Dnes jsem se protahovala do rozštěpu
a trenérka mě zkritizovala, jak jsem ztuhlá. To mě neviděla předtím, teď jsem v životní
formě, už „jen“ 10 cm chybí k zemi :-D. Tohle si netroufám říct, jestli do
konce léta dosednu, ale s nohou na žebřině se snad levou špičkou už
konečně dotknu čela, tam mi chybí také tak 10 cm, ale nebolí to tolik. Kdyby mě
někdo zatlačil, tak už tam jsem! :-P Ale pravá špička a čelo… to je jak Plzně
do Číny…
Rovnováha, to je perfektní stav, tedy
nedosažitelný. Ale že i přiblížit se tomuhle stavu je téměř nemožné… to je tedy
velké zklamání… :-D Když trénujete každý den, posilujete atd., tak jste prostě
většinu času těžcí, ztuhlí… protože tělo nemá čas si odpočnout. Když si dáte
týden volno, tak jste najednou krásně lehcí, všechny pohyby jsou uvolněné a
rychlejší. Jenže zase nemáte sílu a jste moc změklí. Sice je to mučení, ale
prostě se vyplatí pár let makat každý den – zvlášť jako děti nebo tak okolo. Potom
už ty výkyvy nejsou takové, i když byste netrénovali třeba měsíc. Pár týdnů
jsem teď netrénovala, takže jsem se unavila velice rychle a stálo mě to hodně
sil trénink dokončit tak, abych nebyla se sebou nespokojená. Na druhou stranu
tělo si už pamatovalo techniky, takže stačilo si to osvěžit a opět by to šlo –
kdybych měla sílu… Dnes jsem konečně snad už pochopila základní točení mečem –
jian hua. Člověk by řekl, že na tom nic není, jedna točka tady jedna tam… ale
tenhle jeden prvek by člověku vystačil i na pár měsíců, než by to opravdu
zvládl. Pohyby s mečem jsou prostě nádherné.
Dnes mi trenérka dala dlouhodobější
plán: „Žádná moc velká moderna, důležité
jsou dobré základy, ty máš hrozné. K tomu základní skoky. A naučím tě
dvojité háky, ať také umíš nějakou tradiční zbraň.“ A protože mi 19. zmizí
domů, budeme teď trénovat každý den až do příštího pátku. Pak už na to budu
sama až do října, protože v září mi přijedou rodiče. To jsem hned
oznámila, že v září nebudu cvičit. „Jak
jako že nebudeš cvičit? Podívej se, necvičila jsi moc skoro 2 týdny a jak to
vypadá! Nemusíš cvičit sestavy, ale každý den posilování a strečink, bez toho
to nejde.“ No tak prostě než si moje skupinka vyfotí Dlouhou zeď ze všech
stran, tak se budu protahovat, večer na pokoji posilovat… :-) Ale je pravda,
jak člověk jednou přestane, tak je to na nic. Ta bolest za to nestojí. Na háky
se těším. Snad to pomůže k zlepšení koordinace a cítění těla. Stále ještě
ne vždy moje tělo dělá, co po něm chci. A většina toho není problém kondice
nebo slabých svalů, protože občas se to prostě povede udělat. Ale většinou to
jsou „náhody“.
Na taiji jsem se naučila novou
sestavu – chen meč 49, takže tu musím pilovat. Ale jen když tam učitel nebude,
protože to není jeho sestava a není slušné ji před ním cvičit. Od Jane mám
slíbený ještě meč 42 a učitel nám kdysi slíbil er lu. Takhle v chenu budu
mít meč, 56ku, yi lu a er lu a hotovo. Pak už to chce „jen“ trénovat. A časem z toho
vzejde „san lu“, tedy moje vlastní sestava seskládaná ze všech těch zkušeností,
co v životě nasbírám… Ne že by na technice nebylo co zlepšovat, ale teď
cítím, že to chce zaměřit se na kondici a fali. Jakmile se vám při sestavě
třesou nohy, nedrží vás, jak pak máte cvičit správně? A tohle je fáze, kterou
mám ráda ze všeho nejmíň, protože bolest nohou nesnáším. Ruce, břicho, záda, lýtka
a tak, to mi nevadí, naopak mě to baví. Ale stehna a okolí, to je mučení.
Na počasí už si pomalu zvykám. I na
to, že se prostě potím od rána do večera. Potí se už i Číňané, tak to znamená,
že je fakt vedro.
Trenérka mi dnes kladla na srdce,
abych během tréninku neplýtvala časem. Tak je naučená trénovat ona. Odmalička
jim říkali: „Vy máte každý den jen tři hodiny tréninku, musíte z toho dostat
co nejvíc!“ Profesionální tým trénuje 9 hodin denně, ale nemají to tak
nahuštěné jako oni. První hodinu mají přípravnou – zahřívání, hry, protahování.
Druhá hodina, to jsou základní pohyby. Třetí hodina, skoky a sestavy. Školu
mají 1-2x týdně. Náš tým tady musí chodit do tělocvičny dřív, aby se sami
zahřáli a protáhli, protože jakmile přijde trenér, hned se jedou základní
pohyby naostro, přibližně 30 minut. Zbytek 2,5 hodiny už skoky a sestavy. Mimo
to ještě posilování, někdy běh. Do toho musí ještě každý den do školy. Oba dva
přístupy mají něco do sebe. Osobně preferuji všechno oddřít teď a pak si jít po
svém :-). No a teď si vezměte, že u nás lidé trénují 1,5 hodiny dvakrát týdně. Když
je to velký dříč, tak 2 hodiny třeba pětkrát týdně. Jak se s nimi pak
můžeme měřit na světových soutěžích nebo na Olympiádě? Samozřejmě jsou světlé
výjimky, ale ty mají opravdu talent, chápavé rodinné zázemí a skvělého trenéra.
Žádné komentáře:
Okomentovat