Zvyk není železná košile

Co jsem tady, tak se peru se zvyky. Hlavně s tím, jak se zbavit špatných a jak potlačit

tady nežádoucí zvyky. Člověk se s tím potýká ale celkem často. Mně nejvíc ovlivňovaly školy – základní, střední, vejška – všude jsem měla poměrně jiný životní styl, který jsem po příchodu na nové místo musela změnit. Dál zaměstnání, přestěhování se, svatba, rozvod… prostě se stále něco děje a člověk se s tím musí vždy nějak vypořádat. Někdo je flexibilnější a přizpůsobivější, někdo s tím má větší problémy. Myslím ale, že „zvyk je železná košile“ prostě neplatí. I když je to těžké, tak téměř každý zvyk se dá změnit. Záleží jen na člověku, jak moc chce. Když člověk všechno odpíská s tím, že „už jsem zvyklý takhle“, tak se prostě nikam neposune. Může změnit zaměstnání, partnera, zemi… ale všechno to bude stejné.

Co se týče života v Číně, tak to celkem jde. Ne že bych si zvykla na všechno a nic mi nevadilo, ale řídím se heslem, že když s tím nemůžu nic udělat, nebude se tím trápit. Někdy to jde snadno, někdy těžko, ale vždycky to jde. Člověk si takhle hodně usnadní život. Taky myslím, že když si někdo pěstuje ego, dost narazí. Vždycky jsem musela mít pravdu a rvala jsem se za to. Jenže takhle se člověk zbytečně vyčerpá. Stačí že já sama vím, jak to je a blbcem stejně nehne ani pár volů. Občas mi to ještě nedá, zvlášť když se setkám s nějakým nadutcem.

Víc se rozmluvím ale o cvičení.

Většina lidí, kteří cvičí wushu, hlavně to tradiční, umí krásně mluvit o tom, jak člověk musí potlačit své ego, být otevřenou nádobou, jak wushu učí pokoře, wushu kultivuje člověka, pomáhá mu růst… Jenže abych řekla pravdu, takových lidí jsem zrovna moc nepotkala – spíš naopak. Každý je na všechno velký odborník, nikoho jiného neposlouchá, jeho styl/metoda/myšlenka je nejlepší. Prostě se často s filosofií wushu míjí na kilometry. Vždycky jsem ráda poslouchala jiné a hodně se ptala, když byla příležitost – a těch je vždycky dost, protože většina lidí strašně rádo mluví. Teď už si víc vybírám, koho budu poslouchat, protože čas je až moc drahý. Když člověk ale umí poslouchat a umí se ptát, vždycky se dozví něco zajímavého. Nebyla jsem zvyklá, že by se někdo ptal mě, že by někdo chtěl znát svůj názor. Ne že bych názor neměla, ale mám občas problém ho vyjádřit, protože je to pro mě novinka. Navíc „názor“ je hodně ošidná věc. Odvíjí se od informací a zkušeností. Takže se může změnit i z hodiny na hodinu. Vyjádření názoru, to je zase na jiný článek…

Když má člověk učitele nebo někoho, kdo mu zrovna pomáhá při cvičení, měl by cvičit

jeho stylem. Cvičíte s tím člověkem přeci dobrovolně. Pokud nedobrovolně, pak už je to váš problém. Pokud se mu nepřizpůsobíte, ochudíte jedině sami sebe, protože se nikam neposunete. Že cvičí jinak, než jste zvyklí? Že je to jiný styl? Tak proč jste s ním chtěli cvičit? Pokud se umíte přizpůsobit, otevře se vám hodně dveří a hlavně budete zase o něco univerzálnější. Až budete sami, cvičte si zase podle sebe. Občas v sobotu cvičím s jedním člověkem yang styl. Cvičí to jinak než můj učitel, ale cvičím to podle něj. Vyzkouším si takhle něco nového, získám větší rozhled a také je to výraz respektu. On pak se mnou cvičí chen – podle mě. Nikdy mi neřekl: „Ale já jsem z yangu, jsem zvyklý mít dlaň takhle,“ prostě se snaží a časem se to zlepší. Učitel Xie často říká hodně jednoduše: „做什么, 想什么!“ „Mysli na to, co děláš.“ Když cvičíš yang, tak se to prostě snažíš cvičit se vším všudy. Že se to ne vždy daří nevadí, ale důležité je soustředit se, vymyslet si nějaký postup a postupně své zažité pohyby změnit. Na druhou stranu je zase hodně těžké, když člověk začal s chenem, aby pak začal cvičit jinak – pocit a „příchuť“, to je hodně jiné. Stejně tak nemůžu modernu cvičit tradičně a třeba nanquan cvičit stejně jako changquan. Jasně, můžu, ale už to prostě není ono. Všechno má své specifikum, a to je na tom to krásné. Když je ale tolik stylů a provedení, jak ale poznat, co je správně a co špatně? To je kámen úrazu. Nedávno jsme si o tom povídali se Sašou ze Srbska. Jeho yang by podle některých měřítek mého učitele byl špatně. Na soutěži by mu také za to strhli body… Takže jednak člověk musí rozlišovat, proč to zrovna cvičí – na soutěž, vystoupení, pro kungfu, pro techniku, pro zdraví, pro sebeobranu…? Všechno je jiné. A teď zpět k tomu, co je správné. Ono to totiž není až tak složité, jen to chce aby si člověk dal tu práci, sedl si nad videa, nad knihy, porovnával a studoval. Základní principy taiji jsou stejné u všech stylů – ty když člověk dodržuje, prostě nemůže udělat chybu. Poté to chce nastudovat si specifikum vašeho stylu a je to. Pokud chcete hlouběji, jako to máme tady na univerzitě, chce to nastudovat si všechny základní styly, cvičit je a pomalu si to odcítit. Učitel nám vyprávěl, jak se učil yang. Měl současně otevřené tři knihy: 24, 40 a 42 forem a porovnával provedení jednotlivých pohybů, protože i když se jedná o stejný styl, liší se. A čím to u mě mimo jiné učitel Xie Ye Lei vyhrál? „Když víš, proč ten a ten pohyb děláš tak a tak, tak je to správně. Jak se to dá použít, jak je tvůj protivník vysoký/těžký/zkušený/jak je daleko…, jakou činnost ze všedního života to imituje, jak konkrétně to přispívá zdraví?“ Učitel Xie už je v pozici, kdy by také mohl tvrdit, že jeho styl je jediný a správný. Naopak ale respektuje všechny ostatní, má trpělivost, i když s něčím nesouhlasí. Jednoduše si pak s daným člověkem zkusí tuishou a ukáže se, jak se věci mají. Ovlivněná tímto přístupem jsem si sama začínala trochu vymýšlet v yi lu a občas se ho zeptala, jestli to jde i takhle. Na to mi řekl, že ne a opravil mi to po svém. Nejdříve jsem byla překvapená, ale rychle mi to docvaklo. Nejdříve se člověk musí pořádně naučit jednu věc/postup, poté může začít improvizovat a vymýšlet. Na druhou stranu nás zase ale podporuje v tom, abychom přemýšleli a hlavně – abychom zkoušeli. Na tréninku nám vždycky ukáže různé možnosti provedení – záleží na situaci. Ale na soutěž pohyby musí být zase maximálně standardní, na tom si zakládá. Jsem pod jeho téměř každodenním vedením už nějakou dobu a prostě mi to až na několik věcí sedí, takže pokud bych v budoucnu učila, budu pokračovat v jeho stylu a přidám k tomu další metody, které nasaji jinde a budou mi sedět.

Na taiji se kolikrát stane, že mi učitel nebo Jane řeknou, že daný pohyb cvičím špatně. Já jsem ale přesvědčená, že to v mezích možností cvičím stejně jako oni. Ani náhodou neřeknu: „Vždyť to dělám stejně!“ I když mi to pak ukáží třeba stejně, tak naslouchám a snažím se je kopírovat. Jednou věcí je, že pokud lidé nemají wushu fakt hodně zažité, tak se kolikrát jejich tělo hýbe o dost jinak, než si sami myslí (zkuste se natočit a hned uvidíte, co myslím). A další, že i když to třeba cvičím stejně, tak to prostě ještě není perfektní a chtějí na to upozornit – posunout mě dál. Člověk si pak jejich radu musí umět zpracovat a nerozčilovat se, že ještě není na té úrovni, aby to zvládl. Pokud je to dobrý učitel, ví kdy a co vám má říct. Pokud tohle ještě neumí odlišit, nevadí, i tak vám to pomůže. Pokud to teď ještě nezvládnete, uložte si to do paměti, až se k tomu dopracujete, nemusíte nad tím už koumat, už totiž víte, jak na to.

Trenérka mě často velice trápí. Kdyby to byl někdo jiný, asi by ji už kolikrát poslal do háje. Ale to by byla chyba. Vedle ní jsem hodně vyrostla.

1) Každý trénink jsem pod velkým tlakem, protože všechno chce HNED. Nové pohyby mi ukáže 2x a už chce, abych je sama zacvičila. Ještě to nemám moc pod kůží, takže to kolikrát zacvičím drobet jinak a ona hned: „Prosím tě, kde jsi to viděla takhle? Vždyť je to takhle, to je jasné!“ Neřeknu jí: „Necvičím to ještě tak dlouho, abych znala všechny ty pohyby!“ Prostě jen mlčím a snažím se soustředit, protože jakmile člověk začne odporovat, i jen sám pro sebe, tak ztrácí koncentraci a tím čas – bude se zlepšovat pomaleji, pokud vůbec.

2) Ty nové pohyby chce hned rychle. Jak to ale mám zacvičit rychle, když to ještě nemám zažité, dává mi práci sladit ruce a nohy? Neřeknu jí: „ Prostě to ještě nedokážu zacvičit rychle, vždyť jsem se to zrovna naučila!“ Snažím se z její kritiky si nic nedělat a prostě ze sebe vydat, co jde. Mou metodou je, že se pokaždé zaměřím na jednu věc (ruce, kroky…) nebo část (začátek techniky, konec…), a to postupně opravuji. Třeba napočtvrté už s mi to podaří všechno najednou a je to – obě máme, co jsme chtěly. Kdyby na mě ale tak netlačila, pochybuji, že bych to všechno zvládla tak rychle. Většina lidí je v zásadě strašně líných a sami na sebe až moc hodní.

3) Kolikrát mi opravuje chybu, o které vím. Neřeknu jí ale: „Jááá víííím! Prostě se to tentokrát nepovedlo!“ Spíš se soustředím na to, proč se to tentokrát nepovedlo, když to vím. Když se to nepovede ani potom, tak to asi fakt nevím. A nebo to vím špatně, což je ve výsledku to samé.

Občas si pak po tréninku spolu sedneme a povídáme o cvičení. Vypráví mi, proč to dělá tak a tak, proč po mně chce to a to. Že chápe, že mi to třeba hned na začátku nejde rychleji atd. Ona je tam ale od toho, aby mě tlačila výš a výš. A to je ono. Že mi stejnou chybu zkritizuje 10x? Nemá smysl se rozčilovat. A) Od toho ji tam mám, B) když vám tu chybu vmete do obličeje 10x, tak to asi děláte fakt špatně.

Je to také trochu hra. Kolikrát po vás trenér chce nemožné. Ne proto, že by byl blázen nebo blbec. Ale proto, že chce, abyste zase poskočili o schod výš. Dávat laťku moc nízko příliš nefunguje. Pokud je cílem třeba 360°, chce po mně 540° a peskuje mě za to, že to nedám. V tom stresu na cvičení jí na to skočím: To jsem asi fakt blbá, že to nedám, musím na to nějak přijít! No a pak mi začne jít 360° dobře a cíl tréninku splněn :-).

Nevyhovovalo by mi však s ní cvičit každý den (samozřejmě i z finančních důvodů, ale to teď nemám na mysli :-) ). Potřebuji někdy také čas sama pro sebe, abych si to projela, rozdělila, promyslela, vyzkoušela, aby se to usadilo. Kdybych cvičila jen modernu, tak by to šlo, protože bych ráno nebo večer cvičila sama a pak po poledni s ní. Takhle by to bylo ideální. Takhle se snažím dělat všechno a jde to pomalu.

Wushu mi jako člověku dalo strašně moc – jak taiji tak moderna – protože jsem to dovolila. Někteří lidé jsou příliš tvrdohlaví, do sebe zahledění… No, ale stále je co zlepšovat :-). U bailianu se teď potýkám s problémem v otočce – mám tam chybný zvyk a ani za nic mi to nejde opravit, jen občas se maličko přiblížím. Nejsem ještě tak otrlá, aby mě to netrápilo. Není totiž problém v těle, nýbrž v hlavě. Jednou už jsem měla chuť to zabalit s tím, že se to prostě nedokážu odnaučit. Po pár minutách mě to ale přešlo, protože jsem si řekla, že takhle bych to také mohla zabalit celé. Snažím se na to aplikovat metodu, kterou jsem si tady vytvořila a uvidíme. S Nočníkem jsme teď začali trochu skákat, tak snad vydržíme, protože na tohle vůbec nemám silnou vůli. Vždycky začnu a po týdnu skončím. Tohle je poslední věc, která mi zbývá. Na posilování a protahování jsem si už celkem zvykla, i když jsem také někdy líná. No, ještě to chce běhat… -.-

No, téměř všechno jde změnit, jen to chce správný postup a výdrž. A pokud to nejde, nevěnovali jste tomu dostatek času, máte špatný postup nebo slabou vůli… Další věcí ale je, pokud máte reálné cíle. 120kilový člověk určitě neskočí 720° do provazu…