Ve čtvrtek a v pátek budou Číňané vymetat hrobky
svých předků, takže máme volno. Místo toho jdeme do
školy v neděli, a to
bude jakože pátek. Nikdo neví, jestli bude tělocvična otevřená, tak jsem s Du
Hui měla trénink už ve středu od 9:45. Nikde nebylo místo, takže jsme skončili
u nich v tělocvičně na koberci mezi dvěma skupinami qigongu. Normálně to
ráno také chodím dobrovolně na qigong učitele Xie, tak jsem byla hodně na
rozpacích, jestli se tam můžu takhle ukázat nebo ne. Jinde místo nebylo a Du
Hui tam už na mě čekala, tak se nedalo nic dělat. Odpoledne se pak na taiji
tvářil normálně a i na mě víc koukal, když něco povídal, tak snad dobrý.
Moderna
Už jsem vám vyprávěla, jak jsem se učila „padat“ ze xuan
zi (motýlek). Kdo nečetl, tak stačí jen říct, že to bylo stylem: „Prostě do
toho spadni!“ Dnes jsme se k tomu znovu vrátily – ale na zeleném koberci,
který je o dost tvrdší, než soutěžní modrý a nepéruje. Takže první dopad, to
bylo trochu překvapení. Tentokrát už
jsem si to všechno dokázala lépe
představit a snad už mi je to i jasné. Jeden pokus mi trenérka dokonce i trochu
pochválila. Radost mi to ale neudělalo, protože jsem zrovna spadla tak blbě, že
jsem se chvíli obávala, že mám naražená žebra. Při dalším skoku to už přestalo
bolet, tak hlásím, že jsem v pořádku :-). Du Hui byla tentokrát výřečná a
povídala mi, že takhle padají ze xuan zi zhuan ti (butterfly twist), a to prý
bolí hodně. Experimentuji tady hodně, ale myslím, že nemusím mít zase úplně
všechno O:-).
Minulý týden jsem se učila nový začátek meče, protože ten
co mám už přes rok prý není dobrý. Probíhalo to tak, že jsem se přes hodinu
cítila jako naprostý blbec, který není schopný zvednout levou ruku a ukročit
doprava. Du Hui prostě některé věci učí stylem, který mi vůbec nesedí, a jsme z toho
unavené obě. Přitom když jsem to pak zkoušela druhý den sama, rozfázovala jsem
si to, všechno bylo jasné. Nebylo to krásné, ale víceméně správně. Tak jsem to
trénovala dokola 40 min skoro bez pauz, abych byla připravená na další trénink.
No a tam mi to trochu změnila, takže jsem zase měla problém, protože jsem
předtím makala na tom, abych si zažila tu starou verzi :-D. Jinak už zase tolik
změn nebylo, jen se všechno tak nějak přeskládalo a místo tengkong feijiao+zuo
pan to mám s dopadem na pravou nohu a kotrmelec, aby to víc odsýpalo, a
přeci nebudu dělat, co dělají všichni, že jo… :-D No, šéfová je teď ona… Jsem s ní
domluvená na tréninky 2x týdně, s Cai Si Wu teď máme pauzu na neurčito. Ve
čtvrtek mám také trénink. A tak nějak to vypadá na pěknou atmosféru, protože v tu
dobu tam trénuje Aurora a možná dorazí i kouzelník Cai. To bude dusno…
Během taiji tréninku se občas chodím koukat vedle na
moderní školní tým. Hlavně okoukat, jak to dělají, ale musím přiznat, že tam
jsou dva, co vypadají moc pěkně O:-). Tedy, budou – až vyjdou ze střední školy
:-D. Proč to říkám, dnes tam učili toho nejmladšího hvězdu bez rukou. To se
chci také naučit, tak jsem měla radost, že jsem je stihla. No a jak to
vypadalo? Celý tým stál kolem toho chudáka v kruhu a každý mu říkal něco
jiného. Kluci samozřejmě řvali, holky popichovaly. A metoda? „Prostě tam
nedávej ruce!“ Na Číňany to ale platí. Poprvé si málem zlomil krk, podruhé si
trochu zvrtnul kotník, ale tak nějak to už skočil. Musel. Nadšení jsme byli
všichni a tleskali jsme mu. A všichni samozřejmě říkali: „To jsem ho naučil já!“
:-) Jak se to naučila sestra mého bývalého přítele? Mlátili ji přes ruce tak
dlouho, než se to prostě odhodlala risknout a nedala je tam. Pod tlakem člověk
dokáže věci… Aurora to za rok v Číně neskočila, v USA si zaplatila
trenérku gymnastiky a po dvou lekcích to skočila. Proč? Protože gymnastika má
propracovanou metodiku. Rusové nejsou v moderním wushu tak dobří jenom
proto, že to mají do Číny kousek a mají peníze… Tohle je také jedna z věcí,
proč bych wushu na Olympiádu tak vehementně neprosazovala.
Taiji
Odpoledne jsou u nás v tělocvičně teď dva týmy: a) školní taiji tým (nikdo neví, kolik
nás vlastně je), b) školní tým qigongu
(cca 7 lidí). Učitelka qigongu to bere dost vážně – protahování na počítání,
výdrže s nohou nahoře (na různých místech :-D), i hodinu dělají jenom
základní kroky – sem a tam, stále dokola, dozblbnutí to samé. Tak jsem od nich
trochu víc do detailu odkoukala yangové kroky. A protože: „Jak oni, tak my,“
tak se teď taky skupinově zahříváme – chodíme jako kachničky nebo ještěrky, válíme
se po koberci, klikujeme s poskoky a podobné chuťovky. Pak se protahujeme
a pokračujeme základními pohyby – kopy, kombinace, podmety, občas skoky
(všechno samozřejmě synchronně). Potom až přijdou na řadu taiji kroky – to
záleží, jaký styl se zrovna učíme. Teď máme hlavně sunovou soutěžku, takže
sunujeme sem a tam a tam a sem… A ani po 14 dnech si s tím někteří nevědí
rady, a to je tohle hodně průhledný styl. Samozřejmě hlavně lidi, kteří nejsou
přímo v týmu, ale cvičí s námi, ti mají vždycky problém, protože
normálně se naučíme jednu sestavu za týden. Učitel hrozil, že kdyby bylo na
něm, učil by čtyři sestavy za jeden trénink. Nyní už stíhám se spolužáky, i
když začátky byly krušné. Mám teď ale rozdělané dvě sestavy – yangovou 42 a wu
(吴) soutěžku, protože jsem v té době byla nemocná a
nebo běhala kvůli vízu. Prostě ne a ne se to doučit… :-/ Ne/dobrovolně teď učím
jednu slečnu a učitelku angličtinu sunovou sestavu, protože s ostatními nestíhaly
nebo neměly čas přijít. Učím to úplně od začátku, a kdybychom neměli prázdniny,
tak bychom to zvládly za 4 tréninky. Musím říct, že jsem za to vlastně i ráda,
protože v Číně jinak zkušenosti s učením moc nenasbírám. Teď ale
musím zmínit jednu věc:
Už třetím rokem jsem stále mezi Číňany – cvičím s nimi,
učí mě – takže je to všechno v čínském stylu. Nejsem žádná šampionka, pohyby
mám sice „standardní“, jak rádi říkají, ale samozřejmě co se týče provedení,
tak budu vždycky někde na chvostu. Tak jsem si zvykla, že jsem prostě ta
nejhorší, nejneohebnější, nejpomalejší, skáču nejníže a nejhůře. A co se týče
učení, tak se tady s tím nikdo nepáře – nezvládáš, tvoje věc. Když si po
tréninku vezmu stranou nějakého studenta, aby mě něco doučil, tak mi to také ukáže
jednou maximálně dvakrát a hotovo. To je prostě moje dennodenní realita. Jenže
teď, když učím ty dvě, tak ty jsou na tom stejně jako já na začátku – tohle jsou
totiž normální Číňanky :-). I ty nejzákladnější pohyby jsou neskutečným
problémem, až kolikrát žasnu, co dokážou vytvořit. A to připomínám, že sun je
fakt hodně přímočarý. Moje první reakce (kterou jsem si ale nechala pro sebe)
byla naprosto čínská: „To si děláš srandu,
ne! Vždyť je to jasné, ukázala jsem to tolikrát…!“ Pak jsem si vzpomněla
právě na tréninky s Du Hui, kdy máme prohozené role, a přešla jsem do
klidu. Tady je všechno tak nějak na hlavu, že se člověk občas musí zastavit a přemýšlet,
co je realita a co ne. Obě dvě mě teď milují, obdivují, jak krásně cvičím,
mladší slečna mi dokonce chce kupovat vodu a stále se mě ptá, jestli nejsem
unavená. Proč? Protože takovouhle trpělivost by tady prostě NIKDO neměl. Tím
nemám na mysli, že jsem nejúžasnější, ale prostě to tady takhle funguje. Do
toho si mě zavolala jedna paní, abych se jí podívala na chen yi lu, jestli to
dělá správně. Po pár pohybech jsem vytřeštila oči směrem na Leviho (Izrael),
který seděl kousek od nás. Ten se mi začal smát. Paní totiž měla všechny pohyby
HODNĚ PŘIBLIŽNĚ. Na některých místech jsem si ani nebyla jistá, jestli je to
stále ta samá sestava. No a co na to říct? Hezky čínským stylem: „Tak nějak, není to špatné, a všechno si
pamatujete!“ A to bylo radosti! :-) Přitom ale když jsem ji učila novou
část, zkusila jsem do toho dát aspoň pár detailů a paní si všechno rychle
pamatovala a zacvičila to hezky, tak nevím, kdo ji takhle učil. Není to ale
moje studentka, tak jsem se přizpůsobila a pokračovala ve stejném stylu. Také
nechodí moc často, to dělá také hodně. Paměť má fakt ale bezvadnou.
Tenhle týden mi dal z tohoto úhlu pohledu strašně
moc. Chvíli jsem učila sun, pak hned chen. Samy se mi vyřešily otázky, které mě
trápily. Obávala jsem se, že: 1) Nebudu schopná přizpůsobit cvičení jednotlivým
úrovním studentů. 2) Nedokážu navázat kdekoliv. 3) Nedokážu rozfázovat
jakýkoliv pohyb. 4) Nedokážu zacvičit jen nohy nebo jen ruce. Ale všechno jsem
to zvládla a to mi tenhle rok udělalo zatím největší radost! Obě sestavy učitel
učil hodně do hloubky a každý pohyb je prostě jasný, takže se s tím pak už
dobře pracuje. On je prostě zatím nejlepší učitel, kterého jsem kdy měla. V těchto
dvou sestavách jsem si teď hodně jistá. Zapracovat musím na dvou věcech: 1) Čínština
– komentáře při cvičení přeci jen dělají hodně a ušetří energii. Jak ale učím,
tak holky si samy přeříkávají, co dělají, tak se pomalu učím. 2) Aplikace –
nedokáži ještě předvést každý pohyb prakticky – užití v tuishou, qinna atd.
Ale s Levim teď častěji trénujeme qinnu – tedy on mě učí a i si to na mě
trénuje. Takhle jsem se naučila i zlomit vaz! :-)) Než bych ten vaz fakt pěkně
čistě zlomila, potřebovala bych samozřejmě trénovat. Dělali jsme si srandu, že
na tenhle trénink jsme ve správné zemi, protože je tady moře lidí – dost materiálu
na zkoušení :-D. Trénovali jsme to do žíněnky. Ale je to stejně divný pocit,
když před vámi někdo stojí a drží vás za hlavu a za krk.
Žádné komentáře:
Okomentovat