Zpět na kolotoči

Tyhle dva týdny byly celkem dlouhé. Každý den učit angličtinu, do toho další povinnosti, nějaké to cvičení, přítel končí v posilce většinou ve 22h, takže máme čas až potom. Protože je v Číně nová přítelkyně – a k tomu cizinka – velká věc, tak jsem musela v prvních dnech absolvovat hodně večeří s jeho přáteli a klienty, aby si mě okoukli. Včera na mě čekal před kolejí, a protože byl zrovna čas oběda, tak ho tam potkal jeden z jeho šéfů. Když zjistil,že tam čeká na mě, tak že prý si taky počká, aby mě konečně viděl. Takhle se za tu chvilku sesbíralo 7 (!!!) lidí. Jakmile jsem vyšla ven, všichni na mě začali zírat, kývat hlavou a usmívat se. Vytřeštila jsem oči, protože jsem netušila, co po mně chtějí, vypadalo to, jako kdyby mě chtěli sníst. Neznala jsem je a Davida jsem si nevšimla. Po chvíli jsme se tedy pozdravili, představili a šlo se. Už jsem i na nějakých propagačních letácích jejich firmy O_o.

Nejvíc se člověk dozví o Číňanech tak, že s nimi bude trávit čas a bude s nimi zažívat co nejvíc

různých situací. Tak si i hodně rozšíří slovník, protože prostě každý člověk má svá oblíbená slova. Týden ani měsíc v Číně rozhodně nestačí. Spoustě lidem nestačí ani několik let. Mnoho informací, které se k člověku dostávají jsou jen na základě pár zkušeností (kolikrát ani ne vlastních), jsou zkreslené, zaujaté atd. A opět platí, že každý člověk je jiný, určité generalizace samozřejmě existují a v někdy se z nich dá vycházet, ale často selhávají. Už začínám být alergická na: „Čínané tohle, cizinci tohle“. Mám velice dobré i velice špatné zkušenosti jak s Číňany tak s cizinci. Krásná místa i špína je všude. Prasata žijí všude. Slušní lidé také. Stejně tak mě točí, když Číňané o všech cizincích říkají, jak jsou krásní a vysocí a určitě úžasní :-D.

Dneska mi jedna Číňanka řekla, že nevypadám moc jako cizinka :-D. Vždycky je legrace někam jít s Davidem, protože všichni si myslí, že je to cizinec – rozhodně ne Číňan. Tak pak musí vysvětlovat, že je z fakt z Číny :-).

Co se týče cvičení, tak jsem spíš odpočívala, taiji mě nebavilo, meč jsem kvůli ruce cvičit nemohla… tak jsem spíš skákala, posilovala, jezdila na rotopedu nebo běhala. Občas mě cvičení prostě vůbec nebaví. V takových chvílích je ale důležité něco stále dělat a protahovat se. Takhle člověk nezakrní, neztratí toho příliš a pak jde do cvičení s novým nadšením. S trenérkou teď jenom skáčeme, takže mám stehna pěkně unavená. Dnes mi končí odpočívací období. Čtvrtek a v pátek cvičím s Du Hui – jen skoky. Pak už půjdu i na taiji, soutěže se blíží… Učitel Xie se také už vrátil, David mi odjede na 3 měsíce do Ningbo trénovat nějakého velkého šéfa jedné společnosti, tak mi zase začne ten jednoduchý kolotoč…