čtvrtek 11. dubna 2013

Na válečné stezce


Než jsem přišla do Číny, byla jsem dlouhou dobu v dennodenním kontaktu s čínskou kulturou. Protože jsem byla zamilovaná a odevzdaná, spoustu věcí jsem neviděla a pokud ano, tak jsem je promíjela. V té době jsem si myslela, že jde o vady charakteru jednotlivce, nenapadlo mě, že jde o národní charakteristiky.
Mé začátky v Číně nebyly jednoduché, hodně věcí bych udělala jinak, ale i přesto jsem byla
Nesnáším, když se musím chovat hezky k lidem,
kterým bych nejraději jednu natáhla.
nadšená. Když jsem jako malá sledovala kungfu filmy, Čína mi přišla tak strašně daleko a neskutečná, že by mě prostě nikdy nenapadlo, že se tam jednou podívám. Samozřejmě nic není tak, jak jsme si to malovali podle čínských filmů. Ať už je to sebelepší nebo sebehorší, vždy je to neuvěřitelně cenná zkušenost, která člověka velice změní. Začala jsem přesně tak, jak se psalo v mé učebnici čínštiny, „když jsi v Římě, buď jako Římané“. Z hodin filosofie zase vím, že porozumět jiné kultuře a zvykům je velice obtížné, protože člověk do procesu přijímání informací VŽDY promítá své vlastní zkušenosti, zázemí, názory atd. Snažila jsem se tedy vnímat vše kolem sebe nezaujatě a co nejvíce z čínského úhlu pohledu. V této fázi jsem samozřejmě spoustu čínských „nešvarů“ a domnělých nešvarů obhajovala. To k tomu patří. Když se špion vydává na nepřátelské území, jde tam v převleku, splyne s okolím. Nejen že ho tak neodhalí a on přežije, ale hlavně – dozví se, co by mu jinak zůstalo skryté. Každý má ale jiné limity. Četla jsem zkrácenou zpověď amerického zvěda arabského původu, který prošel několikaletým náročným tréninkem u americké tajné služby a následně se infiltroval mezi Al-Kájdu. Sbírat důležité informace vydržel však snad jen rok, protože to přestal psychicky zvládat. Následně byl odvolán, stal se z něho alkoholik, nyní žije v ústraní a snaží se postavit na nohy. Ne že bych tady byla až na takové psycho misi, ale přibližně také po roce mě mé „začlenění se“ začalo psychicky hodně zmáhat. Viděli jste nový Total Recall? Tu scénu, kdy se Colin Farell snaží projít kontrolním rámem se speciálním kruhem kolem krku, který místo něj promítá obraz někoho úplně jiného, aby ho policie nepoznala? A jak se pak najednou ten falešný obraz začal bortit, sekat a promítat hned několik jiných osob najednou, než se úplně rozpadl? Tak to je to samé. Samozřejmě že jsem si zažila i chvíle, kdy jsem celou Čínu nenáviděla, Číňany nepovažovala za lidi a pohrdala jimi. Neodsuzuji ty, kteří v této fázi stále jsou, jen to prostě není pro mě. Mnoho míst v Indii je prý jako skleník plný odpadků, v USA vás zastřelí před domem za bílého dne a drogy jsou na denním pořádku a všude, poplivané chodníky a blbce najdete i u nás… Navíc se mi v Číně občas přihodí i něco pěkného a mám několik čínských přátel. Co cizinec, to jiný názor a jiná zkušenost s Čínou. Znám mnoho lidí, kteří se  tady usadili nebo to plánují a jsou tady šťastní (a nejsou to jen bohatí Američané). Také znám nebo jsem slyšela o lidech, kteří odtud utíkali a „už nikdy více“. Děje se mi tady hodně věcí, ale o většině z toho se nevypisuji, protože doma se razí názor, že o  našich strastech ostatní vědět nemusí. K tomu jsem se tady naučila neplakat nad rozlitým mlíkem a hledat východisko, ať už je situace jakákoliv. Pokud už jsme něco zmínila na blogu, bylo to pro popsání kontrastu mezi cizinci a Číňany, protože lidé mě prostě fascinují. No a občas jsem si prostě chtěla ulevit a jednou si také přečíst: „Jo, je to hrozný, máš to tam těžké, držíme ti palce.“ I když to není pravda. Tady na univerzitě to má každý tak, jak si to udělá – můžete mít lehký život a nebo těžký. A nebo něco mezi tím, ale to chce zkušenosti a kontakty, které nový příchozí nemá.

Jak mít lehký život?
Žít poamericku – nestarat se o školu, neučit se čínštinu, odsuzovat vše čínské, vysmívat se čínské kultuře, opovrhovat učiteli, mluvit anglicky, tvářit se jako king a také jím budete.
Přiklad: Když se přišlo na to, že si Robert vodí na noc do pokoje hned dvě mladé Číňanky, nejprve bylo velké dusno s tím, že budou všichni zúčastnění vyloučeni ze studia. Spolu s jeho spolubydlícím, který při výslechu řekl něco jako: „Fakt nevím o tom, že by tam někoho měl. Já jsem většinu času na mol, tak fakt sorry, ale k tomu nemám co říct.“ Velmi brzy vše utichlo, pár dní vrátný v noci výjimečně nespal, kontrolují se záznamy z kamer a příští týden bude vše opět v zajetých kolejích. Ptala jsem se Roberta, jak to vypadá a on: „Už je to v pohodě, nic se neděje, všichni jsou v pohodě.“ Vysvětlila jsem mu, že je na velkém omylu, protože jím teď všichni Číňané, kteří to vědí, opovrhují. A jak říká Levi, s Číňanem stačí udělat jednu jedinou chybu (udělat něco špatně, říct něco špatně) a je konec – i když se Číňan samozřejmě tváří stejně jako předtím, ne-li ještě přátelštěji. Vím o čem mluvím, pár takových chyb jsem udělala. Po pár dnech jsme pili s kávu a on mi povídá: „Měla jsi pravdu, slečna mi řekla, že si teď o mně všichni wushu učitelé myslí, že jsem špatný člověk.“ Abych byla doslovná, řekl „fucking asshole“ .-). A pokračoval: „Je mi fuk, co si o mě myslí, nemám respekt ani pro jednoho z nich. Mám rád jen učitele Xie, ten je vždycky v pohodě. Ostatní si můžou políbit prdel.“ Že je učitel Xie vždycky v pohodě ale není pravda, protože i když je na jednu stranu uvolněnější a otevřenější, na druhou stranu je také hodně tradiční. Jen je prostě Číňan = neukáže mu, co si o něm doopravdy myslí. A to nejen kvůli tomuto incidentu, ale i kvůli Robertově přístupu k tréninku. Robert se mu může klanět, jak chce, ale stejně nevyjadřuje respekt tak, jak by se očekávalo a kolikrát působí, že se vidí na stejné úrovni s učitelem a ve skutečnosti se nechce ničemu učit, zvlášť ne tomu, v čem se necítí silný – viz tuishou – sice každého přetlačí, ale ví, že danou techniku nedělá správně, takže netuishuje. Většina jim opovrhuje, ale to nebrání tomu, aby učil angličtinu snad všechny děti našich učitelů. Číňané jsou velice pragmatičtí.

Jak mít těžký život?

Levi mi to řekl naposledy jasně – život si tady dělám těžký sama, protože tady o něco usiluji, protože projevuji pochopení a respekt, protože se snažím začlenit, protože se snažím nebýt přítěží a fungovat samostatně. K tomu včera Ya Qiang doplnil – „Jsi až moc chytrá a samostatná. To Číňané nemají rádi a přijde jim to podezřelé. Proto se občas tvářím hloupě, tak nikdo není ostražitý a všichni mi pomůžou.“ V Číně se prostě neoceňují vlastnosti a snahy, které jsou v Evropě, USA atd. základem přežití a úspěchu.
Příklad: Co jsem nastoupila na wushu obor, snažím se, aby Číňané nevnímali jako zvýhodněnou cizinku, která nemusí nic dělat a stejně jí to projde. Chodila jsem na většinu hodin, úkoly odevzdávala včas. Snažila jsem se začlenit do skupinových prací, ale nenechali mě. Několikrát jsem holkám ze skupiny připomínala, že až na tom projektu budou chtít začít pracovat, aby mi daly vědět, že se připojím, chci taky přispět. Nikdo se mi samozřejmě neozval a pak jsem na prezentaci byla za blbce, protože jsem nevěděla, o čem vlastně mluvíme. To mě poučilo, že příště, když něco chci, tak se musím jasně zeptat a víc zatlačit. Když jsme měli natáčet jedno ze školních videí, rovnou jsem se zeptala, v jakém oblečení mám přijít. „Normální oblečení.“ Dobře. Samozřejmě že všichni spolužáci měli univerzitní sportovní soupravu a divili se, jak to že já ji nemám. Asi proto, že mi ji nikdo nedal… Jaké trable jsem měla s prezentací své budoucí diplomky někteří z vás četli. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu všechno viděla beznadějně a plakala opravdu dlouho. Můj vedoucí diplomky byl v USA a neměl čas ani zájem, nikdo mi nepomohl, samotnou prezentaci mě nenechali dokončit, ptali se na věci, které by jim byly jasné, kdyby si přečetli mé podklady. Neplakala jsem proto, že jsem neuspěla. Ale proto, že jsem se fakt snažila, dělala všechno, co se po mně chtělo, byla slušná a respektovala je. Ale oni se ke mně v té učebně chovali bez respektu, a to jsem si fakt nezasloužila. Naštěstí jsem tam měla Jane (Číňanka), která si myslela to samé, co já. Druhý pokus jsem odprezentovala bez větší snahy, vše odkývala a odklepli mi to. To mi doporučil Pan Arogantní (Číňan), u své vlastní prezentace dělal to samé. Jojo, také jsem byla překvapená, že projevil snahu mi poradit…
Už od začátku mi bylo jasné, že diplomka pro mě bude problém, protože nesdílím stejné zájmy se svým vedoucím práce. Snažila jsem se tedy mu se vším pomáhat, účastnit se různých aktivit, posílat mu své návrhy a nápady. Téma diplomky jsem začala rozvíjet už před rokem. Na jednom z jeho experimentů jsem mu řekla, že kvůli špatné čínštině pro mě není až tak přínosné trávit s nimi v laboratoři celé dny od rána do večera, že bych ráda zůstala jen na jeden den a zbytek času si k sama nastudovala materiály k tématu. „Jak myslíš, ale v budoucnu se může stát, že až budeš potřebovat pomoc, nikdo ti nepomůže.“ Tím mi nepřímo řekl, že mám ve vlastním zájmu zůstat. Tuhle větu si pamatujte, ještě se k ní vrátím. Proč že mě tam chtěl mít? Protože v průběhu a na konci jsme se fotografovali a se mnou jako členkou týmu mohl prohlásit, že šlo o mezinárodní experiment. Když se letos v únoru vrátil nadobro z USA, chtěla jsem za ním zajít až budu mít něco v ruce, abychom to mohli prodiskutovat. Jenže při jednom tréninku se mě učitel Xie zeptal, jestli už jsem mluvila se svým vedoucím. Zavrtěla jsem hlavou. Prohlásil, že je vedle v tělocvičně, ať za ním zajdu. Vysvětlila jsem mu svou strategii, ale řekl mi, že s ním už mluvil a požádal ho, aby mi trochu pomohl, tak ať za ním zajdu. Dobře, ale přišlo mi divné, že by učitel Xie žádal mého vedoucího, aby mi pomohl, když by se to od vedoucího očekávalo. Mluvili jsme dlouho – vyslechla jsem si hromadu historek o studiu v USA, o tom jak má teď Aurora skvělé téma diplomky. A k té své jsem dostala jen dvě doporučení: 1) Do dotazníku přidej něco ve smyslu, že neručíš za infarkt v průběhu vyplňování dotazníku, to teď mají v Americe. 2) Až si vybereš ty evropské země, tak musíš zjistit, kolik kde je cvičenců taiji. To jsou mimochodem čísla, která neexistují – ani v Číně. A že má hodně materiálu, který mi pošle.
Ve středu mi volal, že ve čtvrtek ráno bude schůzka s jeho učitelem z USA, protože ten se strašně zajímá o Aurořinu práci a chce jí pomoct. A že bych se měla zúčastnit, že by mi to pomohlo. Ale Auroře se zase prý nemůže dovolat. Tak jo. Sice mi bylo jasné, že to pro mě kromě pár historek nebude mít žádný přínos, ale protože zázraky se občas dějí, do noci jsem pracovala na svých podkladech pro případ, že bych dostala prostor a mohla se na něco zeptat. Do toho jsem řešila ještě jeden neexistující problém, takže jsem šla spát až po 5. hodině ranní. Budíka jsem samozřejmě neslyšela. Probudila jsem se, až když se mi zdálo, že jsem na tom zasedání, a to už bylo 7:58 a já tam měla být v 8:00. Tak jsem spěšně vyrazila, když jsem šlapala na kole, Zhudong mi volal, proč tam ještě nejsem. Omluvila jsem se, vysvětlila situaci, a když slyšel, jak kolem mě všichni troubí, tak pochopil a řekl, ať jedu opatrně. Na začátku jsme s Aurorou byly obě slušně představeny, učitel se nás zeptal na pár informací o nás, ukázalo se, že byl několikrát v Praze a v Brně. Působilo to přátelsky, tak jsem si říkala, že by to tentokrát mohlo být i dobré.
Následující 2 hodiny pro mě však byly peklem na zemi, protože se o mě nikdo nezajímal a vše směřovalo k Auroře a jejímu úžasnému tématu o tom, jak spojení fyzické aktivity (konkrétně wushu) a učení se jazyku zefektní výuku a výsledky studentů. Všichni tři (učitel z USA, Zhudong a Aurora) si dělali mnoho poznámek, rozdělovali si úkoly, kdo co udělá a zajistí, plánovali, co všechno bude potřeba, na co dát pozor… Zhudong to už nahlásil na wushu děkanství a bude se snažit žádat i o grant. Také si zažertovali, že by si pak Aurora mohla s Zhudongem v Číně otevřít školu. Jen jednou se mě učitel zeptal, co mám za téma já, a podíval se na mého vedoucího. Ten se rychle podíval na mě, protože nemá ponětí. Tak jsem stručně vysvětlila téma, co mě k tomu vede a co od toho očekávám. Samozřejmě to nikoho nezaujalo ani nenadchlo, protože vycházím ze svého lingvistického a filosofického základu, zatímco oni vidí pohyb jen fyzicky – na to já si zase netroufám, protože jsem to z tohoto úhlu pohledu nikdy nestudovala. Myslím si, že každý má rozvíjet svůj potenciál. Po zbytek času už jsem byla jen vzduchem. Na závěr Zhudong Auroru ujistil: „Ničím se netrap, máš za sebou silný tým, který je připraven ti kdykoliv a s čímkoliv pomoct. Nejsi sama.“ To byla poslední kapka. Proti Auroře nic nemám, i když naše vztahy jsou nijaké – z její strany. Vadí mi však, že na všechno po celou dobu kašlala, do školy nechodila, úkoly neodevzdávala, o nic se nezajímala, na žádném experimentu nebyla, zásadně Zhudongovi nebere telefony, diplomku si odprezentovala v angličtině, podklady měla také v angličtině, na její téma jí řekli, že není dobré a rozhodně ho musí změnit. Pak se Zhudong vrátil z USA a jako zázrakem má tohle téma. Když Zhudong zmínil, že v USA teď letí spojení fyzické aktivity a studia, že to viděl hned na několika místech, tak mi hned bylo jasné, odkud vítr vane. Chtělo se mi smát, když pak ještě zmínil: „Už jsem ti k tomu poslal hned několik dokumentů, ale mám jich ještě dost, ty ti pošlu co nejrychleji.“ Proč? Protože ho už tři týdny upomínám o ty vzorky, co slíbil mně. Jak je to všechno možné? Protože Aurora je Američanka, jednou mu pomohla sehnat ubytování v Chicagu a hlavně, vidí za tímhle prestiž a peníze od vlády. Když jsme se loučili, tak mi Zhudong řekl: „Ty máš určitě hodinu, viď? Tak běž napřed. A nezapomeň, že zítra ráno máme naši týdenní schůzku.“ Jako můj vedoucí by mohl vědět, že 2. a 3. rok nemám žádné hodiny. Na tu schůzku jsem kývla, ale nemám v plánu na ni jít. Ani na tu další a další… Až mě po pár týdnech pokárá, proč jsem se dosud neukázala, fakt dychtím mu říct: „Opravdu se moc omlouvám, ale nemám teď čas se účastnit Aurořiných zasedání, protože se musím soustředit na svou diplomku, abych mohla úspěšně ukončit své studium tady a pokračovat ve svých plánech.“ Zvažuji teď, jaké dopady to na mě bude mít, ale opravdu mám strašnou chuť mu to říct. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, zabalím to do jejich oblíbených frází jako 不要意思 a 感谢你的关心 a bude. Když něco málo nastíním čínským spolužákům, tak mi řeknou, že jsem asi za vedoucím nechodila dostatečně často. Když jsem o něčem z toho řekla Ya Qiangovi, tak se smál, že to nejsou žádné problémy. Když jsem o něčem z toho řekla Robertovi (USA), tak řekl: „Jo, to naštve. Škoda, ty jo, že Zhudong není můj vedoucí…!“

Do toho už 3. měsíc řeším webové stránky. Našli jsme nového dodavatele, chtěl abych mu načrtla své myšlenky a požadavky. Tak jsem to udělala. Na to mi poslal schéma na vyplnění, aby se to už konečně pohnulo. Jenže to schéma vůbec neodpovídá mým myšlenkám a požadavkům – jako kdybych mu nic neposílala. Když jsem to otevřela, musela jsem se už fakt jenom smát, protože to budu muset celé překopat. Ještě jsem to ale neudělala, protože kdykoliv ten dokument otevřu, tak mě popadne amok a musím to zase rychle zavřít.

Do toho mě teď bolí kolena. Podle umístění to vypadá na šlachu – lýtko – už 4. měsíc tu nohu nedám pod sebe a dopadat z tengkong feijiao do zuopan je chuťovka. Aby toho nebylo málo, tak se mi ozvalo staré známé tříslo nebo co to je. V úterý odpoledne už jsem nemohla tou nohou ani kopat, ani střídat mabu-gongbu-pubu… Do toho ta slečna, co ji učím sun, nedokázala pochopit že tam je přímý kop a ne obloukový. A to jsem jí to řekla čínsky, naznačila, kopla druhou nohou…NIC, duto. To už jsem ztratila trpělivost a předvedla jsem jí to naostro. Kopla jsem pětkrát pravou, bolelo to jako čert, a šla jsem si sednout na lavičku s tím, že teď může zazářit a ať mi zacvičí celou sestavu od začátku. Všechno samozřejmě zdvořile :-P.

Dnes už nic dělat nebudu. Zalezu si do postele s půlkou ananasu, který jsem si zrovna nakrájela na kousíčky, budu si číst noviny a zpívat písničky, protože večer mám rychlost internetu 1Mb/s, s tím nemám šanci se podívat na žádný film a disk mám rozbitý.

A zítra opět do boje!

6 komentářů:

  1. Haha tohle mi připadá jako kdybych to psal já :D nepřihlásil sem se někde špatně? :D

    OdpovědětVymazat
  2. No je to tam jako v Číně. To je ta jejich mentalita, ale s tím si do toho šla. Však to ještě vydrž a budeš to mít za sebou. Mezi tím tě navštívím a snad ti přinesu kousek Čech a Moravských myšlenek do Shanghaie. Myslím si, že tak jak si to popala to vše vystihuje a nikdo a nic to nezmění. To je prostě Čína a je to potřeba brát jak to je. Jen jim ukaž, jaká si a že si stojíš za svým.

    OdpovědětVymazat
  3. Právě že jsem se snažila ukázat, jaká jsem a nevyplatilo se mi to :-). Hledám teď někoho, kdo mi s diplomkou trochu poradí, někoho s kulturně-filosofickým zázemím, tak snad najdu. Odpromovat odpromuji, protože jinak by kvůli mě měl problémy na katedře, a to by se mu nehodilo. Takže je to vlastně jedno, ale když něco dělám, tak to chci dělat dobře. A také nechci plýtvat časem nad nějakou blbostí... Když to nepůjde jinak, tak si holt najdu někoho, kdo mi to celé napíše a je to - jako to dělá většina cizinců. Ale to bych tedy brala jako osobní prohru, stále mám nějakou hrdost haha :-). Už se na vás všechny moc těším!

    OdpovědětVymazat
  4. :)

    Asi ti nikdo z nás nemůže pořádně poradit, neb nemáme potřebnou zkušenost. Tys to ale ani nepsala v očekávání rad. Přijde mi, že už chceš fakt zpět? Ono se to třeba zase časem zlepší. Já si ten měsíc v číně říkal, že trpělivost růže přináší a spíš bych volil ten přístup odkývání. Nicméně věřím, že časem to už člověkovi osobní hrdost prostě někdy nedá.

    A už se spolu s nOučníkem bavíte? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bavíme .-)
      Nějaké velké rady samozřejmě neočekávám, jen je fajn se občas podělit a vidět, že v tom člověk není sám. Potom, co vedoucí Auroře řekl: "Neboj se, nejsi sama..." jsem to fakt potřebovala.
      Domů jsem na chvíli chtěla v zimě po té povedené prezentaci budoucí diplomky, ale došel mi pas, tak se nezadařilo. Teď mě to ani nenapadlo. Když mě vezmou se stipendiem, tak tady plánuji ještě doktorské studium. Samozřejmě že ne pro studium samotné, ale kvůli cvičení s učitelem Xie, protože po takové době s ním už nemůžu začínat s někým jiným od začátku a měnit styl - takže si ho musím víc a víc upevnit. Také mám pár projektů, na kterých teď pracujeme, tak bych tomu ráda dala více času - protože v Číně prostě všechno trvá dlouho. Jo, ta hrdost, ta teď ale křičí :-)). Díky za komentář!

      Vymazat
  5. Ooojj, tot sila...boj s vetrnymi mlyny je vysilujici, ale cesta zpatky neni. Vydrz!!!

    OdpovědětVymazat