzlující, nezapomenutelní. Pobyt v Číně a přátelství s Číňany vás poznamená na celý život :-D.

Když jsem byla v centru, nepokrytě na mě koukaly dvě skupinky Číňanů, drze si o mně povídali a mysleli, že nerozumím ani slovo. Taxikář mě vzal na hůl. Smlouvání není moje silnou stránkou. Potkala jsem Číňany, kteří po zjištění, že nejsem anglický rodilý mluvčí, hned odešli. Někdo se se mnou chtěl přátelit jen proto, že si myslel, že mám peníze nebo že mu budu ke prospěchu. Nebo prostě proto, že jsem tady exotika. Domlouvat si něco u nás v kanceláři je o nervy. Pak si ale zajdu pro smažené nudle, prodejce se na mě usmívá už zdálky a ptá se, jestli to bude jako vždycky a ujišťuje mě, že na lilek nezapomněl :-). Další mi občas přihodí i něco navíc, zadarmo. V místním obchůdku mě paní vždy přivítá s úsměvem, pochválí mě, jak jsem pilná a krásná a bude se jim stýskat, jestli odjedu, tak raději odjíždět nemám. V metru si mě slečna zaujatě prohlížela. Nebylo mi to úplně příjemné, ale usmála jsem se na ni a ta se celá rozzářila. Ještě když vystupovala, věnovala mi poslední úsměv. Příteli jsem se jednou zmínila, že se mi něco rozbilo, hned druhý den mi přinesl vteřinové lepidlo. Když jsme byli nakoupit ovoce na trhu a on se s tím vším dřel zpátky na kolej, hned ho napadlo: „Zítra sem zajdu ještě jednou a dám to spolubydlícímu a sestře.“ Trenér mi už udělal tolik zbraní, a za nic jsem neplatila (ještě aby :-) ). Kolikrát si z taiji odnáším hromadu malých dobrot, které nasbírám od kamarádek. Mám je všechny moc ráda a postupně se jim víc otevírám. Florens mě jednou povzbudil ohledně mých taiji spolužáků: „Oni by byli strašně šťastní, kdyby si s tebou mohli celý den povídat!“ A asi je to pravda, protože vždycky, když mě vidí, tak už z dálky mávají, Luo Shan za mnou vždycky zajde a poklábosíme, Tang Lin Xia mě tahá na koberec, abychom spolu cvičily, Jane se mi se vším svěřuje…

Nedávno jsem koukala na Pána prstenů a v něčem mi trochu přijdou jako hobiti, i když nevím, jak to popsat :-D. Nemám teď na mysli jejich velikost, už jsem potkala dost Číňanů a Číňanek, kteří byli vyšší než já. Občas mi to tady přišlo jako v Mordoru, ale Hobitín bude asi přesnější :-D.

Pokud wushu milujete, není co řešit :-)

Když jsem měla tenhle víkend na tréninku vyzkoušet nějaké víc tanečnější kroky, tak jsem si trenérovi postěžovala, že jsem se měla dát spíš na vzpírání než tohle. Každý si má hledat to, pro co se hodí. Nejde mi matematika, tak jsem si na ZČU vybrala jazyky. Na wushu nemám tělo, tak jsem měla vrhat koulí nebo něco podobného. Ve skutečnosti si ale vybíráme, co nás baví – pokud to nechceme dělat na profesionální úrovni. Profi týmy mají svoje jasně daná kritéria, podle kterých hledají svoje naděje, podrobují je nejrůznějším zkoumáním, aby věděli, jak vyrostou, jak jsou na tom se svaly atd. Kromě čínských kamarádů nemám v přátelích myslím žádného sportovce, který by se živil jenom tím, takže jsme stále u toho „koníčka“.

Pokud něco dělám proto, že to mám rád/a, je přeci jedno, že jsem těžší a měřím o půl metru víc než profesionální představitelé daného sportu. Wushu je čínským bojovým uměním, vypadá tedy úžasně na menších hbitých Číňanech. Pokud ale necvičím moderní wushu, tak přeci nejde o to, jak to vypadá, ne :-). Tradiční je pro svoje principy, sebeobranu a ducha, taiji to samé plus zdravotní aspekty. A i co se týče moderny, pryč jsou doby, kdy byli na prvním místě Číňané, dlouho nic a pak jiní Asiaté. Třeba Rusové jim dost šlapou na paty. Minulé léto tady na škole trénovali Ukrajinci, žádné chcíplotiny. Slečna na nanquan a nandao měla celkem zadek, ale jela jako blázen. A jejich tradice v gymnastice jí při ručních technikách jižního stylu až tak k užitku nebyla. Horyna si stěžoval, že je na taiji moc vysoký a těžký. Levy z Izraele, který tady studuje wushu na bakalářském studiu (bc. je tréninkově daleko víc náročné než mgr. studium), má také něco kolem dvou metrů a v tuishou bude v květnu zápasit v té nejtěžší kategorii. Ano, je trochu nezvyk ho vidět cvičit, zvlášť když kolem něj běhají černovlasí trpaslíci. Ale on taiji miluje, na SUS je jen kvůli našemu taiji učiteli. Kvůli tomu se upsal na bc. obor, kde musí dělat i modernu. Ale nevadí mu to, on má cíl jasný – víc a víc nasávat taiji. A našel si v tom svoje přednosti. Hodně si pamatuje, rychle rozumí pohybům, ví, jak funguje jaký pohyb, v tuishou občas vyklepne i našeho nejlepšího čínského spolužáka, na sandě byl taky jeden z nejlepších. Soutěžní 56ku nezacvičí nijak krásně, ale pohyby yi lu dávají smysl, je v tom vidět ta která aplikace. Němec Florens je stejně vysoký jako on, jen o něco lehčí. Doma reprezentoval svou zemi v jiu-jitsu, takže tady mu tuishou také hodně jde. Na tréninku ho nevidím moc často odpočívat, stále dokola cvičí sestavy a základní pohyby. Protože to miluje a chce se zlepšovat – sám pro sebe. A přemýšlí, že by tady studoval doktorský obor – opět kvůli taiji a lidem od nás. Nikdo z nich, ani Aurora (po dvou vážných operacích kolenou – zranění při skocích), si nikdy stěžovali, že pro ně wushu není a měli si vybrat něco jiného, nikdy je to prý ani nenapadlo. Vybrali si, co je baví, co je naplňuje, a že jim nějaký aspekt z toho nejde – svět se nezboří. Všichni si v tom našli TO, proč to dělají. Kdyby to TO nebylo, tak to dělat nebudou. Oni opravdu mohou říct, že se wushu stalo součástí jejich života. A je jedno, jestli cvičí každý den několik hodin nebo si zajdou zacvičit párkrát do měsíce. Tohle mnoho z nás ještě neumí. Když už si něco vybereme, tak se tomu máme věnovat a nepochybovat o tom jenom kvůli tomu, že mě dneska zrovna bolí záda a už týden mi to nejde, jak bych si přestavovala. Když mě bolí u některého pohybu záda, tak budu cvičit něco jiného. Když fakt nemám náladu, tak si koupím nanuka a projdu se v zahradě. Na druhou stranu, pokud budeme stále jen pochybovat a nic nedělat, tak budeme dál stát na místě. Ona ta záda po měsíci třeba přestanou bolet, ale zase se třeba objeví něco jiného, tak to prostě je.

Po určité době, pokud v nás pochybnosti přetrvávají, tak všechno zhodnotíme a pokud nám cvičení už nic nepřináší, tak toho necháme a budeme dělat, co nás naplňuje. Neříkám, že když si něco vyberu, tak u toho musím ztvrdnout celý život, ne každá volba je správná. Takhle někdo vystřídá hned několik oborů na VŠ, aby pak začal pracovat v úplně jiném oboru – hledal se. Je to podobné i ve vztazích – mnoho lidí spolu zůstává jen ze zvyku, ze strachu, co když by se rozhodli špatně, co když by to „potom“ bylo ještě horší. Na druhou stranu vysoká rozvodovost a brzká rozchodovost může mluvit i o tom, že jsme kolikrát v rozhodování dost unáhlení.

Člověk nesmí být zbabělý pochybovač a neustále hledat výmluvy, proč to zrovna nejde a proč to raději bude dělat takhle. Při moderně jsem stále hledala důvody, proč mi ten který pohyb nejde. Když jsem si řekla, že je to proto, že prostě nejsem tak rychlá, trochu mě to uklidnilo, protože s tím se teď prostě nedá nic dělat. Ale nikam mě to neposunulo. Teď se naopak snažím hledat své dobré stránky a cvičit ty pohyby podle toho. Dnes mi trenér zrovna říkal: „Nikdy nebudeš tak rychlá jako ty děti tady a jsi i pomalejší než většina dospělých cizinců, skáčeš nízko… Takže musíš mít sestavu jinou než oni – takovou, která ti bude sedět – mít tam techničtější části, pohyby, které ti budou slušet a bude to vypadat, že jsi rychlá.“ Mám teď čas hodně cvičit. Trénuji normálně všechno, základní verze skoků chci zvládat (tahle věta znamená: udělám vše, co bude v mých možnostech, abych to zvládla, pokud se to nepodaří, nevadí, vím, že jsem víc udělat nemohla), chci zrychlit (běhám a trénuji krátké části stále dokola), zesílit (posiluji), ale zaměřuji se hlavně na techniku, kde vím, že je moje silnější stránka. Je to stejné, jako když jsem hrála na flétnu – pasáže, které mi nešly, jsem musela hrát hodně pomalu stále dokola. A pak se to pomalu nebo rychleji zlepšovalo. Ale zlepšení je možné VŽDY. Pokud se ještě nedostavilo, tak zatím nepřišel ten správný čas. Nebo máte špatné vedení. A pokud cvičíte sami, máte špatný plán, slabou vůli nebo… V ničem jiném to není. Na wushu je skvělé, že pokud opravdu chcete, nic vás nezastaví. Jste zranění? Můžete cvičit jiné části těla. Pamatuji si, když jsem ještě předtím v Plzni přišla na trénink s Mistrem se sádrou na noze. Dostala jsem za úkol trénovat stabilitu. Jednu celou hodinu jsem třeba dělala holubičky :-D. Tady jsem zraněná každou chvíli, takže tomu musím tréninky přizpůsobovat, o tom píšu každou chvíli. Pokud jste zranění/nemocní tak, že se nemůžete hýbat? Můžete si cvičit v mysli, což je hodně přínosné a nebo wushu víc studovat – sledovat videa, číst články atd. Ani to se neztratí. Jste tak moc pracovně/rodinně vytížení, že na cvičení nemáte čas? Dobře, nemůžete teď makat, jak jste byli zvyklí/jak jste chtěli, ale nějakou tu hodinku týdně si přeci jen najdete a jinak platí to, co u těch znehybněných :-). Jde to, když se chce – tohle rčení neplatí u všech věcí na 100 %, ale u wushu ano. Když nebudete cvičit měsíc, nemůžete samozřejmě předpokládat, že pak dorazíte na trénink a všem nakopete zadek.

Pokud jste už našli, co jste hledali, tak si musíte najít způsob, jakým se tomu budete věnovat. Každý je jiný, každému sedí něco jiného. A že strečink dospělého člověka, kterého nevytahali v mládí, bolí jako pes? To je normální. Protahuji se tady několikrát denně již 1,5 roku. Denně většinou opravdu znamená 7 dní v týdnu. V pondělí to absolvuji dokonce 4-5x a bolí to pokaždé (po běhu trochu méně). A často to bolí i čínskou spolužačku, která si dá nohu až k hlavě. Potom, co nasosáte informace a odborné rady, si musíte zvolit pro sebe nejlepší metodu. Vyzkoušela jsem toho hodně. Suzukiho strečink a různé chytré knížky. Ruské mučení. Čínské mučení, u kterého jsem pokaždé brečela. Teď už si můžu dovolit poslouchat svoje tělo, také už poznám, kdy se mě snaží oblbnout, protože je líné. Pokud cítím, že by to šlo a jsem zahřátá, tak se protahuji na maximum a snažím se jít ještě dál. Pokud se necítím dobře, trpělivě se protahuji na 70 – 80 %. Takhle se mi to osvědčilo nejlépe. Samozřejmě že když si dám den volno, tak na strečink kašlu, ale neměla bych.

Četla jsem článek o jednom muži, který si udělal skvělý byznys z toho, že lidem radí, jak zacházet se svým životem. V ničem nevyniká, ale umí si najít cestičku, i když ne vždy by ho za to člověk pochválil. Vyhrál jednu sanda soutěž jen proto, že si pořádně přečetl pravidla a sázel na vytlačování soupeře z ringu – ostatní o tomhle bodě neměli ani páru. Prozradil jednu ze svých metod: „Slyšel jsem o jednom běžci, do kterého by nikdo neřekl, že by mohl podávat nějaké dobré výkony – neměl na to postavu, začal pozdě… Ale on přeci jenom vyhrál. Právě tohle mě zajímá – jak to dokázal?“ Zaprdlým lidem tyhle věci a moje články přijdou jako americko-čínské kecy, ale nejenom já jsem důkazem, že to funguje. Chce to prostě opřít se do toho (ať se zrovna věnujete čemukoliv) a ne si říkat, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Moje kamarádka a spolužačka Susyana Tjhan (jedna z nejlepších wushu atletek Indonésie) ráda říká: „Winners never quit, quitters never win.“ (volně přeloženo - Vítěz nikdy neodejde, ten co odejde (quitter = „srab“) nikdy nevyhraje) A vo tom to je ;-)

Pokud wushu milujete, není co řešit :-). Když budu parafrázovat kousek článku o wushu, který nedávno napsal můj taiji učitel (jeden úryvek jsem poslala na FB), tak: Wushu vám dá to, co dáte vy jemu.

Mně se daří tenhle přístup víc a víc, ale zatím to není ono. Stále mám ráda luxování, protože při téhle činnosti je výsledek vidět prostě hned. Utírání prachu mě ničí, protože jakmile ho setřu, objeví se nová vrstva. Je přede mnou stále ještě dlouhá cesta. Aspoň to ale není nuda :-).

Filmy

Že tom, jsem byla prvních pár měsíců nového roku vyřízená, svědčí i to, že jsem viděla víc filmů než za celý minulý rok tady :-D. Jo, měla bych číst knihy a vzdělávat se. Ale když jsem se večer vrátila unavená domů, nechtělo se mi nic. Navíc, jak tady všichni hlavně cvičí nebo sedí v knihovně, moc zábavy mimo s nimi také není. Tím neříkám, že když jsme spolu, že se nebavíme nebo občas nesmějeme a tak, ale cizinci tenhle objem prostě nestačí. A zajít si jednou týdně s přítelem někam ven mě nenasytí na celý další týden. Zvlášť mě, jsem někdy strašně ukecaná. Takže jsem večer často koukala na filmy, občas při tom ale i studuji čínštinu, aby se neřeklo :-) :

Muži, kteří nenávidí ženy – celou dobu jsem měla nepříjemný pocit, film to byl zajímavý, ale byla jsem ráda, když už to skončilo :-/

Žena v černém – trochu jsem se lekla jenom jednou, jinak mi to přišlo celé dost bezbarvé (a ne proto, že tam nebylo dobré počasí :-) ), nenadchlo mě to kromě závěru, který až na to shledání nebyl až tak typicky americkým :-)

Jíst, meditovat, milovat – z toho se stal můj oblíbený film. Julia je krásná, Bardem je stále sexy, i když má kůži na obličeji víc vytahanou :-). Oslovilo mě to i tím, že jsem měla podobné pocity, došla jsem k podobným závěrům. A prostě to funguje, i když je to trochu naivní.

Vicky Cristina Barcelona a Všichni říkají: Miluji tě (Woody Allen) se mi líbily moc.

Snowflower and the secret fan, na příběh dvou čínských kamarádek (jedna z hereček je Číňanka, jedna z Jižní Koree), kde má menší roli i můj oblíbený Hugh Jackman, se podívejte. Prolíná se tam starověká Čína s tou moderní, a ta je v Šanghaji :-). Natočili to podle stejnojmenné knihy od Lisy See.

Noc hrůzy a Ruka zabiják jsou super sranda relax :-)

Reign of Assassins – s mou oblíbenou Michelle Yeoh, krásný příběh, který jsem viděla už několikrát :-)

Je toho mnohem víc, vzpomněla jsem si teď na tyhle, protože se mě teď to týká trochu víc než jiné filmy. Často teď postupuji tak, že si vezmu jednoho herce a vybírám z toho, co natočil, ne všechno najdu :-/.

Budu ráda za nějaké filmové tipy pro unavené večery ve dvou – já a moje PC :-).

Wushu studium v jarním semestru

Co jsem tady, tak se moje nálady mimo jiné hodně řídí počasím. Kamarádka mi řekla, že to je věkem, ach jo :-). Naštěstí tělo počasí až tolik neovlivňuje. Samozřejmě jsem ztuhlejší, když je hnusně, ale nic mě nebolí. To bylo vidět včera – to foukal silný vítr, střídavě pršelo a byla zima. Dnes je naopak přibližně 15 °C, sluníčko, obloha bez mraku. A je mi skvěle.

Wushu studium v jarním semestru

Tenhle semestr není wushu studium nikterak náročné. Když si odmyslím tu sandu, ze které jsem se vzpamatovávala plné tři dny :-). Dál mám něco o zdravém životě (zdravotní qigong, taiji a masáže), ale tam se hrají hry na stmelení kolektivu a tak nějak mi to přišlo o ničem, tak místo toho chodím do posilovny a běhat. Máme pak ve skupinách natočit videa jako závěrečnou práci. Toho se zúčastním a mám hotovo. Zajímavá hodina je v pátek ráno od osmi. Jde o čtení starých čínských textů. Pokoušela jsem se číst tu první část, kterou učitel naší skupině zadal, ale ve slovníku ty pestré názvy úderů, kopů atd. samozřejmě nenajdu, tak jsem z toho moc chytrá nebyla. Věděla jsem jen tak zhruba, o jakou techniku se jedná. Na hodině pak každá skupina prezentuje, jak pochopila svou část textu. Naposledy jsme rozebírali sestavu 七星拳 (Sedm hvězd). Bylo zajímavé vidět, jak každý dané pohyby chápal jinak a samozřejmě vycházel ze své zkušenosti. Jinak to viděly holky, které se zaobírají hlavně krásou a zdravím a bouchnout pořádně skoro neumí. A jinak jedna slečna a všichni kluci. Všichni měli za úkol nejen předvést daný pohyb, ale ukázat jeho použití a pak zacvičit daný kousek sestavy. Já se toho neúčastním, ale sleduji to a snažím se také nad tím přemýšlet. Když se nám slečny snažily vnutit nějakou špatnou kombinaci, tak se mě učitel zeptal, co si o tom myslím. No a myslela jsem si to správně :-). Když už spolužáci nevědí, tak jim vždycky učitel přijde ukázat, jak se to dá použít, dá jim určitá vodítka. Když tyhle hodiny zrovna nejsou tak akční, tak stejně musím dávat pozor, protože učitel sedí hned za mnou. Občas se zeptá, jestli rozumím, já mu doliji horkou vodu ze své termosky do kelímku. Celá naše hodina je hodně uvolněná. S tím právě přišla včera večer spolubydlící. Přijde jí, že wushu obor je hodně uvolněný, učitelé v pohodě a spolužáci přátelští. U ní, na čínské medicíně, to tak není. Když sama za někým nezajde, nechtějí s ní moc mluvit a učitelé na ni žádné ohledy neberou. Většina učitelů tady totiž zahraniční studenty moc v lásce nemá. To je veřejné tajemství. Hlavně tedy kvůli Korejcům, kterých tady bylo na začátku nejvíce – na hodiny nechodili a pak u testů měli stále připomínky, dotazy… Naši wushu učitelé jsou víc otevření a ke VŠEM svým studentům jsou hodní. Včera jsem četla článek od svého taiji učitele, kde se zamýšlel nad wushu. Nejen že psal, že by se slečny neměly držet v pozadí, což je u Číňanek občas trochu znát, ale napsal i to, že cizinci nejsou hloupí, kolikrát jsou i chytřejší než čínští studenti. Učitel Xie má své zahraniční studenty hodně rád a není to kvůli nějakým výhodám, které by z nás měl. Za to, že jsme v jeho týmu, nedostává žádné peníze na víc (jak by to podle zdejších pravidel mělo být), ani nechce, abychom jemu nebo kanceláři něco platili (jak by to také podle zdejších pravidel mělo být). Je prostě rád, že se snažíme, a jak až tolik nerozumíme jako Číňané (a ti také nerozumí všemu, co učitel vykládá!), tak se umíme lépe dívat. Zapamatovat si sestavu mi trvá delší dobu než čínským spolužákům (ale ne všichni jsou rychlejší, někteří cvičí taiji kratší dobu než já), ale detaily vidím dříve. Když jde o páky, a není to nějaká extra vychytaná věc, tak to také většinou pochopím hodně rychle. Nestačí se prostě jenom dívat a poslouchat, chce to zapojit srdce i mozek dohromady. Zpět k těm hodinám, ještě mám volitelný tříhodinový qigong: 5 zvířat, Osm kusů brokátu a Yi Jin Jing, možná stihneme ještě jeden. Za 6 hodin se naučíme celý qigong i s těmi malými detaily, k tomu nám učitelka poví, k čemu je to dobré, jaké svaly se zapojují atd. Zajímavé je, že po těch 6 hodinách to většina dělá celkem dobře nebo aspoň chápou ty principy – i sandisti, kteří se tomu předtím nikdy nevěnovali. Opět se mi potvrzuje teorie, že pokud má člověk správné vedení, jde skoro všechno. Imitovat zvířata u Wu Xing Qi je zábava, všechno odsýpá dost rychle. Ba Duan Jin je pro mě největší utrpení. Není až tak těžké při tom mít nějaký ten „pocit“, ale ta mabu mě ničí, hlavně u pátého pohybu. Na tenhle qigong se těším ze všeho nejméně. Yi Jin Jing mám ráda ze všeho nejvíc. Vypadá lehce, žádné náročné pohyby (i když ta opravdu tradiční verze byla dost hardcore :-)), ale aby to člověk dělal správně, to není jen tak. Ty pohyby jsou mi příjemné a hlavně, fakt mi to pomáhá na záda. Neuleví to od bolesti úplně, mám tam nějak špatně poskládané obratle, ale uvolní mi to svaly okolo.

Takže co se týče školy, je to dost lážo plážo. Mimo wushu obor musíme mít ještě dva jiné předměty (= 4 kredity). Vybrala jsem si historii žurnalistiky v Číně a v zahraničí, protože tam není žádná zkouška, musíme jen napsat nějaký článek, jehož téma se dozvím příští týden. Ale je to v pátek od 18:50 do 21:30. A v 9. týdnu mi začne ještě jeden ekonomický předmět – pořádání sportovních akcí. Tam už zkouška je, navíc tam budu asi jediná cizinka, tak z toho mám opravdu vítr.

Na čínštinu chodím pravidelně jen na hodiny gramatiky, které mi něco dávají, i když naposledy to bylo dvouhodinové mučení, kdy jsme probírali odlišnosti tří slov, z nichž dvě mi přijdou významově naprosto stejná. Naštěstí existuje pár pravidel, která mi pomáhají se trefit – s 60 % přesností :-). Ostatní hodiny přínos nemám, tak místo toho cvičím. Tenhle semestr mám na cvičení fakt dost času. Chci to využít a občas se vyřídím už v úterý. Ale je to spojené i s tím počasím, které se lepší, tak se toho nebojím :-).

How have you been, recently? :-)

Tuina

Celý týden chodím zase pravidelně na taiji. Předtím jsem odpoledne občas nešla, protože jsem chtěla odpočívat, mít víc času na učení atd. Už mě to ale zase chytlo a je to tak správně. Co jsem v Číně, tak mě bolí záda, se střídavou intenzitou, ale nebylo moc dní, kdy bych mohla říct, že mě záda nebolí. Už je to asi měsíc, kdy mě to začalo bolet víc. Moc jsem to nevnímala, protože mě to při cvičení neomezovalo a jinak jsem prostě už zvyklá. A to dobře není. Teď pokud trochu vychladnu, vadí mi to při některých pohybech s mečem a kopím. A bolí mě to i normálně, když se chci předklonit, „vykulatit“ záda… takže jsem se to rozhodla nějak řešit. Minulý týden jsem se už chystala na tuinu, ale najednou to nebolelo tolik, tak jsem nakonec nešla. Tento týden už jsem to odkládat nechtěla. Nemám pocit, že bych se nějak zranila, spíš se mi to tak nějak střádá. Ne vždy stihnu rychle převléct zpocené studené oblečení, večer dlouho a špatně sedím u počítače a ne každý skok dělám správně. V úterý jsem se tam vypravila hned, jak otevřeli. Zaplatila jsem 100 RMB za 10 vstupů a hned se do mě pustili. Jeden kluk, začátečník, dostal za úkol uvolnit mi svaly na zádech. Pak nastoupil další, zkušenější (taky jeden z wushu lidí), který mi měl záda napravit. Ramena a horní část jsem měla pak hodně uvolněnou, ale problému, který mám v dolní části mě nezbavil. Tak tedy přišel na řadu učitel z Taiwanu, který je to všechno učí. Všechno mi pořádně prokřupal. Křupat krk fakt nesnáším… :-D Ale i potom jsem necítila žádnou změnu. Ptali se, jestli se cítím líp, než když jsem přišla. To samozřejmě ano. Tak že to tak stačí, ne vše se dá vyřešit hned. Tak snad mě toho zbaví. Pokud ne, přítel mě chce vzít do nemocnice, aby mě vyfotili :-/. Ten den jsem se cítila velice nedobře, po večeři jsem hned zalehla. Ve dvě v noci jsem se probudila a bylo mi ještě hůř, bolelo mě celé tělo. To je ještě zesílené pondělní sandou, kdy měl učitel radost, že mi to u pytle jde, tak jsem se snažila o to víc, a dva dny potom mi padaly hůlky z ruky, jak jsem ji měla namoženou.

Ve středu se skoro všechno, co se týče mého těla, v dobré obrátilo a bylo mi fajn, cvičilo se mi taky moc dobře. Záda stále bolí, uvidím příště. Abych se ale nenudila, že je všechno stejné, rozbolelo se mi zápěstí a cvičit s mečem jsem prostě nemohla. Kopí šlo, stát na té ruce jsem také nemohla. Nevadí, cvičila jsem prostě něco jiného, měla jsem i čas si jít před taiji zaběhat a zaposilovat.

Taiji

Jsme teď rozdělení na několik skupin – soutěžní forma qigongu Pět zvířat, tuishou a sestavy. Tuishou dělají jenom kluci, chystají se na soutěž v provincii Shandong. Já jsem ve skupině sestav, ale zkoušíme i aplikace. Učitel zase učí starou yangovou sestavu a začátek yi lu. Jinak stále opakujeme všechny ostatní sestavy a snažíme se soustředit víc na detaily. Proto jsem na FB zmiňovala tu břišní tanečnici… Jak se trochu oteplilo, všichni se teď dost protahujeme a hodně lidí chodí běhat. Když mám na taiji „dobrý den“ (jednou týdně, opravdu!), dokážu cvičit o hodně níž než normálně, takže jsem z toho vždycky strašně vycucnutá. Dneska jsem 56ku v kuse prostě nedala ani jednou. Když jsem unavená, tak je pak těžké cvičení nešulit, takže když skončíme se skupinovým cvičením, rozdělím si sestavu na kratší části. Ty části se snažím cvičit co nejlépe, 3x za sebou bez pauzy. Pokud to nejde jinak = někdo se mnou chce cvičit, tak to prokládám sestavami, u kterých se tolik neunavím. Mezi sestavami se pravidelně protahuji, je cítit trochu zlepšení, ale tohle je fakt na dlouho. V týmu teď panuje výborná atmosféra – makáme spolu, ale je i legrace. Takhle mi to moc vyhovuje. Tang Lin Xia mě ale zničí. Jednou jsem jí řekla, že po docvičení jsou skvělé na uvolnění sprinty. Od té doby se mě skoro každý den ptá, kdy už půjdeme běhat. Vysvětlení, že je to nejlepší na závěr cvičení, nebere. Dnes mě zase tahala ven. Jenže já předtím už půl hodinu běhala, tentokrát svižnějším tempem, a nechtěla jsem si ani představit, že bych ten den ještě běžela.

Frankie

Mám novou kamarádku, to už jsem asi zmiňovala. Dnes jsme spolu byly na večeři. Studuje tady kineziologii a chce pak do Ameriky nebo do Kanady. Je sice na bakalářském, ale vybrali ji k jednomu projektu – Číňané + Kanaďané. Snaží se zjistit, jestli/jak/proč je taiji vhodné pro seniory. Na to už je strašně moc výzkumů. Čínská strana má za úkol zkoumat kolenní kloub, Kanaďané pracují na bocích. Ona sama prý nevěří, že by taiji bylo k něčemu dobré a považuje to za aerobní cvičení. Stejně tak nevěří na čínskou medicínu, i když sama přiznává, že tuina je skvělá. No, má na taiji podobný náhled jako mladí cizinci – je to divné cvičení, příliš pomalé a nezáživné. Ne, přednášku jsem jí nedala, povídaly jsme pak o jiných věcech :-).

Číňané mají různá anglická jména. Minulé prázdniny jsem ve školce učila Spring (Jaro), Autumn (Podzim), Apple (Jablko), Wolf (Vlk)… Tady na škole máme třeba Destiny (Osud – chce tím vyjádřit, že si sama řídí svůj osud), kluk Roma, Juicy (Šťavnatá, kluci k tomu měli samozřejmě hodně připomínek :-) ), slečna Will (je to ale klučičí jméno), můj přítel je Lincoln (prý z nějakého seriálu, který se mu líbil, ale všechny hned samozřejmě napadne ten americký prezident :-) ). Nejvíc mých kamarádek se jmenuje Jane, Jenny…