Měla jsem štěstí, že jsem
v kategorii měla spolubydlící, protože nás to odpoledne nikdo neupozornil,
že se už vyráží, takže jsme pak musely samy taxíkem. No, těch problémů mezi
lidmi bylo až moc na jednu soutěž… Jane mi smskou oznámila, že bude mít možná zpoždění.
To bylo po naší hádce. Nakonec měla zpoždění 1,5 hodiny a divila se, že jsme už
skončily… Se spolubydlící jsme se proto musely střídat v tom, kdo dává
pozor na batohy a kdo točí video. Protože jsem přijela s taiji týmem a
neměla jsem dost času ani možností se nějak víc angažovat v rozdělení do
kategorií, soutěžila jsem s Číňankami na koberci č. 3. Cizinci cvičili na
jedničce ve velké hale :-D. Ano, je to oddělené… Proto mi tak úplně není jasné,
jak někdo může říct, že se účastnil světové soutěže, když tam jedni z těch
největších borců, Číňané z pevniny, nejsou… Všechny holky byly hodně přátelské
a stále se se mnou chtěly fotit, což mi trochu vadilo, protože jsme dorazily na
poslední chvíli a ani jsem nebyla protažená. Ale poslušně jsem se se všemi vyfotila
a pak konečně byla chvilka na protažení, během toho jsme klábosily, byly fakt
super – velký rozdíl od toho, na co jsem zvyklá od nás z týmu. Při nástupu
mě napřed dali na 6. místo, tak už jsem byla nastoupená před kobercem. Pak mě
hodili na 12. místo a nakonec na 15. místo, jak jsem původně byla napsaná. Když
jsem čekala, až na mě přijde řada, viděla jsem před sebou jednu Číňanku, která
byla prostě fenomenální. Musela být z profi týmu. I když byla dost
prdelatá, skákala jako na pérku a fali měla úžasné. Když jsem viděla ty holky
přede mnou, říkala jsem si, co tam dělám… Vůbec se mi nechtělo nastoupit, jenže
už jsem neměla na výběr. Dostala jsem dobré místo na koberci, tak aspoň něco.
Spolubydlící odchytil před halou jeden z jejích učitelů, takže nemám
natočený začátek. Celkově jsem byla hodně ztuhlá a bolelo mě koleno, které
začalo noc předtím. Jak v tradiční kategorii každý cvičí, co chce, tak
jsem se dostala v jednu chvíli hodně blízko ke slečně vlevo a řešila
dilema, co s tím. Bylo to 1:1 – buď se srazíme nebo ne, protože byla ke
mně zády. Naštěstí to vyšlo. Ke konci jsem zjistila, že jsem asi jednu menší
část zapomněla (tohle zrovna nemám natočené a byla jsem tam sama, takže se to
už nikdy nedozvím). Čas vyšel ale dobře, protože jsem navzdory tomu, co tvrdil
Levy, cvičila pomaleji než normálně. On prý vždy cvičí rychleji. Žádnou velkou
chybu jsem tam neudělala. Neudělala jsem tam ale ani nic z toho, co jsem
tu noc předtím plánovala. Navíc to prostě stále nevypadá jako taiji. Jak jsou
ty pohyby mého učitele menší, ne tak rozmáchlé a spíš placaté než kulaté, tak
není lehké to zacvičit tak, aby to dobře vypadalo.
Navíc… na tuhle i na tu předchozí
soutěž jsem se připravovala úplně sama. Levy mi pomohl useknout sestavu tak,
aby byla na čas, zbytek jsem musela sama. Na ranní tréninky týmu jsem
nechodila, protože mi o tom jednak nikdo neřekl a pak, dopoledne jsem trénovala
modernu, a to bych vážně nedělala nic jiného než trénink a byla bych hodně
unavená. Odpoledne jsem ne vždy měla čas, protože bylo hodně věcí, navíc přijel
Martin Rohel se skupinou Čechů a to mi schramstlo nejvíce času. Naštěstí jsem
těžila z toho, že jsem ty tři roky cvičila víceméně pravidelně. Učitel mi
s ničím nepomohl. Jednou mi řekl, abych nastoupila s ostatními, že mi
změří čas. Jenže mi na konci stejně neřekl nic. Musela jsem si všechno měřit
sama nebo požádat KaiLi. S pohyby mi také nic neporadil. Opravil mi jen
jeden a ten jsem v soutěžní verzi vůbec neměla. Když mi jednou čas měřil
Levy, přišel k němu a řekl mu, že to cvičím všechno stejně v jednom
rytmu a to a to je špatně. Mně sám nic neřekl. Co řekl jsem věděla sama, jenže
nás yi lu nikdy neučil na soutěž. Vždycky ji cvičíme jenom hodně pomalu a do
detailu, rytmus nám nikdy neříkal, nikdy na to neupozorňoval. Všechno si musím
hledat sama. 56ku vysvětloval, jenže s tou jít nemůžu, protože mi to
nedovolí kyčel. Na trénink, na vystoupení ok, ale na soutěž to není. Takže
z tohoto pohledu jsem na tom byla hůř, než kdybych se na to připravovala
někde v cizině. Hodně mě to celé zklamalo. A také povzbudilo v tom,
abych si to všechno hledala sama. Jak jsem například udělala v Zhengzhou,
tam jsem se opravdu naučila hodně moc. Zklamalo mě také to, že když jsem
učiteli večer předávala peníze za hotel, vůbec se mě na soutěž nezeptal. Zeptal
se mě učitel Cao, se kterým si občas povídám. Spolubydlící mi řekla, že jí
předtím telefonoval a ptal se na nás, takže věděl, jak jsem dopadla, ale
stejně… Jak jsem tam byla sama, tak jsem ani neslyšela, kolik jsem dostala
bodů. Celkově jsem ten večer byla hodně bez
Druhý den jsem zjistila, že mám
zlatou medaili. Stejně jako asi dalších 17 lidí :-/. Takže jsem z toho
nadšená vůbec nebyla, celé mi to přišlo hodně zbytečné. Jane mi tvrdila, že
jestli se chci zlepšit, mám soutěžit s Číňany. Možná na tom něco je, ale
já to nevidím. Soutěžit s nimi v kategorii člověku v ničem
úroveň nezvedne. Spíš to se na ně chodit koukat a být v té atmosféře – to
pomůže hodně moc. Pak jsem zjistila, že jsem získala 8.62 bodů a to mě řadí na
8. místo ze 105 lidí. Zvedlo mi to náladu až do doby, kdy mi spolužáci
nezapomněli říct, že jak jsem byla jediná cizinka, tak mi rozhodčí určitě
přidali body. Tak jsem si řekla, že na to kašlu. Na další soutěž půjdu už se
vším a mezi cizinci – uvidíme, kolik získám bodů tam a pak se to porovná.
Organizace soutěže byla bída a celkově byla soutěž velkým zklamáním – jak
z toho, jak probíhala, jak byla zorganizovaná, jak byla černá,
nepřehledná, a také jak se chovali lidé, se kterými jsem tam jela jen kvůli
tomu, abych víc zapadla do týmu… Pár lidí se ke mně chovalo hezky – to jsou ale
mladí bakaláři, kteří zatím nejsou tak zkažení :-/.
Žádné komentáře:
Okomentovat