Učitel pronajal auto, které nás všechny za 30 minut
odvezlo Šanghajské vlakové nádraží, normálně se tam člověk dostane za hodinu.
Takže jsme tam čekali další asi dvě hodiny. Ale atmosféra byla pohodová,
všichni jsme se bavili a dělali legraci. Jo, to mě právě zmátlo :-D. Pan
Arogantní se mě ujal, prý abych se neztratila. Ve vlaku jsme si před spaním
všichni povídali, nosil mi přes celý vagon ovoce. Dostala jsem pocit, že tenhle
výlet bude fajn. Druhý den jsme se s Jane odpojily, abychom se mohly podívat
na trénink jejích kamarádů z henanského taiji týmu. Jenže to dopoledne
měli schůzi a odpoledne posilování. Nedá se nic dělat, zůstaneme do druhého
dne. Navíc nás pozvali na večeři a na karaoke. O detailech celého výletu se
nebudu rozepisovat, protože by to bylo na dlouho a jen bych z toho byla
zase bez nálady. Spíš řeknu, že doktor týmu byl hodně přátelský a postaral se o
mě, když byla potřeba, tak doufám, že ho můžu považovat za kamaráda.
Nejvýznamnější na celém pobytu bylo to, že mi to
zase dalo nový náhled na cvičení, nové poznatky, nové pocity. Za to i všechny
ty nepříjemnosti stojí. V týmu jsou celkem 4 hlavní taijisti (moderní),
všichni bydlí spolu. Dva cvičí dobře, ale ne zas až tak dobře. A dva jsou
šampioni. Jeden naposledy zklamal, proto z boje o účast na nejvyšší
světové soutěži ustoupil a přenechal tu příležitost zdarma minulému šampionovi.
Sám se bude letos účastnit těch „menších“ soutěží. Náš borec jmenuje se Chao,
je mu 26 let. A je hodně těžké říct, co si o něm myslím. Jednak protože jsem
s ním byla jen dva dny a je hodně nečitelný. Na jednu stranu nafoukaný
narcis, perfekcionista, zvyklý být ve všem první. Na tu druhou zase nezištně
pomáhá lidem, kteří to potřebují a stará se o ty, co jsou kolem něj. Nicméně,
ukazoval nám svá soutěžní a tréninková videa a hodnotili jsme hudební doprovod.
Vysvětlil, že nejdříve si sestaví sestavu a tu doplní hudbou, kterou vybírá
podle toho, jaký má příběh, jaké v něm vyvolává pocity a jestli vyjadřuje
to, o co se v dané sestavě snaží. Potom sehrává pohyby s hudbou, má
lidi na to, aby mu podle přání hudbu mixovali – vytahovali momenty, na které
chce upozornit, upozaďovali, co není tak důležité. Pokud je s něčím
nespokojený, tak to prostě nechce. On si to může dovolit. Stejně tak může
zůstat vzhůru jak dlouho chce, jít si v mezích možností kam chce… ostatní
mají velice tvrdý režim, ale on je šampion. Co se týče jídla, mají dovoleno
jíst jenom v kantýně pod dohledem trenéra. V tomhle je velice
disciplinovaný. Kdykoliv nás vzal na jídlo, bylo to až potom, co se sám vrátil
z kantýny a kromě trochy zeleniny nic nejedl. Má zákaz jíst venku
jakékoliv maso. Mimo jiné má také lidi na to, aby mu prali prádlo, nakupovali,
šili oblečení a podobně. Když jsem sledovala videa a poslouchala jeho
vypravování, naučila jsem se opravdu hodně. Číslo dvě taiji týmu s námi
ten den na jídlo nešel, protože byl z tréninku příliš unavený a potřeboval
si odpočinout. Na druhou stranu se všichni pak na karaoke sťali. Druhý den jim
začínal trénink v 9 hodin. Dorazily jsme až na 10. hodinu, ale podle všeho
jsme o nic nepřišly. Všichni čtyři se většinu času jen ploužili po koberci a
malovali pohyby. Sledovala jsem tedy trénink dětí, trénink souboje a jednoho
s mečem. Opět jsem se zamilovala do wushu. To se prostě musí vidět,
neskutečný zážitek…
Ten den Chaovi doručili oblek na soutěž, takže ho
šel vyzkoušet. Poprvé jsem si ho natočila, to to
nebylo nic moc, jeden skok
navíc neustál. Bylo vidět, že ho to rozladilo, ale výkon to nijak nesnížilo.
Jeho styl je hodně uhlazený jako on sám. Místy působí až žensky. Pohyby má
dokonale plynulé, což je jeho velkou devizou. Prolínání pomalých a rychlých
pohybů, vysokých a nízkých postojů také dokonalé. Po něm nastoupil už normálně v tréninkovém
jeho kolega. Když je dva člověk porovná, hned je jasné, proč je číslem 2.
Pohyby nemá tak plynulé a po zranění kolena se pere se skoky, zatímco Chao je
má perfektní. Jenže pohyby jeho protihráče působí daleko mužněji, víc
připomínají tradiční sestavy (i když Chao si tam zabudoval pohyb z opilé
pěsti), prostě se mi jeho pohyby líbily daleko víc. Uznala to i Jane, ale pak
zase zasněně dodala: „Ale šampion tady může být jen jeden.“ Na karaoke jsem
s jejich doktorem trochu cvičila tuishou a vysvětloval mi základní
principy taiji – v těch chvílích, kdy nebyl zrovna pod parou :-D. A měl
pravdu v tom, že tihle dva jsou sice šampiony, ale fali vedou hlavně horní
polovinou těla, žádná práce pasem. Musím říct, že na to, že jsou to světoví
šampioni, čekala jsem něco víc. Na druhou stranu ale každý prochází určitými
stádii. Oni dělají to, co po nich soutěže vyžadují. Časem pak buď přestanou
nebo budou pokračovat s taiji více do hloubky. Tyhle dva dny
v Zhengzhou s jedním z nejlepších taiji týmů na světě moje taiji
ovlivnilo letos ze všeho nejvíce. Noc před soutěží jsem se snažila něco
z těch poznatků zabudovat do své sestavy, ale samozřejmě to všechno
nezapadne tak rychle a navíc, rozhodil by se mi tím úplně čas a nejsem ještě
tak dobrá v improvizaci, abych si mohla skončit, kdy se mi zachce.
Žádné komentáře:
Okomentovat