Stížnost 1.
Když jsem se během
Jarních svátků chystala do Henanu, vypnula jsem si český telefon s tím, že
ho nebudu potřebovat. Bohužel jsem zapomněla PIN a PUK jsem nenašla, mám tady
bordel, no :-P. Nakonec se ale ukázalo, že jsme nedobili kredit, takže mi číslo
stejně zrušili. Takže jsme museli pořídit nové telefonní číslo. Proč? Kvůli
online bankovnictví u KB :-/. Rodiče u T-mobilu popsali naši situaci, koupili
novou simku, kterou mi poslali. Při aktivaci jsem zjistila, že to nejde. Až
později nám řekli, že se simka musí zaktivovat v ČR. Tak jsem ji poslala
zpátky, rodiče uskutečnili první hovor a bylo hotovo. Poslali mi ji zpátky. A
bohužel opět nic nefungovalo. Tak poradili, abychom před volané číslo napsali
ještě kód *111* a za číslo mřížku. A co myslíte, nefunguje to ani teď. A nebo
jsem nepochopila, jak to ti vyškolení zaměstnanci mysleli. Hlavně že nám v reklamách
stále vnucují, jak je s nimi celý svět na dosah ruky, ale pokud
potřebujete něco jiného, než jim zaplatit fakturu, tak je problém.
Stížnost 2.
Váže se k té první,
protože se změnou telefonního čísla se musí změnit i zabezpečovací certifikát k online
bankovnictví. To mohu provést jedině já a nebo někomu dát plnou moc k nakládání
s mým účtem. A je potřeba k plné moci? Ověřený podpis. A jak se k němu
dostanu? Na českém generálním konzulátu v Šanghaji, cca 2 hodiny cesty od
nás ze školy. Naštěstí bych tam stejně musela ještě kvůli jiné věci, tak jsem
to sfoukla najednou. Ale že to byla práce, to jsem už taky psala. Potom už šlo
všechno hladce, ale Mozilla Firefox si umínil, že si musím stáhnout novou Javu,
takže celá věc zabrala přibližně 30 minut. A na účet se stejně nedostanu,
protože… viz. první odstavec :-D. Při vstupu se mi posílá heslo smskou na
telefon. Jenže simka mi nefungujeeeee! :-D
Stížnost 3.
V úterý jsem cestou
do posilovny narazila na jednoho učitele, který tam vyučuje posilování. Hned na
mě ještě s jednou slečnou mávali, abych k nim přišla (a Číňané mávají
od sebe, tak to dost mate :-) ). A že o víkendu bude nějaká reklama a chtěli by
mě tam – od sobotního rána do neděle odpoledne. Rozhodně to zní zajímavě, ale o
tomhle učiteli jsem už něco slyšela a i jinak mi to přišlo trochu podezřelé. A nechci
si zabít celý víkend, tak jsem mu řekla, že si to rozmyslím a dám mu vědět. Vyměnili
jsme si čísla. Přibližně za tři hodiny, potom co jsem to probrala s kamarádem,
jsem mu napsala omluvnou zprávu, že to nepůjde. Neodpověděl. Až dnes. Napsal mi
instrukce, odkud v kolik budeme vyrážet. Odpověděla jsem mu, že se
omlouvám, že v úterý jsem mu hned posílala zprávu s vysvětlením, že
se nemůžu zúčastnit. A že prý to neviděl. Kdyby nebyl takový křivý, tak bych se
třeba nechala přemluvit, ale fakt mě to naštvalo. Odpověděl, že si zprávy
nevšiml a teď už není čas najít někoho jiného, že je to domluvené, ať si to
ještě promyslím. Vyměnili jsme si několik bezvýznamných zpráv, ve kterých jsem
napsala hromadu 真不好意思 a 对不起,
to jsou ta čínská zlatá slovíčka. Když mi stále nedával pokoj, tak jsem
nasadila největší kalibr, a to: 没办法
bla bla. :-D A to zafungovalo.
Stížnost 4.
Na hodinách jsme
rozdělení na skupiny a máme vypracovávat různé prezentace. Čínštinu mám
špatnou, takže v téhle oblasti nemůžu týmu moc přispět, ale vždy se ptám,
abych zůstala informovaná, všemu chci rozumět, prostě nebýt mimo. Závěrečný
úkol bylo vytvořit jednoduchá cvičení, která pomohou lidem z kanceláří. Při
tom se už také cvičilo, tak proč mi nedali vědět, i když jsem se jich na to
ptala? Když jsem dorazila do třídy, tak mi jen řekli, že to budu dělat podle
nich a hotovo. No super. A pak mi řekli, že tam ani nemusím, že to zvládnou
sami. Jenže já potřebuji také zápočet a to, že je člověk cizinec neznamená, že
ho automaticky dostane. Byla jsem hodně naštvaná. Velice.
Stížnost 5.
Už dlouho se pravidelně
ptám na zkoušku z páteční hodiny. Jenny mi řekla, že až se bude ta sestava
natáčet, tak mi dá vědět, tak jsem se ptát přestala. Ve středu jsem jí raději
ještě poslala zprávu. Ptala jsem se na pondělní hodinu, jestli ještě musíme
něco dělat a jestli se už něco ví o pátku. O pondělí se nezmínila (to jsem se
pak musela zeptat ještě někoho jiného) a páteční video točíme za 2 hodiny, buď
v tělocvičně. Zeptala jsem se na oblečení, protože jsem si všimla, že to
nějak řešili. Není problém, stačí sportovní. Dobře. Fakt, že kdybych se jí
nezeptala, tak mi o natáčení nic neřekne, jsem přešla.
Dorazila jsem tedy do
tělocvičny (musela jsem odejít dřív z hodiny gramatiky, té jediné výživné
čínštiny, co tady na SUS máme) a všichni byli ve školních soupravách. Tedy,
někdo dorazil i půl hodinu po domluveném čase, jako by se nic nedělo. Několik
spolužáků se mě zeptalo, kde mám oblečení. Upřeně na mě hleděli a doplnili, že
oblečení musím mít. No, ale nemám, tak se nedá nic dělat. Jenny pak dorazila (v
oblečení) a začala se ptát, kdy mám čas, že by si potřebovala zlepšit mluvenou
angličtinu. Nereagovala jsem na to a snažila se naučit celou tu sestavu 32ku,
což se zdálo naprosto nemožné, protože čínský systém prostě nefunguje. Vše se
dělo velice chaoticky, takže se pak našlo jen pár lidí, kteří byli schopni
zacvičit celou sestavu – a to s nápovědou. V mezi čase jsem jim
řekla, jak si myslím, že by bylo lepší to udělat. Se zájmem se na mě podívali a
řekli: „Ty jo, tobě to myslí, fakt bys mohla dělat dobrou učitelku.“ Většina z nich
bude pak pracovat jako učitelé na školách. Ne já. Ach jo. Takže po dvou
hodinách přišli s metodou, se kterou se to povedlo rychle natočit. Kvalita
nic moc, ale prostě hotovo. Ještě když jsme byli nastoupení před kamerou na mě pokřikovali,
abych si půjčila jejich oblečení, že ho musím mít. Už jsem to nevydržela a
vlažně oznámila, že si žádné oblečení půjčovat nebudu, že to nevadí, důležité
je cvičení. Jenny mi řekla, abych po natáčení počkala, že vyřešíme to oblečení.
Nečekala jsem, protože bych tam někoho určitě už seřvala. Vyběhla za mnou jedna
slečna s tím, že se omlouvá, že to video není moc dobré, že to moc neumí. Oceňuji,
že měla potřebu se omluvit, ale omlouvala se za něco, co mi naprosto nevadilo. Tak
jsem jí s úsměvem vysvětlila, že se omlouvat nemusí, protože to bylo
všechno narychlo a já tu sestavu přeci také neumím. Důležité je, že jsme to
spolu zvládli, že jsme dobrý tým (jo, to tak :-D). A ona, že mi příště, až
budou mít nějakou akci, určitě dají vědět (jo, to určitě, jako vždycky :-D).
Stížnost 6.
Dnes jsem dostala zmiňované
školní oblečení (v ceně přes 500 RMB, zdarma) ale s tím, že se to dává jen
lidem, kteří se účastní školních aktivit vedených jednou učitelkou. Jde o
kaligrafii a výuku angličtiny. Nebojte, opět jsem to ustála. Řekla jsem, že se zúčastním,
aby mi dala vědět. Zúčastnila bych se i bez oblečení, kdyby to bylo zajímavé. Ale
to by mi o tom musel někdo říct. To už jsem samozřejmě ven nepustila. A navíc,
ne všichni z naší třídy se něčeho takového účastní a oblečení mají. Dnes
jsem pochopila pravý význam slova 应该. Vždycky jsem v tom cítila
ne až takovou povinnost a potvrdilo se to. Znamená to „měl bys“, ne že „musíš“.
Stížnost 7.
Pokud jste tady Američan,
tak máte vyhráno. Aurora se o školní záležitosti nezajímá, ale pokud dorazí na
hodinu, tak jsou Jenny a Wang Song u ní a jsou strašní kamarádi. Mně je to
jedno, horší je to s mou spolubydlící, která tady studuje medicínu. Jejím
oborem je čínská medicína, ale po pohovoru jí řekli, že vedoucí na čínskou
medicínu už není, tak dostala šíleného chlápka na anatomii, který jí donutil
studovat strašně moc těžkých předmětů. A kdo dostal učitele na čínskou
medicínu? Američan Danny, jehož oborem je však sportovní výživa. Když ten „utekl
zpět do Ameriky“, podařilo se spolubydlící učitele vyměnit. Hned se jí ale
ptal, jak je na tom s angličtinou a penězi. A proč že si vybral Dannyho?
On totiž pak učil po večerech jeho syna angličtinu a učitelovy studenty také.
Většina učitelů tady nemá
ráda zahraniční studenty, protože si myslí, že jim akorát přiděláme práci, za
kterou nedostanou žádné ohodnocení. Takže jsou rádi, když jde o rodilého
mluvčího angličtiny, ze kterého mohou dostat nějakou „protislužbu“ za všechny
ty „útrapy“. Navíc si myslí, že cizinci mají strašně peněz, na zkouškách mohou
koukat do knížek (kolikrát i Číňané mohou používat knihy při testech. A v čem
pomohou knihy cizinci, který nerozumí a opisuje strašně pomalu?) a vlastně
nemusí nic dělat a projdou (tenhle styl tady zavedli Korejci, mimochodem). Bohužel
to není pravda. Já musím makat. Spolubydlící se do noci trápí učením nazpaměť
hromady textů, připravuje různé prezentace, často je z toho tak zničená,
že už vím, proč spí tolik hodin. O Američanech se tady třeba říká, že na střeše
domu má každý svůj heliport :-D.
Bohužel jsem zjistila, že
i spousta čínských studentů nemá ráda cizí studenty (ze stejných důvodů). A to
je fakt hodně smutné.
A kdo za to může? Z největší
části naše zahraniční kancelář. Na většinu ostatních čínských univerzit se
nedostanete, pokud nemáte HSK 5, někdy 4. A je to rozumný požadavek. Moje
spolubydlící má pětku a má tady často co dělat. Co tedy mi ostatní tady děláme?
Po roku základní čínštiny s HSK 3? Většina cizinců (nemyslím Asiaty, snad
s výjimkou Korejců) to tady bere jako čtyřleté prázdniny, kdy se naučí
trochu čínštiny, hodně si užijí a ještě za to dostanou peníze (stipendium). Není
pak divu, že nás Číňané moc rádi nemají.
mas to tam slozite ted se vubec nedivim,ze kolikrat nemas naladu ja uz bych to asi zabalila-patri ti velky obdiv-smekame :-)
OdpovědětVymazat