Jiaozuo - tuishou

Do Jiaozuo jsem dorazila až 20. odpoledne a dozvěděla jsem se, že soutěžím hned ten druhý večer, takže na odpočinek moc času nebylo. Spolužáci ještě to odpoledne trénovali – sledovali čas a pak tuishou.

Tuishou je u nás zdá se vůbec tím nejdůležitějším. Když jsem se pana Arogantního zeptala, kdy náš spolužák soutěží s mečem, abychom ho šli podpořit, jeho reakce byla: „Co? Vždyť cvičí sestavu…“ Takže většinu času se sedělo v hale na tuishou a čekalo se, až přijde na řadu někdo od nás. To pak učitel rychle sešel z tribuny dolů a přešel do závodiště, kde byla v každém rohu připravená židle pro soutěžící/trenéry. Kola byla vždy dvě po 3 minutách. V pauze trenéři své svěřence masírovali, nalévali je vodou, otírali, radili… Moje spolubydlící není žačkou našeho taiji učitele, jen s námi v rámci přípravy na soutěž měsíc trénovala. A všichni jí to dávají hodně najevo. Svěřila mi, že na učiteli viděla nelibé pocity, když na trénincích kosila jednu jeho svěřenkyni za druhou. Ona cvičí, protože to má ráda, kdežto většina holek z našeho týmu (a nejen holek) z donucení nebo pro nějaký zisk, víc se soustředí na intriky a pomluvy. A to se na cvičení vždycky projeví. Když ale bojovala o první místo v tuishou, učitel se zase ukázal v dobrém světle. V poslední době jsem ohledně něj nasbírala hned několik negativních zkušeností, tímhle u mě ale zase vyrostl. Šlo o finálová kola, takže hlediště bylo plné a všude kolem i hodně policistů, kteří se také přišli podívat. A mimo to i zase jednou dělali svou práci – tak že ji přeháněli. Když měla nastoupit, najednou učitele na jeho židli nechtěli pustit, i když jim to v klidu vysvětloval horem dolem. To už byla spolubydlící v prvním kole. Učitel viděl, že s nimi nepohne. Pohnul by, ale zápas se odehrával na platformě, ne v hledišti. Takže seběhl ze 4. patra dolů a zase vyběhl nahoru, aby se dostal dovnitř jiným vchodem. To už bohužel slečna ukončila první kolo a ocitla se sama ve svém rohu. Večer mi pak řekla, že i když ví, že se učitel snažil, tak to byl hodně špatný pocit tam být tu chvíli sama. Naštěstí je místní, tak jí jeden ze závodníků přinesl vodu a promasíroval ramena. To už se tam přihnal učitel a přebral to po něm. Během zápasů na něm nebylo nic znát, tentokrát také seděl velice klidně, dlaně položené na stehnech. Ale bříško se mu rychle vzdouvalo, jak byl zadýchaný. Prostě je to borec. Spolubydlící vyhrála. Všichni z našich si nějaká ta umístění odnesli. Pan Arogantní byl fenomenální, všechno ukončil už v prvním kole. Nejdelší zápas trval jedno kolo a kousek, kdy zápas ukončil 14:1. Jinak většinou jeho soupeři končili s nulou na kontě. Naposledy se ale utkal s několikanásobným šampionem z Chen Jia Gou a prohrál 1:7, všichni ho ale chválili, že byl výborný. On sám se během zápasu kolikrát usmíval, protože jeho protivník fauloval a on by musel začít taky, aby získal víc bodů. Borci z Chen Jia Gou, Jiaozuo a Henanu vůbec jsou známí tím, že pravidla nedodržují. Další spolužačka, jedna z těch největších potvor, se ve finále utkala také s jednou z místních a prohrála 6:8. Bylo to pěkně vyrovnané, na poslední chvíli s ní soupeřka tak pěkně švihla o zem, že získala 2 body a hned potom zazněl gong. Naše slečna byla pěkně naštvaná, obrečela to a stěžovala si, že jí bolí žebra. Vzhledem k tomu, že na to pak rychle zapomněla, šlo jen o další upozornění na sebe. Učitel na ni byl ale značně hrdý.

Další poznatky ze soutěže jsou ty, že většina lidí tuishou neumí. Nebo alespoň ti, co to umí, na soutěže nechodí. 97% soutěžících byli sadisti a zápasníci. Kolikrát ani neuměli základní pohyby na začátku zápasu a rozhodčí s nimi měl dost práce. Náš učitel to celé hodně kritizoval, že to není žádné tuishou ale wrestling, postrádá to wushu kulturu a podobně. Kamarád se mi vysmál, když jsem tvrdila, že už jen z toho základního točení člověk hodně pozná. Vzít si ten názor nenechám, protože jsem to viděla. Stačí se už jen zaměřit na to, jak člověk nastupuje na platformu – v jakém oblečení, v jakém tempu, jaký má výraz, jak zdraví. Při základních pohybech člověk hned zjistí, jestli někdy cvičil taiji, jestli bude divoký, měkký, soustředěný, jestli do toho půjde s respektem, jestli půjde víc na tělo… To celé nám učitel vysvětloval na večerní poradě před začátkem soutěže. On šel ještě víc do hloubky – mluvil o kůži, o pohledu očí a podobně. A u něj to nejsou žádné pohádky, protože je to několikanásobný šampion v tuishou i v sandě a ví, o čem mluví. Řekl nám, že na ulici mu kolikrát stačila první reakce na útok protivníka, pohled, jaký nasadil a bylo po boji. A když vám pak ukáže, co měl na mysli, tak vám běhá husí kůže po zádech a víte, že mu můžete věřit. Nezapomenutelné bylo vidět ho v pauze mezi koly, když radil Tankovi jak na protivníka. Upřeně hleděl do druhého rohu a náznaky ukazoval, co na něj bude platit. Pohled divokého zvířete.

Pravidla byla okleštěnější, než jsme byli zvyklí, takže na začátku mělo pár lidí od nás problém s dodržením povolených technik, ale po prvním kole se to většinou srovnalo. Co jsem viděla cizince, tak téměř všichni byli příliš měkcí. Hodně z nich má dlouhé nohy a padají jako uschlé listí na podzim. Některým se občas nějaká technika podařila, ale se sandisty/zápasníky většinou neměli šanci. Slováci mi řekli, že zaslechli rozhovor asi organizátorů, kteří si mysleli, že čínsky neumí. Když zjistili,

že se přihlásili tihle hroziví cizinci, našli ty nejtěžší Číňany, co mohli a postavili je proti nim. A tak jeden 82kg kluk zápasil s cvalíkem, který taiji viděl jen z rychlíku, oficiálně 156kg, neoficiálně cca 180kg. Další Číňan šel našemu po krku, ale rozhodčí nic neviděl ani po několikáté. Zatímco když to udělal nás, hned měl námitky, takže slovenský tým odcházel hodně naštvaný. Když jsem se o tom zmínila učiteli, nic moc na to neřekl, ale druhý den když zápasili cizinci, stál u zátarasy a bedlivě sledoval, co se na platformě dělo.

A proč nesoutěžila Káťa? Protože nejtěžší vypsaná kategorie byla 60 kg, a do té bych se rozhodně tohle léto nezhubla, ani jsem neměla čas moc cvičit. Pak se ukázalo, že tam asi dvě těžší holky byly, ale to mi zase nikdo neřekl… Takže příští rok bych už to ráda zkusila. Jednak proto, že mě to baví a pak musím přiznat, že i proto, abych jim ukázala, že něco umím, protože to, jak celý tým včetně učitele přistupoval k lidem, kteří nesoutěžili v tuishou se mi vůbec nelíbilo.