Trenér-atlet

Jak je to s tím vztahem mezi trenérem a jeho studentem? Nemůžu mluvit za jiné sporty, ale ono to bude fungovat podobně. I když, nezapomínejme, že teď jsme v Číně a s Číňany. A Shifu není osobní trenér. Moje zkušenosti nejsou tak intenzivní, protože s Caiem necvičím každý den. Tak to bylo jen v létě až na výjimky, kdy jsem učila angličtinu. Musím říct, že na tohle si musí lidé fakt sednout a být velmi ukáznění, jinak se to rychle pocuchá, a to se těžko napravuje. Měla jsem s ním několik osobních i cvičebních problémů, ale vždy se to vyřešilo, protože on je diplomat – umí se krásně přetvařovat a možná že pak tu přetvářku i přijme za svůj vlastní názor. Já začala chápat čínskou mentalitu a zvyky a nejdůležitější je pro mě cvičení, proto jsem sem přijela, takže si to nechci kazit.

Vztah dvou lidí je vždy o kompromisech a trpělivosti – a je jedno, jestli jde o cvičení, lásku, přátelství, zaměstnání atd. Proč zmiňuji tento specifický vztah? Protože je strašně intenzivní, kolikrát ještě víc než s vaší drahou polovičkou. Vidím to na Auroře, se kterou často tyhle věci řeším. Dnes mi řekla, že jsem její anděl :-). Být emocionální k modernímu wushu podle ní patří – cvičení a prožitky ze cvičení jsou hodně silné – silné jsou i emoce – jak kladné tak záporné. Někdy to dá vašemu cvičení úžasnou příchuť, někdy vás to dokáže skoro zničit.

Trenér je nejen trenérem, ale také výživovým poradcem, odborníkem na posilování a strečink, asistentem při nákupech (oblečení na soutěž, zbraně), doktorem, psychologem… No řekněte sami. Navíc, během tréninku se člověk strašně obnaží (obrazně) – je mu vidět až do duše, dobře se pozná, co je vlastně zač – jak přistupuje k tréninku, jak se vyrovnává se stále přítomnou bolestí, jak přijímá výzvy, pochvaly i kritiky. Nejsou-li ti dva psychicky vyrovnaní, zkušení… tak se tyhle vztahy dokáží napnout tak, že má člověk pocit, že nic jiného než tenhle „život“ neexistuje, že všechno, co se stane, je jasným koncem světa. Navíc to strašně svádí k tomu, aby se tenhle vztah prohloubil a najel na trochu jinou kolej. Atlet získá dojem, že jeho trenér je nejlepším člověkem na světě, že o něj nikdo jiný nepečuje tolik jako on, pomáhá mu se všemi problémy. Trenér se začne zajímat i o jiné stránky atletova života, začne být příliš osobní, může svého svěřence začít vnímat i jinak. Dá se to nazvat jedním jediným slovem = neprofesionalita. Touhle fází jsme si také prošli a nakonec se shodli na tom, že k sobě něco cítíme, ale těžko říct, jaký to má základ. A zkoumat to nechceme. Jako trenér mi vyhovuje, jsme přáteli a kdybychom se nepohodli, on by přišel o jeden ze zdrojů dobrých peněz – to samozřejmě nikdy nepřizná, ale Číňané jsou už prostě takoví. Jsme si teď hodně blízcí, a paradoxně to dovedlo trenéra k profesionalitě. Aurora cvičí s trenérem 5 dní v týdnu dopoledne, pak se vidí odpoledne na týmovém tréninku. U nich problém není v citech, nýbrž v rozdílnosti kultur a temperamentu. Wang Hong Yin je jako leklá ryba a hodně tradičních názorů (jak jsem to řekl, je to správně a nic jiného neexistuje – copak to asi připomíná? :-) ). Na druhou stranu je velmi trpělivý a obětavý. Jenže Aurora je vznětlivá a náladovější než já. Prostě jim to spolu nehraje, Aurora takhle pokračovat nechce. Doporučila jsem jí ale trenéra vyměnit až po letní soutěži v USA. Připravuje se na ni totiž již dva roky a je to středobodem jejího světa.

Kamarád mi tvrdí, že cokoliv osobního do cvičení nepatří, narušuje ho. Nesouhlasím s tím. Trenér musí vědět, jak se cítíte, aby podle toho udělal trénink. Nepotřebuje ale znát každý detail z vašeho života, to si nechte pro kamarádku ke kafi. Nemusíte být na drátě 24 hodin denně. Můžete se stát dobrými přáteli, ale musíte se dál respektovat a chovat se profesionálně. Podívejte se, hodně sportovkyň si vzalo svoje trenéry :-). Trénink, to je práce dvou lidí – nefunguje to jako v obchodě – zaplatila jsem peníze a ty mi dej to zboží. Samozřejmě že tedy většinou zaplatíte, ale tím to u vás nekončí – musíte se také sami snažit. A trenér také musí naslouchat.