Cvičební - z minulého týdne

Cvičení jde ztuha… zlepšuji se každým týdnem, ale po malých krůčcích, a stále to ani zdaleka

nestačí. Do soutěže zbývá něco přes 2 měsíce a tento týden jsme dokončily můj nový meč. K tomu prý musím nastudovat i kopí, že prý se nesoutěží jen v jedné disciplíně. Takže moje teorie, že raději méně a dobře, padla. Takže teď se budu honit jako blázen, abych všechno stihla a nějak to vypadalo. Ještě že taiji je mi úplně jedno. Budu cvičit chen shi lao jia, snad meč a ještě něco k tomu. Pak už jenom zkusit čas a hotovo. A ne – žádné tuishou, v Číně určitě nemají mou váhovou kategorii :-P.

Nový meč se mi líbí, i když to byly nervy. Studovat nové věci s Du Hui mi prostě vůbec nesedí. Ona chce mít všechno perfektní nejlépe v té samé chvíli, kdy mě to učí. U jedné kombinace, kde mám běžet co nejdále a k tomu pracovat s mečem, mě stále peskovala, že neběžím plynule, nedoběhla jsem dostatečně daleko… a jako že v čem je problém, když je to jednoduché. Asi v tom, že jsem se to před pár minutami naučila a ještě to není usazené, takže mi kolikrát vypadnou ruce, nohy nebo obojí… Naučila jsem se nic neříkat, protože kromě zranění, cokoliv řeknu, je jen výmluva a ona má vždycky dobrou odpověď. Když ji nemá, tak to zakončí: „Málo se soustředíš! když cvičíš, tak cvič pořádně.“ Být to já před 5 lety, tak už hodím meč na zem a jdu pryč. Samozřejmě že si ho předtím ale zase zvednu a vezmu s sebou O:-). Lepší prostě nic neříkat a snažit se – to ušetří čas. A ono to pak vždycky tak trochu začne jít, ještě se nestalo, že bych byla za blbce až do konce :-). Jedna věc mě ale vytočila až moc. Z tixi mám jít do levého gongbu, tělo ale vytočené dovnitř a tak celé modernisticky pojaté :-). Samozřejmě že se mi to nedařilo hned. Jak ta mě pokaždé sjela. To už jsem jí řekla, že to dělat nebudu, protože to prostě teď nejde. „Jasně že to nejde, když necvičíš!“ No, co na to říct… Pak teda, že to musíme změnit, když mi to nejde. Říkám, dej mi čas do příště, nastuduji si to v klidu a pokud to nepůjde, tak to změníme, vždyť je to jeden postoj. A že pokud to nejde teď, tak to nemá smysl. Nakonec se mi tedy podařilo dodělat celou sestavu a na pár dní jsem si od ní dala volno, protože nervy mám také jen jedny. Teď nastává pro mě nejhorší období = kondička – běhání sestav atd. Daleko raději mám posilování, strečink a pilování pohybů. Jo a taky zase vyhazování zbraně, jsem zvědavá, kolik stehů budu mít tentokrát…

V pátek jsem měla trénink od 12:40 do 14:40, a musela jsem všechno opakovat mnohokrát, jak nebyla trenérka s něčím spokojená. Potom jsem se dobelhala na taiji s tím, že to určitě bude jako tento týden vždy – pohodička, každý si cvičí svoje na soutěž. No a nebylo – základní pohyby na zahřátí = všechny kopy a kombinace. Byla jsem fakt unavená. Potom společně všechny sestavy. Do posilovny jsme se s Robertem dostali až v 19 hodin! Drželo mě nad vodu vědomí, že bude brzy víkend. Jenže pak mi řekli, že tentokrát se nic takového nekoná. Sobota = pondělí, neděle = úterý a pak opravdové pondělí+úterý volno. Jenže kvůli soutěžím se bude cvičit i ty dva dny, takže neděle (protože v sobotu je také trénink) bude až bůhví kdy. Učitel mě ten den pozdravil s tím, že jsme se už dlouho neviděli. U Číňanů to znamená přibližně: „Co jako furt děláš, jak to že nechodíš?!“ Tak jsem vysvětlila, že je teď dost práce, a když nepřijdu, tak chodím cvičit večer – což je většinou pravda. Neměla jsem kuráž mu říct to, co Sarah :-D. Tento týden byla pokaždé, ale učitel jí řekl: „Jak to, že jsem tě tady tento týden skoro vůbec neviděl?!“ A ona mu vysvětlila: „Protože jste tady většinou nebyl.“ Hrozně jsme se tomu smáli, protože ho fakt setřela a on neměl co říct, tak se taky jenom smál. On totiž někdy přijde brzy, někdy později, někdy nepřijde, někdy je tam celou dobu a ještě se cvičí déle než normálně… člověk nikdy neví. Aspoň to není monotónní.

Taiji tým teď už 2 týdny cvičí ráno od 6:15. Učili se sestavy na nové duanové zkoušky a opakují na soutěž. Nejdříve jsem o tom uvažovala, protože loni jsem také ráno chodila, ale nejde to. Většinu věcí dělám večer a ráno prostě nevstanu. Pokud ano, tak bych pak neměla sílu na moderní trénink. Nemusím mít všechno. Stačí, že odpoledne budu pilnější, protože většina studentů pak v tělocvičně většinou polehává, kde se dá. Na druhou stranu, ranní taiji mě vždycky dokáže nakopnout hned na několik hodin. Tak zase v létě :-).

Funguji teď jako odborník na chen shi yi lu, sun, starý yang a dokonce yang 42ku :-D. Když si někdo něco nepamatuje, tak jde za mnou, že si to zacvičíme. Ví, že si to pamatuji, mám trpělivost a neztratí tolik tvář :-D. Yi lu učím tu paní učitelku kineziologie – nebo jí spíš opravuji pohyby, které si odněkud přinese. A se 42kou pomáhám Kaili. Tuhle sestavu mě nikdo skutečně neučil, protože ji tady už všichni umí a navíc s tím nikdo nechodí na soutěž, takže se to moc neprobírá. Jak jsme to ale cvičili s učitelem, tak jsem si zapamatovala, co k tomu říkal, takže pohyby umím (podle svých omezených možností :-) ), jen jsem si nepamatovala, jak jdou za sebou. Natočila jsem si spolužačku a minulou neděli jsem se to sama doučila na pokoji. Pokud člověk rozumí principům, má základy, tak se dá z videa naučit hodně. Ale stejně to chce mít vždy pak ještě někoho dobrého, s kým se to zkonzultuje. Mimo jiné také proto, že moře videí na netu neodpovídá tomu, o co se na univerzitě snažíme = u soutěžních a oficiálních sestav jde o standardní provedení. Jakmile tuhle verzi člověk umí, potom už si to může upravovat podle svého. Třeba qigongy se liší strašně moc. U té 42ky jsem také poznala, jak je strašně důležité cvičit „dobře“ a „správně“, rozumět pohybům a principům – pokud je někoho chcete učit. Jakmile to nemáte, ostatní lidi se učí strašně těžce. Samozřejmě, dá se to, spousta lidí to tak dělá, ale dře to… :-) Pak pokaždé ukazujete jeden a ten samý pohyb trochu jinak, váháte, studenti jsou zmatení atd. Takže u 42ky Kaili učím pohyby na zapamatování, opravuji pohyby, které „umím“ a se zbytkem ji odkazuji na někoho, kdo to fakt umí. Vždycky mě proto dokáže rozžhavit doběla, když slyším, že Robert chce teď v létě v USA učit taiji. Nikdy jsem nic neřekla, ale když se mi minule svěřil, že učitel jeho třídu kritizoval, že necvičí a vytáhl jeho, že cvičí, tak mi to už nedalo. Jo, cvičí, ale ne taiji. Učitel prý říkal, že je jedno, co člověk cvičí, hlavně že cvičí. Dobře, ale pokud chceš učit taiji, tak bys měl cvičit taiji, na to nestačí 2x týdně párkrát zopakovat. Zrovna včera nám učitel ukazoval jeden pohyb u yangu a řekl, že tohle je záležitost na několik let. To tam ale Robert zrovna nebyl. Ale učí angličtinu všechny děti našich učitelů, tak je teď „horkým zbožím“ :-).

Důležité ale, že zdraví zatím slouží, počasí se umoudřilo (je zase vedro) a jedeme dál! :-)