Zimní

Tenhle semestr jsem se blogu příliš nevěnovala. Ne že by nebylo o čem psát, tady se stále něco děje. Spíš vůbec nebyl čas a vlastně kvůli tomu ani nálada. Měla jsem také problémy s FB a podobnými stránkami, mezi které se počítá i ta moje blogová. Dám sem pár věcí, tak jak mě napadnou:

1) Wushu vystoupení

Viděla jsem zase několik wushu vystoupení naší školy. Náš taiji tým si dělá vystoupení podle sebe, učitel Xie se do toho samozřejmě nehrne, a tak se vlastně dokola obměňuje stará šablona. Naposledy do toho přidali pěkné pasáže z qigongů, což se mi velice líbilo, jenže celkově to vyznělo tak, že chang quan je super na koukání a zbytek je nudný tanec. Ještě že se pod to náš učitel nepodepisuje, protože by mu to na jménu rozhodně nepřidalo. Viděla jsem několik vystoupení, kde bylo jasně vidět, že i taiji a qigong mohou být na vystoupení velice pěkné až dech beroucí, ale bohužel ne v tomhle podání. Na druhou stranu tým qigongu cvičí pod vedením přísné učitelky Lai a výrazně se zlepšili. Během tréninků okoukávám metody a různé triky, ona opravdu dává pozor na každý milimetr. Jestli to ale dopadá na úrodnou půdu kromě tří lidí těžko říct. I když… vždycky mě pobaví, když lidi říkají, že v Číně mají tohle a tohle a tohle je špatně a tohle je hloupé atd. Číňané jsou tím vyhlášení, ale to neznamená, že jinde to není. Hodně z vás mi potvrdí, že i na našich trénincích se většinou najde jen pár lidí, kteří umí opravdu poslouchat a něco z toho, co bylo řečeno časem provést nebo alespoň nezapomenout. Nedej bůh dokonce i pochopit. Zmínila jsem nezapomenout, protože to je z těch tří věcí (provést, nezapomenout, pochopit) nejjednodušší a zvládne to každý, pokud chce – když už na to nemá hlavu, tak si to prostě napíše nebo dnes jednodušeji natočí. Já sama mám hodně špatnou paměť, takže jsem si musela najít hodně pomůcek, jak si aspoň něco zapamatovat. No a to porozumění, s tím to není nijak slavné. I když kolikrát rozumím víc než spolužáci – ale to jen proto, že se snažím porozumět  a používám selský rozum. Že to, logiku a ironii mají Číňané nastavené úplně jinak, to už víme. Nebo to víte aspoň teď .-).

Obor wushu vystoupení své nejnovější číslo pojalo po vojensku, příběh byl asi dobrý, všichni kolem se bavili… Zlepšili se, aby ne, když mají skvělé učitele, ale téměř nulové základy jsou prostě znát. Náš profi tým na vystoupení nezklamal ani v nejmenší, s papírovými paraplíčky byli prostě skvělí.

2) Zdraví

Po 3 měsících, kdy jsem měla buď teploty, chřipky, rýmu, kašel, málo bílých krvinek (na prvním měření 1.94, na druhém 3.20… normál je 4-10), mi zbyla už jen nějaká nemoc kůže, která se mě drží už měsíc, i když i to se zlepšilo.

3) Některá přísloví…

… jsou velice pravdivá, například: Trpělivost růže přináší, Pro dobrotu na žebrotu, Potrefená husa se vždycky ozve…

4) Číňané profesionálové

Číňané musejí být odborníky v hned několika oborech, protože až na výjimky, jsou buď neochotní nebo/a to ani neumí. David si nenechá nic líbit a dokáže se pěkně naštvat. Takhle už na některá místa ani nemůžeme jít… :-D V jedné menší expresní společnosti u nás jsme se pohádaly, protože mě ty ženské prostě strašně točily, jak byly líné a nic nevěděly – a to jsme ten balík chtěli poslat jen po Šanghaji. Potom jsme ale ¾ hodiny hledali jiný expres, abychom zjistili, že je také kousek od nás :-).

5) Trénink

Snažím se v poslední době víc běhat. Sice to nebolí, ale prostě mě to nebaví, takže vydržet tu hodinu je pro mě trochu jako za trest. Dobrý pocit poté to zatím vyvažuje jen trochu. Začala jsem zase posilovat a potěšilo mě, že po takové dlouhé době na tom mám břicho, záda a nohy (kromě dřepů s činkou, tam mám teď jen 55 kg) stejně, na ruce a hrudník mám teď cca o 5 kg méně. Jinak trénuji sama, abych měla víc času na diplomku a podobné věci. Jedinou výhodou netréninku je, že se tělo víc uvolní a je tím pádem o něco rychlejší. Zbytek samozřejmě už jen samé nevýhody – kdyby to bylo jinak, tak by nikdo necvičil, že jo :-). Mít tyhle znalosti a úroveň ve dvaceti, tak bych byla víc než nadšená, v mém věku je už tělo na některé věci celkem dost staré. Na druhou stranu hodně z toho jsou výmluvy a spousta lidí dokáže neuvěřitelné věci i v padesáti… i když to záleží na spoustě věcech… no ale nebudeme si to kazit :-).

Jinak si teď na nic moc nevzpomínám…

Studium - semifinále

Obtížnost života v Šanghaji se rok od roku stupňuje. První rok byla legrace, protože jsme měli jen lehké hodiny čínštiny a jinak volno pro sebe. První a druhý rok studia byl vyčerpávající v tom, že jsem měla od rána (8:00) do večera (někdy i 21:40) hodiny nebo tréninky, takže jsem většinou vyrážela ráno a vracela se večer. Navíc všechno komplet v čínštině, takže jsem si hodně rychle musela najít nějaký způsob, jak si z hodin odnést něco, podle čeho si to, čemu jsem nerozuměla v průběhu výuky dostudovat. A stejně tak, jak si nastudovat knihy v čínštině, protože přečíst jednu by mi trvalo několik měsíců a ještě bych si většinou nebyla jistá významem. Naštěstí magisterský obor není, co se zkoušek týče, tak drsný jako bakalářský, kde dělají lidem hodně problémy. Druhý rok mi navíc „zpříjemňovala“ příprava na diplomku – nekonečné porady s vedoucím, přičemž jestli jsem si z každé odnesla jednu trochu hodnotnější informaci, bylo to hodně, dále prezentace před učiteli, kteří byli na té první mimořádně nepříjemní. Asi proto, že jsme s Aurorou (která se na první kolo nedostavila) úplně první cizinci/cizinky, které tady studují wushu mgr obor, cizí bakaláře mají vlastně také poprvé, tak nějak sami nevědí. Tenkrát mě hodně vytočili, takže tu druhou jsem projela hodně rychle, všechno odkývala a šla jsem. Překvapilo mě, že podruhé na mě byli nějak o dost hodnější, hlavně Liu Tong Wei se hodně snažil, abych všechno správně pochopila. A třetí rok? To je práce na diplomce. No jo, ne každý to tady má jako placené prázdniny…

S diplomkou taky vůbec nebyla sranda, protože vlastně až do někdy října jsem nevěděla, o čem přesně budu psát – okruh byl, ale nic do detailu. Dvěma koly prezentací jsem prošla se značně odlišným tématem, i když také šlo o taiji a bylo to někde v Evropě :-). Vzhledem k tomu, že jsme se s mým vedoucím nesešli na společných zájmech co se výzkumu týče, jsem nebyla schopná si udržet své původní téma – literaturu a případnou pomoc jsem našla až příliš pozdě, tak snad jindy. Vybrala jsem si tedy to nejjednodušší, a to taiji v ČR. Každý cizinec píše o tom, jak je to u nich, tak proč ne – hlavně aby to bylo rychle a prošlo to. Víc smysluplné věci dělám mimo. Ne že by to byla práce o ničem, jen jsem se prostě zajímala o něco trochu jiného a měla k tomu už i celkem zajímavé podklady. Nicméně během vytváření téhle diplomky jsem se seznámila se zajímavými lidmi, s některými jsme se i spřátelili, nahlédla na taiji zase jinýma očima, vyslechla si hodně jiných názorů.. prostě jsem se toho docela dost naučila. Za pomoc budu děkovat, až budu po všem, protože ještě určitě nějakou potřebovat budu :-).

Dnes jsem dokončila diskusní část k dotazníkům, byly celkem tři, takže všechno to tabulkování,

počítání, porovnávání a vypisování dalo dost práce. Vyšlo to ale na hezkých 28 stránek. Měsíc a půl jsem z diplomky byla hodně nervózní, protože moje bakalářka na ZČU měla celkem 116 stránek. Od diplomky bych na základě toho čekala daleko víc – jak to ale napíšu, když na to mám cca 3 měsíce? No a pak mi řekli, že stačí 30-35 stránek – čínsky, takže anglicky tak 50-60 v závislosti na obsahu (text, tabulky atd.). To tedy znamená, že jsem v půlce, a to jsem vlastně jen vypisovala, co vidím v předpřipravených tabulkách. Trochu mě to už uklidnilo, ale stejně – už aby to bylo za mnou, protože tady prostě člověk nikdy neví.

Cvičit chytře...

Jak jste již uhádli, tenhle semestr jsem toho moc nenacvičila. V srpnu jsem 14 dní učila, pak jsem byla na soutěži v Jiaozuo, 2 týdny cestovala s rodinou a rodiče tady zůstali až do října. To je hodně dlouhý čas, takže samozřejmě následné cvičení hodně bolelo a vůbec se mi do toho nechtělo. Zvlášť když teď mám starosti s diplomkou a pár dalšími projekty. Do toho mě a Roberta teď obden pronásleduje reportérka z pekingské CCTV, budeme natáčet program o cizincích, kteří v Číně cvičí wushu – hlavně taiji a qigong. Je to přes Čínskou asociaci zdravotního qigongu, ve které je členem náš učitel Xie, takže nás doporučil. Slečna se ptá na úplně všechno, povídá si o nás s učiteli, u mě vyzvídá o Robertovi a naopak. Kolikrát už je to celkem na hlavu, ale když jí člověk nastaví hranice, usadí ji zpět, jakmile se je snaží je překročit, ale přitom jí dá hodně materiálu, tak to jde. Přeci jen mám trochu mozek. Věta: „Budeme dobré kamarádky, jo? Když máš problém, je ti smutno, s přítelem se nedaří nebo cokoliv, zavolám ti a poklábosíme!“ No jasně, a příští měsíc o mně vyjde knížka :-D. Klasicky se ještě neví, kdy a kde se bude točit. Pevně doufáme, že to bude v Pekingu, protože takhle budeme mít výlet zadarmo a mám tam ještě pár míst a přátel, které chci navštívit. Tak uvidíme…Nejdříve mi učitel doporučil, abych si nastudovala materiály o qigongu, tak jsem si to všechno našla a snažila se. Jenže se ukázalo, že to po mně určitě nikdo chtít nebude, tak jsem toho zase nechala, teď na to fakt není moc času. Když jsem s učitelem cvičil tuishou, hned se mě na to všechno ptal. Ani nebyl překvapený, ale hlavně je to dobrá příležitost potkat zajímavé lidi, což je pravda.

Od března učitel moc neučí, protože buď byly soutěže nebo cestoval po celém světě a učil (Kuba, Rusko, Portugalsko, Německo…). Koncem října byla pro Číňany nejdůležitější soutěž v Sichuanu – umístí-li se dobře, získají certifikáty, které jim značně usnadní budoucnost. Specifikem této soutěže, že jednou z kategorií je sestava v páru = dva lidé chen 56 synchronně. Udělá-li jeden sebemenší chybu, má smůlu i ten druhý. Na to dojela Jane. Cepovala Zhang Ming Zhen 2,5 měsíce, ale zbytečně. Věci, co říkala, byly jasné i mně a dokázala jsem je opravit, ale ona ne…Na druhou stranu Jane je dost tvrdá učitelka a ne každému to sedí. V den D měli ráno právě tuhle kategorii, kde udělala Zhang Ming Zhen dvě menší chyby a automaticky je to srazilo na 3. místo, i když jinak by byly jasnými favoritkami. Hned ten den večer soutěžila Jane s 56kou znovu – tentokrát už sama a získala první místo. Připomínám, že tady se sjíždí profíci z celé Číny a je to velice velice prestižní soutěž. Ve skupinové sestavě to bohužel pokazila. Chtěla se položit do fali a vějíř ji z ruky na pár vteřin vypadl, že to vypadalo hodně špatně, ale elegantně ho chytila, že jí všichni hlasitě tleskali a chválili. Jenže je to z 5. místa sesunulo na 9. místo, takže všichni byli nadšení. Jinak kluci se neumístili moc dobře. V létě mě seznámila s taiji profíkem Ma Ding Chao z profesionálního henanského týmu. Ten i tentokrát ve všech kategoriích obhájil první místa. A to jde v poslední době z filmu do filmu. V létě jsem měla možnost vidět ho na tréninku, když si testoval nový oblek pro tuto soutěž, pak jsme sledovali videa, vysvětloval, proč tak a ne jinak, důležitost hudby a spoustu dalších věcí. Jak jsem již psala, ty dva dny tam mi daly strašně moc. Nedávno jsem pro něj překládala prezentaci k novému kungfu filmu, na kterém zatím pracují, takže je všechno samozřejmě strašně tajné. Ale vypadá to moc dobře.

Po této soutěži se všechno opět vrátilo do normálu, ale protože mám moc věcí, rozhodla jsem se spíš cvičit sama, protože s učitelem to trvá moc dlouho – moc rád povídá. Občas přidá něco nového, ale většinou jen opakuje, co už říkal… většina studentů to totiž většinou pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven – pro ně to jsou kolikrát naprosto nové informace. Také si nemůžu přijít a odejít kdy chci. Jak už jsem psala, i když to tak nevypadá, učitel je hodně tradiční a některá pravidla se prostě vyplatí dodržovat. Člověk nikdy neví, co se bude dít – protože také neví, kdo ze studentů dorazí, a tak učitel musí být hodně kreativní a improvizovat. Naučili jsme se novou krátkou chenovou sestavu, kterou vymyslel pro potřeby učení začátečníku, hodně mi sedí. Občas opakujeme úplně všechny sestavy, co jsme se učili/i neučili. Celkem asi 4 yangové sestavy (24,40,42 a ještě něco), chenové (12, 16, 56, yi lu, er lu atd.), sun, wu a wu. Kolikrát je to dost mišmaš, ale dá se to, pokud se člověk soustřední. I když jde o jeden styl, hodně se liší v detailech a celkovém pocitu. Baví mě si s tím hrát a měnit to. Myslím si, že člověk by se měl udržovat flexibilní nejen co se týče protažení těla. Cvičit něco tak jen proto, že tak jsem se to naučil/a a už to tak nějaký pátek dělám a myslím si, že je to dobré… no, myslím, že je lepší sbírat zkušenosti. Tím, že cvičíte jinou sestavu nebo úplně jiný styl se hodně naučíte i v rámci toho „svého“. V týmu se jede stylem – rychle se naučit, pomalu cvičit. Na nikoho se nečeká, naštěstí po roce tady už v pohodě stíhám. A ten styl mi tady přijde dobrý, protože tak se člověk naučí nejvíc – nikdy nevíte, jakou část bude učitel učit – pokud dané pohyby neumíte, cvičit s ním je o ničem – protože jediné, na co budete dávat pozor je, kde je vaše levá ruka, pravá noha, kam se otočit… a to je škoda. Preferuji tedy si všechno pamatovat a je jedno, že ne přesně za sebou. Takhle můžu lépe soustředit na detaily – učitel také neučí každý den, takže pokud promarníte příležitost, máte kolikrát smůlu i dalších několik měsíců a od spolužáků se učit není úplně dobré, protože to každý cvičí jinak. Proč jsem myslím také už zmiňovala.

Vždy mi učitel říkal, že cvičit víc wushu stylů není dobré – kdo sedí jednou prdelí na několika hrncích nedělá nic pořádně. Jasně, to je známé, jenže jim se to dobře říká, když cvičí odmalička a všechny ty základy už mají – tradiční, povinné sestavy, zbraně, základy… Tento týden učitel najednou otočil, že musíme umět i jiné věci, a tak v rámci rozcvičky někdy jedeme i chang quan (jo, jsme tým taiji :-) ). Proč najednou taková otočka? Protože se wushu opět povinně vyučuje na základních školách a tam budete 24 taiji učit jen stěží. Takže přeci jen jsem to měla naplánované celkem chytře.

V poslední době necvičím s trenérkou, protože nemám čas každý den pilně trénovat a byla by to ztráta peněz. Naplánovala jsem si tréninky, které jsou víc nahuštěné a ušetřím čas. Navíc potřebuji do jara shodit ta kila, která jsem tady nabrala, aby se mi pak zase lépe skákalo  mohla bez ostudy na tuishou zápasy :-). Denně mi to vychází na cca 3 hodiny – střídám modernu, taiji, posilování a běhy. S Robertem občas chodíme běhat a trénovat tuishou. Na týmové tréninky chodím hlavně v sobotu, protože učitel učí lao jia yi lu, jsou tam známí mimo školu, je tam Jane a mám tam slečnu na tuishou. Při každém zápasu nás sleduje její otec, tak kolikrát i přemýšlím, jestli ji na tu zem mám hodit nebo ne :-D. Obě jsme pár měsíců tuishou necvičily. Takže si to dáme zlehka – pro techniku. No výborně. Jenže zase sklouzla do svého tempa a nedalo se nic dělat. Jednou mě hodila do zrcadla, poté na zem a zatlačila žebra tak, že jsem chvíli nemohla dýchat, prostě sranda. Je o poznání rychlejší než já, já připomínám spíš hlemýždě. Takže mi zbývá ji než nechat poskakovat kolem, kontrolovat situaci a čekat. Nebaví mě ale s lidmi stále používat tu samou techniku. Vím, že když udělám to a to, tak zaboduji. Ale proč to dělat stále – to nemá moc velký přínos. Spíš se snažím opravit své chyby a snažit se nebýt hozena. Když někdo stojí nízko a pevně, jde to ztuha, ale jde to. Jenže zatím umím jen dvě techniky, které ukazoval učitel a používat je stále dokola mě také nebaví. Jak jsem říkala, učím se ale hodně pomalu a potřebuji v klidu opakovat a trénovat – na což tady nemám kromě té Číňanky nikoho. Proč? No proto no… Jane se teď soustředí víc na sandu a tuishou, takže se snažíme trénovat spolu. Já jsem těžší, takže má se mnou co dělat a musí se snažit a má se mnou trpělivost, abych zkoušela techniky, i když zase musím dávat pozor, protože je trochu kytička. Ale to nevadí, takhle se naučím kontrolovat sílu a hlavně – nejdůležitější je technika. Naučit se pevně stát a tlačit jako buvol… to není zase až tak těžké.

Takhle budu pokračovat, než dopíšu diplomku, pak najedu na plán č. 2.

Chovatelská

Jako novopečená chovatelka divoké zvěře se teď zmíním (dlouze, jak je mým zvykem) o zvířatech v Číně. Že Číňané jí všechno, se ví. O provincii Guandong se říká, že jí všechno, co léta kromě letadla, všechno co má čtyři nohy kromě stolu atd. Mimochodem, dnes mě doktor na kožním varoval, abych teď nějakou dobu nejedla mořské plody, jehněčí a psí maso. A to jsme si chtěli Papričku o víkendu upéct, protože mu stále něco je… :-D

ZOO

Zážitkem už je jenom jít do místní zoo – zejména je-li nějaký svátek a všude je hromada lidí. To znamená strašný řev, všude fronty, smetí… A nejvíc smetí je překvapivě ne v odpadních koších ale ve zvířecích výbězích. Hází jim párky, brambůrky v obalu. Na spícího lva za hlasitého křiku: „Hloupej lev,“ hází plné půllitrovky, aby ho vybudili k nějaké akci. Jenže lev je už asi zvyklý a nehne ani ocasem… Mám pár fotek a i pár videí. Nějakého génia napadlo hodit do výběhu paviánů zapalovač… Zaměstnanci zoo jen zvířatům vozili jídlo a tím to pro ně skončilo. Takže asi tak. Kdyby Čína neměla zase nějaký zajímavý „zákon“, že kdo kritizuje Čínu v určitých oblastech, nad asi 500 znaků, tak se také může stát, že skončí na cca 5 let za mřížemi, tak bych napsala zajímavý článek o cizinci v čínské zoo do čínských novin, ale ještě bych tady potřebovala 3 roky zůstat – na svobodě… :-)

Strasti chovatele

Rozhodli jsme si, že si koupíme pejska. Něco jako útulek v Číně neexistuje. Jak si psa najít?

a) V rodině, kde nějakého mají, jenže většina Číňanů si oblíbila všemožné varianty pudlů a pinčů, kteří se mi moc nelíbí, a nebo veliká plemena, což je pro mě teď prostě hodně nepraktické. A další problém, většina lidí nenechá feny mít štěňátka, protože těhotná prý nevypadá hezky, má vytahané cecíky a já nevím, co ještě.

b) V obchodech se zvířaty – což je asi nejlepší varianta, ale člověk musí hodně hledat.

c) Nebo ve „velkoobchodech“, kde jsou všichni nemocní.

Chtěla jsem čivavu, protože ji má bratranec a je s ní spokojený, navíc je to malinký psík, kterého strčím do kabelky a může se mnou prakticky všude. Navíc toho moc nesní. První, kterého jsme si vybrali, nebyla čistokrevná čivava, což tolik nevadilo, byl z nich nejlepší. Po cestě domů byl moc hodný, vůbec nezlobil. Doma pak v noci začal mít průjem, třást se a prostě mu vůbec nebylo dobře. I tak byl ale výborný, protože jsme si ho nechali na posteli, aby nebyl sám, když mu není dobře, vždycky když se mu chtělo na záchod, sám se zvedl a hledal způsob jak seskočit. A protože to bylo moc vysoko, vždy jsme ho sundali. Když byl hotový, tak si zase zaškrábal a bylo. K ránu už měl ve stolici krev, tak jsme ho odnesli k doktoru. Registrace = 640 Kč. Udělali mu testy a že je to špatné. No, tak jsme ho odnesli, protože na tu danou chorobu jsme měli „záruku“. No, s těžkým srdcem, protože se mi nelíbí vzdávat se, navíc, kdo ví, co s ním tam pak bude. Jenže opravdu nemám každý den cca 1500 Kč na injekce – v průběhu jednoho týdne a pak kdo ví. Majitel samozřejmě tvrdil, že mu nic není, dal mu nějakou pastu, psík dlabal a vypadal lépe, tak jsme hodně váhali, ale nakonec jsme si vzali jiného z jiného obchodu. Ten byl o měsíc starší a divoch. A co myslíte, večer začal strašně kašlat, chudinka. Takže další den jsme hledali novou veterinu, protože v té první se mi nelíbilo. Máme poblíž jednu uličku, kde prodávají zvířata, kytky, keramiku, stříhají pejsky a je tam i ordinace. Hodně místních pejsků tam chodí, tak jsme tam zašli. Doktorka přišla, poslechla si, co mu je, ani se na něj nepodívala, a než jsem stačila cokoliv říct, už mu dávala injekci. Chudákovi tekla krev. To mě hodně odradilo. Zítra prý ale máme přijít ještě jednou. No tak dobrá, uvidíme, jaké to bude, když tak odejdeme. Další den na 11h jsme tam naklusali – za velkého deště. Čekáme venku a po 10 minutách nám přijde odevřít paní z vedlejšího psího salonu s tím, že doktorka nepřijde. Proč? Protože PRŠÍ. Kdybychom nebyli objednaní… Kdyby nám dala vědět… no a nemocný pejsek se může dostavit, ale doktorka ne? A že nám tu injekci píchne ta paní, jen zavolá doktorce o informace. Když jsme se ptali na pár věcí, neodpovídala a nervózně nám odvětila, že se to teď snaží zjistit, ať počkáme. To David už nevydržel a seřval ji tak, že tam prostě už nikdy nemůžeme jít, ani kdybychom chtěli. Našli jsme další veterinu, která nebyla špatná. Hodně věcí nám vysvětlili, udělali stěry, testy – ty raději dvakrát, aby to bylo přesnější… A že dnes 8 (!!!) injekcí a pak po 5 dní každý den 3 injekce – každý den 480 Kč. No, co jsme měli dělat… Jenže malý se nelepšil, pak jsem si konečně vzpomněla, že Aurora vzala svou kočku do jedné nemocnice v centru, kde mluví i anglicky a mají tam cizince-lékaře. No tak jo. Jenže nemůžeme metrem, protože psi do metra v Číně nesmí, a jak kašlal, tak by se pašoval blbě, takže jsme se vezli pěkně v taxíku – 237 Kč jedna jízda. Jo a uprostřed ruháče jsme ještě měli menší nehodu – ťuklo nás BMW, tak jsme ještě museli čekat, než to řidiči vyřídí. Po telefonu nám zapomněli říct, že od 12h do 13h odpočívají, my tam dorazili po 12.h, protože normálně v tu dobu se už pracuje. Takže jsme ještě museli čekat hodinu. Potom už to šlo dobře. Čínský doktor registrace = 768 Kč, cizinec = 1280 Kč. Nejsme zase až takový blázni, čínský doktor stačí. Prohlédli nám ho a prohlásili, že to může být psinkový kašel ale i psinka a dělat teď testy nemá cenu, protože dostal ty injekce a výsledky by byly falešné. To je prý častá metoda jak majitelů tak lékařů – dávají jim léky, které ovlivní výsledky, že neukáží žádnou velkou nemoc, takhle si člověk psa nechá a chodí pro léky každý týden = utratí hodně peněz a pak mu za pár měsíců pes umře a je vymalováno. Pokud v Číně nemůže věřit ani doktoru (ať už jde o veterinu nebo lidského lékaře), co máte dělat? Na netu jsou články, ale všechno si sami prostě nevygooglujete, od toho jsou lékařské obory, od toho se každý na něco specializujeme…

Takže malej dostal antibiotika – pokud kašel a hlavně pšíkání zmizí, znamená to, že nemá psinku a asi nám neumře. No, tak jo, překvapilo mě, že za to chtěli jen 64 Kč. Během těch 10 dnů se mu to různě měnilo. Lepšilo, ale nemizelo, tak to vypadalo špatně. Navíc si někde uhnal nějakou vyrážku, stále se lízal a kousal, až místy krvácel. Takže jsme se k nim vydali znovu. Prý budeme muset čekat 40 min, ale naše doktorka Terri je moc fajn a vzala nás hled. Všechno jsme probrali, celkem v ordinaci strávili ¾ hodiny! Nejdříve se řešil kašel. U malinkých pejsků je prý možné, že kašel a pšíkání nezmizí hned úplně, ale bude se to zlepšovat – i to je možnost, takže se psinka odsunula trochu dále a „obyčejný“ kašel už také přichází v úvahu – dostal další antibiotika a nějaký penicilín a uvidíme. A co ta kůže? No, s tím bychom teď nic moc nedělali, nejdůležitější je ten kašel. No dobře, ale kouše se až kňučí a my to už máme taky, na netu jsem četla, že se dělají stěry. No, ty můžeme udělat, ale výsledky nebývají moc přesné a bude krvácet. Posvítili na něj fialovým světlem, viděli jsme, jak má suchou kůži a ty nejhorší místa. Ty mu pak oholili a začali drásat žiletkou, aby získali kapky krve. Jenže jak je malý, tak mu to moc neteklo. Je to velký bojovník, vůbec nekňučel, ale na nožičce neměl moc masa a tam ho to fakt bolelo, tak řval jako tur, až se dovnitř přihnala Terri s tím, že si myslela, že to je kočka, co je vedle v ordinaci, nenapadlo jí, že to kňučí náš psík :-D. No, všichni říkají, že se podobá spíš na kočku, myš, prasátko… Výsledky samozřejmě nic neukázali. Vzali mu ještě krev a kromě dvou věcí – červíka a ještě něčeho – měl všechno v normě, což doktorku velice překvapilo, vzhledem k tomu, že normálně jí a hraje si, tak to vypadá, že s námi ještě nějakou dobu vydrží. Kožní nemoci připadají v úvahu 3, přičemž svrab je přenosný i na lidi, a protože se drbeme i my, tak dostane Frontline – ten hubí i blechy = 2 mouchy jednou ranou. No výborně. Pak jsme dostali šampon, prášky, další Frontline, tekutý prášek na červa, plastový límec – všechno dovezené z ciziny… = 2368 Kč. Netuším, jaké jsou ceny v ČR, ale veterina v Číně mi přijde šíleně drahá. Naštěstí malý už kašle jenom zřídkakdy, zlobí jako čert, většinou by jedl, až by praskl… takž už asi zbývá jen ta vyrážka.. Za 2 týdny jedeme na kontrolu a doufám, že letos se ani jeden z nás už u doktora neukáže. Sice zbývá už jen 1,5 měsíce do nového roku, ale těžko říct…

Takže, je-li to možné, v Číně na veterinu ani k jinému lékaři nechoďte. A nebo si holt připlaťte za cizince-lékaře – máte-li na to, jinak jsou to všechno velice hororové a vysilující zážitky – jak pro vaši peněženku, tak pro vás samotné.

A jak psy vidí většina Číňanů? Kromě toho, že se jí. Většinou to jsou starší lidé, kteří mají pejska, aby utěšili svou samotu a ke psům se chovají jako k dětem – nosí je, oblékají a obouvají i v létě, nechávají stříhat do všech možných tvarů, barví jim chlupy… mají svá místa, kde se každodenně scházejí a debatují. Jsou to prostě pro ně další děti. Hodně psů je také tlustých. Naše čivavka má teď 1,25kg, viděli jsme jednu, která měla 8kg!!! Normálně mají 2-3 kila.

Na zdraví!

Rok 2013 bude, co se týče zdraví, asi dlouho těžko překonatelný, protože tolik problémů, co jsem letos měla, vydá za celé ty tři roky tady.

Leden a únor se nesl ve znamení chřipek a různých nachlazení. Březen a duben celkem šly – občasná

nachlazení, přetažené svaly, namožená záda, problémy se zažíváním… nic velkého. Ale koncem března se mi něco zaneslo do oka a bylo z toho „Červené oko“ (Red eye). Jak se to projevuje? Člověku během noci nateče oko/oči tak, že se ráno probudí a myslí si, že ještě sní nebo že je ještě hluboká noc, protože prostě nic moc nevidí. Většinou bývá jedno oko lepší, druhé horší, takže když se povede po dlouhém snažení s menšími bolestmi rozlepit to šťastnější oko a jde se podívat do zrcadla, tak to je spíš noční můra. Být to modré, tak to vypadá spíš jako pořádný monokl. Stále vytéká hnis a nebo to schne a lepí se to k sobě, těžko říct, co je lepší. Zhorší-li se to, přijde bolest hlavy, zimnice, teplota… takže samozřejmě i nespavost. No a prý je to ze špíny, třeba z posilovny… no, kdo ví. Po 2 týdnech jsem se toho zbavila a v květnu nanovo.

V červnu jsem si opět propíchla ruku mečem. Tentokrát pokročili, takže mi nabídli: a) jako prvně – tři injekce (1. do ruky, 2. do zadku, 3. umrtvovák do rány – to jsem minule už fakt omdlela, protože mi po těch injekcích nebylo dobře, v nemocnice 3 hodiny a nalačno…), b) zalepit. Finančně to vycházelo podobně a byla jsem tak ušetřena té 3. injekce, tak jsem si vybrala nějaké německé geniální lepidlo. Po týdnu to vypadalo jako špatný nápad, protože se mi odlupovala kůže tak, že jsem nevěděla, jestli je to ta stará nebo jestli mi to srostlo špatně. Naštěstí to dobře dopadlo. S takhle obmotaným pahýlem jsem ještě šla na Šanghajskou taiji soutěž a musela narychlo trochu upravit pohyby, protože o nějakém plácání do nohou jsem si mohla nechat jen zdát a fali… no, netrénovala jsem to, nechávala jsem si to na soutěž – buď to vydrží nebo praskne. A vydrželo, asi mám dobře qi :-D.

Jako tradičně se o prázdninách dostavily žaludeční problémy, kdy kdykoliv jdu jíst ven, jako první musím zkontrolovat, zda je v restauraci WC, protože co do sebe dostanu, hezky rychle zase vyjde ven. V tomhle období jím nejvíc rýže, rajčat, okurky, cukety a melounů. Podívám-li se na jiné jídlo, tak se mi vůbec nechce jíst nebo hůř, zvedá se mi žaludek. Něco podobného mě potkalo i během cestování s rodiči. Měla jsem fakt štěstí, že na hoře Song v té době bylo strašně málo lidí a ne nonstop takové srázy jako na Emei – tam člověk s průjmem fakt trpí – z vlastní zkušenosti… Jak naši odjeli, tak se ohlašoval pomalu podzim. Šanghajské počasí má hned několik zvláštních charakteristik – jedna z těch nejprotivnějších je velmi rychlá proměna – pár hodin pálí sluníčko a najednou nastane zima. Takže jsem samozřejmě byla kolikrát nemocná. Po narozeninách jsem najednou na ulehla s teplotami a zimnicí, neustále jsem se potila a nemohla toho moc sníst – čtyři dny v kuse. Mysleli jsme si, že to je prostě chřipka nebo tak. Neustávalo to však, vydali jsme se tedy do nemocnice, kde mi udělali krevní testy. Ukázalo se, že mám strašně málo bílých krvinek. Doktor na výsledky nevěřícně koukal, stále ho otáčel v ruce a divil se: Jak to, že to má tak nízko? Běžné je mít 4-10 nevím čeho. Na prvním měření jsem měla 1.94. Tak jsem dostala 4 krabičky léků a poslali mě druhý den ráno ke specialistovi, na kterého jsme čekali 3 hodiny 20 minut. Teď si vezměte, že tam čekáte, nalačno, potíte – chvíli vám je zima, chvíli horko, kolem vás ty hrůzy čínské nemocnice… Po tom dlouhém čekání se na mě doktor ani nepodíval a řekl, ať jdu znovu na krev. Tam jsme dohromady čekali 1,5 hodiny – víc jak hodinu hodinu, než na nás přišla řada a cca 20 min na výsledky. A to tam měli 7 odběrových okének! Naštěstí se ukázalo, že se mi to zvýšilo a už jsem byla kousek pod limitem, takže mám pokračovat s prášky a za měsíc si zase zajít na testy. Zatím se mi to drží kousek nad limitem. Tohle byl zatím asi největší strašák. Prášky už neberu, protože letos jich do mě strkali strašně moc…

Když jsme u těch nemocnic, tak někteří z vás již četli, nováčkům ve zkratce vysvětlím, jak to tady v nemocnici chodí:

Je jedno, jak jste na tom špatně – nejprve musíte k recepci, kde vás, pokud jste noví, nejdříve nechají vyplnit „zákaznický formulář“ a dostanete kartu = zdarma. Viděla jsem člověka na lůžku, kterého přejela motorka, neměl jednu botu, třásl se a tekla mu krev – stejně tam musel čekat, než mu tu kartu vypíšou, kolikrát mu ani nerozuměli, co říká a nevěděli, co mají vyplnit například do kolonky telefonní číslo. Potom se přesunute o pár metrů doprava, kde si vystojíte frontu u okénka, kde zaplatíte za to, že se na vás doktor podívá = 64 Kč (kolik je to u nás, 30 Kč, že jo? :-) ). Potom se vydáte na průzkumnou cestu po nemocnici, abyste našli své oddělení. Mimochodem, lidi na lůžkách si rodina/přátelé vozí po nemocnici sami. Viděla jsem i zraněné lidi, jak je nesli jiní na zádech, když nebyla křesla ani lůžka… Žádní zdravotní bratři brázdící haly s pacienty, na to zapomeňte – pěkně sami. Máte-li štěstí, počkáte si přes hodinu. Nemáte-li, což je častější, čekáte cca 4 hodiny a těžko říct, jestli na vás ten den vůbec dojde řada. A že vám je špatně? To je váš problém. Nečeká se v čekárně nýbrž u doktorů v ordinaci – vypadá to tak, že kolem jeho stolu stojí, dřepí, polehává stádo Číňanů, předbíhají se a překřikují. Viděla jsem, jak se tam jeden svíjel na kolenou na zemi – počkej si, až na tebe přijde řada a uhni, potřebujeme převézt stolek na druhou stranu. Takže i když vyhlásí vaše číslo a jméno, není to ještě výhra – musíte se prodrat davem a překřičet je. Jak jsem cizinka, tak mám výhodu, že jak tam přijdu, hodně lidí zmlkne a kouká na mě s otevřenou pusou – takže mám příležitost vysvětlit, co mi je. Během toho musím odpovídat na klasické dotazy hrnoucí se na mě ze všech stran: Odkud jsi, kolik ti je, jsi vdaná? Doktor vám napíše, jaké testy máte podstoupit a jdete. Jdete si to napřed to přízemí opět zaplatit (po vystání fronty, ve které se každý snaží přeskočit). Po zaplacení nanovo hledáte to správné místo. V nemocnici Chang Hai mají třeba hned několik odběrových míst – jenže záleží, na jakém oddělení vám napsali doporučení. Takže se stalo, že jsme si vystáli frontu a zjistili, že musíme jinam. Testy naprosto stejné… Čekáte na výsledky. S výsledky naštěstí už nemusíte čekat, záleží jen na vás, jak se vám povede prodrat davem ke stolku vašeho lékaře. Ten vám napíše léky, jdete si je zaplatit, vyzvednout… a je to. Návštěva nemocnice vyjde cca na 6 hodin, z čehož jste u lékaře 10-15 minut – v závislosti na hlasitosti davu kolem.

Co dalšího? Nedávno mi vypadla plomba, kterou mi tak mistrně zabudovali loni – o stomatologii v Číně jsem psala a rozhodně nedoporučuji. Po tom zážitku jsem odmítla někam dojít, ale našli mi jinou nemocnici, a proto že to bolelo, jsem se tam nakonec vydala. Vypadalo to tam moc pěkně, moderní, čisté a žádná fronta, no super. Kousek zubu = 8000 Kč. Ne, děkuji. V ČR mi dělali celý nový porcelánový zub za cca 3000 Kč. Nechala jsem si dát něco provizorního za 480 Kč a počkám na svého českého lékaře. Pak jsme měla 2 týdny silný kašel. Jak teď nemůžu cvičit až moc pravidelně, tak se mi po sobotním tuishou souboji s kamarádkou tak klepaly nohy ještě 4 dny potom, že i po rovině jsem nemohla chodit. No a co myslíte, pejsek bydlí v 6. patře, můj pokoj je ve 4. patře, takže jsem na schodech strávila hodně času. Dál nám onemocněl pejsek – čínští veterináři, to je další velké téma. Co se pejsek začal kousat, dostali jsme také nějakou vyrážku. Po týdnu jsme zašli za veterinářem, protože Paprička jedl antibiotika a nemohl moc ven, navíc to nevypadalo tak špatně. Dozvěděli jsme se, že má buď alergii na bleší kousnutí, blechy, něco a nebo svrab, což je asi nejpravděpodobnější, protože se to přenáší na lidi a my se také drbeme. Našla jsem si to na netu a opravdu to tak vypadalo – no skvěle, na kožním jsem tady ještě nebyla… :-( Zašla jsem do školní nemocnice, protože tam je to levné. A prý to se psem nemá žádnou spojitost a je to jen proto, že jsem byla v poslední době hodně nemocná. No tak jo… 3 dny jsem jedla a pila medicínu a nic. Tak jsem tam zašla znovu a zmínila tuhle nemoc, a že prý těžko říct a musím jít do slavné nemocnice Chang Hai. Ne, děkuji. Zajela jsem si k tetě do lékárny, dala mi sulfátovou mast za 14,50 Kč. Druhý den jsem si tam jela ještě pro 3 tuby, protože první den jsem vymazala ¾… Zlepšilo se to, ale nic moc. po 3 dnech se to naopak zhoršilo, tak jsme dnes zašli do jiné nemocnice. Doktor svrab naštěstí smetl ze stolu s tím, že mám ekzém. Když jsem se ptala proč, tak prý alergie. Hmm, a na co? No alergie? Proč, na co mám dávat pozor? No alergie! A nejez to a to a myj se jen vodou. 2 dny injekce do zadku, pilulky a mastička. Tak snad se pán nespletl. Pravdou je, že se to o dost zlepšilo…

Jsem zvědavá, co se mi do konce roku ještě přihodí… přeci jen jsem ještě neoběhla všechna místní oddělení… :-D

TAJČI V ČR - DOTAZNÍKY

Dobrý den,

Obracím se na Vás s prosbou o vyplnění a o rozšíření 2 anonymních dotazníků, které tvoří jednu z praktických částí mé diplomové práce v rámci magisterského studia Tradiční čínské sporty – Wushu na Šanghajské sportovní univerzitě v Číně.

1. Tajči v ČR – učitelé tajči – dotazník je určen učitelům tajči v ČR, kteří učí samostatně, mají svou vlastní školu tajči nebo v některé z českých škol tajči vyučují
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1wh6K_jX7RAk4QRzsneB6qya-UaZeHqJXpT0VU6VovkM/viewform

2. Tajči v ČR – studenti tajči – dotazník je určen všem studentům tajči, mohou se ho zúčastnit samozřejmě i učitelé tajči
   odkaz:ttps://docs.google.com/forms/d/1B5kuChViaVAkcUPQYWxWf1ZzixraTbvUiac1PklMOpw/viewform

3. Tajči v ČR – veřejnost – dotazník je určen široké veřejnosti, která tajči necvičí
   odkaz: https://docs.google.com/forms/d/1n9RzbBT-Kbg3qnkJGVbQ_P2todOZb4t6GSYKE-Fna64/viewform

Výsledky budou poskytnuty České federaci wushu a na žádost také českým školám tajči a jejich studentům. Věřím, že přispějí k zlepšení úrovně českého tajči, ukáží preference a názory studentů, nabídnou nové možnosti propagace a spolupráce mezi jednotlivými školami. Na jejich základě bude také možné lépe odhadnout budoucí vývoj tajči u nás a potřeby potencionálních studentů a závodníků.

Zároveň bych zástupce jednotlivých škol poprosila o jakékoliv informace o vaší škole a o tajči v ČR (historie, osobnosti, vývoj atd.).

Velmi děkuji za pomoc a přeji hezký den,

Kateřina Krumpálová

KKrumpalova@gmail.com

Rozbitý Facebook!

Protože jsem letos v jednu chvíli měla věcí až nad hlavu a v té druhé jsem z toho byla tak vymletá a líná, že jsem nic nedělala, v posledních dnech toho bylo až moc. Většinu času jsem věnovala tvorbě dotazníků. Myslela jsem si, že to půjde dobře. A nešlo…

První věcí bylo dotazníky vůbec vytvořit – vymyslet otázky, poskládat, navrhnout jejich formu. Potom je poslat učiteli ke schválení a přeložit do češtiny, abych jejich pilotní verzi mohla poskytnout hodným duším na zkoušku. Na základě jejich ohlasů a učitelových podnětů jsem dotazníky opět upravila a hledala, kde bych je mohla zveřejnit. To zabralo asi nejvíce času. Ono se řekne: Na netu je toho spousta… A to je často i ten problém. Je toho opravdu spousta, ale vyhovujících jen velice málo. SurveyMonkey naprosto vyhovovala mým požadavkům, takže jsem do ní začala hustit své otázky. U 10. mě to zastavilo s tím, že pokud chci větší rozsah, musím si zaplatit minimálně 20 dolarů/měsíc. Dál mi kamarád doporučil stránku, kterou má vyzkoušenou, jenže je celá jen v němčině. Další stránky jsou hodně primitivní a nedovolují mi vytvořit dotazník ani ze 65% tak, jak jsem původně navrhla.Takže jsem nakonec přeci jen skončila u Google docs. Není to úplně podle mých představ, ale dá se s tím spokojit. Ještě jsem si tak úplně neprostudovala možnosti analýzy, to bude další peklo. Zatím, co jsem viděla, že Google nabízí není dostatečné, tak uvidím, co tam dál objevím. Jinak doufám, že to půjde překlopit do Excelu. Budu se prostě co nejvíc snažit vyhnout našemu slavnému SPSS, o kterém kromě jednoho cizince, kterého jsem se ptala, nevěděl tady nikdo. Číňané to používají snad v každé práci… Nebo to aspoň prohlašují. Já to mám v Metodách také zmíněné… :-D

Takže tedy Google… spasitel lidstva… Několikrát mě pěkně naštvali, ještě že mě neslyšeli. A několikrát jsem se už prostě viděla za měsíc doma, protože ty dotazníky prostě nedokážu udělat a zabalím to tady. Až takhle divoké to bylo, když se mi nedařilo opravit otázku, která nevycházela správně u prvního dotazníku. Když mi u druhého dotazníku nešly odesílat odpovědi, i když jsem vše dělala stejně jako u toho prvního. Obrátila jsem se o pomoc na help centrum i na fórum uživatelů – bez odpovědi. Po dvou hodinách jsem na to přišla sama. Nastal další problém, odeslané odpovědi se mi nezobrazují v sešitě. I když s prvním dotazníkem v tomhle ohledu není žádný problém. Zdá se, že je každému dovoleno zaslat na fórum jen jeden příspěvek asi denně, takže jsem si s tím musela zase poradit sama. Po pár hodinách to najednou začalo všechno fungovat. Zatím to všechno vypadá v pořádku.

Další fází bylo hledání respondentů. Poslala jsem to všem, co mám v kontaktech a pak začala na internetu hledat školy tajči. A že jich je hafo. Nebo jedna škola má hned několik odlišných stránek, což pak hodně mate a určitě se stane, že dotazníky někomu přijdou několikrát. Další stránky nemají uvedený kontakt vůbec nebo jsem ho nenašla. Nebo se dají kontaktovat jen formou formuláře, s čímž nemám dobré zkušenosti, když jsem psala na irské školy, tam se to zdá být velkým hitem. Ale pak mi hlásily, že jim to přišlo v roztodivných podobách…

Co se mi ještě stalo…pár dní mi nějak blbnul Facebook, toho si někteří z vás všimli.A teď už ho mám rozbitý úplně. Ještě stále můžu vidět většinu toho, co píšete a můžu z jiných stránek odesílat odkazy na FB, ale sama na FB už nic psát, měnit atd. nemohu. Uvidím, až se vrátím, co se s tím bude dát dělat. Absolutně se v tom nevyznám. A všechno se to pokazí zrovna ve chvíli, kdy by to bylo potřeba, protože na FB má hodně škol své stránky.

Prostě miluju, když si někdo stěžuje, že její/jeho problémy/bolest/smůla atd. jsou největší na světě. Každý máme něco. Taky mi tady většina z toho, co jsem si malovala, nevyšla. Někdo se s tím prostě dokáže lépe vyrovnat, přesměrovat se nebo nemá potřebu se o tom šířit. Dnes večer mě čeká 14ti hodinová cesta vlakem do Pekingu, vsedě, protože už neměli lehátko. Moc toho tedy nenaspím, tak si beru počítač s sebou, aspoň zase něco stihnu udělat. Pak celý den v Pekáči a druhý den brzy ráno jedu na letiště vyzvednout mou rozvětvenou rodinu!!! :-)

Jiaozuo - sestavy

Měla jsem štěstí, že jsem v kategorii měla spolubydlící, protože nás to odpoledne nikdo neupozornil, že se už vyráží, takže jsme pak musely samy taxíkem. No, těch problémů mezi lidmi bylo až moc na jednu soutěž… Jane mi smskou oznámila, že bude mít možná zpoždění. To bylo po naší hádce. Nakonec měla zpoždění 1,5 hodiny a divila se, že jsme už skončily… Se spolubydlící jsme se proto musely střídat v tom, kdo dává pozor na batohy a kdo točí video. Protože jsem přijela s taiji týmem a neměla jsem dost času ani možností se nějak víc angažovat v rozdělení do kategorií, soutěžila jsem s Číňankami na koberci č. 3. Cizinci cvičili na jedničce ve velké hale :-D. Ano, je to oddělené… Proto mi tak úplně není jasné, jak někdo může říct, že se účastnil světové soutěže, když tam jedni z těch největších borců, Číňané z pevniny, nejsou… Všechny holky byly hodně přátelské a stále se se mnou chtěly fotit, což mi trochu vadilo, protože jsme dorazily na poslední chvíli a ani jsem nebyla protažená. Ale poslušně jsem se se všemi vyfotila a pak konečně byla chvilka na protažení, během toho jsme klábosily, byly fakt super – velký rozdíl od toho, na co jsem zvyklá od nás z týmu. Při nástupu mě napřed dali na 6. místo, tak už jsem byla nastoupená před kobercem. Pak mě hodili na 12. místo a nakonec na 15. místo, jak jsem původně byla napsaná. Když jsem čekala, až na mě přijde řada, viděla jsem před sebou jednu Číňanku, která byla prostě fenomenální. Musela být z profi týmu. I když byla dost prdelatá, skákala jako na pérku a fali měla úžasné. Když jsem viděla ty holky přede mnou, říkala jsem si, co tam dělám… Vůbec se mi nechtělo nastoupit, jenže už jsem neměla na výběr. Dostala jsem dobré místo na koberci, tak aspoň něco. Spolubydlící odchytil před halou jeden z jejích učitelů, takže nemám natočený začátek. Celkově jsem byla hodně ztuhlá a bolelo mě koleno, které začalo noc předtím. Jak v tradiční kategorii každý cvičí, co chce, tak jsem se dostala v jednu chvíli hodně blízko ke slečně vlevo a řešila dilema, co s tím. Bylo to 1:1 – buď se srazíme nebo ne, protože byla ke mně zády. Naštěstí to vyšlo. Ke konci jsem zjistila, že jsem asi jednu menší část zapomněla (tohle zrovna nemám natočené a byla jsem tam sama, takže se to už nikdy nedozvím). Čas vyšel ale dobře, protože jsem navzdory tomu, co tvrdil Levy, cvičila pomaleji než normálně. On prý vždy cvičí rychleji. Žádnou velkou chybu jsem tam neudělala. Neudělala jsem tam ale ani nic z toho, co jsem tu noc předtím plánovala. Navíc to prostě stále nevypadá jako taiji. Jak jsou ty pohyby mého učitele menší, ne tak rozmáchlé a spíš placaté než kulaté, tak není lehké to zacvičit tak, aby to dobře vypadalo.

Navíc… na tuhle i na tu předchozí soutěž jsem se připravovala úplně sama. Levy mi pomohl useknout sestavu tak, aby byla na čas, zbytek jsem musela sama. Na ranní tréninky týmu jsem nechodila, protože mi o tom jednak nikdo neřekl a pak, dopoledne jsem trénovala modernu, a to bych vážně nedělala nic jiného než trénink a byla bych hodně unavená. Odpoledne jsem ne vždy měla čas, protože bylo hodně věcí, navíc přijel Martin Rohel se skupinou Čechů a to mi schramstlo nejvíce času. Naštěstí jsem těžila z toho, že jsem ty tři roky cvičila víceméně pravidelně. Učitel mi s ničím nepomohl. Jednou mi řekl, abych nastoupila s ostatními, že mi změří čas. Jenže mi na konci stejně neřekl nic. Musela jsem si všechno měřit sama nebo požádat KaiLi. S pohyby mi také nic neporadil. Opravil mi jen jeden a ten jsem v soutěžní verzi vůbec neměla. Když mi jednou čas měřil Levy, přišel k němu a řekl mu, že to cvičím všechno stejně v jednom rytmu a to a to je špatně. Mně sám nic neřekl. Co řekl jsem věděla sama, jenže nás yi lu nikdy neučil na soutěž. Vždycky ji cvičíme jenom hodně pomalu a do detailu, rytmus nám nikdy neříkal, nikdy na to neupozorňoval. Všechno si musím hledat sama. 56ku vysvětloval, jenže s tou jít nemůžu, protože mi to nedovolí kyčel. Na trénink, na vystoupení ok, ale na soutěž to není. Takže z tohoto pohledu jsem na tom byla hůř, než kdybych se na to připravovala někde v cizině. Hodně mě to celé zklamalo. A také povzbudilo v tom, abych si to všechno hledala sama. Jak jsem například udělala v Zhengzhou, tam jsem se opravdu naučila hodně moc. Zklamalo mě také to, že když jsem učiteli večer předávala peníze za hotel, vůbec se mě na soutěž nezeptal. Zeptal se mě učitel Cao, se kterým si občas povídám. Spolubydlící mi řekla, že jí předtím telefonoval a ptal se na nás, takže věděl, jak jsem dopadla, ale stejně… Jak jsem tam byla sama, tak jsem ani neslyšela, kolik jsem dostala bodů. Celkově jsem ten večer byla hodně bez

nálady, moje spolubydlící jakby smet, takže jsme tu noc hodně povídaly.

Druhý den jsem zjistila, že mám zlatou medaili. Stejně jako asi dalších 17 lidí :-/. Takže jsem z toho nadšená vůbec nebyla, celé mi to přišlo hodně zbytečné. Jane mi tvrdila, že jestli se chci zlepšit, mám soutěžit s Číňany. Možná na tom něco je, ale já to nevidím. Soutěžit s nimi v kategorii člověku v ničem úroveň nezvedne. Spíš to se na ně chodit koukat a být v té atmosféře – to pomůže hodně moc. Pak jsem zjistila, že jsem získala 8.62 bodů a to mě řadí na 8. místo ze 105 lidí. Zvedlo mi to náladu až do doby, kdy mi spolužáci nezapomněli říct, že jak jsem byla jediná cizinka, tak mi rozhodčí určitě přidali body. Tak jsem si řekla, že na to kašlu. Na další soutěž půjdu už se vším a mezi cizinci – uvidíme, kolik získám bodů tam a pak se to porovná. Organizace soutěže byla bída a celkově byla soutěž velkým zklamáním – jak z toho, jak probíhala, jak byla zorganizovaná, jak byla černá, nepřehledná, a také jak se chovali lidé, se kterými jsem tam jela jen kvůli tomu, abych víc zapadla do týmu… Pár lidí se ke mně chovalo hezky – to jsou ale mladí bakaláři, kteří zatím nejsou tak zkažení :-/.

Jiaozuo - tuishou

Do Jiaozuo jsem dorazila až 20. odpoledne a dozvěděla jsem se, že soutěžím hned ten druhý večer, takže na odpočinek moc času nebylo. Spolužáci ještě to odpoledne trénovali – sledovali čas a pak tuishou.

Tuishou je u nás zdá se vůbec tím nejdůležitějším. Když jsem se pana Arogantního zeptala, kdy náš spolužák soutěží s mečem, abychom ho šli podpořit, jeho reakce byla: „Co? Vždyť cvičí sestavu…“ Takže většinu času se sedělo v hale na tuishou a čekalo se, až přijde na řadu někdo od nás. To pak učitel rychle sešel z tribuny dolů a přešel do závodiště, kde byla v každém rohu připravená židle pro soutěžící/trenéry. Kola byla vždy dvě po 3 minutách. V pauze trenéři své svěřence masírovali, nalévali je vodou, otírali, radili… Moje spolubydlící není žačkou našeho taiji učitele, jen s námi v rámci přípravy na soutěž měsíc trénovala. A všichni jí to dávají hodně najevo. Svěřila mi, že na učiteli viděla nelibé pocity, když na trénincích kosila jednu jeho svěřenkyni za druhou. Ona cvičí, protože to má ráda, kdežto většina holek z našeho týmu (a nejen holek) z donucení nebo pro nějaký zisk, víc se soustředí na intriky a pomluvy. A to se na cvičení vždycky projeví. Když ale bojovala o první místo v tuishou, učitel se zase ukázal v dobrém světle. V poslední době jsem ohledně něj nasbírala hned několik negativních zkušeností, tímhle u mě ale zase vyrostl. Šlo o finálová kola, takže hlediště bylo plné a všude kolem i hodně policistů, kteří se také přišli podívat. A mimo to i zase jednou dělali svou práci – tak že ji přeháněli. Když měla nastoupit, najednou učitele na jeho židli nechtěli pustit, i když jim to v klidu vysvětloval horem dolem. To už byla spolubydlící v prvním kole. Učitel viděl, že s nimi nepohne. Pohnul by, ale zápas se odehrával na platformě, ne v hledišti. Takže seběhl ze 4. patra dolů a zase vyběhl nahoru, aby se dostal dovnitř jiným vchodem. To už bohužel slečna ukončila první kolo a ocitla se sama ve svém rohu. Večer mi pak řekla, že i když ví, že se učitel snažil, tak to byl hodně špatný pocit tam být tu chvíli sama. Naštěstí je místní, tak jí jeden ze závodníků přinesl vodu a promasíroval ramena. To už se tam přihnal učitel a přebral to po něm. Během zápasů na něm nebylo nic znát, tentokrát také seděl velice klidně, dlaně položené na stehnech. Ale bříško se mu rychle vzdouvalo, jak byl zadýchaný. Prostě je to borec. Spolubydlící vyhrála. Všichni z našich si nějaká ta umístění odnesli. Pan Arogantní byl fenomenální, všechno ukončil už v prvním kole. Nejdelší zápas trval jedno kolo a kousek, kdy zápas ukončil 14:1. Jinak většinou jeho soupeři končili s nulou na kontě. Naposledy se ale utkal s několikanásobným šampionem z Chen Jia Gou a prohrál 1:7, všichni ho ale chválili, že byl výborný. On sám se během zápasu kolikrát usmíval, protože jeho protivník fauloval a on by musel začít taky, aby získal víc bodů. Borci z Chen Jia Gou, Jiaozuo a Henanu vůbec jsou známí tím, že pravidla nedodržují. Další spolužačka, jedna z těch největších potvor, se ve finále utkala také s jednou z místních a prohrála 6:8. Bylo to pěkně vyrovnané, na poslední chvíli s ní soupeřka tak pěkně švihla o zem, že získala 2 body a hned potom zazněl gong. Naše slečna byla pěkně naštvaná, obrečela to a stěžovala si, že jí bolí žebra. Vzhledem k tomu, že na to pak rychle zapomněla, šlo jen o další upozornění na sebe. Učitel na ni byl ale značně hrdý.

Další poznatky ze soutěže jsou ty, že většina lidí tuishou neumí. Nebo alespoň ti, co to umí, na soutěže nechodí. 97% soutěžících byli sadisti a zápasníci. Kolikrát ani neuměli základní pohyby na začátku zápasu a rozhodčí s nimi měl dost práce. Náš učitel to celé hodně kritizoval, že to není žádné tuishou ale wrestling, postrádá to wushu kulturu a podobně. Kamarád se mi vysmál, když jsem tvrdila, že už jen z toho základního točení člověk hodně pozná. Vzít si ten názor nenechám, protože jsem to viděla. Stačí se už jen zaměřit na to, jak člověk nastupuje na platformu – v jakém oblečení, v jakém tempu, jaký má výraz, jak zdraví. Při základních pohybech člověk hned zjistí, jestli někdy cvičil taiji, jestli bude divoký, měkký, soustředěný, jestli do toho půjde s respektem, jestli půjde víc na tělo… To celé nám učitel vysvětloval na večerní poradě před začátkem soutěže. On šel ještě víc do hloubky – mluvil o kůži, o pohledu očí a podobně. A u něj to nejsou žádné pohádky, protože je to několikanásobný šampion v tuishou i v sandě a ví, o čem mluví. Řekl nám, že na ulici mu kolikrát stačila první reakce na útok protivníka, pohled, jaký nasadil a bylo po boji. A když vám pak ukáže, co měl na mysli, tak vám běhá husí kůže po zádech a víte, že mu můžete věřit. Nezapomenutelné bylo vidět ho v pauze mezi koly, když radil Tankovi jak na protivníka. Upřeně hleděl do druhého rohu a náznaky ukazoval, co na něj bude platit. Pohled divokého zvířete.

Pravidla byla okleštěnější, než jsme byli zvyklí, takže na začátku mělo pár lidí od nás problém s dodržením povolených technik, ale po prvním kole se to většinou srovnalo. Co jsem viděla cizince, tak téměř všichni byli příliš měkcí. Hodně z nich má dlouhé nohy a padají jako uschlé listí na podzim. Některým se občas nějaká technika podařila, ale se sandisty/zápasníky většinou neměli šanci. Slováci mi řekli, že zaslechli rozhovor asi organizátorů, kteří si mysleli, že čínsky neumí. Když zjistili,

že se přihlásili tihle hroziví cizinci, našli ty nejtěžší Číňany, co mohli a postavili je proti nim. A tak jeden 82kg kluk zápasil s cvalíkem, který taiji viděl jen z rychlíku, oficiálně 156kg, neoficiálně cca 180kg. Další Číňan šel našemu po krku, ale rozhodčí nic neviděl ani po několikáté. Zatímco když to udělal nás, hned měl námitky, takže slovenský tým odcházel hodně naštvaný. Když jsem se o tom zmínila učiteli, nic moc na to neřekl, ale druhý den když zápasili cizinci, stál u zátarasy a bedlivě sledoval, co se na platformě dělo.

A proč nesoutěžila Káťa? Protože nejtěžší vypsaná kategorie byla 60 kg, a do té bych se rozhodně tohle léto nezhubla, ani jsem neměla čas moc cvičit. Pak se ukázalo, že tam asi dvě těžší holky byly, ale to mi zase nikdo neřekl… Takže příští rok bych už to ráda zkusila. Jednak proto, že mě to baví a pak musím přiznat, že i proto, abych jim ukázala, že něco umím, protože to, jak celý tým včetně učitele přistupoval k lidem, kteří nesoutěžili v tuishou se mi vůbec nelíbilo.

Zhengzhou - s taiji týmem

Učitel pronajal auto, které nás všechny za 30 minut odvezlo Šanghajské vlakové nádraží, normálně se tam člověk dostane za hodinu. Takže jsme tam čekali další asi dvě hodiny. Ale atmosféra byla pohodová, všichni jsme se bavili a dělali legraci. Jo, to mě právě zmátlo :-D. Pan Arogantní se mě ujal, prý abych se neztratila. Ve vlaku jsme si před spaním všichni povídali, nosil mi přes celý vagon ovoce. Dostala jsem pocit, že tenhle výlet bude fajn. Druhý den jsme se s Jane odpojily, abychom se mohly podívat na trénink jejích kamarádů z henanského taiji týmu. Jenže to dopoledne měli schůzi a odpoledne posilování. Nedá se nic dělat, zůstaneme do druhého dne. Navíc nás pozvali na večeři a na karaoke. O detailech celého výletu se nebudu rozepisovat, protože by to bylo na dlouho a jen bych z toho byla zase bez nálady. Spíš řeknu, že doktor týmu byl hodně přátelský a postaral se o mě, když byla potřeba, tak doufám, že ho můžu považovat za kamaráda.

Nejvýznamnější na celém pobytu bylo to, že mi to zase dalo nový náhled na cvičení, nové poznatky, nové pocity. Za to i všechny ty nepříjemnosti stojí. V týmu jsou celkem 4 hlavní taijisti (moderní), všichni bydlí spolu. Dva cvičí dobře, ale ne zas až tak dobře. A dva jsou šampioni. Jeden naposledy zklamal, proto z boje o účast na nejvyšší světové soutěži ustoupil a přenechal tu příležitost zdarma minulému šampionovi. Sám se bude letos účastnit těch „menších“ soutěží. Náš borec jmenuje se Chao, je mu 26 let. A je hodně těžké říct, co si o něm myslím. Jednak protože jsem s ním byla jen dva dny a je hodně nečitelný. Na jednu stranu nafoukaný narcis, perfekcionista, zvyklý být ve všem první. Na tu druhou zase nezištně pomáhá lidem, kteří to potřebují a stará se o ty, co jsou kolem něj. Nicméně, ukazoval nám svá soutěžní a tréninková videa a hodnotili jsme hudební doprovod. Vysvětlil, že nejdříve si sestaví sestavu a tu doplní hudbou, kterou vybírá podle toho, jaký má příběh, jaké v něm vyvolává pocity a jestli vyjadřuje to, o co se v dané sestavě snaží. Potom sehrává pohyby s hudbou, má lidi na to, aby mu podle přání hudbu mixovali – vytahovali momenty, na které chce upozornit, upozaďovali, co není tak důležité. Pokud je s něčím nespokojený, tak to prostě nechce. On si to může dovolit. Stejně tak může zůstat vzhůru jak dlouho chce, jít si v mezích možností kam chce… ostatní mají velice tvrdý režim, ale on je šampion. Co se týče jídla, mají dovoleno jíst jenom v kantýně pod dohledem trenéra. V tomhle je velice disciplinovaný. Kdykoliv nás vzal na jídlo, bylo to až potom, co se sám vrátil z kantýny a kromě trochy zeleniny nic nejedl. Má zákaz jíst venku jakékoliv maso. Mimo jiné má také lidi na to, aby mu prali prádlo, nakupovali, šili oblečení a podobně. Když jsem sledovala videa a poslouchala jeho vypravování, naučila jsem se opravdu hodně. Číslo dvě taiji týmu s námi ten den na jídlo nešel, protože byl z tréninku příliš unavený a potřeboval si odpočinout. Na druhou stranu se všichni pak na karaoke sťali. Druhý den jim začínal trénink v 9 hodin. Dorazily jsme až na 10. hodinu, ale podle všeho jsme o nic nepřišly. Všichni čtyři se většinu času jen ploužili po koberci a malovali pohyby. Sledovala jsem tedy trénink dětí, trénink souboje a jednoho s mečem. Opět jsem se zamilovala do wushu. To se prostě musí vidět, neskutečný zážitek…

Ten den Chaovi doručili oblek na soutěž, takže ho šel vyzkoušet. Poprvé jsem si ho natočila, to to

nebylo nic moc, jeden skok navíc neustál. Bylo vidět, že ho to rozladilo, ale výkon to nijak nesnížilo. Jeho styl je hodně uhlazený jako on sám. Místy působí až žensky. Pohyby má dokonale plynulé, což je jeho velkou devizou. Prolínání pomalých a rychlých pohybů, vysokých a nízkých postojů také dokonalé. Po něm nastoupil už normálně v tréninkovém jeho kolega. Když je dva člověk porovná, hned je jasné, proč je číslem 2. Pohyby nemá tak plynulé a po zranění kolena se pere se skoky, zatímco Chao je má perfektní. Jenže pohyby jeho protihráče působí daleko mužněji, víc připomínají tradiční sestavy (i když Chao si tam zabudoval pohyb z opilé pěsti), prostě se mi jeho pohyby líbily daleko víc. Uznala to i Jane, ale pak zase zasněně dodala: „Ale šampion tady může být jen jeden.“ Na karaoke jsem s jejich doktorem trochu cvičila tuishou a vysvětloval mi základní principy taiji – v těch chvílích, kdy nebyl zrovna pod parou :-D. A měl pravdu v tom, že tihle dva jsou sice šampiony, ale fali vedou hlavně horní polovinou těla, žádná práce pasem. Musím říct, že na to, že jsou to světoví šampioni, čekala jsem něco víc. Na druhou stranu ale každý prochází určitými stádii. Oni dělají to, co po nich soutěže vyžadují. Časem pak buď přestanou nebo budou pokračovat s taiji více do hloubky. Tyhle dva dny v Zhengzhou s jedním z nejlepších taiji týmů na světě moje taiji ovlivnilo letos ze všeho nejvíce. Noc před soutěží jsem se snažila něco z těch poznatků zabudovat do své sestavy, ale samozřejmě to všechno nezapadne tak rychle a navíc, rozhodil by se mi tím úplně čas a nejsem ještě tak dobrá v improvizaci, abych si mohla skončit, kdy se mi zachce.

V Šanghaji je zataženo

Srpen byl zatím nejvíce zaneprázdněným měsícem tohoto roku. Letošní léto bylo nabité zážitky tak, že mi připadá, jako by uteklo několik let.

Poznala jsem mnoho nových lidí a ty „staré“ jsem poznala zase z jiných stránek. Někteří se prostě nikdy nezmění, jiní vás i po několika letech neskutečně překvapí. Většina těch letních zážitků byla negativních. Na jejich základě ale člověk nejvíc roste, protože je naší přirozeností, že si ty špatné věci pamatujeme víc, víc se jimi zaobíráme. Stejně tak spousta lidí prozrazuje/vyčítá jen ty špatnosti, co se jim dějí, a na ty dobré „zapomínají“. S nimi jsou spokojení, tak proč se o nich šířit.

Jak většina už ví, začátkem léta jsem vyměnila přítele. Tím jsem se automaticky stala nejčernější ovcí naší třídy. Nejen že se na mě spolužačky falešně usmívají, ale i o mně za zády šíří nepěkné věci. No řekněte, pozdravili byste je po tom všem na ulici? S jednou spolužačkou jsem bydlela na soutěži, ale ta naštěstí k tomu táboru asi nepatřila, protože se mi v průběhu pobytu celkem svěřovala a pomohla mi. Ale kdo ví… V Číně nikdo.

Kolikrát jsem měla pocit, že je lepší, když je člověk sám nebo má jen známé. Tak nehrozí tolik potíží. Stačí totiž jeden krok vedle, jedno nedorozumění a je vymalováno. Platí to hlavně s Číňany, ale cizinci v tomhle nejsou tolik pozadu. Jane mi jednou řekla, že z amerického seriálu vypozorovala, že když se cizinci pohádají, vše si vyříkají a časem je všechno zase jako dřív. Číňané to tak nemají – stačí jedna hádka a už nikdy nebude nic jako dřív. Celkem ironické je, že právě tohle se nám stalo a můžu si tento čínský rys teď vyzkoušet na vlastní kůži – v plné síle a faleši. Odpouštím jako na běžícím pásu a postupně se učím říkat jen to, co je nutné, takže má většina lidí opravdu pocit, že je všechno jako dřív. Na jednu stranu opravdu je, na druhou některé věci prostě nikdy nezapomenu. Ale nelimituje mě v tom, abych byla dobrou kamarádkou, spíš mě to chrání před dalším zklamáním. Naučila jsem se, že hrdost je kolikrát jen překážkou ke štěstí. Protože hrdost v člověku dál a dál živí negativní emoce. Hrdost je kolikrát také falešná. Přes tu barikádu člověk neřekne/neudělá, co doopravdy chce a i když si myslí, že on je tím vítězem, jsou chvíle, kdy se cítí mizerně a je naštvaný. Člověk je většinou hrdý jenom když se mu to hodí, když něco potřebuje, nemá problémy ji na chvíli odhodit. No, o to víc si prostě cením těch pár opravdových přátel, kteří se mnou zůstávají, i když jsme se dlouho neviděli a dlouho spolu nemluvili. To je ten pravý poklad… A poklad nad poklady je rodina – to pouto prostě drží, ať se děje, co se děje.

Před pár dny bývalá spolužačka napsala na FB, že už má dost české falše. „To jsi ještě neochutnala tu čínskou,“ pomyslela jsem si. Některé věci jsou charakteristické pro daný národ, ale většina se liší člověk od člověka. Když jsem Davidovi popsala, jak to chodí u nás ve třídě nebo v taiji týmu, protočil oči. Slyšela jsem i od lidí z jiných oborů, že u nich to tak hrozné není. Tam, kde by člověk morálku a tradiční hodnoty hledal nejvíce, je většinou prostě nenajde. U nás je atmosféra příliš soutěživá, protože wushu je dnes pro lidi otázkou prestiže (ve wushu komunitě, lidé zvenčí nad wushisty ohrnují nos, protože mají povrchní znalosti a zkušenosti), velké kariéry, zaopatřeného života, bohatství. Něco jiného v tom vidí už jen hrstka lidí. A to nejen v Číně.

Zvyk není železná košile

Co jsem tady, tak se peru se zvyky. Hlavně s tím, jak se zbavit špatných a jak potlačit

tady nežádoucí zvyky. Člověk se s tím potýká ale celkem často. Mně nejvíc ovlivňovaly školy – základní, střední, vejška – všude jsem měla poměrně jiný životní styl, který jsem po příchodu na nové místo musela změnit. Dál zaměstnání, přestěhování se, svatba, rozvod… prostě se stále něco děje a člověk se s tím musí vždy nějak vypořádat. Někdo je flexibilnější a přizpůsobivější, někdo s tím má větší problémy. Myslím ale, že „zvyk je železná košile“ prostě neplatí. I když je to těžké, tak téměř každý zvyk se dá změnit. Záleží jen na člověku, jak moc chce. Když člověk všechno odpíská s tím, že „už jsem zvyklý takhle“, tak se prostě nikam neposune. Může změnit zaměstnání, partnera, zemi… ale všechno to bude stejné.

Co se týče života v Číně, tak to celkem jde. Ne že bych si zvykla na všechno a nic mi nevadilo, ale řídím se heslem, že když s tím nemůžu nic udělat, nebude se tím trápit. Někdy to jde snadno, někdy těžko, ale vždycky to jde. Člověk si takhle hodně usnadní život. Taky myslím, že když si někdo pěstuje ego, dost narazí. Vždycky jsem musela mít pravdu a rvala jsem se za to. Jenže takhle se člověk zbytečně vyčerpá. Stačí že já sama vím, jak to je a blbcem stejně nehne ani pár volů. Občas mi to ještě nedá, zvlášť když se setkám s nějakým nadutcem.

Víc se rozmluvím ale o cvičení.

Většina lidí, kteří cvičí wushu, hlavně to tradiční, umí krásně mluvit o tom, jak člověk musí potlačit své ego, být otevřenou nádobou, jak wushu učí pokoře, wushu kultivuje člověka, pomáhá mu růst… Jenže abych řekla pravdu, takových lidí jsem zrovna moc nepotkala – spíš naopak. Každý je na všechno velký odborník, nikoho jiného neposlouchá, jeho styl/metoda/myšlenka je nejlepší. Prostě se často s filosofií wushu míjí na kilometry. Vždycky jsem ráda poslouchala jiné a hodně se ptala, když byla příležitost – a těch je vždycky dost, protože většina lidí strašně rádo mluví. Teď už si víc vybírám, koho budu poslouchat, protože čas je až moc drahý. Když člověk ale umí poslouchat a umí se ptát, vždycky se dozví něco zajímavého. Nebyla jsem zvyklá, že by se někdo ptal mě, že by někdo chtěl znát svůj názor. Ne že bych názor neměla, ale mám občas problém ho vyjádřit, protože je to pro mě novinka. Navíc „názor“ je hodně ošidná věc. Odvíjí se od informací a zkušeností. Takže se může změnit i z hodiny na hodinu. Vyjádření názoru, to je zase na jiný článek…

Když má člověk učitele nebo někoho, kdo mu zrovna pomáhá při cvičení, měl by cvičit

jeho stylem. Cvičíte s tím člověkem přeci dobrovolně. Pokud nedobrovolně, pak už je to váš problém. Pokud se mu nepřizpůsobíte, ochudíte jedině sami sebe, protože se nikam neposunete. Že cvičí jinak, než jste zvyklí? Že je to jiný styl? Tak proč jste s ním chtěli cvičit? Pokud se umíte přizpůsobit, otevře se vám hodně dveří a hlavně budete zase o něco univerzálnější. Až budete sami, cvičte si zase podle sebe. Občas v sobotu cvičím s jedním člověkem yang styl. Cvičí to jinak než můj učitel, ale cvičím to podle něj. Vyzkouším si takhle něco nového, získám větší rozhled a také je to výraz respektu. On pak se mnou cvičí chen – podle mě. Nikdy mi neřekl: „Ale já jsem z yangu, jsem zvyklý mít dlaň takhle,“ prostě se snaží a časem se to zlepší. Učitel Xie často říká hodně jednoduše: „做什么, 想什么!“ „Mysli na to, co děláš.“ Když cvičíš yang, tak se to prostě snažíš cvičit se vším všudy. Že se to ne vždy daří nevadí, ale důležité je soustředit se, vymyslet si nějaký postup a postupně své zažité pohyby změnit. Na druhou stranu je zase hodně těžké, když člověk začal s chenem, aby pak začal cvičit jinak – pocit a „příchuť“, to je hodně jiné. Stejně tak nemůžu modernu cvičit tradičně a třeba nanquan cvičit stejně jako changquan. Jasně, můžu, ale už to prostě není ono. Všechno má své specifikum, a to je na tom to krásné. Když je ale tolik stylů a provedení, jak ale poznat, co je správně a co špatně? To je kámen úrazu. Nedávno jsme si o tom povídali se Sašou ze Srbska. Jeho yang by podle některých měřítek mého učitele byl špatně. Na soutěži by mu také za to strhli body… Takže jednak člověk musí rozlišovat, proč to zrovna cvičí – na soutěž, vystoupení, pro kungfu, pro techniku, pro zdraví, pro sebeobranu…? Všechno je jiné. A teď zpět k tomu, co je správné. Ono to totiž není až tak složité, jen to chce aby si člověk dal tu práci, sedl si nad videa, nad knihy, porovnával a studoval. Základní principy taiji jsou stejné u všech stylů – ty když člověk dodržuje, prostě nemůže udělat chybu. Poté to chce nastudovat si specifikum vašeho stylu a je to. Pokud chcete hlouběji, jako to máme tady na univerzitě, chce to nastudovat si všechny základní styly, cvičit je a pomalu si to odcítit. Učitel nám vyprávěl, jak se učil yang. Měl současně otevřené tři knihy: 24, 40 a 42 forem a porovnával provedení jednotlivých pohybů, protože i když se jedná o stejný styl, liší se. A čím to u mě mimo jiné učitel Xie Ye Lei vyhrál? „Když víš, proč ten a ten pohyb děláš tak a tak, tak je to správně. Jak se to dá použít, jak je tvůj protivník vysoký/těžký/zkušený/jak je daleko…, jakou činnost ze všedního života to imituje, jak konkrétně to přispívá zdraví?“ Učitel Xie už je v pozici, kdy by také mohl tvrdit, že jeho styl je jediný a správný. Naopak ale respektuje všechny ostatní, má trpělivost, i když s něčím nesouhlasí. Jednoduše si pak s daným člověkem zkusí tuishou a ukáže se, jak se věci mají. Ovlivněná tímto přístupem jsem si sama začínala trochu vymýšlet v yi lu a občas se ho zeptala, jestli to jde i takhle. Na to mi řekl, že ne a opravil mi to po svém. Nejdříve jsem byla překvapená, ale rychle mi to docvaklo. Nejdříve se člověk musí pořádně naučit jednu věc/postup, poté může začít improvizovat a vymýšlet. Na druhou stranu nás zase ale podporuje v tom, abychom přemýšleli a hlavně – abychom zkoušeli. Na tréninku nám vždycky ukáže různé možnosti provedení – záleží na situaci. Ale na soutěž pohyby musí být zase maximálně standardní, na tom si zakládá. Jsem pod jeho téměř každodenním vedením už nějakou dobu a prostě mi to až na několik věcí sedí, takže pokud bych v budoucnu učila, budu pokračovat v jeho stylu a přidám k tomu další metody, které nasaji jinde a budou mi sedět.

Na taiji se kolikrát stane, že mi učitel nebo Jane řeknou, že daný pohyb cvičím špatně. Já jsem ale přesvědčená, že to v mezích možností cvičím stejně jako oni. Ani náhodou neřeknu: „Vždyť to dělám stejně!“ I když mi to pak ukáží třeba stejně, tak naslouchám a snažím se je kopírovat. Jednou věcí je, že pokud lidé nemají wushu fakt hodně zažité, tak se kolikrát jejich tělo hýbe o dost jinak, než si sami myslí (zkuste se natočit a hned uvidíte, co myslím). A další, že i když to třeba cvičím stejně, tak to prostě ještě není perfektní a chtějí na to upozornit – posunout mě dál. Člověk si pak jejich radu musí umět zpracovat a nerozčilovat se, že ještě není na té úrovni, aby to zvládl. Pokud je to dobrý učitel, ví kdy a co vám má říct. Pokud tohle ještě neumí odlišit, nevadí, i tak vám to pomůže. Pokud to teď ještě nezvládnete, uložte si to do paměti, až se k tomu dopracujete, nemusíte nad tím už koumat, už totiž víte, jak na to.

Trenérka mě často velice trápí. Kdyby to byl někdo jiný, asi by ji už kolikrát poslal do háje. Ale to by byla chyba. Vedle ní jsem hodně vyrostla.

1) Každý trénink jsem pod velkým tlakem, protože všechno chce HNED. Nové pohyby mi ukáže 2x a už chce, abych je sama zacvičila. Ještě to nemám moc pod kůží, takže to kolikrát zacvičím drobet jinak a ona hned: „Prosím tě, kde jsi to viděla takhle? Vždyť je to takhle, to je jasné!“ Neřeknu jí: „Necvičím to ještě tak dlouho, abych znala všechny ty pohyby!“ Prostě jen mlčím a snažím se soustředit, protože jakmile člověk začne odporovat, i jen sám pro sebe, tak ztrácí koncentraci a tím čas – bude se zlepšovat pomaleji, pokud vůbec.

2) Ty nové pohyby chce hned rychle. Jak to ale mám zacvičit rychle, když to ještě nemám zažité, dává mi práci sladit ruce a nohy? Neřeknu jí: „ Prostě to ještě nedokážu zacvičit rychle, vždyť jsem se to zrovna naučila!“ Snažím se z její kritiky si nic nedělat a prostě ze sebe vydat, co jde. Mou metodou je, že se pokaždé zaměřím na jednu věc (ruce, kroky…) nebo část (začátek techniky, konec…), a to postupně opravuji. Třeba napočtvrté už s mi to podaří všechno najednou a je to – obě máme, co jsme chtěly. Kdyby na mě ale tak netlačila, pochybuji, že bych to všechno zvládla tak rychle. Většina lidí je v zásadě strašně líných a sami na sebe až moc hodní.

3) Kolikrát mi opravuje chybu, o které vím. Neřeknu jí ale: „Jááá víííím! Prostě se to tentokrát nepovedlo!“ Spíš se soustředím na to, proč se to tentokrát nepovedlo, když to vím. Když se to nepovede ani potom, tak to asi fakt nevím. A nebo to vím špatně, což je ve výsledku to samé.

Občas si pak po tréninku spolu sedneme a povídáme o cvičení. Vypráví mi, proč to dělá tak a tak, proč po mně chce to a to. Že chápe, že mi to třeba hned na začátku nejde rychleji atd. Ona je tam ale od toho, aby mě tlačila výš a výš. A to je ono. Že mi stejnou chybu zkritizuje 10x? Nemá smysl se rozčilovat. A) Od toho ji tam mám, B) když vám tu chybu vmete do obličeje 10x, tak to asi děláte fakt špatně.

Je to také trochu hra. Kolikrát po vás trenér chce nemožné. Ne proto, že by byl blázen nebo blbec. Ale proto, že chce, abyste zase poskočili o schod výš. Dávat laťku moc nízko příliš nefunguje. Pokud je cílem třeba 360°, chce po mně 540° a peskuje mě za to, že to nedám. V tom stresu na cvičení jí na to skočím: To jsem asi fakt blbá, že to nedám, musím na to nějak přijít! No a pak mi začne jít 360° dobře a cíl tréninku splněn :-).

Nevyhovovalo by mi však s ní cvičit každý den (samozřejmě i z finančních důvodů, ale to teď nemám na mysli :-) ). Potřebuji někdy také čas sama pro sebe, abych si to projela, rozdělila, promyslela, vyzkoušela, aby se to usadilo. Kdybych cvičila jen modernu, tak by to šlo, protože bych ráno nebo večer cvičila sama a pak po poledni s ní. Takhle by to bylo ideální. Takhle se snažím dělat všechno a jde to pomalu.

Wushu mi jako člověku dalo strašně moc – jak taiji tak moderna – protože jsem to dovolila. Někteří lidé jsou příliš tvrdohlaví, do sebe zahledění… No, ale stále je co zlepšovat :-). U bailianu se teď potýkám s problémem v otočce – mám tam chybný zvyk a ani za nic mi to nejde opravit, jen občas se maličko přiblížím. Nejsem ještě tak otrlá, aby mě to netrápilo. Není totiž problém v těle, nýbrž v hlavě. Jednou už jsem měla chuť to zabalit s tím, že se to prostě nedokážu odnaučit. Po pár minutách mě to ale přešlo, protože jsem si řekla, že takhle bych to také mohla zabalit celé. Snažím se na to aplikovat metodu, kterou jsem si tady vytvořila a uvidíme. S Nočníkem jsme teď začali trochu skákat, tak snad vydržíme, protože na tohle vůbec nemám silnou vůli. Vždycky začnu a po týdnu skončím. Tohle je poslední věc, která mi zbývá. Na posilování a protahování jsem si už celkem zvykla, i když jsem také někdy líná. No, ještě to chce běhat… -.-

No, téměř všechno jde změnit, jen to chce správný postup a výdrž. A pokud to nejde, nevěnovali jste tomu dostatek času, máte špatný postup nebo slabou vůli… Další věcí ale je, pokud máte reálné cíle. 120kilový člověk určitě neskočí 720° do provazu…