Jak jste již uhádli, tenhle semestr
jsem toho moc nenacvičila. V srpnu jsem 14 dní učila, pak jsem byla na
soutěži v Jiaozuo, 2 týdny cestovala s rodinou a rodiče tady zůstali
až do října. To je hodně dlouhý čas, takže samozřejmě následné cvičení hodně
bolelo a vůbec se mi do toho nechtělo. Zvlášť když teď mám starosti
s diplomkou a pár dalšími projekty. Do toho mě a Roberta teď obden
pronásleduje reportérka z pekingské CCTV, budeme natáčet program o
cizincích, kteří v Číně cvičí wushu – hlavně taiji a qigong. Je to přes
Čínskou asociaci zdravotního qigongu, ve které je členem náš učitel Xie, takže
nás doporučil. Slečna se ptá na úplně všechno, povídá si o nás s učiteli,
u mě vyzvídá o Robertovi a naopak. Kolikrát už je to celkem na hlavu, ale když
jí člověk nastaví hranice, usadí ji zpět, jakmile se je snaží je překročit, ale
přitom jí dá hodně materiálu, tak to jde. Přeci jen mám trochu mozek. Věta:
„Budeme dobré kamarádky, jo? Když máš problém, je ti smutno, s přítelem se
nedaří nebo cokoliv, zavolám ti a poklábosíme!“ No jasně, a příští měsíc o mně
vyjde knížka :-D. Klasicky se ještě neví, kdy a kde se bude točit. Pevně
doufáme, že to bude v Pekingu, protože takhle budeme mít výlet zadarmo a
mám tam ještě pár míst a přátel, které chci navštívit. Tak uvidíme…Nejdříve mi
učitel doporučil, abych si nastudovala materiály o qigongu, tak jsem si to
všechno našla a snažila se. Jenže se ukázalo, že to po mně určitě nikdo chtít
nebude, tak jsem toho zase nechala, teď na to fakt není moc času. Když jsem
s učitelem cvičil tuishou, hned se mě na to všechno ptal. Ani nebyl
překvapený, ale hlavně je to dobrá příležitost potkat zajímavé lidi, což je
pravda.
Od března učitel moc neučí, protože
buď byly soutěže nebo cestoval po celém světě a učil (Kuba, Rusko, Portugalsko,
Německo…). Koncem října byla pro Číňany nejdůležitější soutěž v Sichuanu –
umístí-li se dobře, získají certifikáty, které jim značně usnadní budoucnost.
Specifikem této soutěže, že jednou z kategorií je sestava v páru =
dva lidé chen 56 synchronně. Udělá-li jeden sebemenší chybu, má smůlu i ten
druhý. Na to dojela Jane. Cepovala Zhang Ming Zhen 2,5 měsíce, ale
zbytečně. Věci, co říkala, byly jasné i mně a dokázala jsem je opravit, ale ona
ne…Na druhou stranu Jane je dost tvrdá učitelka a ne každému to sedí. V den
D měli ráno právě tuhle kategorii, kde udělala Zhang Ming Zhen dvě menší chyby
a automaticky je to srazilo na 3. místo, i když jinak by byly jasnými
favoritkami. Hned ten den večer soutěžila Jane s 56kou znovu – tentokrát
už sama a získala první místo. Připomínám, že tady se sjíždí profíci
z celé Číny a je to velice velice prestižní soutěž. Ve skupinové sestavě
to bohužel pokazila. Chtěla se položit do fali a vějíř ji z ruky na pár
vteřin vypadl, že to vypadalo hodně špatně, ale elegantně ho chytila, že jí
všichni hlasitě tleskali a chválili. Jenže je to z 5. místa sesunulo na 9.
místo, takže všichni byli nadšení. Jinak kluci se neumístili moc dobře.
V létě mě seznámila s taiji profíkem Ma Ding Chao
z profesionálního henanského týmu. Ten i tentokrát ve všech kategoriích
obhájil první místa. A to jde v poslední době z filmu do filmu.
V létě jsem měla možnost vidět ho na tréninku, když si testoval nový oblek
pro tuto soutěž, pak jsme sledovali videa, vysvětloval, proč tak a ne jinak,
důležitost hudby a spoustu dalších věcí. Jak jsem již psala, ty dva dny tam mi
daly strašně moc. Nedávno jsem pro něj překládala prezentaci k novému
kungfu filmu, na kterém zatím pracují, takže je všechno samozřejmě strašně
tajné. Ale vypadá to moc dobře.
Po této soutěži se všechno opět
vrátilo do normálu, ale protože mám moc věcí, rozhodla jsem se spíš cvičit
sama, protože s učitelem to trvá moc dlouho – moc rád povídá. Občas přidá
něco nového, ale většinou jen opakuje, co už říkal… většina studentů to totiž
většinou pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven – pro ně to jsou kolikrát
naprosto nové informace. Také si nemůžu přijít a odejít kdy chci. Jak už jsem
psala, i když to tak nevypadá, učitel je hodně tradiční a některá pravidla se
prostě vyplatí dodržovat. Člověk nikdy neví, co se bude dít – protože také
neví, kdo ze studentů dorazí, a tak učitel musí být hodně kreativní a
improvizovat. Naučili jsme se novou krátkou chenovou sestavu, kterou vymyslel
pro potřeby učení začátečníku, hodně mi sedí. Občas opakujeme úplně všechny
sestavy, co jsme se učili/i neučili. Celkem asi 4 yangové sestavy (24,40,42 a
ještě něco), chenové (12, 16, 56, yi lu, er lu atd.), sun, wu a wu. Kolikrát je
to dost mišmaš, ale dá se to, pokud se člověk soustřední. I když jde o jeden
styl, hodně se liší v detailech a celkovém pocitu. Baví mě si s tím
hrát a měnit to. Myslím si, že člověk by se měl udržovat flexibilní nejen co se
týče protažení těla. Cvičit něco tak jen proto, že tak jsem se to naučil/a a už
to tak nějaký pátek dělám a myslím si, že je to dobré… no, myslím, že je lepší
sbírat zkušenosti. Tím, že cvičíte jinou sestavu nebo úplně jiný styl se hodně
naučíte i v rámci toho „svého“. V týmu se jede stylem – rychle se
naučit, pomalu cvičit. Na nikoho se nečeká, naštěstí po roce tady už
v pohodě stíhám. A ten styl mi tady přijde dobrý, protože tak se člověk
naučí nejvíc – nikdy nevíte, jakou část bude učitel učit – pokud dané pohyby
neumíte, cvičit s ním je o ničem – protože jediné, na co budete dávat
pozor je, kde je vaše levá ruka, pravá noha, kam se otočit… a to je škoda.
Preferuji tedy si všechno pamatovat a je jedno, že ne přesně za sebou. Takhle
můžu lépe soustředit na detaily – učitel také neučí každý den, takže pokud
promarníte příležitost, máte kolikrát smůlu i dalších několik měsíců a od
spolužáků se učit není úplně dobré, protože to každý cvičí jinak. Proč jsem
myslím také už zmiňovala.
Vždy mi učitel říkal, že cvičit víc
wushu stylů není dobré – kdo sedí jednou prdelí na několika hrncích nedělá nic
pořádně. Jasně, to je známé, jenže jim se to dobře říká, když cvičí odmalička a
všechny ty základy už mají – tradiční, povinné sestavy, zbraně, základy… Tento
týden učitel najednou otočil, že musíme umět i jiné věci, a tak v rámci
rozcvičky někdy jedeme i chang quan (jo, jsme tým taiji :-) ). Proč najednou
taková otočka? Protože se wushu opět povinně vyučuje na základních školách a
tam budete 24 taiji učit jen stěží. Takže přeci jen jsem to měla naplánované
celkem chytře.
V poslední době necvičím
s trenérkou, protože nemám čas každý den pilně trénovat a byla by to
ztráta peněz. Naplánovala jsem si tréninky, které jsou víc nahuštěné a ušetřím
čas. Navíc potřebuji do jara shodit ta kila, která jsem tady nabrala, aby se mi
pak zase lépe skákalo mohla bez ostudy
na tuishou zápasy :-). Denně mi to vychází na cca 3 hodiny – střídám modernu,
taiji, posilování a běhy. S Robertem občas chodíme běhat a trénovat
tuishou. Na týmové tréninky chodím hlavně v sobotu, protože učitel učí lao
jia yi lu, jsou tam známí mimo školu, je tam Jane a mám tam slečnu na tuishou.
Při každém zápasu nás sleduje její otec, tak kolikrát i přemýšlím, jestli ji na
tu zem mám hodit nebo ne :-D. Obě jsme pár měsíců tuishou necvičily. Takže si
to dáme zlehka – pro techniku. No výborně. Jenže zase sklouzla do svého tempa a
nedalo se nic dělat. Jednou mě hodila do zrcadla, poté na zem a zatlačila žebra
tak, že jsem chvíli nemohla dýchat, prostě sranda. Je o poznání rychlejší než
já, já připomínám spíš hlemýždě. Takže mi zbývá ji než nechat poskakovat kolem,
kontrolovat situaci a čekat. Nebaví mě ale s lidmi stále používat tu samou
techniku. Vím, že když udělám to a to, tak zaboduji. Ale proč to dělat stále –
to nemá moc velký přínos. Spíš se snažím opravit své chyby a snažit se nebýt
hozena. Když někdo stojí nízko a pevně, jde to ztuha, ale jde to. Jenže zatím
umím jen dvě techniky, které ukazoval učitel a používat je stále dokola mě také
nebaví. Jak jsem říkala, učím se ale hodně pomalu a potřebuji v klidu
opakovat a trénovat – na což tady nemám kromě té Číňanky nikoho. Proč? No proto
no… Jane se teď soustředí víc na sandu a tuishou, takže se snažíme trénovat
spolu. Já jsem těžší, takže má se mnou co dělat a musí se snažit a má se mnou
trpělivost, abych zkoušela techniky, i když zase musím dávat pozor, protože je
trochu kytička. Ale to nevadí, takhle se naučím kontrolovat sílu a hlavně –
nejdůležitější je technika. Naučit se pevně stát a tlačit jako buvol… to není
zase až tak těžké.
Takhle budu pokračovat, než dopíšu
diplomku, pak najedu na plán č. 2.
Žádné komentáře:
Okomentovat