Může být cvičení TJQ zdraví škodlivé?

Učitel Xie byl zase pozván učit do Německa, takže jsme 15 dní cvičili sami. Do Šanghaje se v té době vrátil i pan Arogantní, který se hodně změnil – tedy aspoň co se týče mě, protože na ostatní byl hodný už předtím. Bez dětských žertů se to u nás nikdy neobejde, ale už se s ním dá i mluvit a zdá se, že se mnou mluví rád, protož po trénincích trávíme hodiny různými debatami. Prvně, co mě viděl cvičit, mi hned řekl, že je vidět, že jsem dlouho pořádně necvičila a že mám kromě jiného špatně směry. Že on je má v některých pasážích taky jinak jsem mu neřekla :-). Jsem ráda, že spolu občas cvičíme, protože můžu stejnou sestavu vidět zacvičenou stejně - ale jinak. Taky mě povzbuzuje, abych se nebála učitele Xie na cokoliv zeptat, že rád odpoví, že ho to potěší. Od mistra Qina jsem zvyklá, že je lepší se neptat a bála jsem se, že si učitel Xie bude myslet, že nemám mozek. Navíc se před ním nějak stydím. Jenže učitel Xie se stydí taky, neskutečně. Je to až úsměvné, jak člověk jako on, jeden z nejlepších ve svém oboru, si během proslovu ke studentům, mne prsty kapsu, v rozhovoru jeden na jednoho mluví ze začátku strašně tiše a plaše a uvolní se až po nějaké době. V Taiji quan a Wushu je naprosto sebevědomý, což neznamená jako často u nás, že to dá každému sežrat, všechny nakonec hodí na zem, aby viděli, kdo je tady nejlepší. Jak jsem už říkala, během tréninku se neostýchá vzít do ruky knihu, nechá nás na něm všechno zkoušet – cítit, jak pracuje pasem (nebojí se, že bychom mu ukradli nějaké tajemství jako většina učitelů), kroutit mu rukama, lámat mu je, na každou techniku má protitechniku, nic si nenechává pro sebe. Proč taky – pokud student dře, zaslouží si to a bude se dál a dál zlepšovat – mimo jiné díky učiteli – pokud student nedře, všechny ty informace mu budou stejně zbytečné. Minule jsme s Levim mluvili o učiteli a strašně se mi smál: „On je strašně stydlivý, ty jsi stydlivá… o čem teda mluvíte? To na sebe jenom koukáte?“ Když se sejdou dva takhle stydliví lidé, tak je to těžké – zvlášť odlišného pohlaví, kdybych byla kluk, tak by to bylo jednodušší – viz Robert a Levi. Ale nevadí, občas máme momenty :-). Nedávno projevil dobrý názor, že bychom měli mít povoleno psát diplomku a vůbec studovat anglicky, v cizině se taky studuje anglicky. Pan Arogantní mi řekl, že si o mě myslí, že jsem prý hodně pracovitá (bejvávalo) a bezelstná, že cvičím Taiji pro Taiji, neučím se sestavy proto, abych je pak prodávala. Levi si myslí, že cvičím proto, abych učila, protože se učím všem sestavám a opakuji je, i když on sám je taky umí :-/. Samozřejmě že pak učit budu, učitel i doufá, že budeme Taiji quan předávat dál, ale cvičím všechno, protože v týmu se to tak dělá. Mohla bych stát mimo a cvičit si svoje jako pár lidí, ale chtěla jsem to zkusit po jejich. Myslela jsem si, že pokud je člověk v týmu, tak musí a také jsem chtěla zapadnout, protože jsem byla nová a neuměla čínsky. To jsem ještě nevěděla, že člověk mezi Číňany nezapadne ani po 10 letech dennodenního kontaktu s nimi.

Nejdříve to byl strašný chaos. Ne proto, že se jednotlivé styly od sebe v těch povrchových věcech celkem dost liší – forma dlaně, způsob ukračování, směry, dynamika cvičení atd. Na to se dá snadno zvyknout, pokud člověk dodržuje základní pravidlo: „Mysli na to, co děláš“. Horší už jsou odlišnosti sestav v jednom stylu. Doteď si nepamatuji yang 24. Osobně mi přijde, že tam ty pohyby jsou poskládané tak nějak divně – ale třeba mi to po pár letech naopak sedne. Neučím se jí, protože to jsou všechno základy a když bude potřeba, tak ji dám dohromady podle videa za chvíli. Pak máme sestavy yang 42 a 40, která je tradiční. Ty se liší výrazně přenášením váhy, pozicemi rukou atd. V tom občas všichni plaveme – kdy je u kopu špička nahoru a kdy ne, kdy je u bílého jeřába dlaň vytočená ven a kdy ne… Učitelova lao jia yi lu a standardní 56 se od sebe liší také dost, ale je mi to nějak přirozenější, asi proto, že je to můj hlavní styl. Yang a chen cvičím nejvíce, protože ty se učí nejvíce. Pak máme sun a dva wu styly. Od každého naštěstí jen jednu (soutěžní) sestavu, takže to jde. Občas nám učitel ukáže tradiční provedení, ale to jen pro ilustraci. Nejprve mi yang přišel až na ty vysoko zvednuté nohy, spoustu pubu a tak celkem jednoduchý. To proto, že to učitel učil jednoduše. Teď kromě praktického užití pohybů přidává i práci s pasem a tělem vůbec a v dynamice pohybu mi to přijde teď obtížnější než chen, protože když tam přecházíme z napětí do uvolnění, tak je tam tak trošku „pauza“, kdy se jakoby nic neděje, v yangu je to podobné, jenže pohyby musejí pořád plynout – jak to tedy udělat, aby TO tam bylo, ale aby byl pohyb plynulý? :-/ Když jsem se dívala na učitelovo vystoupení, bylo to zase úplně jiné, než nás učí – pro nás to dělá viditelné, ty „pauzy“ jsou fakt znatelné. Když sám cvičí, tak jsou ty pohyby tak malé, že pokud člověk o tom neví, tak to tam jen těžko uvidí. Ono i to volné oblečení dělá svoje. Kdyby učitel cvičil v třeba v gymnastickém, tak by všechna ta práce těla pěkně vynikla :-). Co mi cvičení všech hlavních stylů přineslo?

Mám Taii quan zase o něco víc ráda, protože vidím, že i přes ty rozdíly je to všechno jedno. Pokud člověk dobře zvládá jeden styl, tak dá dobře i ten další, i když samozřejmě změnit pocit, který se do toho vkládá a který pozorovatel dostává, je dost těžké. Yang je jako voda v jezeře, chen jako řeka, soutěžní sun je hodně svižný s dlouhými kroky… Bylo to i hezky vidět na cvičení s mistrem Qinem, kdy jednu a tu samou techniku učil jak na Shaolinu, Taiji, tak na Sandě. Stejná technika – trochu jiné provedení. Když se občas nechám unést, tak zjistím, že jsem přešla z jednoho stylu do druhého… Včera mi třeba po nějaké době přišlo, že cvičím yi lu nějak strašně dlouho, pak mi došlo, že jsem tam měla jednu část už potřetí a stále se nemůžu dostat ke konci :-D.

Co se učitel vrátil z Německa (kam snad i emigruje :-)), tak tréninky dost frčí, je to výborné. Makáme každý den. V poslední době si oblíbil opravovat sestavu za chodu. Stačí první část sestavy, v každém postoji zastavit, počkat než nás opraví, než se vypovídá (až v těch chvílích si člověk uvědomí, jak strašně upovídaný je :-)), a leje z nás. Vysvětlil, jak se správně uvolnit a prodýchat, abychom vydrželi stát v postoji dlouho – opravdu to funguje – paže nejsou tak unavené a tělo neztvrdne. Jenže mi to zatím nefunguje na nohy, tam si myslím, že to chce prostě trénink :-). Učí teď hodně qinnu a práci s partnerem při tuishou víc než samotné zápasy. Při té vší kritice, kterou jsem schytala od pana Arogantního, mi vysvitla naděje. Mám špatné postoje spíš kvůli špatné metodě ne tolik kvůli ztuhlým kyčlím. Víc jsem se na to zaměřila a je to lepší. Přestalo mě bolet levé koleno a stehna mi víc vydrží. Ale stále to není ono. A prý že mě to odnaučí, ale pak se na tréninku neukázal a já měla obhajobu. Rád se vytahuje, je teď učitelovou pravou rukou - pro mě to ale znamená, že mě občas učí, abych viděla, jak je úžasný, takže mi to nevadí. Musím říct, že mě po roce začalo Taiji zase bavit. Ano, nebavilo mě. Ne že bych k tomu měla odpor, ale když jsem pár dní necvičila, tak mi to nevadilo. S Levim jsme jednou na začátku zacvičili yi lu 3x, pokaždé jinak a strašně mi to sedlo. Takže pokud máme „volnou zábavu“, tak to tak dělám a pokud je čas, tak se snažím udělat opakování víc, když jsem tam byla sama, tak i 10x. Jednou to vychází v průměru na 15 minut v normálním tempu – pomalu na necelých 20 min. Rychle uvolněně nebo s fali na 12-15 minut. Je pro mě nepředstavitelné, že učitel cvičíval 30x denně – ráno, odpoledne a večer. Nemít na práci nic jiného (což v té době neměli), tak to časově není problém. Nohy musí mít neskutečně nabušené... Zahanbí nás vůbec ve všem – ty jeho provazy, rozštěpy, kliky na hřbetech rukou, na prstech… On nemachruje, má prostě ze sebe dobrý pocit :-). A stále nám říká, že není v ničem výjimečný, když on může, my také můžeme, chce to jen správný trénink. Je to pravda, ale málokdo to fakt udělá. Jak říkal Levi: „Chtěl bych cvičit, ale někdy si řeknu, že si dám volno, pak se zapovídám, pak mi do toho něco přijde…“ Máme život prostě nastavený jinak. Učitel to měl jasné už odmalička a nejen že to chtěl, ale bylo to pro něj přirozené jako spánek jako dýchání.

Když teď přemýšlím nad Taiji quan, tak opravdu nevím, co říct, protože ať člověk řekne skoro cokoliv, tak je to jednoduše vyvratitelné. Kromě tedy takových těch dogmat jako že se sestava má cvičit jen pomalu a pokud ne, tak to není Taiji quan :-D. Chtěla bych ale opravit, co jsem napsala minule –že asi nevadí, když to lidi necvičí tak úplně správně, že to nějaký dobrý efekt vždycky mít bude. Na jednu stranu je to pravda, protože lidé, kteří se normálně nehýbají, tak najednou vykonávají nějakou fyzickou aktivitu. Najednou 1 hodinu nemusí na nic myslet, nemusí být za nic zodpovědní – na to mají učitele, výborně si odpočnou. A tak dále. Co se ale týče pohybů, tak pokud nejsou technicky správně, tak jsou v určitém časovém horizontu (záleží na objemu cvičení) zdraví škodlivé až nebezpečné. Technika je strašně důležitá a přitom to do určité úrovně není žádná věda – stačí dodržovat principy TJQ – s tím prostě člověk nemůže šlápnout vedle. Jednoduchý příklad s tím, že koleno nemá přesáhnout špičku.

Bojově: Pokud přesahuje, váha je moc vepředu a postoj není tak stabilní.

Filosoficky: Například, že nic nemá být ani moc vlevo ani moc vpravo – zlatý střed.

Zdravotní hledisko: Kolenní kloub se tolik nezatěžuje, pobírají to svaly kolem a kolena nebolí (alespoň ne kvůli tomuto pohybu :-D). Všechny ty pohledy jsou provázané a pokud máte dobře jedno, tak bude dobře i to druhé atd. Pokud se pohyby tak, jak je člověk dělá, dají použít, tak jsou určitě správně nejen podle principů TJC, ale i po zdravotní stránce. Lidé, co tvrdí, že se Taiji quan má cvičit jen pomalu, jinak to není TJQ, tak vlastně popírají jeden ze základních principů změny, kdy střídá se pomalost a rychlost. Je to celé vlastně složitě jednoduché.

Kamarád Angličan cvičil tři roky v Chen Jia Gou. A protože to bylo spolu s dalšími skoro 90 studenty a jejich učitel byl žák jednoho mistra, který je žákem nějakého velkého mistra… tak je moc neopravoval - cvičil s koleny dovnitř. A protože cvičil každý den cca 3 hodiny, tak teď má problém vyjít i do schodů. Já to pocítila hned po pár dnech, kdy mě hodně bolel kotník a lýtko, takže mi to trochu změnilo postoje aniž bych si toho nějak zvlášť všimla a koleno začalo hodně bolet. Stejně tak jsem nedávno udělala fali bez většího zahřátí a špatně a tři dny se mi z toho vzpamatovávala záda. Správná technika je základ a to nejen v TJQ. Když lidé i po 6 letech cvičení při úderech stále plně propínají loket… tak je zázrak, že ho stále mají. Kolikrát se lidem po měsících či letech cvičení zdraví mírně zhorší, ale většinou říkají, že to je ze squashe, že mají v práci moc stresu a jsou unavení atd. A nikdy jim nepřijde, že je to ze cvičení. TJQ není cvičení pro babky, může být i nebezpečné! A vím, co říkám :-D.

Semifinále

Dnes o mé první obhajobě diplomky a věcech kolem...

TISKÁRNA

Minulý týden jsem byla vytisknout diplomku, abych ji mohla odevzdat do kanceláře. Protože se nestihly překlady, začínala čínsky, prostředek byl anglicky a od zpracování dotazníků opět čínsky. Celkem sedm svazků, desky ve žluté barvě, celkem 87 stránek = 93 yuanů. Čas tisku a „zadeskování“ – 45 minut. Měla jsem štěstí, že zrovna ve chvíli, kdy jsem s tím byla na ulici, tak nepršelo – protože ty dny pršelo skoro nepřetržitě.

PŘEKLADY

Dalším krokem byla příprava prezentace v Powerpointu. Až při tom jsem si všimla, že ten čínský překlad má chyby, a čím víc jsem do toho koukala, tím více jsem jich nacházela, byla jsem neskutečně naštvaná. Lidi z anglického oboru mi všichni svorně tvrdili, že nemají čas, protože je ve stejné době čeká nějaká zkouška. Další byli vysoce praktiční – chtěli za to hromadu peněz nebo „protislužbu“. Sehnala jsem jen dva normální lidi a ti by to stejně nestihli včas. Tak jsme našli jednu překladatelskou firmu, která měla zrovna akci – 26 stránek mi za týden přeložili za 549 yuanů. No a výsledek? Příšerný. Takže jsem pěkně některá šťavnatá místa vyfotila a ohodnotila jsem je na všech stránkách, na kterých inzerovali. Kdyby neznali některé termíny z Wushu, nevadí. Ale že nejsou schopní správně napsat ani qigong, když jsem to tam měla normálně v pinyinu a mimo jiné je to celkem dost známá součást čínské kultury. Například „zahřátí a protažení“ mi napsali hned třemi různými způsoby a ani jeden nebyl správný. Vynechávali číslice, zapomínali na slova a nedej bože, kdybych měla nějakou sebemenší chybku v hláskování, tak to prostě nepřeložili – a samozřejmě tím i mizel význam věty apod. Tak jsem zase poučená. Ukázalo se taky, že Levi, který mi hledat na těch stránkách doporučil, si tam nikdy překlady dělat nenechal, jen ho to napadlo. Mimochodem, proč jsem nestihla překlady? Kromě toho tedy, že jsem minulý rok byla nejlínější na světě :-). Protože jsem dva týdny čekala na schválení práce od vedoucího, kterého jsem upozorňovala na to, že překlady budou trvat 7-10 dní. A co že mi po té době odpověděl? „Celkem dobré. Přeorganizuj odstavce.“ Tím myslel, že Číňané v 1.2.1. za poslední číslicí nepíší tečku, že první řádek odstavce odsazují. Vedoucí práce nad zlato.

PŘÍPRAVA PREZENTACE

V mém případě se myslím vyplatí nejdříve udělat pořádnou prezentaci a pak až teprve psát diplomku, protože až při prezentaci jsem zjistila, jak to mám hrc prc. Už taky chápu, jaký je smysl těch dvou nebo tří prezentací před tím, než se s diplomkou začíná a během práce na ní. Mělo by to smysl, kdyby to nebylo v Číně a řekli by vám jasně, že tohle a tohle je blbost a nepiš to. V té době pro mě ty prezentace byly k ničemu, protože téma stále nebylo vůbec jisté, ale zase už si umím obhájit i to, čím si nejsem jistá nebo co nemám ráda. Na to byly skvělé hodiny anglické konverzace na ZČU s Američanem Kobylákem – ve skupinkách jsme měli diskutovat na dané téma – jeden z nám měl zaujmout přidělené stanovisko a snažit se o tom přesvědčit i všechny ostatní správnými argumenty atd. – a bylo jedno, jestli tomu stanovisku věřil nebo jestli byl proti tomu. Pamatuji si, že jsem měla obhajovat trest smrti :-D. Po čtyřech letech tady by se mi to obhajovalo o dost snadněji :-D.

Celý minulý týden a začátek tento byly dost nabité – tedy pro někoho. Moje spolubydlící pokračovala ve stejném rytmu jako vždy – spát do odpoledne, najíst se, koukat na seriál, vyprat, začat uklízet, když jdu spát a usnout ve tři ráno. V pondělí odpoledne najednou nahodila panický mód. Představte si to, slečna, která jí měla dodat udělanou prezentaci, jí to ještě neposlala. Večer to naštěstí došlo, takže bylo jasné,že půjdu spát také až bůhví kdy – bude si to všechno přeříkávat až do noci. Já začala s tréninkem přednesu až v úterý. Jak vlastně vypadají čínské prezentace?

Úplně jinak, než nás ve škole učili. Já je také nemám „podle pravidel“, protože to vždycky beru tak nějak podle svého… ale tady platí, že čím víc textu se vejde na slide, tím lépe. Nepoužívají se žádné efekty, ale čím víc barevnějšího pozadí (je jedno, že s tématem vůbec nesouvisí), čím více schémat (samozřejmě hodně barevných), tím lépe. A přednes? Všichni vejrají do papírů nebo do počítače a čtou to slovo od slova. V zemi, kde se musejí naučit celé knihy nazpaměť by člověk čekal, že jsou schopní si zapamatovat pár odstavců. A nějaká improvizace? Neexistuje.

Pokud člověk chce, naučí se v Číně strašně moc věcí. Naučila jsem se tu například, jak si věci tolik nebrat, dlouho se nerozčilovat, nebrat si tolik nespravedlnosti atd. Téma spolubydlící bylo něco s akupunkturou na myškách. Měla to na 22 slidů se spoustou odborného textu, takže chápu, že to měla složité. Na druhou stranu, celou diplomku včetně všech prezentací jí udělal někdo jiný a její jedinou práci, kterou musí vynaložit, aby tady úspěšně ukončila studium, bylo naučit se přečíst text na slidech a jednoduše odpovědět pár otázek učitelů. Lidí s takhle „vyhraným“ studiem je tady samozřejmě spousta a bylo mi to jedno, ale vytočilo mě, když mi hned několikrát ve dvou dnech začala vykládat, jak to má složité a těžší než já. Ona má těžší „čtení“, já si dělala diplomku kromě překladů a názvu (to mi pomohl vymyslet Danny, aby to dobře znělo) sama s tím, že mi vedoucí ustavičně házel klacky pod nohy. Diplomku jsem si ale dělala ráda, sice to nebylo téma, které jsem původně chtěla, ale na druhou stranu to bylo strašně lehoučké a hodně jsem se o českém Taiji quan dozvěděla. Na co nezapomenu je ale můj vedoucí, který mi až na pár rad ohledně struktury, které by mi dal každý, kdo už nějaké pořádné diplomky viděl. Když jsem se ho ptala, jak zpracovat dotazníky, tak mi řekl, že každou otázku zvlášť. Bylo mi to divné, zeptala jsem se ještě jednou – stejná odpověď. Tak jsem to udělala – samozřejmě že to bylo dlouhé a to samé dokola, ale kdo ví, třeba to tady tak dělají. Když se na to podíval, tak mi řekl, že je to špatně a že to mám rozdělit do témat a souhrnně zhodnotit – jak jsem původně chtěla. Přeci jen jsem měla bakalářku stejným způsobem a s tou jsem prošla výborně. Takže hotovou prezentaci jsem mu už neukazovala, stejně jako konečnou podobu diplomky.

PREZENTACE

Ve středu 26. března jsme se dopoledne šly se spolubydlící vyfotit do naší administračky. Tingting okolo toho dělala strašný humbuk, že tam musíme jít, že tam budou jen 3,5 hodiny a že když to nestihneme, tak musíme až na Hongkou (30 min metrem). Říkala jsem si, co tak strašně speciálního to asi bude… Klasické focení. Ani to červené pozadí nám nedali, normální modré, byla jsem zklamaná :-). 3 minuty, 20 yuanů a bylo.

Ve 12:30 jsem vyrazila do třídy, kde jsme měli mít prezentaci. Samozřejmě že mi spolužák řekl špatnou třídu. To byl jeden z mála okamžiků, kdy byl vedoucí k něčemu – poslal mě do správné učebny. Jako na potvoru jsem měla ve své skupině šéfa naší katedry Wushu – pána velice tradičního, usměvavého a striktního. Všech 7 učitelů ale dorazilo v dobré náladě, atmosféra se hned výrazně uvolnila. Byla to prostě jen další prezentace, kterých jsme už měli několik. Protože nemáme tolik učitelů jako jiné obory, byli jsme rozdělení jen do dvou skupin, u nás bylo 13 studentů, takže jsme začínali ve 13h a skončili v 17:30, kdežto moje spolubydlící byla hotová už v 15 hodin. V učebně byla dost zima, dveře dokořán, protože kolem postávali lidi jako v muzeu – všichni chtěli vědět, co je příští rok čeká. Studenti měli zajímavá a rozmanitá témata. Jeden ze sandy analyzoval ten seriál ze Shaolinu a další jiné kungfu filmy, ale nepochytila jsem, na co se zaměřovali. Učitelé chválil hlavně toho prvního, tak to určitě bylo zajímavé. Jedna slečna zkoumala ženské prvky ve vybraných pohybech Wushu – na to jí řekli, že je to téma na doktorskou práci, ale zpracovala to jako práci bakalářskou :-D. Jedna slečna studovala vývoj lučištnictví v provincii Xingjiang – mimochodem, lidé z této provincie nedávno pocuchali Kunming. Kamarád tam pracuje ve věznici, měli pohotovost v kuse hned několik dní. Dvě slečny měly klasiku – zkoumali zdravotní účinky dvou vybraných qigongů – 8 kusů brokátu a Ma Wang Dui (v tomto případě na diabetes 2. typu). Brokátová slečna neprošla, protože nebyla schopná odpovědět ani jednoduché otázky… Náš třídní „monitor“ měl výbornou prezentaci, která vypadala jako prezentace – na slidech vytyčil jen důležité body, které pak sám rozvedl s tím, že se na své posluchače i díval (což se tady prostě nestává). Studoval nějaký muslimský styl, protože je sám muslim.

Na začátku se náš šéf rozčiloval, kde že je Aurořina práce, pokud ji nedá hned, tak nemůže prezentovat. Odpálkovala je s tím, že jí její učitel řekl, že to může dát až potom, protože ještě nemá čínštinu. Bylo halo, musel to přijít uhladit náš pan Vedoucí. Pak jí přišel říct, jak to dopadlo – pokud to nedodá do úterý, tak jí nenechají letos ukončit. A možná bude muset udělat prezentaci znovu. Seděla jsem kousek vedle, tak jsem to slyšela – moje diplomka je půl na půl, takže u mě to bude asi stejné. Ale samozřejmě mi neřekl ani slovo. Jak jsem ráda, že už s ním nemusím nic řešit, nemůžu ho ani vystát. Aurořino téma učitelé samozřejmě strasně chválili. Zajímalo by mě, jak moc by chválili její předešlé téma, se kterým původně přišla, než se jí záhadně po návratu vedoucího naprosto změnilo.

Když měla přijít řada na nás (cizinci bývají poslední), poslal šéf našeho „monitora“, aby se zeptal, jestli chceme prezentovat. To si snad dělají srandu… Seděly jsme tam 5 hodin jen proto, abychom to odložily na další týden? Navíc, pokud by se jim to další týden nelíbilo, už není žádný opravný termín. Jak jsem tam na začátku tak stála, myslela jsem na závěrečnou zkoušku z francouzštiny na ZČU, to bylo pro mě daleko těžší než tohle všechno… Protože jsem měla text plný slov, která normálně používám a texty, které mi přeložili kamarádi tak, aby to dobře znělo, jsem si předělala na jednoduché věty, tak jsem tentokrát četla dost rychle a byla jsem schopná mluvit i drobet spatra. Česky nebo anglicky jsem si nikdy žádné velké přípravy nedělala. Na střední jsem na všechny mluvené jazykové zkoušky šla bez přípravy a mluvila, jak mě napadlo – a vždycky to dopadlo dobře. Pátek je přeci pátý den v týdnu, ne :-). Jednou jsem na francouzštinu přišla pozdě, lidi už byli ve dvojicích a měli předvést scénku z banky. Měla jsem se k někomu přidat, ale jak, když to byl jasný dialog mezi klientem a slečny u okénka… Tak jsem tam najednou přiběhla jako hasič Frank s tím, že je v bance bomba atd., použila pár bankovních slovíček a bylo :-). Učitelé byli tentokrát strašně fajn. První začal Wang San, zeptal se, jestli mu rozumím :-), říkal, že mě denně vidí v tělocvičně cvičit Taiji quan atd., proč že to mám tak ráda. Tak jsem mu na rovinu řekla, že mi to v začátku bylo doporučeno s tím, že už mám trochu věk a měla bych s Taiji začít – pro zdraví – ale v nelíbilo se mi to. Vlastně asi celý rok a něco jsem k Taiji quan neměla žádný vztah a vysvětlila jsem, co se změnilo. Jemu jsem rozuměla bezvadně. Největší problém byl s učitelem, kterého jsem měla na tréninky sandy – tomu měli problémy rozumět i Číňané a on se vždycky strašně rozčiloval, jakto že mu nerozumíme a pak třeba přestal mluvit nebo odešel :-D. Ptal se, jestli máme IWUF licenci a kdy a jak a tak, jak je to u nás se soutěžemi a s účastníky (protože tyhle části jsou všechny anglicky. A pak to přišlo – učitelka se ptala, jestli vím, že mám tu čínskou část špatně přeloženou :-D. Že je moje práce pro ně hodně přínosná, ale jak na to koukala (konečně někdo, kdo do prací fakt kouká), tak spousta myšlenek unikalo kvůli špatnému překladu, dala mi pár příkladů, abych jí to vysvětlila. Zajímaly je hlavně dotazníky, jak se to zpracovávalo a proč ne jinak, v jakém věkovém rozpětí se u nás pohybují cvičenci Taiji quan a byli překvapení, že máme i hodně dětí. Samozřejmě jsem se v rámci soutěží pochlubila s Martinou Slabou, aby viděli, že nejsme žádná béčka :-).

Závěrem bylo, že co mi předtím řekl vedoucí, že mám rozepsat, mám prý zkrátit. Ucelit lépe obsah a hlavně to mít v čínštině nebo mě letos nenechají ukončit. S námi cizinci bude příští týden opakovat ještě Brokátová slečna. Kdybych měla práci upravit ve větším rozsahu a ještě k tomu to nechat přeložit, rozhodně bych termín nestihla, to nevím, jestli by i tentokrát platilo čínské pravidlo „A najednou to šlo“. Zbývá mi teď 20 stránek. Dotazníkovou část mi od minulého týdne opravuje jeden kluk, co se živí překladatelstvím, má zkoušku z AJ na 6. úrovni, pravidelně létá do USA, takže by to snad už mělo být v pořádku. Vůbec ho neznám, je to Davidovo klient. V posledních dnech se neukázal v posilce, David se ptal jeho kamaráda, co se děje: „Co se děje, ti furt překládá tu diplomku!“ Chudák! A zadarmo. Za to mí přátelé…Esperia (AJ obor) o víkendu vyráží ven, tak mi přeloží 3 strany. Její kamarádka, která se ráda vytahuje, mi prý zvládne přeložit jen 1000 slov, což je jedna strana a kousek, tak jsem jí poslala strany dvě. Měla to za hodinu… James (bachař) je naštěstí můj dobrý kamarád – bachař, spisovatel a básník :-), tak dostal ty nejdůležitější stránky a zbytek jsem poslala panu překladateli. Pro přípravu prezentace to nepotřebuji, tak by to mělo klapnout a snad letos skončím :-).

Taiji quan

* Varování autorky: Článek je delší, pokud vám to vadí, tak to nečtěte. .-)

Teď už to bude druhý týden, co nám oficiálně začaly tréninky. I předtím ale probíhaly (pokud byl učitel v SH) tréninky sobotní, které jsou prostě bezkonkurenční. To se sejdou nejrůznější lidé, náplň cvičení je hodně pestrá. Vlastně je to hodně nahuštěné, ale člověku to vůbec nepřijde. Býváme rozdělení na dvě skupiny – děti cvičí po zahřátí a strečinku cvičí základní pohyby (kopy, skoky, podmety, základní postoje a přechody mezi nimi, základní Taiji kroky) a „dospělí“ začínají qigongem. Ten se mění každým týdnem – jednou je to Ba Duan Jin, potom Da Wu, jindy 12 Gong fa… Myslím, že dát si qigong na začátek a na konec tréninku je dobrá věc, aspoň mně to sedí. Po qigongu plynule přejdeme na základní pohyby a Taiji kroky, jejich složení se také trénink od tréninku mírně mění, a tak to prostě nás méně trpělivé vůbec nenudí. Následuje krátká pauza, během které se protáhnu. Učitel rozdělí skupiny a obchází nás podle nutnosti. Když ví, že nám nejde jedna pasáž, tak k nám vždy v tu pravou chvíli přijde a cvičí s námi. Skupinově cvičíme lao jia yi lu třikrát – to je podle učitele minimum. Potom následuje tuishou. Dnešní trénink byl jeden z těch nejlepších. Nejdříve jsme v řadách projížděli různé pohyby s fali. Pravá strana mi trochu jde, ale levá je zakletá :-/. Potom jsme hráli „tuishou hry“ – první byla na stabilitu a na reflexy a druhá už na vnímání pohybů protivníka, na tok síly a qi atd. Následovalo využití prvních pár pohybů ze sestavy a pak byla volná zábava – volné tuishou. Kdo nechtěl, mohl si cvičit sestavy, qigongy, povídat, protahovat se…

Učitel Xie Ye Lei má svoje mouchy, možná že jsem tady i některé zmínila. Ale co se týče učitelství, lepšího učitele (a nejen bojových umění), jsem zatím nepotkala. On sám to shrnul do několika bodů:

-         učitel by měl být pokorný a zdvořilý ke všem, ať jsou na jakékoliv úrovni, sociálním postavení apod.

-         neměl by být egoistický, ale naopak otevřený, sdílný...předávat vše co umí. Ne že se bojí, že by náhodou někdo mohl být lepší než on, a tak mu schválně háže klacky pod nohy nebo si něco nechává pro sebe

-         měl by neustále studovat, získávat zkušenosti a vyvíjet se

Podle něho je učitelství celoživotním posláním a učitel by studentu měl dát, co může. Tím se řídí vždy. Sám několikrát zmínil, že učit Taiji na univerzitě není moc ono, protože studenti většinou cvičit nechtějí. Spousta jiných by si našlo způsob, jak nasytit vlka, aniž by ovečka došla k úhoně (jak se tomu děje hodně například u čínských učitelů v zahraničí). Učitel Xie ne. Ať se ho kdokoliv na cokoliv zeptá, vždy mu zdvořile odpoví dlouhým souvětím a vysvětlí i příbuzné aspekty. Na trénincích si na něj můžeme sahat, abychom cítili, jak zapojuje a uvolňuje svaly, jak používá sílu… Na tuishou si to s ním může každý vyzkoušet. Učitel trpělivě drží, nechává si drtit ruce, vysvětluje co člověk dělá špatně, jak to opravit. Opravdu si nenechává nic pro sebe (samozřejmě záleží na úrovni daného člověka), když naučí jeden pohyb, následně nebo další hodinu naučí i protipohyb = jak se z toho dostat. Dnes nám během tuishou něco vysvětloval a Tank byl najednou na zemi. Ukázal nám to tedy ještě jednou, ale stejně jsme nic neviděli. Tank pak měl jen červený hřbet ruky a nevěřícně koukal. Učitel vyvinul mírný tlak na určité místo na hřbetě ruky, nikomu z nás se to nepovedlo napodobit. Učitel se však nikomu nesmál, nekritizoval, jen ukázal další možnost, jak provést podobný pohyb, a to se nám už dařilo. Pracuje se strašně malými detaily, které jsou často obtížné pochytit. Když se ho chystá někdo uchopit za ruku, kolikrát jenom zatne svaly, napne se mu kůže, a to uvolní sevření a je to. Dnes také chvíli „zápasil“ s Robertem a neubránil se úsměvu, bylo vidět, že má radost, že se může na někom trochu víc vyřádit, protože Robert toho vydrží hodně a používá mozek.

Co se sestavy a mého cvičení týče. Největší problém jsou teď namožené nohy, než se do toho zase trochu dostanu. Když mě viděla Jane cvičit, tak mě pochválila, že jsem se zlepšila, dokonce řekla, že cvičím líp než většina mých spolužáků. Kdybych měla větší rozsahy a uvolněnější klouby, tak by na mě prý neměli. A neřekla mi to jen ona. Dnes udělali spolužáci demonstraci jednomu německému kamarádovi našeho učitele. Po jejich docvičení mi jeden ze studentů učitele (zvenku) pochválil, že cvičím líp než oni. Tenhle pán dokonce vždy – pokud není učitel po ruce – cvičí podle mě a ne podle nich. Na závěr mu vždycky trochu opravím pohyby, podle toho, co učitel zmiňoval a je z toho celý veselý :-). Jane ještě dodala, že cizinci se v tomhle s Číňany prostě nemůžou poměřovat – jsme ztuhlí. Na druhou stranu – a nemusíme chodit daleko – když se podíváme na Martina Rohela nebo Martinu Slabou – tak to i u cizinců jde :-). Nejsem žádný génius, ani talent na Wushu nemám. Jde o to, že mě cvičení baví, poslouchám, co učitel říká, a to nejen ušima. V týdnu jsme nejdříve cvičili základní kroky z yangu 42, které nám učitel detailně vysvětlil. Následně jsme začali cvičit yang 42 a co myslíte – kromě dvou studentů a mě to všichni dělali zase postaru. Občas je učitel mírně zkritizuje: „Když tomu rozumí i cizinec, jak to že to nedokážete udělat?“ K tomu poslouchání nejen ušima. Zjistila jsem, že když člověk neumí jazyk, kolikrát je to výhoda (pokud to umí využít), protože se naučí do cvičení a studia zapojovat všechny smysly, nejen sluch, tak nějak čte mezi řádky. Nedávno jsme cvičili a učitel nám za chodu opravoval jeden pohyb. Rozuměla jsem, co říkal, takže jsem se na něj automaticky nepodívala a zacvičila jsem to podle toho, co jsem slyšela. Když jsem se pak ohlédla, zjistila jsem, že to vypadalo trošku jinak, bylo tam jiné užití – sluch prostě nestačí.

Je také strašně zajímavé, jak stačí s učitelem sestavu (kterou už cvičíte několik let) zacvičit jednou jedinkrát a člověk se dozví strašně moc nových věcí. Co mám na Taiji ráda je ten vývoj, nekončící proces. Něco třeba nechápete několik let, děláte to stále špatně a pak stačí, abyste se jednou na učitele podívali nebo si to i sami zacvičili – v jiné náladě, s jinými informacemi… a najednou to tam je. Doklapne to a sedí to. Pak se vám to po určité době zase trochu změní v závislosti na vašich zkušenostech, nových informacích atd. Stejné je to i v životě. Co mě ale překvapilo, že kromě ztuhlých nohou a stability se moje Taiji ani po 3 měsících téměř necvičení nezhoršilo. Naopak bych řekla, že se zlepšilo, protože se mi uvolnilo tělo a nějak se to do mě asi víc zakořenilo. Pohyby jsou pro mě zase o něco přirozenější a jasnější. Rozhodně tomu přispělo, že jsem o zimních prázdninách procházela hodně textů o teorii qigongů, koukala na videa a sama si nad tím přemýšlela. Ve cvičení se teď zaměřuji na dvě věci – aby pohyb vycházel z pasu a na střídání napětí a uvolnění na správných místech a ve správných situacích. Proto si myslím, že mi řekli, že jsem se zlepšila, aniž bych tentokrát nějak výrazně fyzicky dřela. V poslední době hodně využívám zrcadla (učitel doporučuje také focení a natáčení se). Spoustu pohybů dělám stále špatně. V zrcadle jsem si všimla, že hned na začátku ten můj pohyb vypadá divně, ale nevěděla jsem, v čem je problém, protože jsem vše dělala podle doporučení a oprav – díky zrcadlu jsem přišla na jednu z chyb, kterou jsem dělala při 含胸拔背 – mírně jsem při tom vytahovala paže kupředu. To mi připomíná jednu starou diskuzi na bojovaumeni.cz, kde se asi na pěti stránkách dohadovali o jednom pohybu, které popisovali jako mírný náklon kupředu. Někdo tvrdil, že oni to nedělají a dotyčný, který to dělá, by si měl dobře pročíst základní principy Taiji quan, ve kterých žádné předklony nejsou (jestliže mluvíme fakt o předklonu, tak se můžeme podívat třeba na wu吴 styl taiji quan, kde se většina pohybů jede v náklonu takovém, že tělo tvoří se zadní nataženou nohou (gongbu) přímku – mimochodem, pokud člověk přijde na správné provedení, tak je to výborné na záda)… Nicméně, po přečtení té diskuze jsem konečně pochopila, o čem mluví, a to právě o含胸拔背. Kdyby to bývali učitelé trochu jasněji vysvětlili nebo aspoň pojmenovali a studenti by si to pak vyhledali… tak by je to ušetřilo ty hodiny v diskuzi, ve které se k tomu stejně nedobrali. I když, je jasné, že někteří lidé se v těch diskuzích prostě vyžívají :-). To jsem byla znovu ráda za učitele Xie, který nám to vysvětlil hned, když na to přišla řada. Na každém tréninku nám to připomíná a opravuje.

V minulém článku jsem zmínila, že komplexně cvičí Taiji quan jen minimum z nás. Do té většiny se počítám samozřejmě i já. Taiji na univerzitě není pro zdraví a není pro kungfu. Člověk si tyhle rozdíly musí uvědomit, než do nějaké školy přijde. Učitel se nás jednou ptal, pro co na univerzitě Taiji cvičíme. Pomineme-li peníze, kvůli kterým to tady cvičí většina lidí :-D. Taiji a Wushu na univerzitě se zaměřuje na techniku, která by měla být perfektní. Jede se podle jasně daných standardů forem. Nejsme profesionální atleti jako lidé z profi týmů, jsme ale profesionálové v tom smyslu, že „bychom měli“ mít perfektní techniku. A nemusí to být nutně tak, že to sami zacvičíme skvěle, ale že známe principy, rozumíme jim, dokážeme je aplikovat a předat dál. Někomu se standardní formy a provedení příčí a odmítá to cvičit. Když jsem přišla na univerzitu, tak jsem o Taiji nevěděla nic. Opravdu, po 2 letech cvičení Taiji v ČR jsem stejně zjistila, že nevím nic. Jak vtipně poznamenal jeden Američan: „Než jsem přišel sem, myslel jsem si, že všechny moje pohyby jsou Wushu. No a zjistil jsem, že z toho Wushu nebylo téměř nic.“ :-) Nechtělo se mi hledat nikde venku školu Taiji, kde to cvičí „pro zdraví, pro kungfu, pro spirituální rozvoj apod.“, Levy učitele Xie vynášel do nebes, tak jsem se upsala univerzitnímu Taiji týmu a bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože tenhle systém, tahle forma tréninku mi sedla. Mám ráda logiku, systém, přirozenost, a to výuka učitele Xie dává. Dávám přednost zprvu jasným pravidlům či určitým zvykům (i když se třeba pak zpětně budou jevit jako špatná – ale to není chyba, protože pomohly člověku dostat se na další stupeň – jak jsem říkala několikrát, všechno to záleží na zkušenostech a informacích které člověk v dané chvíli má – a to se neustále mění), na základě nichž si člověk pohyby osvojí, cvičí je správně (= dají se aplikovat, nic ho nebolí a naopak se mu třeba i zdraví lepší) a stanou se přirozenými. Když dostane člověk tento základ, jde pak už snáze si s pohyby hrát, improvizovat, zapojit fantazii, zkoušet různé formy provedení a hledat, co člověku sedí nejlíp. Pokud člověk nezná základní pravidla, třeba o napětí a uvolnění, pokud se je nenaučil přirozeně zabudovat do sestavy, tak bude výkyv v kvalitě cvičení, ve zlepšování se, natož v hledání a porozumění pohybům veliký. Mně k tomu pomohl právě ten standard, a pak už hlavně učitelova verze Taiji quan, kterou teď co se týká chenu beru za svůj standard, protože i když je těžké to zacvičit líbivě na oko (je to hodně bojově pojaté), tak mě to baví a sedí mi to. Je také možné, že mi tahle verze sedí právě proto, že mi to bylo trpělivě a pochopitelně vysvětleno, ověřeno v tuishou a i na vlastním těle. Musím říct, že mě potěšilo, když ke mně loni po jedné soutěži přišel jeden učitel a ptal se mě, jestli cvičím u pana Xie Ye Lei, že prý to poznal z mých pohybů.

K té formě. Dnes nám učitel předvedl jednu část lao jia yi lu ve svižnějším tempu. Pak za ním přišel ten Němec a říká mu, že se to strašně podobalo Shaolin quan. A je to fakt. Učitel nám někdy řekne: Tenhle pohyb je  Xing yi quan, tenhle  Nan quan, tenhle Bagua zhang… mezi styly se dá plynule přecházet. Jednomu spolužáku, oborem nan quan, učitel přirovnal některé principy fali právě k nan quan, a najednou to klukovi šlo o dost lépe. Jednou nám učitel vyprávěl historku z nějakého vystoupení, kdy za ním potom přišli i jiní učitelé a říkali mu: „Nevěděli jsme, že dnes budete cvičit Xing yi quan.“ A učitel na to: „To já taky ne, myslel jsem, že cvičím chen taiji quan! :-D“ Všechno je to prostě JEDNO.

Ke standardním verzím jako je třeba yang 42, chen 56 atd. Pokud jde člověk na soutěž do téhle standardní kategorie, tak je vyžadováno, aby to cvičil standardně. Nevím, jak v cizině, ale na čínských soutěžích pro Číňany (ano, v Číně jsou soutěže pro cizince a pak soutěže pro Číňany) se to hodnotí hodně striktně. Proto vždy před soutěží s učitelem pilujeme právě tohle. Kondičku, opakování atd. si pak každý už jede sám nebo ve skupině. Učitel si vždycky přinese výukový manuál a když si není jistý, nějakým pohybem, tak si odejde vedle, nalistuje si danou část a podívá se, jak to má správně být. A my na něj čekáme v postoji… :-) Nemá problém si jít pro knížku a držet ji v ruce, zatímco nám předcvičuje. V určitém postoji se vždy zastaví, nalistuje, zkontroluje a pokračujeme dál. A to i když opravoval sestavu jiným učitelům naší školy, kteří se také chystali na soutěž - pro ně to je už hlavně možnost vyjet za zábavou, tak se vždy těší, když je univerzita vyšle reprezentovat. Škola je spokojená, protože přivezou medaile, učitelé taky, protože měli volno :-). Nejvíc se dřelo minulý podzim, protože v listopadu byla pro naše studenty nejdůležitější soutěž (bez cizinců). Cvičili jsme všichni, ale učitel vybral jen pár lidí, kteří dostali šanci se zúčastnit – pokud se dobře umístí, získají profesionální certifikát, který se tady cení převelice – jde totiž o jednu z nejvyšších národních soutěží. Soutěž byla jak individuální (každý sám), ale i ve dvojicích, což je vždy kámen úrazu. Vždy se strategicky vytvoří dvojice tak, že ti nejlepší nejsou nikdy spolu, ale jsou s těmi o trošku horšími, které táhnou a je tak šance na víc medailí. Jane tak byla ve dvojici s Zhang Ming Zhen, která je právě jedna z těch, která to i po 100 opravách zacvičí postaru. Dvojice trénovaly každý den 3x, aby měly pohyby totožné - rozsah, provedení, výšku, rychlost, rytmus, sílu atd. Jane byla favoritkou, což se potvrdilo v individuální chen 56. Jenže ve dvojici kvůli 2 chybám Zhang Ming Zhen klesly z prvního místa na třetí. Minulé léto jsem s Jane navštívila henanský profi Taiji tým a viděla trénovat kluka Ma Ding Chao právě na tuhl soutěž, kterou jako posledně zase vyhrát.

No, jinak by teď měla být u nás v plánu lao jia er lu (kvůli čemuž si myslím, že teď víc pilujeme fali), tak snad se jí dočkám :-).

Posilovna

S cvičením začínám pomaličku, protože jsem od minulého podzimu tomu moc nedala. Byla jsem v jednom kuse nemocná. V Gansu mi namíchali čínské byliny na zlepšení imunity a musím to zaklepat, zatím to asi funguje – ještě jsem nebyla nemocná. Co ale nezafungovalo podle představ byla akupunktura, která mi tentokrát nějak nesedla nebo kdo ví, čím to je. V posledním roce žádné zranění, ale rozbolel mě kotník tak, že někdy se mi špatně i chodí. Natož samozřejmě cvičí. Mám na to různé léky a spreje, k tomu jsem začala zase kotník tejpovat a musím říct, že to pomáhá.

S Robertem zase chodíme pravidelně do posilovny – každý den 2 hodinky. Máme to rozdělené tak, že za 6 dní uděláme celé tělo. Hodně mě překvapilo, že po jediném týdnu jsem hodně zesílila – na biceps, triceps a ramena mám 5 kg víc, nohy zvládnou od 10-20 kg v závislosti na cviku. I když nejsem ještě zpátky na svém původním maximu, už takhle na nohy dávám víc než většina Číňanů, kteří si po mně musí pak sundávat kotouče :-D. Minulý rok jsem na dřepy měla maximum 100kg. Teď mi můj „trenér“ vysvětlil jak si cvičení nastavit tak, aby to fungovalo a posouvalo se to dál, prý: „Neexistuje maximum, člověk si to může dál a dál posouvat a to je na tom to krásné“. :-D Samozřejmě nepotřebuji, aby ze mě byl Rambo :-), ale jak jsem dlouho necvičila, cítím, že mi posilování hodně pomáhá a jsem si ve vlastním těle zase o něco jistější. Kdybych třeba necvičila na záda, tak by mě bolela daleko víc než teď.

Největší atrakcí je v posilovně samozřejmě Robert, kterého si fotí a častokrát na něj zírají s otevřenou pusou :-D. Minulý týden jsme cvičili nohy s Joelem (Švédsko) a ten nám vyprávěl, jak dostal nabídku na hlavní roli v jednom filmu. Jenže producent byl gay. A chtěl za to protislužbu – aby ho Joel potěšil, „jestli víš, jak to myslím“. No a už má tu roli někdo jiný… :-D S Robertem se cvičí dobře, protože umí pomáhat, a to není taková samozřejmost. Navíc umí všechno dobře vysvětlit a nesměje se mi, když něco nevím – prostě to vysvětlení přizpůsobí tak, abychom se dostali na stejnou vlnu. Začali jsme spolupracovat i na Taiji, protože máme teď podobný směr. Co mě těší ze všeho nejvíc, že děláme víc tuishou, tak mám konečně možnost si všechno pořádně vyzkoušet, protože mi nic nedá zadarmo.

Studijní

Na Robertovo doporučení teď každý den běhám v rychlém tempu 30 minut, tak snad to už brzy bude trochu znát :-). Stále ještě nejsem do běhu blázen, ale pomáhá mi to vymýšlet různé články, utřídit si, co a kdy mám udělat…vlastně téma diplomky jsem vymyslela za běhu. Říká se tomu „runner's high“:-). To mi zase připomnělo. Minulý rok jsem ještě byla hloupoučká a chodila na společné porady s vedoucím práce, kde se většinu času probírala diplomka Aurory, protože je to věc, kterou chce Zhudong udělat už dlouho – učit děti angličtinu&Wushu. Aurora má v práci potvrdit, že se děti díky Wushu lépe učí. No a podle nich je to strašně nová a cool věc. Jenže:

-         Cviky, které vytvořily mají s Wushu jen málo společného.

-         Když cviky vytvářeli, nemířili na určitou věkovou kategorii.

-         Když cviky vytvářeli, nemysleli na to, co se v daném věku za látku děti učí.

-         A podobně :-)

Jde o to, že děti se budou učit lépe, ať dělají jakoukoliv aktivitu, proto a) jsou to děti a neudrží pozornost příliš dlouho, b) fyzickou aktivitou se lépe okysličuje mozek nebo tak a prostě mu to líp myslí, což můžu potvrdit právě třeba svým běháním. A pokud to nevěříte mně, tak určitě naší krajance, která vyhrála světovou soutěž v paměti a spolu se svým manželem patří k nejlepším na světě v tom, kolik si toho dokáží zapamatovat a v jaké rychlosti. Udělali také experiment, kdy daná paní běžela na páse a ukázalo se, že si toho vždy pamatovala o dost víc než když se nehýbala. Bohužel si nepamatuji žádné detaily ani jména, ale bude to ještě na idnes.cz, kde jsem o tom kdysi četla, jsem líná to teď hledat. No a v neposlední řadě, v USA (nejen) už fyzickou aktivitu s učením se dětí spojili a mají dobré výsledky.

A tohle mě zase vede k Taiji quan a všem těm výzkumům o tom, jak je strašně zdraví prospěšné. O čínských výzkumech ani mluvit nemusíme – měsíc dva (když se zadaří) učí lidi, kteří nikdy nic nedělali Taiji quan (bez metodologie), pak udělají měření a zjistí, že čísla maličko poskočila dobrým směrem a hned se napíše, že Taiji je superprospěšné. Amerických studií jsem moc nečetla, ale s Robertem jsme se shodli na tom, že je jen málo dlouhodobých studií, které by opravdu prokázaly, že úspěch zaručilo Taiji quan a ne jen prostý fakt, že je to fyzická aktivita vhodná pro dané lidi. Cvičím Taiji quan, cítím hodně zlepšení, ale také myslím, že na té zdravotní úrovni je celkem jedno, co člověk cvičí, pokud mu to sedí. Možná i proto je jedno, když si někteří učitelé vymyslí své vlastní Taiji sestavy a vůbec celý systém – pokud nedělají chyby, které zdraví ohrožují. Jen by se tomu samozřejmě nemělo říkat Taiji quan. Na způsob jediného a pravého kubánského rumu a třeba Tuzemáku :-). Rozdíly jsou až po určité době a po určitém stylu cvičení, kdy už nejde jen o pohyby zdraví prospěšné, ale člověk Taiji quan cvičí-žije k omplexně – což je minimum z nás.

A teď k mojí diplomce. Studium je tady pro cizince hodně náročné a složité. Ne proto, že by to snad bylo opravdu těžké, ale kvůli jejich nesytému. Řekli mi, že v březnu mám odevzdat diplomku. Už jsem se vedoucího několikrát ptala, kdy přesně, a vždy jsem dostala stejnou odpověď: „Čím dříve tím lépe.“ Tak jsem to naposledy zkusila jinak a zeptala se, kdy mu mám dát finální verzi. „Finální verzi nikdy mít nebudeš.“ Netuším ani, na kdy si mám koupit letenku (a jestli zpáteční), protože nikde se žádný kalendář nedohledá a jako vždy – nikdo nic neví.

Naštěstí už to mám skoro za sebou – chybí mi jen úvod a závěr a celé to slepit dohromady v čínském stylu. Konzultace probíhají po mejlech. Pošlu učiteli, co jsem udělala, on mi k tomu připíše komentáře, podle nich to opravím a jede se dál. Nahrubo mám tak 59 stránek v angličtině, v čínštině tak bude 30-35 stránek, a to je akorát.

Ze světa

Narazila jsem na článek o mixování plemen, které je teď prý v Británii celkem populární. Když jsme koupili našeho psa, říkala jsem Davidovi, že to, jak chovají psy v Číně, by se u nás nikdy nestalo. No a spletla jsem se. Jako většina problémů, i tohle je prostě všude, jen jde o jiné měřítko, někde se o tom mluví víc, někde míň atd. Přečtěte si i komentáře.

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2564373/The-hidden-suffering-dogs-bred-cute-Adorable-looks-Cuddly-names-like-Labradoodle-But-trend-cross-breed-dogs-raises-disturbing-questions.html Nedávno jsem šla kolem obchodu a na židli ležel pes. Měl hlavu labradora. Po chvíli ale seskočil dolů a ukázalo se, že jeden z rodičů musel být jezevčík nebo podobně, protože tu velikou hlavu doplňovalo dlouhé tělo a krátké nožičky. No vypadalo to strašně divně… :-D

Ještě když jsme u toho, před pár dny mi vyprávěl Danny o knize jménem „Putin's Russia“, kterou dostal od sestry. Byl strašně překvapený situací, jaká v Rusku panuje. Prý si myslel, že je Rusko víc „západní“, a přitom je plné podvodů, krádeží, korupce odshora dolů, násilí… „Myslel jsem si, že je na tom špatně Čína, ale po tomhle fakt nevím.“ No, jednak to ukazuje na to, že západní zpravodajství a tisk ve spoustě ohledech není až tak objektivní, že Američané toho o jiných zemích moc nevědí… a také to, že člověk by se měl dívat dál než na vlastní nos, snažit se získávat informace z různých zdrojů a o různých věcech. Nedávno jsem Dannymu posílala anglickou verzi Dobrého vojáka Švejka, zatím říkal, že se mu to líbí, tak uvidíme, co řekne, až to dočte :-).

A že se „nesmysly“ nebo „blbosti“ nedějí jen a výhradně v Číně se dočtete i například v tomhle článku: http://cestovani.lidovky.cz/gruzinci-nenosi-barevne-obleceni-a-neplanuji-dopredu-rika-cech-pbv-/aktuality.aspx?c=A140224_100140_aktuality_ape#utm_source=clanek.lidovky&utm_medium=text&utm_campaign=a-souvisejici.clanky.clicks

Smála jsem se, když autor vyprávěl o ucpávání děr ve zdech igelitovými sáčky, o neplánování věcí dopředu… „nikdy nevíte, jestli se nakonec neukáže, že na dohodnutý termín někdo zapomněl, nebo na něj připadá státní svátek.“

A hned pod tímto byl povedený článek ze… Šanghaje! http://cestovani.lidovky.cz/cech-v-cine-do-nejblizsi-poradne-hospody-letite-dve-hodiny-p3n-/aktuality.aspx?c=A140210_110405_aktuality_ape#utm_source=clanek.lidovky&utm_medium=text&utm_campaign=a-souvisejici.clanky.clicks

I když jde o názory jednotlivců, je určitě zajímavé si některé ty články přečíst. Člověk zjistí, že i ta naše Evropa se hodně liší. Sice ne tak výrazně jako třeba vzdálenější kouty světa, ale mají kolikrát hodně odlišné názory, jinak nastavenou toleranci, očekávání od denodenního života atd.