Srpen byl zatím nejvíce
zaneprázdněným měsícem tohoto roku. Letošní léto bylo nabité zážitky tak, že mi
připadá, jako by uteklo několik let.
Poznala jsem mnoho nových lidí a ty
„staré“ jsem poznala zase z jiných stránek. Někteří se prostě nikdy
nezmění, jiní vás i po několika letech neskutečně překvapí. Většina těch
letních zážitků byla negativních. Na jejich základě ale člověk nejvíc roste,
protože je naší přirozeností, že si ty špatné věci pamatujeme víc, víc se jimi
zaobíráme. Stejně tak spousta lidí prozrazuje/vyčítá jen ty špatnosti, co se
jim dějí, a na ty dobré „zapomínají“. S nimi jsou spokojení, tak proč se o
nich šířit.
Jak většina už ví, začátkem léta jsem
vyměnila přítele. Tím jsem se automaticky stala nejčernější ovcí naší třídy.
Nejen že se na mě spolužačky falešně usmívají, ale i o mně za zády šíří nepěkné
věci. No řekněte, pozdravili byste je po tom všem na ulici? S jednou
spolužačkou jsem bydlela na soutěži, ale ta naštěstí k tomu táboru asi
nepatřila, protože se mi v průběhu pobytu celkem svěřovala a pomohla mi.
Ale kdo ví… V Číně nikdo.
Kolikrát jsem měla pocit, že je
lepší, když je člověk sám nebo má jen známé. Tak nehrozí tolik potíží. Stačí
totiž jeden krok vedle, jedno nedorozumění a je vymalováno. Platí to hlavně
s Číňany, ale cizinci v tomhle nejsou tolik pozadu. Jane mi jednou
řekla, že z amerického seriálu vypozorovala, že když se cizinci pohádají,
vše si vyříkají a časem je všechno zase jako dřív. Číňané to tak nemají – stačí
jedna hádka a už nikdy nebude nic jako dřív. Celkem ironické je, že právě tohle
se nám stalo a můžu si tento čínský rys teď vyzkoušet na vlastní kůži –
v plné síle a faleši. Odpouštím jako na běžícím pásu a postupně se učím
říkat jen to, co je nutné, takže má většina lidí opravdu pocit, že je všechno
jako dřív. Na jednu stranu opravdu je, na druhou některé věci prostě nikdy
nezapomenu. Ale nelimituje mě v tom, abych byla dobrou kamarádkou, spíš mě
to chrání před dalším zklamáním. Naučila jsem se, že hrdost je kolikrát jen
překážkou ke štěstí. Protože hrdost v člověku dál a dál živí negativní
emoce. Hrdost je kolikrát také falešná. Přes tu barikádu člověk
neřekne/neudělá, co doopravdy chce a i když si myslí, že on je tím vítězem,
jsou chvíle, kdy se cítí mizerně a je naštvaný. Člověk je většinou hrdý jenom
když se mu to hodí, když něco potřebuje, nemá problémy ji na chvíli odhodit.
No, o to víc si prostě cením těch pár opravdových přátel, kteří se mnou
zůstávají, i když jsme se dlouho neviděli a dlouho spolu nemluvili. To je ten
pravý poklad… A poklad nad poklady je rodina – to pouto prostě drží, ať se
děje, co se děje.
Před pár dny bývalá spolužačka
napsala na FB, že už má dost české falše. „To jsi ještě neochutnala tu
čínskou,“ pomyslela jsem si. Některé věci jsou charakteristické pro daný národ,
ale většina se liší člověk od člověka. Když jsem Davidovi popsala, jak to chodí
u nás ve třídě nebo v taiji týmu, protočil oči. Slyšela jsem i od lidí
z jiných oborů, že u nich to tak hrozné není. Tam, kde by člověk morálku a
tradiční hodnoty hledal nejvíce, je většinou prostě nenajde. U nás je atmosféra
příliš soutěživá, protože wushu je dnes pro lidi otázkou prestiže (ve wushu
komunitě, lidé zvenčí nad wushisty ohrnují nos, protože mají povrchní znalosti
a zkušenosti), velké kariéry, zaopatřeného života, bohatství. Něco jiného
v tom vidí už jen hrstka lidí. A to nejen v Číně.
Žádné komentáře:
Okomentovat