Kniha stížností (bez přání)

Abyste věděli, že si tady nežiji jako v ráji, hodím sem pár nejnovějších perliček. Že si nestěžuji neznamená, že je tady všechno super, jak již jsem vysvětlovala.

Stížnost 1.

Když jsem se během Jarních svátků chystala do Henanu, vypnula jsem si český telefon s tím, že ho nebudu potřebovat. Bohužel jsem zapomněla PIN a PUK jsem nenašla, mám tady bordel, no :-P. Nakonec se ale ukázalo, že jsme nedobili kredit, takže mi číslo stejně zrušili. Takže jsme museli pořídit nové telefonní číslo. Proč? Kvůli online bankovnictví u KB :-/. Rodiče u T-mobilu popsali naši situaci, koupili novou simku, kterou mi poslali. Při aktivaci jsem zjistila, že to nejde. Až později nám řekli, že se simka musí zaktivovat v ČR. Tak jsem ji poslala zpátky, rodiče uskutečnili první hovor a bylo hotovo. Poslali mi ji zpátky. A bohužel opět nic nefungovalo. Tak poradili, abychom před volané číslo napsali ještě kód *111* a za číslo mřížku. A co myslíte, nefunguje to ani teď. A nebo jsem nepochopila, jak to ti vyškolení zaměstnanci mysleli. Hlavně že nám v reklamách stále vnucují, jak je s nimi celý svět na dosah ruky, ale pokud potřebujete něco jiného, než jim zaplatit fakturu, tak je problém.

Stížnost 2.

Váže se k té první, protože se změnou telefonního čísla se musí změnit i zabezpečovací certifikát k online bankovnictví. To mohu provést jedině já a nebo někomu dát plnou moc k nakládání s mým účtem. A je potřeba k plné moci? Ověřený podpis. A jak se k němu dostanu? Na českém generálním konzulátu v Šanghaji, cca 2 hodiny cesty od nás ze školy. Naštěstí bych tam stejně musela ještě kvůli jiné věci, tak jsem to sfoukla najednou. Ale že to byla práce, to jsem už taky psala. Potom už šlo všechno hladce, ale Mozilla Firefox si umínil, že si musím stáhnout novou Javu, takže celá věc zabrala přibližně 30 minut. A na účet se stejně nedostanu, protože… viz. první odstavec :-D. Při vstupu se mi posílá heslo smskou na telefon. Jenže simka mi nefungujeeeee! :-D

Stížnost 3.

V úterý jsem cestou do posilovny narazila na jednoho učitele, který tam vyučuje posilování. Hned na mě ještě s jednou slečnou mávali, abych k nim přišla (a Číňané mávají od sebe, tak to dost mate :-) ). A že o víkendu bude nějaká reklama a chtěli by mě tam – od sobotního rána do neděle odpoledne. Rozhodně to zní zajímavě, ale o tomhle učiteli jsem už něco slyšela a i jinak mi to přišlo trochu podezřelé. A nechci si zabít celý víkend, tak jsem mu řekla, že si to rozmyslím a dám mu vědět. Vyměnili jsme si čísla. Přibližně za tři hodiny, potom co jsem to probrala s kamarádem, jsem mu napsala omluvnou zprávu, že to nepůjde. Neodpověděl. Až dnes. Napsal mi instrukce, odkud v kolik budeme vyrážet. Odpověděla jsem mu, že se omlouvám, že v úterý jsem mu hned posílala zprávu s vysvětlením, že se nemůžu zúčastnit. A že prý to neviděl. Kdyby nebyl takový křivý, tak bych se třeba nechala přemluvit, ale fakt mě to naštvalo. Odpověděl, že si zprávy nevšiml a teď už není čas najít někoho jiného, že je to domluvené, ať si to ještě promyslím. Vyměnili jsme si několik bezvýznamných zpráv, ve kterých jsem napsala hromadu 真不好意思 a 对不起, to jsou ta čínská zlatá slovíčka. Když mi stále nedával pokoj, tak jsem nasadila největší kalibr, a to:  没办法 bla bla. :-D A to zafungovalo.

Stížnost 4.

Na hodinách jsme rozdělení na skupiny a máme vypracovávat různé prezentace. Čínštinu mám špatnou, takže v téhle oblasti nemůžu týmu moc přispět, ale vždy se ptám, abych zůstala informovaná, všemu chci rozumět, prostě nebýt mimo. Závěrečný úkol bylo vytvořit jednoduchá cvičení, která pomohou lidem z kanceláří. Při tom se už také cvičilo, tak proč mi nedali vědět, i když jsem se jich na to ptala? Když jsem dorazila do třídy, tak mi jen řekli, že to budu dělat podle nich a hotovo. No super. A pak mi řekli, že tam ani nemusím, že to zvládnou sami. Jenže já potřebuji také zápočet a to, že je člověk cizinec neznamená, že ho automaticky dostane. Byla jsem hodně naštvaná. Velice.

Stížnost 5.

Už dlouho se pravidelně ptám na zkoušku z páteční hodiny. Jenny mi řekla, že až se bude ta sestava natáčet, tak mi dá vědět, tak jsem se ptát přestala. Ve středu jsem jí raději ještě poslala zprávu. Ptala jsem se na pondělní hodinu, jestli ještě musíme něco dělat a jestli se už něco ví o pátku. O pondělí se nezmínila (to jsem se pak musela zeptat ještě někoho jiného) a páteční video točíme za 2 hodiny, buď v tělocvičně. Zeptala jsem se na oblečení, protože jsem si všimla, že to nějak řešili. Není problém, stačí sportovní. Dobře. Fakt, že kdybych se jí nezeptala, tak mi o natáčení nic neřekne, jsem přešla.

Dorazila jsem tedy do tělocvičny (musela jsem odejít dřív z hodiny gramatiky, té jediné výživné čínštiny, co tady na SUS máme) a všichni byli ve školních soupravách. Tedy, někdo dorazil i půl hodinu po domluveném čase, jako by se nic nedělo. Několik spolužáků se mě zeptalo, kde mám oblečení. Upřeně na mě hleděli a doplnili, že oblečení musím mít. No, ale nemám, tak se nedá nic dělat. Jenny pak dorazila (v oblečení) a začala se ptát, kdy mám čas, že by si potřebovala zlepšit mluvenou angličtinu. Nereagovala jsem na to a snažila se naučit celou tu sestavu 32ku, což se zdálo naprosto nemožné, protože čínský systém prostě nefunguje. Vše se dělo velice chaoticky, takže se pak našlo jen pár lidí, kteří byli schopni zacvičit celou sestavu – a to s nápovědou. V mezi čase jsem jim řekla, jak si myslím, že by bylo lepší to udělat. Se zájmem se na mě podívali a řekli: „Ty jo, tobě to myslí, fakt bys mohla dělat dobrou učitelku.“ Většina z nich bude pak pracovat jako učitelé na školách. Ne já. Ach jo. Takže po dvou hodinách přišli s metodou, se kterou se to povedlo rychle natočit. Kvalita nic moc, ale prostě hotovo. Ještě když jsme byli nastoupení před kamerou na mě pokřikovali, abych si půjčila jejich oblečení, že ho musím mít. Už jsem to nevydržela a vlažně oznámila, že si žádné oblečení půjčovat nebudu, že to nevadí, důležité je cvičení. Jenny mi řekla, abych po natáčení počkala, že vyřešíme to oblečení. Nečekala jsem, protože bych tam někoho určitě už seřvala. Vyběhla za mnou jedna slečna s tím, že se omlouvá, že to video není moc dobré, že to moc neumí. Oceňuji, že měla potřebu se omluvit, ale omlouvala se za něco, co mi naprosto nevadilo. Tak jsem jí s úsměvem vysvětlila, že se omlouvat nemusí, protože to bylo všechno narychlo a já tu sestavu přeci také neumím. Důležité je, že jsme to spolu zvládli, že jsme dobrý tým (jo, to tak :-D). A ona, že mi příště, až budou mít nějakou akci, určitě dají vědět (jo, to určitě, jako vždycky :-D).

Stížnost 6.

Dnes jsem dostala zmiňované školní oblečení (v ceně přes 500 RMB, zdarma) ale s tím, že se to dává jen lidem, kteří se účastní školních aktivit vedených jednou učitelkou. Jde o kaligrafii a výuku angličtiny. Nebojte, opět jsem to ustála. Řekla jsem, že se zúčastním, aby mi dala vědět. Zúčastnila bych se i bez oblečení, kdyby to bylo zajímavé. Ale to by mi o tom musel někdo říct. To už jsem samozřejmě ven nepustila. A navíc, ne všichni z naší třídy se něčeho takového účastní a oblečení mají. Dnes jsem pochopila pravý význam slova 应该. Vždycky jsem v tom cítila ne až takovou povinnost a potvrdilo se to. Znamená to „měl bys“, ne že „musíš“.

Stížnost 7.

Pokud jste tady Američan, tak máte vyhráno. Aurora se o školní záležitosti nezajímá, ale pokud dorazí na hodinu, tak jsou Jenny a Wang Song u ní a jsou strašní kamarádi. Mně je to jedno, horší je to s mou spolubydlící, která tady studuje medicínu. Jejím oborem je čínská medicína, ale po pohovoru jí řekli, že vedoucí na čínskou medicínu už není, tak dostala šíleného chlápka na anatomii, který jí donutil studovat strašně moc těžkých předmětů. A kdo dostal učitele na čínskou medicínu? Američan Danny, jehož oborem je však sportovní výživa. Když ten „utekl zpět do Ameriky“, podařilo se spolubydlící učitele vyměnit. Hned se jí ale ptal, jak je na tom s angličtinou a penězi. A proč že si vybral Dannyho? On totiž pak učil po večerech jeho syna angličtinu a učitelovy studenty také.

Většina učitelů tady nemá ráda zahraniční studenty, protože si myslí, že jim akorát přiděláme práci, za kterou nedostanou žádné ohodnocení. Takže jsou rádi, když jde o rodilého mluvčího angličtiny, ze kterého mohou dostat nějakou „protislužbu“ za všechny ty „útrapy“. Navíc si myslí, že cizinci mají strašně peněz, na zkouškách mohou koukat do knížek (kolikrát i Číňané mohou používat knihy při testech. A v čem pomohou knihy cizinci, který nerozumí a opisuje strašně pomalu?) a vlastně nemusí nic dělat a projdou (tenhle styl tady zavedli Korejci, mimochodem). Bohužel to není pravda. Já musím makat. Spolubydlící se do noci trápí učením nazpaměť hromady textů, připravuje různé prezentace, často je z toho tak zničená, že už vím, proč spí tolik hodin. O Američanech se tady třeba říká, že na střeše domu má každý svůj heliport :-D.

Bohužel jsem zjistila, že i spousta čínských studentů nemá ráda cizí studenty (ze stejných důvodů). A to je fakt hodně smutné.

A kdo za to může? Z největší části naše zahraniční kancelář. Na většinu ostatních čínských univerzit se nedostanete, pokud nemáte HSK 5, někdy 4. A je to rozumný požadavek. Moje spolubydlící má pětku a má tady často co dělat. Co tedy mi ostatní tady děláme? Po roku základní čínštiny s HSK 3? Většina cizinců (nemyslím Asiaty, snad s výjimkou Korejců) to tady bere jako čtyřleté prázdniny, kdy se naučí trochu čínštiny, hodně si užijí a ještě za to dostanou peníze (stipendium). Není pak divu, že nás Číňané moc rádi nemají.